Turecko ve dnech po převratu: istanbulské zápisky

Jana Nováková trávila dny kolem sporného pokusu o puč přímo v Istanbulu na univerzitní konferenci. Formou reportážních zápisků přibližuje nejen proměnu atmosféry, ale i názory Turků a Kurdů, s nimiž mluvila v době začínajících represí.

Jana Nováková

06.08.2016 11:49

Související

Jak už dnes všeobecně známo, v noci z pátku 15. července na sobotu proběhl v Turecku neúspěšný pokus o vojenský převrat – dosud ne zcela vyjasněný a provázený několika výklady, přesto krvavý a s dalekosáhlými důsledky. Druhý den ráno v Istanbulu byste však při pohledu do univerzitního kampusu a blízkého okolí nevěřili, že jste pouhých pár kilometrů od centra dění, která plnilo média po celém světě. Obchody a kavárny fungovaly, studenti hráli fotbal a popíjeli v kavárnách kávu a čaj.

Sobotní ráno byl také druhý den mezinárodní konference, na níž do Istanbulu sjeli akademici i aktivisté z balkánských zemí, Izraele, USA, Ruska, Turecka i České republiky. Název zněl Lidé v pohybu: Násilí a solidarita v jihovýchodních periferiích Evropy.

Nomen omen. Události se kolem nás daly do pohybu a všichni jsme byli svědky mnohem více násilí, ale i solidarity, než jen v příspěvcích během konferenčních diskuzí.

Po té, co jsme ráno společně vyhodnotili bezpečnostní rizika, jsme se všichni rozhodli v programu konference pokračovat. Tureckým účastníkům začaly chodit sms, aby lidé vyšli do ulic „podpořit demokracii“. Podpora demokracie se však hned během soboty několikrát zvrhla v lynčování.

Zvlášť v prvních dnech po pokusu o puč mne proto překvapil klid, se kterým přistupovali ke všemu domácí účastníci konference. Přestože zde někteří z nich mají rodiny, vše působilo, jako by pro ně bylo v danou chvíli nejdůležitější, aby konference dál probíhala.

„Máme pocit, že neexistuje žádná správná věc, která by se v současnosti dala dělat. Pokud člověk zůstane doma, je pučista, pokud vyjde do ulic, podporuje Erdogana,” vysvětlila mi Auryn, která přednáší na univerzitě sociologii.

Ve válce už jsme dlouho

Život v Istanbulu se jakoby vrátil do normálu, podle některých až příliš rychle. Teprve postupně začalo z rozmluv s účastníky konference vyplývat, jak moc jsou uvnitř otřeseni. „V noci zemřelo 200 lidí a ráno byste na ulici nic nepoznali. Ano, i ve válečných zónách sice ráno lidé vstanou a jdou do práce, ale tohle by se nemělo stávat normou. Ještě nevíme, do jaké reality jsme se to probudili,” řekla mi také Auryn.

Během dalších hodin a dní začaly přicházet první zprávy o zatýkání a propuštění soudců. „Režim měl většinu změn v plánu již dlouho, civilní převrat probíhá už skoro rok. Vláda převzala moc nad většinou médií, byla zrušená poslanecká imunita,“ vysvětlili mi místní.

„Doufali jsme, že když minulý rok (vládnoucí strana) AKP nezískala většinu, věci se budou zlepšovat. Místo toho se ale začaly měnit k horšímu.“

Celý Istanbul zaplavily v prvních dnech po převratu turecké vlajky. Foto Jana Nováková

Ještě v sobotu zazněly na konferenčním panelu příspěvky věnující se kurdské otázce. Jeden přibližoval boje Kurdů v Rojave, druhý byl exkurzem do historie. Po skončení panelu padla otázka: „Obávají se Kurdové represí po neúspěšném puči?“ A suverénní odpověď: „Ne, válka už tu je. Věci již nemohou být horší.”

V oblastech na jihovýchodě země je výjimečný stav vyhlašován s přestávkami už skoro rok, turecká armáda se tvrdým způsobem snaží potlačit boje Kurdů za autonomii. Kromě ztrát na životech v bojích je i vysoká míra sebevražd u mladých lidí, kteří se vrátili z bojů.

