Nemusíš být věřící, aby ses hádal s osudem

Vánočním úkolem věřících je ukazovat nanovo na ohroženou přírodu okolo nás, na chudé a bezmocné, na izolované, depresivní, dezorientované, zranitelné. Náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali.

Minulou neděli někteří zapalovali třetí svíčku na adventním věnci. I ti zaměstnanější z nás patrně zahlédli jesličky. Vánoce jsou všude kolem nás, ale jaký význam má se ještě dnes ptát po Bohu nebo místu jeho narození? Jak může v naší společnosti stále hrát takovou roli příběh dvou migrantů z arabského poloostrova?

Ani o Vánocích se mi text „o Bohu“ nepíše lehko. To slovo je zanesené mnoha nepřijatelnými významy. Zkusme si je ale odmyslet a na chvíli připustit, že my všichni máme někde v mysli obraz boha. Někdy mu tak přímo neříkáme, někdy se ho snažíme z naší mysli za každou cestu dostat, někdy skutečně odešel a zbyly po něm snad hodnoty, vědomí síly ve vlastní křehkosti, naše vlastní požadavky na nás samotné. Po jeho odchodu mohla zbýt nevyřčená otázka, rána nebo hluboký, božský soucit se sebou samým a okolním světem.

Troufnu si říct, že z mysli většiny z nás postkomunistických Čechů a Češek zmizel jasný obraz boha. Přestali jsme o něm přemýšlet jako o neměnné konstantě, která má jasné „názory“ a snadno rozpoznatelné proroky. Tímto svým postojem, kterému můžeme říkat také ateismus, jsme možná naplnili jeden ze záměrů autorů Bible. Konečně jsme si většinově přisvojili, že Bůh není předvídatelný a jednoduše ovladatelný.

Bůh, kterého už nelze vzkřísit
Dorothee Sölleová, teoložka osvobození pro první svět, píše o tom, že Bůh býval dříve vnímán jako scénárista a režisér „divadla světa“. Byl tím, kdo dopředu člověku napsal jeho roli. Byl zárukou pro naše bezpečí v případě, že zahrajeme svoji roli dobře.

Takový Bůh může sloužit jako ospravedlnění kastovního i třídního systému, v podstatě jakékoli společenské nespravedlnosti. A právě tento obraz Boha podle Sölleové a dalších teologů její generace nemůže být po Osvětimi znovu vzkříšen.

Co však nahradí tohoto Boha, který nám zaručoval naše bezpečné místo ve světě? Nepotřebujeme i bez něj sebepotvrzení? Kompas nebo názor, za kterým můžeme jít? Nenahradil povrchního boha často stejně povrchní kolotoč spěchu, bitev o vnější potvrzení našeho místa na slunci? Ospravedlní nám naši pozici úspěch v podobě peněz nebo dobré postavení v rámci naší bubliny? Nebo někde v zákoutích naší mysli zůstává Bůh jako nespravedlivý soudce, jako větrné mlýny, jako vášnivé i klidné moře, jako přísný profesor?

Možná pána tohoto světa zažíváme jako pana Greye z Padesáti odstínů šedi. Jako téměř všemocného majitele obrovského obchodního impéria, který může mrknutím oka vyřešit všechny naše běžné problémy. Doufáme, že nás často zmatené tento magnát tajně a bezmezně miluje, ale kdoví proč se kvůli lásce tohoto nadčlověka ocitáme v mučící místnosti a společně s ním počítáme údery řemene, které přestávají být příjemné. Nevíme, proč nás tento všemocný všudypřítomný vládce vždy nakonec „ojebe“. Nevíme, proč má vlastně v takovou zálibu v působení bolesti – možná je to jeho zranění z dětství, možná jen příliš silný zvyk.

Temné tajemství tohoto Boha jako by nás k němu čím dál více přitahovalo… Vidíme jeho přepych a sadistické sklony, ale stále lžeme sami sobě, že díky jeho firmě přece mají děti v Africe co jíst. Nakonec jsme kouzlem jeho ran tak omámení, že potřebujeme tuto denní dávku emocí, drsnost osudu, nutně ke svému přežití. Navzájem se chlubíme jizvami, o kterých si už nejsme jisti, jestli nám je způsobil šedivý, všemocný Bůh, nebo my sami. Jasné je jen, že rány dopadaly spolehlivě v přesně vyměřených intervalech.

