Pěstmi ke svobodě

Odešel král. Muhammad Ali ukázal, že černoši mohou být nejen úspěšní sportovci v arénách pro potěchu diváků, ale také emancipovaní lidé s vlivem na myšlení lidí.

V pátek 3. června 2016 v arizonském Phoenixu zemřel Muhammad Ali, bezpochyby nejslavnější sportovec dvacátého století. O jeho sportovní, a především profesionální boxerské kariéře toho bylo napsáno už mnoho. Ale Muhammad Ali byl také společenským fenoménem. Spolu s dalšími sportovci významně zasáhl do diskuse o lidských právech ve Spojených státech amerických i ve světě.

Narodil se 17. ledna 1942 v segregovaném Louisville v Kentucky do rodiny Cassea Marcella Claye. Svou boxerskou dráhu začal až ve dvanácti letech, po té, co mu ukradli kolo. Už nikdy nechtěl připustit, aby si na něj kdokoli troufal. Ani třeba takový prodavač v obchodě, který mu jako malému chlapci zakázal se napít z vodovodu, protože je negr.

Cesta Cassia Claye ke slávě byla raketová a už v osmnácti letech získal na Olympiádě v Římě zlato v polotěžké váze. Medaili prý zahodil do řeky Ohio po té, co ho jako černocha odmítli v jeho rodném Louisville obsloužit v baru a nepomohlo ani to, že pro USA získal olympijské zlato. Následovala jeho profesionální dráha: 61 zápasů, 56 vítězství a z toho 37 knockoutem. Prohrál pětkrát. Byl držitelem titulu světového šampiona v letech 1964 až 1967, 1974 až 1978 a od roku 1978 do 1979.

The Greatest také dobře zpíval a skládal básně.

Poprvé ho o titul připravila vládní byrokracie. To už se nejmenoval Cassius Clay, ale Muhammad Ali. Přestoupil od křesťanství k islámu a stal se horlivým stoupencem náboženského hnutí Islámský národ.

Důrazně se stavěl proti válce ve Vietnamu a odmítl nastoupit do armády. „Nemám nic proti Vietkongu, žádný Vietnamec mi nikdy neřekl negře,“ říkal. „Nevím, proč chtějí po mně, abych si navlékl uniformu a táhl někam deset tisíc mil střílet do žlutých lidí, když s takzvanými negry se v Louisville v Kentucky zachází jako se psy.“ Byla mu odebrána boxerská licence a hrozilo mu pět let vězení.

Od rasismu k aktivismu
Během svého nejradikálnějšího období první roky v Islámském národě se choval jako rasista. Byl proti míchání ras a za vším zlem viděl bělochy, kterým statečně sekundují Židé. Vyvolával tím pobouření a vzbuzoval nenávist. Zvláštní na tom bylo ovšem jen to, že takové rasistické řeči vedl černoch a najednou je bylo díky jeho slávě slyšet i v médiích. Jinak na nich nebylo zvláštního nic, protože rasistické výroky ze stran tehdejších bílých politiků či mediálních celebrit byly na denním pořádku.

Martin Luther King to komentoval: „Pan Clay by mohl klidně zasedat v Lize bílé nadřazenosti. Jeho řeči rozdělují společnost a vzbuzují nenávist.“

Muhammad Ali úzce spolupracoval s Malcomem X, dalším příslušníkem Islámského národa a inspirátorem Černých panterů, který se veřejně hlásil k násilnému odboji proti bílé nadřazenosti. Ale tak jak se zmírňovala útočnost Malcolma, ustupovala i Aliho zloba. Malcolm X byl však zavražděn a trvalo ještě nějakou dobu, než Ali pochopil, že tudy cesta nevede. Celý život si však vyčítal, že nedokázal svého přítele Malcolma ochránit.

Ale v době vietnamské války stáli už King a Ali bok po boku. „Díky tomu,“ že oba byli zařazeni v tajné operaci FBI COINTELPRO víme, že si spolu přátelsky telefonovali a Ali zval Kinga na své zápasy. Je ostatně zajímavé, že to, co víme o této akci FBI, která měla za cíl sledovat a kompromitovat lidskoprávní a protiválečné aktivisty, víme tak trochu i díky Muhammadu Alimu. Materiály totiž unikly jen díky tomu, že se neznámí aktivisté vloupali do kanceláří FBI a odnesené složky pak postupně zveřejňovali.

