Uprchlice na antidepresivech. Český systém integrace v praxi

Česká republika se zaštiťuje v jednáních s Evropskou unií tím, že k nám prý uprchlíci nechtějí. Příčiny ale leží také ve stavění umělých překážek pro jejich integraci. Jednou ze skupin, na než to má zvláště nepříznivé dopady, jsou ženy.

„Bojím se, že zůstanu úplně sama,“ říká mi sedmapadesátiletá žena. Vypadá unaveně, jako by neměla sílu mluvit, otevírá tiše ústa. „Poslední půlrok je špatný. Neustále brečím, nemám na nic náladu, nechce se mi vstávat, nemám chuť k životu,“ popisuje svůj nynější stav. Laila zhruba rok trpí těžkými depresemi.

Podle posledních zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) se od roku 2005 zvýšil počet osob trpících depresemi o osmnáct procent. V roce 2015 deprese trápily více než 4 procenta světové populace, tedy více než tři sta milionů osob všech věkových skupin. V České republice se potýká s diagnostikovanými depresivními poruchami zhruba každý dvacátý obyvatel. Zpráva WHO dále uvádí, že deprese postihuje více žen než mužů.

Její projevy jsou rozmanité. K příznakům deprese patří smutek, nedostatek energie, ztráta zájmu nebo radosti, pocity viny, nízké sebevědomí, narušený spánek, chuť a slabé soustředění. Mezi další znaky patří ztráta smyslu života, nespavost či nadměrná ospalost a malátnost či stav, kdy i jednoduché činnosti vyžadují velkou námahu.

V poslední době se o depresích mluví čím dál otevřeněji; stejně tak jako o jejich příčinách. Důvody jsou různé, vliv na duševní zdraví může mít současná uspěchaná doba, společenský tlak, který na člověka klade náročné cíle, chudoba a nejistá budoucnost či ztráta blízké osoby. Deprese mohou mít lidé z válečných zón, kteří byli svědky zločinů nebo se sami stali jejich obětí. Trpí jimi lidé bohatí i chudí, intelektuálové i nejprostší lidé, může postihnout obyvatelé vesnic i měst.

Nevím, kde budu pohřbená
Existuje však specifická skupina žen, která trpí depresemi v míře zjevně přesahující průměr. Jsou to ženy—migrantky. Některé z těch, které žijí mnoho let v České republice, se tu nedokázaly více zapojit do všedního života. To je také případ Laily, Sahry a Aminat, s kterými jsem mluvila. Všechny tři žijí v České republice zhruba sedmnáct let a všechny tři trpí depresemi. Mohl průběh integrace ovlivnit jejích dnešní duševní stav?

Ženy se na cestě za novým životem setkávají s mnoha útrapami. Lehké to však není ani potom. Foto Welt.de

V průběhu integrace se mnohdy mění tradiční role v rodině. Role ženy, která se ocitla v odlišném prostředí, po ní vyžaduje mnohem vyšší míru samostatnosti. Při hledání sociální a lékařské pomoci ale čelí komunikačním bariérám, jazykovým rozdílům. Nedostatečná znalost prostředí omezuje jejich schopnost navázat hlubší vztahy, mají často problém s pochopením úředních postupů a s pravidly veřejných služeb.

Na ženy také zpravidla připadá úkol vychovávat děti a předávat jim své zkušenosti a kulturní zvyky, jinak řečeno ukázat jim „správnou životní cestu“. Jakmile se to nestane, berou to jako osobní selhání a pro okolí to může být známkou špatného vychování, za které je opět zodpovědná žena.

Laila bývala editorkou novin. V zemi, odkud pochází, se po čtyřicet let prakticky bez ustání válčí. Proto musela se svou rodinou utéct. Do České republiky se přestěhovala před zhruba šestnácti lety. První tři roky žila matka tří dětí s rodinou v uprchlickém táboře. „V táboře jsme měli jeden pokoj. V pokoji jsme měli postele a malou skříň, nic jiného se tam nevešlo. Neměli jsme soukromí,“ líčí tamější podmínky. Dostávali třikrát denně jídlo a asi dvanáct korun na osobu denně jako kapesné.

