Proč jsme nehledali prezidentku?

Gaby Khazalová

Zatímco Miloš Zeman skládá svůj slib, ženy po celém světě slaví Mezinárodní den žen. Tato jízlivá souhra okolností nutí se opět zamyslet: kam se poděly české ženy, když se hledala hlava státu? Osm z nich odpovídá v anketě DR.

Spisovatelka a výrazná postava evropského feminismu Alena Wagnerová vzpomíná v jednom z rozhovorů pro Deník Referendum, jak v roce 1947 nastoupila v Československu historicky první členka vlády. Tehdejší společnost pro její funkci neměla termín, z bouřlivé diskuse nakonec vyvěralo dodnes používané označení „ministryně“. Wagnerová byla tehdy podle svých slov malá holka. Nové slovo jí otevřelo prostor, říkala si prý „a vida, taky bys jednou mohla být ministryně“.

A tak zatímco vídat ministryně si již dnes malé holky zvykly, že existují premiérky či prezidentky mohou vědět jen ze zahraničních zpráv. Při jedné z letošních nejvýznamnějších politických událostí si mohly ženy povšimnout jen v roli moderátorky či politoložky. 8. březen dává na tento citelný nedostatek vzpomenout hned ze dvou důvodů: zatímco Miloš Zeman skládá svůj slib, ženy po celém světě připomínají svůj nekončící boj za rovnoprávnost.

Osmičky významných žen veřejného života jsme se při příležitosti této trefně jízlivé souhry okolností ptali, proč letos česká společnost vyplodila jen samé kandidáty a co by musela sama změnit, aby se taková situace neopakovala.

Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu

Říká se, že je-li v politice málo žen, změní politika ženy, a teprve bude-li jich tam hodně, změní ženy politiku. Mocí v České republice vládnou muži, má maskulinní podobu a ženám je uzavřená. Premiér, předsedové relevantních politických stran, předsedové obou komor parlamentu, předsedové všech vrcholných soudů jsou samí muži. Proč i všichni prezidentští kandidáti?

Snad proto, že kandidovat proti prezidentovi — jenž je aktuálně ve funkci, a tak má k dispozici všechny její výhody, zajištěný slušný příjem i mediální zájem — shledá rozumně uvažující žena nejspíš jako zbytečně vynaloženou energii s malou pravděpodobností úspěchu.

Změna musí začít u toho, že si uvědomíme, že starat se o děti znamená také usilovat o lepší svět, a tedy převzít větší podíl na rozhodování, kudy se svět bude ubírat. Měly bychom se více vzájemně podporovat, nevnímat ostatní ženy jako sokyně, ale jako spojenkyně. Mohlo by též pomoci, kdyby ženy, jež se cítí být více pečovatelkami než ředitelkami, podporovaly ty ženy, které chtějí řídit svět, a nekritizovaly je za jejich volbu a způsob života. A neméně by prospělo, kdyby matky, dcery a manželky přesvědčily své syny, manžely a otce, aby ženám v jejich cestě k moci pomáhali. Nebojme se měnit sebe i svět.

Táňa Fischerová, předsedkyně Českého helsinského výboru

Myslím, že vyplývá z řádu věcí i z celkové situace ve světě, že v současné době u nás není atmosféra pro to, aby v prezidentských volbách kandidovala žena. I z výsledků těch letošních je vidět, že většina společnosti touží po silném muži a tvrdé ruce.

Ženské hodnoty jsou pokládány za slabost, lež za pravdu, hrubost a přetvářka za výhodu, snaha po spravedlnosti za staré harampádí. V takové situaci si každá žena rozmyslí vstupovat do ringu, kde nemá žádnou šanci nejen na vítězství, ale ani na ocenění za statečnost. V době, ve které přibývá hrubých slov a vládne skryté i neskrývané násilí, není pro ženu místo.

K proměně může dojít, až bude poptávka po skutečné, nikoli pouze po kosmetické změně, až lidé pochopí, že silní ekonomičtí hráči a prázdná hesla nesmějí ovládat politiku a až lidé budou toužit po skutečných hodnotách a spravedlnosti. Pak se může odehrát i zázrak zvolení ženy do této funkce.