Cílem konference bylo setkání a spolupráce lidí, kteří se věnují stejným tématům v různých zemích. Vedli se diskuze mezi těmi, kteří pracují se syrskými uprchlíky přímo v Turecku, a těmi, kteří s nimi přišli do kontaktu na Balkánské cestě v Řecku či Makedonii. Řešilo se, jaké otázky jsou aktuální ve feministických bojích v Rusku a jaké v Turecku, mluvily ženy, které svůj feminismus definují sekulárně, i ty, které svůj feminismus vysvětlují z muslimské pozice.

Příspěvky i diskuze byly zajímavé. Přes vnější klid však bylo stále patrnější, že všichni mají v nastalé situaci problém se soustředit.

Situace v istanbulských ulicích mezitím začala připomínat výjevy z Orwellova románu 1984.

Proměna atmosféry
Výzvy ze strany vlády lidem, aby vyrazili do ulic, neustaly ani po sobotě, ani po neděli. Náměstí Taksim známé z velkých protestů proti kácení parku Gezi před několika lety se plnilo večer co večer lidmi oslavujícími „vítězství demokracie“. Každý den bylo v ulicích k vidění víc a víc rudých tureckých vlajek, stupňovaly se nacionalistické apely. Národní prapory doplňovaly místy i vlajky ázerbájdžánské, turkické či svobodné Sýrie. Nad hlavami stále létaly vrtulníky.

Pochody se konaly i v jiných městech. V Malatyi ve východní Anatolii například dav provládních protestujících napadl lidi z alevitské muslimské komunity. „Myslím, že je to proto, že protestující mají spoustu energie, a přitom tu není nikdo, kdo by schvaloval puč, kdo by řekl, že je z hnutí, které puč zorganizovalo. Takže si vybíjejí energii na komkoliv,“ řekl mi jeden ze zdejších studentů politologie.

Obavy, že se provládní protesty promění v násilnosti, měly za následek i změny v programu konference. Dalším typickým jevem byl příval různých často si protiřečících zpráv. Po zprávě o počtech propuštěných akademiků a informaci, že akademikové nemohou opustit zemi, následovalo například oznámení, že se akademikové chystají protestovat. Posléze se však ukázalo, že jde o provládní manifestaci.

Ke konci víkendu už nervozitu přiznávali všichni, stejně jako to, že většina nekuřáků začala zase znovu kouřit.

Pro turisty změna k lepšímu
Pro běžného turistu mohl být pobyt v Istanbulu ve dnech po převratu paradoxně příjemným zážitkem. Zprávy o rozvášněných lynčujících davech běsnících po celém městě se nepotvrdily – biti Erdoganovými stoupenci byli zejména vojáci, kteří se pátečního pokusu účastnili a v sobotu ráno se vzdali.

Ve městě byl během víkendu menší provoz, městská doprava byla zdarma, v historickém centru se dalo příjemně procházet. Prodavači zmrzliny tradičně lákali zákazníky pokřikem a údery kovových kleští.

Lidé v ulicích přes den s tureckými vlajkami se na cizince usmívali, bylo vidět, že se upřímně ze zmařeného pokusu radují. Běžně se daly potkat i malé děti s cedulkami „Proti puči.“

Pokud jste se jako cizinec náhodou ocitli v obklíčení policie, autobusů a davů s vlajkami a projevili obavu o své bezpečí, nejbližší anglicky mluvící místní vás okamžitě uklidnil, že o nic nejde, a neváhal s vámi jít dlouhou cestu pěšky, jen abyste bezpečně dorazili na místo, kam potřebujete.

Turisté si v době začínajících represí užívali poloprázdné historické centrum. Foto Jana Nováková

Do té doby, než někdo začal překládat proslovy nebo projevy v televizi, mohl mít člověk klidně pocit, že Turecko třeba jen vyhrálo mistrovství světa ve fotbale.

Vítězství nad armádním pučem se stalo důvodem k manifestaci národní hrdosti a někteří lidé to s tím i komentovali. „Konečně tato země něco vyhrála,“ řekl mi kolemjdoucí, který mi ochotně pomohl najít cestu do hostelu.

Avšak ten, kdo doma sledoval zahraniční média, alarmujícím skutečnostem neunikl: tisíce lidí byly pozavírány, Turecko vyhlásilo výjimečný stav, vláda odstoupila od dohody o lidských právech a desetitisíce přišli o práci.

