Byl jsem na ekumenickém setkání v krakovské čtvrti Łagiewniki. Nedaleko od malého církevního hostelu, ve kterém jsme bydleli, se k nebi vypínal obří moderní kostel (s věží vysokou 77 metrů) patřící ke komplexu „Svatyně Božího milosrdenství“. Místo spojené s oblíbenou polskou svatou, vizinářkou sestrou Faustynou Kowalskou, která je zde pohřbena, a také s papežem Janem Pavlem II. — Karolem Wojtyłou, je cílem poutí především polských katolíků, ale jezdí se sem i z českých a moravských farností.

Ke komplexu patří také několik obchodů a rozlehlá kantýna. Chtěl jsem si tam dát bezmasé jídlo, ale bylo to takřka nemožné. Z polévky, která na první pohled vypadala jako zeleninová, se vyklubala dršťková na polský způsob. Bylo to o to divnější, že v Krakově samém se dalo bez masa najíst výborně, ať už ve speciálních restauracích, nebo těch normálních. V katolickém poutním středisku jako by panoval až ostentativní nezájem o ty, kdo by si chtěli dát k jídlu něco jiného než maso.

Z jedné zkušenosti se nedá soudit na celek a katolictví, stejně jako křesťanství jako takové, je i v této věci rozrůzněné a na mnoha jiných místech bych určitě podobný problém neměl. Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že je něco jednoduše špatně. Jak mohou následovníci toho, který učil velmi hluboké etice založené na citlivosti k lidským bytostem v nouzi, ignorovat jasné doklady o tom, že dnešní míra konzumace masa je jedním z problémů tyto lidské bytosti přímo ohrožujících?