Olympiáda nepolitická — leda ve snu
Tomáš TožičkaOlympiáda je drahá podívaná pro lidi, z nichž si velká část nemůže sportování dovolit. Vyšší zisky, další obchody, rychlejší obraty — tak by mohlo znít nové olympijské heslo.
Olympiáda v Riu se blíží a my můžeme sledovat hrátky Mezinárodního olympijského výboru, Světové antidopingové agentury, nejrůznějších národních zájmů a nakonec i zájmů sportovních federací. Řeč je o skandálu kolem dopingu, který měl být v Rusku řízen z nejvyšších míst.
Když čtu — a to jen velmi zřídka — tyto zprávy, připadám si, jako bych se ocitl v nějakém paralelním vesmíru. Všichni se tváří, jako by se stalo něco nečekaného, nového a strašlivého, co tu nikdy nebylo. Ať už jde o drogy nebo politické manipulace. Bohužel, opak je pravdou.
Nemá smysl tu popisovat podrobněji vznik olympijského hnutí a celé jeho peripetie. Snad jen ve stručnosti. Olympiáda vznikla jako velkolepá zábava pro bohaté sportovce, které mohly sledovat chudé masy. Takzvaný amatérismus byla na začátku jen obezlička, jak zabránit těm, kteří se sportem živili, aby soutěžili s těmi, kteří sportovali, protože se ničím živit nemuseli.
Takovým bizarním olympionikem byl i česko-židovský dobrodruh Max Ippen, dědic bohatství Ippenů, který jediný z rodiny přežil Šoa. Ten se někdy v roce 1948 asi mezi druhým a třetím longdrinkem v baru hotelu Schweitzerhoff ve Svatém Mořici dozvěděl, že se nedaleko bude konat olympiáda. A tak napsal Československému olympijskému výboru, že zaplatí cestu posádce a klidně ještě dalším dvěma lidem, když bude moci reprezentovat ČSR v závodech bobů. Stalo se a Ippen s posádkou skončili poslední. Perlička nakonec, v té době na něj již nastupující režim vydal zatykač pro vlastizradu a členem posádky byl i příslušník STB...
Není divu, že se proletářské sportovní spolky snažily založit jinou, amatérskou alternativu. Proto mezi lety 1921 organizovaly odborové a levicové sportovní svazy Dělnické olympiády. Čechoslováci patřili mezi ty nejaktivnější. První, ještě neoficiální Dělnická olympiáda se konala v Praze v roce 1921 a v roce 1937 se oficiální Zimní dělnická olympiáda konala v Jánských lázních.
Dělníci, zaměstnanci a střední třídy se tak stavěli proti „olympijskému aristokratismu“, zakladatele Pierra de Coubertina, který aktivně vystupoval proti účasti žen a otevřeně hlásal nadřazenost bílé rasy. Jeho následovníci Henri de Baillet-Latour a Avery Brundage byli antisemité a nijak se netajili svou sympatií k Adolfu Hitlerovi.
Ale peníze i politický vliv udělaly své a tak skutečná olympiáda skončila v roce 1937 v Antverpách. Nebyla samozřejmě tak bombastická, jako ta, co o rok dříve organizovali fašisté v Berlíně. Tam také vymysleli olympijskou štafetu, která měla přinést oheň z Athén — jednoho z center árijské kultury — do Berlína, jejího nového centra. Konec konců byl to až Göbbels, kdo přesvědčil Hitlera, že Olympiáda se musí využít k propagandě a ne zrušit, jak si führer přál, protože v ní viděl žido-zednářské spiknutí. To byl také první případ, kdy celé financování převzal stát.
Ale zatímco hiltlerovským pozdravem se v Berlíně zdravili i členové Mezinárodního olympijského výboru, zvednutá pěst olympijských vítězů a odpůrců rasismu na olympijských hrách v Mexiku měla za následek tvrdé postihy a byla označena za nepřípustnou politizaci.