„V táboře se nedalo nic dělat, byli jsme izolovaní od společnosti. Navštěvovala jsem kurzy českého jazyka, které se ale konaly v jiném táboře, musela jsem dojíždět. Naučit se jazyk pro mě bylo velmi složité, nemohla jsem se soustředit, všechno jsem hned zapomněla,“ popisuje své pokusy s učením češtiny.

„Když žijete v táboře, nemáte pracovní povolení,“ vysvětluje Laila. Aby mohli s manželem pracovat, museli by opustit uprchlický tábor. Její rodina žila v nejistotě, nevěděla, zda se nebudou muset vrátit zpátky. Po třech letech se rozhodli s manželem opustit tábor, přestože neměli jasnou budoucnost. Nevěděli totiž, zda dostanou azyl.

„Když žijete několik let v uprchlickém táboře, kde za vás vyřizují vše sociální pracovnici, nejste připravení na běžný život venku. Jednou jsem například podepsala papír k pojištění a až později jsem zjistila, že jsem změnila pojišťovnu, aniž bych chtěla. Celou dobu jsem myslela, že v České republice existuje pouze jedna pojišťovna,“ vypráví. „Dobře vím, že se člověk musí sám také snažit, ale jakmile žijete izolovaní od společnosti několik let, anebo se ocitnete ve zcela novém prostředí, je těžké se rychle zorientovat.“

Po odchodu z tábora se snažila najít si práci, ale dlouho marně. „I pro Češky ve vyšším věku je složité si najít práci, pro cizinku, která neovládala jazyk, to bylo ještě složitější,“ popisuje podmínky na trhu práce. Věděla, že v České republice nebude moci pracovat v oboru a na podobné pozici jako doma.

Po získání azylu proto začali s manželem podnikat. Po několika letech však jejich obchod zkrachoval a Laila začala mít zdravotní problémy. Musela zůstat doma, přesto se alespoň snažila pomáhat v práci manželovi.

„Když byly děti ještě doma, byla jsem ráda, teď ale vyrostly a já jsem si uvědomila, že nakonec zůstanu sama. Manžel je pořád v práci,“ popisuje začátek svých depresí. Její děti mluví výborně česky, mají české kamarády, znají české tradice. Zato rodičům chybí pevné přátelské vazby, na které byli zvyklí, cítí se osaměle a bojí se o svou budoucnost. „Často přemýšlím nad smrtí, ani nevím, kde budu pohřbená,“ popisuje Laila svůj pocit vykořeněnosti.

Často ji provázejí pocity samoty a bezmoci. „Nemohu sledovat zprávy,“ podívá se na mě a zhluboka se nadechne. Ve městě, kde bydlí její sestra a další příbuzní, minulý týden výbuch zabil přes sto lidí. „Pokaždé, když se něco stane, vytočím rychle jejich čísla a v duchu se modlím, ať jsou v pořádku. Podobné zprávy slýchám denně již šestnáct let, je to vyčerpávající,“ povzdechne si.

Nových přátel si v České republice moc nenašla, rodina je daleko. Připadá si, že sem nepatří, má pocit odloučení od společnosti. „K psychologovi se mi jít nechce. Bojím se, že by mi nerozuměl, že bych mu nemohla popsat svoje problémy a také se bojím, že nebude chápat moji kulturní odlišnost,“ uzavírá popisem důvodů, proč nevyhledala odbornou pomoc.

