Komunistický advent, aneb mají ateisté nějakou víru?

První polistopadový advent byl plný naděje. Před Vánocemi si všichni s rozzářenými tvářemi upřímně přáli šťastné svátky. Nakonec, bohužel, místo očekávané změny k lepšímu zavládlo jakési bezideové a bezvýchodné postkomunistické bezčasí.

Komunisté nikdy neslavili křesťanské svátky. Leda snad Vánoce a Velikonoce. Aspoň v naší zemi se nikdy nikdo neodhodlal je zrušit, jako to udělali kdysi bolševici v Rusku. Naopak, byly režimem akceptovány, ale slavily se spíš civilně.

Hodně pojmů vážících se ke křesťanskému roku pomalu upadalo do zapomnění. Udržovaly se jen mezi věřícími, jichž ovšem postupně ubývalo. Slovo advent se v ateistickém prostředí v podstatě přestalo používat, takže jsem ho jako malé dítě ani neznala. A myslím, že jsem nebyla sama.

Občas docházelo k takovým paradoxům, že se děti ve škole učily například o „Adventu“ - románu Jarmily Glazarové, přičemž ani nevěděly, co to advent vlastně znamená. Nebo to tušily jen vzdáleně. To byla zásadní chyba. Znali jsme řecké báje, ale neznali jsme ty biblické. Jako by nám chybělo jedno oko. Lidové zvyky s adventem spojené byly sice všeobecně známé, méně už ovšem to, co se týkalo přímo náboženství.

Rodiče byli, pravda, tak radikální, že příliš neuznávali ani ty lidové zvyky, takže jsem nevěřila na Mikuláše ani na Ježíška. Na Mikuláše vlastně trochu ano (když jsem byla hodně malá), protože mi většinou přinesl za okno nějaké dobroty. Jisté pochybnosti jsem však měla vždycky. Žádný Mikuláš nikdy nebyl vpuštěn k nám do bytu, o čertovi ani nemluvě. Rodiče měli strach, že bych se polekala. Předstírání, že vánoční dárky naděluje Ježíšek, ovšem také odmítali.

Nemám však pocit, že bych tím nějak utrpěla, takže si nestěžuji. Po pravdě řečeno, občas se tatínek na mé přání uvolil zařadit do svého vyprávěcího repertoáru dokonce pohádku o Ježíškovi. Bylo to pro mě zajímavější než o Sněhurce a sedmi trpaslících. Ateistkou jsem ovšem byla už v raném věku. V devíti letech jsem se přela se spolužačkou, že neexistuje peklo. Chodila totiž do náboženství a o přestávkách měla potřebu nás ostatní děti evangelizovat. Aspoň tuším, že se tomu tak říká.

Vánoce jsem ale milovala - jako všechny děti. V předvánoční a vánoční době mě přitahovaly betlémy všeho druhu. Vzpomínám si na jeden skládací, který se podobal velké pohlednici, jež se dala rozevřít v úhlu devadesáti stupňů, čímž se proměnila v papírové městečko s jesličkami, pastýři a ovečkami. Mezi vrstvami z tvrdého papíru, na nichž byly namalovány domy v pozadí, byla průsvitná žlutá fólie, která při nasvícení zezadu zářila jako by se v oknech svítilo.

Všechnu tu krásu korunovala betlémská hvězda. Moc se mi to líbilo. Nejprve mi u toho chyběla zimní krajina, jaká se vyskytuje na Ladových obrázcích. Teprve později jsem pochopila, že skutečný Betlém leží v zemi, kde sníh obvykle nepadá.

Dlouho jsem vlastně ani nevěděla, jak to vypadá v kostele. Jenom jsem kolem dvou z nich chodila a pozorovala je cestou do školy a ze školy. Poblíž toho katolického jsem párkrát viděla děvčata-družičky v bílých šatech, jaké nosila i má kamarádka Zdenička.

Někdy jsem jim to skoro záviděla, ale byla jsem velmi uvědomělé dítě a chápala jsem, že některé věci jsou jen pro věřící. Oba kostely (ten druhý byl církve československé husitské) pocházely z období první republiky, lidé si je prý postavili z peněz vybraných v dobrovolných sbírkách.

A já jsem byla dítě jednoho z těch, kteří náboženství považovali za opium lidstva a chtěli vybudovat nový, rozumný a spravedlivý svět.

Rodiče nebyli ateisty od narození, takže jim nechyběla základní znalost křesťanství, díky výuce náboženství ve školním věku. Mnozí ateisté nejsou vlastně ani ateisty. Jsou prostě jen nábožensky lhostejní a někteří o křesťanství nevědí téměř nic. Když se však člověk chce proti něčemu vymezovat, měl by to aspoň znát.

Jinak to dopadne podobně, jako když za bývalého režimu lidé kritizovali vystoupení chartistů, aniž sami četli Chartu, protože ta nebyla oficiálními médii vůbec zveřejněna. Lhostejný ateista, který o náboženství nic neví, může daleko snadněji podlehnout protináboženské nenávisti, než ateista s přehledem. Může se ovšem také snadno stát „matrikovým" katolíkem, protože je mu to zkrátka fuk.

Tatínek nebyl ateista lhostejný, nýbrž ateista programový, který se k ateismu sám dopracoval, sám náboženství odmítl a po důkladném uvážení vystoupil z katolické církve. Takové gesto se obyčejně nedělá, aniž by člověk měl jinou víru nebo aspoň víře podobné přesvědčení. Psychologický tlak prostředí (zejména rodiny) je totiž tak silný, že většina lidí má tendenci mu podléhat. Nemluvím teď o působení nějaké státní propagandy, ale o působení okolí, tedy obyčejných lidí, mezi nimiž žijeme.

Představte si, že ateista jde na pohřeb příbuzného a netuší, že rozloučení s nebožtíkem se koná přímo v kostele, kde se bude ihned sloužit mše. Lidé si klekají. Když zůstane jako jediný mezi klečícími stát, bude tam strašně razit. Co byste udělali vy? Přesvědčenému ateistovi je taková situace velmi nepříjemná.

Otce až do smrti mrzelo, že do toho kostela vůbec chodil a té mše se zúčastnil. Měl pocit, jako by se něčemu zpronevěřil. To bylo v roce 1967. Věřící lidé (ale i někteří ateisté) nepříjemnost situace možná nepochopí. Jistě, je všeobecně chápáno, že jinověrci se přímo nezúčastňují cizích náboženských rituálů, přičemž na přihlížení se to asi nevztahuje.

Většina křesťanů by se určitě necítila dobře, kdyby se najednou ocitli uprostřed skupiny muslimů, konajících svou modlitbu. Možná si ale někteří z nich myslí, že když někdo věřící není, tak mu to může být jedno. Nevím, nemám osobní zkušenost z podobné situace.

Podobné úvahy mě nakonec vždycky přivedou k tomu, že ateisté by vedle nezbytné morálky měli mít i nějakou víru. Samozřejmě, že ne víru v Boha, ale v něco analogického. A měli by ji patrně i slovně zformulovat, aby si mohli třeba sami zdůvodnit, proč se v určité situaci chovají právě tak a ne jinak. Bez toho totiž zůstane jen u jakéhosi nejasného pocitu.

Samotný ateismus vírou není. Je pouhým popřením něčeho. Každý ateista potřebuje nějaké své krédo, jemuž by měl zůstat věrný. Možná, že někteří už ho mají. Můj tatínek ho měl také a já jsem ho znala. Nemohlo se mě nedotknout. Jenže pozdější události se zas nemohly nedotknout toho kréda.

Tatínek byl zvláštní člověk, kterého skoro nikdo nechápal. Byl vždycky sám, i v té své partaji. Nikdy neměl žádné bližší přátele, podobně jako já. O to více věřil v tu budoucí novou společnost. Bývalý režim, jehož průkopníkem svého času byl, původně sliboval být také jakýmsi adventem, který měl vyústit ve vybudování dokonalé společnosti - komunismu. Nevyústil. Naděje byla zklamána. Jako by byl ten očekávaný nový řád mrtvě narozeným dítětem nebo ho zabil jakýsi Herodes.

Nebudu rozebírat období minulého režimu, které vyústilo ve známé události roku 1989, jimiž bylo ukončeno. Ten první polistopadový advent byl plný naděje. Chvilku se zdálo, že zavládne všeobecné smíření. Před Vánocemi si všichni s rozzářenými tvářemi upřímně přáli šťastné svátky.

Nakonec, bohužel, místo očekávané změny k lepšímu zavládlo jakési bezideové a bezvýchodné postkomunistické bezčasí. Komunismus byl zatracen a s vaničkou špíny na ulici vylito i dítě. Svítá nám však naděje, že i tato doba už je za námi a že se teď konečně všechno začne měnit k lepšímu. Přesněji řečeno: všechno rozhodně ne, ale možná to, co pokládáme nebo bychom měli pokládat za podstatné.

A co si myslíte vy? Diskuse (214 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

víra není nutností ale možností Úterý, 3.Prosince 2013, 11:03:46

viíra je něco jako most či útěcha, která může překlenout propast mezi poznaným a nepoznaným, uchopeným a rozumu unikajícím. Je zcela lidské že člověk takvou útěchu hledá, ale není důvod proč ji chápat jako něco nutného (bez ohledu na to zda předvětem víry je Bůh, Lenin či matka příroda).
Pocit že část nekonečného světa prostě nikdy neobsáhnu se dá unést i bez berličky víry. Ale je to každého věc. Víra stejně jako bezvěrectví by nemělo být vnucováno. je to o právu volby i o individuelním ustrojení. Pokud vánoce budou spíš svátky slunovratu a dny času pro rodinu než svátky kristova narození se vší tou spiritualitou kolem, je snad jedno.
Hlavně že si ty svátky užijeme v klidu a míru. A bez zatracování věřících i bezvěrců. Nakonec jsme přeci všichni lidmi.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Paní Hájková, Úterý, 3.Prosince 2013, 13:39:36

Krásný text, cítil jsem se až dojatý, když jsem ho dočetl. Mám pocit, jako by se mne osobně dotýkal. Jedna z prvních věcí, které si pamatuji, je jak rodičům říkám, že na Ježíška nevěřím, že si na něj nemusíme hrát. Zpětně mám pocit, že jsem jim pokazil radost, že se těšili, že si se svým dítětem budou hrát na věci, co nejsou, ale taknějak patří k dětství. Ale byl jsem malý špunt, a nad takovými věcmi jsem nepřemýšlel. A oni to samozřejmě hráli stejně. Moc jsem jim s tím nepomáhal.

Pro mého jmenovce:
Celkem chápu, že "berlička" je metaforou v jistém smyslu urážející. A co sluneční brýle, byly by přijatelnou metaforou? Neprovokuji, skutečně bych chtěl slyšet, jak to cítíte vy (nebo kdokoli jiný, pochopitelně).

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

tedy bez excitujících metafor Úterý, 3.Prosince 2013, 14:55:53

nahraďme tedy slovo berlička, pokud ho vnímáte negativně, slovem pomůcka - to je doufám neutrální

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Jsme svobodní? Úterý, 3.Prosince 2013, 16:13:9

Děkuji za přemýšlivý a citlivý článek, paní Hájková. Klíč k Vaší otázce v titulku vidím v tom, zda jsem, řečeno filosoficky, monistou nebo dualistou, zda vidím realitu jako čistě hmotnou (jsem filosofický materialista), nebo zároveň hmotnou a duchovní (jsem dualista). (Mohu také být čistý monistický idealista, ale takových je asi málo, pád na náledí a zlomená ruka by mne z toho asi vyléčila.) Freud a Marx byli materialisté, lidskou svobodu považovali za iluzi: jsme determinováni buď pudově, nebo sociálně ekonomicky. K materialistickému determinismu se mne před mnoha lety snažily vychovat povinné hodiny marxismu-leninismu. A jak jsem se to učil, komunista věří,že třídní boj a revoluce dovede společnost ke komunistické říši hojnosti. To by mohla být jedna odpověď na otázku paní Hájkové.
Osobně jsem dualista, křesťan. Víru v duchovní princip - Boha - si racionálně zdůvodňuji lidskou svobodou. Myslím si, že jsem svobodný. Vždy se mohu zastavit a uvažovat možnosti a jejich důsledky a třeba se rozhodnout a nedat si pozdě večer svíčkovou. Nebo se snažit otevřít si myšlenkový obzor svého prostředí. Například tím, že si uvědomím, že by mohl existovat jiný pohled na věc a hledám ho - dobře vedené firmy usilují o to, aby v nich nevzniklo tunelové vidění.
Nevím jak si monista-materialista vysvětluje lidskou svobodu, pokud ji uznává. Pokud ne, pak se zásadně lišíme v chápání člověka. Pro mne je to především svoboda, co nás lidi odlišuje od zbytku zviřecí říše. Pokud je nám upřena, trpíme a kopeme kolem sebe.
Otázka paní Hájkové je opravdu zajímavá. Věří ateista v něco? A je to v souladu s jeho rozumem?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

je to potíž s těmi obrazy Úterý, 3.Prosince 2013, 16:21:37

Víra coby zdroj světla je už váš pohled - zda víra svítí na cestu či do očí je věc relativní, diskusní. Prostě je to nástroj - může ale nemusí pomáhat, jako i jiné pomůcky.
Jinak -jdeme-li po nějaké cestě, zda potřebujeme berle či baterku je věcí okolností. Ale jestli použiji nohy, kola či křídla je dobré zvážit i hlavou, nejen srdcem.
P.S. osvícenectví také mluví o světle - světle rozumu

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Děkuji všem za kladné ohlasy. Úterý, 3.Prosince 2013, 17:37:2

Nejprve k té berličce: mně se to označení také nelíbí, pane Dolejši. Vzbuzuje tak trochu dojem jako by byl věřící nějaký postižený nebo co. Mimochodem, náboženství někdy může být ne berličkou, ale naopak zbraní. Někdy docela strašlivou, jak si asi myslí Žižek a jak to prezentuje ve své nové knize. Říká tam přibližně toto: náboženství není něco úplně nevinného. Má na mysli zejména náboženské násilí. Není tedy nevinný například islám, ale ani křesťanství či jiná náboženství ne. A dodává, že ovšem ani marxismus není nevinný. Negativní příklady z historie jsou známé. Ono asi záleží na pochopení těchto učení člověkem. Člověk by si rozhodně nikdy neměl myslet, že je jakýmsi nástrojem Prozřetelnosti, Boží vůle, Zákona, popřípadě historické nutnosti, které ho zmocňují páchat násilí na druhých a tudíž ho zbavují odpovědnosti za jeho vlastní činy. Proto Žižek píše, že preferuje ateismus: Lidé by si měli přiznat, že neexistuje Bůh, který je za všechno odpovědný a k něčemu je opravňuje, a ovšem i to, že historická nutnost také neexistuje. A že všechno záleží jen na nich. To podle mého mínění samozřejmě nevylučuje spiritualitu. Naopak.
Názory na to, zda je lepší náboženství nebo ateismus (a zda ateisté jsou či nejsou úplně bez víry), se mohou pochopitelně různit. Každý to vidí jinak.
Pane Rychetníku, jednou si to, v co věřím, musím ujasnit a zformulovat. Zatím můžu napsat, že určitě věřím v lidi. Totiž v to, že se převážná část nakonec dá získat pro nějakou dobrou věc, pokud budeme vědět, jak na to. A i kdyby všichni lidé dobří nebyli, přesto se jich (těch dobrých) vyskytuje dost. Ač už nejsem nejmladší, mohu potvrdit, že moje dosavadní osobní zkušenosti s lidmi jsou převážně pozitivní. Napsala bych to asi takhle: Bůh není, ale jsou tady naši bližní, které možná ještě neznáme a kteří nám mohou v lecčem pomoci: nejen unést to, že "část nekonečného světa prostě nikdy neobsáhneme", jak to vyjádřil pan Dolejš, ale třeba i mnohem mnohem víc. A samozřejmě: my můžeme zase pomoci jim.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

takhle se asi nedohodneme Úterý, 3.Prosince 2013, 19:03:36

Kolařík P. - co s tautologií že víra je víra ? Na takto uchopené téma se dá těžko diskutovat. Pro mne duševní stav, pro vás - co já vím - třeba duchovní projekce něčeho mimo vás.
Tak se raději bavme o věcech mimo víru, pokud diskusi s bezvěrci o víře vás irituje. Přeci když si jdete koupit z hladu rohlík, dáte do kapsy drobné a nezačnete meditovat.
P.S. paní Hájková ale ani slovo pomůcka které snad nenavozuje pocit handicapu se panu Kolaříkovi nelíbí, že pomůcka může být oporou i zbraní je jasné

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

"Věříte v boha, pane Chifro?" Úterý, 3.Prosince 2013, 20:34:7

ptá se v Casino Royale terorista svého bankéře. A on odpovídá: "Nikoli, věřím v rozumné procento výnosu."
A v tom to vězí.
Lidé v běžných situacích říkají: "Věřím, že... A přitom vlastně mají na mysli: "Na základě svých informací rozumně předpokládám, že..."
Ovšem na rozdíl od této "víry" pokládají onu pravou Víru, své náboženské cítění, své přesvědčení o causa prima non causata za něco objektivního, za jistý druh poznání, ke kterým lidé "nevěřící" nedospěli.
Ve skutečnosti je mezi oběma druhy věr pramalý rozdíl. Způsobený tím, že ony informace a pohnutky, které vedou k té pravé Víře, jsou méně zřejmé, více a dlouhodoběji svázané s mentálním založením jednotlivé osoby.
Co by však mělo rozhodně zarazit na první pohled, je skutečnost, že kolik kultur, kulturních a civilizačních okruhů, tolik typů Věr (s velkým V) a tolik modelů předmětů vzývání oněch věr.
Argument, že právě má Víra je ta pravá a ostatní trpí bludem, je okatě nadneseně sebevědomý, přitom ale nezničitelně rozšířený. Horší než křídlatka nebo bolševník...

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Kolaříku Úterý, 3.Prosince 2013, 20:40:1

Nevím, jestli to nepřeháníte.
Ono nešlo o tu jednu větu, která se bez metaforického vyjádření snadno obejde. Ale když se člověk snaží popsat pocity, které jsou nitěrné a slovy vyjadřitelné jen velmi nepřesně, tak se metafora hodí. A bylo by dobré, kdyby posluchače neurazila.

A já si tedy myslím, že použít slovo pomůcka, tedy uznat, že víra pomáhá, není projev militantního ateismu. Militantní ateista by naopak tvrdil, že víra je k ničemu.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Milá paní Úterý, 3.Prosince 2013, 21:22:56

Hájková, promiňte prosím to familiární oslovení, ale skutečně to, co píšete je velice milé. Píšete o odpovědnosti za vlastní činy, což předpokládá nezávislého rozhodčího, když nikoliv Boha, tak alespoň vlastní duši, která rozlišuje objektivní dobro od zla. Vyjadřujete víru v lidi. Odvoláváte se na zkušenost. Nemyslím, že by zkušenost dvou totalit a jejich hromadného zabíjení (já pamatuji asi delší minulost, než Vy) Vaši víru jednoznačně podporovala, pokud ji nevidíte optimistickýma očima. Ty jsou zřejmě součástí Vaší povahy a vedou Vás k Vašemu humanismu. TGM byl humanista transcendentně zakotvený, myslím, že Václav Havel byl podobného vyznání a nepřekvapuje, že oba jsou trvale v čele hodnocení velkých Čechů. To transcendentní zakotvení umožňuje politikům být realisty, vidět a vyrovnávat se s lidským zlem a zůstat humanisty.
Až si ujasníte svou víru, doufám, že opět napíšete krásný článek do DR.

Jan Vaňo - Praha

Světlo víry Úterý, 3.Prosince 2013, 22:06:14

Já bych pro to měl synonymum - tmářství

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 4.Prosince 2013, 00:53:55

Je to těžké.

Svět je magicky krásný.
Třeba takoví netopýři.
Netopýr dokáže vlétnout do koruny stromu a mezi větvěmi chytit můru - to vše v úplné tmě a se slepýma očima, jen po sluchu - a pak vyletět zase ven....
Ufff.
Vydává pronikavý zvuk a poslouchá jeho odrazy od okolí, z nichž si vytvoří tak plastický obraz, že dokáže to, co dokáže - sebere tu můru stejně snadno jako já za slunečného dne utrhnu malinu.
Jak je ale vlastně možné, že slyší ty odrazy od okolí, když musí sám nepřetržitě vydávat mnohem hlasitější zvuk, aby nějaké odrazy vůbec byly? Jak řvát z plna hrdla a přitom něco slyšet?
......... jeho sluchové ústrojí netvoří jen uši, ale i rezonující lebeční kost, a k těmto dvěma signálům si vytvoří ještě signály součtové a rozdílové, což mu umožní bezezbytku odfiltrovat vydávaný zvuk a vytvořit naprosto dokonale plastický "obraz" světa okolo, tak plastický, že může v naprosté tmě prolétávat úzkými tunely jeskyní.
Není to úžasné?
A jsou i netopýři, kteří tohle všechno dokáží jen ušima. Když v noci prosvítíte jejich tenoučké parabolické boltce, spatříte dokonalou strukturu protkanou spletí cév a žil. Slyší let můry nad rozbouřenou horskou říčkou. Ufff.
....................................................................................
A pak tady máme třeba Čajkovského. Když je symfonický orchestr ve formě, copak se dá uniknout?
Dokonalá harmonie a melodičnost, která otevírá všechy kouty duše, a člověk zřetelně zakouší, jak prostupuje celým vesmírem a je přes svou prchavost nesmírně mocná.
Nejmocnější.
Je to povznášející.
...................................................................................
Vzpomeňme na chvíle se svou první láskou někde u rybníka. Na stébla trávy mezi prsty nohou, na něžné doteky, na opojnou vůni noci.

Ano, světlo víry, může být.

No, pak tady máme i některé pochybné položky - koncentráky, gulagy, davovou hysterii, znásilňování, lhostejnost, strach, který zatemňuje mysl, nejrozmanitější způsoby mučení...
(víte, že když vás pomalu a postupně namáčejí do rozžhaveného oleje, tak neztrácíte vědomí, jen vám odpadává maso z kostí? nejsilnější muži prý dokázali vydržet někam nad kolena)
Jaké to je vidět své blízké vstupovat do plynové komory?
Jaké to je ležet pod Mengeleho kudlou?
Nedokážu si představit všechnu tu hrůzu.

Je to těžké.

Jaký byl Bůh, když bylo peklo pod námi a nebesa kousek nad oblaky, a jaký je dnes?
Nevím.

A vlastně ani nevím, proč tohle píšu.
Jářku - třeba by věřícím pomohlo brát ateisty jako ty, kteří za nejdůležitější pasáž Bible (mluvme tedy o křesťanství) vnímají (ať už vědomě či nevědomky) tu o stromu poznání a vyhnání z ráje.
V potu tváře budeš získávat chléb svůj vezdejší.
A nikdo ti s tím nepomůže. Ani Bůh.
Je to jen na nás, jak to bude a co bude a je.
(copak není jedno, jestli s tím ateisté budou souhlasit?)
Nevidí, ale nejsou slepí.

A snad si i ateisté dokážou nějak přebrat to, že pro věřící je víra skála, na které stojí.

* * *
Závěrem jeden vtip:
Bůh a Sókratés se v družném hovoru procházejí Rajskými zahradami.
Najednou Sókratés uslyší strašlivý nářek a kvílení. Běží za těmi zvuky a najde jeskyni, kde se lidé bičují a stahují z kůže.
"Co to je?", obrací se na náhle rozmrzelého Boha, který se pomalu blíží. "Jak můžeš dopustit takové ukrutnosti, tady, v Rajských zahradách???"
Bůh jen mávne rukou: "Ále... To jsou křesťané. Sami to tak chtěli..."

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Překrásný adventní text Středa, 4.Prosince 2013, 05:53:24

Advent je otevření srdce člověka Bohu. Bohu, který přichází, aby do srdce člověka vstoupil a naplnil je láskou.

Paní Hájková napsala překrásný adventní text, který podstatu Adventu přesně vyjadřuje.

Teď už jen vstoupit do toho kostela u cesty do školy.

Jiří Vyleťal

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

"nemám osobní zkušenost z podobné situace" Středa, 4.Prosince 2013, 09:54:35

Já jednu mám :) Stalo se to v Polsku během mého studia na gymnáziu, na výletě v rámci česko-polsko-rakouské matematické soutěže Bílovec-Chorzow-Graz, nějakých padesát sto metrů pod povrchem země. Byl to totiž starý solný důl zpřístupněný veřejnosti. A v jedné z těch slují měli horníci i kapličku, kam se chodili modlit když byli pod zemí více dní.
No a náš polský velitel výpravy, dr. Kalinovski, v té kapličce poklekl k modlitbě a valná většina studentů jej následovala. Nikoli těch českých, samozřejmě. Nejsem si zpětně jistý, zda ateisté byli výhradně Češi, ale určitě převážně.
A tak jsme tam stáli mezi klečícími okolo sochy Panny Marie, a já se cítil nepatřičně, vyloučeně, cize, svatokrádežně. Bylo by snadné pokleknout také, ale jaksi by to nebylo ono. Takže jsme nasadili shovívavé usměvy budovatelů nového světa a čekali, až to "divadýlko" skončí. Dost možná jsem některé okolnosti uvedl špatně protože už mám sklerózu, ale ten moment stání mezi klečícími a modlícími se lidmi se mi vryl do paměti a později jsem si na něj často vzpomněl. Ateismus asi není víra, ale někdy může fungovat podobně. Není pochyb o tom, že i to stání nás (aspoň na chvíli) spojilo, třebaže ne tak silně, jako věřící společná modlitba (což já vlastně nevím, ale předpokládám to).
Byl to jeden z těch zážitků, které způsobily, že jsem svůj ateismus začal vnímat spíše jako nedostatek, jako prázdné místo mezi hvězdami na noční obloze, kdy se nemůžete rozhodnout, zda vám výhled zastiňuje mrak a nebo tam doopravdy nejsou žádné hvězdy. A tak už to víceméně zůstalo. Zkoušel jsem číst Bibli, naučit se triviální modlitby, ale nepomohlo to - kostely se mi vždycky líbily, ale připadal jsem si tam pořád cizí. Občas to zamrzí, být z atestické rodiny. Protože vystoupit bych přece mohl vždycky, ne? Ale asi to není tak jednoduché, jak píše maminka, zřeknout se víry, ke které jste byli vychováni. Ale přijmout nějakou, jste-li vychováni jako bezvěrci, to je možná ještě těžší.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

víra Středa, 4.Prosince 2013, 11:59:40

Rád bych tu jen upozornil na to, co o víře tady i jinde píše Zdeněk Vyšohlíd.
Například pod článkem o ctnostech říká:
-- "Připomínám, že věřit lze jen řečenému."--

Zúžení víry na víru náboženskou notabene ještě "kodifikovanou" považuji za nešťastné. Možná i proto zeje ta (zdánlivá) propast mezi "věřícími" a "nevěřícími". -- ... Ty "nevěříš"?! Co jsi to proboha za člověka?! ...

-- A ještě se mi vybavila jedna (z nepochopitelných důvodů ještě nepublikovaná!) pozoruhodná knížka, která kdysi kolovala v samizdatu:
Eri Hoffer, Lidé víry pravé (The True Believer, 1951)

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

Jaroslave Hájku, Středa, 4.Prosince 2013, 12:24:52

dostali Vás, kde Vás chtěli mít:-)
Jak se cítíte, vidíte-li dav poskakovat a povykovat na partu potetovaných, problematicky mentálně vybavených mládenců: "Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop"? Chtěl byste být také jedním z nich?
Iluze davu fotbalových fans je stejného rodu, jako iluze vašich spolužáků, poklekajícíh před kusem indiferentní skály, které se jiní lidé rozhodli dát nějaké jméno.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Táhne se to Středa, 4.Prosince 2013, 13:18:19

už od scholastiků (dál se raději nedívejme!), že se staví víra v dogmata proti rozumem korigovanému vědění přírodních věd. Kdekdo věří, že je to tak správné! Přitom alespoň já neznám přírodovědce, který by nevěřil v poznatky, kterými se honosí "jeho" věda, ani slušného politika, který by nevěřil, že jeho strana bere vážně a vztahuje také na sebe své cíle, ideje, programy: že jim věří.
A teologie nepřestala být vědou. Nezmizela z univerzit. Naopak filosof Hume odůvodňoval poučky přírodovědců jako něco, co odůvodňuje víra. Nebo statistika. Pravděpodobnost pak berou vážně i vědci moderní.
Proto myslím, že už dvě stě let není aktuální klást proti sobě víru a vědění. „Vím, co věřím, a věřím, co vím,“ říkal na mnoha místech už Hegel.
Nietzsche, který zkritizoval křesťanství „kladivem“, psal proti pozitivismu, který se domnívá, že „jsou jen fakta“. „Proti pozitivismu,“ píše Nietzsche (Der Wille zur Macht, Nr. 481), bych řekl, že ne, že právě fakta neexistují, nejsou, jsou jen INTERPRETACE“! – A pokud jde o víru, tak právě Nietzsche zdůrazňoval, že „musí tu být moc víry“, abychom si vůbec troufli „soudit“. „Podstatou pravdy je ohodnocení >věřím, že to a to se má tak a tak“. (C.d., Nr. 507) – Můj počítač si moc pamatuje, ale ničemu nevěří. Já si moc nepamatuji, ale tomu, co si dovedu ujasnit, tomu věřím.
K. Kosík o sobě hrdě prohlašoval: Jsem ateista, ale žádný neznaboh! A s velkým respektem pojednával o tom, co je mezi nebem a zemí. A také mluvil o slušnosti – poslal jsem takový text o Nietzschem a Kosíkovi do DR, ale neuveřejnili to tam, přestože ten text byl jasný: „Věděl, co říká.“
A ještě maličkost: Cítím despekt ve slovech o "iluzi spolužáků, kteří poklekají před kusem skály". Máme si snad myslet, že na kusu skály je opravdu jsoucím jen ta hromada nejmenších částeček/tělísek hmoty, kterým se jakožto atomům klaněla přírodověda ještě před sto lety? Nepočítám ty roky přesně, jen ještě maličkost: Kant té hypotéze nevěřil už před naším národním obrozením.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

fakta Středa, 4.Prosince 2013, 13:44:9

Byl to tuším Goethe, kdo říkal:
"Das Höchste wäre zu begreifen, dass alles Faktische schon Theorie ist."

Aleš Bajgar - informatik, Ostrava

Pane Vyšohlíde, Středa, 4.Prosince 2013, 22:38:50

je-li v kusu skály jsoucím něco více nežli hromada unikátně uspořádaných atomů, platí to pro každý kus skály zde, onde a také o sto metrů dále, stejně jako pro každý jiný kus hmoty či shluk kvant energie. A neexistuje speciální důvod poklekat právě na místě, o kterém jako o poklekáníhodném rozhodli zcela cizí lidé.

Můj despekt se ovšem netýká těch, kdo poklekají. Usebrání a introspekce je užitečná víceméně pod každou vnější záminkou, ať už probíhá pod vlivem obdivuhodného přírodního jevu, v nitru lidmi stvořené monumentální stavby nebo dejme tomu pod hvězdnatou oblohou.

Můj nechápavý údiv patří pocitu méněcennosti a nepatřičnosti, který by snad měl zakoušet nevěřící uprostřed věřících, ateista uprostřed teistů, nemodlící se a nepoklekající uprostřed modlících se a poklekajících, K tomuto pocitu neexistuje žádný důvod. Spíše bych řekl, že opak je pravdou.

Platí-li, že nepřítomnost víry je nedostatkem a handicapem proti víře, pak je nutno konstatovat, že průmyslově-informační civilizace stojí na mentálním nedostatku. Na to je ovšem proti té "dostatkem" (rozuměj vírou) fundované civilizaci obdivuhodně úspěšná, měřeno jakýmikoli myslitelnými parametry civilizačního úspěchu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 02:31:16

Pan Bajgar má pravdu v tom, že ve víře (nebo nevíře) je nepřípustné jakékoliv „přizpůsobování se“ člověka okolí, ať už v bezprostředním okamžiku těm, kdo stojí právě okolo nebo příbuzným. Abych to upřesnila – s tím otcem to bylo tak, že on chtěl být slušný, tak se mše zúčastnil, i když si neklekal. Na druhé straně mu to jako komunistovi přišlo nepatřičné, že se účastní mše a tak si to zpětně vyčítal. Některým komunistům to nikdy nepatřičné nepřipadalo, že chodí do kostela, zvlášť těm na jižní Moravě. Mně také přijde nepatřičné se hlasitě modlit na demonstraci. Nevadí mi ale, že se tam nahlas modlí jiní, ani u toho nemám nepříjemný pocit, ovšem nedělám to (i když to umím), protože jsem ateistka. Je fakt, že to není tak viditelné, jako klečení. Člověk si musí hlavně stále uvědomovat, co dělá a proč to dělá, a nenechat se nikým zviklat.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Panu Bajgarovi Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 11:57:15

Průmyslově-informační civilizaci, myslím, nikdo je nepopírá. Ani její úspěchy, ani její vědění. Odborníci vztahují její teorie na svět, na náš společně sdílený svět: věří jim. Věří jim stejně jako Koperník věřil možnému výkladu, že Země obíhá kolem Slunce; stejně jako čtenář věří románu, když říká: dyť tak to v životě chodí, na tom něco je. Paul Ricoeur toto vztahování na sebe a svůj svět nazývá slovem "víra". K tradici vzdělanosti patří, že věříme tomu, že na univerzitu patří fakulty různé, aby se pokrylo univerzální vědění: od přírodních věd přes medicinu, právo a filosofii po teologii.
Jen je třeba připustit ještě něco víc, než jen manuál o tom, jak co funguje, co a jak vyrobit... Je třeba věřit, že ještě něco je kolem, za- a nad: třeba důstojnost člověka nebo tázání se po smyslu toho, co dělám.
Protože když se nepřipouštělo nic víc, než jak na to, aby bylo líp – špatně to dopadlo. Např. se nepřipouštělo nic víc, než jasná slova o tom, co musíme udělat pro svou budoucnost. Program strany nebo jen slova Vůdce – a nic víc. Přisluhovačům holocaustu to stačilo. Věděli jak na to, a při tom věřili jen sobě a svým manuálům, stranickému programu a ideologii.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

P. Kolařík ale i jiným Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 13:29:15

když mi v našem dialogu nestačilo říkat že víra je víra s Velkým V, ale chci se shodnout v tom zda oba mluvíme o tomtéž, tak to považuji za přístup vstřícný, nikoliv miltantní.
Nevím proč by mé bezvěrectví bylo militantní, jen proto že říkám že víra můlže znamenat různé věci. Váš fideismus snad také nemusí být něhjak bojovný či zažraný vůči těm co nemají tu vaši víru. jde jen o to se aspoň trochu rozumět pokud se o tom máme vůlbec bavit..
Spousta lidí opravdu mluví o víře (nechme teď stranou specifika náboženství) tak myslí přitom spíš přesvědčení či hypotézu, A ti racionálnější si uvědomují že přesvědčení se opírá o určité
předpoklady či zkušenost zobecňující předchozíá empirii.
To je i poznámka k páně vyšohlídovu trzení že vědec "věří" svému oboru a politik svému programu - kdyby skutečně věřili s velkým V tak podle mne už tahají víru kam nepatří.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dualistický svět? Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 14:05:0

K příspěvku p. Rychetníka z 3. prosince: onen model "dualistického světa" se zdá napohled být jakýmsi "pokrokovějším" řešením oproti modelům jednostranně monistickým - ovšem, neodstranitelným deficitem jakéhokoli dualismu je, že náš svět doslova roztrhává na dvě poloviny, na dvě sféry, které jsou navzájem spojené jenom tím, že tu tak nějak leží vedle sebe, ale jinak jsou zcela neslučitelné.
Jinými slovy, jakýkoli dualismus je konec konců výrazem a projevem naší filozofické rezignace na to, nalézt a objevit nějakou společnou základnu, která v sobě dokáže spojit a sjednotit jak úhel pohledu materialisticko-racionalistický, tak i pohled mimomaterialistický.

Tento projekt - vytvořit opravdu komplexní a homogenní obraz světa - je ovšem bezpochyby krajně obtížný. Pro racionalistické smýšlení - to se nedá nic dělat - se jakákoli víra v nějaké nadpřirozeno nevyhnutelně jeví jako právě ona zde tolik kontroverzně diskutovaná "berlička" (a je jen otázkou stylu a kultivovanosti, do jaké míry se tento pojem oproti spirituálně založenému kontrahentovi používá jako argumentativní klacek). Na straně druhé, z hlediska spirituálního pohledu na svět se jakýkoli materialistický náhled nutně jeví jako deficitní, redukcionistický, který dokáže spatřovat pouze hrubě látkovou stránku věcí, ale nikoli to vlastní a skutečně podstatné, co leží za nimi.

Jediné pravé řešení této dichotomie se tedy zdá spočívat nikoli ve - filozoficky pasiviním - dualismu, nýbrž v tom, že oba protichůdné náhledy se v určitém smyslu "zradikalizují" natolik, že nakonec každý z nich přeroste sám sebe, a sám začne směřovat ke svému protějšku.

Pro tábor materialistů a racionalistů to znamená přijmout fakt, že veškerý materialismus a racionalismus jsou nakonec přece jenom příliš omezené nástroje, než aby bylo jimi možno bezezbytku obsáhnout veškerý jsoucí a nás obklopující svět (nakonec to velice výstižně vyjádřil pan Dolejš).
Naproti tomu pro tábor "spiritualistů" by takováto cesta znovusjednocení našeho roztrženého vnímání světa vyžadovala schopost a ochotu začít uvažovat o tom, jestli jejich - sám o sobě bezpochyby legitimní - spirituální pohled nakonec přece jenom není jenom specifickou formou reflexe našeho zdejsoucího - tedy povýtce materiálního - žití a bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 17:44:58

Myslím, že se tady (nejen pod tímto textem) motá dohromady příliš mnoho věcí: spiritualita, víra, přesvědčení, filosoficko-ideologický výklad světa a kdovíco ještě. Přičemž jedině to poslední se dá nějak rozumově vyložit a to předposlední se vlastně také utváří s pomocí rozumu (někdo přijme na základě rozumové úvahy určité přesvědčení, jak říkal pan Dolejš). Vysvětlovat někomu, že je třeba "připustit něco navíc" nedává smysl. Když totiž někdo chce připustit něco navíc, tak to stejně připustí a nikdo mu nemusí o tom vykládat. A když nechce, tak to nepřipustí.
Lidé znají různé formy individuální spirituality. Pro jednotlivce to má určitě taky význam. Ovšem není tady nic, co by spojovalo všechny (jako třeba ty Poláky, o nichž tu byla řeč, a které to možná také už dlouho spojovat nebude).