Motivace protestujících
Istanbulské konference se zúčastnili i lidé z aktivisticko-uměleckého kolektivu, který točí dokumenty o protestních hnutích. Popisovali, jak si vláda osvojila rétoriku protestů na záchranu Gezi parku, které před třemi lety sama tvrdě potlačila. Svolává lidi právě na Taksim, který má pro Turecko velký symbolický význam. I metro a autobusy jsou zdarma, stejně jako tomu bylo během protestů na Gezi parku. Je snadné podlehnout přesvědčení, že účast na provládních protestech je správná věc.

Pro úspěch převratu tu nebyl nikdo. Společnost se ale začala postupně polarizovat na ty, kteří chodí oslavovat na vládní protesty, a na ty, kteří mají obavy. Lidé z obou táborů se přitom potkávali každý den i na univerzitě.

Motivace lidí k účasti na provládních demonstracích byly různé. Ani oni sami si často nebyli jistí. Studentka, která se účastnila provládního protestního shromáždění na Bosporském mostě (dnes již je přejmenovaném na most Mučedníků 15. července), kde lidé vyjadřovali vlastními transparenty „podporu demokracii“ a současně požadovali mír v kurdských oblastech, se svěřila, že je „skvělé, že jsou lidé na ulicích.“

Na druhou stranu se i ona se zjevně obávala stoupající nenávisti mezi protestujícími a ohromovaly ji počty lidí, kteří byli zatčeni a zadrženi. „Jak si mohou být tak jistí, že právě tito lidé byli ti, kdo byli zapojeni do přípravy puče? Není dobré, že se společnost tak polarizuje, pořád je to jenom polovina lidí,“ řekla mi.

„Oslavujeme a hlídkujeme v ulicích, aby se armáda nepokusila o další puč,“ sdělil mi pak ještě návštěvník na hostelu. Represe po armádním puči v roku 1980 byly velké, obavy z diktatury armády umně živené vládní propagandou dělají své.

Perspektiva levice
„Hned po pátku se na levici debatovalo nejvíce o tom, jestli to mohlo být zinscenované, jestli to bylo pouze divadlo, které umožnilo provést Erdoganovi jeho vlastní převrat,“ řekl mi později Foti Benlisoy, aktivista z istanbulského kolektivu Baslangic, a pokračoval: „Byla zde nicméně jasná tendence říci napřed Ne puči a až potom Ne civilní diktatuře. To druhé teď v tuhle chvíli začíná nabírat na důležitosti. Protože už začaly radikální čistky.“

Fotiho pohled odpovídá mínění většiny zahraničních pozorovatelů: prezident Erdogan používá nezdařený pokus o puč k tomu, aby se zbavil všech svých nepřátel uvnitř státu. Foti očekává ještě další radikální změny ve školství a v armádě. Erdogan je dle něj na cestě stát se národním vůdcem.

„Erdogan nepotřeboval lidi v ulicích, aby se zbavil protivníků, opozice v Turecku už je dávno zpacifikovaná policií. Potřeboval je, aby dodali legitimitu změnám, které provádí uvnitř státu. Za svoláváním lidí do ulic je i snaha o okupování veřejného prostoru a o vytlačení jakékoliv jiné možné opozice. Pro nás je teď důležité se spojit a najít cesty a prostor, jak se postavit se proti civilní diktatuře, najít cesty, jak oponovat tvrdým represím a omezování svobody,“ říká Foti.

Národovecké motivy svítily také z displejů autobusů městské hromadné dopravy.Foto Jana Nováková

Nedokážu si představit, jak v atmosféře strachu, masivního zavírání lidí bez naděje na spravedlivý soudní proces a tradice tvrdého policejního potlačování projevů občanské neposlušnosti se někdo dokáže postavit na odpor a mobilizovat lidi. V Turecku je ale míra toho, kolik jsou lidé ochotní riskovat, kvůli tomu, čemu věří, úplně jiná, než na co jsme zvyklí ze střední Evropy.

Týden od pokusu o vojenský puč nabylo propouštění a zatýkání ještě děsivějších rozměrů. Svůj klid začali ztrácet i kurdští aktivisté. Pořád mají pocit, že se jich to netýká, ale ztrácejí jistotu.

„Vždycky, když říkáme, že věci už nemohou být horší, tak jsou pak horší. Prostor pro zhoršování je tady vždycky. Nejdřív jsme si říkali, že se nás to netýká, že se ti dva (strana AKP a z převratu obviněna Güllenova síť) požerou navzájem. Teď máme strach, aby se to neobrátilo proti nám. Teď je nejdůležitější dostat do bezpečí naši tvorbu,” vysvětlují.

