Deník Referendum Domov

Byl jsem na ekumenickém setkání v krakovské čtvrti Łagiewniki. Nedaleko od malého církevního hostelu, ve kterém jsme bydleli, se k nebi vypínal obří moderní kostel (s věží vysokou 77 metrů) patřící ke komplexu „Svatyně Božího milosrdenství“. Místo spojené s oblíbenou polskou svatou, vizinářkou sestrou Faustynou Kowalskou, která je zde pohřbena, a také s papežem Janem Pavlem II. – Karolem Wojtyłou, je cílem poutí především polských katolíků, ale jezdí se sem i z českých a moravských farností.

Ke komplexu patří také několik obchodů a rozlehlá kantýna. Chtěl jsem si tam dát bezmasé jídlo, ale bylo to takřka nemožné. Z polévky, která na první pohled vypadala jako zeleninová, se vyklubala dršťková na polský způsob. Bylo to o to divnější, že v Krakově samém se dalo bez masa najíst výborně, ať už ve speciálních restauracích, nebo těch normálních. V katolickém poutním středisku jako by panoval až ostentativní nezájem o ty, kdo by si chtěli dát k jídlu něco jiného než maso.

Z jedné zkušenosti se nedá soudit na celek a katolictví, stejně jako křesťanství jako takové, je i v této věci rozrůzněné a na mnoha jiných místech bych určitě podobný problém neměl. Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že je něco jednoduše špatně. Jak mohou následovníci toho, který učil velmi hluboké etice založené na citlivosti k lidským bytostem v nouzi, ignorovat jasné doklady o tom, že dnešní míra konzumace masa je jedním z problémů tyto lidské bytosti přímo ohrožujících?

Ježíš sám pochopitelně nebyl vegetarián. O svátku paschy jedl s přáteli beránka a maso jedl i jindy, zřejmě ovšem velice střídmě a spíše jen o svátcích, jako většina lidí jeho doby. Každý Ježíšův následovník by si však, myslím, čas od času měl položit otázku, co by Ježíš udělal dnes, v této konkrétní situaci. Já jsem si ji položil a odpověděl si na ni tak, že by buď zcela přestal jíst maso, nebo by jeho konzumaci výrazně omezil.

Příchod božského dítěte na svět se odehrává za přítomnosti zvířat, která mají svou důstojnost, nejsou jen masem, továrním produktem, položkou v ekonomických statistikách. Repro DR

Vánoce, svátky Božích tvorů
Začal advent, čas, kdy mnozí křesťané okolo mě vymýšlejí, co si odepřít. Někdo navrhuje „suchý advent“ bez alkoholu, jiný se třeba rozhodne odpustit si Facebook. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo po dobu adventu vypustil maso nebo je nějak citelně omezil. Možná by to ze všech myslitelných forem sebezáporu mělo největší smysl. Ostatně nejde o samotné odpírání si něčeho, v tom smysl adventní – stejně jako postní – doby není.

V půstu jde o osvobození, o „rozevření okovů svévole“, rozbití pout, tedy vlastně o probuzení ke skutečnému, solidárnímu a sociálnímu, a zároveň hlubokému a kreativnímu lidství. K lidství, které je připraveno ke slavení největšího křesťanského svátku. Odepření si něčeho je pouze jedním z možných nástrojů, který má ovšem pro ty, kdo žijí v nadbytku, celkem dobrý smysl. Je ale stejně tak dobře možné, nebo ještě lepší naplnit postní přípravu třeba pomocí těm, na které obvykle nemíváme čas a myšlenky.

Advent je doba čekání na příchod Boží na zem, na jedinečné tajemství vtělení, spojení nebe a země, dočasnosti a věčnosti. Pokud si v té době něco odpírat, tak možná rozptýlenost. Z druhé strany a pozitivně řečeno, dopřát si soustředění, setkání se sebou samým: jaký jsem, právě teď, ve svém podivuhodném a tak málo známém těle, se svou rozmanitou a citlivou duší a v duchu vzpínajícím se kamsi výš?

Vánoce jsou ze všech křesťanských svátků asi nejblíže ostatním Božím tvorům. To nejpodstatnější, tajemný okamžik příchodu božského dítěte na svět, se odehrává v příbytku ne lidském, ale zvířecím. Vůl, oslík, stádo ovcí. Jsou to domácí zvířata, ale mají svou důstojnost, nejsou jen masem určeným na porážku, nejsou továrním produktem, nejsou položkou v ekonomických statistikách.

Bylo by proto dobré, kdyby si křesťané žijící ve šťastnější a bohatší části světa v tomto čase alespoň symbolickým omezením konzumace masa nebo používání osobního automobilu uvědomili a dali najevo, že jsou na jedné lodi s ostatními tvory, žijícími na této planetě. Že ohled na přírodu, na naši uhřátou planetu není něčím, co je jen doplňkem základního, k člověku a jeho (individuálně chápané) spáse směřujícího křesťanského učení, ale že je jeho základní součástí. Co učiníme pro sestru planetu a sourozence rostliny a zvířata, pro sebe jsme učinili.

Bylo by dobré dát to symbolicky najevo, a ještě lepší by bylo u toho zůstat napořád. Požehnanou adventní dobu všem!