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Svět roztržený na dvě sféry? Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 22:02:40

Pane Poláčku, nemyslím, že by filosofický dualismus nutně zahrnoval takovou představu. Dualismus nebo monismus jsou široké kategorie. Do dualismu spadají všechna náboženství, tak jako skoro všechny křesťanské teologie a jak náboženství, tak teologie se mohou dosti zásadně teologicky či filosoficky lišit. Hinduista vidí v každé náhodě zásah některého boha, svět je bohy zcela prostoupen. Taoista chápe životní energii jako duchovní a fyzickou současně a učí se s ní pracovat fyzickým a duchovním cvičením - tajči a meditace. Žádoucím výsledkem je zdraví a dlouhověkost - to jsou asi ti bílí dědové na reklamách Komerční banky. Hmotné tělo a duch jsou vzájemně nerozlučitelně prostoupeny, dobří lekaři to ví a nepředpisují prášky člověku s problémy, které jsou způsobeny životními stresy. (Pokud ji neznáte, doporučuji vtipnou knížku "Mým marodům" od Dr Jana Hnízdila.)
Podle mé představy - a tady hrubě zjednodušuji tomistickou představu - je Bůh zdroj-stvořitel a udržovatel stvořeného vesmíru; bytost, která svou existenci od ničeho neodvozuje a na ničem nezávisí. Takto rozumím Boží odpovědi z hořícího keře na Mojžíšovu otázku, jaké je jméno toho, kdo k němu mluví: "Jsem kterýž jsem" (II. kniha Mojžíšova 3:14, kralický překlad). Boží podstatou je čirá a absolutní existence. Tady skutečně je Vaše roztržení reality: na jedné straně stvořitel a na druhé stvořený vesmír. Ale Bůh je zároveň všudypřítomný ve stvořeném vesmíru a zasahuje do něj, obvykle přes tvůrčí činnost člověka. Boží jiskra v nás, naše duše nás vede, pokud to dovolíme. Vyprávění Starého i Nového zákona se to snaží ozřejmit. I když je považujeme za mýty, nabízí hlubší pravdu za (nebo nad) pravdou historickou. (Omlouvám se za tento asi ne příliš stravitelný text a odkazuji třeba na skripta CEVRO Institutu "Vybrané otázky filosofie" od Romana Cardala, kapitola 11. Ten uvádí další literaturu, ale není to snadné čtení.) Shrnuto: podle této představy je v našem světě hmotné dění neoddělitelně svázáno s duchovním. Patrně ta čínská představa, kde pro dchovní a fyzickou energii nemají dvě slova, ale jedno - prostě energii "či", je výstižnější.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

k předchozímu Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 22:30:12

Nevím, k čemu je dobrá záliba ve "východní moudrosti", dnes poměrně rozšířená. Nechápu, co to nám Evropanům má tak podstatného přinést - snad kromě určitého překonání europocentrismu. A jistě se dnes na Čínu nebo Indii nebudeme dívat svrchu, jak to s určitým despektem dělal ještě Hegel.

Na druhé straně ale rozjímat nad monismy a dualismy mi připadá plytké ne-li školometské. Evropská věda a kultura vůbec přece nestojí tak jednoznačně na příkrém odtrhování materiálního a nemateriálního ("duchovního") - tj. pokud něco nemateriálního vůbec existuje!
Jsou to mimochodem spíše "karteziáni" než Descartes sám, kdo ten "dualismus" rozpatlávají.
A co je to probohaživého ta "hlubší pravda"?! Pravda přece může být jen v našem konání, co je natom tak těžkého k pochopení? Copak tu Kanta a Hegela opravdu nikdo pořádně nečte?

- A víra, to už se opakuji, přece není PRIMÁRNĚ vírou náboženskou.
- Jsem pro to, nechat úvahy o Bohu tomu, koho to pálí, ať už je to laik nebo teolog.
- Problémy našeho světa jsou jinde než v "duchovnu". Metanoia je "krásná věc", ale dokud skutek utek´......

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Zilzere, Čtvrtek, 5.Prosince 2013, 23:36:27

jsem rád, že si oba nemyslíme, že by Evropa příkře odtrhovala duchovní od materiálního - až na ty karteziány.

Ta "hlubší pravda" může být v úvahách o smyslu věcí a ty se pak projevují v našem konání. Lidé, kteří o smyslu věcí nebo života nepřemýšlí, nebo přemýšlí pomateně, se stávají obětí ideologií a zvrhlých masových hnutí (viz minulé století). V tom
je ten vysoce praktický smysl filosofie a náboženství. Jsou-li kvalitní, mohou nás kultivovat. Nechávám se však poučit od filosofů (např. Roman Cardal), kteří jsou přesvědčeni, že Kant a Hegel již byli na mylné cestě (Kant již dobře nerozuměl aristotelské metafyzice, Hegel také ne a byl monista).
Richard Tarnas napsal krásnou knihu "The passion of the Western mind" (vášeň Západního myšlení). "Západní" jsem napsal s velkým Z, protože Tarnas tím myslí myšlení Západní civilizace. Od klasických Řeků jsme posedlí filosofováním. Má to své stinné stránky, jistě, ale zatím stále jsme ta nejvyšší civilizace. Svoboda v rámci vlády zákona, to je, co Ukrajince láká do EU, i když jim Putin vyhrožuje hospodářskými sankcemi. Svoboda a právo značně závisí na našem filosofování a náboženském vyvoji od starověku.
Stále se ale můžeme učit o i od té východní moudrosti, tajči je opravdu velice tělu i duchu prospěšné a jmenovaný dr. Hnízdil by Vám lecos zajímavého řekl o naší západní medicinské nemoudrosti

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ke tvrzení pana Zilzera Pátek, 6.Prosince 2013, 06:00:25

Vážený pane Zilzere,
bída našeho světa je důsledkem nedobrých lidských činů.

Každému lidskému činu však předchází myšlenka na to, zda udělat to či ono, zda to udělat tak anebo jinak. Každému činu předchází menší či větší rozhodování o tom, co je dobré, a co dobré není.

A právě proto jsou všechny problémy našeho světa duchovní povahy.

Přeji vše dobré, Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka dualismu Pátek, 6.Prosince 2013, 13:35:34

Pane Rychetníku, děkuji Vám za Váš výklad - nicméně se zdá, že vycházíme oba z diametrálně odlišného pojetí termínu "dualismus". A stejně tak termínu "monismus".
Vy uvádíte, že "Do dualismu spadají všechna náboženství" - musím přiznat, že takovýto výklad věci je mi jen stěží pochopitelný.

Jakékoli náboženství je nutně a nevyhnutelně pojetím světa m o n i s t i c k ým; nanejvýš parciálně a vnějškově si může propůjčit formu jakéhosi dualismu.
Naprosto rozhodující je ona věčná filozofická otázka: co je prvotní? Je prvotní příčinou tohoto světa nějaký duchovní, imateriální pricip - nějaká vyšší bytost či vyšší síla, která tento svět stvořila a řídí jeho další osudy (včetně nás samých)?
Anebo existuje tento svět "sám ze sebe", svým vlastním samopohybem, svým vlastním sebevývojem, a všechno to co my nazýváme "vědomím", není ničím jiným nežli přirozeným výsledkem a produktem ryze fyzikálního světa, čili "hmoty"?

Pod pojmem "dualismus" jsem měl na mysli právě tento filozofický, výkladový dualismus, kdy na jedné straně stojí tábor spiritualistů, a na straně druhé tábor materialistů. A každý z těchto dvou táborů dokáže nahlédat tento svět jenom pod svou vlastní optikou, a z tohoto principiálně omezeného horizontu nedokáže vykročit, aby se na svět podíval i z opačné, náprotivné strany.
Proto a právě proto náš svět - totiž svět nás lidí - zůstává i nadále roztržený, rozpolcený na dva tábory, které se mezi sebou nedokážou domluvit, které se navzájem nedokážou obohatit pohledem toho druhého.
Ještě ostřeji je možno tento problém vidět takhle: vždyť nakonec my lidé jsme všichni příslušníky j e d n o h o společného rodu, my jsme ten jediný exkluzivní tvor na této planetě který o svém vlastním bytí dokáže vědomě reflektovat. Máme tedy v podstatě k dispozici všichni jednu a tu samou mysl, ve které je uložena jak schopnost racionálního, tak ale i schopnost - nazvu to teď takto: m e t a racionálního vnímání svého světa. Ale tato naše lidská mysl nedokáže tyto dvě své vlastní stránky spojit dohromady, a v její konkrétní podobě v tom či onom individuu se prosadí vždycky jenom její jedna, anebo ta náprotivná polovina.
Jsme to tedy nakonec my sami, každý z nás, kdo na této planetě pobíhá a žije s rozpolcenou myslí - my hledáme jednotu světa, ale protože nedokážeme tyto dvě stránky naší mysli spojit v jednu, této jednoty dosahujeme tím že my sami jednu část z nás samých potlačíme ve prospěch té druhé.

Co pak se taoismu týká: nejsem v žádném případě jeho znalec, jeho ryze kosmologicko-filozofický charakter by mohl být opravdu jakousi "neutrální" střední pozicí mezi pojetím spiritualisticko-náboženským a mezi pojetím materialistickým; ale podle mého názoru zde nakonec přece jenom převažuje ona složka nemateriání, duchovní.
Svět je "stvořen", i když jenom jakýmsi nedefinovatelným, ale v každém případě imateriálním pra-principem; a úloha člověka v tomto světe netkví v jeho autonomní činnosti, nýbrž ve víceméně pasivnímu splývání s tím, co stvořil onen princip.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Dualismus Pátek, 6.Prosince 2013, 15:54:54

Vede se tu spor o to, co je vlastně dualismus. Podle mého názoru lze dualismus chápat různě. Dualismus v psychologii předpokládá, že duše a tělo jsou dvě odlišné, relativně autonomní instance. S tím souvisí náhled filosofický, který místo těchto pojmů pracuje s kategoriemi hmota a vědomí (duch).
Ale dualismus v náboženství je myslím trochu jiný. Je to víra, že svět ovládají dva protikladné (na sobě nezávislé) principy: dobro a zlo. Typicky dualistickým náboženstvím je podle mého soudu zoroastrismus.
Předpokládám, že monistická náboženství, chápou zlo pouze jako chybění dobra.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 6.Prosince 2013, 20:47:40

Paní Hájková,děkuji za článek.Bůh není,ale jsou tady naši bližní.Jsem přesvědčený,že lidé to dokáží spravovat své věci bez boha,nic jiného jim ani nezbývá,to je má ateistická víra.Nikdy,nikde a nijak se neprojevila i sebenepatrnější známka boží přítomnosti,tak,jak nám o tom vypráví naše církev,ale vždy za vším byla jen ruka člověka.Bůh stále mlčí a bude mlčet navždy.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Otázka dualismu Pátek, 6.Prosince 2013, 23:42:50

Již ji objasnila paní Hájková. Ten termín jsem skutečně použil ve filosofickém smyslu pro jednoduchou kategorizaci světonázorů - ať již filosofií nebo náboženství (podobně viz <cs.wikipedia.org/wiki>).
Pane Poláčku, křesťanství považuji za dualistické, protože v našem světě rozeznává ducha i hmotu. Bůh vytvořil člověka z hlíny-neživé hmoty a pak mu vdech duši. Ježíš - "slovo učiněné tělem" - uzdravoval nemocné leprou, hodoval, pil víno, ustavil svátost ve formě chleba a vína, tělesně trpěl a zemřel. Samé hmotné projevy.

Zajímavé i pro mne matoucí je Vaše tvrzení, že každý žijeme s rozpolcenou myslí racionálního a metaracionálního vnímání. Nerozumím dobře co tím myslíte. Nepochybně je náš rozum ovlivňován emocemi: snad máte na mysli, že emoce nás mohu někdy tánout jiným směrem než doporučuje rozum? Pak se prostě musíme rozhodnout. Ale proč by to měl být trvalý a univerzální stav?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Křesťanství a dualismus? Sobota, 7.Prosince 2013, 07:06:38

Vážený pane Rychetníku,
u dualistického způsobu myšlení, které je tak často postaveno na tezi a antitezi (také bipolární nahlížení světa), se velice často setkáváme s čímsi velmi podstatným. Totiž stím, že to tak má i zůstat.

To jsou ta dělení lidí na úspěšné a neúspěšné, přizpůsobivé a nepřizpůsobivé, pracovité a „flákače“ atd., s nimiž se nejvíce setkáváme na půdě české pravice a všemožných elitářských skupin. Zastánci tohoto dělení se zpravidla považují za ty úspěšné, přizpůsobivé, pracovité, přičemž se spokojují s tím (či si to doslova přejí), že takto by to mělo i zůstat. Mají pro to řadu důvodů: bylo to tak prý vždy, talenty je prý třeba řádně ohodnotit a tím obohatit i netalentované, jejich bůh prý někoho vyvolil (samozřejmě, že je) a jiného zase ne, apod.

Křesťanství je ale přece úplně jiné. Nepotřebuje póly a protipóly. Nepotřebuje vedle Boha také ďábla a vedle dobra i zlo. Pouze se někdy přiklání k výkladu (sv.Pavel, evangelista Jan), který používá dobově podmíněné představy, k nimž dualistický způsob myšlení patří.

Nejdůležitější však na křesťanství je, že takový stav odmítá. Konečným stavem má být Bůh a láska. Nic, co by mohlo stát proti nim. A tak to také bude. Křesťanství, chápeme-li jej správně a tedy v celé šíři, dualistické není.

S pozdravem a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Prosince 2013, 12:05:41

Svatý Pavel nedomyslel spoustu věcí. Například to, co se týkalo žen...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Náš hmotný svět je "dobrý" Sobota, 7.Prosince 2013, 23:29:10

Vážený pane Vyleťale,
skutečně používáme slovo "dualismus" v odlišných významech. Vy máte na mysli náboženský dualismus a já filosofický dualismus (jak je označila paní Hájková). Rozdíl je v tom, že Vy máte na mysli dobro a zlo a já jsem psal o rozdílu mezi duchem a hmotou, a zda určitý světový názor uznává jako reálné buď jedno (je monistický) nebo obojí (je dualistický).

Křesťanskví převzalo z judaismu to krásné přesvědčení, že náš hmotný svět je "dobrý". Hned na začátku první knihy Mojžíšovy Bůh tvoří svět. Během týdne, den po dni, postupně tvoří den a noc, moře a zemi, rostlinstvo, zvířectvo, muže a ženu. Vždy se po dni práce ohlédl "a viděl, že je to dobré". To je krásný obraz hospodáře.
Podobně "Píseň písní", Píseň Šalamounova, oslavuje fyzickou erotickou lásku. Křesťanství jí dává společenskou formu manželství muže a ženy s plnou odpovědností partnerů, za sebe navzájem a za případně vzniklý nový život a ustavuje manželství jako svátost.
Snažím se tímto ukázat, že křesťanství patří mezi dualistická vyznání ve filosofickém smyslu, ale že to není v rozporu s tím, jak Vy chápete konečný stav: křesťanství hmotný svět posvěcuje.
A také Vám přeji všechno dobré.

Paní Hájková, také si myslím, že svatý Pavel měl nemožný poměr k ženám. Ale asi by mu jakkoliv dlouhé přemýšlení nepomohlo, zřejmě nedokázal překročit omezení své kultury, toho, co pro něj bylo "samozřejmé".
I Vám vše dobré.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování panu Rychetníkovi Neděle, 8.Prosince 2013, 05:38:22

Vážený pane Rychetníku,
moc děkuji za odpověď. Přeji také vše dobré a požehnaný advent.

To, oč mi šlo, je vyjádřit, že ačkoliv se v křesťanství setkáváme s popisem skutečnosti a mravních ponaučení, která se dají chápat v silovém poli protikladů, konečný stav spásy, tj. spočinutí člověka v náruči Boží, silové pole protikladů vylučuje.

Ještě jednou vše dobré.
Jiří Vyleťal

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Jiřímu Vyleťalovi Neděle, 8.Prosince 2013, 06:55:48

Konečný stav?!
Ale my žijeme také a především v přítomnosti a ne pro nějaký "konečný stav". Náš konec není ani v nebi ani v nirvaně - ale někde na krchově, kde konečně opravdu "splyneme s přírodou". A "duch" - to jsou vzpomínky těch, kdo nás poznali, a kterým stojí za to si na nás vzpomenout. Umělci se, pravda někdy snaží tvořit "pro věčnost"; a leckdy se jim to, třeba bezděčně, podaří. Většinou ale jinak, než si usmysleli.....
Nesmrtelná duše? Hmmmmm.
Dobro a zlo pácháme teď - a zůstává tu po nás TADY, včetně křivd a úrazů, které jsme zavinili. Jenseits, nebe a peklo, naproti tomu, je jen taková selanka....

Čemu ale nerozumím je toto:
"Křesťanství je ale přece úplně jiné. Nepotřebuje póly a protipóly. Nepotřebuje vedle Boha také ďábla a vedle dobra i zlo."
Co znamená "nepotřebuje"?! Rozlišení dobra a zla je přece to základní, co z nás dělá lidi - Ztrácíme-li tuto schopnost, pak se podílíme především na zlém.

A pokud by Bůh BYL, museli bychom se ho zeptat:
- Kde byl a co dělal, např. když malé děti vstupovaly do plynových komor?
- Nebo když si děti objednaly vraždu svých rodičů?
Tedy: představa osobního Boha je - přinejmenším v tomto kontextu - neudržitelná. - Nanejvýš můžeme uvažovat o Bohu jako "kolektivním duchu" obce, jako o kompasu lidského soužití. Ale to se nedá naučit v katechismu. Taková "výuka" vede často k pokrytectví a ke kýči.

/Za sebe si dovoluji požádat o to, zda bych směl spočinout někde jinde než "v náruči Boží" - jenom nevím, kam tuto žádost adresovat.... /

Přeji Vám vše dobré pane Vyleťale - a snad se přece jen zase sejdeme, když už jsme skoro sousedi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Náboženství a rozpolcená mysl Neděle, 8.Prosince 2013, 13:41:5

K panu Rychetníkovi.

Ale přede všemi dalšími úvahami: i jako přesvědčený ateista musím přiznat, ona věta "křesťanství hmotný svět posvěcuje" je opravdu nádherná; a je to v podstatě ten jediný obraz či přístup, který by pro mě nejen křesťanství, ale jakýkoli spirituální pohled vůbec mohl učinit akceptovatelným.
Pozdvihnout náš svět od čistě pragmaticko-materiálního užívání věcí k vyšším, nadmateriálním prožitkům a náhledům - ano, v tomto smyslu by bylo možno nalézat společné cesty.

Teď tedy k tomu dualismu racionálního a "metaracionálního" myšlení v naší mysli.

Napřed k onomu pojmu "metaracionální" - nechtělo se mi použít termínu "spirituální" a vůbec už ne "náboženský", protože to jsou pojmy spojené se zcela specifickými obsahy; proto jsem se pokusil vyhnout se této konotaci použitím abstraktně-filozofického pojmu "metaracionální". Asi to nebylo zrovna to nejlepší řešení; budu tedy nadále používat pojmu "spirituální", s onou výše zmíněnou výhradou.

O co jde? Navenek se věc jeví, že prostě j s o u lidé, kteří vnímají svět ryze racionálním, materialisticko-vědeckým, tedy nenáboženským způsobem.
A že na straně druhé je určitá specifická skupina lidí, která naopak dokáže svou myslí, svým niterným viděním spatřovat jiné, nemateriální, "spirituální" sféry našeho bytí.

Jsou tu tedy ti jedni, a ti druzí - a mezi nimi propast. Jako by se jednalo o dva zcela odlišné lidské druhy.

Má otázka byla: táhne se tento příkop, tato propast jenom mezi odlišnými kategoriemi lidí - anebo se táhne u v n i t ř mysli každého z nás?
Není tomu nakonec tak, že k a ž d ý z nás má ve své vlastní mysli uložen potenciál vidět svět jak spirituálně (tedy schopnst spatřovat ony "vyšší sféry") - ale stejně tak vidět a vnímat svět č i s t ě racionálně, kriticko-skepticky, a tedy nenábožensky, antispirituálně?
Není tomu snad tak, že je to nakonec jenom naše vlastní neschopnost či neochota překonat tuto propast v nás samých, v našich vlastních myslích, která nás nakonec uvrhá j e n o m do jedné či druhé optiky, jenom do toho či onoho světonázoru? Nejsme tím nakonec sami proti sobě, nepopíráme tím prapůvodní jednotu a úplnost naší vlastní mysli, když se nakonec dokážeme uspokojit jenom s jedním z obou náprotivných výroků "Bůh je" respektive "Bůh není"?

Ta propast v nás stále zůstává.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Náruč boží?... Neděle, 8.Prosince 2013, 13:49:4

J. Zilzer: zda bych směl spočinout někde jinde než "v náruči Boží"...

Stalo se, že jsem před časem byl účasten pohřebního obřadu, vedeného křesťanským (nevím zda katolickým či evangelickým, asi spíš katolickým) knězem.

V tu chvíli jsem se definitivně rozhodl, že se - až jednou přijde můj čas - v žádném případě nenechám pohřbít "křesťansky". A že raději ve své závěti přikáži a určím obřad buddhistický, či nějaký podobný.

Nechci naprosto generalizovat, bezpochyby je i celá řada takových křesťanských kněží, kteří dokážou člověka důstojně doprovodit na jejich poslední cestě.
Ale tento kněz - nedá se nic dělat, ale to byl opravdu natolik pustý s odpuštěním žvanil, že jsem pod vlivem tohoto zážitku dospěl ke zmíněnému rozhodnutí.
Buddhistický pohřební rituál, to je - alespoň v mých představách - čistě spirituální záležitost, bez jakýchkoli planých, nadnesených a bezobsažných verbálně-exhibicionistických floskulí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Prosince 2013, 14:31:37

Myslím, že přikazování určitého způsobu pohřbu a obřadu s ním spojeného zbytečně komplikuje pozůstalým život. Rozloučení s mrtvým ostatně není záležitostí nebožtíka, nýbrž těch, co zůstali naživu. Právě oni by měli být s formou pohřbu spokojení.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Rozsáhlá odpověď (jinak to nešlo) panu Zilzerovi Neděle, 8.Prosince 2013, 20:57:58

Vážený pane Zilzere,
položil jste mi několik otázek, na které nelze v krátkosti odpovědět. Pokusím se i tak odpovědět, i když stručný určitě nebudu. Předesílám, chci kolem Vašeho vidění světa chodit v pokoře po špičkách a nechci se Vás svou argumentací ani trochu dotknout.

Pro mne je představa, že existence všech lidí tohoto světa, včetně té mojí, končí na krchově, nepřijatelná. Nemám důkazy pro to, že krchovem nic nekončí, jen vím, že koncept krchova nedává žádný smysl.

Víte, když si uvědomím tu rozlehlost vesmíru, to celé bohatství přírody včetně neproniknutelnosti zákonitostí, jimiž se příroda řídí, když si představím tu nekonečnou hloubku duchovního života, když si představím ty nekonečné prostory pro konání dobra, které člověku otevírá láska, nemohu si myslet, že to celé je na nic. Že tomu všemu nakonec triumfuje zmar. Že tu zkrátka člověk je jenom proto, aby svými ostatky pohnojil půdu na krchově. Nemohu přijmout to, že život člověka má takto nízký smysl (resp. nesmysl) a že není nic dál. Také nemohu uvěřit tomu, že dobro, které tu trvale dostává „na frak“, navždy prohraje. Že účet, který tu po každém z nás zůstane, skončí nevyrovnán s námi na krchově. Nemohu, a tak věřím v opak.

Věřím navzdory tomu, že nevím. Kdybych věděl, věřit bych nepotřeboval a nepotřebovali by to ani ostatní a víra by neexistovala. Fakt, že víra existuje, je možná důkazem o tom, že jsou věci, které se vědět nemohou, ale mohou se tušit, což zakládá důvod k víře. Tolik tedy ke krchovu.

A ještě něco: pokud někdo chce na krchově skončit a bytostně si nepřeje nic lepšího, přičemž je schopen za takovým rozhodnutím stát celým svým srdcem i myslí, pak se Bůh patrně zachová jako gentleman, i když ho to bude hodně bolet. Nebude se vtírat tam, kde ho nechtějí a dotyčný si nakonec svoji vůli splní. Já mu to tedy nepřeji.

Teď k druhému odstavci o „Křesťanství je úplně jiné …“. Na začátku byl, dle Písma svatého, přece ráj. Vše bylo v harmonii a člověk, Adam a Eva, se nemusel rozhodovat mezi dobrem a zlem, protože zlo žádné nebylo. Pak ale člověk Boha zradil. Chtěl se nad něj povýšit a chtěl rozhodovat mezi dobrem a zlem. To se mu nakonec vyplnilo tím, že jej Bůh vyhnal z ráje. Bůh nemohl jinak, chtěl-li zůstat pravdivý.

Rozlišování mezi dobrem a zlem lidem moc nejde. Jsou totiž nedokonalí a tudíž každá jejich schopnost má svoje slabiny. Asi proto, že nikdo z lidí není Bůh. Rozhodování mezi dobrem a zlem rozhodně nedělá lidi lidmi, protože lidmi byli už v ráji, kde rozhodovat mezi dobrem a zlem nemělo smysl. Rozhodování mezi dobrem a zlem tedy není žádná výsada, ale úděl člověka.

A teď k tomu nejtěžšímu, pane Zilzere, k otázce proč Bůh dopouští, aby zlo dopadalo na dobré a nevinné lidi. Ta otázka ve Vašem podání zní trochu jinak, i když v principu úplně stejně: „Kde byl a co dělal, např. když malé děti vstupovaly do plynových komor?

Především Vaše otázka, která je známou osvětimskou výčitkou Bohu, je vůči Bohu nespravedlivá. Namísto masových vrahů, viní za tyto zločiny toho, kdo jim měl – dle mínění soudce – zabránit. To je zvláštní logika, není-liž pravda? Přesně tatáž, jíž používá Adam, když ze zrady vůči Bohu viní Evu, která ho měla navést. Viník se zbavuje odpovědnosti za své činy a hází ji na Boha.

Neměla by spíš ta otázka znít takto? „Kde byl a co dělal člověk, který ve své namyšlenosti nejpozději od osvícenství tvrdil, že si se vším poradí svým geniálním rozumem, neomylností vlastního vědeckého bádání, svoji nekonečnou inteligencí a z ní vyšlé filosofie coby správné odpovědi na každou otázku budoucnosti? Kde byl ten hrdý člověk Francouzké revoluce, který lanem svazoval po stovkách kněze do houfu, aby do nich střílel z děla? Kde byl ten okovů církevního tmářství zbavený člověk, který z pařížských chrámů vyhnal Pána Boha, aby je zasvětil nejvyšší lidské bytosti a lidskému rozumu? Kde byl ten člověk, který prohlásil Boha za chiméru beze smyslu, opium lidstva, tyrana svobodomyslných a berličku hlupáků?“ Ano, pane Zilzere, takto má stát ta otázka. Protože v Osvětimi stejně jako všude jinde vraždili lidé, nikoliv Bůh.

Snad ale můžeme uvažovat o tom, proč Bůh v tu strašnou chvíli, kdy lidský rozum bez Boha otevíral ventil od láhve s Cyklonem B, nevystoupil ze skrytu a nezastavil tu hrůzu svobodného lidského počínání.

Především je třeba říci, že lidské utrpení si lidé způsobují sami a to od chvíle, kdy Kain zabil Ábela. Měl tehdy Bůh zakročit? Jestliže po něm žádáme zákrok v Osvětimi, musíme po něm přece žádat i zákrok proti Kainovi. Nebo snad má Ábelův život menší cenu než život dítěte z Osvětimi?

Vidíme, že tu vzniká problém, kdy vlastně má Bůh začít zasahovat. Je to i problém lidské svobody. Jistěže násilná smrt je tím nejhorším, co může člověka potkat. Jenže jsou i jiná lidská trápení a nepříjemnosti, při kterých se člověk cítí bezmocný a dovolává se Boží pomoci.

Každý přece doufá, že i jeho devadesátiletý dědeček se uzdraví a prosí Boha o pomoc. Také školáci, když jdou na zkoušky pomyslí na Boží pomoc, také fotbalisté, když kopou rohový kop se křižují atd. Kdy má vlastně Bůh začít, jak si má stanovit hranici mezi zasahovat a nechat být? A nedělal by tak trochu Bůh z nás loutky, kdyby pokaždé, když nám hrozí nebezpečí, za nás všechno řešil? Chceme být loutkami? Vždyť Bůh postavil člověka na vrchol stvoření, vybavil jej svobodou - to má to celé dílo popřít?

Bůh se zřejmě rozhodl jinak než by si člověk přál, aby napravil jeho hříchy. Stojí to psáno v Bibli a část z toho se četla v dnešním prvním čtení v katolických kostelech: Bůh stvoří nový svět a nová nebesa. Spravedliví vstanou z hrobů a budou žít život věčný. Nepochybně mezi nimi budou všichni z Osvětimi a mnozí další. Já tomu věřím.

A pak je tu zřejmě ještě druhý důvod, pro který Bůh dopouští zlo. Kdyby totiž lidé, kdykoliv se dopouští nepravostí, byli za své přestupky okamžitě trestáni, chovali by se dobře z pouhého strachu před postihem. Řečeno ještě jinak: Kdyby lidé za své dobré činy byli Bohem odměňováni a chráněni před nepříjemnostmi, mnozí by konali dobro jen kvůli výhodám, které ze vzorného počínání plynou. Nikoliv pro dobro samé.

Jenže Bůh po nás žádá, abychom dobro konali pro dobro samé, proto, že se ztotožňujeme s Jeho Božím řádem, protože chceme být také tak trochu jako on. Vždyť nás přece Bůh stvořil k obrazu svému, jak stojí na prvních stránkách Bible.

Možná Vás teď, pane Zilzere, napadne, že Bůh je tak nějak slepě zahleděn do svého plánu a protlačuje jej za každou cenu, ať to stojí sebevětší lidské utrpení. Nic na tom, že si jej lidé způsobují sami.

Jenže taková myšlenka při hlubším pohledu neobstojí. Uvědomíme-li si, že Bůh nezachránil před smrtí ukřižováním ani svého Syna Ježíše Krista, pochopíme, že dějiny spásy se Bohu z rukou určitě nevysmekly. Ne, že by oběti lidského zla měly v dějinách spásy nějaký smysl, ale na zmrtvýchvstání Ježíše Krista vidíme, že Bůh dokáže každé utrpení proměnit v radost, každého zemřelého znovu přivést k životu a smrt jednou provždy zbavit její moci. Může být snad větší naděje?

Důkaz pro to žádný, pane Zilzere, nemám, ale víru ano. Apoštol Pavel přece píše, že víra, naděje a láska jsou ty největší ctnosti. Důkaz není více než víra. Neodkazuje totiž k budoucnosti. Avšak v křesťanství jde přece o budoucnost.

A ještě k Vaší žádosti o „nespočinutí v náruči Boží“. To je opravdu smutné přání. Budete-li důsledně trvat na svém, možná se Vám vyplní. Já Vám jen přeji - a přeji to především našemu milovanému Bohu a také sám sobě - abyste si to ještě rozmyslel.

S pozdravem a přáním toho nejlepšího, Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Věčná duše, anebo dobré dílo na zemi? Neděle, 8.Prosince 2013, 23:04:56

Doufám, pane Vyleťale, že je mi dovoleno vstoupit do Vašeho dialogu s panem Zilzerem. Je tu totiž několik aspektů, které mají opravdu všeobecný, filozofický význam.

Především jde o to, jestli můj vlastní život má končit "krchovem", anebo jestli je nějakým způsobem potřebno, aby pokračoval dále, v podobě jakési "nesmrtelné duše".

Bezpochyby, jen velice málo lidí si přeje zemřít, a mnozí by si dozajista přáli "život věčný".
Ovšem, už Karel Čapek ve své "Věci Makropulos" ukázal, jak strašlivý je to ve skutečnosti osud, být "nesmrtelným". Naprostá prázdnota křečovitě přežívajícího žití, všichni přátelé a blízcí už dávno mrtvi, jenom já musím stále ještě mechanicky existovat v mně už cizím světě, bez vysvobození příchodem smrti.
Snad můžete namítnout, že tohle bylo "věčné žití" v slzavém údolí života vezdejšího, a že ten rajský život věčný má zcela jinou kvalitu.
Tady ovšem nelze nepoložit otázku: jakou kvalitu vlastně? Jaképak naplnění mé vlastní existence budu mít z toho, když budu po věky věků sedět někde na obláčku a zírat do prázdna? - Tady musím společně se skeptickým panem Zilzerem odpovědět: děkuji, nechci.
Až se naplní mé dny na tomto světě, chci ho víceméně v míru opustit, a další chod tohoto světa přenechat už těm, kteří přijdou po nás.

Ostatně, nemohu se nikdy zbavit takového pocitu, že po onom "věčném žití" musí tak žhavě, tak bolestně toužit jenom ten, kdo nestačil naplnit svůj život smyslem už během jeho vlastní přirozené existence.
Jestliže já zde svým životem, svou činností vytvořím nějaké dobré dílo - pak ho mohu s klidným svědomím přenechat dalším, a mohu odejít z tohoto světa s dobrým vědomím a svědomím, že já zde přetrvám - právě v tom vykonaném díle.
A pokud jsem v tomto dobrém díle něco zmeškal už za mého života - tak po své smrti to už asi nedohoním, i kdyby má posmrtná duše "žila" ještě až do skonání vesmíru.

Vůbec, my všichni vlastně "přežíváme" svou fyzickou smrt, ať si to uvědomujeme či nikoli: stejně tak jako svět, ve kterém my se nyní nacházíme (respektive do kterého jsme se narodili) je produktem našich předků, jejich dobrých i jejich špatných činů (a naši předkové jsou tedy v tomto světě ztělesněni) - stejně tak i svět budoucí bude výsledkem naší práce a našich činů, a tyto naše činy v tom světě budoucím budou přežívat. Z nás samých, z našich činů se neztratí vůbec nic, všechno zanechá své následky, svou stopu. Zákon zachování energie platí i tady.

Když čtu třeba myšlenky nějakého velkého antického myslitele jako byl Sokrates, ztrácí se pro mě v tu chvíli zcela vzdálenost věků mezi námi, pokud dojde mezi námi k myšlenkovému souznění, a on stojí přede mnou jako živý. Jeho tělo, jeho fyzická existence zde už není, ale jeho duch přetrval už celá tisíciletí.
- Ostatně, Sokrates jak známo byl "pohan"; a tak by mu asi stejně nenáleželo privilegium křesťanského "věčného žití"...


P.S. Paní Hájková, máte sice v určitém smyslu pravdu, že zemřelému by už mohlo být relativně jedno jakým způsobem je prováděn jeho pohřební obřad - ale kupodivu, většině lidí to - a to sice už během jejich života - tak zcela lhostejné není. To je právě otázka toho, co zůstane spojeno s námi, s naším jménem, a to i po naší smrti. Mně osobně by v každém případě byla dost nepříjemná myšlenka, že na mém pohřbu bude exhibovat nějaký bezduchý žvanil.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pondělí, 9.Prosince 2013, 00:10:55

Jeden z raných křesťanských biskupů popsal nebe následovně (není to zcela přesné, ale nějak v tomto duchu to bylo):
"V nebi nebude žádného utrpení ani starostí a žádná práce. Každý bude míti tělo, jež se nikdy neunaví a věrnou manželku. Pro každého dosti pokrmů nejlahodnějších a vinice, jež má tisíc řad, v každé řadě tisíc stromků, na každém stromě tisíc haluzí, na každé haluzi tisíc hroznů, a z každého půjde vymáčknout dvě míry vína."
Dotyčný byl nepochybně ovlivněn pohanskými představami o nebi, ale přesto je to vize zajímavá.
Ovšem já, který víno nerad, říkám také: ne, děkuji.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Pondělí, 9.Prosince 2013, 00:48:36

děkuji za objasnění, teď již Vám rozumím a rád říkám, že s Vašimi názory sympatizuji - i s tím odmítnutím pohřebního rituálu. Já ovšem vidím přímou souvislost mezi rozporem či propastí v každém z nás, případně mezi skupinami lidí, kterou identifikujete, a křesťanským úkolem hmotný svět posvěcovat (viz věta v mém textu, která se Vám líbila - díky za to). Rozpor mezi hmotným světem, v němž se musíme o sebe a svou rodinu postarat jak umíme na straně jedné - a světem posvátna, které někdy tušíme a někdy po něm i můžeme toužit na straně druhé. Třeba teď v adventu, nebo když posloucháme Půlnoční píseň "Beránku náš" ve fimu Alois Nebel, nebo snad i když nad Foglarem sníme o modrých dálkách.

Myslím si, že našim lidským údělem je hledat onu "prapůvodní jednotu a úplnost naší vlastní mysli", o které krásně píšete. Výsledkem mého dosavadního hledání je to, že jsem "praktikující katolík". Kdybyste se octl někde na katolické mši, asi byste brzy odešel zklamán prastarým, pouze čas od času poněkud upravovaným, rituálem. Uniklo by Vám to, co v každé mši prožije věřící, bez ohledu na kvalitu kněze. Kněz je posvěcená osoba, je pověřen aby světil chléb a víno a tak v přijímání zprostředkoval věřícím styk s Bohem. To je ten první a hlavní způsob, jak křesťanství posvěcuje náš život a hmotný svět. Pohřební rituál je pouze odvozen od této hlavní svátosti.
Teď by měl následovat obsáhlý výklad o tom, zda organizace (církev), vysvěcení člověka na kněze - tedy dědice Kristových apoštolů, případně rituál, může vůbec zprostředkovat něco takového jako styk s Bohem, v tom smyslu jak jsem o Bohu psal výše (5.Prosince 2013, 22:02:40). Nepochybně církev má řadu vad, společných všem organizacím: tendence k byrokratizaci, centralizaci, utajování, atd.
Má však něco v sobě, co jí umožnilo přežít dva tisíce let, co jí vede od krizí ke stálým reformám. V posledních měsících se (doufám) rozbíhá další reformní kolo pod vedením papa Františka. Výkladu Vás ale ušetřím, byl by to pouze nedokonalý souhrn toho, co jsem slyšel a četl.

Pro nás Čechy je však v historii katolické církve něco poučného, něco, o čem dosud málo víme, že to vůbec existuje a je to životně důležité pro stabilitu a uchování státu. Nazývám to "uměním vládnout" a napsal jsem o tom knížku "Svobodný řád" (Vyšehrad 2012). V ní se neinspiruji příkladem církve, nýbrž především Britanie, kde jsem dlouho žil a kde jsem toto praktické umění s velkým zájmem sledoval. Britanie, jako nejstarší stabilní demokracie, je pro nás vhodnějším příkladem, než církevní absolutní monarchie. (Opírám se však o sociální učení církve.) Obě, církev i Velká Britanie, vynikají umění zajistit si dlouhodobou historickou stabilitu a existenci. Toto my Češi jsme zatím nezvládli. Já sám jsem zažil dvě cizí vojenské invaze a trojí zhroucení státu. Po té druhé invazi se mi to zdálo trochu příliš, s rodinou jsem vyjel západní směrem a nakonec se usadili v Britanii. Měl jsem pracovní znalost angličtiny a představu, že bych se tam mohl naučit lecos zajímavého a po deseti lechech se vrátit. Bylo to možné až po dvaceti letech.

Přes rozdílnost, cirkev i VB mají z hlediska efektivního vládnutí mnohé rysy společné. Myslím, že jsou to rysy pro dlouhodobou stabilitu nezbytné. Je to především péče o legitimitu vládců; jejím výrazem je důvěra řadových členů či občanů v ně. Dále je to péče o řád v zemi, a to takový, který je vnímán jako v podstatě spravedlivý. Řád znamená mít dobrá pravidla a efektivně je vynucovat. K tomu dále patří mít zaběhnuté procedury jednání pro nejrůznější situace a druhy problémů. Kromě toho v demokracii pro udržení řádu musí fungovat mnoho zpětných vazeb od občanů k vládcům a zpět - příslušná odezva vládců. Ve všech těchto bodech se musí hledata a nacházet široký rámcový konsensus.