Mohli bychom pokračovat bojkotem her v Moskvě 1980, Los Angeles 1884, vyloučením německých a japonských sportovců z her v roce 1948, Jihoafričanů během apartheidu, Afghánců kvůli útlaku žen v roce 2000. A teď si pojďme povídat o politizaci olympiád...
To evidentně nemá smysl. Takže jak s těmi drogami a vyloučením Ruska? Už teď je jasné, že se nic takového nestane, jakkoli se o to někteří funkcionáři z nejmenovaných zemí snažili. Můžeme doufat, že celý humbuk skončí aspoň tím, že budou vyloučeni sportovci, kteří prokazatelně dopovali. Zdálo by se to logické, ale není - podíváme-li se na „napravené litovače“ jako třeba Justin Gatlin, kterému pokaždé, když ho přistihli s dopingem, slibovali, že příště už to bude doživotní zákaz.
A takových příběhů najdeme spousty. A to mluvíme jen o dopingu, nikoli o finančních podvodech, kterých se sportovci a jejich trenéři dopouští. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat do Prostějovského tenisového klubu, který patří našemu ministru financí Babišovi. Inu pokud se chcete zelí rychle zbavit, pověřte kozla z Agrofertu zahradnictvím. Ale to už je jiný příběh politizace sportu, než ten náš olympijský.
Ten bychom mohli uzavřít tím, že politické tanečky, elitářství, silácké řeči, drogy a podvody jsou zakomponovány přímo v jádru olympijské myšlenky. Bylo by naivní si myslet něco jiného. Na to je třeba pamatovat, až budeme sledovat klání profesionálů na olympiádě či jinde.
Ale je třeba hledat i řešení. Samozřejmě mimo vysoké struktury sportovních svazů. Ty se zabývají především profesionálními sportovci, a na zdravý rozvoj společnosti mají vliv asi jako ptačí chřipka (trochu škodí, je kolem toho spousta řečí a peněz, ale vlastně se nic neděje). Méně demokracie je pro pořádání mistrovství světa lepší, řekl například generální sekretář FIFA Jerome Valcke. A duše závodů formule 1 Bernie Ecclestone se nechal slyšet, že Hitler věděl jak zařídit, aby věci fungovaly. Ale což, profesionální sport je zaměstnání jako každé jiné a není třeba ho démonizovat, jakkoli užitečnější pro společnost je uklízet ve vagonech Českých drah.
Ovšem sport a sportovní vyžití jsou důležité pro všechny. U vás v obci stejně jako třeba v africké vesnici. Bohužel neoliberální schéma zisku a konzumu z něj dělá stále nedostupnější zábavu. Před rokem 1989 stačilo zaplatit dvacet Kčs (zhruba dvě stě korun v dnešních cenách) za půlroční známku Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) a mohli jste dítě poslat do jakéhokoli klubu. Dnes za podobný peníz dítě nemůže chodit ani na fotbal — kde se dají ještě najít otevřené kluby orientované více na radost ze hry než na výkon.
A tak i dítě z nijak majetné rodiny mohlo dělat jachting či tenis, hrát kuželky či šachy, nebo prostě cokoli, co bylo v dostupné vzdálenosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. V současnosti se částky za půlroční trénink pohybují v řádech tisíců a to nemluvíme o vybavení a spoluúčasti rodičů na aktivitách klubu — minimálně vození na akce, což dříve bylo nepředstavitelné.
Nelkám po starém dobrém reálsocialismu, ale pokud to šlo v tehdejším hospodářství, proč to nejde dnes? Stěžujeme si, že děti sedí u počítačů, ale nikdo jim nanebídne alternativu. Nejen že zmizela podpora sportu pro všechny, ale nejsou ani možnosti, jak by se děti mohly potkávat venku a hrát si spolu.
Ministerstvo vymýšlí, jak bude dotovat kluby podle členů a hráčů, ale nikdo nepřemýšlí o tom, jak dostat do klubů děti, jejichž rodiče nemají ani peníze na přemrštěné poplatky, ani na super vybavení, ani čas dělat sport s nimi. Výdaje na sport jsou u nás nízké, a i to málo co dáváme, jde především do klubů profesionálů.
