Zrozeni k běhu
Fatima RahimiŘíká se, že talent si nevybírá. Mohou ho mít lidé bez ohledu na postavení či třídu. Dvaadvacetiletá María Lorena Ramírez má běžecké nadání, vyhrála dlouhý vytrvalostní závod a porazila 500 dalších závodníků. Bez profesionálního vybavení.
Na rozdíl od svých běžeckých kolegyň, které s ní stály na stejné startovní čáře na začátku ultramaratonu, neabsolvovala María Lorena Ramirez žádnou speciální odbornou přípravu a neměla žádné sportovní oblečení. Běžela v sukni, klobouku a šátku. Nepoužila žádné značkové předražené běžecké boty, ale obyčejné sandály z recyklované pneumatiky. Neměla žádnou speciální stravu, energetické tyčinky, hůl, drahé sluneční brýle, běžela bez speciálních běžeckých ponožek. S sebou měla pouze láhev vody. Proč tedy potřebujeme k běhání všechny ty drahé doplňky my?
Tato geniální běžkyně pochází z domorodé komunity Tarahumara v Mexiku. Malý kmen poustevníků žije izolovaně v tajemném úkrytu uprostřed kaňonů. I dnes, kdy můžete přes satelity Google z pohodlí domova sledovat cizí zahrádky na druhé straně zeměkoule, jsou Tarahumarové „neviditelní“. Umí si hlídat svoje soukromí. O tomto kmenu se říká, že se vyznačuje nadlidskými schopnostmi a nadáním hlavně co se týká běhání.
Tarahumarové přitom neběhají po rovných upravených cestách, ale nahoru a dolů po malých a velkých kopcích, po lesích i po skalách. Christopher McDougall, americký spisovatel a novinář ve své knize „Zrozeni k běhu“ píše, že Tarahumarové jsou silní jako starověcí Sparťané, ale svou snad nadpřirozenou sílu nepoužívají k tomu, aby někomu nakopali zadek, ale aby žili v míru.
Na rozdíl od většiny vrcholových sportovců Tarahumarové nedoplňují svou dietu žadnými na ionty bohatými nápoji pro sportovce. Mezi cvičením se neládují proteinovými tyčinkami. Před závodem netrénují, nerozcvičují se ani se nezahřívají. Přesto však v závodech porážejí lidi s nejmodernější běžeckou obuví doplněnou na míru vyrobenými běžeckými vložkami, sportovce, kteří cvičí techniku dechu a mají mnohaletou průpravu.
María Lorena není ojedinělý případ. Celá její rodina se skládá z vynikajících běžců. Její otec, dědeček, její bratři a sestry jsou běžci. María Lorena Ramírez však patří meziii nejrychlejší běžce v komunitě.
V roce 1983 se jedna tarahumarská žena objevila v městečku v Kansasu ve Spojených státech. Prostě běžela tak dlouho, až se musela zastavit. Následujících dvanáct let strávila v psychiatrické léčebně, než se přišlo na to, že mluví izolovaným jazykem, a ne hatmatilkou, a ve skutečnosti není nemocná. Prostě běžela, protože když běžíte, je těžké se zastavit.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsou Tarahumarové tak výborní běžci, představuje skutečnost, že běhají pro radost. Běhání pro ně není pouhopouhá sportovní disciplína.
V současné době opět zažíváme jakýsi boom zdravého životního stylu. Každý druhý člověk v mém okolí se snaží sportovat, chodit do posilovny, běhat a zdravě jíst. Děláme to ale pro sebe a pro radost, nebo abychom byli „cool“?
Kromě toho, že si platíme předražené hodiny v posilovně, kupujeme kilogramy proteinů a utrácíme nemálo peněz za značkové sportovní oblečení, speciální běžecké boty, digitální hodinky, co měří tep, krevní tlak a další funkce. Z běhání se stal trend, běháme, abychom si mohli udělat selfie v parku a sdílet svoje kilometry na sociálních sítích.
Jako by se z toho všeho ale vytratil onen radostný pocit. Na tomto prožívání je přitom něco dokonale univerzálního, jak píše McDougall. Člověk musí obdivovat způsob, jímž běhání spojuje dva základní lidské podněty, strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme ale také, když jsme nadšení. Utíkáme před problémy, ale zároveň také běháme pro radost, pouze pro čistý pocit z běhání. Tato radost by neměla zmizet.
Jak řekl jeden z Tarahumarů, u běhání nejde o to přimět lidi něco kupovat. Běhat se má jen tak.