Příklad: finanční a ekonomická krize v roce 2008 a následujících měla nejen hospodářské dopady (dnes v souhrnu britské dluhy, státní, bankovní, průmyslové a domácností, dosahují devítinásobku ročního hrubého produktu; mezi všemi státy je to nejvíce), ale i ideové. Zničila víru v samoorganizující trh a v "efektivní" finanční systém jako vedoucího ostatní hospodářství. Následně se rozběhly diskuse mezi odborníky, většina z nich probíhala zároveň v tisku. Některé vyústily v konference a knihy. Také canteburský arcibiskup, Rowan Williams, spolu s ekonomem a žurnalisou Larry Elliotem, vydali knihu "Crisis and Recovery", která se zabývá etickou problematikou. Ustavilo se několik odborných skupin a komisí, ministr financí ustavil nezávislou komisi, parlament zřídil svou, skupina ekonomů na Londýnské ekonomické škole ustavila další. Výsledky jejich práce jsou k dispozici na internetu. Lze říci, že postupně vznikl široký konsensus ohledně nezbytných opatření, na jehož základě formuluje jakási nová charta finančního sektoru ve formě Zákona o finančních službách.
Tedy: vznikne ničivá krize, následuje široká odborná veřejná diskuse, mnohostranně se zkoumají okolnosti vzniku, hledá se konsensus ohledně potřebných opatření, která jsou vtělena v soustavu nových pravidel chodu systému, v našem příkladě v nový zákon, který nepochybně bude důsledně uplatněn. V tomto příkladě nebylo snadné dojít ke konsensu, banky se bránily přísnější regulaci, ale nakonec se s ní musely smířit.

Pro pana Zilzera:
Vaše otázky adresované Bohu ("pokud by Bůh BYL") jsou závažné. Zabývají se jimi židovští i křesťanští teologové. U nás v Karolinum vyšla dizertace Alžběty Turkové "Židovská teologie a holocaust" (2012). Myslím však, že pan Vyleťal Vám odpověděl velice krásně.
Já bych si pouze dovolil přidat adresu <http://webtolerance.cz/files/art34file4.pdf> na poměrně krátkou historickou reportáž Romana Cílka "HOLOCAUST ... a Bůh tehdy mlčel (Tři osudy a jeden proces: pohled do zákulisí nacistických vyhlazovacích záměrů)". Začíná procesem s bývalým generálporučíkem SS Karl Wolfem, nejbližším spolupracovníkem Himlera. Knížu jsem přečetl jedním dechem. Neteoretizuje, nefilosofuje. Svým vyprávěním o osudech a nepředstavitelném hrdinství lidí, o zbabělosti a sebeklamu Karl Wolfa - během celého procesu tvrdí, že je nevinen a zdá se být o tom přesvědčen - pouze vyvolává závažné otázky.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Omlouvám se Pondělí, 9.Prosince 2013, 01:05:8

Zdá se, že se info technologie splašila a otiskla mne třikrát. To nebylo mým úmyslem.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Povedlo se Pondělí, 9.Prosince 2013, 11:17:22

Děkuji pane Kolaříku

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Rituály a spiritualita Pondělí, 9.Prosince 2013, 14:02:33

No dobře, pane Rychetníku, zdá se že přece jenom pomalu začínáme nalézat společnou řeč; to je bezpchyby pozitivní zjištění.
Váš poslední text má v podstatě dva oddíly, první se zaobývá otázkou čistě spirituální, možností či neschopností mít spirituální prožitek; ta druhá část je spíše praktická, týká se významu (katolické) církve i pro náš současný stát ("umění vládnout").

Počněme tedy oním prvním tématem. Na úvod citát z Vašeho textu:
"Kdybyste se octl někde na katolické mši, asi byste brzy odešel zklamán prastarým, pouze čas od času poněkud upravovaným, rituálem. Uniklo by Vám to, co v každé mši prožije věřící..."

Musím přiznat, že na katolické (ani jiné) mši jsem doposud osobně nebyl přítomen; a když přenos z některé spatřím v televizi, opravdu nad ní s nemalým nepochopením krčím rameny. Nejde o to, že ony rituály ji vytvářející jsou staré; ale co na nich vzbuzje pocit mého niterného nepochopení a cizoty je to, že na mě působí - strojeně. Že jsou to opravdu pouze rituály, tedy víceméně mechanické řetězce úkonů, za kterými já nespatřuji žádnou opravdovou jiskru. Žádného pravého ducha. Jenom čirý rituál pro rituál.
Nepochybuji v nejmenším, že účastníci těchto rituálů přitom "něco" pociťují; jenže je velmi dlouhá řada případů, kdy příslušníci druhu homo sapiens nad tou či onou událostí evidentně niterně cosi prožívají, třeba až k naprosté euforii, přičemž mně se ani v sebemenším nedaří pro toto nadšení objevit sebemenší reálný důvod. Asi bude závada opravdu na mé straně, jsem asi opravdu už příliš velkým skeptikem.

Ale na straně druhé, musím - či smím - Vás ujistit, že mi to, co lze zcela všeobecně nazvat "spirituálním zážitkem", přese všechno není tak docela cizí.
Několikrát v životě jsem takový prožitek skutečně měl; a musím přiznat, že to byl zážitek opravdu jedinečný; byl to zážitek, jaký má skutečně potenciál duši i mysl člověka vyjmout z jejího každodenního, všedního vnímání světa, a pozdvihnout ji k vyšším sférám vnímání horizontu našeho bytí.

Tyto zážitky jsem ovšem měl, musím přiznat, nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně, "pouze" přes umění.
Ať to byl prožitek s filmy s japonskou respektive korejskou duchovní tématikou (skutečně až neuvěřitelná, fascinující, strhující spiritualita!), ať to byla "setkání" s Ježíšem či Madonnou, opět zprostředkována dílem vynikajících umělců minulosti, ať to byl zážitek v muzejní rekonstrukci gotického chrámu, s jeho jedinečnou a opět strhující atmosférou nevýslovně vznešené gotické duchovnosti - skutečně jsem v těchto případech zažíval či prožíval něco, co lze opravdu nazvat "dotykem se sférou spirituality".

Já tedy naprosto a vůbec nic nemám proti snahám, pohledět na náš svět vezdejší také pohledem principiálně nematerialistickým (respektive takovým, který jsem nazval "metaracionálním").
"Meta" - tedy něco, co je "za" naším vezdejším materiálním světem, za ním a nad ním. A já bych dokonce i skutečně nemálou toužil po tom, kdy bych tento svět tušené duchovnosti mohl homogenně integrovat do svého vlastního světa zdejsoucnosti a racionality. A smyslu pro reálno, musím dodat.

Co mně tedy zabraňuje v tom, toto duchovno prožívat dejme tomu prostřednictvím křesťansko-katolické mše?
Za prvé, onen jejich už zmíněný charakter mechanizovaného rituálna. Na rozdíl od Vás, musím přiznat, nejsem toho názoru, že katolická církev respektive křesťanství by se mohla/mohlo ještě nějakým substanciálním způsobem reformovat. Nemohu to stoprocentně vyloučit, ale nespatřuji zde žádný dostatečný potenciál.
Nový papež František je bezpochyby velice respektabilní osobnost, s dozajista poctivým a upřímným záměrem - v nemalých částech zkostnatělou - církev přivést zase zpátky jak k člověku, tak i k původnímu křesťanskému respektive Ježíšovu poselství. Ale jsem velice skeptický, do jaké míry se mu jeho záměry mohou v praxi podařit.
Zásadní problém v tomto směru snad není ani ona zkostnatělost "úřední" církve jako taková; myslím že vlastní jádro problému vystihl papež minulý, Benedikt, když jako hlavní úkol katolické církve označil "obnovení mystéria".
Jestliže je to "hlavní úkol", pak to znamená, že je to také současný hlavní problém. A právě tohle je můj vlastní názor: ze současného křesťanství (nejen z církve jako organizace, ale z křesťanství jako zcela konkrétního spirituálního směru) postupem časů vyprchalo právě ono "mystérium" - čili původní spirituální náboj. A já osobně jsem velice skeptický ohledně toho, jestli je v rámci křesťanství tento původní spirituální impuls nějakým způsobem možno obnovit.

A ten druhý moment který mi brání bez vnitřní distance prožít spiritualitu jmenovitě křesťanskou, je především ta veškerých sebepochybností prostá samozřejmost, s jakou ona spiritualita zde dostává personální charakter.
Tam kde se - bez jakýchkoli důkazů a se vší samozřejmostí - prohlásí a postuluje "je Bůh, a ten stvořil tebe i celý svět, je tvým Otcem a ty se k němu musíš modlit a být mu poslušen" - musím otevřeně přiznat, že v takovémto okamžiku jak můj fundamentální smysl pro racionalitu, tak i můj pocit osobní autonomie říkají: NE.
Nedokážu a nechci uvěřit na něco, pro čehož existenci nemám nejen žádné důkazy, ale ani dostatečně nosné indicie. A abych takovéto fiktivní "Něco" uznal za svého Otce nebeského a směřoval k němu své modlitby - nikoli, musím konstatovat, že něco takového je pro mě principiálně nepřijatelné.

A navíc: v takovémto personálním respektive subjetivistickém pojetí spirituality spatřuji její principiální o m e z e n í, v podstatě její degradaci.
Spiritualita, v jejím nejvlastnějším jádru, to je něco neuchopitelného, nepojmenovatelného, nedefinovatelného. Je to dotyk, spojení duše s univerzem, s nadčasovostí.
Křesťanství je jednou konkrétní formou této - základní - spirituality, a jako takové je bezpochyby jejím legitimním výrazem. Ale, každá specifická forma zároveň znamená určitou ztrátu oné původní Neuchopitelnosti; a tím spíše pak takové formy, které jsou vázány na tu či onu představu centrálního, vše řídícího božského subjektu.

Takže, závěrem ještě jednou: skutečně nijak nezavrhuji to, co všeobecně označujeme pojmem "spiritualita". A přesně naopak (především v rámci diskuse E. Hájkové "Potřebujeme ctnosti a máme je očekávat od církví?") prosazuji přesvědčení, že mravní obroda současného lidstva nebude možná bez příchodu nějakého nového, opravdu nosného spirituálního impulsu.

Jenom prostě nemyslím a nevěřím, že dosavadní, tradiční formy spirituality mají v sobě potenciál, takovouto novou duchovní ideu zrodit.

(K tomu druhému tématu - Církev u umění vládnutí - se vrátím zase příště. Nedostanu-li se k tomu zítra, pak nejspíš zase až o následujícím víkendu.)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

že se vám do toho pletu Pondělí, 9.Prosince 2013, 14:30:42

- já byl na katolické mši mockrát, protože jsem ji doprovázel na varhany.
A mně to opakování nevadilo - působilo to na mě spíš uklidňujícím dojmem - jako když se zpívá známá lidová písnička. Jestli ovšem věřící - např. při proměňování - něco úžasného prožívají, to si netroufám posuzovat.
Extase znám(e) spíše odjinud než z kostela. Ale každý jsme jiný, že ano?

A co to je/bude ta "mravní obroda lidstva? On už to někdo plánuje nebo vyhlásil? Pamatuji si, že bývala řeč o "desetiletí obnovy čehosi" - tuším Tomáš Halík - kdepak to je? Jak to dopadlo?

Jakápak "mravní obroda", dokud na návsi rostou kopřivy - chce se mi skepticky připomenout ...

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 9.Prosince 2013, 19:18:6

Když někdy slyším v rozhlase církevní kázání,připomíná mi to čtení nedělní pohádky a těm podobenstvím zase nerozumím,tak z toho nic nemám.
O jaké mystérium by mělo jít,když dnes běhají světem miliony informací a každý si může vybrat,co ho zajímá.
Myslím,že lidé ve víře v boha nacházejí hlavně smysl života.Je tam stvořitel,který má plán a který dává tomu všemu smysl.
Mimo víru se ale tento smysl nedá najít a možná vůbec žádný není protože kdyby existoval,byl by už dávno objeven.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

panu Havlíkovi Pondělí, 9.Prosince 2013, 20:20:6

---- PLÁN ----

Myšlenka "plánu" je zajímavá. Jsou o tom za staletí napsané celé knihovny. Někdy se to zvrhne v "prozřetelnost" (o té mluvit mimochodem i Hitler, zda byl "věřící" není docela jasné - v co věřící?? - každopádně i Wehrmacht kráčel po Evropě a Africe s nápisem "Gott mit uns" na opascích, nepochybně doprovázen feldkuráty...
-- Otázek je mnoho, např. jak detailní ten plán je? Nakolik Bůh zasahuje, odbočí-li lidé od jeho plánu? A to už jsme u otázky lidské odpovědnosti potažmo svobody! Vykonavatelem ppláunu přece není Hospodin osobně - "má na to lidi"!..................

---- VÍRA ----

Pan poslanec tu nahoře zmiňuje víru s malým a velkým "v" - otázkou je, jaká víra vedla organisátory vyvražďovacích táborů - do kostela taky chodili ! A neslyšel jsm o tom, že by jim v tom nějaký farář bránil. Mělí víru s malým nebo velkým "V"??!!

---- SMYSL ŽIVOTA -----

??????

Životu dáváme smysl tím, jak jej žijeme. Nic jiného nevidím.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Radostný advent Pondělí, 9.Prosince 2013, 21:59:33

přeji všem, panu Zilzerovi navíc gratuluju : http://cs.wikipedia.org/wiki/Godwin%C5%AFv_z%C3%A1kon

:-)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Davifdu Lobpreisovi Úterý, 10.Prosince 2013, 11:27:18

děkuji za zají mavý odkaz.
Myslím si ovšem, že Godwinův zákon platí spíše v Americe než tady u nás, kde k Hitlerovi máme přece jen osobnější vztah.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 03:41:50

Umění místo náboženství...
Také znám podobné prožitky. Přes obrazy nebo ještě více přes hudbu.
A také netoužím žít věčně.
K čemu by to bylo?

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Paní Hájkové a panu Poláčkovi Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 04:54:7

Co se týče transcendence, nepodceňoval bych vliv tance. :-)
To píšu hlavně proto, že jsem teď absolvoval nějaký večírek, kde jsem po delším víření upadl málem do mrákot.
A to že jsem se z nich probral považuji za příklad toho, že i ve mně (stejně jako v paní Hájkové) působí určité (no klidně napíšu energie:-), které nás přesahují a fungují (minimálně v rozsahu mně známého vesmíru) věčně.
Ale samozřejmě, že otázku, zda jim (je potřeba) přitakávat považuji za legitimní.
A jako agnostik odpovídám poměrně radostně "ano" :-).

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Spiritualita a náprava věcí veřejných Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 08:07:43

Pane Poláčku,
děkuji za otevřený a kultivovaný příspěvek do společných úvah. Vaše poslední věta a odvolávka na jinou diskusi, kterou také nastartovala paní Hájkovou, ukazuje na jádro našeho společného zájmu - alespoň jak to vidím: "mravní obroda současného lidstva", která by nás všechny přivedla zpět(?) ke ctnostnému chování a tím k nápravě věcí obecných. To je snad ten konečný cíl, k němuž jsme se propracovali od adventní meditace. Také paní Hájková jím končí svůj úvodní esej.
Pan Zilzer, který nemá rád honosné řeči (já také ne, ale také mi vadí vulgarita, pokud prozrazuje neúctu) názorně připoměl smysl těchto našich úvah: jde o to, zda kopřivy vytrháme a budeme na návsi udržovat trávník a třeba i zasadíme stromy a přidáme lavičky.

Asi opravdu mravní obroda a ctnosti pramení z něčeho silnějšího, než je příkaz od vnější autority a nebo jsou mé rozumové úvahy, ačkoliv rozum by mě měl ujistit, že ctnost není proti mému nejvnitřnějšímu zájmu. A asi (opět shodně) hledáme zdroj motivace ve spiritualitě, v doteku transcendentna.
Motivovat nás může také vize lepšího světa, krásný sen o lepším životě, utopie. Ta se však může zvrhnout - pokud cesta k uskutečnění potlačí úctu k životu a důstojnosti každého člověka. Sen, ideologie se stává destruktivním "náhradním náboženstvím", Ersatzreligion; vymezuje bandu nepřátel, které musíme zničit (poučení z minulého století by nás měla trvale chránit).
Křesťanství nabízí "bezpečnou" utopii - království Boží, naději na budoucí, posmrtný život v lásce - která však inspiruje naše dnešní úsilí: vytvářet "civilizaci lásky". (Tento termín užíval Jan Pavel II. a jinde také naznačoval zcela konkrétní politicko ekonomický směr kudy k ní. Označoval ho jako "svobodné, podnikatelské hospodářství", tvořivé, v rámci pevných pravidel - v Centesimus annus: 42.) Tím se od utopie dostáváme zpět ke spiritualitě a náboženství. Velká náboženství obsahují příkaz altruismu, alespoň mezi členy obce. A ta největší jsou ve své praktické lásce univerzální: křesťanství, buddhismus, taoismus.

Je však zřejmé, že víra v Boha a spiritualita jsou vnitřní, dobrovolnou osobní záležitostí. Nelze je vynutit a ani diskuse nebo teologický spor nepřesvědčí. Sympatizuji se skepticismem pana Poláčka k riuálům a apriorním postulátům Boží existence. Diskuse jsou však užitečné, partneři si vyjasňují vlastní postoje, různé souvislosti, a snad je podnítí k následným vlastním úvahám. Sám jsem se vrátil k víře dětství až v dopělosti, když jsem se seznámil s pastorální konstitucí o církvi v moderním světě, Gaudium et spes, z II. vatikánského koncilu. Bylo to v Anglii v sedmdesátých letech, v době krize - té předchozí, době chmurných vyhlídek a bezradnosti. Co mne zaujalo, byla právě ta naděje - spes. S pastorální konstitucí jsem se seznámil v knížce profesora Karla Skalického "Radost a naděje" (Křesťanská akademie, Řím 1968). Vylíčil v ní jednání koncilu, tak jak jej sám, jako účastník, prožil, zákulisní jednání a ostré názorové střety na něm. Druhá část knížky pak obsahuje vlastní pastorální konstituci a úvod k ní. Má cesta ke křesťanské spiritualitě tedy byla od politické a ekonomické beznaděje světa k nadějné cestě z ní, kterou ukázal Vatikán II. Mimochodem, pane Poláčku, Vatikán II dává představu co potenciálně lze a co nelze očekávat od církevní reformy.

Ve svém předchozím příspěvku (pondělí, 9. prosince 2013, 00:48:36) jsem se snažil naznačit, že k nápravě věcí veřejných je zajisté potřebná dobrá vůle, ať již inspirovaná náboženstvím, vírou, a nebo rozumem. Ale nestačí. Je třeba také vědět, jak na to, "umět vládnout". Umět vládnout není samozřejmé. V žádném případě neznamená dostat se k moci, vydržet do příštích voleb, zbohatnout a pak vypadnout. Takových kariér jsme zažili již několik a věcem veřejným uškodily. Ale neznamená ani stát se slonem, byť s dobrou vůlí, mezi vitrínkami s porcelánem. Umět vládnout je věcí moudrosti, charakteru a historických zkušeností, shromažďovaných po generace a mezi generacemi předávaných. Je to velice praktické umění, ale teorie může praxi kultivovat. Panovníci a jejich rádci se je snažili vyjádřit slovy a předat je nástupcům. "Vita Caroli", životopis Karla IV. je takovým poučením (český překlad vydal Vyšehrad 2000). Machiavelliho "Vladař" (Argo 2012) je také návodem jak vládnout. Byl napsán v jiné době a pojat ve zcela jiném duchu, než Karlův křesťanský ideál. Ale oba vědělǐ, že dobře vládnout znamená zajistit spravedlivý řád a bezpečí v zemi, "dobré zákony a dobré vojsko", to druhé Karlovi plně nahradila mistrná diplomacie. Oba texty představují teorii vládnutí svého druhu. Podobné jsou paměti politiků a státníků a dobré historické práce. "Karel IV. Historie života velkého vladaře" od Františka Kavky (Mladá Fronta 2002) je psána s citem pro umění vládnout.
Pan Poláček měl ale v úmyslu se vyjádřit k tomuto tématu. Ponechám mu příležitost; jeho komentář, případně další, mi pomohou vrátit se k tématu později.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Luďkovi Rychetníkovi Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 11:04:44

Docela by mne zajímalaTEORIE VLÁDNUTÍpánů Ježka, Kočárníka, Dlouhého, Macka, Kalouska nebo Schwarzenberga (o dalších veličinách české politiky nemluvě). Snad nám to potěšení jdenou dopřejí ve svých pamětech?
Jejich praxe vládnutí byla a je bezpochyby ohromující. A je jasnou odpovědí na otázky Tomáše Kluse.

Petrasek Milan - penzista

A co takhle zatočit s tímhle kroužením kol téhle člověčí víry Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 11:57:27

Člověk touží věřit. A když není schopen věřit v boha, tak jej nesmí nahradit žádnou fascinující představou, ale hledat.
Osaměle hledat a hledat sám se sebou a svým svědomím.
K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost
pokorné a neukojitelné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

M.Petrasek Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 14:55:40

Sice s vámi souhlasím že je třeba hledat a podle toho pak konat a ne jen věřit, ale chápu že ten lidský úděl se těm s vírou někdy třeba lépe nese a tak se takto vnitřně vybaví .
Osobně se držím "cogito, ergo dubito" ale má-li někdo oporu v nějaké mimoracionální transcendenci, budiž mu to přáno , pokud nesklouzne k fanatickému sektářství.
.S. v jiný svět není nutné jen věřit - že se svět mění je zjistitelné empiricky, jak (zda k lepšímu) to je ale už věcí našeho snažení

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 17:58:32

Doufám s panem Rychetníkem, že se pan Poláček ještě ozve. Píše opravdu zajímavě.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 21:42:12

V Evropě humanismus nahradil náboženskou víru.My jsme vírou ve vědu potlačili tradiční nábženství.Ale už je to dost otřesené protože tam kde věda končí,náboženství může pokračovat.
Začalo to v 19.století za osvícenství tehdy i Nietzsche pod jeho vlivem psal o tom,že jsme zabili boha.A ty katastrofy,které přijdou potom,dokázal také předpovědět.Byly to humanistické myšlenky,které formovaly nejhorší režimy 20.století.Masové vraždy v tomto století vykonaly ateistické režimy ve službách osvícenských idejí pokroku.I Hitler sdílel osvícenskou víru,že lidskou vůlí lze vytvořit nový svět.Každý z tehdejších diktátorů si představoval,že lidský úděl může být přeměněn vědou.
Ještě ani dnes nebyly tyto myšlenky úplně opuštěny,věda vytlačila náboženství,ale s menší účinností nahradila náboženské potřeby.
Pořeba náboženství se zdá být do lidského zvířete napevno zabudována,ukazuje se to na velké většině světa,kde nezaniká,spíše naopak,kromě Evropy a Austrálie,ale ta byla osídlena za evropského osvícenství.
Jestli se tradiční náboženství vrátí zpět do Evropy,se dá jen těžko předpovědět.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Havlíku Čtvrtek, 12.Prosince 2013, 23:00:22

váš příspěvek je velmi neuctivý vůči obětem ustašovců, francova režimu, a dalších podobných. Bylo by vhodné se těmto obětem omluvit.
Vaše logika, která prohlašuje ultranacionalistu Hitlera za humanistu a přiřazuje jeho režim k ateistickým, ačkoli jeho vedení vytvářelo nové mystycko-okultistické kulty a Hitler sám se pokládal za vedeného prozřetelností, je také velmi pochybná.
Také si nejsem moc vědom toho, že by věda vytlačovala náboženství, tedy, nevím, odkud ho má podle vás vytlačovat. Z osobní spirituality? Z postupů poznávání světa?
Nepřesnosti, typu posunutí osvícenství do 19. století, kde sice doznívalo, ale ustupovalo romantismu a historismu, jsou už jen drobnostmi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 13.Prosince 2013, 00:01:13

Především díky paní Hájkové za přátelská slova; zdá se, že se přece jenom ještě najde někdo, komu není zcela proti mysli mé suchopárné teoretizování. ;-)

Jak už jsem ale avizoval, k rozsáhlejší úvaze se dostanu až zase o víkendu; teď jenom narychlo krátká reakce na pana Petráska z 12. prosince: "Osaměle hledat a hledat sám se sebou a svým svědomím."

To je samo o sobě krásná věta, a pro mou osobu bych sotva k ní mohl připojit ještě něco dalšího.

To hledání, čistě osobní vnitřní hledání pravdy života je ten první, absolutní předpoklad k tomu, dopracovat se nějakého opravdu vyššího, substanciálního poznání.

Ovšem, v této - o sobě tak přesvědčivě znějící - větě se skrývají hned dvě nástrahy.

Za prvé, hledat "osaměle a sám se sebou" - ačkoli i já sám svou cestu za pravdou hledám především sám, přece jen zase tak do úplné osamělosti se přitom neuzavírám; k pomoci v tomto hledání přibírám takové osobnosti jako třeba Sokrates, Platón, Aristoteles, ale i třeba Ježíš anebo Karel Marx (doufám že ti dva poslední pánové mi nebudou mít za zlé že je stavím do jedné řady vedle sebe..). Jinými slovy, kdybych se spolehl opravdu jenom sám na sebe a své vlastní hledání, a kdybych tedy vymýšlel znovu co už jednou vymysleli, objevili a do světa posadili ti jmenovaní, pak bych asi moc daleko nedošel.

A to souvisí i s tou druhou zmíněnou nástrahou, totiž s tím souladem se svým svědomím: tady je problém ten, že by bylo možno velice rychle upadnout do uzavřeného kruhu. Naše vlastní svědomí má totiž velice nebezpečnou tendenci, ujišťovat nás samé, že právě my jsme ti nejlepší ze všech, a že právě my máme ve všem plnou a naprostou pravdu.
Takže, svou původní a vlastní úlohu, být korektivem našeho myšlení, cítění a jednání, může naše svědomí plnit jenom a pouze tehdy, když do něj vpustíme názory a hodnocení i těch ostatních, našich spoluobčanů, respektive našich spolubližních. Zkrátka, když naše individuální svědomí tak nějak "ponoříme" do svědomí nadindividuálního, kolektivního...

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 13.Prosince 2013, 00:11:16

Hitler byl ultranacionalista a některými osvícenskými hodnotami jako rovnost a svoboda opovrhoval,ale víru,že lidskou vůlí lze vytvořit nový svět,tu si z něho vybral.
Osvícenství vznikalo už v 18.století.
Snažím se jen zjisti,kde jsou ty příčiny a kořeny toho všeho,dnes už od toho máme větší odstup,tak si to můžeme dovlit.

Petrasek Milan - penzista

Ne poslední pokus Pátek, 13.Prosince 2013, 00:48:30

o rozplétání nástrah daných lidskou potřebou víry/pravdy
.... a když není schopen věřit v boha, tak jej nenahradit žádnou fascinující představou, ale hledat.
A usilovat o přiblížení se řešení ve spleti pokusů, které nám skýtá vlastní a společenský stupeň poznání.
Protože k důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné, neukojitelné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
Jenže vykládejte někomu o pokoře v době, která celebruje fascinaci z pokoření slabšího........ bych s panem Zilzerem podotkl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Prosince 2013, 04:18:35

„ Naše vlastní svědomí má totiž velice nebezpečnou tendenci, ujišťovat nás samé, že právě my jsme ti nejlepší ze všech, a že právě my máme ve všem plnou a naprostou pravdu...„

….V tom máte pane Poláčku asi pravdu. Jenže to se děje i tehdy, když je člověk členem nějaké více méně uzavřené skupiny, malé nebo velké, to je jedno. Kvůli tomu přece mezi sebou válčily celé národy...
A ponořit se do kolektivního svědomí celého lidstva? Nevím, zda to lze...
Myslím, že ani Sokrates a Platon nemohou nahradit živé lidi. Nakonec je člověk odkázán jen na lidi okolo sebe (rodina, spolupracovníci, přátelé, sousedé, známí), z nichž každý od něj očekává něco úplně jiného. Univerzální pravidla přece neexistují... Jsme svobodní...
Tedy nějaká přece jen existují: jako třeba staré známé přikázání "nezabiješ" a pár dalších... Ale je jich málo.
A pak, člověk je musí vždy konkretizovat... Zabíjení ve válce mnohým také nevadí...

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Janu Zilzerovi Pátek, 13.Prosince 2013, 05:07:21

Na <kosmas.cz> nabízejí dvě knížky od Tomáše Ježka z roku 2007, v různé míře vzpomínkové, jedna je jǐž rozebraná.
Vhodným doplňkem by asi byl sborník Transparency International, "Co se stane, když se zhasne? Dvě podoby české privatizace" z roku 2004, také rozebraný, ale snad by se našel v knihovnách.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

LR Pátek, 13.Prosince 2013, 05:36:55

Děkuji, podívám se.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dobré vládnutí a církev svatá Sobota, 14.Prosince 2013, 13:04:0

Jak jsem přislíbil, vrátím se teď ještě k druhému podtématu příspěvku pana Rychetského z 9. prosince.
Jedná se o tu tézi, že umění vládnout světských vládců se vyvíjí ruku v ruce s obdobným uměním křesťanské respektive křesťansko-katolické církve.

Připomeňme si klíčovou pasáž z textu pana Rychetského:
"Přes rozdílnost, cirkev i VB mají z hlediska efektivního vládnutí mnohé rysy společné. Myslím, že jsou to rysy pro dlouhodobou stabilitu nezbytné. Je to především péče o legitimitu vládců; jejím výrazem je důvěra řadových členů či občanů v ně. Dále je to péče o řád v zemi, a to takový, který je vnímán jako v podstatě spravedlivý. Řád znamená mít dobrá pravidla a efektivně je vynucovat. K tomu dále patří mít zaběhnuté procedury jednání pro nejrůznější situace a druhy problémů. Kromě toho v demokracii pro udržení řádu musí fungovat mnoho zpětných vazeb od občanů k vládcům a zpět - příslušná odezva vládců. Ve všech těchto bodech se musí hledata a nacházet široký rámcový konsensus."

Počněme tedy naši - kritickou - analýzu přezkoumáním hned prvního bodu, totiž otázkou legitimity vládců.
Nemohu si pomoci, ale neodpustím si tu určitou poťouchlost, co se týká oné údajné legitimity "vládců" církevních, tedy papežů: když se totiž člověk podívá na seznam veškerých dosavadních Kristových nástupců na Petrově stolci, dočká se zde leckterých nemalých překvapení.
Například v jednom století (snad ve století 16., nevím už přesně), to bylo na tomto postu opravdu velice "živo"; v podstatě u každých dvou papežů ze tří (tedy u dvou třetin!) stojí poznámka k ukončení jejich pontifikátu: "zavražděn", "sesazen", "poslán do vyhnanství", "otráven". Jen jeden z těchto "legitimních vládců" církve svaté měl ještě relativní štěstí; u jeho jména stojí poznámka "uprchl" - tedy zřejmě ještě právě včas, nežli by ho stihl osud těch zavražděných.
Ostatně, s tou "legitimitou" papežů je to stejně poněkud pochybná záležitost, obzvláště právě v době středověku; jak známo české husitské hnutí se konstituovalo na základě velice rozšířeného lidového mínění o papeži jako o "římské nevěstce"; což při způsobech sexuálního vyžití tehdejších prvních mužů církve bylo hodnocením dosti pochopitelným. K pocitu legitimity tehdejších papežů asi příliš nepřispěla ani ta skutečnost, že jedním z papežů se stal - bývalý námořní lupič!
No budiž; mohlo by se říci, že to všechno je záležitost minulosti, temného středověku.
Ale i v dobách novějších: jaký pocit "legitimity" nově zvoleného papeže může mít asi církevní lid, když je známo že této volbě předcházejí zákulisní tahanice a boje mezi jednotlivými názorovými frakcemi a mocenskými skupinami, které si v ničem nezadají s tahanicemi politických stran o podíl na (světské) moci? Když se volební konkláve může táhnout po celou řadu měsíců, ale třeba i celé roky - právě proto že se znesvářené frakce kardinálů nedokáží dohodnout na jednom společném kandidátovi? A že onen nakonec "legitimní" vítěz je povětšině jenom kompromisním řešením, tím nejmenším společným jmenovatelem?

Ale budiž; ponechme tento bod stranou. Co se týče vyjmenování dalších potřebných podmínek pro "dobré vládnutí" - bezpochyby, všechny tyto body přispívají k stabilitě, k vypočitatelnosti spravování daného státu. Totiž, takřečeno za "standardních podmínek". Když máme na mysli jenom čistě vládnutí jako takové, bez ohledu na konkrétní rámcový kontext.

Co je tím míněno? Připomeňme si onen konkrétní příklad, který jmenuje pan Rychetský, v souvislosti s předminulou finanční krizí, a způsobem, jak byla řešena ve Velké Británii, přijetím opatření pro přísnější regulaci finančního sektoru. Opět citát:

"Tedy: vznikne ničivá krize, následuje široká odborná veřejná diskuse, mnohostranně se zkoumají okolnosti vzniku, hledá se konsensus ohledně potřebných opatření, která jsou vtělena v soustavu nových pravidel chodu systému, v našem příkladě v nový zákon, který nepochybně bude důsledně uplatněn."

Ano; to je bezpochby pozitivní příklad úspěšné autoregulace stávajícího ekonomického respektive ekonomicko-sociálního systému. Tedy systému kapitalismu.

ALE: znamená tato částečná autoregulace kapitalistického systému, že tento systém samotný byl metamorfován tak zásadně, aby už neplodil stále další a další krize? Bylo tím změněno něco zásadního na podstatě kapitalismu, totiž že jedinou motivací a jediným cílem hospodářské činnosti je zisk, bez ohledu na všechno ostatní?
Anebo byl naopak tímto aktem relativně úspěšné dílčí autoregulace kapitalismus pouze posílen - tento o sobě antihumánní, pouze do sebe samého a do svých vlastních zájmů zahleděný kapitalismus - aby mohl úspěšně ovládat lidský svět ještě další období?

A právě tady se dostáváme k tomu, kde se strategie vládnutí světských vládců skutečně velice úzce setkává se zásadním postojem katolické církve: v obou případech se jedná především o zachování statu quo, o udržení právě existujícího systému. Neochota politiků měnit ten systém, který je živí, se tu setkává s tradičním konzervatismem "církve svaté".

Tím naprosto nemá být řečeno, že křesťanská (katolická) církev by nutně musela být spřízněna s kapitalismem. Od té doby, co kapitalismus ukazuje svou dravou tvář, jsou přinejmenším určité tendence i ze strany církve, tuto jeho dravost mírnit, především co se týká jejich dopadů na chudé, nemajetné, trpící, hladovějící.
Jenže: církev se v tomto ohledu nemálo podobá lékaři, kteří své pacienty léčí zásadně jenom konzervativními metodami - pilulkami, lektvary, hojivými mastmi. Ale který se zásadně vzpěčuje - i v případech kdy nemoc už přerůstá z pouze lokální záležitosti a hrozí zasáhnout celý organismus - zvolit radikální řešení, sáhnout po skalpelu a provést operaci. Místo toho stále ještě tak nějak ošetřuje orgán, který už dávno bylo nutno radikálním řezem odstranit.

Takže, o co jde? - Ono "dobré vládnutí", budiž to řečeno ještě jednou, je velmi obecná záležitost, která jak řečeno má svůj dobrý smysl za standardních podmínek existence daného společensko-ekonomického systému. Ale za podmínek kdy samotný tento systém stojí na přežilé, trouchnivějící základně, se toto "dobré vládnutí" dosti rychle může proměnit v čistě konzervativní element, který se stává brzdou opravdového pokroku ke světu lepšímu.

Ostatně, co se role církve týká, máme zde i její jednoznačné postoje z minulosti: jak známo, občanská revoluce ve Francii (která do Evropy přinesla občanskou svobodu v jejím dnešním pojetí) se musela prosadit kromě jiného i proti zatvrzelému odporu - naprosté většiny katolického kléru!
Kdyby bylo po vůli tehdejších představitelů "církve svaté", pak by v Evropě zřejmě ještě podnes vládl feudální řád, se stratifikací společnosti na "ty lepší" (šlechta a duchovenstvo), a na "ten sprostý lid dole".

Závěrem ještě jednou: v žádném případě nemám v úmyslu podceňovat či popírat nezastupitelnou pozitivní roli křesťanského učení v procesu mravní kultivace (evropského) obyvatelstva.
Ale jde o to uvědomit si, že v oblasti lidského konání (a to ani toho církevního, k vyšší božské instanci se odvolávajícího) je sotva kdy možné nalézt něco, co by bylo jenom a pouze pozitivní. Katolická církev má bezpochyby své zásluhy; ale má také své limity, které nedokáže, a principiálně ani vůbec nemůže překročit.
Fundamentální systémový obrat (jinými slovy: revoluci) s katolickou církví asi skutečně podnikat nelze.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 14.Prosince 2013, 19:25:23

Na to britské dobré vládnutí jsem si dnes mimoděk vzpomněla, když jsem četla tohle: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/322093-neujidejte-mi-v-palaci-orisky-plisnila-kralovna-alzbeta-ii-ochranku.html

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 14.Prosince 2013, 21:08:35

Pane Kolaříku, jste snad vybaven schopností či dovedností číst cizí myšlenky? :-D

O tom Karlu IV. jsem totiž skutečně měl v úmyslu napsat; jenže jak už to obvykle bývá, psaný text má do jisté míry svůj vlastní život, ten Karel IV. mi tam pak už prostě nějak "nezapadl". Ale budiž; při nejbližší příležitosti se k tomuto tématu vyjádřím blíže, je-li tomu libo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 14.Prosince 2013, 21:12:10

No dobře, dobře, paní Hájková; ta příhoda s těmi burskými oříšky a anglickou královnou je sice bezpochyby kuriózní a má nemalý zábavný potenciál - ale s vlastním tématem ("dobrého vládnutí") se to vlastně poněkud míjí.

Neboť, jak známo, anglická královna pouze "panuje, ale nevládne"... ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Karel IV. a "dobré vládnutí" Neděle, 15.Prosince 2013, 12:48:3

Takže, teď tedy k tomu Karlovi IV., a k tomu, do jaké míry jeho způsob vládnutí skutečně představuje alternativu respektive přímo protipól k vládnutí v pojetí machiavellistickém.

Úvodem samozřejmě není možno nevidět a nepřiznat, že Karel IV. po svém příchodu do Čech z království nacházejícího se v podstatě v ruinách během relativně velice krátké doby dokázal jedinečným a obdivuhodným regentstvím vytvořit kvetoucí, ekonomicky zdravý, vnitřně stabilní a mezinárodně respektovaný stát. Bylo to bezesporu panovnické "dobré dílo", které i v mezinárodním měřítku nenajde mnoho srovnatelných.

Potud tedy dobře. Ale, pokud pohlédneme poněkud blíže na reálné okolnosti a prostředky, za jakých Karel IV. prováděl své dílo - vypůjčme si ten pojem od Peroutky - "budování státu", pak se nám otevře obraz poněkud jiný.

Sám Karel IV. se o metodách, jakých musel používat vladař tehdejší doby, vyjádřil velice pregnantním a nedvojsmyslným způsobem. Tento jeho výrok je citován v poněkud různých variantách, ale jeho jádro je jednoznačné: "Vládnutí, to je něco barbarského."