Po skončení konference řešili, jak dostat záložní kopie serverů s dokumentárními filmy přes hranice ven z Turecka, protože stránky mohou být kdykoliv vyřazeny z provozu a oni zatčeni. Nikdy bych si nemyslela, že něco takového zažiju. Promýšlejí také, co dělat na podporu již uvězněných přátel. Všichni vidí situaci jako vážnou, ale o emigraci nikdo neuvažuje. „Není to v tuhle chvíli správná věc,“ odpovídají na nevyřčenou otázku.

Proti puči, proti diktatuře
V neděli 24. července, tedy devět dní od pokusu o puč, proběhla první demonstrace, kterou nepořádala vládnoucí AKP, ale opoziční kemalistická strana CHP. Měla zakázány vlajky a symboly strany, povoleny byly jen vlajky s Atatürkem. Na akci byli pozváni i prominenti z AKP. Podle některých tak vládnoucí a opoziční strana ukazují jednotu. Přesto zazněla z úst jednoho představitele CHP kritika postupu vlády.

Lidé z Fotiho kolektivu Baslangic zveřejnili na internetu výzvu k účasti na demonstraci, aby každý vyjádřil jasné Ne represím. Skutečně se sešlo dost lidí z různých okruhů. Mluvilo se i proti výjimečnému stavu, proti mučení uvězněných či obecně proti represím. Objevil se i transparent s nápisem „Proti puči, proti diktatuře“. Vše zachytila zahraniční média.

Následující den v pondělí se opět konaly provládní demonstrace na Taksimu i na dalších místech v Istanbulu, v Besiktasi bylo společné setkání vládní a dvou opozičních stran, na němž se svorně burcovalo proti zrádcům. Turecké státní vlajky a vlajky s Atatürkem teď vlají společně.

V televizi běží stále dokola záběry z pokusu o vojenský puč a střelby armády do lidí, do toho probíhá debata o znovuzavedení trestu smrti. Jsou uvěznění další novináři. Sedíme na břehu moře, turecká vlajka vlaje spolu s ázerbájdžánskou a turkickou, v kavárně hrají válečný pochod Otomanského impéria.

Červenou tureckou vlajku doplňovala na řadě míst modrá turkická a barevná ázerbájdžánská. Mezi nimi zde také černobílá fotbalového klubu Besiktas. Foto Jana Nováková

Výhledy do budoucna
Podle lidí z kolektivu Baslangic bude veřejný život čím dál tím těžší – pro Kurdy, Alevity a vůbec pro všechny, kteří nepodporují vládnoucí AKP. Všichni mluví o tom, že opoziční skupiny se musí spojit a vytvořit sítě solidarity. V současnosti se musí krom tvrdé represe státu vypořádávat ještě s radikalizující se částí veřejnosti, která oslavuje v ulicích.

Pobyt v Turecku jsem kvůli hektickým změnám nakonec musela zkrátit. Autobusové nádraží Bayrampasa, ze kterého jsem po deseti dnech odjížděla, se za tu dobu změnilo k nepoznání. Koncentrace červených vlajek na metr čtvereční na nádražní budově je k neuvěření, na displejích na autobusech městských linek přeblikává s číslem autobusu a nápis Turecko. Na všech reklamních poutačích je v národních barvách nápis Suverenita národa. Vlastenecká horečka se stupňuje.

Přemýšlím, kdy tahle horečka Turecko přejde a jak dlouho ještě vydrží zbytky zdecimované občanské společnosti v těchto podmínkách oponovat pomalému nástupu diktatury a omezování svobody.

Řada lidí z liberálních kruhů už naději dávno ztratila a obávají se nejhoršího. „V současnosti jsem smířená s diktaturou, jen doufám, že se to obejde bez ztráty na životech, že nebude občanská válka,“ shrnula za všechny studentka, která pracuje se syrskými uprchlíky.

Pár dní po mém odjezdu byla uvězněna studentka filozofie z univerzity, kde probíhala konference, a čistky se rozeběhly naplno i v mediích. Zastaveno bylo vydávání pětačtyřiceti novinových titulů, odpojeno bylo šestnáct televizních stanic, třiadvacet rádií a tři zpravodajské agentury. Přímo zatčeno bylo nejméně dvaačtyřicet novinářů.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Bílek - Husle

Moc díky Sobota, 13.Srpna 2016, 09:04:17

paní Nováková za tuto reportáž.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.