Tarahumárové jsou pověstní svými nadlidskými výkony v běhu a vytrvalostní chůzi. Několik lidí mi dosvědčilo, že tarahumárský posel doběhl do města Chihuahua (asi 500 km), kam byl poslán pro lékaře a léky, za 36 hodin bez odpočinku či občerstvení. Tarahumárové si také vydělávají tím, že chytají v horách divoké koně. Dostávají za jednoho dva mexické pesos, což je asi dolar. Když jsem viděl ty rozlámané vápencové hory, proti nimž je naše Českosaské Švýcarsko fádní krajinou, nechápal jsem, jak to dělají. My jsme jeli krokem na opatrných mulách po „cestě‟ a museli jsme místy sesednout a muly vést. Když v Jižní Americe utečou koně do hor, jsou ztraceni. Neexistuje prostředek, kromě podpálení lesa, jak se jich znovu zmocnit. Ale Tarahumárové to dokáží. Honí koně tak dlouho, až vyčerpaný padne a nechá se svázat. Jen ten, kdo zná vytrvalost divokých koní, pochopí nadlidskou houževnatost takového výkonu. Zúčastnil jsem se několikrát chytání divokých koní na hrbolatých pláních Jižní Ameriky, ale bylo nás vždycky mnoho jezdců, střídali jsme se a každý z nás uštval několik krotkých koní, než se nám podařilo ty divoké zahnat do ohrady. Tarahumárové jdou na podobný hon obyčejně jen dva a pěšky. Rozhodně to ale nejsou žádní svalovci. Považoval bych je, jak jsem poznal různé indiánské kmeny, spíše za tělesně podprůměrné.
Mluvil jsem s nimi také o tom, že mexická vláda hodlá vyslat několik Tarahumárů na olympijské hry do Paříže, aby se zúčastnili závodů v chůzi a běhu. Když jsem se jich ptal, jestli se nebojí, že je oslabí změna podnebí a cesta po moři, vzbudil jsem živou debatu v jejich mně nesrozumitelné řeči. Rozuměl jsem jen jednomu tiše pronesenému slovu: čikulí. Svou vytrvalost připisují tomuto svému ochránci.
(Alberto Vojtěch Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích)
Pravda je, že v našich podmínkách kaktusy mnoho alkaloidů netvoří; naneštěstí občas někomu vykrade sbírku nějaký polovzdělaný feťák, který to neví, a už se vyskytly i případy, kdy cennou sbírku zničila pod záminkou zásahu proti pěstování drog polovzdělaná policie.
Žádná ze zpráv, které jsem našel na webu, jako
http://mexiconewsdaily.com/news/raramuri-runner-wins-puebla-ultramarathon/
a
https://www.indianz.com/News/2017/05/23/native-woman-in-skirt-and-sandals-wins-u.asp
se nezmiňuje ani o dopingu, ani o podezření na něj. Nepoznám z nich ovšem ani, zda se pořadatelé o nějaký doping vůbec zajímali — a zda případné žvýkání těl kaktusů, nebo třeba listů koky, nehodnotí na stejné úrovni jako žvýkání energetických tyčinek a popíjení iontových nápojů.
Konec konců, co je to doping? Neměli bychom žádat od sportovců, aby před závodem jedli všichni v místní restauraci stejnou stravu, jakou se běžně živí lidé v okolí? A neznamená už samotný údiv nad tím, že María Lorena Ramirez běžela v obyčejných šatech, jaké denně nosí, a bez specielních běžeckých bot, že sportovní výstroj, pokládaná za běžnou, dává sportovcům nesportovní výhodu? Konec konců už byl zakázán jeden model sportovních plavek, který výrazně vylepšoval hydrodynamické vlastnosti těla.
Podle Wikipedie je hlavním dopingem Tarahumarů jejich tradiční strava, přičemž klinické testy ukázaly, že narkotické kaktusy v ní nepředstavují nezbytný potravní doplněk:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rar%C3%A1muri_people
Objevila se už nicméně i myšlenka, že sandály Maríi Loreny Ramirez jsou lepší sportovní obuv, než jakou se vybavily její soupeřky, a kdo si myslí, že k běhu nutně potřebuje nejmodernější vybavení, může si koupit profesionální huaraches:
https://en.wikipedia.org/wiki/Huarache_(running_shoe)
http://huarache.cz/
Mimochodem, 50 km za 7 hodin a 3 minuty, to odpovídá průměrné rychlosti as 7,01 km/h, to mi připomíná můj osobní rychlostní rekord v obyčejné — nikoliv závodní — chůzi na 9 km, když mi někdy v sedmnácti letech ujel autobus z Červené Řečice do Pelhřimova. Byla to samozřejmě, nehledě na to, že se tu jako muž porovnávám s vítězkou ženského závodu, necelá pětina trasy Cerro Rojo, a po silnici na Českomoravské vysočině, nikoliv v horském terénu Sierra Madre, ale kdyby snad chtěl Deník Referendum uspořádat na počest Maríi Loreny Ramirez pro své autory a diskutéry pokus, za jak dlouho urazíme 50 km po vlastních nohou my, vynasnažím se udělat si čas a zúčastnit se. Konec konců to, že jsem vyrostl na Vysočině, a ne ve smogovém kotli, je taky oproti rodilým pražanům něco jako doping.
Chtěl jsem upozornit na roli vysoké nadmořské výšky, v sprintech (anaerobních disciplínách) pomáhá. Vytrvalci, pocházející z oněch poloh, se zase níže ocitají v příhodnějších podmínkách než v jakých vyrostli.