Jiří Spěváček ve své velmi obsáhlé a fundované monografii o životě a vládnutí Karla IV. píše, že ve svých vzájemných půtkách o moc tehdejší evropští vladaři (a to v č e t n ě Karla IV.) "natolik četně slavnostně a před Bohem odpřisáhavali své smlouvy - a vzápětí své slavnostní přísahy porušovali a zrazovali, že nakonec už sami ztráceli přehled o tom, co všechno vlastně odpřisáhli a které své přísahy zrovna porušují".

Ostatně, když už panem Kolaříkem byla položena přímá otázka, "jakým způsobem se Karel IV. stal císařem", pak nelze nežli konstatovat, že tuto svou cestu k vrcholné evropské mocenské a titulární pozici Karel IV. zahájil tím, že - opustil a zradil svého vlastního císaře!
Neklame-li mě má (na jakákoli historická data bohužel neobyčejně chatrná) paměť, pak to byl císař Jindřich/Heinrich II. který byl Karlovým císařem, a kterému tedy Karel IV. svého času skládal přísahu věrnosti. Aby pak, při nejbližší příležitosti, která se naskytla když se císař dostal do konfliktu s papežem, Karel IV. tuto svou přísahu porušil, a dal se do paktu s papežem, za příslib že tento bude respektovat jeho samostatnost. A svému císaři prostě vpadl do zad.
Je těžko dneska říci jak by celá tato záležitost dopadla, císař za tuto zradu proti Karlovi samozřejmě podnikl trestnou výpravu - ovšem během ní náhle zemřel.
V každém případě, onu cestu k císařskému trůnu Karlovi IV. otevřela jenom a pouze tato - z pohledu stávajícího císaře bezpochyby zcela bezectná - zrada na jeho lenním pánu.

Takže, pokud zde byl způsob vládnutí českého krále a římského císaře prezentován jako příklad "dobrého vládnutí", pak bohužel nelze nežli konstatovat, že přinejmenším v mezinárodních vztazích se ono "karolinské" pojetí politiky daleko více blížilo onomu pojetí machiavellistickému: Dobré a legitimní je všechno, co je na prospěch (mého) státu, a mé vlastní moci.

Lituji, ale je tomu skutečně tak.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svědomí individuální a svědomí skupinové Neděle, 15.Prosince 2013, 13:24:9

Paní Hájková, máte bezpochyby naprostou pravdu v tom, že samotný fakt, že určité hodnoty jsou vyznávány uvnitř nějaké uzavřené skupiny (které tedy mají své vlastní "skupinové svědomí"), že to samo ještě zdaleka není garancí toho, že tyto hodnoty jsou ty opravdu pravé.

A může tomu naprosto být i zcela naopak; vzpomeňme si jenom na Jana Husa, na jeho vyznání před kostnickým koncilem, že "i kdyby celý svět mi tvrdil opak, já, svého vlastního rozumu maje, za pravdu se bráti budu". Bylo to jeho vlastní, zcela individuální svědomí, které mu dalo vědět a rozpoznat, že určité věci jsou prostě ničemnosti, i kdyby za nimi stál "celý svět", absolutní autorita tehdejší všemocné církve.

Určitou paralelu k tomuto vztahu individuální-kolektivní můžeme najít vlastně i u Aristotela, který konstatuje, že jak individuální, tak skupinová, tak ale i všelidová forma vládnutí může mít jak dobrý, tak ale i špatný charakter. Nerozhoduje samotné množství vládnoucích; rozhodující je příklon k ctnostem - anebo ale odklon od nich, sledování svých vlastních egoistických zájmů.

Kde tedy najít nějaké objektivní kritérium pro to, co je to vlastně dobré, správné svědomí? A co je svědomí jenom klamné, jenom předstírané?

Já bych přece jenom setrvával na postulátu, že k tomu je zapotřebí vyjít ze své vlastní individuality. Ne ovšem ve smyslu pouze kvantitativním (ve směru "kolektivního svědomí"), nýbrž ve smyslu kvalitativním.

Vraťme se znovu k Aristotelovi. Podle něj je základním znakem dobrého vládnutí - spravedlnost.
Nejde tedy naprosto o to, aby vládli, aby na vládnutí participovali všichni - jde ale o to, aby se všem bez rozdílu dostalo spravedlnosti.
Takovéhoto spravedlivého způsobu vládnutí může dosáhnout i samovládce, monarcha - ovšem, právě jenom a jedině za těch okolností a za té podmínky, že svého výlučného mocenského postavení nezneužije ke sledování pouze vlastních osobních zájmů, nýbrž že cílem jeho vládnutí je právě ona spravedlnost pro všechny.
To znamená: tento vládce musí svou myslí, svými niternými postoji v y j í t sám ze sebe, z uzavřenosti do svého vlastního (přinejmenším latentně egoistického) já, a oprávněné potřeby všech ostatních převzít, integrovat do své vlastní mysli. Jeho svědomí v tomto smyslu přestane být svědomím pouze individuálním, a stane se svědomím "kolektivním" - takovým svědomím, které skutečně sleduje a respektuje prospěch všech, spravedlnost pro všechny.

Takže, jednou jedinou větou by to celé snad bylo možno formulovat takto: Pravé svědomí je schopnost, vyjít sám ze sebe, projít celý lidský svět - a pak se zase vrátit zpátky do sebe. Ne už ovšem sám, nýbrž - právě s oním lidským, humánním světem.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Drby a dějiny Neděle, 15.Prosince 2013, 22:11:31

Luděk Rychetník - Praha 10
Neděle, 15.Prosince 2013, 22:03:28
Smazat
Především děkuji paní Hájkové za její královský drb. Ukázal jsem ho manželce a ona prohlásila, že by ji také rozlobilo, kdyby jí chlapi s nemytýma rukama hrabali v misce s oříšky.

Děkuji panu Poláčkovi za kritickou analýzu mých argumentů - umožňují zajímavou a podle mne potřebnou diskusi. Rozdělím svou odpověď do dvou částí.

Nerad bych, aby se v rozběhlé argumentaci ztratil se můj hlavní bod. Shrnu jej dvěma obrázky. S použitím obrazu pana Zilzer jde o to, abychom na té naší návsi udržovali trávník a navíc také, aby nám ji jednou za generaci nebo dvě nerozjezdily cizí tanky. Nebo mohu připomenu poněkud smutný obrázek Vladimíra Renčína: jeho Dobrý Člověk stojí se svou Marií před rozšlápnutou chalupou. Doslova! V zemi zeje šlápota po obrovské botě. Komentář, text zní: "Tudy kráčely dějiny".
Jde právě o tento dějinný rozměr našeho života, který se snažím připomenout. V jiných národech se o něj dostatečně starají politické elity. Náš rovnostářský národ je zatím nestihl vypěstovat. Na světové úrovni máme elity umělecké, vědecké, podnikatelské, sportovní, ale nikoliv politické. Naši političtí představitelé zatím dohlédají tak do příštích voleb a v lepším případě pečují o své opětné zvolení. V horším případě jim jde o to, jak rychle zbohatnout na úkor státního rozpočtu a jak zajistit výhodný kšeft pro své patrony. O historické stránce umění vládnout nemají jasnější povědomí právě tak, jako my lid obecný. První republika byla stejná. Jde o určitý obecný nedostatek našeho českého politického myšlení, naší politické (ne)kultury. Civilizační úroveň země můžeme přibližně hodnotit indexem vnímané korupce (CPI, Corruption Perception Index <files.transparency.org/content/download/537/2229/file/
2012_CPI_brochure_EN.pdf>). Jsme na 54. místě ze 154 zemí světa, daleko za západoevropskými zeměmi (s výjimkou Italie) a až za pěti jinými postkomunistickými zeměmi.
Nápravu vidím v tom, že my všichni, lid voličský, si uvědomíme naši odpovědnost a budeme sami myslet také v dějinném rozměru. Politickým elitám tak nezbude, než aby také pečovaly o řád a historickou stabilitu státu. Při našich stále naléhajících denních starostech to není nadné. Pokud to však neuděláme, připravujeme si další "nedozírné následky" při případné mezinárodní krizi.
Upozorňuji na tuto kritickou stránku politické kultury již dlouho. Mluvil jsem o tom na konferencích, napsal jsem knížku. Připadám si jako opožděný národní buditel. Nebo Cassandra. Na štěstí nejsem sám, který vidí potřebu varovat. Milan Kundera již v roce 1967 na sjezdu spisovatelů mluvil o české "národní nesamozřejmosti", jako o určujícím rysu naší národní existence (www.pwf.cz/cz/prazske-jaro/560.html). Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal, pod pseudonymem Podiven, v knize "Češi v dějinách nové doby (1848-1939)" (Samizdat 1985?, Rozmluvy 1991, Academia 2003) ukazují, že to bylo především omezené krátkodobé sobectví českých politiků, které zapříčinilo zhroucení státu v roce 1938. Václav Bělohradský se k naší "národní nesamozřejmosti" vrátil v roce 2010 s odvoláním na Kunderu (Právo 24.4. <www.cs-magazin.com/index.php?a=a2010072008>). Politoložka Vladimíra Dvořáková píše o "rozkládání státu" cestou jeho "rozkrádání" a dokumentuje je na případové studii plzeňských práv ("Rozkl(r)ádání státu", UNIVERSUM 2012). Já se také pokouším upozornit na vnitřní příčiny vratkosti naší existence, na nebezpečí, a na možnou, ale nezbytnou, cestu k nápravě. A velice jsem vděčen účastníkům diskuse zde na stránkách DR, že jsou ochotni mou starost sdílet.

Nechci se vydávat za odborníka v umění vládnout, pouze jsem mohl pochopit jeho důležitost díky sběhu okolností a delšího života - a zkušenostmi několikerého zhroucení našeho státu, a jeho současného marasmu. Také jsem měl možnost porovnávat život ve vyspělých (stabilních !) demokraciích a povšimnout si jeho rysů. Mohu tak na ně upozorňovat a naznačovat, kde se učit a co.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Jeden z mých kolegů Neděle, 15.Prosince 2013, 22:23:8

sbíral do výuky managementu zajímavé postavy z dějin. V návaznosti na předchozí příspěvky by bylo možná zajímavé vyjasnit si například na příběhu židovského národa, Mojžiše a Boha, jak vnímáme pojmy "elita", "autorita" a také třeba jaký je rozdíl mezi "vizí", "posláním", "prioritou", "dlouhodobým cílem" a "úkolem". (viz např.:http://obcan.ecn.cz/index.shtml?w=u&x=1921880).

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Drby a dějiny - pokračování Neděle, 15.Prosince 2013, 22:25:58

Pane Poláčku ve Vaší kritické analýze mých argumentů zaprvé zpochybňujete legitimitu papežů a zadruhé sice souhlasíte s tím, že mnou uváděné rysy vládnutí "přispívají k stabilitě, k vypočitatelnosti spravování daného státu. Totiž, takřečeno za 'standardních podmínek'", namítáte však, že touto cestou nelze uskutečnit "fundamentální systémový obrat (jinými slovy: revoluci)".

K prvnímu bodu:
Ujasněme si, oč v legitimitě běží: legitimní vládce nebo vláda jsou obecně přijímáni jako oprávněni k vládnutí, jejich rozhodnutí jsou přijímána a poslechnuta. Ve středověku legitimita pramenila z uznávného původu vlády: princ pocházel z královského rodu, papež byl zvolen předepsaným procesem. V demokracii legitimní vláda pochází ze svobodných voleb. Vždy však tato legitimita původu musí býti doplněna funkční legitimitou: vládce musí kompetentně plnit nezbytné úkoly vlády (zajistit spravedlivý řád, bezpečí, nezbytné veřejné práce) - (podrobněji v mé knize - viz výše, 9.prosince 2013, 00:48:36). Osobní charakteristiky vládce či papeže jsou jistě důležité, ale nikoliv rozhodující. Ale já jsem se na katolickou církev odvolával jako na příklad historické stability. Pokud se pan Poláček domnívá, že nectnosti (některých) papežů je připravily o legitimtu a rozhodujícím způsobem ovlivnily jejich schopnost vládnout církvi, stále mu zbývá vysvětlit fakt, že církev je všechny přežila až dodnes. Rád jeho vysvětlením stability obohatím svou představu o způsobech, jak historické stability - historické výdrže - dosáhnout. (Stále se vracím k mému výchozímu problému, jak se vyhnout zhroucení státu a uchránit cizí vojenské invaze.)

Ke druhému bodu:
Pane Poláčku, zdá se, že více méně souhlasíte s tím, že pokud politické elity "umí vládnout" a toto umění uplatňují dlouhodobě, mohou vytvořit a udržet stát, který se těší historické stabilitě. Namítáte ale, že nemají zájem o revoluci, jejich "umění" nezahrnuje jak provést fundamentální systémový obrat. Především podotýkám, že jsem v Britanii hledal stabilní, uspořádané podmínky pro život svůj a své rodiny, revoluce nebyla to, po čem jsem toužil.

Svou námitkou však otvíráte závažný a složitý problém. Souhlasím, že v současné době by revoluce (ve smyslu fundamentálního systémového obratu) mohla být potřebnou odpovědí na finanční a ekonomickou krizi. Vtipným populárním způsobem se tím zabývá nejnovější knížka Tomáše Sedláčka "(R)EVOLUČNÍ EKONOMIE, o systému a lidech" (65. pole, 2013). Je to rozhovor redaktora Romana Chlupatého s ekonomem Sedláčkem a antropologem, anarchistou Davidem Graeberem, který, mimochodem, je jedním z organizátorů hnutí "Occupy". Podívejte se na ni. Mne revolucionář Graeber nepřesvědčil: říká, že po špatných zkušenostech předchozích revolucí, které se pokoušely ustavit "fundamentálně nový systém", hnutí Occupy požaduje, aby nový systém vytvořili sami bankéři a politici. Pro mne je to poněkud hubené. Ale tlak hnutí Occupy může pomoci uskutečnit Sedláčkův recept. Je inspirován sociálním učením církve, mohl by vyústit v radikálnější variantu britské reformy finančního systému.
Ostatně britská průmyslová revoluce byla souhrou podnikatelského úsilí jednotlivců, umožněného a podporovaného radikálními reformami zákonů a státních institucí. V souvislosti a pod tlakem sílící buržoasie se také postupně rozšiřovalo volební právo.
Více či méně radikální reformy stávajících institucí, to je ověřená cesta postupné změny "systému". Tento postup zdánlivě postrádá romantiku revolučního převzetí moci, je však bohatý na "dělnou romantiku": vyžaduje odbornou kompetenci a morální integritu odolat lobbistickým tlakům, skupinovou práci, ostré odborné diskuse, komunikaci s veřejností, politickou kompetenci při hledání konsensu. A důsledné prosazení do praxe, monitorování výsledků a dopadů a potřebné následné korekce. To je vše součástí onoho "umění vládnout", o kreré mi jde. Viděl jste zahajovací ceremoniál Londýnské olympiády v červenci 2012? Ten se pokusil předvést romatiku průmyslové revoluce.

Sociální učení církve vychází z aristotelsko tomistického pojetí neměnné lidské přirozenosti. Lidé mají v sobě zakódován sklon k dobru i zlu. Ale dobré instituce (konkurenční trh, vláda práva, manželství) mohou podpořit dobré sklony a omezit prostor pro uplatnění špatných. A zase naopak, jak jsme viděli v posledních třiceti letech. Sociální učení (jednoduchý úvod do něj viz: <tisk.cirkev.cz/res/data/019/002254.doc?seek=1199803407>) nepřijímá Marxovu tézi, že změnou systému je možné přetvořit člověka v nového nesobeckého budovatele socialismu. Revoluce bez péče o instituce bývají zhoubné. Sociální učení nabízí cestu civilizačního pokroku - upevňováním vlády spravedlnosti.

Pane Poláčku, rozumím, že zřejmě máte na mysli třídní rozměr umění vládnout. Bylo to zvláště vládnutí minulé koaliční vlády, které lze charakterizovat jako trvalou studenou válku proti chudým a nižším středním vrstvám. Miloš Zeman byl zvolen prezidentem, přes masivní mediální protikampaň, právě proto, že nabízel ochranu pro "dolních deset milionů".
Kdysi jsem četl, že naše dějiny prostupuje trvalá studená občanská válka. Autora jsem již zapomněl, ale souviselo to s úvahou o osudné "české nesvornosti". Vidím ji jako důsledek neschopnosti si spravedlivě vládnout. Vláda práva znamená rozhodovat pomocí férových rozhodovacích procedur, k nimž mají účastníci důvěru. Co se nám daří, a můžeme příjmout jako příklad pro ostatní oblasti, jsou volby. Nikdo nepochybuje, že hlasy jsou správně sečteny a že Statistický úřad ohlásí správné výsledky. Jiné věci se nám daří méně. Férové zadání veřejné zakázky a rozhodnutí o ní by značně omezilo spory ohledně výsledku. Ale zkušenosti a podezřelé okolnosti pravidelně budí nedůvěru, protahují věc a zaviňují ztráty. Posledních dvacet let je plné příkladů pochybného a neférového rozhodování, především v privatizaci. Vlády pravidelně protlačují zákony proti vůli opozice. Jakou trvanlivost premiér Nečas očekával u penzijní reformy, kterou protlačil proti vůli opozice, přes varování, že ji opozice po volbách zruší? Penzijní reforma, daňový systém, principy hospodářské politiky, zahraniční doktrina republiky, to všechno jsou záležitosti, které vyžadují široký konsensus v zájmu stability státu. Ale naše politická sféra je v zajetí konfrontačního pojetí (vítěz bere vše) a zdá se, že není schopna se zastavit a zamyslet nad důsledky.
Pro změnu příklad z levice z poslední doby: "puč" v ÚSTR. Zdá se mi, že to, co levici vadilo, byl sám Ústav, tak jak byl zákony zřízen, a že si s tím poradila oním pučem, když se naskytla příležitost. Civilizovaný ("britský") způsob by byl rozvinout ve společnosti debatu, prozkoumat východiska, argumenty pro a proti, podívat se na ostatní postkomunistické země, hledat konsensus a případně iniciovat změnu zákonů.

Dovolte mi ještě poznámku ke spiritualitě a Kristově výzvě k METANOIA - změně myšlení, obrácení se, duchovní revoluci. Ateistovi ji můžeme přiblížit pomocí zenové techniky koanu. Napovrch nesmyslná otázka, věta, nebo úkol ("tlesknout jednou rukou") nám při meditaci pomůže rozbít "samozřejmou" pojmovou soustavu a umožní vidět svět nově. Křesťanský koan, "Ježíš - pravý Bůh a pravý člověk", nás může přivést k novému porozumění Bohu a člověku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"Férové volby" a jiné iluze Neděle, 15.Prosince 2013, 23:48:27

No dobře, pane Rychetníku; je už dost pozdě večer a vlastně jsem neměl v úmyslu se ještě dneska věnovat náročnějším záležitostem, ale nedá mi to abych tu - asi poněkud bez ladu a skladu - nereagoval na některé Vaše téze.

Za prvé bych si ale dovolil konstatovat, že se zdá, že ona dvojí invaze cizích mocností do našeho státu se pro Vás jeví jakýmsi základním národním traumatem, které pak předurčuje veškeré Vaše uvažování o charakteru a cíli státu. Jakkoli byla tato traumata dramatická (jedno z nich jsem ještě sám zakusil), už zcela obecná psychologie nám říká, že opravdu není dobré nechat se natrvalo ovlivňovat a omezovat prožitými traumaty. Ty nás jinak uvrhují do jednokolejného, jednodimenzionálního nazírání na svět.

Legitimita vládnutí: zásadní rozdíl mezi našimi náhledy na (politický) svět tkví zřejmě v tom, že já prostě odmítám za definitní argument legitimity prohlásit jenom souhrn jakýchsi čistě formálních pravidel, ať třeba jakkoli "férových" a obecně akceptovaných. Formální regule ještě naprosto a vůbec nic nevypodívají o tom, jaká je vlastní kvalita, substance dané věci, v našem případě politiky.
Jmenovitě volby: jak sám píšete, nikdo nepochybuje o tom, že v politických systémech nazývajících se "demokracie" jsou odevzdané hlasy sečítány korektně; a ani nikdo není policejním či jiným nátlakem nucen svůj hlas odevzdat pro tu či onu stranu. Znamená ale opravdu ta skutečnost, že je zde víceméně korektně zachován formální řád regulí - znamená to opravdu zároveň, že je zde také skutečně učiněno zadost vyššímu řádu pravé humanity, naplněného lidského žití?
Co jsou vlastně ve skutečnosti tyto "férové volby"? Rozhoduje tu opravdu lid, u plného vědomí svého humánního a dějinného poslání, o příštích osudech své země? Anebo zde pouze bojují zájmové, v podstatě egoistické skupiny o vládní moc? Kteréžto skupiny se ve své konkurenci navzájem blokují a potírají, takže konečná "vůle lidu" nakonec není ničím jiným nežli v nejlepším případě nejmenším společným jmenovatelem, v daleko častějším případě prostě záležitostí povolebních "koňských handlů" mezi jednotlivými politickými frakcemi?
- Ostatně, podrobněji jsem se s fiktivní stránkou politické demokracie v poslední době zabýval v diskusi pod textem "Chvála politických stran", nemá smysl abych to tu zde opakoval.

Pokrok postupnými reformami a revolucí: i touto problematikou jsme se dosti podrobně zabývali v rámci různých diskusí, především pod texty paní Hájkové; v podstatě jsme se shodli na tom, že jedině taková revoluce je legitimní, která je zároveň kontinuitou, která staví na tom pozitivním co dosáhl dosavadní - povlovný, evoluční - vývoj. Ale zároveň, že přicházejí dějinné momenty, kdy dosavadní systém prostě už dosáhl hranic možností svého samovývoje, a kdy je pro další pokrok nezbytně zapotřebí změny zásadní, systémové, tedy "revoluční". To platí stejně tak pro vývoj společnosti, jako pro přírodu vůbec.

Otázka "třídního boje": nikoliv, pane Rychetský, asi Vás poněkud překvapím, ale otázka třídní mě zajímá spíše jen okrajově, a - na rozdíl od všeobecně panujícího mínění - ji považuji z celého Marxova díla za pouze druhotnou.
Marxova kritika principiálně nehumánního charakteru kapitalistické ekonomicko-společenské formace má totiž jednu další linii, která je mnohem obecnější, nadčasovější, a je nakonec také primární; třídní a sociální konflikty a protiklady jsou v podstatě jenom jejím důsledkem.
Touto druhou linií je obecná nadvláda - ne jedné třídy nad druhou, ale kapitálu, odcizeného světa věcí nad č l o v ě k e m vůbec.
Tento odcizený svět kapitálu - jak konstatoval už sám Marx, to je velice často zcela přehlíženo či zapomenuto - tento svět kapitálu ovládá a svým vlastním slepým zájmůj podřizuje nejen třídu pracujících, ale stejně tak i samotné kapitalisty! Neboť i ti jsou nakonec jenom nesvébytnými figurkami na oné velké šachovnici, na které se mohou pohybovat sem a tam jenom v rámci těch pravidel, které stanovuje a určuje samotný kapitál.
Jediný rozdíl mezi postavením pracujících a kapitalistů je - jak praví Marx - v tom, že "zatímco dělník tuto svou závislost na kapitálu pociťuje jako své znevolnění (Knechtschaft) a porážku, kapitalista ji pociťuje jako své vítězství a své panství.
Ale jak řečeno, podřízeni onomu Molochu kapitálu jsou nakonec oba stejně.

Ústav pro studium totalitních režimů: nevím opravdu jakým způsobem by se tato záležitost řešila v Británii; dosti široká veřejná diskuse se vedla ale jak v české politické veřejnosti, tak i o podobný institut v sousedním Německu. A i v Německu se jednalo o záležitost nemálo kontroverzní, ale nakonec celá záležitost nějak "vyšuměla". O českém ÚSTR nemohu podat žádné kvalifikované vyjádření - opravdu neznám tamější interna, kdo je kdo, jaké jsou jeho skutečné osobní a profesní kvality. Jestliže ale Vy, pane Rychetníku, soudíte, že levici vadila sama existence tohoto ústavu, a že využila první příležitosti provést v něm "puč", pak o postoji pravicové části politického spektra je možno zase konstatovat, že interní deficity a deformace ÚSTR, které ho provázely v podstatě po celou dobu jeho existence, pravici začaly náhle vadit právě až v tom okamžiku, kdy nad ním ztratila kontrolu ve prospěch levice.

A ještě k té "Kristově výzvě", metanoie a systémové změně: v rámci zmíněných diskusí jsme také dospěli k dosti obecně přijmutému konsensu, že jakákoli metanoia, má-li být skutečně úspěšná, musí být nezbytně doprovázena odpovídající změnou v objektivních, reálných, čili "materiálních" podmínkách lidského žití.
Ostatně, křesťanství - a to je obecně velice opomíjená skutečnost - se svého času mohlo natolik explozivně rozšířit v tehdejším světě jenom proto, že v té době došlo ke společnosti k objektivním změnám, které přímo volaly po tom, být doprovázeny také odpovídající změnou ve spirituální sebereflexi člověka.
Jinými slovy, marxistickou terminologií: i křesťanství napřed muselo dostat svou "materiální základnu", nežli mohlo nalézt živnou půdu pro svou spirituální expanzi.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 16.Prosince 2013, 13:47:25

Paní Hájková, díky za životní příběh. I ti, kdo říkají, že věří, pokud je to opravdu víra a ne ideologie, se pohybují v prostoru mezi poznaným a nepoznaným. Víra je daleko spíš důvěra a naděje.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 16.Prosince 2013, 13:47:30

Paní Hájková, díky za životní příběh. I ti, kdo říkají, že věří, pokud je to opravdu víra a ne ideologie, se pohybují v prostoru mezi poznaným a nepoznaným. Víra je daleko spíš důvěra a naděje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Koan a naše doba Úterý, 17.Prosince 2013, 13:52:27

Já bych zde ještě jednou navázal na poslední text pana Rychetníka z 15. prosince - poslední odstavec. O metanoie, změně respektive revoluci v myšlení. "Napovrch nesmyslná otázka, věta, nebo úkol ("tlesknout jednou rukou") nám při meditaci pomůže rozbít "samozřejmou" pojmovou soustavu a umožní vidět svět nově."

Ano, je tomu skutečně tak: jsou momenty lidském životě, stejně tak jako v dějinách ducha i v dějinách materiálních, kdy je zapotřebí "tlesknout jednou rukou", a na to se se nám svým neustálým opakováním stalo samozřejmým, se podívat zcela novým pohledem.
Novým pohledem, který nám otevře zcela novou perspektivu, zcela novou životní cestu.

Tak například před dvěma a půl tisíciletími Platón zformuloval svůj myšlekový model "idejí" - něčeho co má nehmotný a hmotný charakter zároveň, a tím filozoficky dokázal takřečeno propojit zemi s nebem.

Před dvěma tisíciletími v židovské náboženské komunitě, pro kterou jejich přísně ritualizovaný religiózní život byl naprostou samozřejmostí, vystoupil potulný kazatel Ježíš s Nazaretu - a na tyto starodávné rituály pohlédl zcela novýma očima. A nikdo ho nechápal - "ty blázne, co chceš ještě nového přidat k našemu Bohu, který už tak jako tak vyplňuje celý náš život?..." A přece, on se nedal zmýlit, a "tleskl jednou rukou". "Ty vaše rituály jsou prázdné a neživotné, když v nich není srdce." A tak Ježíš do zdánlivě absolutního náboženského kultu vnesl zcela nový pohled, zcela nový element - totiž lidskou duši.

Před půl tisíciletím Mikuláš Koperník postavil celé tehdejší chápání vesmíru a světa na hlavu, když centrum kosmického dění přesunul ze Země na Slunce. Už před ním se vědělo, že dosavadní model se čím dál tím více rozchází s pozorováním pohybu nebeských těles; ale nikdo se neodvážil odvodit z tohoto rozporu radikální důsledky o principiální nesprávnosti "bohem daného" geocentrického názoru, a tak zjištěné odchylky od reality se "zalepovaly" čím dál tím četnějšími fiktivními subpohyby nebeských těles.
Až Koperník provedl svůj "koperníkovský obrat" - a celou věc postavil na hlavu.
Nebo přesněji, z hlavy na nohy.

Před dvěma staletími - v době euforie z povstání nové, občanské společnosti, kde každý je každému roven - v té době mladý radikální německý myslitel Karel Marx "tleskl jednou rukou" a konstatoval, že tato nová občanská rovnost a svoboda je pouze formální (stejně tak jako ty staré židovské rituály), a jestliže má dojít k opravdové emancipaci lidské bytosti, je tak nutno učinit i v rovině reálného žití, v rovině materiální. Marx svým způsobem oživil, zduchovněl fenomén tzv. "abstraktní práce" (která je základnou pro její konkrétní formy jakou jsou zbožní hodnota, peníze, kapitál, zisk) - tedy pojem který byl do té doby znám jenom specialistům v oblasti ekonomické teorie, s tím že právě tohle je ten démon, který spoutává člověka. A že my se nikdy nedokážeme skutečně osvobodit, pokud nedokážeme svrhnout moc tohoto démona abstrakce nad naším žitím.

Tolik tedy před dvěma stoletími. A dnes? V jakém světě se nacházíme dnes? Je to opravdu svět hodný člověka, hodný lidské bytosti v plné šířce a hloubce její humánní existence? Anebo zase žijeme ve světě, který se nám pouze stal každodenní samozřejmostí, neustálým mechanickým opakováním svých procesů, svých rituálů, kterým my jsme se už plně podřídili, a jehož zjištěné rozpory s pravým žitím jenom flikujeme, zalepujeme nějakými dílčími opatřeními a krotkými reformami?

Není snad náhodou i teď - a zrovna teď - načase, podívat se na náš svět zcela novýma očima, a nalézt pro naše bytí zase nějakou zcela novou cestu? Není snad načase provést zase nějaký takový "kopernikánský obrat"?

Není na čase "tlesknout jednou rukou"?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

"Neznámé neznámo" Úterý, 17.Prosince 2013, 16:03:46

Vážený pane Poláčku,
svým posledním, dnešním příspěvkem (na rozdíl od toho nedělního) jste mi udělal skutečně radost. Naše debata se již však dost protáhla, proto jen pár poznámek. Reaguji v nich více na ten nedělní příspěvek, ale v souladu s tím druhým chci Vás a nás všechny pozvat k "tlesknutí jednou rukou" a objevit "neznámé neznámo".
Nejdříve ale maličkost, na kterou jsem Vás chtěl upozornit již minule: jména "Rychetský" a "Rychetník" se snadno pletou. Já jsem opravdu to druhé.

Trauma? Každý jsme jich zažili dost. Je na nás, jak se s nimi vyrovnáme. Někteří došli k nihilismu; chodí jich mezi námi dost a dosud působí i v politice. Já jsem se snažil a snažím porozumět tomu, co se stalo a hledat co mohu já a naše obec dělat. Lidé přirozeně brání svou existenci a navíc mají schopnost zkoumat historii a uvažovat o budoucnosti. Já nabízím svůj poznatek, že v našem českém myšlení o společnosti a politice, v naší "politické kultuře", jsou nedostatečně rozvinuty dvě oblasti. Jsou to ty věci, o nichž "nevíme, že je nevíme", "unknown unknowns". Mohou překvapit a být nebezpečné. Pokud Vás nezajímají, je to Vaše věc. "Unknown unknowns" je koan svého druhu a může pomoci k malému rozbřesknutí, malému METANOIA, určitému otevření mého myšlenkového obzoru.

Ty dvě nedostatečně rozvinuté oblasti jsou jednak udržování řádu pomocí férových pravidel (my pravidla, zákony rádi obcházíme, pokud se nám to hodí. A ani nám nepříjde na mysl, že by mohla být férová. "Unknown unknowns"? ) a jednak souvislost řádu se stabilitou státu. Sledoval jste nedávnou volební kampaň? Podpořil jste program Rekonstrukce státu? Hnutí ANO se k němu přihlásilo a zřejmě mu to přineslo hlasy. ČSSD se také připojila svým heslem "fungujicího státu", ale ne všichni jí asi důvěřovali. Přidám ještě jeden příklad k těm zmíněným minule: Petr Pithart napsal do Hospodářských novin esej "Dům a kyvadlo" (25. října). Začíná slovy: "O kyvadlo jde určitě, ale nejde už i o samotný dům? O kyvadlo se zajímají všichni, o dům skoro nikdo." Bylo to varování: pokud neopravíme pravidla fungování, náš demokratický dům se zhroutí a pravo-levé kyvadlo nebude mít kde se kývat. Pithart vyjmenoval dvě nezbytné opravy. Pokud se podíváte do nové koaliční smlouvy, najdete je tam (Zákon o státní službě; žádné "přílepky" k zákonům). Já pouze dodávám, že je to úspěch občanského zájmu a tlaku posledních měsíců a je na nás, voličích - občanech, abychom nepolevili a svůj zájem o věci veřejné rozvíjeli a prohlubovali.

O demokracii můžeme uvažovat tak, že vyjdeme z ideálu ("rovnost, volnost, bratrství"), nebo z pojmu ("vláda lidu") a odvozujeme si, jak by měla vypadat praxe, tedy reálné instituce. Označil bych to jako "platonský" způsob a myslím, že je Vám blízký.
Jiný, "aristotelský" způsob myšlení si je vědom, že myslíme v pojmech, ale nebere je jako absolutní, snaží se je ověřovat zkušeností. Vychází především z kvality života zemí, z civilizační úrovně a ze svobody, kterou umožňují. A z jejich soustavy státních a společenských institucí vytvoří cestou abstrakce model dobrého vládnutí. Nepřekvapí, že v něm rozeznáme demokracii do značné míry v souladu s ideálem. Jsou to ony známé principy: občanské svobody, politická práva, vláda zákona a zákonem, dělba moci a vyvažování jejích složek. A dostatečná míra společenské odpovědnosti občanů a politiků. Dále pak zkoumá způsob a postupy vládnutí (připomněl jsem deliberaci a hledání konsenzu) a také připomínám historický ohled: celá ta paráda by měla mít historickou stabilitu, neměla by končit po několika generacích. Jakkoliv obdivuhodná byla starověká aténská demokracie, měla patrně zásadní konstituční vady - Aristoteles si jich byl vědom. Naše dnešní hledání ji jistě musí zkoumat a také se poučit u více stabilní římské republiky. Na rozdíl od Francouzů, Američtí "zakládající otcové" se poučili. Neskončili v teroru a založili stabilní demokracii. Ale ani dobrá pravidla neochrání společnost před krizí, umožní jí však nalézt cestu k nápravě. A ten sociální, třídní rozměr je důležitý, pro čež my Češi celkem máme pochopení.

Ještě snad jen slovo k Marxovi. Kapitál chápal nikoliv jako věc, ale jako vztah v rámci pravidel hospodářského života a společenských institucí. Jsou odcizující (zajímavou otázku "co vlastně odcizuje?" položil Tomáš Sedláček, viz knížní rozhovor, na který jsem upozornil minule). Instituce můžeme měnit, pokud máme politickou moc a víme jak. Musí umožnit život společnosti v řádu a zároveň svobodě. Marx si myslel, že ví jak. Komunističtí vůdci po něm také. Douglass North, nositel Nobelovy ceny za ekonomii 1993 otázku "jak?" označil za "dilema" a "ústřední problém společnosti ... v moderním světě". Bez řádu žít a spolupracovat nemůžeme, bez svobody trpíme a společnost zajde na stagnaci (jak jsme byli svědky).

Pan Vyleťal již zde (Pátek, 6. prosince 2013, 06:00:25) upozornil, že čin pramení z myšlenky a rozhodnutí.
A Alexander Tomský nedávno poradil jak na Vánoce našim nejmilejším "udělat opravdu velikou radost ... koupit (jim) ... knihu, kterou otevřít večer je nebezpečné a znamená zůstat polapen do ranního rozbřesku, takovou, která vyvolá náhlou euforii a otřes a možná i radost na celý život, protože čtenář uvidí, co nikdy neviděl, a pocítí, co nikdy necítil. Vstoupí do osudu cizího života a shlédne na svět jinýma očima." (KONTEXTY 6/2013)
Také METANOIA! Jí počíná tvořivá změna.

Jiří Karen - Opava

Paradox Středa, 18.Prosince 2013, 11:29:38

Je zajímavé, jak pan Rychetník na jedné straně volá po zásadní změně myšlení a na druhé straně prosazuje konzervativní udržení statu quo - té falešné a formální slupky "kapitalistické liberální demokracie". Neměli bychom se spíše ptát, jak "tlesknout jednou rukou", abychom dokázali zbořit náš "demokratický dům" (spíše jakousi celu ovládanou kapitálem) i se všemi kyvadly? Jak by asi reagoval Ježíš na argumenty, že je třeba zachovat židovské rituály, protože jsou "stabilní po spousty dekád"?

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Středa, 18.Prosince 2013, 11:44:23

Citovat Tpomáše Sedláčka považuji za úlet. Měl jsem možnost si s ním chvíli promluvit, a nabyl dojem, že to je nadšený trouba. Po prolistování jeho tak úspěšné knihy jsem se v tom názoru ještě utvrdil.
Kdekdo dnes mudruje o "demokracii", většinou povrchní plky.
Co by nás mělo zajímat, je společná věc čili republika.

Jak je možné, že si Schwarzenberg napíše na plakáty, že slouží této zemi - a nikdo se neohradí??!!

S poznámkou včelaře Karena souhlasím. Jenže na bourání "nejsou lidi" - každý má (parafrázujeme-li volně Komunistický manifest) co ztratit, i chudí.
Duchovní propad současné společnosti je úděsný, byť třeba jen ve srovnání s 50. a 60. lety. Stačí srovnat literaturu, filmy, divadlo oné doby s dneškem. Nebo si to snad idealizuji?

Vzdělaný antikomunista je pořád jen - antikomunista. A to, zda své "přesvědčení" vyjadřuje vulgárně nebo kultivovaně je sekundární.
---- Je snad antikomunismus jako východisko z dnešní situace vůbec myslitelný? -----

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pravidla řádu a Řád bytí Čtvrtek, 19.Prosince 2013, 13:41:44

Především bych chtěl poslat pozdrav do Opavy - ano, pane Karene, vystihl jste přesně podstatu věci, tu mou úvahu o aktuální aplikaci onoho zenového "tlesknutí jednou rukou" jsem mínil právě takto. A ta Vaše poznámka o Ježíšovi a jeho vztahu k "osvědčeným" rituálům (staro)židovského náboženství je také naprosto trefná.

A stejně tak souhlas i poznámkami pana Zilzera, především co se týká jeho konstatování "duchovního propadu současné společnosti", ve srovnání s šedesátými léty. - Tedy, v porovnání s dobou "socialistickou".
Bezpochyby, i tehdy vznikala díla špatná, stejně tak jako i dnes tu a tam vzniknou umělecká díla opravdu kvalitní. Ale naprosto fundamentální rozdíl je v tom, že v létech šedesátých ta kvalitní díla vyjdřovala a určovala "ducha doby", ten duchovní kvas oné doby byl naplněn vzrušivým hledáním nových duchovních forem, nových pravd a nových cest. Tedy, hledáním něčeho, "o čem nevíme že to nevíme", abych si vypůjčil jeden termín pana Rychetníka.
Zatímco dneska? - Těch několik málo opravdu uměleckých děl které ještě vzniknou v naprosté většině projde bez jakéhokoli zájmu širší veřejnosti, zatímco nejvyšší stupně veřejné popularity spolehlivě obsazují a ovládají kýče a velkokýče.
Jako snad dostatečně reprezentativní příklad současného zcela převráceného povědomí o duchovně-uměleckých kvalitách postačí jmenovat onen případ s Muchovou "Slovanskou epopejí" - touto národoveckou malovánkou bez sebemenší umělecké hodnoty, o kterou se jako o vzácný skvost za účasti ozbrojených složek doslova prala dvě česká města, a kterou tehdejší ministryně kultury označila doslova za "toto úžasné dílo". (!!)

