Majitel antikvariátu patří k nejvyšším vývojovým stádiím člověka

Autor ve svém předvánočním fejetonu poukazuje na společenskou potřebnost a zvláštní atmosféru antikvariátů, které se dle něj vymykají současné uspěchané a mnohdy nesmyslné době.

A12

Radek Kubala

23.12.2018 13:21

Bouda6

V Brně mám zase nejradši ten malý pana Boudy vedle Skleněné louky. Foto Inflow

Jenom se zajdu podívat, jestli nebudou mít něco zajímavého, říkám si pokaždé, když procházím kolem antikvariátu, abych o půl hodiny později tlačil do batohu alespoň tři knihy rozličných žánrů a jakostí. Antikvariát je místem sám pro sebe, trhlinou v časoprostoru, která odolává svodům civilizačních chorob, jako jsou spěch, povrchnost a touha po novosti artikulovaná v konzumu. Bezpochyby se jedná o veřejně prospěšné zařízení.

První, co vás při vstupu zaujme, je neobvyklá směsice vůní netypická pro běžná knihkupectví. Není divu, když antikvární knížky vyprávějí hned dva příběhy. První samozřejmě skrze popsané stránky. Druhý ale přísluší knížce samé, otiskuje se na její vazbě. Každá kniha navštívila několik domovů, prožívala se svými majiteli útrapy represivních režimů, některé dokonce pamatují i Masaryka a první republiku.

Vyprávět takto složité příběhy nelze jen pomocí jednoho smyslu, proto knížky v antikvariátech lákají i svou nezaměnitelnou vůní. V posledních dnech jsem se podobně jako miliony dalších lidí, kteří si loni jako každý rok slíbili nenechat příště shánění vánočních dárků na poslední chvíli, vypravil do shonu brněnských předvánočních ulic.

Jelikož knihu považuji za nejkrásnější možný dárek, protože můžete člověku za málo peněz dát možnost prožít jiný život, navštívil jsem rozličné knihkupectví i antikvariáty. Srovnání je skutečně tristní.

Zatímco v Dobrovském jsem nejčastěji zaslechl větu „S dovolením, prosím, můžu projít?“ a v Barviči a Novotném mimoto ještě několikrát opakované Dobrý den či Nashledanou od brigádníků a brigádnic – mimochodem jak jsem zjistil od spolužačky mající v té době směnu za nezdravení se strhávají prémie – v antikvariátu má člověk možnost v klidu rozjímat a vybírat.

Ostatně výběr je na antikvariátech to nejlepší. Když si projdete běžná knihkupectví, po chvíli zjistíte, že už vás nemůže ničím překvapit a nabízené knihy bývají shodné. Nemusí to být vždy na škodu, někdy je vážně potřeba koupit novou knihu, která právě přišla na prodejní pulty.

Nicméně návštěva antikvariátu skýtá vždy skryté dobrodružství. Můžete tam najít knihu, po které už roky toužíte, odnést si dílo čekající jen na vás, poznat novou autorku či se jen zahloubat do požitku hledání.

Žádné vtíravé bestsellery, blýskavé nápisy kniha roku nebo obaly s kýčovitými kresbami. Antikvární knihy si nepotřebují na nic hrát, nemusí se vnucovat ani povyšovat nad sebou navzájem. Stačí jim, že existují. Jsou nad věcí, přece jenom už toho mají mnoho za sebou, spatřily kus světa a čtenář je nemá čím překvapit.

I antikvariát má svá vnitřní pravidla, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát. Například v něm vždy najdete bohatou sekci Karla Čapka a Bohumila Hrabala, jsou nekonečnou zásobárnou české literatury šedesátých let a za kasou vždy sedí milý pán či milá paní, většinou postarší.

Vlastnit antikvariát není práce, ale životní styl plný vášně a roztomilého přesvědčení, že lidé mohou být lepšími, jen když si dají tu práci číst. K podobné moudrosti se většina lidí nedopracuje za celý život.

A proto se místo klidného rozjímání plného malých rozhovorů se zajímavými návštěvníky pídí po žlučových kamenech způsobených stresy v neustále se zrychlující společnosti. Majitel či majitelka antikvariátu patří k nejvyšším vývojovým stádiím člověka.

Všechny tyto vlastnosti nejdokonaleji ztělesňuje ostravská Fiducia, kterou považuji za jedno z nejlepších a nejzajímavějších míst v České republice. Zejména díky až konspiračnímu nádechu sklepních prostor, širokému výběru knih a propojení s uměleckými prostory v budově.

V Brně mám zase nejradši ten malý pana Boudy vedle Skleněné louky, s entuziastickým pánem provozním, který mě loni přesvědčil ke koupi série sedmi knih reportáží Egona Erwina Kische. Copak se to dá odmítnout? Je možné tam nezamířit, po obědě ve Vegalité?

Ale takřka každé město má podobná místa, které je záhodno navštívit. Proto nikdy nelitujte času stráveného prohrabáváním starých odložených knih ani peněz, které za ně ve výsledku utratíte.

Pomáháte tím udržovat zvláštní, současné společnosti se vymykající, atmosféru klidu a moudrosti. Navíc sami zde můžete alespoň na chvíli zpomalit a nalézt útočiště proti některým nesmyslům současného světa. V doslovné parafrázi jedné vskutku hloupé reklamy, v antikvariátech je svět ještě v pořádku.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.