V přehršli novinových titulků o špatném je alespoň jeden dobrý: Česká hospoda dokouřila. — Vlastně jak pro koho, krotím se, když si vzpomenu na některé své dobré kolegy i z redakce tohoto našeho listu. Před lety slíbila Saša Uhlová na jedné z našich porad, že mě naučí kouřit. A kde že se to budeme učit? V hospodě, protože tam to jde nejlépe. Tak dlouho jsme se k tomu nedostali, až to ani nebudeme smět.

V knihkupectví jsem listoval fotografickou knihou od Bohdana Holomíčka věnovanou Václavu Havlovi. Společnosti, které se už nikdy nesejdou, příležitosti pořád živé, ale už dávno obrácené do minulosti. Fotograf jako by vědomě pracoval i s mraky cigaretového dýmu, z nichž tváře zúčastněných tu vystupují ostřeji, tu se poeticky noří do clony — no, povětšině někde v hospodě.

Podobně mám rád i dějiny našeho dělnického hnutí, které se kromě na náměstích a v továrnách odehrávají také (hlavně) v různých hospodách — oblaka cigaretového dýmu, objektivem těžko proniknutelná, takže Ladislava Zápotockého ani nepoznáš.

A s tím je konec. S tím se, kuřáci, musíte smířit, podobně jako já se musel v roce 1974 smířit s tím, když v Praze přestaly jezdit staré tramvaje, v nichž se na otevřené plošině dalo kouřit. (Dalo, ale nesmělo se to.) A taky normálně žiju.