Veronika Šprincová, ředitelka Fóra 50 %

Letošní prezidentské volby byly rámované především opětovnou kandidaturou Miloše Zemana. Ačkoli prohlásil, že nebude dělat kampaň, bylo zřejmé, že jeho protikandidáti a případné protikandidátky budou čelit nepříjemným osobním útokům, což samo o sobě mohlo řadu žen odradit.

Při hledání „Antizemana“ současně, asi do velké míry nevědomě, zavládlo u části lidí z tohoto tábora přesvědčení, že dostatečně silným kandidátem s reálnou šancí Zemana porazit bude opět muž. A pokud byly potenciální kandidátky osloveny, kandidaturu — zejména po zkušenostech s první přímou volbou — odmítly.

Bylo by unáhlené na základě těchto voleb dovozovat, že ženy o funkci prezidentky nestojí nebo že nemáme dostatečně kvalifikované kandidátky. Po skončení druhého funkčního období stávajícího prezidenta začneme tak trochu od nuly. Otevře se širší pole pro nové tváře a pevně věřím, že se mezi nimi objeví i ženy.

Před pěti lety kandidovala do prezidentské funkce trojice žen. Co se od té doby změnilo? Foto Klíčové hnutí

Michaela Marksová, bývalá ministryně práce a sociálních věcí

Politická kultura u nás ženám moc nepřeje. Podle mého názoru to úzce souvisí s tím, jak debatujeme o problémech, které více trápí ženy než muže, jak se o nich píše v médiích a jak o nich diskutují vrcholní političtí představitelé. Tato témata jsou často zpochybňována či zesměšňována.

Například téma sexuálního obtěžování se zásadně nebere vážně. Zkuste o něm mluvit z pozice oběti. Nebo samoživitelky: od politiků slyšíme, že to ženy dělají schválně, protože je to výhodné (!), případně, že si měly vybrat lepšího partnera. Řešení každodenních problémů jejich a dětí se přitom léta odkládá. Proti nároku na místa ve školce pro děti od dvou let, což by zrovna osamělým matkám pomohlo, řada mužů hystericky brojí. Jim veřejná vystoupení problémy nedělají, zatímco matky, které jsou pro, jsou označovány za krkavčí.

Naše společnost prostě není na silné ženy v politice připravená. A ženám se tak logicky do beznadějných bojů nechce. Mají zjevně na práci mnohem užitečnější věci.

Vladimíra Dvořáková, politoložka

Důvod je zcela jednoduchý. Nikdo, kdo mohl poskytnout alespoň základní finanční prostředky pro zahájení kampaně, žádnou ženu neoslovil. Jít do kampaně bez toho, že je k dispozici tým koordinátorů, schopný organizačně zajistit sběr podpisů a získávání financí, a hlavně bez peněz na expertní tým, odborné analýzy, průzkumy, aby bylo možné vypracovat základní strategie kampaně, je bláznovství.

Ono není potřeba hned vyhrát, ale nemá smysl voliče hnát do beznadějné situace. Pokud má být šance na reálnou kandidaturu ženy, tak je nutné to začít připravovat nyní. Vytvořit tým lidí, shánět prostředky a stanovit si pravidla, jakým způsobem hledat kandidátku a jakým způsobem pak daný tým vybere tu, kterou bude podporovat. A hlavně ta žena nesmí kandidovat za „ženy“, ale za ty, kteří chtějí jiný styl politiky.

Blanka Mouralová, politoložka

Otázku jsem dostala s douškou, že je přeci dost žen, které by prezidentskou funkci byly schopny zastávat. Určitě ano, ovšem o schopnost tu jde jen velmi málo.

Vždyť přeci samotné zavedení přímé volby prezidenta bylo důsledkem neschopnosti našeho parlamentu důstojně zvolit prezidenta z moci tohoto grémia. To zase důsledkem dlouholeté neschopnosti upravit proceduru volby prezidenta oběma komorami skrze tzv. „stykový zákon“ předpokládaný Ústavou.

Pohledem do USA shledáváme, co se děje se zavedenou demokracií, je-li do prezidentské funkce zvolen muž bez základních schopností pro výkon této funkce. Jde tedy v první řadě o ochotu žen kandidovat a ochotu lidí ženu zvolit. Genderové stereotypy v nejzjednodušenější podobě přisuzují schopnosti spíše mužům, ženy vedou v atraktivitě. Neměl by tedy současný vývoj ženám nahrávat? Anebo je právě tohle hra, do které se ženám nechce jít?