Prací teoložek se stává dokola vyvracet mylné představy o Bohu. Probouzet k životu mnohdy ztuhlou náboženskou imaginaci, usmiřovat přísná superega, sčítat mocné tohoto světa, ukazovat na všechny mocipány a paní a dokola opakovat: „Tohle není bůh. Tohle není žádné božstvo. Ani toto nemá nakonec žádnou moc, jen tu, kterou mu sami přisuzujeme.“

Náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali. Ilustrace forward.com

To ale není vše. Zvlášť v období Vánoc dostává každá teoložka případně každý věřící nový úkol. Usednout do trávy nebo do sněhu a začít ukazovat nanovo - na ohroženou přírodu okolo nás, na chudé a bezmocné, na izolované, depresivní, dezorientované, zranitelné. A opět opakovat, ale tentokrát zcela opačné tvrzení: „I zde můžete najít Boha. I toto je Bůh. I na těchto věcech záleží víc, než si dokážeme představit.“

Vánočním zábavou nás všech může být ukrást korunu z hlavy krále Heroda a proměnit ji třeba na prskavku nebo hvězdu nad Betlémem. Vánočním zážitkem je objevení hodnoty ve zdánlivě slabých a nepodstatných bytostech. Je to rozpoznání toho, že i ta největší světla na obloze odkazují k něčemu tak obyčejnému a zranitelnému, jako je právě se rodící lidský život. Nemusí nám záležet na Bohu. Ale záleží na obrazech, které se spojujeme se slávou, mocí, důstojností.

Člověk nemusí být věřící, aby se modlil nebo alespoň hádal s osudem. Nejen tváří v tvář událostem 20. století, ale i tváří tvář krizím století dalšího. Při zprávách o ekologických haváriích, o přicházejících hladomorech, o válkách, které nejsme schopni ukončit – všude tady je nemožné věřit na staříka na obláčku. Ani tváří v tvář vlastním problémům se zdravím nebo s našimi nejbližšími nepůsobí věrohodně nesmrtelný hodinář, který vše přesně odměřil a vyžívá se v pravidlech, kterými nás zahrnul.

Malý Ježíš v kolébce je také božím způsobem, jak říct: „Omlouvám se. Ani v mojí moci není vše. Jsem stejně zranitelní jako vy sami. I já jsem jen uprchlické dítě ve vašich rukou. I já se musím spolehnout na to, že se i v této nehostinné krajině znenadání objeví dobrovolnice a dobrovolníci v oranžových vestách, aby mé porodem vyčerpané matce donesli petláhev s vodou. I já jsem přese všechno světlo hvězd nahý. Ani já nevyjdu, ze svého boje za lepší svět, bez hlubokých ran a těžko pochopitelných obětí.“

Pokud si při kladení otázek po smyslu představíme, že je naším partnerem v dialogu malé křehké dítě, možná nám to dovolí i více něžnosti vůči sobě samým. Bůh v jeslích plných slámy připomíná, že žijeme křehký zázrak, že ani my sami nejsme neomezenými pány svého života.

Naděje právě narozeného dítěte je něčím jiným než zajištěným pohodlím. Není zabezpečenou jistotou, není konformismem přezbrojených, zajištěných konzumentů. Poselství Vánoc je zcela opačné. Odhaluje požehnání, které přináší putující, chudí, ti, kteří zažehnou i naše srdce k pouti. Možná k válce s černým hadem ropovodu, možná k protestu proti těm, kteří druhým upírají jejich místo pod střechou.

Bůh, který se vzdává světu, nás vybízí, abychom se sami nevzdávali. Není a nesmí být únikem. Náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali. Objevuje se jako Boží doznání, že jeho ruce jsou stejné jako ty naše. Bůh nemá jiné ruce než ty naše.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jaký Bůh? Středa, 14.Prosince 2016, 10:28:27

Tak tohle je jedno z nejhlubších, nejcitlivějších a nejosobnějších vyznání Bohu, s jakým jsem kdy měl možnost se setkat.

