Tenhle hokej není pro chudý

Zuzana Vlasatá

Trenér národního hokejového týmu Vladimír Růžička čelí trestnímu oznámení kvůli úplatku. Co kdybychom se přestali tvářit, že úplatky v profesionálním sportu neexistují? Možná by nám všem bylo líp. Anebo bychom o něco podstatného přišli?

Trenér národního hokejového týmu Vladimír Růžička čelí zhruba dva týdny před začátkem mistrovství světa trestnímu oznámení kvůli úplatku, podvodu a poškozování cizích práv. Než se pustím do následující úvahy, vytkněme prosím před závorku princip presumpce neviny; připusťme, že nevzal úplatek za šanci syna podnikatele Miroslava Palaščáka prosadit se ve Slavii a že takové praktiky, i když se o nich hovoří jako o úplné samozřejmosti, samozřejmostí nejsou…

Je jasné, že Vladimír Růžička „má problém“ a že momentálně mu nejde o nic jiného, než jak jej s co nejmenšími náklady „odkomunikovat“. Nemůžeme si přece dovolit ohrožovat výkon našich hochů na ledě, na domácím šampionátu zvláště. „Byl bych šašek, kdybych s informacemi, které teď mám, odvolal trenéra,“ říká šéf Českého svazu ledního hokeje Tomáš Král.

Proč se tváříme, že se to neděje, i když se to děje, a nutíme tak Vláďu Růžičku k trapným výmluvám? Repro DR

Jenomže nešlo to udělat nějak elegantně? Copak se nemohli pánové ve Slavii domluvit na nějakém společném postupu? Když jeden říká, že onen půlmilion uložil do trezoru, a druhý říká, že žádný trezor nemají, moc si, věru, nepomáhají.

Ale chápu to. Od dob slavného „Ivánku, kamaráde“ není divu, že se jeden bojí o úplatcích mluvit po telefonu. A když se nemůžete pořádně domluvit, nezbývá než improvizovat. A když improvizujete, riskujete, že to nedopadne, a každý vypustí do médií jiný příběh.

Je to skoro škoda, národ tak zůstává připraven o svoje:

„Růžo, kamaráde, volal Palaščák, že prej si tě nahrál a dává to médiím.”

„A cos mu řek?“

„Že to klidně může pustit, žes za to postavil posilovnu.“

„Jak posilovnu, vole? Jakou posilovnu!? Dyť žádnou nemáme. Kde na to, vole, vezmeš faktury? Řekni mu, že je to půjčka, a že ty prachy máme v trezoru.“

„Jak v trezoru, vole, dyť žádnej nemáme!“

„No jo, ty vole, co budeme dělat?“

Když tedy pomineme legální stránku kauzy — tedy, že přijmout půl milionu bez sponzorské smlouvy je úplatek, i když jej posléze z manželčina účtu vrátíte —, nejpodstatnější otázkou zůstává: proč a před kým se tu vlastně tutlá, že máte-li na to peníze, můžete si zkusit úspěch svých dětí koupit.

Proč se tváříme, že se to neděje, i když se to děje, a nutíme tak Vláďu Růžičku k trapným výmluvám? I Tomáš Král ve středu na tiskové konferenci mimo jiné řekl: „Prostředí sponzoringu takové situace přináší. Nebudu mluvit falešně a hrát si na něco, co není pravda. Jestli tady sedí někdo, kdo neví, že český sport je postavený naprosto výlučně na sponzorských penězích, tak by asi musel přistát z Marsu.“

Jednou to prostě bude muset přijít. Není přece možná, aby zákony vynucovaly něco, s čím není podstatná část profesionálního hokeje ztotožněná. Umíte si představit, jaké to je žít v takovém pnutí?

Připusťme, že za peníze si lze pořídit ledacos. Taková fér „liga sponzorovaných“ by vlastně mohla být docela zajímavá. Soutěž by získala nový element. Čeho všeho je trenér schopen za kolik peněz? Byla by to vlastně otevřená soutěž v síle kapitálu.

A vedle toho ať si klidně běží liga postavená na myšlence kalokagathia. Každý nakonec může fandit tomu, co je mu bližší, a jednou za čas se třeba uspořádá přátelské utkání výběru nejlepších z týmů fungujících podle obou dvou principů.

