Papež František píše ve své první a dosud poslední encyklice „Lumen fideii“ (Světlo víry), že člověk, který nachází cestu k Bohu, vidí svět kolem sebe jinak. Jinak nežli ti, kteří mají k Bohu dosud daleko, anebo s ním vůbec nepočítají. S tím souvisí ještě jedna teze, kterou sice ve Františkově encyklice nenajdeme, ale implicitně vyplývá z vidění světa skrze víru v Boha: vše, co se člověka dotýká, má svoji bytostně náboženskou stránku.

K čemu doba adventní

Navykli jsme si vnímat dobu předvánoční jako uspěchanou přípravu na nevšední estetický zážitek. Víme, co se dle křesťanského vyprávění v Betlémě před dávnou dobou odehrálo, avšak skrze světlo víry, jak o něm píše František, vidí jedinečný betlémský příběh jen někteří. Nevadí, vždyť vše, co není, může být. Od toho je tu advent.

Čas adventu není jen časem chystání jednoho výjimečného a duši povznášejícího večera. Je to čas zastavení, usebrání se, přehodnocení a uspořádání hodnotového žebříčku. To vše proto, že za pár týdnů se narodí ten, který vnese do našeho světa to jediné, co dává naší existenci pravý smysl, co překonává dokonce i smrt, jíž se po celý pozemský život bojíme. Ježíš Kristus.

Kdo je Ježíš? Křesťanští učenci i laici o Ježíšovi toho napsali a promysleli tolik, že postrádá smysl to kvantitativně vyjádřit. V jednom se všichni shodují: Ježíš je sám Bůh, je to Bůh v lidském těle. V těle, v němž nakonec zakusí fyzickou smrt.

Ježíš je bytost absolutní. Absolutní v tom smyslu, že je zdrojem čehosi trvalého a na všem ostatním nezávislého. Ježíš je původcem nekonečné lásky, je absolutním dobrem, je dokonalým vzorem člověka a pravým smyslem a cílem jeho života.

Advent říká: udělejte Ježíšovi cestu, udělejte cestu Bohu, udělejte cestu Duchu svatému. Advent je jisté ozřejmění Svaté trojice, v níž všichni tři tvoří jeden celek, přičemž každý z Trojice je zároveň oním celkem. Ježíš zde ukazuje Boží pokoru, když na sebe bere úděl obyčejného a smrtelného člověka. Nechte Boha vstoupit do své duše, dejte Jej na první místo a uvidíte, že o nic dobrého nepřijdete, to je jazyk, jímž k nám promlouvá o adventu Bůh.

Advent také říká: nelpěte na pomíjivých cílech, zbavte se lži o vlastní výjimečnosti, předřaďte dobro druhých dobru vlastnímu a uvidíte, nic vám chybět nebude. Ježíš to říká ještě dokonaleji: „Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Tak jednoduché to je, i tak složité. A jak se zdá, takové to také zůstane do chvíle, než náš pomíjivý svět dospěje ke svému konci. Jednoduché pro ty, kteří své srdce Bohu dávno otevřeli a v Božím řádu nejenže nespatřují nic, co by je omezovalo, ale nacházejí v něm plnost lidské svobody. Složité pak pro ty, kteří by v míře tu větší, tu menší, chtěli být bohy sami a každé vnější omezení chápou jako ohrožení sebe sama.

Advent je tu ovšem pro všechny. A jestli pro někoho přece jen o něco více, pak pro ty Boha teprve hledající. Neříká snad Ježíš: „… právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“? Papež Jan Pavel II. k tomu dodává: „Nebojte se.“

Jeden by řekl, tak jednoduché to je, a pořád nic. Pořád války, násilí, chudoba, rozvody, slzy, neštěstí a nemoci. Jednoduché je přijmout to rozumem, ale srdcem? Jednoduché je o tom mluvit, ale konat podle toho?

Advent jako konec hledání

Boží nabídka člověku - také v podobě adventu - je nabídkou služebníka. Ježíš totiž nepřichází, aby panoval, ale aby sloužil. Ostatně, ne nadarmo nesou v sobě nároky kladené na správce věcí veřejných Ježíšův vzor Boha - služebníka. Aby však Boží nabídka služby člověku přinesla ovoce, musí být člověkem přijata. Nikoliv za pomoci PR agentur, marketingových triků či pod hrozbou zákona, ale nezávisle, dobrovolně, srdcem.