A jedno z nejpřesvědčivějších; takové, ke kterému i ateista může pociťovat naprostý respekt. Neboť jsou zde - zcela vědomě a bez nějakých zastíracích manévrů - opuštěna jako nepotřebný balast všechna dogmata, která se k tomuto Bohu vážou. Která ho líčí jako nějakou všemu nadřazenou super-moc, ovládající tento svět a dění na něm a samotného člověka podle svého vlastního uvážení.

To co zůstává po odhození těchto starých obrazů a překonaných mýtů, je... Co vlastně? Není nijak snadné, tento "zbytek" nějak jednoznačně pojmenovat.

V každém případě zde zůstává ono čistě osobní vyznání; víra v to, že tento svět je něčím více, že má nějaký vyšší smysl, než kolik by mu mohla propůjčit jenom čistě předmětná, materiální stránka veškerého bytí.

Je tu tedy víra v nějaký Vyšší smysl bytí, a tedy i v nějaký vyšší smysl naší vlastní existence, naší vlastní přítomnosti na tomto světě. A - ovšem, i pro natolik demytologizovanou víru nevyhnutelně a nepostradatelně je zde věření v to, že tento "vyšší smysl" má nakonec přece jenom nějakou osobní, vědomou podobu, že za ním stojí - a ho ztělesňuje a ho garantuje - vždy nějaký jsoucí aktér. Nějaká bytost, na kterou je možno se obracet, se kterou je možno vést vnitřní - a niterný - dialog, od které je možno očekávat, nebo alespoň doufat nějakou odpověď, ať třeba jakkoli tichou.

Takže, potud vše dobře; a jak řečeno, k takovémuto vyznání víry i ateista může a musí pociťovat naprostý respekt.

Ale... Přece jenom je tu jedno malé "ale". A možná, že je toto "ale" nakonec přece jenom hodně velké.

Magdalena Šipka hovoří o "chudých, bezmocných, zranitelných". To všechno je bezpochyby naprosto v pořádku, a zasluhuje opět uznání.

Ale - co takový Ježíš? Byl on sám opravdu j e n o m nahý, slabý, bezmocný? On, který dokázal silou svého ducha převrátit celý (západní) svět?

Ano, on přišel na tento svět opravdu nejen nahý, nýbrž i slabý a bezmocný - a to zdaleka nejenom v onom dojemném novozákonním příběhu, nýbrž i ve zřejmě mnohem prozaičtější realitě svého vlastního žití.

A přesto - tento ve svém dětství pro svůj původ přehlížený a vysmívaný hoch se dokázal silou svého ducha vypracovat až k těm nejvyšším duchovním sférám, takže nakonec to byl on a právě on, kdo se mohl hrdě postavit čelem světu a právem říci: "J á jsem pravda!"

A je to přesně ten moment, který mi i u toho Boha Magdalény Šipky chybí. Už v jiné diskusi jsem poukázal na to, že současné křesťanství se víceméně stáhlo právě už j e n o m na to pole charity, k péči o ty "chudé, slabé, zranitelné". Jakkoli hodná chvály a uznání je tato činnost ve prospěch potřebných - tady už není prakticky nic cítit a znát z toho s i l n é h o Ježíše, z toho, který dokázal vyzvat na boj celý tehdejší etablovaný svět. Boj, ve kterém on ztratil svůj život, své tělo - ale ve kterém se nakonec stal konečným vítězem jeho duch.

Kde je v současném křesťanství ještě tento silný, světodějný, inspirativní duch? Kde jsou nějaké opravdu nové, převratné ideje? Kde je v současném křesťanství ještě k nalezení něco, co by překračovalo a přesahovalo ty pravdy, ty myšlenky staré dva tisíce let?...