Ale to samé platí i uměleckých či modelářských kroužcích. Přitom řešení je jednoduché. Prostě se vrátit k modelu členství v ČSTV. Rodiny by si mohly koupit levný členský průkaz a v rámci kreditu čerpat volnočasové aktivity, které by jednotkově proplácel provozovatelům stát.
Vypadá to, že jsme se dostali od olympiády daleko. Od té aristokratické, plné politikaření, velkých peněz, byznysu a drog ano. Ale tematicky jsme se přiblížili té staré myšlence známé z dělnických olympiád. Sport - a volnočasové aktivity pro děti, mládež i dospělé obecně — jako nositelé myšlenky míru, přátelství, genderové spravedlnosti, internacionalismu a potírání sociálních rozdílů a etnické nesnášenlivosti. Ale k tomu máme ještě daleko. Možná ještě dál než k tomu, že olympionici přestanou brát drogy a státy je v tom nebudou podporovat.
Jsou mezi námi lidé, kteří nesnášejí sport. Ti, jichž se toto netýká, by si však mohli uvědomit převážně pozitivní roli Olympijských her.
Zakladatelé mohli na konci 19. století najít stěží něco nosnějšího, na čem by se dalo stavět, než starověká klání v Olympii. Tato inspirace, dobová atmosféra a konkrétní osobnosti determinovaly na dlouhá desetiletí některé aspekty olympionismu. Rozhodně však nikoliv jednostranně negativně. Dlouhodobý odpor k profesionalismu, od něhož musel MOV nakonec ustoupit, nebyl zajisté bez opodstanění. Pravděpodobně přispěl k masovosti sportu i množství disciplín, v principu si rovných, které se nám pro sportování nabízejí. Olympijský duch posiloval myšlenku fair play.
Nebo se podívejme na to, jak olympismus přestál časy bujícího nacionalismu. Sportovci, až na zanedbatelné vyjímky, reprezentují své národy (státy), a to jak jednotlivci, tak i družstva. Soutěž národů (států) je ovšem v rámci celých her neoficiální. Pod státními vlajkami sportovci do her vstupují, státy se za sebou řadí v abecedním pořadí, jen první kráčejí z dobrých důvodů Řekové a poslední sportovci pořadatelské země. (Někteří) účastníci zůstávají do konce a s hrami se dnes loučí "pomícháni dohromady".
Vlastní identita Olympijských her převládá: vlajka, hymna, a hlavně pochodeň a olympijský oheň. Zahajovací a závěrečný ceremoniál zůstávají společenským rámcem a obohacením jinak jen sportovního zápolení. Množství disciplín, soutěží i sportovců, jakož i doba trvání her jsou sice značné, ale stanovené. Prostor pro změny nechybí, ale tradice je silně ctěna.
Nejvyšší představitel pořádající země bývá na zahájení a ukončení her přítomen, jeho role je však velmi omezená a striktně daná.
Olympijské hnutí se snaží spojovat, je univerzální a představuje jeden z prvních úspěšných příkladů globalizace. Třeba fotbalové mistrovství světa následovalo
až po 34 letech... Místa konání her můžeme číst jako sled symbolů, snad politických, ale proč ne? V roce 1956 byly OH v Melbourne, dost krátce poté, co to bylo vůbec možné, v roce 1960 byly v Římě, o čtyři roky později v Tokiu, posléze byla rehabilitace bývalých mocností Osy završena v Mnichově 1972. Moskva se dočkala o osm let později. A tak by se dalo pokračovat.
Olympijské hry jsou často nahlíženy jako velký byznys. Zajisté jím také jsou. Jsou však dnes natolik silnou „značkou“, že si mohou leckdy diktovat. A hlavně si drží některé důležité a symbolické rysy. Jak zakrátko uvidíme, mantinely ani hrací plocha nemusí sloužit reklamě, oželíme připomínání se aut v hledišti (byť třeba českých) i reklamu na dresech a všude možně. Televize si nemohou z pořadu her vyzobávat rozinky, proto ty soukromé zůstávají mimo...