Velké holky nebrečí
Někteří rodiče mají pocit, že když svou rodinu, přátele a domov opustili, aby ochránili své děti a zajistili jim lepší budoucnost, mohou od nich právem očekávat, že budou například pilně studovat školu, kterou pro ně vyberou. Jakmile se tak nestane, jsou zklamaní. „Čekají, že je budou poslouchat a se vším souhlasit“, vysvětluje třiačtyřicetiletá Sahra, která v současné době pracuje jako kuchařka, a dodává, že „rodiče z první generace migrantů mají mnohdy pocit, že svým dětem nerozumí – po jazykové, ani po kulturní stránce.“

Jak snadno se děti od svých rodičů odcizí...Foto Ondřej Mazura

Opatrně se jí ptám, zda je to i její případ, zda i ji děti nějakým způsobem zklamaly. Neodpovídá. Její děti si na českou společnost zvykly velmi rychle. Chodí do školy a díky tomu jsou od počátku ve styku s majoritou. „Dnes se velmi často mluví o druhé a třetí generaci migrantů v Evropě a problémy, které jsou s nimi spojené, například radikalizace. Méně se však příčiny hledají již u první generace,“ popisuje.

Podle Sahry totiž problémy vznikají obvykle v rodině. Často se stává, že se rodiče a dětí odcizí. „Vždyť my nemluvíme ani stejným jazykem, dětí nemluví dobře mateřským jazykem a rodiče často nemluví dobře jazykem hostitelské země,“ pokračuje. O kulturních zvycích a náboženství se dozvídají od cizích lidí, nemají podporu v rodině a hledají ji jinde. Porozumění pak někteří nacházejí právě u importovaných radikálů.

Sahra od útlého věku doma slýchávala, že se nesluší si stěžovat mluvit o svých problémech nahlas. „Je lepši si je nechat pro sebe, než tím někoho obtěžovat. Moje problémy by se mohly dostat na veřejnost a co by si o mně lidé pomysleli?“ pozdvihne obočí a pousměje se.

Nedůvěra a uzavřenost jí dodnes nedovolují se otevřít a svěřit. Když se její širší rodina dozvěděla, že užívá antidepresiva, v první reakci se jí ptali, zda se zbláznila. „Na psychiatrii přece chodí pouze blázni,“ vypráví stereotypní názory, které kolují v jejím prostředí. „Pamatují si, jak mi říkali, že jsem velká holka a nesmím brečet. Doteď se stydím, když brečím a stresuje mě, že nad sebou ztrácím kontrolu,“ popisuje Sahra. Pro některé ženy s migrantskou minulosti je velmi těžké najít se v nové společnosti, aniž by se necítily ztracené a vykořeněné.

Své psycholožce věřím, rozumí mi
Sedíme naproti sobě. Aminat má ruce založené do sebe a opírá se o stůl, pokaždé, když je zvedne, třesou se. Jakmile si všimne mého pohledu, schová raději dlaně do klína. Hluboce se nadechne, vydechne a začne vyprávět svůj příběh: „Už asi devět let střídavě trpím depresemi, teď je to mnohem lepší.“ Třiačtyřicetiletá žena žije v České republice zhruba sedmnáct let.

Přestože studovaly, často na ně čeká nekvalifikované zaměstnaní. Foto Ondřej Mazura

Jako malá holka ztratila matku, vychovala ji teta. „Vyrostla jsem v době, kdy ženy ještě mohly studovat. Teta byla velmi tvrdá, snažila se mi ale dopřát studium,“ pokračuje Aminat a popisuje podmínky, které panovaly v její zemi původu. Studovala farmacii, na konci studií však propukla válka a nemohla začít pracovat a získat praxi. Po krátké době musela zemi opustit.

Do České republiky nepřijela sama, byla těhotná. Čtyři roky strávila v uprchlickém táboře, než dostala azyl. „Život v táboře není jednoduchý, když jste však sama s dítětem, je to ještě mnohem složitější,“ vzpomíná. Celé čtyři roky v táboře byla ve stresu, měla strach z budoucnosti, žila v nejistotě, podmínky v táboře nebyly optimální.

Uprchlický tábor se nacházel na okraji malé obci na jihu Moravy, izolovaný od většinové společnosti. Lidé celé dny trávili v táboře, neměli pracovní povolení.