A teď k poslednímu textu pana Rychetníka. (Omlouvám se hluboce za záměnu jmen; nicméně pan Rychetský je natolik respektabilní osobnost, že tato záměna snad nemůže v žádném případě působit dehonestujícím dojmem.)

Že jsem Vám mým posledním textem udělal větší radost nežli žím předminulým? - Jakkoli to jedno by mělo být potěšitelné a to druhé naopak, musím zde při dané příležitosti vyslovit své krédo: naprosto nepovažuji za primární smysl mé přítomnosti na tomto světě "dělat někomu radost"; i když bych si tak třeba i přál. Za svůj hlavní cíl považuji a shledávám v prvé řadě hledání vlastní pravdy věcí, pravdy našeho života. A tato pravda, podle mého přesvědčení, leží někde uprostřed těchto vědí, uprostřed našeho žití - a to ovšem také znamená, v prázdném prostoru mezi všemi obvyklými, klasickými, zaběhnutými názory, teoriemi a postoji.
Ten, kdo jde po této "cestě středem věcí" (v žádném případě nezaměňovat s nějakou "zlatou střední cestou"!) - ten se okamžitě dostává do rozporu a konfliktu se všemi ostatními: zastáncům pravicového pohledu na svět je příliš levicový, levičákům zase příliš pravicový; zastáncům konzervatismu příliš pokrokářský, pokrokářům zase příliš konzervativní. Materialistům příliš spirituální, spiritualistům zase přízemně materialistický. Na této "cestě středem věcí" je poutník značně osamocený; a je téměř zázrakem, když se tu přece jenom tu a tam podaří potkat či alespoň zdálky zahlédnout nějakou spřízněnou duši.

Tolik tedy k zásadním, tak řečeno osobním východiskům. Vraťme se zpátky k meritu diskuse.
Nejvlastnějším jádrem sporu budou asi tyto Vaše dvě centrální téze (kolem nich se točí vše ostatní):
"udržování řádu pomocí férových pravidel ... a jednak souvislost řádu se stabilitou státu"

Vypořádejme se napřed s druhým bodem, je to mnohem jednodušší.
Musím zcela otevřeně přiznat: jakákoliv "stabilita státu" je pro mě velice podružnou záležitostí (a to je ještě velice mírně řečeno) tam, kde nemám pocit, že daný stát by představoval a ochraňoval něco opravdu cenného, něco opravdu dobrého. Za určitých okolností tato "stabilita státu" může znamenat prostě a jednoduše jenom konzervování starého NEřádu. - Vždyť i minulý, (pseudo)komunistický režim v posledních obdobích své existence neusiloval o nic jiného nežli o "stabilitu", o pouze pasivní konzervování své vlastní prohnilé existence.

Takže, nyní k tomu "udržování řádu prostřednictvím férových pravidel".

Já už jsem zde relevanci oněch "férových pravidel" pro garanci opravdové kvality věcí lidských, společenských a státních opakovaně zpochybnil; myslím že Vaši nelibost v mém předminulém textu vzbudila především má poznámka o legitimině voleb papežských.
Snad zde došlo k určitému nepochopení: já jsem zde naprosto nezpochybňoval volbu papežů jako takovou (to nebylo vůbec předmětem diskuse) - nýbrž jsem ji použil jako historický příklad toho, že jakkoli precizně a "férově" propracované regule rozhodovacího procesu naprosto nedávají záruku toho, že výsledkem bude opravdu kvalitní rozhodnutí. Rozhodující pro opravdou kvalitu lidských i státních záležitostí bude asi přece jenom něco jiného, nežli formální náležitosti rozhodovacího procesu, byť i jakkoli úzkostlivě a striktně dodržované.

Já mám pro takovéto případy vždycky jeden příměr: O co se asi stane mravně lepší banda lupičů, když o jejích záležitostech nebude rozhodovat jeden vůdce, nýbrž když o všem budou rozhodovat "demokraticky"? O co pak se zmírní jejich lupičská povaha, jejich lupičský způsob existence, když si svá příští lupičská přepadení odhlasují "demokraticky", většinově, za respektování všech "legitimních zájmů menšiny"?
Takže, ještě jednou: podstata věci bude nakonec ležet asi někde jinde, nežli jenom v jakémsi formálním reguláriu rozhodovacích procesů.

Bezpochyby; když se nerespektují dokonce a n i ta čistě formální pravidla, když se nerespektují zákony a když se dokonce pohrdá výroky ústavního soudu - pak jsou to jasné, neoddiskutovatelné projevy společnosti nacházející se v morálním rozkladu; jsou to opravdu symptomy společnosti ocitající se "mimo řád".

A protože v českých/československých národních dějinách poslední doby právě takovéto pohrdání (přirozeným, mnohdy i psaným a formálně platným) právem i dalších "férových" pravidel bylo trvalou národní zkušeností, pak se nelze příliš divit tomu, že spása se hledá v takové alespoň formální státoprávní solidnosti, která je v míře daleko větší tradicí států západně od našich hranic.

Ale, podívejme se blíže na jeden zcela konkrétní příklad z onoho "solidního" Západu - Švýcarsko.
Sotva je možno jmenovat stát, který by mohl platit za příklad větší státní stability, více a úzkostlivěji dodržované právnosti a oněch "férových pravidel". A pro mnohé je právě takovéto Švýcarsko skutečně vzorem všech vzorů.
Ale odhlédněme teď od oněch čistě státoprávních procesů a regulí, a pohlédněme na Švýcarsko z hlediska čistě humánně-duchovního.
Je snad o tomto - státoprávně supersolidním - Švýcarsku nějakým způsobem známo, že by v něm alespoň náznakem probíhal onen kulturně-duchovně-umělecký kvas, který jsme tu na začátku zmínili v souvislosti se (socialistickým) Československem let šedesátých? Proslulo snad toto Švýcarsko hledáním nových, neotřelých cest humánní a duchovní existence lidské bytosti?

Anebo je toto Švýcarsko přesně naopak synonymem společensko-humánního konzervatismu, kdy veškerý lidský horizont lze v krátkosti definovat jedním profilujícím termínem "švýcarská banka"? (Kterýžto švýcarský bankovní systém - ve svém vnějškovém fungování stejně tak solidní jako švýcarský stát - stojí ostatně do nemalé míry na penězích kriminální provenience?)

Zkrátka a ještě jednou, pane Rychetníku: mě opravdu nechávají velice chladným veškerá "pravidla řádu", pokud za nimi nevidím a necítím opravdový, autentický Řád bytí. Totiž ten pravý, živoucí, duchovní a humánní Řád lidského bytí. Přesně ten Řád, kterým se například svého času Kristovo duchovní poselství odlišovalo - a do nesmiřitelného konfliktu se dostalo - od strnulého, zkostnatělého řádu starožidovských religiózních rituálů.

- - - - - - - - - - - - - - -

A ještě pár slov k té demokracii: ano, bezpochyby Platón a Aristoteles měli zcela odlišná filozofická východiska, což se zákonitě odrazilo i na jejich vývodech o optimálním státoprávním uspořádání.
- Ovšem, nemálo zajímavé je, že přes všechny tyto své protiklady se jak Platón, tak i Aristoteles plně shodují na hodnocení, že demokracie je - špatný způsob vlády!

Jediný rozdíl je možno spatřovat v tom, že zatímco Platón - vycházeje ze své vize "ideálního" státu dosti emotivně demokracii prohlašuje za m i z e r n o u formu vlády (jednu z nejhorších, nejdegerovanějších vůbec), pak střízlivý analytik Aristoteles se spokojuje s věcným konstatováním, že demokracie v jeho systému klasifikace forem vlád patří do kategorie vlád špatných, neboť jejím konečným účelem a cílem není občanská ctnost a výchova lidu ke ctnosti, nýbrž přesně naopak, základním cílem a motivací demokracie je egoismus, ať už individuální nebo "celolidový".

Tato souhlasnost Aristotela s Platónem ohledně jeho odsudku demokracie ovšem naprosto není nijak náhodná: jakkoli realista Aristoteles striktně odmítá "nadzemský" idealismus Platónův, přesto i sám Aristoteles je samozřejmě natolik velkým myslitelem, že i pro něj je konec konců rozhodující reálná kvalita mravního horizontu lidského bytí, a ne pouze vnějškové formální politické regule, byť i napohled jakkoli "férové".

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

ke Švýcarsku Čtvrtek, 19.Prosince 2013, 13:51:36

(které jsem jen projížděl, takže o něm dohromady nic nevím)
Dürrenmatt na sklonku života prohlásil že svět se buď "pošvýcarští" - nebo půjde "zugrunde".
Skoro mám pocit, že to nemínil ironicky.
Země, které bankovní sejfy během dvou světových válek (ale ani kolaborace s nacisty jim nebyla cizí) zaručily, že zůstala stranou válečné vřavy, se asi opravdu nemá tak moc čím chlubit, pokud jde o přínos Evropě. - Ale na druhé straně: kdo by na jejich místě jednal jinak?
Zbraně, léky, banky...........

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 19.Prosince 2013, 20:11:6

Taky jsou prý Švýcaři na sebe nadmíru hrdí a na cizince (přistěhovalce) shlížejí pěkně zvysoka.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pánové Karene, Zilzere a Poláčku Pátek, 20.Prosince 2013, 11:31:34

Je třeba rozlišit dvě otázky o vládnutí:
1) V čí prospěch se vládne? Je to naprosto základní otázka. O ni se bojuje a jsou to ty nejtvrdší politické boje. Vládne se ve prospěch vládců nebo lidu? Buržoasie nebo dělníků? Horních deseti procent, jednoho procenta, promile, nebo dolních deseti miliónů?
2) Jak kompetentně se vládne: Jaká je míra korupce? Jak poctiví a efektivní jsou úředníci, policisté? Jak udržujeme řád a čistotu v obci? Jak pečujeme o životní prostředí? (Důležité si uvědomit, že řád v zemi nemohou zajistit vláda a úřady samy. Záleží doslova na každém obyvateli, zda je poctivý, zda dodržuje zákony a pravidla.) Jak rychlé a poctivé a nestranné je soudnictví? Kompetence vládnutí výrazně ovlivňuje náš život, do značné míry tvoří civilizační úroveň země, ale začínáme si jí všímat, až když se nás nekompetence nebo nespravedlnost nepříjemně dotknou. Jinak jsme si na tuto stránku vládnutí a našeho života zvykli - příliš rychle se nemění. Nemyslíme o ní. Je pro nás samozřejmá a každý z nás jsme v ní plně (ale nevědomky) zúčastněni. Je neuvědomělým předpokladem našeho myšlení, součástí naší společenské a politické kultury - a je pro nás velice těžké si představit něco jiného, dokud to sami nezažijeme. Ale odráží se v důvěře, jakou mají občané ve své politiky a úředníky. A zprostředkovaně má důsledky pro historickou stabilitu státu.

Do druhé otázky ale patří i to, zda je v zemi svoboda nebo diktatura, zda můžeme svodně mluvit a psát a bavit se politickými vtipy, a nebo, zda hrozí zásah tajné policie. Zda my, občanstvo, máme reálnou možnost se o věcech dozvědět, mluvit o nich a politickou reprezentaci odvolat. Zda žijeme v liberální demokracii, nebo v totalitním režimu, nebo v nějakém polo-diktátorském, polo-totalitním hybridu. A patří sem také, opět na jiné úrovni života, zda v našem státě je soudnictví nezávislé na politice, zda je vláda dostatečně kontrolována parlamentem, zda prezident na sebe nemůže strhnout nadměrnou moc. To jsou ty osvědčené principy liberálního vyvažování mocí, které zajišťují, aby se demokracie nezvrhla v diktaturu. Aby se nerozsypal 'demokratický dům', v němž můžeme žít svobodně. Teď již hovoříme přímo o historické stránce věci.

Jsou to dvě různé otázky i když spolu souvisí. Výraz pana Karena "falešná a formální slupka 'kapitalistické liberální demokracie'" skrývá obě. Na jaře v roce 1968 jsme doufali, že bychom mohli mít 'socialistickou liberální demokracii'. Svou variantu sociálně demokratické liberální demokracie si vytvořili Skandinávci. Nedávno jsme v tisku četli, že nejšťastnější na světě jsou Dánové. A začátkem roku jsme četli, že (podle mnohých kriterií) nejlépe si vládnou Seveřani.

O těchto věcech jsem v této diskusi psal. To jsou ta "neznámá neznáma". Proto jsem volal po obratu v myšlení.

Pane Poláčku, děkuji. Tentokrát jste mne opět potěšil, mimo jiné i tím, že jste mi objasnil Vaše myšlení a Váš životní cíl. Myslím, že skutečně žijete ve světě ideí a ideálů. Rád se tam s Vámi setkávám. Asi jste si všiml, že pro mne je důležitá také zkušenost, jsem více empirik. "Pravdu našeho života" hledám a nalézám ve světě idejí A v jeho vztahu ke světu reálií. A zajímá mne, jak život společnosti a politiku přiblížit "autentickému Řádu bytí". Ukazuje se pak, že stát, jeho kvalita a výdrž, je vskutku důležitý a že záleží třeba i na osudu "rekonstrukce státu" a komu v nové vládě připadne ministerstvo zemědělství.
Ohledně Švycarska: Souhlas, jistě vzorový stát. A pozoruhodné je to, že pečlivé dodržování pravidel je součástí národní hrdosti: my jsme si pravidla ustavili sami pro sebe a dobře víme proč. Zároveň Švýcarsko je součástí Západní civilizace a spolu s ní trpí duchovní krizí. Ten "duchovní propad", o němž se zmiňuje pan Zilzer, ten tu krizi pouze více odhalil v jeho individualismu a konzumerismu. Duchovní krize, kterou mám na mysli, je dlouhodobá. Psala o ní Hannah Arendt ("O činném životě" - originál 1958), když zkoumala zdroje totalitářského nacismu a komunismu. Na rozdíl od pana Zilzera si nemyslí, že by komunismus ukazoval cestu ven z krize, vidí ho jako její plod. Já bych s ní souhlasil, ale o to víc bych zdůraznil sociální spravedlnost.

Pane Karene, jen maličkost: nešlo o "stabilitu rituálů", ty jsou pouhá metoda, nebo nástroj. Jde o stabilitu demokratického domu.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Luďkovi Rychetníkovi Pátek, 20.Prosince 2013, 11:48:34

Ano, ale Hannah Arendt byla ve svém postoji ke "komunismu" silně ovlivněna svým manželem, bývalým Spartakovcem, Heinrichem Blücherem. Nejsem si jist nakolik tedy vycházela z osobní zkušenosti - tu neměla a mít nemohla, Dívala se na komunistické hnutí a ideologii "zvenčí", ať už jde o Německo nebo o Rusko.
Teprve v emigraci v Paříži se seznámila s dalšími, často velmi významnými, komunsty resp. "renegáty".
A její kniha o totalitarismu byla Blücherem (ne náhodou je mu věnována) ovlivmněna velmi silně.
Arendt-ová měla na jedné straně velmi solidní filosofické vzdělání, na druhé straně velký vrozený odpor k filosofii jako akademické disciplině. Myslela, jak říkají Němci, "napříč". Ne vždy to přineslo skvělé výsledky.
O Arendtové se hodně mluví, málo se čte. Většinou si ti, kdo se na ni podvolávají, vyberou jen to, co se jim zrovna hodí.

Nicméně její úvahy o Kantovi (zejména o Kritice soudnosti - třetí, nedokončený díl knihy) jsou velmi inspirativní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Prosince 2013, 15:29:5

Spolu s Jirkou Karenem si myslím, že žádný skutečný "demokratický dům" nemáme. Možná je to spíš "Potěmkinův demokratický dům".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Prosince 2013, 19:47:4

A doufám, že všichni, co nenáviděli komunismus, jsou teď v tom Potěmkinově demokratickém domě spokojeni.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Oč prostší... Pátek, 20.Prosince 2013, 21:48:7

to máme my, kdo věříme, že každý pokus o stavbu skutečného Chrámu zde na Zemi musí nutně skončit pádem babylonské věžě, že :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Prosince 2013, 22:45:22

Kdo vysoko vyleze, hluboko spadne.
To by mohlo platit na některé politiky a hlavně na bankéře a jiné kapitalisty.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Lobpreisi a paní Hájková Sobota, 21.Prosince 2013, 12:07:11

Řekové tomu říkali HYBRIS a po ní udeřila NEMESIS, mstitelka z pověření bohů.
V našich kotlinách tomu říkáme Boží mlýny.
K tomu předchozímu:
Hlásím se k těm, kteří jsou ZÁSADNĚ spokojeni. To zásadní je pro mne v tom, že mohu beztrestně mluvit (třeba v DR) do toho kdo ten dům spravuje a kde by se měl vyspravit. A dost mi záleží na tom, abych tuto svobodu měl i nadále.
Poučný je následující myšlenkový experiment:
Nová revoluční vláda mě pozve, abych jí poradil, co teď. Čím začít a co potom? A jak na to: nastolit diktaturu, nebo ponechat občanské svobody? "Jsou na to lidi" (pan Zilzer)? Co poradím?

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

děkuji panu Rychetníkovi Sobota, 21.Prosince 2013, 12:17:47

za to, že zmínil alternativu "diktatura" NEBO "občanské svobody".
Mám za to, že to není skutečná alternativa.
Autoritativní prvky vládnutí resp. veřejné správy se musí vyskytovat vždy (státní donucenéí, monopol na násilí,...)

Postavit alternativu takto - kde v podtextu je myšlenka typická pro současnou ideologii: "nelíbí se Ti naše současná nedokonalá demokracie - tak to bys raději chtěl diktaturu" -je podle mého názoru falešné.

Fašismus a nacismus byly (a jsou!) plodem evropské kultury, jsou mj. reakcí na revoluční přeměny zahájené (přibližně, každý ať si to zváží sám) Francouzskou revolucí. Ruská revoluce vyvolala v kapitalistickém světě zděšení ("strašidlo komunismju"). Čím? Protože bolševici (na rozdíl od hitlerovců!) sáhli na majetek. Ano, nacisté také loupili, ale nešli proti kapitalismu. Vyvraždili Židy TAKÉ proto, aby se zmocnili jejich majetku. Posvátnost soukromého majetku je modlou.

Dnešní diktatura Supercapitalu (abych použil Kosíkův poněkud iritující termín) je přece prohloubením procesu odcizení: člověk = pracovní síla. Ten, kdo žije z mé práce mi "DÁVÁ" práci (německé Arbeitgeber). Mám mu být vděčný a uctívat ho? Mám si vážit jeho "schopností"? A proč vlastně?

Postavil dům stavitel - nebo zedníci??

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Chrám na zemi a Babylónská věž Sobota, 21.Prosince 2013, 12:27:40

Napřed jenom krátká reakce na D. Lobpreise: je tedy lepším řešením, nic nedělat? Nic nestavět? Neklást si žádné vysoké cíle?

Však i těm stavitelům středověkých gotických chrámů, před nimiž dneska stojíme v němém úžase před jejich jak architektonickou tak i spirtuální dokonalostí, tedy i jim jejich díla napřed mnohokrát doslova spadla na hlavu, nežli přišli na to, jak dokázat to, co se předtím zdálo zcela nemožné. Jak postavit gotický oblouk, který díky zákonům zemské tíže už v procesu svého stavění nutně hrozí rozvalením do stran. Jak postavit - namísto masivních zdí staveb románských - chrámy takřečeno "ve vzduchu". A vůbec, jak spojit tak jedinečným a nenapodobitelným způsobem materiální s duchovním, pozemské s nadzemským.

Zkrátka, pane kinaři: mým názorem je, že člověk se musí někdy pokusit i o nemožné, aby překročil meze všedního. Bez nějakých vyšších cílů se postaví sotva co více inspirujícího, nežli je kozí chlívek.

Kdyby se člověk stále znovu nepokoušel o - zdánlivě - nemožné, pak naši prehistoričtí předkové vlastně vůbec nemuseli slézat se stromů. Mohli tam klidně zůstat, vyšlo by to nakonec nastejno. Bez toho "Chrámu na zemi" bychom byli stále jenom "opice", byť i opice techologického věku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Rychetníkovi Sobota, 21.Prosince 2013, 12:29:31

Uznávám, že je to jistá výhoda - moci beztrestně mluvit o tom, co se mi nelíbí, tedy kritizovat ten "demokratický dům". Až na to, že to většinou stejně není nic platné. Je to dobré akorát pro toho, kdo se potřebuje vymluvit. Co je mi platné kritizovat demokratický dům, když to není můj dům? Necítím ho jako svůj.
Málokdy potřebuji něco kritizovat z vlastní vůle, protože většina nepodstatných věcí je mi vcelku lhostejná. Rozlišuji, co je zásadní a co vedlejší. Mně na spoustě problémů, jimiž lidé žijí, v podstatě vadí hlavně to, že vadí jiným lidem - těm, které já považuji za sobě blízké (nemyslím tím příbuzné), myslím jinak blízké. A proto ty věci kritizuji také. Osobně mám nejradši klid. Jenže ten právě není a asi ještě dlouho nebude. Nemůžu být v klidu, když ostatní v něm nejsou. Také potřebuji vidět nějaký smysl (světa nebo života) a ten by mohl být třeba ve stavění jiného domu, který bych mohla považovat za svůj spolu s řečenými mně blízkými lidmi. Ovšem nijak najisto s tím nepočítám, protože nevím, co bude.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Plán a analýza Sobota, 21.Prosince 2013, 12:36:39

Na jakémkoli ministerstvu bych začal analýzou. Podle mne jinak nejde realizovat PDCA cyklus :-).Ale chápu, že některé typy revolučních vlád se mohou domnívat, že analýza již proběhla, případně, že v revoluční době na ní nezbývá čas.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Karel IV. a židovské pogromy Sobota, 21.Prosince 2013, 12:54:57

Pane Kolaříku, jste si opravdu zcela jistý historickou fakticitou Vašeho líčení oné záležitosti s židovskými pogromy v německých zemích v té době? Viděl jste onen dokument (kde podle Vašeho sdělení Karel IV. dal předem výslovný souhlas s těmito pogromy) na vlastní oči? Respektive máte o něm znalost z nějakého opravdu důvěryhodného zdroje?

O této věci jsem totiž také svého času něco četl, ale ta verze která je mně známa se v několika zásadních bodech podstatně odlišuje od té Vaší.
Je nepochybným faktem, že k oněm antižidovským pogromům skutečně došlo. Ovšem podle té verze která je známa mně, se ze strany německé historiografie císaři vytýká pouze tolik, že proti oněm pogromům sám a k t i v n ě nezasáhl, že pronásledovaným Židům neposkytl podporu. O nějaké aktivní účasti Karla IV. (a o jeho údajném "souhlasu předem") tu nebylo ani slovo.

Proti takovéto verzi hovoří několik logických úvah:

1. Jeví se krajně nepravděpodobným, že by císař - který byl z titulu své funkce povinnen ochranou svého veškerého obyvatelstva - se dopustil takové neopatrnosti, aby k takovému porušení svých panovnických povinností (byť i se jednalo "jenom" o Židy) dodával p í s e m n ý doklad.
2. Jaký finanční prospěch měl mít Karel IV. z oněch pogromů? Movité bohatství (peníze) masakrovaných Židů si s největší pravděpodobností rozkradla už sama běsnící chátra; zůstal tedy jenom (zjevně poškozený) majetek nemovitý, čili ony "domy v centru města". Stálo by těch několik domů říšskému císaři opravdu za to, riskovat prozrazení takového komplotu? - Ostatně, kdyby mu šlo jenom o peníze, bylo by pro něj bezpochyby daleko lukrativnější nechat si i od říšských Židů platit za ochranu, tak jako od těch českých.
3. Že by za vším stála touha řezenských radních o ty "židovské" domy v centru města? Jakpak to? Vždyť veškeré tyto domy - jak už zmíněno - podle platného zákona připadly jakožto odúmrť císaři - a nikoli těm radním.

Zkrátka, je tady celá řada nesrovnalostí. Podle mého názoru nejpravděpodobnější výklad se jeví tento:
K oněm protižidovským pogromům bezpochyby došlo; jak známo, ve středověku to nebyla - bohužel - žádná výjimka. Jestli v daném případě byly někým iniciovány, vyprovokovány, nemohu soudit.
Ale i ta výtka ze strany - části - německé historiografie, že Karel IV. německé Židy ponechal bez ochrany, se mi zdá být málo oprávněná. Tyto pogromy byly jako požár, jako výbuch: jak mohl císař v Praze účinně zabránit takovýmto náhlým výbuchům násilí? Nežli se zpráva o nich vůbec dostala k němu, a nežli by mohl vyslat nějakou vojenskou sílu, bylo už dávno po všem.

Co se oné listiny s údajným souhlasem Karla IV. týče: nebylo tomu spíše tak, že on pouze až n á s l e d n ě legitimizoval ony masakry, jakožto spontánní projev "lidového hněvu"? - Nedá se totiž nic dělat, ale ani císař nemůže natrvalo úspěšně panovat proti převládajícím náladám ve svém lidu; a ty byly v té době jednoznačně antisemitské.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Pane Poláčku Sobota, 21.Prosince 2013, 13:02:44

...myslím, že poslední dobou je občas obtížné rozeznat i to co je možné a co nemožné. A i pak je často to možné provést velmi obtížné. Zejména, pokud vyžaduje zapojení velkého počtu osob. Tu se právě může projevit ten neblahý důsledek toho, že to co považujeme za možné nebo nemožné může občas souviset třeba i s tím, v jakých jazycích (a nářečích:-) o tom uvažujeme.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pravo-levé kyvadlo. Kam se dokýváme? Sobota, 21.Prosince 2013, 13:53:50

V tomto příspěvku se ještě vracím k textu pana Rychetníka ze 17. prosince.
Na úvod citát z jedné pasáže, kde pan Rychetník sám cituje P. Pitharta:
~"O kyvadlo jde určitě, ale nejde už i o samotný dům? O kyvadlo se zajímají všichni, o dům skoro nikdo." Bylo to varování: pokud neopravíme pravidla fungování, náš demokratický dům se zhroutí a pravo-levé kyvadlo nebude mít kde se kývat.~

Ten termín "pravo-levé kyvadlo", ten upomíná na pojem s kterým pokud je mně známo jako první u nás přišel Václav Bělohradský, totiž s jeho tézí o pravidelném střídání se u moci principů "lib" a "lab".
Přičemž, ono "lib" reprezentuje princip liberalismu, čili občanské, individuální svobody; zatímco ono "lab" stojí pro princip "labour", čili svět práce, sociálnosti, solidarity.
Podle Bělohradského jsou oba tyto principy, oba tyto elementy pro harmonické fungování státu a společnosti nezbytné - a je tedy jedině potřebné a nutné, aby se oba pravidelně, v kyvadlovém pohybu, střídaly u moci. Kdyby se natrvalo u vrcholných pák moci usadil jenom element "lib", pak by to časem vedlo k zvětšení sociálních rozdílů, a tedy k nárůstu sociálního napětí ve společnosti. Zatímco kdyby se u moci natrvalo usídlil element "lab", pak by to sice vedlo ke zmírňování sociálních rozdílů - ale to na úkor individuální svobody.

Takže, tolik názor prominentního filozofa. Bělohradský tímto bezpochyby s nadhledem své profese překračuje omezený horizont čistě politických subjektů a jejich ideologií, kde každý jenom a pouze ten svůj vlastní náhled, tu svou vlastní pozici považuje a prohlašuje za ten "jedině správný" způsob řízení státu.
"Tedy výborně," muselo by se usoudit. Konečně se našel někdo, kdo - ačkoli sám osobně politicky angažovaný - našel v sobě tu intelektuální velikost, že se dokázal osvobodit od omezené perspektivy toho či onoho politického přesvědčení, a dokáže se na celou záležitost podívat z nadhledu. Jak "lib" tak i "lab", jak politická pravice tak i levice mají své nezpochybnitelné oprávnění, svou společenskou i státotvornou legitimitu - a jestliže se tedy pravidelně střídají u moci, pak je tedy všechno v nejlepším pořádku.

Bohužel - celá věc je ještě poněkud komplikovanější. Už tehdy, když V. Bělohradský svůj text o střídání "lib" a "lab" publikoval v "Salonu" (příloha deníku Právo), upozornil jsem ho na to, že tento jeho model je v podstatě jenom variantou proslulého pojednání německého sociologa Maxe Webera o vzájemném poměru konzervativních a pokrokářských sil ve společenském dění. A už i Max Weber razil ono pojetí, že oba tyto elementy jsou pro vyvážené fungování státu a společnosti nezbytné a potřebné.

Jenže - co zcela přehlédl už Max Weber, a kterou chybu v úsudku po něm opakuje i V. Bělohradský, je toto:
Oba u oněch náprotivných elementů spatřují j e n o m jejich pravdu, jenom jejich pozitivní roli. Totiž, oba samozřejmě registrují i jejich jednostrannost, jejich pouze relativní platnost - ovšem, tuto jejich principiální omezenost "řeší" jenom tím, že je nechávají se víceméně zcela mechanicky střídat jako dominující element.
To znamená: pokud zůstaneme u Bělohradského (je nám asi bližší), pak Bělohradský se svým modelem kyvadlového střídání se u moci principu "lib" a "lab" v žádném případě n e o d s t r a ň u j e, n e p ř e k o n á v á omezenost jejich programů, jejich postojů, jejich světonázorů. Krátce řečeno, i v jeho podání se tu nadále potýkají dva ideově omezené subjekty, bušící do sebe slepě hlavami jako dva berani, z nichž žádný nehodlá ustoupit ani o krok ze své "posvátné pravdy".
Bělohradský se svým mechanicky-kyvadlovým střídáním se u moci dvou náprotivných subjektů tedy v žádném ohledu nepřekonává principiální ideovou omezenost takovéhoto druhu politiky; naopak, Bělohradský ji ještě více cementuje, tím že jí dodává zdání legitimity, "přirozenosti".
Filozoficky formulováno, Bělohradský v žádném případě nedosahuje skutečné, dialektické s y n t é z y mezi oběma náprotivnými elementy - kterážto syntéza jediná by mohla skutečně překonat jejich niternou omezenost, jednodimenzionalitu. Bělohradský nakonec zůstává na prvotním stupni mechanické kontrapozice téze-antitéze, ale o opravdovou syntézu se ani nepokouší, natož aby ji dokázal realizovat.

Jak už řečeno, svého času jsem V. Bělohradského upozornil na tuto závadu jeho modelu. V první reakci se zdál tento deficit uznat jako faktický; ale v následující době se touto fundamentální závadou svého modelu zjevně nenechal dále rušit, a svou představu kyvadla "lib"-"lab" stále znovu prezentuje jako žádoucí a nosnou.

Tak nevím; v minulém režimu jsme neotřesitelné setrvávání na ideologických poučkách, bez ohledu na jejich rozpor s realitou, nazývali dogmatismem.

Jak ten samý přístup máme nazývat dneska? - Snad: kreativním filozofickým myšlením...


--------------------------------------------


Dodatek pro pana Rychetníka: vyjádřím se teď asi dosti nefilozoficky, ale musím přiznat, že osud toho "demokratického domu" pro kývání se pravo-levého kyvadla je mi po čertech lhostejný. Přesněji řečeno, čím dříve se tento dům falešných alternativ a fiktivních řešení zhroutí, tím lépe. Nechci a nemám sebemenšího přání žít v domě, kde veškerý horizont lidského žití je redukován na ten nejprimitivnjší chod mechanického kyvadla. Mým kritériem pro legitimitu státu a společného domu nejsou nějaké formalizované mechanismy střídání moci, nýbrž pouze a výhradně šířka a kvalita autenticky lidského žití a bytí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Možné a nemožné Sobota, 21.Prosince 2013, 14:07:48

Pane Lobpreisi, v tom že bývá velice obtížné rozlišit mezi tím co je (ještě) možné a co (už) nemožné, máte samozřejmě naprostou pravdu.

Jenže - abych zůstal u svého příměru se "slezením se stromů", on se i tento evolučně-revoluční krok respektive skok svého času dozajista mnohým jevil přespříliš riskantní a "nevyzkoušený".
A pokud je mně známo, tehdejší populace se skutečně rozdělila na dvě větve, na dva názorové proudy: ti jedni z těch stromů slezli, a ti druzí se rozhodli pro "osvědčený" způsob existence, a na těch stromech zůstali.
Otázka do kvízu: z které z těchto obou větví se postupem času vyvinul homo sapiens? ;-)

Ostatně, pane Lobpreisi, pokud jste toho názoru, že určitá světonázorová přesvědčení mají substanciální souvislost i s používanou řečí respektive nářečím, dovoluji si Vám pro ten případ prozradit, že z genealogického hlediska alespoň do určité části pocházím z - jižní - Moravy, a jeden můj děd nalezl svůj věčný odpočinek na místním hřbitůvku jedné malé vesničky jihomoravské Vrchoviny; tedy z místa, odkud pocházel.

I když musím přiznat, že tento původ z mého způsobu vyjadřování asi už opravdu není snadno vystopovatelný; nicméně, jmenovitě k jižní Moravě si nadále uchovávám značně pozitivní vztah emocionální, a to především kvůli jejímu nezaměnitelnému, autentickému lidovému rázu a charakteru. Především moravskou lidovou píseň bych bez dalšího prohlásil za "světové kulturní dědictví", a postavil ji pod ochranu UNESCO.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Písně jsou určitě dobré... Sobota, 21.Prosince 2013, 14:31:3

Koneckonců smyslem mých komentářů je právě ukázat, že je zřejmě legitimní tázat se, zda se dá předem poznat, kdy je efektivnější cestu ze stromu ostatním ukázat písní, kdy grafem a kdy stačí jen šťouch. Což je mimochodem název celkem zajímavé knížky .-)

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pár poznámek Sobota, 21.Prosince 2013, 17:06:29

Pane Zilzere, ano, stát skutečně musí vynucovat řád. To je jeho role a musí ji plnit, jinak ztrácí legitimitu. To je součástí "vlády zákona". Ale: v liberální demokracii stát musí vždy "vlánout zákonem". To znamená, že státní policejní násilí musí být kontrolováno soudy. To je ten princip vyvažování a vzájemná kontrola státních mocí (o kterém jsem psal výše) a který totalitní systém nemá. Když policie násilím odvedla demonstranty, kteří blokovali kácení stromů v Šumavském NP, hnutí Duha policii žalovalo a soud (po několika odvoláních z obou stran) začátkem prosince rozhodl, že policie jednala protizákonně (www.hnutiduha.cz/aktualne/hnuti-duha-dostalo-za-pravdu-
ve-vsech-bodech-soudu-o-blokadu-na-sumave). Jistě, je to zdlouhavé, neohrabané, ale zatím nikdo nezná lepší ochranu zakonnosti.

Paní Hájková, lituji, že se v demokratickém domě necitíte doma, a ani ho za demokratický nepovažujete. Alespoň však píšete krásné eseje do DR a tím dům zdobíte.

Pane Poláčku, díky, vždy, když se o víkendu pustíte do psaní, stojí to zato. Mám na mysli jak tu analýzu historie Karla IV., tak tu podnětnou myšlenku dialektické syntézy politik "kyvadla". Bylo by zajímavé historicky zkoumat, zda se některý politik o to pokusil. Angela Merkelová? Myslím, že německá politika kompromisního přístupu k vládnutí k tomu tíhne. Přispívá ke stabilitě vlád a státu. Již od doby poválečné jejich "sociálně tržní" hospodářská politika mohla být takovým určitým pokusem. Náš apoštol "trhu bez přívlastků" takové moudrosti nedosáhl. Ale asi na to ani nebyla ve společnosti nálada. Asi říkal to, co lidé chtěli slyšet.

Píšete "Nechci a nemám sebemenšího přání žít v domě ..." Obávám se, že trpíte tím, co TGM nazval "negace státu" (Čapkovy "Hovory s TGM") a varoval před ní. Považoval to za naše nešťastné dědictví z Rakouska a doporučoval "odrakouštět". Je to součást postojů našeho chronického "neumění si vládnout" a můj stálý refrén je, že je to nebezpečné. Vy si neuvědomujete, že když se hroutí stát, padá poslední ochrana řádu, rozmáhá se zvůle mocných, na kterou doplácí ti nejslabší ve společnosti. Asi v říši ideí je takový jas, že z ní nelze dohlédnout na zadní stěnu jeskyně, kde se ideje ukazují smrtelníkům.
(Trochu filosofie: Platonův básnický obraz jeskyně snad podpořil rozvoj evropské filosofie, ale je stálým poušením nedbat reality. Aristoteles si naproti tomu byl vědom, že metafyzika začíná u zkoumání reálného světa a každodenního jazyka. Ostatně, byl také biolog.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 21.Prosince 2013, 21:58:21

Pane Rychetníku, mám teď jen chvíli času, takže jenom narychlo: zásadní problém shledávám především v tom, že Vy nerozlišujete mezi "státem vůbec", a mezi zcela určitým, konkrétním státním zřízením, které vychází ze zcela určitých kořenů (Marx by řekl: z materiální základny) a je definovatelný zcela konkrétními idejemi (respektive ideologií).

Já jsem nikdy - na rozdíl od onoho zmíněného Marxe - nezavrhl stát jako takový; a že Marx tak učinil, považuji za jeden ze základních deficitů jeho modelu o možném budoucím společenském uspořádání.
To co jsem odmítl a nadále zavrhuji jako humánně nepřípustné a historicky přežilé, je pouze onen typ státního zřízení, který se vydává za jakýsi "definitivní" a "dokonalý" (snad dokonce "na věčné časy"? - jako svého času naše povinné přátelství k Sovětskému svazu?) - a přitom je pouze vnější schránkou pro principiálně omezené, deformované vztahy uvnitř vlastní společnsoti.

Jak řečeno v tuhle chvíli nemám čas rozebírat věc podrobněji; ale Vaše nerozlišování mezi "státem vůbec" a státem konkrétním je asi toho druhu, jako kdybyste hovořil o "obratlovcích vůbec", a přitom nerozlišoval, kteří z nich jsou býložravci, a kteří dravé šelmy.

K podrobnějším výkladům se dostanu - ne-li zítra odpoledne, pak až o svátcích.

P.S. Angela Merkelová a "dialektická syntéza"?? Kdysi jsem četl článek v jedněch německých novinách, kde jeho autor rozebíral tendence ve stávající německé společnosti. Jeho zjištěním bylo, že všechno se tak nějak přesouvá směrem ke středu. Ovšem, v tom smyslu, že se zcela ztrácejí kontury. Nikdo už nemá odvahu být opravdu sám sebou, zaujmout nějaké jednoznačné, byť třeba i vyhrocené stanovisko.
V politice je pak tento trend charakterizován snahou velkých, kdysi jednoznačně profilovaných politických stran stát se stranami "všelidovými". Obsadit politický střed. Hlavně si neodstrašit voliče nějakou "podezřelou" vyhraněností.

Takže, všechno se dere do středu. A onen autor svůj článek zakončil skutečně pamětihodným soudem: "Ale tento střed je prázdný."

Ano, současná (tj. minulá i budoucí) německá kanclářka je přesně tohle: prázdný střed. Bez profilu, bez tváře. Ale hlavně, "všelidový".