Marné hledání; a tak, nedá se nic dělat, i ten o sobě nemálo sympatický Bůh Magdaleny Šipky mi nakonec zůstane vzdálený, neboť u něj nenacházím odpovědi na základní palčivé otázky současné doby, nenacházím u něj dostačující inspiraci pro člověka vstupujícího do třetího tisíciletí své existence, počítáno od zrození Toho, na něhož v těchto dnech vzpomínáme.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 14.Prosince 2016, 12:43:56

Za minulého režimu se vyprávěl vtip.
Babička se v kostele modlí: "Pane Bože, pošli mi prosím tě pětistovku. Musím zaplatit dluh".
Kolem šli Husák s Bilakem a Husák říká: Vasile, kolik máš u sebe peněz? Dáme jí to, ať vidí, že žádný Bůh není".
Nenašli však po kapsách víc než čtyři stovky.
"Tu máte, babičko", říká Husák. "A pamatujte si: Bůh není. To vám dává strana".
Babička si vezme čtyři stovky a obrátí se k oltáři: "Pane Bože, děkuji ti za tu pětistovku. Ale příště to radši neposílej po komunistech. Oni mi z ní, mrchy, stovku strhli."

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 14.Prosince 2016, 17:35:55

Nemůžu se zbavit pocitu, pane Poláčku, že po křesťanství požadujete něco, co nemůže nabídnout, a na druhou stranu redukujete to, co skutečně nabízí, na "pouhou" charitu.

Abych byl trochu konkrétnější -- spousta křesťanů je mezi vědci projektu tokamaku ITER, momentálně druhém největším vědeckém projektu světa.
Vím, že vy a pan Samohýl vidíte v tokamacích významná rizika, ale nejde popřít, že by to skutečně radikálně a pokud jde o životní prostředí i maximálně uspokojivě vyřešilo energetickou krizi na této planetě.
Křesťané věří, že se člověk má stát pastýřem země. Antropocén nemá být krach, po kterém zbyde pouze zdevastovaná planeta a tenká radioaktivní vrstvička ve svrchní atmosféře, ale (moudré) panství člověka.
Proto ten projekt přitahuje nejlepší křesťanské mozky planety...

Křesťanem je i bodrý nekomplikovaný sedlák, nebo teoložka Šipka, nebo Hájková, Vyleťal.......................... křesťanství je velmi mocný proud pane Poláčku.
---------------------------------

Jinak samotný text opravdu vynikající, souhlasím, dokonale vygradovaný v posledním odstavci.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 15.Prosince 2016, 14:45:16

Pane Morbicere, nejprominentnější český astrofyzik Grygar rád dává k dobrému historku, že za dob - ovšemže ateistického - komunismu právě tehdejší fyzikové a astrofyzikové museli absolvovat dvojnásobně vysoké dávky povinného marxisticko-materialistického školení. Důvod? - Že prý právě mezi nimi byl daleko nadprůměrný podíl věřících.

Grygar tuto záležitost pokládá za důkaz toho, že astrofyzikové, kteří toho o vesmíru ze samotné své profese vědí nejvíce, právě díky tomu daleko více poznávají, že za celým tímto vesmírem musí stát ještě něco dalšího. Něco, co to všechno vytvořilo, co to všechno udržuje v tak dokonalé harmonii, co tomu všemu propůjčuje řád. Nějaké vyšší vědomí - tedy Bůh.

Takže, potud Jiří Grygar. Ve skutečnosti toto jeho vyznání neznamená nic jiného, než že současná pozitivistická věda nemá vůbec prostředky k tomu vesmír vysvětlit. Ona ho může popsat, analyzovat - ale nedokáže v žádném případě vysvětlit, proč vznikl právě takhle, a ne třeba úplně jinak. A proč vůbec vznikl.

Ovšem, z tohoto vlastního nepoznání, z tohoto vlastního deficitu vyvozovat důkaz o existenci Boží - tak to je skutečně hodně velký kotrmelec.

A nikoli bez zajímavosti na tom je ještě jeden moment: J. Grygar je zároveň členem (snad dokonce předsedou) české společnosti "Sisyfos" - tedy společnosti extrémních skeptiků popírajících veškeré esoterické jevy, včetně léčitelství.