Poté, co získala azyl, přestěhovala se do Prahy a začala pracovat. Získala místo v místní restauraci jako pomocnice v kuchyni. „Nechtěla jsem, aby moje dítě trpělo, chtěla jsem mu dopřát všechno, česky jsem uměla špatně, proto jsem vzala hned první práci,“ popisuje bývalá studentka farmacie počátky svých pracovních zkušeností v nové zemi. „Velmi mě to trápilo, měla jsem pocit, že jsem studovala zbytečně. Pocit méněcennosti mě doprovází dosud, ale nezbývalo mi nic jiného,“ vzpomíná.

„A tehdy to začalo, najednou jsem se zhroutila a musela začít brát antidepresiva. Všechno předtím jsem vydržela. Složila jsem se, až když už jsem měla práci a domov,“ popisuje zdánlivý paradox. Deprese se u ní projevily až v kontaktu s běžným životem. Být matkou samoživitelkou v odlišném prostředí, kde neumíte pořádně řeč a nerozumíte kulturním kódům, nemáte okolo sebe nikoho, kdo by vám pomohl, se ukázalo nad její síly.

„Ze začátku jsem byla pořád unavená, nemohla jsem pracovat,“ popisuje začátky své nemoci. Na doporučení známého se proto rozhodla navštívit psychologa. „U nás psychologové nebyli, pouze psychiatři a k těm chodili lidé s mentálním postižením,“ vypráví Aminat a dodává, že se lidé v zemi, odkud pochází, neradi svěřují se svými problémy cizím lidem.

Raději je dusí v sobě, aby si o nich ostatní nemysleli nic špatného. „Moje psycholožka je ale kouzelnice,“ usměje se najednou. Aminat mluví dobře česky a mohla si tak snáze najít pomoc. „Své psycholožce věřím, rozumí mi,“ povídá.

Český jazyk to mohl zachránit
Jazyková nezkušenost je složitou bariérou nejen u žen. Situace s výukou českého jazyka je podle Martina Rozumka, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům, podobná jako před lety. Správa uprchlických zařízení poskytuje výuku základní úrovně češtiny, záleží však na tom, kolik má v danou chvíli finančních prostředků.

V Kostelci nad Orlicí, kde je pobytové středisko, mohou v současné době uprchlíci navštěvovat několikrát týdně kurzy českého jazyka, ale pouze základní úroveň. Vyšší úroveň není dostupná. „Kdo se chce naučit aspoň základy, tu příležitost má, chybí však nástavba,“ vysvětlují současnou situaci Rozumek.

Vyšší úrovně obvykle poskytují nevládní organizace, pokud mají projekt z Evropské unie. „My v současné době můžeme poskytnout lidem, kteří to potřebují, kurzy českého jazyka, i individuální, ale pouze dokud trvá projekt,“ pokračuje Rozumek. Chybí však podle něho vyšší obtížnost a kontinuita.

„Před sedmnácti lety Správa uprchlických zařízení, která spadá pod Ministerstvo vnitra, neměla finance a nemohla tak zaplatit učitelku češtiny. Platili jsme ji z vlastních peněz, z darů, aby výuka mohla nějakým způsobem pokračovat. Trvalo to zhruba dva roky,“ objasňuje, jak výuka češtiny probíhala.

Na jednu stranu se ženy snaží přizpůsobit, na druhou stranu mají potřebu uchránit si vlastní kulturu. Foto Ondřej Mazura

Pro lidi, kteří několik let žijí v táboře, kde nic nedělají a naučí se jen základy jazyka, je pak integrační proces velmi obtížný, někdy až nemožný. Uprchlická zařízení byla a dodnes jsou na okraji obcí. „Kdyby proces trval několik měsíců, nevadilo by to, jakmile však žijete izolovaně několik let a rozhodnutí není pořád konečné, může to mít i psychické dopady na člověka a jejích integrace je tím samozřejmě ztížená,“ shrnuje Rozumek azylovou proceduru, která v České republice před lety probíhala.

