Deník Referendum Domov

Letos na podzim jsem se v rámci projektu Open synagogue zúčastnila v Krnově židovského svátku Simchat Tóra. Simchat Tóra se slaví každoročně v říjnu po svátcích Sukot a symbolizuje skončení ročního cyklu čtení z Tóry a započetí nového.

Krnovská synagoga byla postavena v roce 1871 a jako jedna z mála skoro zázračně přežila nechvalně proslulou „Křišťálovou noc“ z 9. na 10. listopadu 1938. Městská rada v Krnově, který leží na tehdy už zabraném sudetském území, ukázala o něco více demokratického (nebo spíš konzervativního?) smýšlení a rozhodla se rozkaz k vypálení synagogy nesplnit, poté, co odhlasovala její proměnu v městskou tržnici. Rada prý dokonce v místním tisku varovala před případnými výtržnostmi. Krnovským měšťanům se podařilo situaci šikovně zakamuflovat tak, že byla zapálena „pouze“ obřadní místnost na židovském hřbitově. Podvod se záměnou byl tak dokonalý, že jak české, tak říšské noviny podávaly přesvědčivá svědectví o hořící krnovské synagoze. Díky tomuto podvodu krnovská synagoga dodnes stojí a zažívá revitalizaci.

Podle slov pořadatelů z ostravské židovské náboženské obce byl letošní svátek Simchat Tóra slaven v krnovské synagoze poprvé od roku 1938, tedy 78 let po oněch smutných událostech, které kdysi přivodily ještě smutnější konec celé krnovské židovské obce.

Nejvíc mě zaujalo, když jsem se dověděla, že do Krnova přijede rabínka z Krakova. Nikdy dříve jsem totiž žádnou rabínku neviděla. Už kvůli tomu jsem se chtěla na slavnost podívat.

Vzhledem k tomu, že slavnost Simchat Tóra byla veřejnou akcí, přišlo do synagogy víc křesťanů než Židů. Při vstupu obdrželi všichni muži pokrývku hlavy, a kdo chtěl, dostal také deku na ochranu před chladem. Ten ale nikomu nevadil, protože jsme ani příliš dlouho neseděli.

Za chvíli jsme byli vyzváni, abychom se šli podívat zblízka na posvátné svitky, rozložené ke čtení. Rabínka, občanka Izraele žijící v Haliči, měla na hlavě čepičku jako muži a krásné dlouhé vlasy. Poté, co nám s pomocí tlumočníka polsky vyložila historii svátku a průběh obřadu, a co se přečetly příslušné pasáže z Tóry, vzala do ruky kytaru a jala se zpívat a hrát. Všichni jsme chodili dokola po osvětlené synagoze a tleskali do rytmu. Svitky Tóry tančily také. Každou chvíli si je účastníci slavnosti navzájem předávali a otáčeli se s nimi. Simchat Tóra totiž česky znamená Radost z Tóry. Projevovat radost je během svátku zcela určitě zapotřebí, protože Bůh daroval Židům Tóru z lásky k nim. A tato radost má trvat celou zimu, až do Pesachu.

Byl to moc pěkný, nevšední zážitek. Vzpomněla jsem si na něj teď, během Adventu, stejně nevšedního času, když jsem navštívila pro změnu ranní mši (roráty) v opavské konkatedrále. Vlastně i tady jen jako návštěvník – ač křesťanka, nejsem katolička. Škoda, že se při katolických obřadech obvykle netančí. A věčná škoda, že aspoň některé bohoslužby nevedou ženy. Ale třeba i k tomu jednou dozraje čas.

Čas všední a nevšední
Napadlo mě, že nejen synagoga, ale i my lidé možná potřebujeme revitalizaci. A měli bychom si na to vyhradit čas. Někdy se mluví o dvojím času – chronos a kairos. Chronos je čas plynoucí s železnou pravidelností, spočitatelný, odvozený z cyklických přírodních dějů, kterými jsou rotace planety kolem své osy, její koloběh okolo Slunce, pohyb Měsíce. Kairos znamená spíš pravý okamžik, čas „něco udělat“, například sklidit dozrálé ovoce.

Chronos prý nemá nic společného s řeckým bohem Kronem, který požíral své děti jedno po druhém tak, jak se postupně rodily. Ale někdy, když prožíváme chronický denní shon a stres, máme možná nakonec pocit, že nás čas opravdu požírá. Anebo jsme to naopak my, kdo konzumuje, aby stačil jeho rychlému běhu a dostáli jeho náročným požadavkům.

Proto se člověk čas od času potřebuje z chronu vymanit, odpočinout si od něj, prožít úplně jiný čas, který k ničemu nepopohání.

Někdy se mluví o dvojím času: jeden plyne, druhý je ten pravý. A ten druhý má mít své místo v svátečních dnech. Ilustrace cavalerma.com

Možná má každý z nás individuální potřebu zažít ten druhý čas jinak a jindy, podle svého vnitřního naladění. Ale vzhledem k tomu, že člověk je společenská bytost, a protože lidé žili odjakživa spolu, vyvinuly se svátky, jako společné prožívání toho jiného času, jako vybočení z chronického běhu všepožírajícího chronu.

Slovo svátek patrně souvisí se slovem svatý, což dříve znamenalo oddělený. Svátek by pak mohl být něco jako svatý den - den oddělený od těch obyčejných všedních dní. Den náležející jinému času. Život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod - pravil kdysi Démokritos. Svátky znamenaly víc času na odpočinek – „Svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej“, zpívá se ve známé písni. Znamenaly i víc času na prožívání emocí - někdy smutku, častěji radosti. Radost i smutek mohly být někdy dokonce povinné. Jako při svátku Simchat Tóra nebo Jom Kipur. Ale zároveň by měly vycházet z hloubi duše.

Já jsem si zamlada, nevím proč, myslela, že povinnosti mají hlavně ženy, a to zejména před svátky, jakými jsou třeba Vánoce. Že jsou povinny mít dokonale uklizeno. A tak jsem ještě na Štědrý den ráno horečně umývala a leštila, přičemž jsem se na sebe i na všechny kolem zlobila, že to nestíhám. Byla bych tehdy potřebovala, aby se mnou někdo zatřásl, abych se vzpamatovala. Dnes se prakticky nemusí vůbec nic. Nikdo vás nebude pomlouvat, ani když nenapečete cukroví, takže si sváteční pokoj můžete vychutnávat už v období před svátky a tím si je prodloužit. Proč jsme vlastně dřív věřily, že se toho tolik musí?

Mám moc ráda vánoční píseň Pojďte, oslavíme Pána. Jedna z častých námitek ateistů proti víře je, že rozumný Bůh by přece nemohl toužit po tom, aby ho neustále někdo chválil, uctíval, velebil a oslavoval. To by musel být leda nějaký starý ješita! Inu, já si myslím, že Bůh to opravdu nepotřebuje. Ale možná to potřebujeme my, protože tím uctíváním Boha zároveň uctíváme a oslavujeme samu podstatu života. Očišťuje a uzdravuje tělo i duši. A nemusíme to dělat okázale. Jenom si na to udělat čas.