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Neděle, 22.Prosince 2013, 00:46:26

jsme stále každý v jiném světě. Vyjádřím to dvojím způsobem. Podle Vás: Vy jste v jasném světě ideí, kdežto a já v jeskyni, kde vidím jen jejich mihotavé odrazy na stěně. Podle mne: já stojím na zemi a vy se vznášíte v oblacích. Vy nezamítáte "stát jako takový", ale zavrhujete "onen typ státního zřízení, který se vydává za jakýsi "definitivní" a "dokonalý" ... - a přitom je pouze vnější schránkou pro principiálně omezené, deformované vztahy uvnitř vlastní společnosti".
Já píši o konkrétní České Republice o Vánocích 2013 (nikoliv "býložravec", ale "kůň Ferda teď"). Neznám nikoho, kdo by ČR vydával za dokonalou, každý víme, jak to u nás vypadá (CVVM publikuje pravidelně výsledky šetření o důvěře obyvatelstva ve státní instituce. Najde se to na internetu a je to neveselé čtení. Ne však je vše černé: starostům obcí a zastupitelstvům věří téměř 60% respondentů). Naši volbu vidím takto: jedeme na rozbouřeném moři ve značně pochroumané lodi (příměr Tomáše Sedláčka). Teče do ní. Pokud se strhne velká bouře, mohla by se potopit. Můžeme se jí pokoušet vyspravit za jízdy (reformní varianta), nebo počkat až se rozpadne, případně ji rozbít, a pak si postavit novou - a mezi tím plavat prsa (revoluční varianta). Třetí, Vaši variantu vidím jako sedět nezúčastněně na zádi a hledět do oblak. A povídat si o tom s podobně naladěnou duší.

Merkelová? Nepochybuji o tom, že článek v německých novinách byl výstižný, kritický a vtipný. Že přispěje k německé debatě o stavu lodi a případných opravách, a možná, že některé povzbudí, aby uvažovali o destruktivní variantě. Ale nebuďme v iluzi: ten "prázdný střed" platí na celou Evropu. O duchovní prázdnotě Západu již zde byla řeč.
Vrátíme-li se do běžného života: Německo, i během světové krize, stále hospodářsky rostlo (celkem asi o 4%), zatím co Francie a Britanie klesaly. My klesáme stále. Podle Indexu vnímané korupce CPI, je Německo ze 174 zemí na 13. a my na 54. místě. CPI je důležitý ukazatel řádu v zemi a její civilizovanosti. Obojí se projevuje v životě lidí, v životních příležitostech, ve společenské atmosféře atd. Vedle tradičních národních rysů, jsou to výsledky ne/umění si vládnout, volby základního stylu politiky.
Podotýkám: vedle ochoty se poučit tam, kde a co můžeme, stále platí, že potřebujeme změnu myšlení. Pro začátek alespoň abychom dokázali vidět realitu světa.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Dodatek Neděle, 22.Prosince 2013, 01:16:18

Právě jsem si přečetl článek Zuzany Durajové "Veřejný ochránce práv". Je poučný i pro naši debatu. Ukazuje moc úředníků a možnost selhání lékařů a soudů; v souhrnu mohou člověka i zničit. Ukazuje význam kontrolních institucí a kvality lidí v nich - ombudsmana v tomto případě. A ukazuje potřebu loď či demokratický dům neustále opravovat, což se v tomto případě patrně stalo.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

stát Neděle, 22.Prosince 2013, 09:03:42

(Luďkovi Rychetníkovi:)
Ano, teoreticky to známe. Stát "by měl vynucovat" atd.

Jenže - stát jsme my.
Koneckonců v ústavách demokratických zemí bývá věta o tom, že všechna "moc vychází z lidu". Jak je to ale v praxi? Díváme-li se na dosavadní dějiny tzv. zastupitelské demokracie, vidíme celou škálu forem, podob této demokracie, které se velice liší mírou svobody občanů, až po víceméně zjevné diktatury, kde je ústava opravdu spíše kusem papíru. Tedy: demokracie mnohdy jenom formální.
(Nechci tu teď hodnotit různé koncepce "přímé" demokracie /např. Milan Valach a pod./ - otázkou je, nakolik jsou opravdu - v dnešní masové společnosti - realizovatelné.)

Jakto, že navzdory těmto ústavním deklaracím většina lidí stát (teď míním konkrétně Českou republiku) nepovažuje za SVŮJ? Proč lidé běžně říkají "ti nahoře", "oni udělali..." a pod. ? Proč jsou "reálně existující demokracií" znechuceni?? Nemyslím si, že vysvětlením je "česká povaha"; podobně to vnímají občané
i v jiných evropských zemích, včetně tzv. "vyspělých"....

-- Co to tedy znamená, že "stát jsme my"? Mimochodem, doporučuji podívat se na studie Františka Šamalíka.

Opakuji, že dichotomii demokracie/diktatura považuji za chatrnou.
A - jakápak demokracie, když o všem důležitém rozhodují především nadnárodní koncerny a skupiny, kapitál "bez vlasti"?! Když jsme de facto KOLONIÍ ...

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

"lib-lab" - roztržité poznámky: Neděle, 22.Prosince 2013, 09:12:57

Souhlasím s kritikou Bělohradského, jak ji provádí Josef Poláček. Bělohradský je nesoustavný myslitel. Hezky se čte, ale jeho úvahy se točí na míst, nikam nevedou. ("Freischwebende Intellektuelle", říkal tomu kdysi Karl Mannheim. A Marxova kritika byla ještě drtivější - viz: třídní zájmy...)

Celá koncepce "střídání" levice a pravice u vlády je už dávno je zástěrkou zakrývající SKUTEČNÉ mocenské poměry, přikrašlující něco v podstatě ohyzdného. Vlády mnohdy jen dělají STAFÁŽ těm, kdo vládnou reálně, kdo disponují prostředky, nejen finančními, jak si celé země včetně jejich parlamentů a vlád podrobit, jak je kontrolovat. A tito mocní (Goldmann-Sachs, Nestlé, Shell - namátkou) jsou přitom sami jen HERCI v dramatu, který píše kapitál.

A lid? Ten dostává chléb a hry.
-- Je v takové komedii opravdu Merkelová nebo Holland o tolik lepší než Berlusconi?!

Jaroslav Hašek to před sto lety vystihl lapidárně: musí být "větší přísnost na chudej lid" -

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 22.Prosince 2013, 09:21:11

Badiou se prý vyjádřil o zániku východního bloku jako o "obskurní katastrofě". A já s ním souhlasím, byť uznávám, že mnohé věci se proti té době zlepšily.

Petrasek Milan - penzista

Ohyzdnost moci a hudba Neděle, 22.Prosince 2013, 11:20:32

Z doopravdy nedávné zápletky v historii kapitalismu známe malou rozdílnost politickospolečenské reakce na zdivočilost majitelů kapitálu ve třicátých letech. Zatím co v evropské demokracii dominoval nacionálsocialistický kapitalismus v americe to byl liberální sociálkapitalismu. Jde o dva odlišné odstíny lidské komedie, které se trochu liší způsobem ukájení našich sadomasochistických pudů. V době new dealu byla mocenská uselita svolná řešit ohyzdnou situaci ponejprv sociálními investicemi ( i do kultury a extra do masového hudebního vzdělání) a posléze do zbrojení.
Vždy funkční sadomasochismus nabízí různé odstíny ohyzdnosti elity a závislé neelity......řekl bych.
Znám své papenheimské - třeba komponisty krásné i ohyzdné vojenské hudby.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Janu Zilzerovi Neděle, 22.Prosince 2013, 11:21:30

omlouvám se, pokud vpadám do Vašich úvah poněkud ze strany, ale skutečně si myslíte že nám vládne (tedy že my sloužíme) hlavně kapitálu? Koneckonců, pokud bychom všichni měli společného vládce (a to navíc zcela odosobněného), neznamenalo by to faktické sjednocení všeho lidstva (pod tímto jedním vládcem)?
Osobně se domnívám, že jsme přeci jen o něco více (p)oddáni různým idejím (nebo ideologiím), což podle mne lépe vysvětluje proč stále můžeme pozorovat mnohá nedorozumění a neshody.
A domnívám se, že přestože fyzici poslední dobou dělají co mohou aby vytvořili jednotnou teorii všeho, ani ta ke sjednocení lidstva nepovede, anžto je to bude zase jen fyzikální teorie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 22.Prosince 2013, 11:49:1

Vládcové vždy sjednocují? A co staré známé "Divide et impera!"?

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Paní Hájková Neděle, 22.Prosince 2013, 12:31:54

Tak vždy to asi bude na diskusi...asi jde hodně o to, zda se cítíme býti občany města, kraje, státu, EU nebo zda je možné tato občanství nějak hierarchicky spojit. (Myslel jsem, že to je původní význam latinského "Divide et impera", kdy římské císařství bylo rozděleno na provincie, které mohly být poměrně autonomní...)
Měl jsem pocit, že pan Zilzer zastává názor, že kapitál by mohl sehrávat onu roli římského císaře, tedy vládnout celé lidsko/římské :-) říši (zejména pak tedy těm lidem, kteří se cítí být zapojeni do směny s použitím peněz).

Abych to otočil: Můj názor je ten, že přestože se mnozí z nás hlásí k abrahamským náboženstvím, zdaleka ne všichni si myslíme, že našim králem je Ježíš. A s popisy jednoho boha to bude asi ještě těžší. Zejména, pokud je jeden agnostik :-)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

DL Neděle, 22.Prosince 2013, 12:43:40

Vláda kapitálu ("mrtvé práce" slovy KM) nesjednocuje, protože je odlidšťující

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

DL Neděle, 22.Prosince 2013, 12:43:46

Vláda kapitálu ("mrtvé práce" slovy KM) nesjednocuje, protože je odlidšťující

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

D.L. Neděle, 22.Prosince 2013, 12:51:56

U těch Římanů to bylo spíš tak, že oni rozdělovali jednotlivé provincie (a lidi vůbec) proti sobě (měli k nim odlišný přístup). Tím, že je tak trochu "poštvávali" proti sobě, zabraňovali tomu, aby se všichni sjednotili proti Římu. Takové sjednocení proti vládci totiž znamená jeho faktický konec.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

No kdo ví... Neděle, 22.Prosince 2013, 15:28:52

někdy třeba společná myšlenka zase může lidi sjednocovat.
Koneckonců i ten kapitál nás spíš také ovládá přes myšlení (o něm), než že by přímo říkal, co máme dělat.
Možná se dá právě podle toho poznat, která myšlenka je živá (nebo životaschopná) a která mrtvá nebo (slovy pana J.Z.) "odlidšťující".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 22.Prosince 2013, 15:42:43

Ano, pozná se to v praxi. Jenže ta nikdy nekončí, takže se vlastně o nějaké myšlence ani nedá říct: tak, teď už je to ověřeno a basta.
Ostatně ani ty myšlenky nejsou tak nějak uzavřené a konečné...
A kapitál - ten nás možná ovládá daleko víc přes nevědomí, než přes myšlení.

Jan Dospiva - Orlová

Tlesknout jednou rukou je snadné... Neděle, 22.Prosince 2013, 16:36:55

Ještě se vracím k "tleskání jednou rukou":

Z materiálního hlediska je příčinou naprosté dominance kapitálu nad lidským světem a jeho vyprazdňování vysokoenergetická ekonomika založená na neobnovitelných zdrojích energie a na velkoprůmyslové výrobě, která umožnila kdysi nevídanou akumulaci kapitálu. Za tohoto nastavení žádná administrativní, právní či politická opatření této obrovské akumulaci kapitálu nezabrání, jen se navenek mění forma, ať už velké firmy vlastní jednotlivci, jejich zaměstnanci, stát nebo kdokoli jiný. Pokud velké firmy vyvlastníte, aniž cokoli změníte na podstatě průmyslové civilizace, vznikne vám buď sovětský dýchavičný obr na hliněných nohou, nebo státní kapitalismus čínského typu.

Ale ani obnovitelné zdroje či nalezení nějakého zázračného zdroje nevyčerpatelné energie nic neřeší. Řešením je jenom návrat k nízkoenergetické ekonomice, ač nově pojaté. Jak toho ale dosáhnout řízeně, aniž by to způsobilo brutální celosvětové společenské otřesy, nikdo neví.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Dospivo, Neděle, 22.Prosince 2013, 17:16:1

pan Poláček už tady v kterési dřívější diskusi naznačil myšlenku, že kapitalismus bude neporazitelný, dokud (někteří) lidé budou trvat na svém neomezeném konzumu. Za tím účelem se možná také musí udržovat ona "vysokoenergetická ekonomika".

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Neděle, 22.Prosince 2013, 18:37:53

Mě by jen zajímalo,jak to bylo s Ježíšem Kristem.Kolik lidí v této zemi věří,že opravdu vstal z mrtvých.Odhadoval bych to kolem pěti procent.Ti další asi věří tradici a autoritě církve protože když něco hlásá dva tisíce let,tak to přece musí být pravda.Sami nad tím nepřemýšlí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Karel IV. Neděle, 22.Prosince 2013, 19:38:41

Pan Kolařík: trochu jsem se o té věci dále informoval; alespoň podle tohlo co lze vyčíst z (německé) Wikipedie ta úloha Karla IV. v oné záležitosti přece jenom není tak zcela jednoznačná.
Faktem je, že on skutečně - aby uhradil své dluhy - ono své panovnické právo na pobírání poplatků za ochranu od říšského (nikoli od českého) židovstva prodal, především na město Frankfurt nad Mohanem. V této kupní smlouvě je skutečně i právně ošetřeno, co se má stát s majetkem Židů kteří by přišli o život při - případných budoucích (!) pogromech.

Ale opravdu alespoň onen výklad v německé Wikipedii nebudí ten dojem, že by Karel IV. dal přímý souhlas s jakýmikoli konkrétními pogromy. Sice i zde je zmínka, že se Karel provinil přinejmenším spoluvědomím (Mitwisserschaft) - ale jak řečeno opravdu přímý úmysl mu přinejmenším nelze prokázat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Naše demokracie? Neděle, 22.Prosince 2013, 20:02:6

K příspěvku J. Zilzera z 22.Prosince 2013, 09:03:42

Napřed citát z jeho textu:
~Jakto, že navzdory těmto ústavním deklaracím většina lidí stát (teď míním konkrétně Českou republiku) nepovažuje za SVŮJ? Proč lidé běžně říkají "ti nahoře", "oni udělali..." a pod. ? Proč jsou "reálně existující demokracií" znechuceni?? Nemyslím si, že vysvětlením je "česká povaha"; podobně to vnímají občané
i v jiných evropských zemích, včetně tzv. "vyspělých"....~

Ano, to je naprosto přesné. Já bych k tomu ještě připojil výrok z úst samotného lidu: "Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali."

Ono je vždycky možné, právě vládnoucí státní systém nějakým způsobem "odůvodnit"; nějakým způsobem ukázat, že on a právě on je ten jedině pravý. A že jedině bláhovec a nenapravitelný šťoural na tomto přece tak dokonalém státě může nalézat nějaké hnidy.

Vždyť třeba onen "reálný socialismus" - neměl on snad své dokonalé odůvodnění? Když zestátníme všechny výrobní prostředky, všechny fabriky, tak přece všechno bude naše, jenom naše, nás všech, nás jako lidu; nebude vykořisťovatelů, nebude pánů ani kmánů, všichni budeme jedna velká rodina. A na tomto svém sebezdůvodnění režim zarytě trval až do svého samotného konce. I když už dávno bylo jasné, že pod rouškou "společenského vlastnictví" se tu konstituovala nová třída, která opět vládne jenom ve svém vlastním zájmu, a proti zájmům většiny lidu.
Ale zatímco režimní ideologové stále ještě hlásali svou "jednotu strany a lidu", onen lid sám už dávno věděl své. Ano, to bylo právě to dělení na "oni" a "my". Lid obecný samozřejmě povětšině neměl tak vyzrálé teoretické povědomí aby mohl sám provést třídně-marxistickou analýzu tehdejšího režimu; ale jeho přirozená intuice mu zcela neklamně řekla, jaký je pravý stav věcí.

A tak, i stávající (demokratický či spíše pseudodemokratický) režim si stále ještě dokáže fabrikovat napohled přesvědčivé, neotřesitelné konstrukce o své vlastní dokonalosti a historické a principiání nedostižnosti.
Ale tam, kde l i d s á m už opět dělí na "oni" a "my", kdy lid sám své vlastní představitele pociťuje jako jemu cizí, ne-li přímo cizopasnický element - tam je prostě něco shnilého ve státě dánském.
Verbální ekvilibristikou se tato vnitřní prohnilost, vnitřní nepravdivost režimu dá zastírat určitý čas; ale natrvalo to - naštěstí! - skutečně nejde.

Anebo, jak to ve své "Filozofii práva" vyjádřil Hegel: Lid sice - co se konkrétních forem uskutečnění ideje týče - klame sám sebe; ale v s u b s t a n c i á l n í c h otázkách ideje lid natrvalo oklamat prostě není možné.

Politický systém tzv. demokracie, stejně jako svého času reálný socialismus, už dávno ztratil svou původní ideu; a nadále se udržuje už jenom čirou fakticitou své materiální existence.

Jak dlouho ještě?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kapitál a nevědomí Neděle, 22.Prosince 2013, 20:21:7

"kapitál - ten nás možná ovládá daleko víc přes nevědomí, než přes myšlení" (E. Hájková)

Zlatá slova, paní Hájková! ;-)

Ty mechanismy kterými kapitál (respektive obecněji: "materiální základna") působí na naši mysl jsou skutečně velice komplikované a zprostředkované - natolik zprostředkované, že se v podstatě vůbec nenechá vystopovat nějaká přímá linie mezi touto "materiální základnu" a naším vědomím.

Tento velký problém marxisticko-materialistického modelu společnosti a člověka je zcela pravidelně - a to právě i ze strany přesvědčených marxistů - prostě a jednoduše obcházen tím, že se poukáže na tzv. "materiální zájmy".
Prostě, kapitalista je kapitalista, a ten má samozřejmě zcela jiné ba opačné zájmy, nežli jeho zaměstnanec. Zaměstnanec chce mít - přirozeně - co nejvyšší plat za svou práci; zatímco základním zájmem kapitalisty je naopak vydolovat z práce svého zaměstnance co nejvyšší zisk - tedy zaplatit mu pokud možno co nejlépe.

Ne že by to všechno nebyla pravda; ale pokud se veškerý vztah oné materiální základny k člověku, k našemu vědomí redukuje jenom na tento jediný lineární vztah bezprostředních materiáních zájmů, pak se nakonec nejedná o nic jiného nežli o onen klasický "vulgární materialismus".

Já tady teď tohle téma nechci rozebírat do šířky (mám tady ještě celou řadu nevyřízených "restů"); ale například někteří autoři z oboru psychoanalýzy se snaží tento deficit marxismu odstranit, právě propojením jeho "materiání základny" s lidským podvědomím. Z českých autorů jmenovitě Jan Stern.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ještě jednou Karel IV. Neděle, 22.Prosince 2013, 20:27:0

Dobře, pane Kolaříku, vycházíme tedy - alespoň zčásti - ze stejných zdrojů.
Nicméně, já bych to stále interpretoval poněkud jinak. Z Vašeho původního líčení jsem totiž vyzískal ten dojem, že Karel IV. se přímo a zcela konkrétně umluvil s oněmi řezenskými měšťany či radními na tom, že tady a tady budou provedeny pogromy proti Židům, a že on jako císař k tomu dává své svolení a nikoho za to nebude popotahovat k odpovědnosti.
Zatímco z toho textu ve Wikipedii vyplývá pouze tolik, že Karel IV. čistě jenom p r o d a l své právo na to pobírat od Židů dávky na jejich ochranu; stejně jako mohl prodat dejme tomu své právo honitby na svých pozemcích.
A v tom je přece jenom nemalý rozdíl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zmrtvýchvstání Krista Neděle, 22.Prosince 2013, 20:34:1

Pane Havlíku, shodou okolností jsem zrovna dneska četl o tom, že dokonce i v sousedním Polsku (vždy považovaném za neotřesitelnou baštu katolicismu) na zmrtvýchvstání Krista věří jenom 47 procent respondentů - čili méně než polovina.

O opět další shodou okolností jsem se v těchto dnech z jedné - podle všeho solidně rešeršované - televizní dokumentace dozvěděl, že v tom úplně nejstarším dochovaném písemném záznamu Bible (Nového zákona) o údajném "zmrtvýchvstání" Krista není ani slovo!
Markovo evangelium zde končí prostě tím, že ženy (obě Marie) poté co následný den objevily prázdný hrob, "vykřikly hrůzou a utekly".
Tečka, konec.

Celá ta historie se "zmrtvýchvstáním" tedy byla do Nového zákona doslova "vpašována" až v následných dobách, nějakým anonymním autorem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Platón, Aristoteles a demokracie Neděle, 22.Prosince 2013, 20:48:27

Pane Rychetníku, naprosto přesně jste odhalil, že je mi Platónovo - z velkých idejí vycházející - filozofické myšlení skutečně bližší, nežli racionalistické myšlení Aristotela. (O té Platónově "jeskyni" si můžeme se zájmem pohovořit, až k tomu bude vhodná příležitost; je to opravdu velice zajímavá a krajně důležitá záležitost.)

Ovšem, pokud se diskutuje o problematice státního uspořádání a jmenovitě demokracie, zůstává mi nemalou záhadou, na základě jakých úvah či argumentů zde principiálně stavíte oba velké antické myslitele proti sobě. Jako bych já, "platónovec", byl ve své argumentaci proti politické formě demokracie nějakým způsobem apriori oslaben, oproti - podle Vás - realistickému pohledu Aristotela.

(Jen tak mimochodem: pokud poněkud blíže sledujete diskuse s mou účastí všeobecně na téma státního uspořádání, mohl jste už zaznemanat, že v takovýchto případech mnohonásobně častěji argumentuji právě Aristotelem, nežli Platónem.)

Ale k vlastnímu tématu: já jsem to tady už jednou zcela jednoznačně vypsal, ale budiž, zopakuji to ještě jednou:

Nejen podle Platóna, ale stejně tak i podle Aristotela (!) je demokracie zcela principiálně ŠPATNOU FORMOU VLÁDNUTÍ.

To je prostě fakt, s kterým nelze hnout. Jestli tedy Vy i nadále trváte na tom, že demokracie přes to všechno je dobrou, pozitivní formou uspořádání státu, pak musíte napřed argumentativně vyvrátit jak Platóna, tak i Aristotela.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Dobrá vláda JE možná Neděle, 22.Prosince 2013, 22:50:2

Začnu otázkou pana Poláčka, proč Aristoteles odsoudil demokracii jako "zvrácenou" formu vlády? Proto, že v jeho klasifikaci "demokracie" znamená vládu mnoha ve prospěch nikoliv obce, ale mnoha - tj. chátry. Za optimální formu považuje konstituční vládu (POLITY), smíšenou vládu jednoho, několika a mnoha, v rámci spravedlivého právního řádu. Pokusíme-li se jeho představu přeložit do naši současnosti, pak čistá Aristotelská "demokracie" neexistuje. Dnešní liberální demokracie ve vyspělých zemích se blíží jeho ideálu POLITY. Mnoho lidí volí několik málo představitelů v parlamentu, a exekutivu vede jeden premiér nebo prezident. A jistě si pamatujete, jak stále zdůrazňuji vládu práva.

Ještě poznámka k Naše demokracie? Neděle, 22.Prosince 2013, 20:02:6:
Neprotiřečíte si? Výše citujete kritický článek z německých novin o tendencích v německé politice a níže napíšete o vládnoucím státním systemu, že mocní tohoto světa se snaží lidi zmanipulovat, aby věřili, "že jedině bláhovec a nenapravitelný šťoural na tomto přece tak dokonalém státě může nalézat nějaké hnidy." Zřejmě citované německé noviny se zmanipulovat nedaly. A nepodlehli ani organizátoři iniciativ, o kterých píši níže, ani papa František, a ani čtenáři DR. "Fakticita materiální existence" a setrvačnost jistě pomáhaji, ale to tajemství životaschopnosti demokracie je v tom, že se lidé učí a mohou ji opravovat. Trvalá účinná reforma. To je tajemství historické stability.

DOBRÁ VLÁDA JE MOŽNÁ
To je jádro našeho sporu, paní Hájková a pánové.
Pro mnoho lidí u nás je dobrá vláda nepředstavitelná. Vláda, která by pečovala o dobro ve společném životě a nesloužila jiným "dílčím" zámům. Není divu, po dvaceti letech postkomunistického mafiánského kapitalismu a před tím, po dvaceti letech komunistické normalizace. Dobrá vláda je pro nás "neznámé neznámo", nebo přesněji "nepochopitelné nepochopitelno".
Já vím, že možná je. Zažil jsem ji s větším či menším přiblížením ve třech zemích. Nehledám ráj na zemi, křesťanovi je to samozřejmé. Jde "pouze" o pořádek v zemi, dobře pracující úřady, nezkorumpované soudy a policie. A vládu práva, která přinutí i nadnárodní firmy, aby podle zákona umožnily normální činnost odborům. Ve svých zemích musí.
Již je snad jasné, že dobrá vláda (ve smyslu státních institucí) je jen polovina věci. Druhou jsou řádní občané, kteří sami dodržují řád, dobré vládnutí očekávají a nejrůznějšími cestami a formami ho vyžadují.
Nezdá se, že by dnes byl k dispozici jiný hospodářský systém než kapitalismus. "Systém" je logika, kterou jsou vzájemně spjaty jednotlivé kapitalistické instituce (pravidla a zvyky, jimiž se účastníci řídí). Instituce se stále vyvíjejí, měníme je my, společnost, a tím můžeme měnit i systém. O to probíhá tvrdý politický boj, s institucemi se mění i rozdělování důchodů. V současnosti v USA, Britanii, v EU a jinde probíhá boj o budoucí pravidla pro finančnictví - investiční a komerční banky, pojišťovny, atd. Dobrá vláda a tlak veřejnosti mohou dosáhnout mnohého zlepšení ve prospěch společnosti. Celoevropská iniciativa pro zavedení všeobecného základního příjmu <www.vseobecnyzakladniprijem.cz>, pokud uspěje, by usnadnila život lidem v "prekérních", nejistých zaměstnáních. V Britanii vlivný měsíčník "Prospect" ve spolupráci s Charitativní nadací JRF letos vydal zvláštni čislo "Může být v Britanii vymýcena chudoba?" Přispěly osobnosti veřejného života, bývalý ministr, poslanci, Canterburský arcibiskup, filosof Scruton, celkem devatenáct. To jsou příklady tlaku veřejnosti, které usilují o zlidštění kapitalismu.
Papa František otáčí církev, aby aktivněji prosazovala - především její členové - taková pravidla, takový kapitalismus, který slouží společnému dobru. Především, nevyřazuje jednotlivce a celé vrstvy na okraj společnosti do bídy. A je vymezen do hospodářského života, neřídí společenské vztahy, kulturu atd.
Uváděl jsem argumenty a fakta, ale zřejmě nemohou přesvědčit, pokud čtenář nemá názornou představu co znamenají v realitě. Dobrá vláda? Je to pro nás nepředstavitelné nepředstavitelno?
Obloukem se vracíme k úvodnímu eseji aktivní občanky, paní Hájkové. K naději prvního polistopadového adventu, přes "bezideové a bezvýchodné postkomunistické bezčasí", a snad k nové naději. Najdeme ji? Pokusíme se ji naplnit v našem společném životě?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Rychetníku, Neděle, 22.Prosince 2013, 22:54:9

víte, já nevěřím, že kapitalismus může dlouhodobě sloužit společnému dobru. Taky si nemyslím, že je to jediný možný systém. Nicméně nebudu se přít o to, kterému systému patří budoucnost, protože tu si (na rozdíl od fukuyamovců) netroufám předpovídat.
Dnes mě zaujal článek pana Tejkla v BL o tom, jak se kapitalismus postupně mění v čistě parazitický systém ( http://www.blisty.cz/art/71438.html ).
Jinak podotýkám, že neplánuji násilnou revoluci. Ovšem kdyby nějaká antikapitalistická revoluce opravdu přišla, pak nemohu zapírat, že budu s největší pravděpodobností na její straně. Prostě bych nemohla jinak.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková Pondělí, 23.Prosince 2013, 00:02:13

Ani já nevidím do budoucna. Snažil jsem se říci, že nekatastrofální cestou "systém" se mění změnami jeho prvků - institucí. Stejně se mění stále. Před třiceti lety se začal měnit k horšímu - k parazitickému "kasino-kapitalismu". Je na čase trend otočit. Ale "dá to fušku".

A že zatím se u nás dá hodně zlepšit, pokud si ustavíme, vynutíme, pro začátek dobrou vládu. Opět to dá fušku.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

demokracie Pondělí, 23.Prosince 2013, 07:30:4

K demokracii nezbytně patří demokraticky smýšlející úředníci: tedy státní zaměstnanci, policisté, soudci, učitelé, ... - patří sem např. i president republiky! - dostatečně vzdělaní lidé s respektem k zákonům, a to ne tolik k liteře zákonů jako k jejich duchu, k ústavnosti. Je to to, řemu se říká právní vědomí.

-- Opakem těchto jsou lhostejní drábové, unavení administrátoři předpisů.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

a ještě připomenu Pondělí, 23.Prosince 2013, 07:31:24

slova Františka Šamalíka:
"Kapitalismus a demokracie nejsou dvojčata."

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Zilzere, Pondělí, 23.Prosince 2013, 09:21:13

dobře připomínáte:
máte někde demokracii bez tržního hospodářství a soukromého vlatnictví - tedy základu kapitalismu?
Když ne dvojčata, jsou nejspíše rodné sestry.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

rodné sestry? vážně?! Pondělí, 23.Prosince 2013, 10:56:1

Zkusil byste to, prosím, vysvětlit?
To chcete říci, že demokracie je (jen) to, co se zrodilo s nástupem buržoasie? Skutečně bych rád viděl zdůvodnění Vaší teze o "rodných sestrách"...
Ksdysi se říkalo "Sana - rodná sestra másla". A odpověď zněla: Máslo nemá sourozence.

A co takhle hospodářská demokracie? Družstevnictví? Samospráva pracujících? Kontrolovaný trh? Státem určované maximální ceny základních potřeb (existuje v řadě zemí, např. v Rakousku.)

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Dobrá otázka, Pondělí, 23.Prosince 2013, 16:15:29

Dobrá otázka,
pane Zilzere. Každý zřejmě uvažujeme o jiné úrovni. Můj kapitalismus a demokracie se týkají států: kapitalismus jako určující hospodářský system v zemi, demokracie jako základní charakteristka státního zřízení. Do kapitalismu jako systému se dobře vejdou samosprávou řízená družstva a družstevní vlastnictví se snese se soukromým. Dost záleží na tradicích a zákonech země, jak se družstvům daří. Překvapila mne Kanada - jak rozvinuté družstevnictvi v ní kvete. Možná, že jí pomohlo udržet banky na uzdě v devadesátých letech a pak vyváznout z krize v sousedních zemích bez pohromy.
Kontrolovaný trh? Záleží jak moc. Centrální plánování a určování cen, pokud by bylo víc než krátkodobé opatření, by vedlo k nedostatkovým frontám a ke zhroucení trhu. Rakouskou regulaci neznám, asi je mírná, neslyšel jsem, že by měli frontu na máslo. Mírnou regulaci trh snese - třeba formou daně nebo subvence.

Vy uvažujete na úrovni hospodářských jednotek. To o čem píšete bych označil za demokratické prvky, nebo uplatnění demokratických principů v určitém konkrétním připadě. Oblíbený termín profesora Pavlíka, bývalého předsedy Demokratického klubu, je "demokratismus". Umožňuje to poměrně jednoznačně říci, zda určitá země je nebo není "demokracie" a že některé státy demokracií nejsou, byť mají mnohé rysy "demokratismu". To rozhodující kriterium pak je, zda v dané zemi je možné odstranit vládnoucí garnituru nenásinou pravidelně opakovanou procedůrou.

Takže skutečně, za demokracii (v našem současném chápání) bych označil to, co si buržoasie vybojovala ve Francouzské revoluci a před tím v Americké revoluci, a v Britanii krok za krokem postupnými reformami, které rozšiřovaly volební právo.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Ještě třeba připomenout Pondělí, 23.Prosince 2013, 18:42:4

Od poloviny 19. století to bylo již organizované dělnictvo, obory, které vymáhaly všeobecné volební právo. Bylo uzákoněno v roce 1918 a hlavní argument byl, že muži, kteří bojovali ve válce, a ženy, které je nahradily v továrnách, mají právo o zemi spolurozhodovat.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 23.Prosince 2013, 19:49:19

Pane Poláčku,děkuji za Váš názor na zmrtvýchvstání Krista.Je to pro mě úleva,když čtu,že Ježíš nebyl žádný spasitel a že zemřel jako všichni ostatní.
Jaká by měla být naděje z příchodu adventu a všeho kolem toho,když jsme si to sami vymysleli a sami tomu i uvěřili.
Na téma víry a boha se diskutuje špatně,jak napsal někde Škvorecký,že mezi věřícími a bezvěrci je vysoká zed',od které se odráží všechny argumenty.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hradby mezi námi Pondělí, 23.Prosince 2013, 23:31:45

"Vzdálenosti mezi námi
věřte že jsem byl..."

Tohle se zpívalo v jedné písničce z pásma skupiny Olympic "Prázdniny na Zemi", někdy z konce sedmdesátých let.

Pane Havlíku, jak můžete sám vypozorovat z této diskuse, ono se "špatně diskutuje" nejen na téma víry a boha, ale i na jakékoli jiné téma, které se dotýká základních přesvědčení účastníků diskuse. A ten - velice trefný - příměr Škvoreckého o "vysoké zdi, od které se odráží všechny argumenty", ten platí i pro všechny srovnatelné případy.

Jedním z klíčových poznatků moderní psychologie je to, že člověk principiálně nevnímá svět objektivně - nýbrž jeho podvědomí mu už předem preselektuje jeho vnímání, předem rozhoduje o tom co a hlavně jak ze světa uvidíme. Jedině díky tomuto podivuhodnému efektu našeho podvědomí může dojít k tomu, že různí účastníci i této diskuse, ačkoli mají k dispozici víceméně ta samá fakta o našem světě, přesto docházejí ke zcela protichůdným závěrům a úsudkům.
My se - přirozeně - cítíme zcela nepodmínění, autonomní, svobodní při tvorbě našich vlastních úsudků; ale holá realita je taková, že my jsme skutečně uzavřeni za zdí, za hradbou naší vlastní předpojatosti.
"Člověk se rodí svobodný" - to je největší iluze, největší omyl, a největší sebeklam současné doby.
Daleko správnější by byl výrok přesně opačný: člověk se rodí nesvobodný, neboť na svět přichází už jako - geneticky daný - zcela určitý osobnostní typus, kterým je předurčeno i jeho veškeré další vnímání světa.
Já mám pro tento případ - jmenovitě pokud se týká názorů a přesvědčení politických - takové přirovnání, že s politickým přesvědčením se člověk už rodí, stejně jako se svou sexuální orientací. Vlivem prostředí (rodina, výchova atd.) sice může dojít k různým posunům (třeba i celoživotním) v konkrétních politických postojích, ale ta prapůvodní orientace je lidskému jedinci už vrozená.
A pokud se člověk chce stát skutečně svobodným, pak musí dokázat překročit tuto svou prapůvodní předurčenost, a musí dokázat rozbořit tu zeď mezi sebou, a mezi perspektivou náprotivnou. Ale o něco takového se sotva kdo vůbec pokouší; a tím méně je pak těch, kteří to snad skutečně dokáží.

Ještě k tomu "zmrtvýchvstání": s tímto zvěstováním jako první přišla Marie z Magdaly (u nás spíše známá jako Máří Magdaléna). Už se asi opravdu nikdy nedokáže zjistit, jestli tu zvěst, že spatřila "zmrtvýchvstalého" Krista, vypustila do světa vědomě a úmyslně, anebo jestli skutečně měla nějaké odpovídající vidění.
V každém případě, tato Marie tímto svým zvěstováním v podstatě zachránila křesťanství pro budoucnost. Neboť po ukřižování Ježíše se houfec jeho učedníků a následovníků v podstatě rozprchl, v hluboké depresi a beznaději. A jenom a jedině na základě této vize o zmrtvýchvstání Ježíše křesťanská komunita dostala nový impuls, který jí dopomohl k následné expanzi, až k dominantnímu náboženskému směru na celé planetě.
- Ostatně, Máří Magdaléně se křesťanství za tento její počin, kterým zachránila jeho existenci, "odměnilo" tím, že ji následně vylíčilo jako "hříšnici". Podle všeho se v tomto ohledu jednalo o pomstu především Petra a jeho frakce, kteří už za Ježíšova života jen těžko snášeli, že Ježíš tuto - podle všeho v té době nevšedně vzdělanou a inteligentní ženu - preferoval před svými mužskými učedníky.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Zdi Úterý, 24.Prosince 2013, 02:39:25

Pane Poláčku a je správné bořit ty zdi mezi lidmi, které byly nastavěny už před naším narozením? Čím se pak člověk stane? Vůbec nikým...

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Marie z Magdaly (k poznámce JP) Úterý, 24.Prosince 2013, 07:53:23

v sobě určitě ztělesňuje mnohé z tehdejších (a možná i dnešních) společenských poměrů.

Vztah mužů k ženám je jiný u Židů, jiný u mohamedánů, jiný v moderní evropské (ateistické) společnosti.
Nechci se pouštět do historicko-sociologických analýz (např. Bachofenův "Mutterrecht"), chybí mi k tomu solidní znalosti.
Ale např. postavení ženy v islámské společnosti je z našeho pohledu, především z pohledu evropské ženy (!) naprosto nepřijatelné, ponižující - a přitom to mnohé ženy v arabském světě tak nevidí. Prostě vyrostly ve své tradici a umějí se v ní pohybovat. Určitě ale nebudeme s to jejich pohled, jejich obraz sebe sama, akceptovat, vzít za svůj; stačí se podívat na jejich hospodářské a sociální postavení např. v Saudské Arábii a jinde. Pohled na ošátkované ženy a dívky na ulicích Vídně nebo jiných evropských měst je pro nás přinejmenším zneklidňující, neřku-li pobuřující. A před třiceti lety jsme je ještě téměř nepotkávali - jak jdou 6 kroků za svým "pánem".

Podobně v Íránu, zemi, která je - ve srovnání s okolními zeměmi - moderní. Íránské (městské) ženy islámské zvyky ve své většině neakceptují, jsou ale nuceny se navenek přizpůsobovat.
Afgánistán a další země jsou drastickým příkladem "středověké" společnosti. Ale třeba i v Albánii vidíme něco podobného.
Jistě, zmizení tradičních rolí muže a ženy s sebou nese velké problémy - ne náhodou to po staletí tak "fungovalo". S emancipací žen mají (ne snad tolik u nás, kde byla rozvinutější než v řadě západoevropských zemích, ale) v mnoha zemích problémy muži. Stávají se totiž v mnoha ohledech nadbytečnými, a to rozviklává jejich sebejistotu. Nedaří se jim v roli otce - zůstává jim funkce "živitele", a zároveň je jejich role rovnocenného partnera obtížnější. (Připomenu jen, tuším Mitscherlichův) termín "společnost bez otců".)