Je třeba, aby Správa uprchlických zařízení počítala s výukou českého jazyka. Lidé v táboře často čekali roky na azyl, měli nedobrovolně spoustu volného času a výuka češtiny byla jen jednou z možností, jak smysluplně trávit čas. Jako by však dlouhá léta Ministerstvo vnitra nemělo zájem příchozí do společnosti začlenit.

Selhala integrace?
Po příchodu do nové země imigranty napadají otázky jako „Budu se schopná postarat o svou rodinu? Přijmou nás? Nebude to nebezpečné?“. Tyto otázky obvykle pramení z nejistoty během čekání na rozhodnutí o azyl a jsou zátěží na psychiku žadatele.

Dlouhodobý pobyt v táboře, kde lidé mají omezené podmínky k životu – nedostatek soukromí, ztráta nezávislosti, omezení životních příležitostí, ztráta sociálních rolí, život s mnoha lidmi na jednom ohraničeném místě – přispívá k zvýšení této zátěže. Odborně se hovoří o takzvaném táborovém syndromu. Tím ale potíže nekončí.

Uprchlický tábor nepřipravuje lidi na reálný život. Přestože v nějakém prostředí žijete několik let, nevíte o něm nic, neznáte místní zvyky, neznáte systém. Vstup do života mimo tábor pak může být velmi drsný. Žít v nové společnosti, včlenit se do ní, je zejména pro ženy ohromně obtížné.

Na jednu stranu se snaží přizpůsobit, na druhou stranu však mají potřebu uchránit si vlastní kulturu. Musí se zorientovat v administrativě a celkově kulturních podmínkách, naučit se jazyk, a musí se také postarat o zabezpečení základních životních potřeb: zaměstnání, bydlení, přístřeší. Splnění všech těchto náročných úkolů ovlivňuje dušení zdraví a není divu, že mnoho žen uvrhne sebemenší selhání do depresí.

Integrace v tomto ohledu však selhává. Životy migrantů totiž začínají teprve po opuštění tábora. Přestože integrace je dlouhodobý proces s cílem dosáhnout rovnoprávného postavení příchozích, předpokladem jejího úspěšného zvládnutí je spolupráce obou zúčastněných stran, imigranta i hostitelské majoritní společnosti.

Sociolog Daniel Topinka integraci vysvětluje jako dlouhodobý a komplexní proces, který předpokládá rovné začlenění osoby nebo skupin do společnosti. Znamená to ukončení segregace a zapojení příchozích do reálného chodu majoritní společnosti.

Podle takovéto definice, k integraci nelze dospět v situaci, kdy člověk pobývá v táboře izolovaně od většinové společnosti. V táboře lidem scházela příprava na život, který je čekal venku. Azylová zařízení jsou i v současné době situována v okrajových oblastech a je pro žadatele o azyl či doplňkovou ochranu je obtížné kontaktovat se s českou společností a její kulturou.

Azylová procedura je dnes rychlejší, uprchlíků je málo a vyřizování jde rychleji. Integrace však nekončí uprchlickými tábory, začíná v nich! A právě umělé stavění bariér je i korunní příčinou, proč Česká republika nedokáže přijímat větší množství potřebných.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Žaluji Úterý, 20.Června 2017, 22:46:35

Způsob, jakým Česká republika zachází s přistěhovalci, včetně uprchlíků, je dlouhou sérií zločinů proti lidskosti. Tomáš Haišman patří do Haagu před soud.

S Haišmanem pochopitelně patří před ten soud všichni ministři vnitra, kteří umožnili jeho řádění.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Mezinárodní den uprchlíků Čtvrtek, 22.Června 2017, 04:11:3

Na Mezinárodní den uprchlíků, 20. června, zorganizovala česká pobočka Amnesty International psaní vzkazů naší vládě. Abych tento článek podržel o trochu déle v seznamu nejdiskutovanějších, okopíruji se svůj vzkaz (který jsem vymýšlel tak dlouho, že jsem ho odeslal až po půlnoci):

Kvóty na rozdělení uprchlíků nejsou dobré řešení. Jediným správným řešením je zavést pro Schengenský prostor jednotnou vízovou a azylovou politiku, zrušení jeho vnitřních hranic nemůže dlouhodobě fungovat, když neplatí pro každého. Dokud se však nepodaří jednotné schengenské vízum, jednotné schengenské pracovní povolení a jednotný schengenský azyl, jsou ty kvóty asi nejlepší dostupné řešení.

