Vařit spolu, jíst spolu, komunikovat spolu
Magdaléna VaculčiakováAktuální vydání Sedmé generace se zabývá ekologickým stavitelstvím. Z mnoha zajímavých textů vybíráme jeden netematický, reportáž týkající se dobrovolnické práce s lidmi na útěku v řeckých Athénách.
Po uzavření turecko-řeckých hranic zůstaly na jihu desítky tisíc uprchlíků. Zpočátku potřebovaly hlavně jídlo a střechu nad hlavou. Ačkoliv humanitární krize nekončí, po více než 15 měsících hledají všichni aktéři možnosti dlouhodobé pomoci. Mezi nimi i Khora — komunitní centrum v hlavním městě Řecka.
V centru Atén zeje podle Národního statistického úřadu až třetina bytů a domů prázdnotou. Lidé se odtud v 80. letech stěhovali do částí mimo centra, které seznali jako příjemnější pro život. Již tehdy se tu vytvořil prostor pro squaty a komunitní centra. Ta dnes slouží uprchlíkům, kteří zůstali neplánovaně na celé měsíce v Řecku, jež se dosud nevymanilo z hospodářské krize.
Hned po pravé straně jednoho z domů se nachází recepce. Recepční právě poskytuje jedné z maminek informace o ordinačních hodinách místní zubařky. Její kolegyně zase ukazuje na rozpis jazykových kurzů na tabuli a vybízí mladou ženu v hidžábu, aby si vybrala.
Mozaiky na stěnách vytvářeli řečtí umělci společně s lidmi na útěku, pro něž tato budova primárně slouží. Poskytuje však útočiště i dalším lidem. „Součástí naší snahy je pomoci Řekům, z nichž mnozí trpí stejně jako uprchlíci. Nakupujeme u nich potraviny, čímž chceme podpořit jejich podnikání,“ vysvětluje Claire, dobrovolnice, která nás má provést budovou Khory.
Z inženýra kuchařem
Komunitní centrum otevřeli před půl rokem. „V této fázi uprchlické krize je třeba rozvíjet hlavně dlouhodobé projekty. Tato budova se proto stává vzdělávacím centrem, místem, které umožní lidem, aby si znovu vytvořili životy,“ říká další dobrovolnice Julie, když si povídáme v kuchyni, jež slouží také jako kancelář dobrovolníků.
Dnes vaří Samir a Yunis. Oba dva jsou z Balúčistánu, z jeho pákistánské části. V Řecku pobývají již více než deset měsíců a žijí spolu s dalšími čtyřmi uprchlíky ve společném pokoji jednoho ze squatů.
„Přijď v sobotu, pokud chceš ochutnat biryani,“ zvou mě na své oblíbené jídlo. Ale prý jim chutnají i pokrmy jiných národních kuchyní. Nic jiného jim nezbývá, biryani mají pouze dvakrát do měsíce a nemohou si moc vybírat.
„Odešel jsem z Balúčistánu, protože jsem byl členem hnutí prosazujícího osvobození od nadvlády Pákistánců. Pokusili se nás chytit, mnoho lidí z naší organizace zabili. Bál jsem se, že chytí i mě, tak jsem utekl,“ říká Yunis. Oba kamarádi se chtějí dostat do Velké Británie. Fungují tam organizace, které apelují na osvobození Balúčistánu zpod pákistánské nadvlády. „Učím se anglicky, dělám si certifikát IELTS," říká pohledný mladík, který studoval ve své zemi na inženýra.
„Chtěl bych dokončit studium v Anglii,“ svěřuje se Samir a dále krájí rajčata. Ke kuchařině přičichl až zde, v Řecku. Yunis, jenž je profesí šéfkuchař, mu dělá učitele. Na bílé tabuli vedle krájecí desky se nachází rozpis služeb a jídelní lístek na celý týden. V kuchyni je vždy jeden šéf a ostatní se přizpůsobí. Vaří zde různé národnosti společně — bez ohledu na jazyk nebo náboženství. Stejně je tomu o poschodí výše, kam pokračujeme.
Nad kuchyní je jídelna nebo také kavárna. Barevné stoly a dřevěné lavice okupují snad všechny národnosti, o kterých mluví řecké statistiky uprchlíků z posledních dvou let. Perština, urdština, arabština, kurdština — lidé mluví svým, a přece i jakýmsi společným jazykem. Khora je zkrátka pro každého a lidí sem chodí tolik, že je dobrovolníci ani nestíhají zapisovat. Denně rozdají kolem 300—350 obědů.
Lidé na útěku si vychutnávají jídlo uvařené o patro níž především z darů a čerstvé zeleniny a ovoce z trhů. „Tábory jsou často vedeny tak, že různé národnosti žijí odděleně. Měli jsme pocit, že uprchlíci potřebují komunitní prostor, kde by mohli společně trávit čas. Khora jim zajišťuje naplnění dalších důležitých aspektů lidského života — jíst spolu, komunikovat, vařit spolu," vysvětluje Julia.