I mnozí z lidí, kteří si vůči divokému hemžení dvaadvaceti dospělých mužů po zeleném trávníku — známému též jako fotbal — uchovávají odměřenou skepsi, se nechali nakazit pohádkovým příběhem fotbalového klubu z malého města vprostřed Anglie, jehož název většina cizinců neumí ani správně vyslovit. Fotbalový klub Leicester (čte se „Lestr“) City proti všem předpokladům vyhrál poprvé ve svých stotřicetiletých dějinách anglickou ligu. Jedná se o jedno z největších překvapení v dějinách vrcholového sportu. Okouzlení sahá daleko za hranice Anglie i světové komunity příznivců fotbalu.

V Anglii se taková věc, aby nějaký provinční klub, nadto poprvé za celou svou existenci, vyhrál fotbalovou ligu, stala naposledy v roce 1978, kdy zvítězil Nottingham Forest, mimochodem bylo to ve stejném roce, kdy v Československu svůj jediný titul získala Zbrojovka Brno. Od té doby se ale vrcholový fotbal zásadně proměnil a mělo se za to, že takové věci, jako byl titul Nottinghamu, už se dnes dít nemohou.

Fotbal se samozřejmě změnil jako hra. Je nesrovnatelně rychlejší, atletičtější, vše je promyšlenější a propracovanější, od taktiky, přes vybavení a zázemí až po výživu hráčů. Ale především se bohužel změnil jako obchodní odvětví; a v Anglii snad ještě více nežli kdekoli jinde.

Ty tam jsou časy, kdy v klubech mohli hrát nejvýše dva cizinci a za kluby nastupovali z většiny odchovanci. Fotbal se stal extenzí globálního kapitalismu, včetně nechutných průvodních jevů, jako je byzantinský korupční skandál Mezinárodní fotbalové asociace FIFA, odhalující, že je institucí řízenou samými Ivánky. Zdálo se, že vývoj směřující ke stavu, v němž o dlouhodobých klubových výsledcích rozhoduje především síla peněz, umožňující nakoupit nejžádanější hráče, je nezvratný.

Příjmy z prodeje práv za televizní přenosy, finanční nerovnováha prohlubovaná evropskou elitní soutěží Ligou mistrů, injekce peněz miliardářů, kteří si z vlastnictví klubů udělali svérázný statusový symbol a samozřejmě si k podpoře vybírají už tak či onak privilegované týmy: to vše proměňovalo „krásnou hru“, jak fotbal jednou definoval Pelé, v součást globálního finančního kasina.

Každý jednotlivý zápas samozřejmě zůstává vzrušující. Díky relativně malému průměrnému množství branek nikdy nelze vyloučit překvapení. Ale anglická liga? Soutěž, jíž se účastní dvacet nejsilnějších týmů a každý hraje s každým dvakrát, doma a venku, celkem tedy osmatřicet zápasů? Tam se samozřejmě každé dílčí překvapení vyhladí a celkově vítězí nutně vždy ti nejsilnější, čili nejzámožnější. Tak to aspoň vždycky bylo.

V posledním čtvrtstoletí anglickou ligu vyhrály pouze čtyři finančně suverénně nejsilnější týmy z velkých měst, dva londýnské, dva z Manchesteru. Jediná, dnes už navíc hodně dávná, výjimka Blackburn Rovers za svůj úspěch vděčila rovněž ohromné finanční podpoře.

Vypadalo to, že síle peněz se nelze nijak vzepřít. A zdálo se, že pokud vůbec nastává nějaký vývoj, pak jedině k horšímu: za posledních deset let se v elitní čtveřici postupující do evropské Ligy mistrů v Anglii obměnilo jen šest klubů. Propast mezi bohatou elitou a zbytkem se zdála nepřekročitelná. Až do letoška.