Nemůžete vážně věřit, že něčemu pomůžete, když pošlete do Řecka hrstku policistů, kteří ani nemluví řecky.

Dodržet dohodnuté kvóty pro nás není problém, pokud se budeme snažit. Přijímali jsme mnohem víc uprchlíků v době balkánských válek, a to včetně muslimů z Bosny a Kosova. Přijali jsme i řadu muslimů z Čečenska. Většina těchto lidí se u nás vcelku úspěšně integrovala, a to i přesto, že Ministerstvo vnitra jim při integraci vždycky spíš házelo klacky pod nohy než pomáhalo.

Už dávno měl být z funkce odvolán ředitel Odboru azylové a migrační politiky MV Tomáš Haišman, ten už napáchal mnoho zla, opakovaně prokázal, že cizince nenávidí, dokonce byl i usvědčen z lhaní v parlamentu — přesto zůstává stále ve funkci a většina politiků se stále nechá zastrašit jím líčenými smyšlenými hrozbami.

Působí u nás několik nevládních neziskových organizací, které vypracovaly dobře podložené a ekonomicky rozvážené plány jak českou azylovou a migrační politiku zlepšit. Tyto plány by bylo vhodné co nejrychleji uskutečnit. Pokud snad trpíte obsedantní nedůvěrou v nevládní neziskové organizace, což je, obávám se, mezi českými politiky velmi rozšířená choroba, požádejte, prosím, o rady a spolupráci aspoň úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Začněte se chovat lidsky a přestaňte dělat mé vlasti mezinárodní ostudu.

Jak si ostatně představujete, že budete bránit práva českých občanů v zahraničí, když budeme po celém světě známi jako ta země, která nenávidí cizince, šikanuje přistěhovalce a vyhání uprchlíky?

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Co dál? Sobota, 24.Června 2017, 00:26:6

Amnesty International se chystá vzkazy shromážděné na Mezinárodní den uprchlíků použít při jednání se zástupci Ministerstva zahraničních věcí. V ideálním případě se je podaří přesvědčit, aby Česko přestalo sabotovat evropské přerozdělování uprchlíků. K tomu, abychom uprchlíky přijímali, bude ovšem nutné přesvědčit také Ministerstvo vnitra, a to bude velmi tvrdý oříšek. Pravděpodobně by k tomu byly zapotřebí zásadní personální změny, přinejmenším na postech ministra a ředitele Odboru azylové a migrační politiky. Aby se ještě navíc zlepšily podmínky přijímání uprchlíků, aby MInisterstvo vnitra přestalo bránit jejich integraci a začalo ji naopak aktivně podporovat, k tomu bude cesta hodně dlouhá.

Martin Profant - Praha 7

Honzovi Macháčkovi Sobota, 24.Června 2017, 10:53:47

Přesvědčit MZV? Bez personálních změn, resp. bez použití dynamitu? Zkuste něco jednoduššího, třeba perpetuum mobile.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 24.Června 2017, 15:36:34

Říkáte "... dynamitu"?
Myslím, že tahle ironie není v současnosti úplně dobrá.
Většině lidí se pod tím vybaví "přesvědčovací metoda", která je od přijímání uprchlíků právě naopak účinně odrazuje.

Zeman zase kdysi zmínil "kalašnikov" – jako možný, byť nedemokratický prostředek ke změně politické reprezentace. A včera nebo předevčírem se zase jeden americký herec ptal publika, kdy naposledy herec zavraždil prezidenta, aby vzápětí popřel, že je herec.