Dokud se tak dít nebude, budou nad člověkem vládnout jeho vlastní slabosti v podobě vládců, kteří se s obrazem Boha - služebníka rozcházejí. Lhostejno zda-li patří vládci do tábora levice či pravice, lhostejno děje-li se tak v režimu, jemuž říkáme demokracie, či nějakém jiném.

Pravou příčinou neblahého stavu naší republiky a nejen jí, je bezpochyby odklon člověka od Boha. Jen se podívejme, kolik projevů lidského chování, jež se dávno stálo normou, odpovídá Božím normám. Lze se pak divit, že se nacházíme právě tam, kde jsme? Také k tomu má advent co říci: obraťte se a konejte, co je dobré v Božích očích, nikoliv v očích lidských.

Biblická vyprávění jsou zvláštní tím, že nám často líčí příběh, který se kdysi stal. Zároveň je to však příběh, který se neustále opakuje. Jen kulisy a obsazení se s časem mění.

Příběh Adama a Evy je rovněž stále opakujícím se příběhem o odmítání Boha člověkem. Abrahámův příběh vyjití z Uru, jakož i příběh o obětování Izáka, je věčně opakujícím se dilematem mezi poslušností Bohu, jehož prozřetelnost překračuje naše vnímání, a krátkozrakostí mnohých lidských tužeb.

Příběh vyjití židů z Egypta ukazuje na spásu, které se člověku dostává, nechává-li se vést samotným Bohem. Osudy starozákonních proroků jsou věčně zelenými příklady plutí proti proudu pohodlnosti, prospěchářství a slepé oddanosti momentálním držitelům moci.

Ve všech těchto příbězích a mnoha dalších nalézáme adventní moudrost o tom, že jedině následování Božího plánu přivede člověka do náruče Boží, v níž najde hojnost dobra a všeho, po čem nemocné lidské srdce dychtí.

Když jsem poprvé četl Bibli - což bylo pro mne ze začátku čtení dosti obtížné - stále jsem čekal na lidskou postavu, s níž bych se mohl ztotožnit. Abrahám, Mojžíš, David, Šalamoun, to byli lidé po mnoha stránkách příkladní a dobří, ale všichni v nějaké míře Boha také zklamali.

Pro každého z nich jsem se na počátku jejich životní cesty nadchl, ale když jsem dospěl ke konci, můj prvoplánový obdiv — díky jejich hříchům — opadl. Malá odbočka: ostatně, není právě otevřenost, s jakou nám Bible líčí slabosti svých hrdinů, důkazem její pravdivosti?

Až tehdy, když jsem dospěl k Novému zákonu, jsem našel to, co jsem hledal. Ježíše z Nazareta. Člověka a Boha zároveň, který Boha Otce nikdy nezarmoutil, nezklamal, člověka, který se v každé situaci zachoval podle nejvyšších mravních měřítek. Těch, která nenastavuje člověk, ale Bůh. Díky Ježíši do mne vstoupila radost. Nikdy neubývající jistota, že jsem na správné straně, že nebloudím, že jsem nalezl pevný bod, jímž mohu vše poměřovat a na něhož se lze spolehnout.

Také to, a možná především to, je dobrá zpráva adventu: přichází ten, který nám ukazuje, jak máme žít. Nejsme už vydáni napospas hledání, nejsme vydáni všanc vrtkavosti lidské moudrosti, máme mezi sebou toho, v jehož šlépějích dojdeme k bezpečnému cíli. Do Boží náruče cestou, na níž nás ani smrt nezastaví.

Závěr podle Františka

Papež František, ještě v době, kdy zastával úřad arcibiskupa v Buenos Aires a argentinského primase, kázal také na ulicích. Nebál se mluvit o změnách, k nimž musí v tomto plačícím světě dojít, aby nepravosti, jako je obchod s lidmi, nesnesitelná chudoba, pohoršující bohatství, korupce, drogy, prostituce, války a násilí, byly vymýceny. V tom zápalu pro věc Boží však František dodával (volně cituji): „Nejsme revolucionáři, nejsme posedlí nenávistí. Usilujeme o dobro cestou pokoje, prostřednictvím lásky.“

Otevřít svá srdce Bohu, který přichází, aby je naplnil svým pokojem, dobrem a láskou, takový je cíl i smysl adventu. Také toho letošního, vždyť na Boží věci se nic nemění. Adventu, který se rok co rok opakuje jako staré biblické příběhy, aby každý, kdo to letos ještě nestihne, o svoji šanci nepřišel. Bůh nám už dávno vyšel v ústrety a podal svoji pomocnou ruku. Stojí o nás o všechny, o dobré i špatné, vzorné i darebáky. Také nyní o adventu je řada na nás.