Olga Richterová, poslankyně a místopředsedkyně Pirátské strany

První překážka pro české prezidentské kandidátky? To, jak naše společnost bere svět péče o nemocné, o děti, o staré rodiče, o fungování rodin a komunit a výrazně ho odděluje od světa výdělečné práce. Skloubení je těžké: chybí částečné úvazky a není zvykem třeba při mateřské podporovat občasný kontakt s původní profesí. Řada těch — a většinou jsou to ženy —, které se věnují svým blízkým, nemá šanci současně rozvíjet i své ostatní schopnosti.

Druhý typ překážky tkví v povaze dnešní politiky založené na soutěžení. Každý z nás byl přitom opečováván (jako miminko) a jednou bude péči opět potřebovat (ve stáří, v nemoci). Účast na politice jakožto péči o „to společné“ také není pouhou věcí jednotlivce. Není „individuálním úspěchem“, ale službou všem. Až se podaří tímto způsobem proměnit vnímání politiky, jistě přitáhne mnohem více žen.

Kateřina Smejkalová, politoložka

Politika je u nás stejně jako mnoho jiných oblastí stále výrazně genderově segregovaná. V drtivé většině společnosti přežívají sdílené, byť častokrát velmi podvědomé představy o tom, jaké by ženy měly být — hlavně pilné a konformní —, které jsou jim odmala vštěpovány a jejichž nedodržení se společensky trestá.

Jakákoli průraznější žena je rychle označena za „hysterku“ nebo „megeru“. Je příznačné, že mužská forma těchto označení ani neexistuje. Tyto tradiční představy o ženách jsou v rozporu s tím, co je většinou v politice, minimálně v její aktuální podobě u nás, rozhodující, konkrétně silné sebevědomí, mocenské uvažování a dravost. Ženám se proto málokdy do politiky chce. Kvůli vštěpeným vzorcům chování nejsou s jejím zdejším prostředím příliš kompatibilní a jejich překonávání je vyčerpávající a nevděčné.

Další představy společnosti o tom, co by žena měla tak nějak ze své přirozenosti zastat, totiž péči o dítě, domácnost nebo staré rodiče, pak komplikují účast žen nejen v politice na čistě logistické úrovni. Dostat se na její vyšší úrovně znamená hromadu investovaného času, který ženy většinou kvůli těmto povinnostem nemají.

A aby toho nebylo málo, přidává se k tomu často otevřeně sexistické prostředí české politiky, kde jsou na denním pořádku degradující sexistické vtipy nebo podezírání z toho, že se úspěšné ženy dostaly k pozicím beztak přes postel nebo kvůli svému vzhledu.

Aktuální česká politika je ztělesněním bezohledného, často skoro samoúčelného boje, ve kterém o pohled žen a jiných skupin není zájem. Proto jsem zastánkyní kvót. Ty vytvoří situaci, ve které se ženy vůbec odváží na politické pozice aspirovat. Protože ony sice opravdu často říkají, že „nechtějí“, ovšem většinou se za tím skrývá nedostatek sebedůvěry, nechuť být vystavena sexismu a dvojímu metru, či prostá obava z toho nedostát všem ostatním úkolům, které na bedrech žen leží.

    Diskuse
    ŠŠ
    March 9, 2018 v 19.17
    Vrtá mi hlavou,
    proč z čtenářů (nikoli čtenářek) DR si zatím nikdo nemyslí, že by stálo za to – či bylo vhodné – diskutovat zde ke skutečnosti, že jsme nehledali prezidentku.
    V minulé volbě jsem podpořila Zuzanu Roithovou. To, že je žena, nehrálo roli. Dostala jsem se k ní tak, že jsem ze seznamu kandidátů odškrtávala ty, ke kterým jsem měla nějaké výhrady. U ní mě žádné nenapadly, aspoň si na nějaké nevzpomínám.
    Loni to bylo jiné. Nikoli absencí žen, ale úvahou, že bez ohledu na výhrady je potřeba podpořit už v prvním kole kandidáta, který má šanci porazit Miloše Zemana. Kdyby se objevila kandidátka, která by to splňovala a měla by v průzkumech předběžnou podporu, volila bych ji.