Mně se to (zvláště v kontextu současné doby) nelíbí.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Výbušná přesvědčivost Pondělí, 26.Června 2017, 10:35:2

Možná se pletu, ale připadá mi, že přesvědčit k něčemu rozumnému Ministerstvo zahraničních věcí bude snazší než přesvědčovat Ministerstvo vnitra, tam jsem si jist, že personální změny jsou nutné. Nevím přesně, jaké přesvědčovací metody používá Amnesty International, tak jen doufám, že budou účinné.

Perpetuum mobile neumím, dynamit teoreticky ano. Pravda, pouze teoreticky, s praxí je to těžší. Vyrobit ho v ústavní laboratoři z chemikálií zakoupených pro ústav by sice šlo lépe než doma ze surovin běžně dostupných v maloobchodě a kolem nás, ale bylo by to zhruba stejně „nenápadné‟ jako si ho rovnou objednat od výrobce. Asi je zbytečné zabíhat do podrobností, nikdo ze čtenářů DR to doma zkoušet nebude, ale myslím, že kdybych už něco nitroval, tak snad raději urotropin než glycerol, ani ne tak proto, že semtex je účinnější než dynamit, jako proto, že hexogen je stálejší než nitroglycerin, takže bych méně riskoval, že mi reakční směs pod rukama vybuchne; mohl bych se při tom dát inspirovat Eduardem Fikerem a jeho „Sérií CL‟ (předlohou filmu „Na kolejích čeká vrah‟) a kromě urotropinu na hexogen si nanitrovat také toluen na TNT a namíchat si Fikerem doporučovanou směs (zatímco hexogen je vysoce brizantní, tedy vybuchuje velmi rychle, trinitrotoluen dodá výbuchu energii).

Každopádně i kdybych si vyrobil zásobu něčeho výbušného, aniž by si na mně policie všimla čehokoliv podezřelého, měl bych problém s rozbuškami: ty nejlepší výbušniny používané v průmyslu i armádě samy od sebe nevybuchnou, dynamitové patrony nebo cihličky semtexu lze přikládat na ohýnek. Když Mythbusters zkoušeli, zda auto vezoucí náklad C4 může při nehodě vybuchnout jako ve filmech, provedli s tím autem příšerné věci, spálili je, prostříleli, rozdrtili, a nic. Všechny ty skvělé výbušniny jsou pěkně stabilní, dokud je neodpálí rozbuška. Rozbuška musí naopak z povahy svého použití být vyrobená z něčeho mnohem méně stabilního, a to znamená, že její výroba není nikdy bez rizika, materiál pro rozbušku může neopatrnému chemikovi snadno utrhnout ruce i hlavu.

Co umím vyrobit i doma, a taky jsem to v mládí dělal, je peroxoaceton. Ten je z vojenského i průmyslového hlediska naprosto k ničemu, protože brizantní možná je, ale energii výbuchu má nízkou a teplotu hoření při výbuchu taky, nedokáže ani odpálit nálož něčeho jiného. Jediné, co dokáže nálož peroxoacetonu, je udělat velkou ránu — což vyhovuje teroristům, zvlášť pokud ta rána ještě někoho zabije nebo aspoň zraní: nepotřebují napáchat opravdu velkou škodu, a už vůbec to nepotřebují udělat úsporně, jde jim čistě o ofekt. A efektní, to peroxoaceton být umí.