Nebo ta hesla. „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!“ (A skutečně: účastníci z málo sportovně vyspělých zemí nemusí splnit přísné limity). „Sláva vítězům, čest poraženým“. (V profesionálním boxu bylo v době zrodu olympismu přípustné šlápnout poraženému soupeři do obličeje.) Rovněž „Citius, altius, fortius!“ (Ale bez dopingu!)
Dnes dostávají sportovci většiny zemí různé platby za účast a úspěch, MOV však uděluje jen medaile. Nikomu neplatí tajné startovné. A jen opravdu málokterá sportovní hvězda nestojí o účast.
A tak bych mohl pokračovat a dojít konečně i k problémům, včetně těch nejaktuálnějších. Snad někdy příště. Třeba po skončení nadcházejících Olympijských her v brazilském Riu.
Jen mi přijde nesprávné, že se na to plýtvá veřejnými prostředky, které pak chybí jinde. Vzpomeňme, kolik organizačních měst se ocitlo na pokraji bankrotu, na chátrající předimenzované kapacity, na odsuny obyvatel a vytěsňování chudých.
Pokud je to byznys, měl by si to řešit byznys. Na olympiádu v Atlantě se nadávalo, že ji byznys ovládl. Byl jsem tam v době, kdy se to připravovalo. I tam se děli věci za hranou sociální citlivosti, ale nakonec si říkám, zda to není lepší, než když to řeší úředníci, kteří jsou placeni za úplně jinou agendu, které se pak nevěnují. Atlantská Olympiáda byla nakonec výdělečná a městu celkem pomohla. Můžu mít sto výhrad proti, ale nakonec mi tento tento model přijde lepší, než to, co se dělo v Soči, nebo teď v Riu.
Prostě veřejné prostředky by měly sloužit široké veřejnosti a byznys by se o své aktivity měl starat sám, maximálně s nějakou drobnou podporou tam, kde to může být prokazatelně přínosné pro obyvatele.
Naproti tomu dělnické olympiády byly postaveny na skutečné spolupráci, Sportovci bydleli většinou v rodinách, využívaly se stávající kapacity a nebo byly stavěny nové s jasným a dlouhodobým využitím.
Takovým příkladem je Vídeň, kde se skutečně amatérské Dělnické letní olympiády v r. 1931 zúčastnilo na 100.000 sportovců a 250.000 diváků a byla větší než ta oficiální o rok později v Los Angeles. Město postavilo dosud největší stadion Prater (dnes Ernst-Happel-Stadion).
Bylo by fajn mít i dnes větší mezinárodní sportovní události pro skutečné amatéry, kde nejde ani tak o výkony, jako o tu zábavu být spolu, potkávat nové lidi - ať už sportovce či fanoušky. To by pro sport znamenalo víc, než jen zábava ze sledování profíků.
A hlavně by o znamenalo víc pro podporu setkávání a trávení volného času v duchu "konviviality - společného užívání radosti", což každá společnost potřebuje "jako prase drbání".
Ale už londýnská Olympiáda 1908 nastartovala trend k pojetí Olympiády jako festivalu nacionalismů, ty nacionalismy se pochopitelně už mezi sebou nesnesly i když konflikty byly spíš groteskní než děsivé jako později.
Pak se připojilo to, že je to festival obchodních značek. Vítěz v kategorii limonád v Riu je už znám: je to zas jednou coca-cola .
Původní starořecké hry by dnešního diváka možná dost vyděsily. Heslo tam bylo: důležité je jen vítězství, účast bez vítezství znamená méně než nic, je to totální potupa. Žádná druhá a třetí místa nebyla, vítěz byl oslavován a materiálně zajištěn svou obcí, poražení vysmíváni a tupeni.
Zběsilá soupeřivost starých Řeků daleko překonávala to, co známe dnes, stejně jako v jiných oblastech veřejného života. Zápas pankration byl neuvěřítelně surový: dloubat oči se nesmělo, ale lámat jednotlivé prsty ano