Přitom: existenci a působnost těchto jevů je kdykoli možno si ověřit - pokud k nim budeme přistupovat jenom trochu nezaujatě. Takže: Grygar existenci těchto jevů a těchto energií s až fundamentalistickým zaujetím popírá - zatímco nevidí sebemenší problém v tom, tvrdit existenci Boha, o němž nemá a nemůže mít naprosto žádné důkazy!

Tady zase jednou prokazuje svou platnost biblické úsloví o břevnu ve vlastním oku.

To celé nakonec ukazuje jedno: za vírou v Boha stojí v prvé řadě hluboká lidská touha - která nakonec vždycky odsune do pozadí jakoukoli střízlivou úvahu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 15.Prosince 2016, 21:32:48

Jednou jsem slyšela mluvit Grygara o tom, že vědci umějí vysvětlit o vesmíru mnoho věcí, včetně hypotéz o tom, jak vznikl. Ale neumějí vysvětlit, proč. Proč - to už je totiž otázka náboženská.
Vědci ze Sisyfa opravdu nejsou proti náboženství. Chtějí ovšem, aby bylo odděleno od vědy, aby do ní tak říkajíc "nefušovalo", nesnažilo se ji nahrazovat, což standardní náboženství už dnes nedělá (i když dřív ano).
Ale dělají to alternativní disciplíny jako je léčitelství, proutkaření, čínská a indická medicína nebo psychotronika, astrologie, atd.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 15.Prosince 2016, 21:57:19

Já si taky myslím, že věda a víra si neodporují. Věda pracuje s naprosto přesnými pojmy, které mají jednoznačný výklad, aby nedošlo k omylu. Kdežto víra pracuje s texty, které je možno vykládat různým způsobem. A taky byly nebo jsou různě vykládány. Takže nakonec to, čemu věřím, je čistě jen a jen moje věc. Nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale samozřejmě, pokud jde o ten výklad, mohu na někoho více či méně dát.

Petrasek Milan - penzista

Zdroj rozkolu tváří v tvář přirozenému stavu víry a nevíry v boha Pátek, 16.Prosince 2016, 22:34:36

bych mj hledal na základě poznatku pana Poláčka ........ současná pozitivistická věda nemá vůbec žádné prostředky k tomu vysvětlit vesmír .....
S touto přirozenou skutečností nakládá jinak bezbožný kritický racionalista a jinak věřící teolog. Při tom jsou oba, ruku v ruce stejně plně srozuměni s mrzutým a znervózňujícím faktem omezenosti každého lidského poznání.
Jejich rozkol je ale způsobován jen nepatrnou nuancí.
Jeden z nich má nutkání vize vše přesahující autority, a druhý si vystačí s pouhou potřebou pozemské filozofie......bych coby pokus o otupení vzájemné animozity dodal.

Jan Dospiva - Orlová

Pátek, 16.Prosince 2016, 23:34:6

Křesťanský Bůh je spíše než "bezmocný Bůh" Bohem vzdávajícím se své moci, vydávajícím se nám napospas, aby nás povolal k aktivitě. Když jsem tady před časem citoval údajný Adenauerův výrok, že nezná jinou naději pro tento svět než Ježíše Krista, bylo tomu panem Poláčkem (a nejen jím) rozuměno jako výraz totální rezignace, jako pouhé čekání na Spasitele shůry. Jenž právě naopak. Vystihuje to vynikající formulace v článku "náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali". Ale ne jako výraz falešné naděje, že si pro ten boj sami vystačíme, ale naděje skutečné, která sice v tomto světě záleží na nás, ale která zároveň přesahuje horizont tohoto světa, která věří.

Přesto je povzdech pana Poláčka oprávněný. Křesťanství namísto toho, aby bylo mobilizující, hybnou, revoluční silou, se stalo často pouhým tišícím, ne léčícím prostředkem na bolesti světa, zatuchlou obranou "tradičních hodnot". Jistě, Jeho království není z tohoto světa a nějaké utopické "nebe na zemi" jen vlastními silami kvůli naší porušenosti sami nenastolíme (to spíš zase nějakou totalitní diktaturu), k jeho budoucí proměně však můžeme připravovat podmínky už dnes.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.