    Neptejme se, proč jsme nehledali žádnou ženu, ale proč jsme nehledali skutečně silného kandidáta nebo kandidátku už od samého začátku Zemanova funkčního období.
    Poučme se z této zkušenosti a začněme hledat hned. A nejen hledat.
    A my, ženy, neplačme, že nejsou kvóty. Ty jsou pro cestu dobrého prezidenta/prezidentky na Hrad nanic. Spíš věnujme pozornost tomu, co říká prof. Dvořáková a přemýšlejme, jak skloubit nutnost sehnat finanční prostředky s ochotou těch, co je mají. Aby podpořili slušného člověka a nečekali od toho nic víc než prospěch země.

    March 9, 2018 v 20.28
    Prezidentku jsme neměli,
    ale měli jsme císařovnu, která byla i faktickou vládkyní. Kvůli tomu sice byla v té době válka a přišli jsme o Slezsko, ale byla to jediná naše hlava státu ženského pohlaví v historii.

    Zbyla nám po ní povinná školní docházka a spousta silnic. To není málo, ne?

    AZ
    March 10, 2018 v 9.06
    Ano, a k tomu bych podotkla, že Marie Teresie se dostala na habsburský trůn díky opatření, které se svým způsobem podobá kvótám: pragmatická sankce. Kdyby si tímto vnuceným opatřením císař Karel VI. nevynutil právo následnictví pro dceru, byl by na rakouském trůně král z Bavorska nebo Saska ( což si ostatně přáli čeští stavové).
    MP
    March 10, 2018 v 10.54
    Aleně Zemančíkové
    To je hodně odvážná analogie :-)

    Jinak si myslím, že ta otázka je položena zavádějícím způsobem. Nevím, že by nějaké "my" hledalo mužské kandidáty na prezidenta. Pokud si vzpomínám, ani jednoho z kandidátů nenominovala nějaká veřejně přiznaná skupina lidí (nejsem si jistý u zanedbatelné výjimky folkrolního Petra Hanniga). O některých kandidátech můžeme přesvědčivě uvažovat jako marketinkových projektech či reprezentantech zájmů nějaké finanční skupiny, ale v takovém případě je řečené "my" hodně omezené a nejspíš by se do něj nepřiřadila ani jedna respondentka ankety.

    Nemyslím, že by měla pravdu profesorka Dvořáková. Několik žen, které by velmi pravděpodobně získaly peníze na kampań, by se v České republice určitě našlo.

    Pokud změníme otázku a zeptáme se:
    Proč se žádná žena nerozhodla v posledních prezidentských volbách kandidovat?
    naskytne se pravděpodobně mnohem širší pole uvěřitelných odpovědí.

    Počínaje očekávatelným soubojem sračkometů jako rozhodujících zbraní kampaně. Právě v tomto souboji je žena dopředu v našem postpatriarchální prostoru znevýhodněna. Zkušenost ze slovenských kandidatur Magdy Vasaryové a Ivety Radičové byla přinejmenším názorná. A obě to byly tvrdé ženské, které rozhodně neustupovaly, když jim první kýbl mediální močůvky šplíchl do obličeje.

    p.s. Samozřejmě, tu anketní otázku lze smysluplně reinterpretovat tak, jak to udělala Helena Zemanová. Symptomatické je, že tak neučinila V. Šprincová nebo M. Marxová, u kterých by podobná starost měla vyplývat jaksi samozřejmě z jejich aktivistického a politického angažmá.
    IH
    March 10, 2018 v 10.59
    Souhlasím s tímto míněním paní Zemanové: "Neptejme se, proč jsme nehledali žádnou ženu, ale proč jsme nehledali skutečně silného kandidáta nebo kandidátku už od samého začátku Zemanova funkčního období."