Třeba bychom se tak sami o sobě a o tom, jak funguje společnost, dozvěděli něco zajímavého. Třeba to, že přístup fair play může tříbit charakter a pěstovat v lidech solidaritu se znevýhodněnými (to je docela pěkná vlastnost). Nebo že může otevírat cestu lidem, kteří se nenarodili do takzvaně dobrých poměrů — bez toho, aby je všelijaké firmy zahrnovaly do svých marketingových plánů a zneužívali je tak ke své propagaci.

Třeba by i trenérovi Růžičkovi bylo líp, kdyby se nemusel bránit svodům dělat z nenadaných kluků bohatých rodičů hvězdy (nic proti Davidu Palaščákovi). A dost jistě by při tom všem pomohlo, kdyby naše sportovní celebrity neutíkaly do daňových rájů. Závislost na sponzorech totiž křiví charakter toho nejlepšího, co může sport společnosti přinášet.

    Diskuse
    PM
    April 18, 2015 v 18.24
    nevím, nevím
    I Johana Sebastiána sponzorovalo a křivilo solventní seskupení věřících v katolického Boha.
    Takž nevím, zda jenom nezkřivený talent je zdrojem toho nejlepšího, co může výjimečné umění společnosti přinášet. Jak talentovaný Růžička tak Bach svodům bohatých neodolal.
    No a co.......bych na obranu postmoderních představ o oceňování výjimečného talentu a umění-dnes dodal.
    JP
    April 19, 2015 v 12.09
    Fair play
    Dost dlouho jsem váhal, zda mám tuto upomínku na věci minulé veřejně prezentovat, když její hlavní aktér právě ukončil svou pozemskou pouť. Ale v rámci pravdy, a v dané souvislosti, asi nebude zbytí.

    Když je totiž řeč o tom, jakým způsobem se ve sportu - tedy v právě v té oblasti lidského konání, kde by více než kdekoli jinde měl platit právě sportovní duch a férové jednání - tedy jakým způsobem se i zde projevuje všudypřítomná korupce, a to už i v zacházení s těmi nejmladšími aktéry, pak nelze nevzpomenout jednu sportovní aférku, která se udála před několika lety.

    Tehdy totiž do médií pronikla nahrávka telefonátu, kdy Jaroslav Jiřík, svého času vynikající hokejový reprezentant a nyní manažer jednoho mladého hokejového hráče, domlouvá s Jaroslavem Holíkem, v té době trenérem českého národního hokejového mužstva do 21 let, za jakých podmínek by tento onoho mladého hráče byl ochoten vzít na nastávající mistrovství světa. A ty podmínky byly zcela jednoznačné a nedvojsmyslné: padesát tisíc. Jaroslav Jiřík se ještě jednou ujistil: "A když tedy dá těch padesát tisíc, tak pojede?" A Jaroslav Holík potvrdil: "Ano, když dá padesát, tak jede!"

    Bylo tehdy opravdu nemálo úděsné přihlížet tomu, jak bezostyšně se už v hokejovém mládí křiví charaktery, jak o účasti ve státní reprezentaci rozhoduje nikoli výkon, nýbrž obolus vložený diskrétně do kapsy trenéra reprezentace. Ta stávající aféra s trenérem Růžičkou je proti tomu jenom bagatela - podle všeho si Růžička zachoval alespoň tolik trenérského charakteru, že v žádném případě neslíbil, že za poskytnuté finanční plnění onen mladý hráč bude nasazován na úkor ostatních, pokud tomu nebude odpovídat jeho reálný výkon.

    Mimochodem, jenom několik málo let byla Jaroslavovi Holíkovi českým hokejovým svazem udělena medaile "Fair play" - prý za celoživotní postoj.

    Něco takového se snad může stát opravdu jenom u nás.
    ZV
    April 19, 2015 v 13.22
    Díky...
    ...za zajímavý příspěvek, pane Poláčku. K tomu není co dodat. Je opravdu velká škoda, že se tohle v některých sportech děje. Naštěstí jsou tu i takové, které odolávají – třeba moje oblíbené horolezectví.

    Hrozně ráda bych jednou viděla olympiádu založenou čistě na fair play. To by byla krása.