Ano, Božena Němcová to měla ve své době nesrovnatelně těžší. Kolik je ale dnes žen, které zoufale hledají "normálního mužského"... ! Najdou hodné synáčky, tedy typy, kterým vyhovuje octnout se "pod pantoflem", přejít z péče matky do péče manželky. -- Ale možná to líčím příliš pesimisticky?

x x x

A nepřipomínají ti Ježíšovi učedníci v leckterém ohledu partičku homosexuálů?

---Stejně je zajímavé, že Bůh poslal na svět svého syna a ne svou dceru ... ---

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Mentální hradby, byty a bity Úterý, 24.Prosince 2013, 08:42:12

Rád bych pane Poláčku navázal na Vaši myšlenku, že "ačkoli mají k dispozici víceméně ta samá fakta o našem světě, přesto docházejí ke zcela protichůdným závěrům a úsudkům...".
Dovoluji si upozornit, že přidáme li k nějakému systému myšlenek jediný BIT informace (tedy jednu odpověď na otázku, na kterou se dá odpověďět ano, ne, nevím...), může kompletně změnit celý ten předchozí myšlenkový systém.
I proto jsem celkem rád, že díky potřebám moderní společnosti se ty myšlenkové systémy daří účelně organizovat na té úrovni, že si zde jsme schopni předávat poměrně složité myšlenky na poměrně velké vzdálenosti bez šumu, překlepů a chyb. Tedy samozřjemě zůstanou ty překlepy, které do sdělení vstupují již na straně sdělujícího, žě.
Pevně doufám, že když lidé mohli objevit metody, které ten signál přenášejí téměř dokonale mezi lidmi kteří se téměř vůbec neznáme a nestýkáme, Bůh ve své nekonečné lásce nabízí lidem i nástroje, které mohou podobně přenášet signál i na mnohem kratší vzdálenosti.
Pevně doufám, že to je odpověď i na tázání paní Hájkové.
(Která na jednu stranu bojuje proti trvalým dogmatům, ale na druhé straně potřebuje k pocitu své existence mít možnost opřít se ALESPOŇ O JEDNU! :-) zeď. )

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Genetika je mladší, nevlastní sestra statitstiky a i ta poslední dobou mírně churavěla... :-) Úterý, 24.Prosince 2013, 08:53:42

Vzhledem k tomu, že se blíží konec mezinárodního roku statistiky, ke které lnu mnohem více než ke genetice, poprosil bych, zda bychom si nemohli připomenout, že některé vědní obory se opírají o výroky některých jiných věd, které se opírají o axiomy (nebo dogmata), které se dají přeložit do výroků, kterým se na základě empiricky pozorovaných údajů přiřadit právě ten jeden bit informace. (uf).

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Janu Zilzerovi Úterý, 24.Prosince 2013, 09:06:31

Díky za inspiraci... zrovna vyrážíme na výlet od Vídně, tak se budu sledovat, jak na mne působí ženy v nikábech (polednice, jak říkal jeden z mých osvícenějších nadřízených) a jak ty které svou přirozenou krásu zahalují pod nánosem přírodních i méně přírodních barviv.
A co to vypovídá o mně a o zdech které si nosím v hlavě. :-)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

už se hodně vzdalujeme od "komunistického adventu" ... Úterý, 24.Prosince 2013, 09:17:43

k Davidu Lobpreisovi:

1) "Lež - sprostá lež - statistika" - tuto stupnici cituje Mark Twain, ale patrně je autorem Benjamin Disraeli.

2) "Muslimské" dívky ve Vídni (původem z turecké Anatolie) nezřídka nosí šátek, ale mezi jeansy a krátkým tričkem mívají piercing; "Clash of Civilizations", říká tomu ten slavný americký autor, na jehož jméno si momentálně nevzpomínám....

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

D.Lobpreisovi Úterý, 24.Prosince 2013, 09:41:1

Nevím, z čeho soudíte, že mi jde o mě samotnou, že zrovna já potřebuji zeď?
Ostatně zdi, o nichž pan Poláček mluvil, nejsou s dogmaty totožné.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Paní Hájková Úterý, 24.Prosince 2013, 10:07:28

Napsala jste, že pokud se zbourají nějaké zdi, může se člověk stát "ničím". S ohledem na to, že jste to napsala právě Vy, domníval jsem se, že tuto větu vztahujete nejen na jiné, ale i na sebe.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Janu Zilzerovi Úterý, 24.Prosince 2013, 10:08:11

Díky, budu se ve Vídni dívat o to pozorněji :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

D.L. Úterý, 24.Prosince 2013, 10:12:55

No, já v podstatě už jsem ničím - tedy, když si odmyslím, že jsem žena, manželka, matka, babička, archivářka atd. (tedy fyzická schránka + rodinné postavení + profese)
:-)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

No právě paní Hájková Úterý, 24.Prosince 2013, 10:25:48

Taky si myslím, že některé zdi či kameny, z nichž jsem zbudován už mi nikdo neodpáře. A některé ani já párat nechci :-)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

jo a kromě radostných svátků všem Úterý, 24.Prosince 2013, 10:28:1

přeji autorce článku i pěkný svátek!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 24.Prosince 2013, 10:35:12

Ty výše jmenované zdi naštěstí nejsou omezující, protože nebrání rozumět jiným lidem. Ale jsou i jiné zdi.
Jinak vám děkuji za přání k svátku, i když ho nijak neslavím.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

nosné zdi a omezující zdi Úterý, 24.Prosince 2013, 12:13:18

Statika sice zná nosné zdi, nesoucí příslušnou stavbu - ale jsou i zdi které omezují poznat co je za nimi. A tyhle zdi je třeba asi bourat. Jistě se při hledání lepšího světa lépe pjůjde především bez omezujících zdí dogmat, ať již ideologických či náboženských - že člověk jak stárne, tak okorá a přivykne stereotypům, tak s tím málokdo něco udělá.
V každém případě také hezké svátky.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

už se docela těším Úterý, 24.Prosince 2013, 12:15:44

jak KSČM dalších 25 let bude bourat zdi.....
Zatím to není moc znát.
Třeba v tomto volebním období začne?

Petrasek Milan - penzista

Advent v době nekonečných úvah pluralitní společnosti Úterý, 24.Prosince 2013, 14:18:59

tentokráte troskotajícího neoliberalismu vystaveného na troskách pokusu o komunistickou společnost, vyvolává lecjak zbarvené úvahy o nosnosti křesťanské civilizace.......bych řekl.
U mne příkladně vyvolává to stále otevřené soupeření mezi postoji
- všude kam se pohnu, tam mne následuje bůh
- všude kam se pohnu, tam mne následuje mé ego
dojem následku manicheistického smýšlení (tím myslím bezmeznou, agresivní touhu po dobru), které křesťanské etice/morálce skýtá jak vyjímečně silná pouta jediné pravdy, tak i zároveń ojedinělé možnosti svobody pluralismu.
A to natolik silné, že ze svého teologického idealistického jádra generuje i společenské ideologie postavené na ateistickém základě.
Jde tedy o věčnou stavbu se zrádnou a mnohdy nevypočitatelnou nosností se kterou slovy pana Dolejše málokdo něco udělá - popř. ano a zas se něco sesype.
Příjemné svátky a hezké volební období......bych rád popřál.



Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bořit, či nebořit zdi? Úterý, 24.Prosince 2013, 17:05:18

Paní Hájková, musím přiznat že po přečtení Vaší námitky jsem po nějakou chvíli měl dojem, že došlo k dosti vzácnému případu, že se v našich náhledech zásadně rozcházíme. Teprve následně jsem dospěl k názoru, že jste to zřejmě myslela poněkud jinak, než jak já jsem to původně chápal.

Jedná se zřejmě o střet individualistického a univerzalistického pojetí člověka, lidské osobnosti.
Já jsem svou myšlenku pojal tak, že teprve tím když člověk dokáže překonat omezení dané mu ať už jeho genetickými predispozicemi či jinými víceméně nahodilými faktory, když tedy člověk dokáže překonat svou počáteční omezenou, jednodimenzionální perspektivu a podívá se na svět i z opačného úhlu, teprve tehdy člověk získá svou univerzalitu, a tedy i svou pravou svobodu.

Vy jste svou námitku - domnívám se alespoň - mínila tak, že člověk nikdy nemůže existovat jinak nežli jako konkrétní individuum; a že tedy zbořením všech těch jemu daných "zdí" by se tato jeho jedinečná osobnost jaksi "utopila" v tom všeobecně sdíleném univerzalismu. Krátce řečeno, každý jednotlivec by pak byl totožný se všemi ostatními.

To je bezpochyby závažná námitka. Ale nemyslím, že by takovéto nebezečí reálně hrozilo. Svou individualitu si tak jako tak každý zachová (pokud zrovna nebyl podroben dlouhodobému a intenzivnímu "vymývání mozku") - takže že by všichni najednou mysleli a cítili stejně jako všichni ostatní, toho skutečně není nutno se obávat.
Jde jenom a právě o to, dokázat překonat, rozvalit tu hradbu mezi "různými bohy"; to jest, překonat tu rozdílnost, různoběžnost našich individuálních představ, názorů, a - ideologií.
Krátce řečeno, aby neznaboh se dokázal alespoň na chvíli podívat na svět očima věřícího, a stejně tak aby věřící zkusil uvažovat jako materialista. Aby skalní pravičák v hloubi své duše pocítil závan sociálního cítění, a stejně tak aby přesvědčený zastánce revolučního komunismu dokázal akceptovat myšlenku, že tržní (a tedy přinejmenším latentně kapitalistické) hospodářství má přece jenom určité pozitivní elementy, které nelze nahradit ani žádným "plánovaným hospodářstvímf", ale ani nějakou "participací" (kteréžto druhé heslo je zřejmě právě aktuální módou levicové části politického spektra).
A tak dále a tak dále. Však on ten věřící respektive spiritualista i nadále zůstane spiritualistou - ale ten "pohled z druhé strany" ho možná donutí k tomu, zpochybnit všechny své "posvátné jistoty", a svůj dosavadní obraz světa rozšířit o nové elementy, o nové perspektivy. A to je to, o co se tu jedná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 24.Prosince 2013, 19:51:18

To byla spíš jen taková otázka ze zvědavosti, co na to řeknete, pane Poláčku. Já jsem určitě pro bourání hradeb mezi lidmi, jen jsem si myslela, že pro některé lidi, co si potrpí na identitu (národnostní, náboženskou a j.), to může být docela problém.
Určitě se v tom podstatném nerozcházíme, ačkoliv mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jestli jsem platónovec jako vy. Taky tu filosofii tak dobře neznám. V jedné kreslené pohádce byl kdysi pavouk, který se jmenoval Vodvšehovosum. To bych mohla být já. Tedy ne, že bych se cítila jako pavouk, ale beru si něco z toho, něco z toho, něco z toho atd. :-) A nevím přesně, co vlastně převažuje.
Veselé Vánoce!

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

těšme se spolu Úterý, 24.Prosince 2013, 20:02:47

pane zilzer - i vám spokojené Vánoce a štasný nový rok, a pokud víte o někom kdo ještě úspěšněji boří skutečné zdi brzdící dnešní nedokonalý svět (ne jen šturmuje ve své hlavě svoje subjetivní představy o omezujících zdech), určitě se budeme rádi inspirovat.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Středa, 25.Prosince 2013, 10:26:10

Nedávno jsem tady tady četl i názor,myslím od pana Vyleťala.
...když si uvědomím tu rozlehlost vesmíru,to celé bohatství přírody...Ale co když svět žádnou hodnotu nemá,co když je to jen naše lidská představa.Třeba svět jenom existuje.Kdyby tuto naši představu o světě podpořil,nebo podepřel i někdo jiný,třeba velryby,nebo mimozemšťané,pak by to asi byla objektivní realita tohoto světa.
Přd lety jsem četl jednu větu,která to dobře vyjadřuje."Nebe a země žádnou lidskost neznají,se všemi tvor zacházejí stejně".
Lidé boha vytvořili proto,aby tuto realitu polidštili,aby ji mohli unést.Je to vidět na Křesťanství,islámu i židovství,budhismus je jiný.


Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Jiřímu Dolejšovi Středa, 25.Prosince 2013, 11:24:2

I já Vám přeji hezké sváteční a hlavně posváteční (těch bývá víc) dny.
Doufám, že se naše země postupně dostane do fáze, kdy antikomunismus přestane být stéblem, jehož se chytjí zoufalci topící se v dnešní odlidšťující ideologické břečce....
Něco nového kolem "bohumínského usnesení"? (Já vím, měl bych se ptát "socanů", kteří to kdysi upekli... Ale nějak mi chybí víra, že to budou oni, kdo věcmi pohne. Zatím to tak nevypadá. Snad přijde nová generace?!)
JZ

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hodnota vesmíru Středa, 25.Prosince 2013, 11:29:17

K panu Havlíkovi: kdysi se jeden specialista na lidskou psychiku o podobném problému, jaký zmiňujete Vy, vyjádřil tímto způsobem: "Život opravdu žádný smysl nemá. Smysl života je nutno si vytvořit."

Opravdu, když se podíváme střízlivým, racionálním pohledem na svět, vesmír, na přírodu kolem nás - to všechno nějakým způsobem existuje, ale to všechno konec konců jenom ve formě nějakých víceméně objektivně probíhajících procesů. Procesů, jejichž účelem a cílem není nějaký "vyšší smysl", ale čistě jen vlastní existence a její zachování.

Jestli tedy to všechno má obdržet nějakou novou, vyšší kvalitu, pro kterou my máme označení "smysl" - pak asi opravdu nezbývá nic jiného, nežli abychom my sami, lidé, tomto pouze existující bytí nějaký ten vyšší smysl existence propůjčili, vytvořili.
Samo se od sebe nic neudělá. Co si pro sebe neuděláme sami, to nebude.
I ta zmíněná náboženství, s jejich "polidštěním reality": bez ohledu na to jestli nějaký bůh objektivně existuje nebo ne, náboženství jako taková jsou výhradně dílem č l o v ě k a. Na počátku každého nového náboženského směru stojí někdo, kdo současný svět uchopil nějakým novým, tvůrčím způsobem. Kdo ostatním lidem sdělil: Doposud jsme náš svět vnímali, pojímali nesprávně, zastaralým, omezeným, nekultivovaným způsobem. Musíme naše duchovní pojímání našeho světa změnit, postavit na vyšší úroveň - pak dostaneme i nový, vyšší smysl našeho vlastního bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Středa, 25.Prosince 2013, 11:47:37

ještě by se dalo hovořit o individuálním smyslu života, tedy jak ho vidí jedinec, a o nějakém společném smyslu. V krizi patrně bude hlavně ten druhý. Co myslíte?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 25.Prosince 2013, 12:18:13

Možná někteří lidé ten svůj individuální smysl nenaleznou bez toho společného smyslu. Možná nakonec nebudou chtít ani žít na světě, který nemá žádný smysl.
Proto si myslím, že společný smysl je důležitý.

Petrasek Milan - penzista

Kolektivní smysl života Středa, 25.Prosince 2013, 12:35:4

je projekt na kterém lidstvo troskotá již od té doby, kdy se z afrického prostoru rozprsklo po celé zeměkouli.
Přesto souhlasím s paní Hájkovou, že tento proces troskotání na cestě za společným smyslem života je důležitý a poutavě inspirativní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kapitalismus a demokracie - dvojčata? Středa, 25.Prosince 2013, 12:35:11

Připojuji se tímto k výměně názorů mezi pány Zilzerem a Rychetníkem z 23. prosince.

V tomto bodě se připojuji k názoru pana Rychetníka: demokracie je skutečně ne-li dvojče, pak přinejmenším rodná sestra kapitalismu.

Ovšem!... Ovšem je nutno velice přesně rozlišit, jakou demokracii máme v daném případě na mysli. Zdali hovoříme o demokracii v jejím původním, ideálním smyslu, v tom smyslu, že lid obecný se sejde, a po vzájemném úradku bude svobodně rozhodovat o svých záležitostech. Takováto demokracie existovala například u starých Germánů, a dodnes existuje jako "palaverová demokracie" v mnoha afrických společenstvích.

Anebo ale jestli mluvíme o "reálné demokracii", tak jak ji poznáváme a zažíváme v jejích současných faktických mechanismech jejích působení a účinkování.
Tyto dvě zcela zásadní - a protichůdné - polohy pojmu "demokracie" se zcela všeobecně nerozlišují; z toho pak vznikají všechny ty zmatky při diskusích na toto téma.

Takže: s onou původní, ideální, "palaverovou" demokracií nemá reálný kapitalismus samozřejmě kromě jména společného téměř nic. Kapitalismus tady není od toho, aby potřeboval nějaké svobodné rozhodování lidu o vlastních záležitostech; kapitalismus sleduje své vlastní zájmy, nepřetržitou - a nekontrolovanou - produkci zisku, bez ohledu na všechno ostatní. Lid nemá o kapitalismu diskutovat (natož pak rozhodovat); lid se má "dobrovolně" podřídit zájmům kapitálu.

Takže, ona původní, ideální demokracie má k nějakému příbuzenství s kapitalismem opravdu velice daleko.
Pokud však pohlédneme na onu "reálnou" demokracii, a na základní principy jejího fungování, pak se dostaneme ke zcela jiným, a v mnohém ohledu asi nemálo překvapujícím výsledkům.

Zopakujme si napřed základní potřeby a požadavky kapitalismu: kapitál, kapitalistická průmyslová výroba potřebuje - na rozdíl od feudalismu - osobně volného, nijakými pouty nesvázaného pracovníka. S k půdě a ke svému feudálnímu pánovi pevně připoutaným nevolníkem nemůže kapitalismus nic podniknout. Kapitál se volně přelévá sem a tam, podle toho kde mu právě kyne největší zisk; a k tomu potřebuje stejně tak volného pracovníka, který se "přelévá" z místa na místo spolu s ním.
Ale pozor: bylo výslovně řečeno, že kapitalismus potřebuje pracovníka v o l n é h o; to však zdaleka neznamená, že by kapitalismus potřeboval pracovníka či člověka opravdu s v o b o d n é h o. To jsou opět dva pojmy, které se zcela všeobecně zaměňují. Kapitalismus potřebuje člověka osobně volného - ale zároveň potřebuje člověka z á v i s l é h o - takového člověka, který se vnitřně ztotožní se základní "věroukou" kapitálu, totiž že jediný smysl lidské existence spočívá v ryzím materiálnu, v neustále narůstajícím konzumu, v hromadění peněz a bohatství.
Ještě jednou, jedinou větou: kapitalismus má zapotřebí člověka osobně volného, ale vnitřně závislého.

Tolik kapitalismus. A co naše - reálná - demokracie? I ona samozřejmě potřebuje člověka osobně volného, nespoutaného, který je dneska tady a zítra tam, dneska volí jednu stranu a zítra třeba zcela jinou, podle vlastních osobních libůstek - neboť právě na tomto osobně nespoutaném individuu je vybudována celá fikce (reálné) demokracie, jako by i s á m n á r o d tady mohl opravdu o něčem rozhodovat.
Ten rozhodující trik reálné demokracie spočívá v tomto: ona nechá lidským individuím tu jejich nespoutanou volnost dělat si co chtějí; ale zároveň je jako člověka, jako reálně existující bytost pevně připoutá k jedné jediné dominantní zájmové a motivační sféře - ke sféře materiální, ke sféře konzumu.
V okamžiku osvobození od diktatury má člověk ovšem ve chvílích prvotní euforie pocit, že je svobodný; velice záhy však zjistí, že - za podmínek tržního hospodářství - má náhle krajní potíže s tím, zaplatit své bydlení, mít dost peněz na jídlo, zabezpečit svým dětem kvalitní vzdělání... A na druhé straně je jeho duše masírovaná neustálou, všudevlezlou reklamou, že jedině takový život má smysl a jedině takový způsob existence může přinést životní štěstí, který je naplněn neustálým pořizováním si dalších a dalších produktů konzumního a zábavního průmyslu.
Takto do sféry materiálna, materiálních potřeb a materiálních motivací polapený občánek nedělá problémy, nevyvádí, nýbrž se víceméně poslušně, nebo přinejmenším rezignovaně smíří s tím, že z veškeré politické "svobody" zde nakonec existuje jediná reálná svoboda: přidat se na stranu pravice, anebo na stranu levice. Kteréžto dvě strany reprezentují dvě základní strategie toho, jak vyžít s kapitalismem: buďto kapitalismus výkonný a dravý, anebo kapitalismus poněkud sociálně ukrocený, ale na úkor jeho výkonnosti.
Z celé počáteční politické "svobody" tedy nakonec zbývá jedině tato dvojí alternativa; přičemž o této alternativě asi leccos výstižného říká stará česká moudrost, že "jeden za osmnáct a druhý za dvacet".

Takže tedy?
Připomeňme si naše první konstatování: Kapitalismus potřebuje člověka osobně volného, ale vnitřně závislého.
A demokracie (ta "reálná")? - Jak jsme zjistili, není o ní možno učinit naprosto jiný závěr, nežli o samotném kapitalismu. I demokracie vyžaduje člověka politicky volného (aby mohl svými rozhodnutími, svými aktuálními politickými preferencemi pružně reagovat na aktuální přesuny v systému) - ale zároveň takového, který je jako člověk svou existencí plně svázán s daným systémem, a nikdy nepřekročí jeho hranice.

Takže: kapitalismus a demokracie opravdu jedno jsou. Kapitalismus a "reálná" demokracie, to jsou dva sourozenci kteří se dokonale doplňují ve své činnosti. Jestliže kapitalismus člověka spoutává s daným systémem čistě materiální mocí, nutností materiálně zabezpečit vlastní existenci, pak demokracie úspěšně manipuluje mysl svých občanů tak, aby se jejich politické postoje a rozhodnutí pohybovaly jenom v rámci stávajícího (ovšemže kapitalistického) systému.

A jak se k tomu všemu vlastně má ta pravá, původní, ideální demokracie? - Asi přesně tak, jako se ideje otců socialistické revoluce měly k mocenskému systému "reálného socialismu": jsou ještě pořád dobré k tomu, aby při slavnostních jubileích byly vyvěšeny jejich vlajky a vzletnými řečemi proklamována jejich hesla; ale jinak jsou zasunuty někam do zastrčených koutků archivů a historických trezorů, aby "příliš nerušily".

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

poznámka na okraj Středa, 25.Prosince 2013, 13:26:29

To, co kapitalismus (přesněji řečeno ona neosobní síla, dynamis, zvaná kapitál) vyžaduje - oním připoutáním k "materiálním" věcem (to "materiální" by vyžadovalo zevrubnpou analýzu - existuje snad "duchovní" vně materiálního?!) je - určitá foremna hedonismu.
Na hedonismus jako fenomén moderní (chceme-li - konsumní) společnosti upozrnil v 80. letech Leszek Kolakowski.
Je to fenomén psychologicky poměrně snadno prohlédnutelný: užívej si, protože jsi na světě "jenonm" jednou.
Ale Josef Čapek k tomu jasnozřivě poznamenal:
"komu jde v životě jen o to, aby se měl dobře, ten nečiní dobře životu."

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Společný a individuální smysl života Středa, 25.Prosince 2013, 13:34:0

Ta souvislost (respektive dichotomie, podle toho jak se na to podíváme) mezi individuálním smyslem vlastní existence, a mezi nějakým vyšším, společným, nadindividuálním smyslem našeho bytí - to je ovšem krajně složité filozofické téma.
A je bezpochyby velká část populace, která zastává ten názor, že si naprosto vystačí se svou vlastní individuální existencí, a že nemá naprosto zapotřebí ještě si zatěžovat hlavu nějakým smyslem obecnějším, nadindividuálním.
A ještě víc: tito vyznavači individualismu by existenci takového vyššího, obecně platného smyslu pociťovali jako nepřípustný zásah do své vlastní autonomie, do své vlastní "svobody". Protože, vůbec jenom připustit existenci nějakého takového vyššího smyslu znamená, převzít vůči němu odpovědnost, mít povinnost za jeho zachování - a to je přesně to, co tito vyznavači "absolutní svobody" bytostně nemohou snést. Že by měli za něco odpovědnost, že by vůči něčemu - je přesahujícímu - měli mít nějakou povinnost.
Jak vidno, není to tedy s nějakým tím "společným smyslem" nijak a vůbec jednoduché.
Nehledě k té notoricky známé skutečnosti, že každý člověk, každé lidské individuum má principiálně svůj vlastní, nezaměnitelný smysl své vlastní existence.

Já bych ale vyšel z onoho vstupu pana Petráska, že "kolektivní smysl života je projekt na kterém lidstvo troskotá již od té doby, kdy se z afrického prostoru rozprsklo po celé zeměkouli".

Ano, tak je skutečně možno se na celou věc podívat: žádný obecně přijímaný "kolektivní" smysl života opravdu doposud nalezen nebyl; a je tedy možno tvrdit, že na něm celé dosavadní lidstvo "troskotá".

Stejně tak je ale možno podívat se na onu záležitost přesně z opačné perspektivy.
Já už jsem tady v některé jiné diskusi - paní Hájková si možná vzpomene ve které, ona si stejně daleko lépe pamatuje co jsem kde napsal nežli já sám ;-) - tak tedy v oné diskusi jsem nastolil tézi, že veškeré to naše lidské hledání pravdy našeho světa, našeho bytí (a tedy nakonec i smyslu naší existence) - že to všechno je jenom jakýmsi "kroužením" kolem jednoho centrálního bodu.
Tento - ovšemže pouze hypotetický - "centrální bod", to je ústřední linie našeho žití, v ní jsou obsaženy všechny pravdy naší existence, v tomto středu bychom dosáhli sebe sama (a tedy i nejvlastnějšího smyslu našeho bytí) - jenže právě protože tady je "všechno", je to pro nás tak krajně obtížné se toho zmocnit, se k tomu přiblížit, uchopit do svých rukou toto vlastní jádro naší existence.
A proto my vždycky uchopíme jenom jednu část oné pravdy, podíváme se na tento střed našeho bytí vždycky jenom z té jedné anebo z té druhé strany - a tuto jednu jedinou perspektivu pak prohlásíme za pravdu celou.
Přesně tímto způsobem se pak rodí všechny ty ideologie, duchovní směry, náboženské představy, teorie, výklady a modely světa, kterými se lidé snaží nahradit ono prapůvodní, jedině pravé poznání.

Takže, znovu: jak řečeno, je možno naprosto legitimně prohlásit, že při tomto hledání toho pravého "středu všech věcí" lidstvo stále znovu a znovu troskotá.
Stejně tak ale je možno podívat se na věc i tak, že všemi těmi dosavadními, byť i pro jejich omezenost, pro jejich partikularismus nakonec ztroskotavšími, obrazy, výklady a modely se stále blíže dostáváme, propracováváme k onomu ideálnímu, pravému středu. Že ho takřečeno čím dál tím víc "obkličujeme" ze všech stran.
A že jednou nakonec přece jenom přijde chvíle, kdy už nám nezůstane ani jediný dílčí, partikulární náhled, který bychom ještě mohli prohlásit za pravý, pravdivý celek - a že nám v tu chvíli prostě vůbec nezbyde nic jiného, nežli ze všech těch jednotlivých částí, dílčích pravd sestavit, složit pravdu celou. Pravdu celou, nezkrácenou, pravdu komplexní - takovou, která bude v sobě zahrnovat všechny dimenze naší lidské existence. V jedné jediné jednotě, v jedné společné harmonii - a přece s poznáním a pochopením, že těmto jednotlivým dimenzím, těmto jednotlivým náhledům na život musí být ponechána jejich relativní autonomie, aby ten celek neustrnul v násilně prosazené "totalitě".

A já osobně mám dokonce takový pocit, že my se už tomuto bodu obratu blížíme. Že jak veškeré možné politické, tak i veškeré možné spirituální modely a alternativy už tady principiálně byly, vykonaly svou historickou úlohu - a že už není možno jí dál jiným způsobem, nežli jejich integrací, překonáním jejich omezených hranic.

Jmenovitě náboženství: pro moderní racionalistické myšlení je čím dál tím méně udržitelná tradiční představa personálního boha - nějaké nadzemské superbytosti která námi posunuje jako figurkami na šachovnici.
Ale na straně druhé, tento osvícenský racionalismus musel historicky záhy učinit své vlastní poznání krajní omezenosti svého vlastního modelu světa, právě co se smyslu lidské existence týká.
Bůh je mrtev, ale racionalismus je pro kočku, bylo by možno konstatovat.
A nezbývá tedy nic jiného, nežli pokusit se o nemožné: smířit, spojit, syntetizovat (ve smyslu syntézy metafyzicko-dialektické) náboženství a ateismus, racionalismus a spiritualismus.
Zdá se to být nemožné? Snad. Ale pokud se nepokusíme o nemožné, pak ten náš společný, pravý smysl našeho žití nikdy nenajdeme.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kapitalismus, konzumismus, hedonismus Středa, 25.Prosince 2013, 14:00:11

Ano, bezpochyby je tu celá řada pojmů které by bylo možno - a i potřebno - dopodrobna rozebrat, ale v rámci těchto diskusí to je jen málokdy možné, je nutno používat pojmy prostě v jejich obecně chápaném smyslu.

Ten vztah kapitalismus, konzumismus, hedonismus - ono je obrovsky obtížné nějakým způsobem myšlenkově přivést dohromady kapitalismus (jako objektivní systém ekonomických vztahů a struktur) se subjektivním světem člověka, a především prokázat že ten - zdánlivě autonomní - vnitřní svět lidského jedince je nakonec přece jenom ovládán, manipulován, dominován oněmi strukturami světa kapitálu.

Konzumismus, hedonismus - to jsou nakonec jenom slova, kritik na to může namítnout, že to je přece zcela "svobodná" volba každého jednotlivce, jestli chce svůj život žít konzumisticky, hedonisticky.

Klíčový se mi proto zdá být tenhle pohled na věc: jak kapitalismus, tak konzumismus a hedonismus vycházejí sice z určitých základních, ale zároveň p r i m i t i v n í c h stránek lidské existence.
Kapitalismus samozřejmě může právem tvrdit, že on a právě on produkuje to největší množství předmětů sloužících k zabezpečení materiální existence člověka; stejně tak konzumismus může argumentovat, co má být špatného na tom pořizovat si takovéto předměty, které usnadňují materiální stránku lidské existence. A i hedonismus může vnést argument do diskuse, co prý má být špatného na tom, když si člověk chce užívat veškerých darů žití, užívat si svůj život plnými doušky tady a teď.
Na tyto argumenty je opravdu nesnadné hledat odpověď; ale jak řečeno, všechny tyto náhledy mají jeden společný kořen, totiž pojetí člověka plochého, přízemního, nekultivovaného, který je faktickým zajatcem jenom těch nejzákladnějších, nejbezprostřednějších, intelektuálně a kulturně nejméně komplexních forem lidského žití.

Zkrátka, rozhodne-li se někdo žít život primitiva a nalézat své "štěstí" vyžíváním se v primitivních motivacích a v primitivních způsobech uspokojení, je těžko mu v tom nějak bránit.
Ale, jestliže se jedná o celé lidstvo, o způsob jeho existence a o jeho budoucnost, pak už se celá záležitost staví podstatně jinak. Právo být člověkem vylučuje právo být primitivem. Může platit jenom jedno druhé, ale ne obojí zároveň.
Kapitalismus je založen na primitivních stránkách lidské existence, a zároveň je podporuje a produkuje.
Pokud žádáme právo na plnohodnotnou lidskou existenci, pak se dříve či později musíme dostat do konfliktu s kapitalismem, a s jeho kolaboranty v lidské mysli, konzumismem a hedonismem.

Petrasek Milan - penzista

Kapitalismus demokracii nepotřebuje, Středa, 25.Prosince 2013, 14:38:42

ale člověk, a především závislý jedinec demokracii potřebuje.
Když bůh stvořil život na zemi, tak se ani slovem nezmínil o demokracii. Řekl běžte a množte se, ale o demokratickém režimu se nezmínil ani slovem.
A tak nezbylo lidstvu než následovat příkazu a příkladu nadřízeného a všemocného. A vzít za své vžitou a neodstranitelnou vzájemnou nerovnost, která štěpí společnost na vůdce a závislé. Jsme si rovni pod tím, který vede.
A tak se v procesu nárůstu civilizačního balastu nadále bezúspěšně pokoušíme o prolomení vrozeného limitu.
O co více toužíme po rovnosti, volnosti, bratrství, mentálně vybaveni dispozicí smečky paviánů, o to více dochází k erupcím brutality za kterou se před paviány a nejen hanbíme .........posteskl bych si ke svátku páně.
Navrhuji proto voličům zajistit v novém roce demokracii takové schopnosti kompromisu, která nastolí mezi vůdcem a závislými pevnou patovou situaci.
Co jiného nám zbývá......řekl bych.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

odbočka (upozornění) Středa, 25.Prosince 2013, 16:53:19

Vyšla nová kniha Jana Kellera - "Posvícení bezdomovců. Úvod do sociologie domova".
Potěšující je, že ve většině pražských knihkupectví (prý) byla před vánoci vyprodaná.....
Listuji v ní, a můj první dojem je, že Keller je čím dál tím lepší.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 10:14:24

Pane Poláčku,to je přesné,když píšete, že bůh je mrtev,ale racionalismus je pro kočku.Co ale s tím,jak spojit náboženství s ateismem?
Jak byly přijaty církevní restituce před rokem,je něco otřesného pro všechny ateisty,je to jakdyby se poslanci snažili oživit mrtvolu a vrátit zpět církev ke svému vlivu,jak ho měla v 19.století.Ale od té doby už se něco stalo,je tu nějaký vývoj,nelze se vrátit zpět.Naši neoliberálové by do 19.století vrátili i ten kapitalismus.
Církevní restituce už se asi nedají zvrátit,ale nedovedu si představit,co by se muselo stát,aby se lidé vrátili k tradiční církvi.
Je to urážka všech ateistů v této zemi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Marx a náboženství Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 12:44:43

Původní téma této diskuse je "komunistický advent"; je vlastně překvapivé, že se při této příležitosti snad ještě vůbec nezmínil postoj Karla Marxe k náboženství. Pokusme se tu teď toto zmeškání napravit. Ono to totiž není vůbec tak jednoduchá záležitost, jak by se napohled mohlo zdát.

Jistě, asi každému je znám onen slavný Marxův výrok, že "náboženství je opium lidu".
A asi také je mnohým známa jeho věta, že "náboženství je povzdech potlačované bytosti" (Seufzer der bedrängten Kreatur).

Bezpochyby, Marx byl ateista, a to sice radikální ateista. Ale, pokud by se jeho kritický pohled na náboženství zkrátil, zredukoval jenom na tyto dva výroky, pak se to opravdu substanciální, co Marx říká na adresu náboženství, omezí jenom na dvě časem značně vyprázdněná hesla.

Marx totiž o náboženství říká ještě něco více; a jak už tomu tak obvykle bývá, to opravdu podstatné zapadlo bez hlubšího zájmu veřejnosti.
Takže: Marx naprosto nezůstává jenom u toho, že by náboženství odmítl jako nějaký čistý nesmysl. Marx je příliš velký myslitel, než aby neviděl, že se za náboženstvím skrývá něco nade vší pochybnost reálného, a dokonce něco velice cenného. Něco pro lidskou bytost naprosto neopomenutelného.

Marx ovšem nezůstává stát u oné vnějškové formy toho či onoho náboženského systému, těch či oněch náboženských představ. Marx se ptá: jak se člověk vlastně vůbec dostane k tomu, aby si vytvořil představu, obraz boha? Proč člověk cítí potřebu vytvořit si obraz jakési všemocné nadzemské bytosti, která v sobě jako ve středobodu všeho dění soustřeďuje nejvyšší lásku, slitovnost, naději?

A Marx odpovídá: jenom a jedině proto, že - respektive když -člověk žije v takových reálných podmínkách, které mu nedovolují, neumožňují všechny tyto pozitivní hodnoty nalézt v jeho vlastním, vezdejším světě, u ostatních lidí. Pro Marxe nejvyšší bytostí pro člověka není nikdo jiný nežli - sám člověk. Jedině "ten druhý" může člověku dát pravou lásku, pravé přátelství, pravý zážitek autentické lidskosti.
Ale za takových životních podmínek, v takových formách uspořádání společenských vztahů, kde lidé jsou od sebe r e á l n ě navzájem izolováni, kde stojí navzájem v pozici konkurence, kde člověk není člověku člověkem nýbrž vlkem, za takovýchto podmínek člověku není možno onu nejvyšší humanitu, ty nejvyšší hodnoty zakusit od svého vlastního spolubližního. A proto tuto svou touhu po lidském, láskou a přátelstvím naplněném žití projektuje do neskutečných, nebeských výšin.
A nyní přijde rozhodující Marxova věta: když člověk nemůže najít v druhém člověku spřízněnou lidskou bytost, pak se toho pokouší dosáhnout oklikou. Přes nějakého p r o s t ř e d n í k a. A tímto prostředníkem je - Bůh.

Takže, ještě jednou: Marx má naprosto pochopení pro to, že za náboženstvím se skrývá něco pro člověka, pro lidskou bytost krajně důležitého, substanciálního. Jenže Marx chce toto lidsky, humánně neopomenutelné dosáhnout, uskutečnit už t a d y n a z e m i, a nechce se spokojit s tím, že tato lidská touha bude navěky projektována jenom do nějakých nedosažitelných, fiktivních nebeských výšin.

Svým způsobem by se naprosto dalo říci: Marx c h c e mít Boha. Jenže ho nechce mít na nebesích, nýbrž na zemi. Nechce ho mít někde na nedosažitelných nebeských výšinách, nýbrž chce ho mít tady, uprostřed lidí, uprostřed vlastní lidské komunity. Uprostřed takové lidské komunity, která se osvobodila od všech pout, které jí brání to nejvyšší, to nejcennější nacházet v sobě samé, v druhém člověku, a nemá už zapotřebí si reálné deficity v humánní oblasti kompenzovat nadreálným, fiktivním božským momentem.

A teď přijde téze, která bude pro leckoho asi velmi málo stravitelná: tímto pojetím se Karel Marx ve skutečnosti nijak podstatně neliší od náhledu - samotného Ježíše!!
Zdá se to být nesmyslné, svévolné, utrhačné tvrzení? - No dobře; tak si za svědka povolejme autoritu nejvyšší, totiž samotného Ježíše.
Co on v tomto ohledu říká svým následovníkům? - "Království boží je TADY MEZI VÁMI." (Lukáš 17, 21)

Tedy i samotnému Ježíšovi se primárně jedná ne snad o nějakou zásvětnou říši boží, nýbrž především o samotného č l o v ě k a; o jeho "tady a teď". Když člověk dokáže naplnit svůj život vezdejší pravým žitím, pak už tím vstoupí do "říše boží". Už tady, na tomto světě. "Říše boží je tady mezi vámi."

Z tohoto hlediska, Marx nečiní nakonec nic jiného, nežli že tento Ježíšův postulát doplňuje, rozšiřuje o poznání, že za určitých společensko-materiálních podmínek je člověku prakticky nemožné, toto pravé, naplněné bytí dosáhnout - a že je tedy napřed nezbytné vytvořit odpovídající podmínky v reálném bytí a žití lidské komunity, lidské společnosti, aby se tato "říše boží na zemi" mohla vytvořit.

Toť vlastně vše; to nejvlastnější jádro celého Marxova projektu komunistické revoluce je obsaženo v této jediné větě. Kruh se uzavírá, radikální ateista Marx se ukazuje být legitimním pokračovatelem Ježíše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Tedy pane Poláčku, Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 12:53:51

teď jste mě trochu předběhl. Zrovna na to téma píšu článek. I toho Lukáše 17,21 jsem kvůli němu včera na internetu hledala, ale stejně ho tam asi dávat nebudu. Nicméně nevadí, nic se neděje. Napíšu přibližně totéž, co vy, jen poněkud jiným stylem.
A panu Havlíkovi vzkazuji: nechte církve, ať si dělají co chtějí; nic od nich nečekejte!