    Přece bych však podotkl, že šance voličů, a to nejen jednotlivě, ale i organizovaně, najít nadějného prezidentského kandidáta předpokládá jedno, totiž ochotu potenciálních dobrých a také schopných adeptů podstoupit v dnešní době nepříjemný zápas o hlasy voličstva. Skutečností ovšem je, že strany, u vědomí své špatné reputace, si zahrály na "já nic - já muzikant". Také je pravda, že jít do zápolení se prostě žádná žena neodhodlala. Šance na slušný počet hlasů přitom nechyběla.
    PK
    March 10, 2018 v 12.03
    Skutečně silný kandidát?
    "Šance na slušný počet hlasů" je ovšem málo, pane Horáku. Slušný počet hlasů by opět znamenal, že by stejně vyhrál Zeman.

    Jinak taky nerozumím tomu, kdo měl koho hledat. Ale byla tady přece Kroměřížská výzva, a pokud si vzpomínám, vysloužila si hlavně úsměšky.

    M. Profant mě předběhl v konstatování, že na každou ženu, která by se odvážila proti Zemanovi kandidovat, by se vyvalily kýbly špíny, zvláště když by měla opravdu reálnou šanci ho porazit, jako ji měl Jiří Drahoš. Která žena by měla dost síly, odhodlání a energie, aby čelila výmyslům petrohradské trolí fabriky o svém estébáctví, o svém sexuálním životě atd. atd, rozšiřovaným mimo jiné mluvčím prezidenta republiky?

    Na výraz "skutečně silný kandidát" už jsem pomalu taky alergický. Jiří Drahoš přece byl dostatečně silný kandidát. To, že Čechům ani předseda akademie věd nebyl dost dobrý, a hledali na něm neuvěřitelné maličkosti jako výmluvy, proč ho nebudou volit, je druhá věc. Ti si opravdu zaslouží svého Zemana. Neboť to je jako v té pohádce o rybářovi a rybce. Žádný palác nebyl rybářce dost dobrý, až nakonec zůstala opět se svou chýší a děravou sítí.
    March 10, 2018 v 13.34
    Důvod asi bude stejný, jako je důvod toho, proč je u nás v politice málo žen, méně v prvních polistopadových letech.
    V době poslední prezidenské volby byla v ČT debata se skupinou političek z různých stran. Shodly se na tom, že to jak se člověk prosadí vůbec nezáleží na tom, jestli je muž nebo žena ale na jeho schopnostech, s žádnou dikskriminací s samy nesetkaly, o žádné kvóty nestojí atd.

    Úspěšné ženy u nás většínou mají sklon odmítat myšlenku, že by mohly podporovat jiné ženy.

    Zuzana Roithová mi v poslední volbě přišla jako nejlepší kandidát, protože se velmi osvědčila v EU parlamentu jako jeden z mála českých poslanců. V tom, že se chová tak, to plnilo povinnosti vyplývající z její role. Nehlasoval jsem pro ni, protože jsem nečekal, že by měla šanci.

    Přes rozdíl politické orientaci se Roithová v tom respektu k roli, kterou má, se podobá Anně Šabatové. To by byla také výborná prezidentka, ovšem v roli ombudsmanky je přesně na tom místě, kam se hodí, nenapadá mě nikdo, kdo tu práci dělal lépe.
    JH
    March 10, 2018 v 15.24
    Mě nepřekvapilo,
    že v letošních prezidentských volbách nekandidovala žádná žena, protože bylo předem celkem jasné, že to bude volba Zeman versus Antizeman. A já si sexisticky myslím, že ženám prostě takové situace víc vadí.

    Doufám v kandidátku v příštích volbách, kdy to snad nebude tak vyhrocené. Pokud nebude kandidovat Klaus nebo Babiš. To bych ale snad vážně šel na Marienplatz demonstrovat.
    Od skutečně silného kandidáta mimo jiné očekávám, že nebude nad přijatelnou míru kalkulovat, jestli mu může ublížit obhajoba věci, které věří. Že svůj upřímný postoj dokáže prezentovat jako přednost.
    Zní to moc naivně? Možná.
    MP
    March 10, 2018 v 16.55
    Pavlu Kolaříkovi
    Nejde o to, zda by žena měla dost síly, odhodlání a energie. Osobně si myslím, že zkušená politička vydrží v této oblasti víc než většina mužů.
    Ale její veřejný obraz je zranitelnější, mnohem snáze se aktivují stereotypy. Když se v televizní diskusi tvrdě střetnou dva muži, pak umí stát za svým, v případě žen je to "slepičí boj". Žena, která se brání a ubrání hulvatství oponenta tím, že sice neklesne na jeho úroveň, ale vrací rány, je mrcha atd.
    Samozřejmě, není to fatální handicap a dají se najít kompenzační strategie, ale nic moc.
    PK
    March 10, 2018 v 19.09
    Martinu Profantovi
    No tak ten "slepičí boj" v případě dvou žen mi zase připomněl "dva kohouty na smetišti" v případě dvou mužů. Mnoho lidí si pak z mně neznámého důvodu připadá velmi moudrých, když prohlásí, že "jsou oba stejní", bez ohledu na skutečný stav věci.