Loupež se povedla dle znalců proto, že si pro ni vybrali to nejvhodnější datum. Největší sportovní událost roku 1971, zápas dvou dosud neporažených borců Joa Fraziera s Muhammadem Alim. Zápas trval celých patnáct kol a Ali ho prohrál na body. Zbojníci v kancelářích FBI si mohli být jistí, že stráže se budou věnovat sledování televize a oba šampióni jim tak dali dost času.

Boje v arénách, ve společnosti i v životě
Ali byl znám svou „prostořekostí“. Své soupeře dokázal vyprovokovat až k nepříčetnosti. Sám o sobě říkal, že je Největší – The Greatest. Ale také se zastával těch nejohroženějších. Za své vystupování, především ve prospěch rasově utlačovaných a chudých si vysloužil mnoho nenávisti. Běžec John Carlos, světový rekordman a bronzový medailista z Mexika prohlásil: „Kdyby byla olympiáda v tom, kdo získá nejvíc výhrůžek smrtí, o titul by spolu bojovali Martin Luther King a Muhammad Ali.“

A když už jsme zmínili Carlose, je dobré připomenout i jeho gesto, kterým společně se zlatým Tomiem Smithem za podpory stříbrného bílého Australana Petera Normana šokovali svět roku 1968. V černých ponožkách se vztyčenou pravicí v černé rukavici demonstrovali na stupních vítězů proti porušování lidských práv v USA. Olympijský výbor akt příkře odsoudil s tím, že nacistický pozdrav byl ještě akceptovatelný, ale tohle už ne!

Všichni tři byli za toto gesto pronásledování a ostrakizování. Tehdy se za ně postavili King, Malcolm, i Ali. Paradoxně nejhůře dopadla kariéra tehdy nejlepšího australského běžce Normana, který si vzal na znamení solidarity pásku se symbolem zakázaného Olympijského projektu pro lidská práva. Byl vyloučen z národního týmu a když se s velkým náskokem nominoval na další olympiádu, Austrálie raději nevyslala nikoho...


Slavná píseň In Zaire od Johnnyho Wakelina o vítězství Aliho nad Georgem Foremanem v Zairské Kinshase. The rumble in the jungle – Dunění v džungli.

Ali vybojoval ještě mnoho zápasů. Připomeňme znovuzískání titulu v boji s Georgem Foremanem v Zaire – Rumble in the Jungle či jeho patnáctikolovou bitvu s Joem Frazierem na Filipínách – Thrilla in Manilla.

Byly to těžké boje. Stejně těžké, jako když se přidal ke Kingovi, aby mu pomohl opravit ruiny chicagského ghetta, ve kterém v otřesných podmínkách bydlela americká chudina. Černí i bílí, Slované i Latinoameričané. Stejně těžké, jako když podporoval pomoc hladovějícímu Súdánu či pomáhal palestinským uprchlíkům vyhnaným izraelskými okupanty.

„Muhammad Ali nikdy nezemře.“ říkal o něm Carlos. „Užíval svého umění, aby řekl něco o nemocech naší společnosti.“

Mohammad Ali si dokázal vysloužit nenávist amerických patriotů, když se mu ještě krátce před invazí do Iráku podařilo ze Saddáma Hussaina dostat patnáct amerických rukojmích.

Před smrtí se pak postavil proti islámským teroristům: „Jako muslimové musíme povstat proti těm, kdo zneužívají islám na podporu vlastní osobní agendy. Jsem muslim a není nic muslimského na zabíjení nevinných lidí v Paříži, San Bernardinu, nebo kdekoli jinde.“

Do sportovního důchodu odešel v roce 1981. Podle mnohých pozdě. Hlavně kvůli jeho zdraví, které už bylo značně podlomené. Objevila se u něj Parkinsonova choroba. Ale jak vyplývá z předchozích řádků, i tento boj sváděl statečně.

„Lidé říkají, že mluvím pomalu. Není divu. Když jsem to počítal, dostal kolem 29 000 ran. Ale dostal jsem za to 57 milionů dolarů a půlku z toho jsem ušetřil. Víte kolik černošských mužů je zavražděno každý den pistolí či nožem? A nedostanou za to ani penny.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.