Uděl daru moudrosti

Blížící se zákaz kouření je pro mnohé nepříjemný, pro některé připomíná konec světa. A zatímco noviny se hemží titulky o konci kuřáckých prostor, více zneklidňující je, kolika lidem končí nájem a kolik jedinců končí pod hranicí chudoby.

V přehršli novinových titulků o špatném je alespoň jeden dobrý: Česká hospoda dokouřila. – Vlastně jak pro koho, krotím se, když si vzpomenu na některé své dobré kolegy i z redakce tohoto našeho listu. Před lety slíbila Saša Uhlová na jedné z našich porad, že mě naučí kouřit. A kde že se to budeme učit? V hospodě, protože tam to jde nejlépe. Tak dlouho jsme se k tomu nedostali, až to ani nebudeme smět.

V knihkupectví jsem listoval fotografickou knihou od Bohdana Holomíčka věnovanou Václavu Havlovi. Společnosti, které se už nikdy nesejdou, příležitosti pořád živé, ale už dávno obrácené do minulosti. Fotograf jako by vědomě pracoval i s mraky cigaretového dýmu, z nichž tváře zúčastněných tu vystupují ostřeji, tu se poeticky noří do clony – no, povětšině někde v hospodě.

Podobně mám rád i dějiny našeho dělnického hnutí, které se kromě na náměstích a v továrnách odehrávají také (hlavně) v různých hospodách – oblaka cigaretového dýmu, objektivem těžko proniknutelná, takže Ladislava Zápotockého ani nepoznáš.

A s tím je konec. S tím se, kuřáci, musíte smířit, podobně jako já se musel v roce 1974 smířit s tím, když v Praze přestaly jezdit staré tramvaje, v nichž se na otevřené plošině dalo kouřit. (Dalo, ale nesmělo se to.) A taky normálně žiju.

Jinak totiž všechny další zprávy jsou i pro kuřáky mnohem horší. A to o těch nejhorších vůbec nebudu psát. Například: Za sex, drogy a alkohol utratí Češi miliardy. I když z hlediska ekonomického jde patrně o úspěch, protože „černá plus šedá ekonomika letos dosáhly v České republice až patnáctiprocentního podílu HDP“. Dále: „Mladí Češi se stále více propadají v mezinárodních žebříčcích měřících úroveň vědomostí, s přehledem ale vévodí žebříčku jinému: v žádné jiné evropské zemi nekouří takový podíl mladých lidí marihuanu nebo hašiš.“ (Lidové noviny, 12. 12. 2016)

V přehršli novinových titulků o špatném je alespoň jeden dobrý: Česká hospoda dokouřila. Všechny další zprávy jsou i pro kuřáky mnohem horší. Foto pexeles.com

Bytů je nedostatek, nájemné prudce roste. (LN, 7. 12. 2016) K tomu jsem si koupil na nádraží Svět motorů, v němž už léta pracuje můj syn, a jak v něm listuji, vidím, že i ta oblíbená škodovka Octavia stojí v nejlevnější verzi téměř půl milionu. Tak jsem ten časopis nechal ve vlaku.

Domnívali jsme se, že hysterie kolem u nás spíše virtuálních imigrantů odvedla nenávistnou pozornost od našich Romů. Není to pravda. Podle sociologických průzkumů dříve bylo na sociálních sítích zhruba šedesát procent příspěvků vůči Romům štvavých či nesmiřitelných, zastání nacházeli hlavně u inteligence. Dneska má ten kanál devadesát procent, a už se jich nezastáváme ani my, kavárenští povaleči. Brání se pouze sami, a to je těch deset procent.

Psal jsem tu o mladé Romce, která neplatíc a neplatíc dostala výpověď také z holobytů se soudním vystěhováním. Ve dvou jsme se složili a půjčili jí peníze na splacení dluhu. Pozorná čtenářka mi napsala návrh, který se stává skutečností, o níž rozhoduje sama Romka: Půjčka bude nejspíš darem.

Mezitím se přihlásila druhá Romka, starší. Rovněž dostala podobnou výpověď. Od prosince ale začala pracovat v našich technických službách. Chtěla zálohu, což z nějakých důvodů nejde. Díval jsem se z okna, jak opravdu vervně a čistě hrabe a mete listí na náměstí. Půjčil jsem jí pět tisíc, aby nepřestala hrabat a nezačala si shánět peníze jiným způsobem.

Jak zdařile jsem letos v rodině a mezi přáteli vyřídil Vánoce, napadlo mě úlevně. Vzniká ale mylný dojem o místostarostovských příjmech. V lepším případě jsou na úrovni ředitele menší venkovské školy. Tak vida, kolik možností zoufalého dobra vlastně máme!

Vladimír Špidla varuje před privatizováním sociálních služeb. Mně se však zdá, že sama sociální demokracie se k žádnému výraznějšímu sociálnímu programu příliš nehlásí. Jako by se spokojila se sociální úrovní svých voličů. Společnost vskutku zbohatla, přesto čtyřicet procent rodin žije na hranici bídy. Posouvá se ale i vymezení pojmu bídy či její definice. Není to přímo hlad ani otázka střechy nad hlavou, nýbrž labilní zajištění existence v rámci obecně přijatelných poměrů. Obě Romky jsou hluboko pod touto hranicí.

Pod touto hranicí se ocitají převážně Romové. Podezírám sociální demokracii, že z populistických důvodů nechce dráždit své voliče žádným sociálním programem, který by výrazně pomohl právě Romům.

Více psáti tentokráte nebudu. Ráno brzy vstávám na Roráty: „Duše milý, přesvatý, rač darů svých nám přáti, poklad nebes bohatý svým věrným k spáse dáti. Uděl daru moudrosti, rady, síly, zbožnosti, bychom s myslí ochotnou tvou vůli ctili svatou.“ Noty čtvrťové, pouze závěrečné slovo „svatou“ nese se na půlových „e“ a „d“. To je krásné, nadějné.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.