    Při účasti ženy, na kterou by bylo třeba kydat špínu, je tady ovšem navíc ještě to z mého pohledu české specifikum, kterým jsou sprosté sexuální urážky. Vždyť co si vůči Hillary Clintonové nedovolil Trump, to si vůči ní dovolil Zeman. Já jenom doufám, že ta sprostota, kterou na její adresu pronesl, se jí vůbec nedonesla.
    MP
    March 11, 2018 v 10.56
    Pavlu Kolaříkovi
    České specifikum to není, už jsem uváděl případ slovenských kandidátek, ale ony o tom existují dost dobře dokumentované studie ze skandinávských zemí, Itálie atd. Svého času jsem pro jednu političku pracoval a četl jsem podobné věci dost motivovaně.

    Jistě, vždycky najdete analogické genderové stereotypy i na druhé straně. Ty kohouti by byli ještě milosrdní, pokud už se tento stereotyp aktivuje, jde spíše o to, že tam ti dva pánové porovnávali ..., kdo ho má většího. Rozdíl je v míře pohotovosti daného stereotypu, ty ženské se aktivují snáz a společnost jejich případnou neúspěšnou aktivaci méně penalizuje. Nejmarkantnější je v případech ponižování v souvislosti s fyzickým vzhledem.

    Mimochodem, kdybych už uvažoval o zemi, ve které se to podařilo utlumit, nebyly by to USA, politická korektnost tam působí spíše jako pořádkový zásah než jako žitá záležitost, ale Německo: kultivovaná funkce filtru občanské veřejnosti.
    IH
    March 11, 2018 v 11.47
    Ženy se nechtějí "pochlapit"
    Myslím, že kvalifikovaná, umírněná a decentní dáma by byla třeba v televizních diskusích kandidátů téměř všemi svými mužskými protějšky respektována. A nejen to, patrná by asi byla jejich snaha chovat se aspoň trochu smírně, neskákat dámě do řeči, naznačit přemýšlení o jejích slovech, dílčí souhlas atp. Konkrétně, i Miloš Zeman, jemuž kdysi procházelo zcela nevhodné chování ke kolegyni Buzkové, by si dnes nemohl něco podobného patrně již dovolit.

    Vystupování na improvizovaných mítincích na ulicích není pochopitelně snadné obecně, pro kandidátky však zvláště ne. Je tu potřeba umění řečnit, mít hlasové předpoklady, sebejistotu a smysl pro humor. Roli sehrává také oblečení, které u žen není ani pro tyto příležitosti stejně (téměř) bezpříznakové jako je u mužů.

    Problém kandidátek na vrcholnou funkci vidím dále v nedostatku dostatečně zkušených a disponovaných osobností a v menším odhodlání o funkci usilovat. Dále pak ve skutečnosti, že muži volí "tak nějak přirozeně" přednostně muže, a ženy jsou na tom podobně.
    JP
    March 11, 2018 v 12.50
    Optimální prezidentka
    Typologicky by se na funkci prezidentky státu (a tedy i pro úspěšné absolvování předvolebních bojů) víceméně optimálně hodila právě ta moderátorka České televize, která řídila předvolební debatu Drahoš - Zeman (nezapamatoval jsem si bohužel její jméno).

    Dokázala se bez sebemenších potíží prosadit i proti těmto "kohoutům", s naprostou sebejistotou - aniž by přitom musela rezignovat na vlastní ženskost, aniž by se přitom musela jakýmkoli způsobem snížit k "mužské" obhroublosti.

    Od osobnosti takovéhoto typu by bylo možno očekávat vedení státu rozhodné a pevné, a přitom kultivované a reprezentativní.