Hlavně ho teroristé mají rádi právě proto, že se dá vyrobit doma z látek, které se pořád ještě dají vcelku běžně koupit: peroxid vodíku, 30% nebo v tabletách, se stále prodává pro odbarvování vlasů, a aceton stále slouží jako ředidlo pro barvy a laky. Reakci katalyzuje trocha kyseliny, třeba akumulátorové sírové, a pak už stačí jen nechat směs stát někde na chladném místě, dokud se nevysráží produkt, a bílé krystalky odfiltrovat, třeba přes piják. Vlastně nevím, jestli se ještě dneska dává do sešitů savý papír, ale za mých mladých let jsme na gymnáziu měli pijáků dost. Z těch se daly udělat i spolehlivé doutnáky, když jsme je namáčeli do roztoku dusičnanu draselného neboli sanytru, stále užívaného k nasolení masa před uzením, a pak usušili. Odfiltrovaný peroxoaceton není dobré příliš důkladně sušit: zatímco já, lajdák, který jsem si ho ještě vlhký nacpal do igelitového sáčku nebo uzavřené skleněné lahvičky, jsem s ním nikdy neměl problémy, kamarád proměnil sušením peroxoacetonu ve sklepě dvě malé místnosti na jednu velkou, když se příčka zachovala jako píst.

Hlavně jsem se v mládí s peroxoacetonem předváděl, jak krásný umí udělat záblesk, když si ho zapálím na otevřené dlani. On se po zahřátí rychle rozloží na plyny, které se vznesou vzhůru a ve vzduchu se vzápětí vznítí a shoří, zatímco sirku sfouknou, takže na dlani nejen že nic nevybuchuje, ale ani nehoří. Kamarád kuřák vyzkoušel, že obzvlášť efektně si může odpálit na dlani kupičku bílého prášku hořící cigaretou. Na dělbuch — který už by nebylo tak bezpečné odpalovat na dlani — se peroxoaceton změní zabalením do papírku (spolu s pijákovým doutnákem). Výkon průmyslových a vojenských výbušnin, jak už jsem napsal, ani pak nemá, ale něco zničit a někomu ublížit dovede, zvlášť když si člověk místo papírového dělbuchu z trošky peroxoacetonu vyrobí bombu z většího množství v pevnějším obalu — to jsem radši nikdy nezkoušel.

Nevím, zda by ministerské úředníky obměkčilo, kdybych je navštívil s peroxoacetonem a předvedl jim pyrotechnické představení. Míval jsme s tím svého času úspěch, ale nakonec jsem na peroxoaceton zanevřel, protože jsem si uvědomil, že je mnohem oblíbenější než já, a začal jsem na něj žárlit. Už je to nejmíň patnáct let, co jsem experimentů s výbušninami zanechal.

Konec konců, říkávalo se na fakultě, že život chemika se odvíjí ve třech základních etapách:
1. výbušniny
2. drogy
3. alkohol
Já, abstinent, se v současnosti pokouším nahradit alkohol ekologickým zahradničením.

Čas od času žertuji s kolegy o tom, že bychom si měli podat grant k Ministerstvu průmyslu a obchodu anebo k Ministerstvu obrany na vývoj boranových výbušnin. Látky, se kterými v ústavu pracujeme, mají v tomto směru některé slibné vlastnosti, především obrovská spalná tepla, a nic z toho, co překáží jejich využití coby raketových paliv, by nemělo být pro trhaviny problém. Jen výrobní cena by možná vadila. Za hranice žertování jsem ovšem nikdy nezašel a nikdy jsem se ani nepokusil skutečně pro takový projekt připravit podklady — udělat si pořádnou rešerši a provést pár předběžných pokusů, abych si ujasnil, co mám přesně nabízet a jakým přesně směrem vést výzkum, kdyby mi ten grant dali.

Přesvědčování ministerstev a agentur rozdělujících granty je ovšem úplně jiná záležitost, a nejspíš k tomu nepomůže ani dynamit. Na perpetuum mobile by se dal asi grant získat, tak jako jej bylo možné získat — a úspěčně splnit, podle závěrečného hodnocení Ministerstva průmyslu a obchodu — na slavnou detekci osob za překážkou — plastovou trubkou, skrz kterou se dívá senzibil (a když s ním natáčejí pokus reportéři České televize, nevicí vůbec nic). Něco mi říká, že co k tomu člověk potřebuje, je sociální kapitál.

Sociální kapitál, ten asi pomůže i přesvědčování Ministerstva zahraničních věcí, dokonce i Ministerstva vnitra. Jen jak ho získat, to je ta otázka.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.