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jak spojit náboženství s ateismem? Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 13:46:8

Pane Havlíku, nejbezprostřednější odpovědí na Vaši otázku je prosté: Nevím.

Kdybych to věděl, už dávno bych s tímto historickým projektem začal.

Nicméně, stav věcí zase přece jenom není takový, abychom museli zůstat jenom u toho čirého "nevím". Nějaké základní linie, kde je možno řešení hledat, se nám přece jenom ukazují.

První směrovku k místu, kde by bylo možno najít řešení, nám může ukázat vyznání, krédo toho, který je obecně považován za největšího génia přinejmenším moderní doby - Alberta Einsteina:

"Jsem hluboce věřící ateista."

Ano, právě tento napohled nesmyslný, paradoxní výrok je tou jedinou větou, kterou může s klidným svědomím vyslovit každý, kdo se chce osvobodit z tradičních, dnes už nemálo přežilých obrazů (personálního) Boha - ale kdo si je zároveň plně vědom principiální omezenosti čistě racionálního pohledu na svět.

Ostatně, že takovýto výrok vyslovil právě Einstein, fyzik Einstein: nejznámější český astrofyzik Jiří Grygar vždycky vzpomíná na to, že za časů socialistického, tedy striktně ateistického režimu to byli právě vědci z oboru fyziky, kteří museli absolvovat dvojnásobné dávky povinných ateistických školení. A to z toho důvodu, že právě mezi fyziky bylo daleko nejvíc věřících.

A sám Grygar tento zdánlivě paradoxní fenomén vysvětluje tím, že jsou to právě fyzikové, kteří při svém zkoumání vesmíru ze všech vědců nejčastěji narážejí na skutečnost, že vesmír v podstatě čistě fyzikálně - vůbec nelze vysvětlit!

Zpátky k tématu. Jakým konkrétním způsobem spojit náboženství s ateismem, to v tuhle chvíli skutečně ještě nevíme. Ale základním předpokladem pro takovouto syntézu (která by skutečně mohla mít potenciál otevřít, zahájit "nový věk"), tak tedy základním předpokladem je na straně jedné prohlédnutí racionalistů, že s racionalismem lze jakž takž uspokojivě postihnout opravdu jenom jednu zcela určitou, omezenou výseč z celého horizontu našeho vlastního (i kosmického) bytí. A na straně druhé prohlédnutí věřících, že jejich tradiční obrazy Boha jsou opravdu dílem a výtvorem minulých věků, ale že je sotva možno zachovat je i do budoucnosti.
Jednou větou řečeno, jestli se takovýto převratný krok lidstva má opravdu uskutečnit, pak ateisté musejí dokázat začít "věřit v Boha", zatímco věřící se musejí stát alespoň oním einsteinovským "hluboce věřícím ateistou".
Dokáží to?

Určité řešení se nám přece jenom rýsuje, a to v podobě východních, asijských spirituálních systémů, jmenovitě buddhismu.
Neboť buddhismus se - ve své čisté podobě alespoň - obejde bez Boha. Je to čirá, ryzí spiritualita, bez jakékoli hierarchie s nějakou dominantní božskou bytostí; i těch nejvyšších duchovních sfér tu může dosáhnout v podstatě každý, svým vlastním úsilím, svou vlastní duchovní prací.
A přitom se buddhismus zjevně naprosto nenachází v rozporu s poznatky moderních věd. Četl jsem kdysi rozhovor s jedním předním švýcarským fyzikem, který byl po setkání se současným dalajlámou zcela uchvácen tím, že buddhismus "střední cesty" se už před tisíciletími zabýval kosmologickými otázkami, ke kterým se moderní fyzika teprve v poslední době začíná propracovávat!

Takže, oním možným řešením, oním možným překlenutím protikladu mezi náboženstvím a ateismem by bylo opravdu jakési "náboženství bez Boha", čirá, ryzí, "ateistická" spiritualita.

Potud tedy dobře; ale na straně druhé, takovouto ryzí spiritualitu není možno "zkonstruovat" na rýsovacím prkně jako v nějaké projekční kanceláři. Jakékoli náboženství se od čisté filozofie liší tím, že má nějakou svou vlastní legendu - nějaký příběh, duchovní cestu svého zakladatele. A tato legenda, tato cesta se - opět na rozdíl od principiálně pojmově-logické filozofie - váže k nějakému tajemství, k mystériu.
A opět: toto tajemství, toto mystérium nelze nějakým způsobem "vymyslet" - to se nás musí dotknout, či spíše my jeho.
Toto mystérium je něco neuchopitelného, nepojmenovatelného, nedefinovatelného - a přece je to u nás, je to v nás, rezultuje to z našeho vlastního žití, a přitom toto naše žití pozvedává do nových, vyšších sfér, kterých bychom jinak nikdy nedosáhli.

V tuto chvíli nemáme ponětí o tom, kde toto magické "něco" moderní doby najít, objevit. Ale mně se zdá, až to jednou (či ti co přijdou po nás) objevíme, pak vůbec nedokážeme pochopit, jak to že jsme to tak dlouho neviděli. Jak jsme kolem toho mohli tak dlouho chodit, bloudit jako slepí, když je to nakonec - ta úplně nejpřirozenější věc na světě, která už dávno vyplňuje naše vlastní žití.

Možná, že opravdu postačí jenom naplno otevřít oči.



Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 13:50:43

Drahá paní Hájková, dozajista pro Vás není tajemstvím, že já u Vás - vlastně od samého počátku - tuším nemalou příbuznost s mým vlastním způsobem myšlení a uvažování.
Ale že už si navzájem i na dálku čteme myšlenky - tak to už mi opravdu začíná být poněkud podezřelé! :-D

A tak se Vám hluboce omlouvám, že jsem Vám "ukradl" toho Lukáše ;-) ; a v každém případě se těším na Váš nový text.

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Poláčku, jedna část idealistů jednadvacátého století Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 14:58:35

se nachází v očekávání takového mystéria, které překryje veškerá dosavadní. Jak poznamenáváte.......takového mystéria, které je něco neuchopitelného, nepojmenovatelného, nedefinovatelného - a přece je to u nás, je to v nás, rezultuje to z našeho vlastního žití, a přitom toto naše žití pozvedává do nových, vyšších sfér, kterých bychom jinak nikdy nedosáhli ....
Nenastane pak problémek pro masy různých neidealistů, kteří s nevolí shlížejí na pestrou historii mocensky zneužitých mysterií?
Dějiny strukturace pyramidy společenské moci nabízí zářné příklady děsně fascinujících legend .......domnívám se.
Apropooo Marx a náboženství, a mysterium marxismu - pan Štampach tu onehdá přikopíroval:
Celý Marxův text zní: "Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho nadšení, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný zdroj útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem. Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy a jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme-li, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. Kritika náboženství je tedy počátek kritiky slzavého údolí, jehož svatozáří náboženství je."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtení myšlenek Čtvrtek, 26.Prosince 2013, 15:54:17

No, pane Poláčku, ve stejné chvíli jako vás mě napadl i ten paradoxní pojem "věřící ateista". Ani jsem nevěděla, že to o sobě prohlásil Einstein. Já bych to mohla o sobě z fleku říct taky. Přitom ovšem naprosto neovládám fyziku!
Ono je vůbec úžasné, když člověk může některé věci odmítat i přijímat zároveň! Ta svoboda myšlení!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Prosince 2013, 04:16:6

A s tím mystériem jste mi trochu připomněl něco, o čem jsem psala v jednom svém starším článku o Tolstém, v samém jeho závěru: http://denikreferendum.cz/clanek/12433-l-n-tolstoj-reformator-nebo-revolucionar

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Racionalismus a mystérium Pátek, 27.Prosince 2013, 20:16:8

Tedy, já jsem se o tom Einsteinově krédu dozvěděl také až relativně nedávno. Ale stejně jako Vám, i mně tento jeho výrok plně korespondoval s mým vlastním náhledem, s mým hledáním nějakého nového "náboženství bez boha".

Ten Váš článek o Tolstém: opět, krásný text (jednou si budu muset prostudovat systematicky všechny Vaše články, stojí to opravdu za to). To jeho - leckdy asi dosti zoufalém, až křečovitém - hledání něčeho, v co by bylo možno legitimně uvěřit, v tom se zrcadlí v podstatě osud celého novodobého člověka. Cítíme, že je zapotřebí v něco uvěřit, chceme v něco uvěřit - ale marně hledáme něco, v co by bylo možno uvěřit opravdu legitimně, aniž bychom přitom museli (alespoň do jisté míry) rezignovat na racionální stránku našeho bytí.

Pan Petrásek: především díky za ten text od Marxe k náboženství, to je opravdu typická Marxova dikce, jedinečným a nezaměnitelným způsobem zde rozkrývá netušené souvislosti náboženského vztahování se ke světu. V tomhle ohledu je Marx opravdu nepřekonatelný.

Co se ale týká toho, že s případným příchodem nového "mystéria" by nastal problém "pro masy různých neidealistů" - ono jde především o to, že ti "neidealisté" mají problém, a to sice zcela zásadní, už teď. A nic na tom nemění to, že oni sami si to neuvědomují.
Totiž, všichni tito "neidealisté" (tj. racionalisté, materialisté, vyznavači moderních věd atd.) stále ještě žijí v domnění, že tento jejich holý racionalismus je dostatečným nástrojem k tomu, nejen vysvětlit, ale dokonce i uchopit tento svět. "Tento svět", to znamená ovšem také: l i d s k ý svět.
Racionalisté se dívají s posměškem na všechno, co přesahuje jejich obzor čistě objektivních faktů; ale to jediné, co oni nakonec mohou vložit do kulturního bytí stávající civilizace, jsou právě jenom holá data technických věd a abstraktní myšlenkové modely.

Před časem televize vysílala reportáž o okultních sektách. A bylo zde učiněno nemálo zajímavé konstatování, že v ateistických Čechách existuje neobvykle velký počet právě těchto okultních skupin a spolků.
A pak zde padla jedna opravdu pamětihodná věta: "Když vyhodíte náboženství dveřmi, vrátí se vám vzápětí oknem v podobě okultismu." (!)

Zkrátka: lidská bytost má v sobě očividně přece jenom nějaký niterný hlad po nějakém vyšším smyslu vlastního bytí. Po takovém smyslu, který je spojen s tajemstvím, s mystériem samotné lidské existence. A když člověk nemá nějakého "regulérního" Boha, pak si hledá alternativu alespoň v okultismu, či jiných náhražkových zábavičkách a vyžitích.

Takže: jestliže se vyznavačům "neidelismu" nezamlouvá termín "mystérium" - proč tedy tito osvícení racionalisté sami nevymyslí něco, co by naplnilo onen hlad lidské bytosti po smyslu vlastní existence, a přitom se to nenalézalo v rozporu se střízlivým rozumem? Pokud by se našim "neidealistům" podařilo něco takového najít a vytvořit, patřila by jim za tento revoluční počin bezpochyby nehynoucí sláva.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 27.Prosince 2013, 22:19:39

Pane Poláčku,lidé to asi nedokáží - zastoupit boha.Když píšete,že Marx se příliš neliší od Ježíše,který říká,že království boží je zde,mezi vámi.
Jak si mají lidé vysvětlit třeba smrt,jak ji přijmout,když jsou také smrtelní.Kde mají vzít tu nekonečnou lásku,soucit,útěchu,dobro?
Ale církve to také nedokáží a ještě si z toho udělali živnost.

Petrasek Milan - penzista

Pane Havlíku pozor Sobota, 28.Prosince 2013, 09:47:55

nacházíte se v arkádiích společnosti, která je na cestě k syntéze ateistických ideálů francouzké revoluce minulého tisíciletí a teistických ideálů křesťanské revoluce tisíciletí předminulého.
Výsledek je doposud ve hvězdách, ale o to více lákavý.
Jde o ladný pohyb pane Havlíku, ale na poměrně šikmé ploše.....upozornil bych.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zastoupit boha? Sobota, 28.Prosince 2013, 12:33:53

Takhle vyřčeno, působí to samozřejmě zcela nesmyslně. A vlastně právě o to se lidstvo pokusilo, v důsledku osvícenství a průmyslově-technické revoluce, Bůh byl ne-li přímo zcela opuštěn, pak přinejmenším odsunut z centra dění na vedlejší kolej čistě osobního vyznání. A lidstvo nyní vzalo svůj osud samo do svých rukou - už nebylo jenom vykonavatelem cizí, božské vůle, ale smělo si teď hledat a razit vlastní cestu do budoucnosti.
Ovšem, jak známo, výsledek této emancipace, toho že "moderní" a "osvícené" lidstvo se postavilo na místo Boha, tak tento výsledek je přinejmenším velice ambivalentní. Ten dějinný optimismus tak důvěrně známý z románů Julese Verna, že čistě svým technickým rozumem lidstvo vyřeší všechny své problémy, vyústil v nemalou kocovinu postindustriální doby. Naším expandujícím průmyslem si úspěšně ničíme samu přírodní základnu naší existence; a zcela se nám vytratil nějaký vyšší smysl naší existence.

Ovšem, s tím projektem "zastoupit boha" to možná nebude zase až tak horké. Alespoň z onoho textu od Marxe je zcela zřetelně viditelné, že Marx vidí věc tak, že emancipace od boha, od víry není nakonec ničím jiným, nežli že člověk si jenom bere zpátky to, co jeho jest. Že tedy veškeré náboženské představy a obrazy jsou jenom nadzemské projekce toho, co reálně existuje už v nás samých, v lidech.

Ovšem, leccos hovoří skutečně pro to, že Marx - přes veškerou bystrozrakost svých analýz - celou věc viděl přece jenom poněkud zjednodušeně. Právě to dělá celou tu záležitost s náboženstvím natolik komplikovanou: Marx měl pravdu, dokonce velkou pravdu - a zároveň ji neměl.

Jak pane Havlíku sám zmiňujete, jsou věci a momenty lidského bytí, které na nějakém čistě materialisticko-racionalistickém základě uchopit, vyřešit nelze. Například zážitek či vědomí smrti.
To jsou opravdu záležitosti, které bez toho či onoho druhu duchovnosti, spirituality uchopit, unést nelze.

Ovšem, tady je zapotřebí velice důsledně rozlišovat: "spiritualita" je přece jenom zásadně jiný pojem, nežli "náboženství". Spiritualita je obecný pojem, obecná kategorie pro označení specifického, nemateriálního způsobu, jakým lidská bytost reflektuje svou pozemskou existenci, tím že ji vřadí do vyšších, nadindividuálních a nadčasových sfér bytí. Náboženství oproti tomu je konkrétní, specifická forma spirituality, která je charakterizována vírou v existenci boha, čili nějaké reálné (respektive super-reálné) nadzemské bytosti.

Proto také vždycky říkám: spiritualitu potřebujeme, ale s onou představou personálního Boha se musíme rozloučit.
Jestliže tedy otázka stojí tak, jestli "lidé dokáží zastoupit boha", pak odpověď musí znít takto: lidé musí najít způsob, jak "boha" zastoupit jiným pojetím spirituality. Takovým pojetím spirituality, které se nenachází v rozporu s naším ratiem; ale které si přitom uchovává svůj autenticky duchovní rozměr.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 28.Prosince 2013, 16:16:49

On se nakonec i původně osobní Bůh dá vykládat nebo pociťovat neosobně, alegoricky. Když člověk čte Bibli, tak pochopitelně taky všemu nevěří, co se v ní píše. Přesto k ní má mnoho lidí pozitivní vztah. Nedávno o něčem podobném byla řeč například zde: http://denikreferendum.cz/clanek/15829-pane-boze-za-co#comment_33597

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 29.Prosince 2013, 12:15:45

Paní Hájková, díky za ten link, byla to zajímavá diskuse, kdyby byla ještě aktuální docela určitě bych do ní sám vstoupil, především ta otázka odpovědnosti tam nebyla podle všeho dotažena až do konce.
Ale snad se tahle záležitost otevře zase někdy jindy, při nějaké jiné příležitosti.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Neděle, 29.Prosince 2013, 12:56:38

Pane Petrasku,děkuji za vysvětlení,že příchod křesťanství ,byla vlastně duchovní revoluce.
Také jsem částečně pochopil,že věřícím na tom začátku,jestli Ježíš vstal z mrtvých ,tolik nezáleží.Pro ně je důležitý ten obraz,ta idea,jako v každé revoluci.
Ta diskuse tady byla dobrá,určitě jsem začal věřící v Boha více respektovat,více jim rozummět.I když jsou tu ještě spousty otázek.

Petrasek Milan - penzista

Jak přemýšliví jsou věřící Pondělí, 30.Prosince 2013, 10:39:20

Pane Havlíku, včera mi jeden z nich poslal svou myšlenku pro Vánoce:
Kdysi se v jednom hostinci setkali Svoboda, Pravda a Láska a počaly se přít, která z nich je tou rozhodující pro lidské štěstí. Svoboda pravila: „Rozhodující jsem já, protože beze mě není možné naprosto žádné štěstí“. Pravda jí na to odvětila: „Ale beze mě není možné žádné skutečně pravé štěstí.“ Láska pak zamyšleně a jakoby pro sebe prohodila: „Beze mě však není možné žádné vrcholné štěstí.“ Tu se však ozvalo zaklepání a do hostince vstoupilo dítě. Představilo se jako Štěstí, uctivě je pozdravilo a řeklo: „Milé dámy, neračte se přít. Já se mohu rodit ne tím, že budete jedna proti druhé, ale jenom tím, že budete tak semknutě trojjediné, jako je trojjediný ten, z něhož Vy i já neustále vyvěráme. Já se vám tu představuji svým jménem pro veřejnost jako Štěstí, ale mé pravé jméno je Spása. Já jsem byla od počátku stvoření přislíbená jako smysl všeho tvorstva a pak zárodečně uskutečněná Tím a v Tom, který se narodil v  Betlémě, žil v Nazaretě, působil v Judsku, byl ukřižován na Golgotě a vstal z mrtvých v Jeruzalémě, aby byl lidem zárukou dosažitelnosti toho pravého, vrcholného lidského štěstí, po kterém všichni touží a které má svou bledou a vzdálenou předchuť v těch občasných zážitcích hlubokého štěstí, které jsou jim dopřány už v jejich svízelném pozemském životě.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

skoky ve vědomí Pondělí, 30.Prosince 2013, 21:36:38

Duchovních revolucí už bylo a snad ještě bude. Jako kdysi monoteistická náboženství, tak nedávno i osvícenecký krok k rozumu. Globální uvažování je možná také rodící se revolucí vědomí.
V poslední době zase narůstá nejen iracionalita ale i konzervativní myšlení. Pokud kvůli tomu společnost nezařadí "reakčně" zpátečku, tak to lze brát jako výraz pestrosti.
Život nikdy není jednosměrka - systematicky couvat někam ke středověku by se mi ale moc nelíbilo.

Luděk Ševčík - OSVČ

A jak je to dnes s osvícenectvím? Úterý, 31.Prosince 2013, 10:52:30

Není dnes snaha ze strany některých církevních hodnostářů toto období z dějin vymazat? Vcelku pochopitelně, neboť takový josefinismus by znamenal, že by přišli o svá tučná bydla. Logicky, neboť myšlenka," že ten, kdo slouží Bohu, je sním stejně spjat, jako ten, kdo slouží společnosti a že morální člověk nepotřebuje k vlastní věčné spáse sprostředkování církve, jako instituce, ale musí mu být dána možnost zniternění jeho víry a projevení účinné lásky k bližnímu", je jim pro svoji nevyvratitelnost nebezpečnější než, nejtvrdší prosazování ateismu.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

a třeba i tak.... Úterý, 31.Prosince 2013, 10:59:14

Amen. PF 2014

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

s Luďkem Ševčíkem Úterý, 31.Prosince 2013, 11:07:23

se shoduji v tom, že považuji "křesťanský" fanatismus, mj. v jeho klerikální formě, za nebezpečnější a škodlivější lidskému duchu než militantní atheismus ("oni" to ale chápou jako "nihilismus" - což je, řekl bych, pitomost!).
Udělali si páni preláti monopol na "péči o duši" a mlátí nás s tím po hlavě - vyhrožují, lísají se, kňourají a pitvoří se o sto šest -

--- Člověk ale přece má víru jakožto způsob života BEZ OHLEDU NA TO, je-li religiózní nebo ne. Tedy pokud ji má ...---

- Ale možná mne a ostatní nějaký odborník poučí o tom, že "bez Pánaboha" to nefunguje...?!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 31.Prosince 2013, 13:47:19

Pokud uvážíme, že je pravda to, co napsal pan Ševčík, pak tedy z jakého titulu mají církve před neorganizovanými věřícími privilegia ve společnosti? Právo na ochranu - ať už majetku či víry nebo dalších věcí?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Křesťané, církve atd Úterý, 31.Prosince 2013, 20:32:22

Pokud by byl zájem dozvědět se něco od zdroje, dovolil bych si doporučit knížku Marka Váchy "Modlitba argentinských nocí". Vácha je biolog a katolicky kněz bez iluzí. Knížka má 175 (malých) stránek, stojí 160 Kč a čte se dobře.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Středa, 1.Ledna 2014, 10:54:28

Tomu podobenství,jak uvádí pan Petrasek moc nerozumím, spása asi není štěstí,ale něco jako záchrana.
Záchrana před stářím,nemocí bolestí a smrtí,které nás nakonec čeká všechny po tom putování světem.
Tak nějak podobně to cítí asi všichni lidé,jen si nedovedu představit,kde by tuto záchranu a útěchu hledali nevěřící.Měla by to být věda se svými omezenými možnostmi?
Myslím,že my nevěřící máme nedůvěru hlavně k církvi,jako sprostředkovateli,proč by měl bůh být zrovna takový?
Ale toho osobního boha si také nedovedu představit,tisíce jednotlivců a tisíce představ,jak by to vypadalo ve společnosti,většina lidí takovou odpovědnost nemá,chtějí být vedeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 1.Ledna 2014, 11:10:8

Ono to možná bude tak, pane Havlíku, že smrt sice existuje, ovšem nemusí nás ovládat. Tedy přesněji řečeno - myšlenka na vlastní smrt nás nemusí ovládat. Smrt nás totiž ovládá skrze naše "ego".
Tudy možná vede cesta, jak se myšlenky na vlastní smrt zbavit. Ovšem nezbavíme se, bohužel, myšlenky na smrt našich blízkých osob.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

raději tolerance než přetahování Středa, 1.Ledna 2014, 13:39:40

pane Kolaříku, myslím že bude užitečnější když vy nebudete zachraňvat moji "duši a já zase nebudu se snažit zbavit vás "berliček".
Snad si můžeme každý nechat to své a věnovat se tomu co nás spojuje a ne tomu co nás rozděluje a vždy rozdělovat bude.
Primární snad není přetahování lidí z protivného tábora, ale přispět společně k tomu aby mohl být svět zase o trochu lepší

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

a když nevíra tak bezútěšnost ? Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 15:02:21

opět zřejmě se míjíme - proč tedy vy osobně kritizujete suverénitu východiska že bezvěrci víru nepotřebují pro jakousi "spásu" ve svém včerejším vstupu nazvaném "záchrana pro nevěřící?".
To že v tom reagujete na "průlomovou" otázku pana Halvlíka přeci není podstatné - na něj jsem neragoval. To že vám taková otázka od nevěřícího připadá průlomová či skandální je zase věcí debaty vás dvou.
Útěcha je věcí psychologickou - a když už někdo hledá především ji, tak to moc odpověď na ontologické otázkxy nedává. Spíš je to o stavu jeho ymlsi.

Petrasek Milan - penzista

Tvorba konsensu mezi občany dvou mikrokosmů Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 16:31:59

V jednom dominuje na všech etážích katolická etika a je obdařen vůči okolí mnohá privilegii.
Ve druhém dominuje na všech etážích ateistická etika a je obdařen skromnějšími privilegii.
Těším se na zralý konsens......doopravdy bez špetky i vlídné ironie.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

možná jsou plody konsensu ještě nezralé ale... Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 19:47:44

Dnes už snad nemusíme vyhlašovat velký Dialog jako kdysi před půl stoletím (ještě za totáče) - tehdy byli za železnou oponou tak tnějak u zdi věřící katolíci, dnes jsme tu v roli nežádoucích parvenue my.
Ale dnes na obou stranách mnozí vnímají že pojítka zejména v praxi (abstraktní etické kodexy nechme stranou) existují - tak jen s nimi pracovat. Já to už zkoušel pojmenovat i na DR - cca před dva a půl rokem :
http://denikreferendum.cz/clanek/11364-o-mostech-mezi-bezverci-a-vericimi
A průnik obou množin (věřících a komunistů) také stále existuje - pár ppraktikujících katolíkůl z našich schůzí taky znám. Takže je na co navazovat....

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

kde je nadějné hledat konsensus Pátek, 3.Ledna 2014, 18:24:18

no dobrá - netahejme se za slovíčka. Psal jste tu sice jasně o oprávněnosti pochyb o útěše bez víry, ale nechme toho. Možná jste to opravdu myslel jinak než to já čtu z napsaného.
Ale nevím co je to ten existující důsledný ateismus (přeloženo bezbožnost) - copak není dost lidí, kteří fikci boha nepořebují a ani nevyhledávají.
A já jdu ještě dál - od bezbožnosti k bezvěrectví - proč by nevěřící musel být nějak víc limitovaný než věřící ?
A už vůbec nechápu jak někdo může v těch co se přiklání k orzumovému poznání nacházet agnosticismus. To skoro vypadá jako by věřili v převahu nerozumového chápání. Ale o nerozumovém chápání lze minimálně jako o limitovaném také hovořit.
Prostě myslím že přes všechny tyhle debaty jsme tam kde jsme byli, bezvěrec s věřícím se navzájem o tom svém nepřesvědčí, do kolečka obhajovat totéž ztrácí smysl a že ten konsensus se prostě musí hledat v oblasti praktického chování.

Jan Dospiva - Orlová

Pane Dolejši Pátek, 3.Ledna 2014, 18:34:50

Víra sklánějící se k tomu, co nás přesahuje, není výrazem slabosti (tj. "berlička"), ale výrazem pokory a realistického uvědomění si vlastní nedostatečnosti, což je stav týkající se všech lidí.

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - Praha-Řeporyje

Pátek, 3.Ledna 2014, 22:17:2

Jan Dospiva:
Co nás "přesahuje" - co vlastně tato věta vypovídá? (To, co mínil Immanuel Kant, kupříkladu?) Jaký postoj Bůh zaujímá k nízkoenergetické ekonomice? Ví to někdo?

Pavel Kolařík:
Bůh není fikce - co/kdo tedy je? Je reálný, skutečný?
Proč má Jiří Dolejš "laskavě" vynechat tu "fikci" - uráží Vás to? Bojíte se o spásu jeho duše? Nerozumím Vašemu požadavku, vážně. Jiří Dolejš, při všech výhradách, které k němu opakovaně mám, evidentně usiluje o rozhovor, konsensus, hledání společného, tedy lidského momentu ve zdejších debatách (a předpokládám, že i v parlamentu). - Je ovšem pravdou, že pan poslanec patří ke spolku, který designovaný ministr kultury nedávno - a ne poprvé - srovnal s "bývalými členy" SS. Dost možná ho to morálně snižuje v očích některých zdejších přispěvatelů?

Autorka článku se ptala na víru ateistů. Máte k tomu co říci, pánové?
Anebo se tu jen budou házet na stůl přednosti toho či onoho pohledu na svět? K čemu to má být dobré?

.....Jen tak maně mě napadá jak propastný rozdíl je mezi Pascalovou sázkou - a sázkou na "jistotu" pana Daniela Hermana (on tím pravda nemyslel Pánaboha, ale spolehlivost své partaje)......

A když už Deník Referendum našel zalíbení v tomto tématu, proč pak netiskne úvahy filosofa Zdeňka Vyšohlída, který o tom přemýšlí přece jen poněkud důkladněji než většina zdejších diskutérů? Přišlo to snad redakci příliš "abstraktní" nebo "učené"?

Jan Dospiva - Orlová

Pátek, 3.Ledna 2014, 22:46:16

Pokud tady ateista bude hovořit o tom, že Bůh je fikce, a věřící, že Bůh je objektivní realita, které se ateisté vzpěčují, nikdy nedosáhneme vzájemně se respektujícího dialogu. Lepší je, když ateista poví "Bůh možná není fikce, ale já v něj nevěřím" a věřící "Bůh je možná fikce, ale já v něj věřím" (jak zpívá Jiří Smrž: "I kdyby nebylo nic než smrt a prázdno, svou duši dávám v sázku").

Co nás přesahuje a co nebo kdo je "tím nejvyšším", na to můžeme mít rozdílný pohled, přesto bychom měli uznat, že my nejsme ředitelé vesmíru.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

nevytvářejme zbytečné bariery Sobota, 4.Ledna 2014, 12:17:21

Pokud bych měl řešit eventualitu boží existence, byla by to hypotéza která by musela být předmětem dokazování - a protože to by byla a) marná činnost - za tísíce let nikdo důkaz nepřinesl b) sám pan kovařík to vědomě dává mimo sféru dokazování, tak to prostě postrádá smysl.
Takže pro mne je tím praktickým polem pro konsensus (jeho potřebu snad uznáváme všichni) otázku "existence" vůbec neřešit, za to řešit to jakým způsobem existujeme my, naše společnost. A pohnutky si klidně můžeme nechat každý ty své. To mi přijde docela fér a může to i fungovat

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Sobota, 4.Ledna 2014, 20:20:36

Nechtěl bych tuto diskusi dál prodlužovat,jen mi připadá zvláštní,že ateismus nijak neodpovídá na otázku smrti,že se jí vyhýbá,jako kdyby ani nebyla.
Všecny duchovní směry se tím zabývají,třeba budhismus více,než samotným životem.Protože smrt je něco nezměrně obrovského,nedá se jen tak odbýt,nebo zlehčit.Je to součást života,který provází jako jeho stín,nedá se jí vyhnout.Proč k tomu ateismus mlčí?
Po těch diskusích tady jsem se s náboženstvím více sblížil,protože na tyto otázky odpovídá.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 4.Ledna 2014, 20:40:36

To bude asi tím, pane Havlíku, že ateismus není duchovní směr.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Mohu se jen optat, zda někdo z přítomných Sobota, 4.Ledna 2014, 22:53:19

náhodou nesledoval tento pořad, kde o těchto věcech diskutovali Jiří Grygar a Dominik Duka?
(Pravda tedy oba věřící...)
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10389664200-spolecny-vyslech/31329232018-spolecny-vyslech-jiri-grygar-a-dominik-duka/

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

A pane Havlíku, Neděle, 5.Ledna 2014, 11:05:42

nejste povinen být nějakým -istou se vším všudy.
Můžete hledat a tvořit.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Havlíku Neděle, 5.Ledna 2014, 12:20:6

jak jste na to přišel? Ateismus se smrtí zabývá: je to ukončení existence živého tvora jakožto vnímající entity. Je nevyhnutelná, ale sama o sobě není nepříjemná. Nelze ji totiž vnímat.
Možná spíše než smrt máte na mysli vědomí vlastní smrtelnosti. Zrovna včera jsem o tom četl pěkný článek v Novém prostoru. Autor, jehož jméno si nepamatuji, uvádí dva způsoby vyrovnání se se smrtelností: vlastní výlučnost (smrt se mě netýká, já budu žit dál, třeba i v jiné podobě) a vnější ochrana (něco mě zachrání, i od smrti, dá mi život věčný).
Ovšem ateismus tyto dvě metody už z principu vylučuje. Jeho řešení trauma smrtelnosti vede skrz nepopírání a netramatizaci. Proč se zabývat něčím, s čím nic nenaděláme? Může vám to připadat jako odbývání či zlehčování, ale je to jedna z forem smíření. Ano vím, jsem smrtelný. Co z toho? Nějaké dopady na život? Ano, samozřejmě. Tak řešme život. Smrt je jen další z vnějších okolností.
Chápu, že ne každý tenhle přístup akceptuje. Jenže, ne každý je taky ateista.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ale jistě že i bezvěrec tu má bohaté pole Neděle, 5.Ledna 2014, 17:29:45

samozřejmě že na thanatologii (obor věnující se umírání a smrti) lze hledět z materiálních pozic - je to prostě intersdisciplinární problém kde se potkávají lékaři a biologové (např. neurochemie umírajícího mozku), psychiatři a sociologové (např. freudomarxisté znají práce o tatntismu jako instinktu).
Počínaje otázkami legitimity euthanasie u trpících a konče pohřební rituály různých kultur jako tradiční psychosociální způsob jak se vypořádat se ztrátou. Takže nejen život, ale smrt přináši řadu problémů, kterou jsou z tohoto světa. To vše lze řešit i zcela věcně bez nějaké karmy, okultismu či víry v život věčný atp. .
A vývoj civlizace přinese problémy další : Futuristicky si např. dovedu představit problém integrity osobnosti při kyborgizaci člověka v oblasti vyšších nervových funkcí - čtenáři kyberpunku ví na co narážím : spojení umělé inteligence a lidského mozku přes biologické rozhraní etc. etc.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

To, že spojení s AI s lidskou Pondělí, 6.Ledna 2014, 11:36:14

přináši nemalé komplikace, ostatně většina z nás bolestně cítí při připojení k internetu, že :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ateismus a otázka smrti Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:57:19

Tak především: ateismus se otázkou smrti opravdu NEzabývá. Prostě a jednoduše to pro něj není žádné téma. Ateismus jako životní postoj odmítá víru v existenci boží; tím pro něj celá záležitost hasne.

Dozajista, otázkami smrti se mohou zabývat ateisté; může se jí zabývat moderní věda, je možno se k ní stavět na základě materialistického světového názoru.

Nicméně, jak je jasně vidět z předešlých ukázek, tento "ateistický" způsob zacházení s otázkou, s prožitkem smrti je svým způsobem až děsivě prázdný, bezcitný. Pojímat smrt jako prostě záležitost "neurochemie umírajícího mozku" či jako "psychosociální způsob jak se vypořádat se ztrátou" - to jsou dokonalé ukázky toho, jak se příslušníci novodobé technické civilizace uhýbají tomu, postavit se opravdu čelem mystériu smrti, tím že toto mystérium převedou na chladné pojmy vědeckých definicí respektive pseudodefinicí.

Smrt, toto nepostižitelné a vlastně nepochopitelné rozhraní mezi vlastním bytím a nebytím, mezi pocity "ještě tu jsem" a "v příští chvíli se rozplynu v nic", mezi vědomím "něco jsem ve svém životě dosáhl a vykonal a zažil" a "už mi nebude možno vykonat a prožít naprosto nic" - v pojmu, v okamžiku smrti je upnut v podstatě celý náš život, a jestliže racionalisticko-ateistické myšlení k tomu nedokáže sdělit nic více, než že se jedná o jakýsi "neurobiologický proces", pak tím tímto myšlení jenom dokonale dokumentuje svou naprostou vnitřní prázdnotu.

"Dívejte se dobře," nakazuje ve filmu Akira Kurosawy "Rudovous" starší, zkušený primář mladému praktikantovi v pokoji s umírajícím starým mužem, "neboť nikdy nemá život takovou důstojnost, jako právě v okamžiku smrti!"

A ve své Písni o kometě zpívá Jarek Nohavica:

"...o smrti
se kterou
smířiti nelze se..."

Už jenom tato dvě krátká umělecká uchopení tématu smrti nám jasně sdělují: smrt, to je něco ve své podstatě magického; něco, čím náš život končí, ale zároveň nachází své dovršení a překračuje, přesahuje sám sebe.

A jestliže ateistický racionalismus a racionalistický ateismus k tomuto magickému rozhraní bytí a nebytí nedokáže sdělit nic více, než že se jedná o "neurobiologický proces", pak v tomto projevu své vlastní nemohoucnosti nemůže jinak, nežli veškerou kompetenci v zacházení se smrtí přenechat "nevědeckému" spiritualismu.

To naprosto neznamená, že veškeré spirituální respektive náboženské představy o smrti a jejím překonání by měly být bezrozporně akceptovány jako platné a legitimní. Jde jenom o to uvědomit si, že smrt je opravdu něčím více, nežli jenom čistě fyzickým zánikem nějakého kusu organické hmoty.

Václav Pospíšil - Záhoří

Omlouvám se, Úterý, 28.Ledna 2014, 04:43:9

nestačil jsem ještě přečíst všechny příspěvky diskutujících. Možná to tu už někdo vyjádřil. Víra je přesvědčení (mimo jiné). Doslova. Přesvědčil jsem se, že Bůh je. Pomohl mi. Proto se příště na něj spoléhám i v jiném případě, kdy jsem se ještě nepřesvědčil a moje přesvědčení se posílí. Tak víra roste.
Paní Hájková věří v lidi.Proč? Protože se přesvědčila o tom. Její přesvědčení - víra poroste tak, jak se bude stále víc přesvědčovat o tom, že existují lidé, kteří pomáhají, dokáží se změnit, jsou empatičtí, atd.
Aby se paní Hájková přesvědčila o dobrotě, atd. lidí, musela s nimi navázat kontakt. Vyjít k nim. Podobné je to i s vírou v Boha. Abychom uvěřili Bohu,m usíme s ním získat zkušenost jako s živým Bohem. Oslovit jej. Poprosit. Třeba i vyjádřit svou nevěřícnost: Jsi-li, .....

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Úterý, 28.Ledna 2014, 14:17:48

Chtěl bych poděkovat panu Poláčkovi,jak krásně psal k tématu ateismus a smrt,přesně tak jsem to chtěl také napsat,ale neumím to.
Evropská filozofie posledních staletí se smrtí nezabývá,pro ni to není žádné téma,ale černá díra o níž nelze nic říci.Co by se stalo,kdyby se tím zabývali? Dostali by se zpátky odkud vyšli,tedy k náboženství.To samé se stalo i budhismu,který byl také filozofií,ale tím,že smrt ze svého poznání nevyloučil,stalo se z něj náboženství.

Petrasek Milan - penzista

Co takhle pokusit se Úterý, 28.Ledna 2014, 14:46:48

o představu počátku a konce naší existence jako záblesku v kosmickém tanci atomů.
Tento nekřesťanský postoj velmi poeticky a i nám pochopitelně vyjádřil tuniský filmař Nace Khemir filmem Bab´Azis.
Arabská kultura je schopna více než džihádu, mj. i moderní demokracie.
Tunisští mají od tohoto týdne ústavu o která se nám nesní.........................vero.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Pospíšile, Úterý, 28.Ledna 2014, 16:48:29

trochu jste mi připomněl modlitbu K.H.Borovského: Bože milý, jsi-li, chraň duši mou, mám-li jakou.
Já jsem výše opravdu napsala, že věřím v lidi. I to může někomu znít jako nemístný optimismus. Ono je dost důvodů jim věřit a dost důvodů nevěřit. Ale právě, že dobré zkušenosti s lidmi, jak říkáte, mám také (nejen ty špatné) a popravdě řečeno - pokud člověk nehodlá s tím kapitalismem či se zákonem trhu jen tak v klidu splynout a smířit se s tím, že se bude starat jen o sebe a o to, co se ho bezprostředně týká, pak nezbývá nic jiného, než věřit v nějaký lidský vývoj.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.