    Bohužel, současný stav české politiky (a české společnosti) je takový, že je nutno se rozhodovat mezi buďto rozhodností (a vůdčími schopnostmi), a n e b o kultivovaností a slušností.

    A nakonec to vždy vyhraje ta sebejistá, všech pochybností zbavená obhroublost.
    VP
    March 15, 2018 v 4.20
    A navíc ta blbá hlásaná podmínka, že to musí být osoba politicky činná, nikdo jiný by prý funkci nezvládl.
    PK
    March 15, 2018 v 7.29
    To ovšem nebyla hlásaná podmínka. To bylo normální předvolební heslo jednoho z kandidátů, a součást kampaně (pardon, "nekampaně") za jeho znovuzvolení.
    March 15, 2018 v 14.57
    Tady je zajímavý článek, který navrhuje nahradit volby losováním.
    https://a2larm.cz/2018/03/oligarchie-a-lid-jsou-nepratele-demokracie/
    JP
    March 15, 2018 v 16.04
    Demokracie a losování lidu
    Paní Hájková, tak tím linkem na ten článek v Alarmu jste mi moc velkou radost neudělala: já sám se už vlastně celá léta chystám na to, že napíšu článek o tom, že v demokracii (té současné) fakticky vůbec neexistuje lid - a teď najednou musím zjistit, že mě s tou myšlenkou už někdo předběhl! ;-)

    No ale - díky za to, alespoň tu mám (zcela výjimečně) někoho kdo má stejný názor na věc.

    Takže: ano, v principu má Jan Bíba naprostou pravdu. Tedy ve své kritice současné formy demokracie.

    Ovšem: jeho návod k řešení je až příliš přímočarý, a pro moderní dobu fakticky nepoužitelný.

    Ten základní důvod této nepoužitelnosti fakticky uvádí on sám: v té antické demokracii totiž ještě nemuseli řešit žádné zásadní ideologické střety. Tehdy ještě společnost nebyla rozpolcena na pravici a levici; naprostá většina rozhodovacích procesů se týkala ryze praktických záležitostí. Ti aténští občané byli losováni v prvé řadě do ryze administrativních funkcí; kdy se tedy nejednalo, obrazně řečeno, o nic složitějšího nežli o to, jestli má kanalizace být vedena na pravé či levé straně ulice.

    A přitom - už tehdy, jak uvádí právě Aristoteles, byla ta kompetence (a nekompetence) těch losem určovaných administrativních funkcionářů problémem. Tím spíš v moderním, vysoce komplexním světě, kde jediné špatné rozhodnutí může způsobit miliónové škody.

    Bíbův názor, že tento problém by bylo možno obejít tím, že by se losovalo jenom z okruhu těch "kompetentních" - za prvé, tím by okamžitě zase byl vyloučen prakticky celý lid (kolik lidí je skutečně kompetentních například rozhodovat třeba jenom o té městské kanalizaci? A tím spíše pak třeba o počítačových systémech pro pražský magistrát?). A za druhé: kdo pak by mohl rozhodovat, k d o vlastně má patřit k tomu okruhu těch "kompetentních"?...

    Zkrátka: jak je Bíbova kritika současné demokracie naprosto správná, tak zavádějící a nepřínosné jsou jeho návrhy k řešení. Nehledě k tomu, že nakonec i Bíba zůstává stát jenom u čistě formální, tedy kvantitativní stránky věci (účast určitého kvanta populace na rozhodování). Ten vlastní problém lidu je někde úplně jinde.

    Takže, nakonec o tom všem asi stejně bude nutno někdy napsat ještě podrobnější analýzu...
    March 20, 2018 v 12.58
    Marie Terezie
    byla císařovnou, protože její manžel byl voleným římským císařem. Byla i faktickou vládkyní ve svých zemích, jak poznamenal pan Unger, čili královnou českou, uherskou, chorvatskou etc. Ovšem Uhři ji, pokud vím, korunovali na svého krále, ne na královnu. Titul královna totiž podle nich náležel choti krále.
    March 20, 2018 v 13.54
    Maďarština nemá gramatický rod.
    March 20, 2018 v 14.03
    Ale má výrazy király - királyné (král - královna)
    + Další komentáře