Chci přispět X

V Turecku se zřejmě nikdo o vojenský puč nepokoušel

Petr Uhl komentuje výjimečný stav v Turecku. Podle jeho hypotézy si tam pokus o vojenský puč vymysleli a prezident Erdoğan tam nyní organizuje ústavní převrat.

Podle nějakého, bohužel blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění či ankety z pondělka či úterka se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč minulý týden nekonal. Podle nich bylo jeho „odhalení“ krokem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana k dalšímu upevnění autokratické moci.

Asi polovina lidí v Turecku si prý ale podle tohoto průzkumu myslí, že tam v pátek pokus o puč byl, a že Erdoğan má pravdu, když tvrdí, že jeho iniciátorem byli lidé kolem muslimského intelektuála a bývalého duchovního Fethullaha Gülena nebo i Gülen sám, případně s pomocí USA. Gülen byl Erdoğanův přítel a rozhodný politicko-náboženský spojenec, ale jak už to tak v sektářském prostředí bývá, před několika lety se s ním rozešel a žije v USA v exilu.

I když nejsem příznivcem konspiračních teorií, koketoval jsem s myšlenkou předstíraného puče už od pátku. Ale až okolnosti vyhlášení výjimečného stavu ve středu večer mě přesvědčily, že pravděpodobnější je hypotéza první.

Mé počáteční podezření bylo historické. Už v roce 1973 tvrdili stoupenci chilského generála Augusta Pinocheta, že vojenským převratem předešli komunistickému puči, který chystal prezident Salvador Allende. Ještě silněji se tak argumentovalo v roce 1965, při vyvražďování celých vesnic v Indonésii, jejichž starosta se předtím hlásil k Sukarnově „komunizmu“. Tehdy, bez větší pozornosti „demokratického“ světa, zahynulo po puči generála Suharta podle odhadů milion až dva miliony lidí. Chilský i indonéský převrat podporovala a dokonce podnítila vláda USA.

Útoky na práva a svobody
Uvězněny byly nyní v Turecku nejen tisíce vojáků a policistů, ale i stovky soudců a prokurátorů, ve vazbě je na deset tisíc lidí. Perzekuce soudců a prokurátorů je přímým útokem na právo každého na spravedlivé soudní a správní řízení, tedy na zbytky demokratického řádu lidských práv, který se Turecko ratifikací úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod zavázalo dodržovat.

Česká média píšou, že Turecko úmluvu „podepsalo“, což se opravdu stalo v Římě už 4. listopadu 1949. Později ji ale i ratifikovalo, takže tento turecký závazek nabyl účinnosti v roce 1953. Včera vyhlásila turecká vláda, že dočasně, po dobu výjimečného stavu, který byl zatím určen po dobu tří měsíců, odstupuje od pravidel evropské úmluvy. A to je velmi znepokojivé. Závažné porušení demokratických zásad je rovněž rozhodnutí tureckého parlamentu, podle něhož deset poslanců pozbylo poslanecký mandát.

Kdo byl nyní, po zmařeném pokusu o puč v Turecku jen vyhozen z práce, může mluvit o štěstí, tedy zatím. Ze zaměstnání ve školství propustila vládní skupina, „čistící“ zemi od „pučistů“ přes 15 tisíc lidí, dalších 21 tisíc učitelů přišlo o licenci učit v nestátních školách. Ona licence je státní povolení, které tu připomíná státní souhlas s výkonem duchovenské funkce a jeho odnímání v Československu před rokem 1990.

Dnešní Turecko sice vyvolává vzpomínky na poměry v „normalizačním“ Československu po roce 1969, ale i oběti tehdejších československých čistek uznávají, že ve srovnání s dnešními tureckými vládci byli tehdy ti českoslovenští učinění dobráci.

„Jako vrchní velitel ozbrojených sil se budu věnovat i tomu, abych vyčistil ozbrojené složky od všech virů,“ řekl Erdoğan, aniž prozradil, zda se inspiroval postojem vsetínského starosty a senátora jakož i předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka, který v rozvorech o vyčištění města od „nepřizpůsobivých“. Při vystěhovávání Romů z města se přirovnal k lékaři, „který čistí vředy“.

A aby třeba někdo „neutekl“ do ciziny, byl vydán vysokoškolským učitelům zákaz výjezdu. Začaly se také hlídat hranice, tedy pobřeží Egejského moře. Prý je stále tisíc vojáků-pučistů na útěku.

Chceme pomstu!
Vyhlášení výjimečného stavu je v Turecku každopádně dalším krokem k represím. Prezident tam bude moci (zatím) tři měsíce vládnout bez parlamentu pomocí dekretů. V zemi, sužované v posledních letech zostřujícím se autoritářstvím a postupným odklonem od sekulárního, avšak málo demokratického kemalizmu, přistoupila vládnoucí skupina k otevřenému státnímu teroru, podporovanému ovšem částí obyvatelstva. Tyto záměry vládní skupiny ilustrovala v televizi dobře starší žena v muslimském šátku, která se rozhořčeným hlasem domáhala odplaty za zradu, jíž se dopustily armádní špičky.

Turecko se tak vrací ke krevní mstě, která je základem retributivní (retribuční, odplatové) justice. Ta je založena na trestu, v němž je primární obětí stát (národ), zatímco poškozený je spíše přehlížen. Mediace, probace a alternativní tresty se příliš neužívají. Opačné přístupy uznává justice restorativní, obnovující. Retribuční justice uznává hlavně nepodmíněný trest odnětí svobody a v mnoha státech světa se stále nechce vzdát trestu smrti. Vyhovuje se tím, zvláště před volbami, lidové touze po odplatě, i když se křesťanství pokouší už dva tisíce let překonat judaistické „oko za oko, zub za zub“.

Vychází se také z toho, že trest smrti má na potenciální pachatele odstrašující účinek, i když tento názor vyvrátil vývoj kriminality v letech po zrušení trestu smrti v roce 1965 ve Velké Británii. To tehdy představovalo opravdu ve velký vzorek lidí, sledovaný po mnoho let. Zvlášť silné jsou tyto předsudky v USA, kde je trest zrušen jen v šestnácti státech.

Podle blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč nekonal. Asi polovina lidí si ale myslí, že tam v pátek pokus o puč byl. Foto ask.naij.com

Evropská právní kultura a také zákonná úprava trestu smrti a jeho zrušení (definitivní vyloučení) se od americké kultury a práva dost liší. Není to jediný rozdíl, odlišnosti jsou i v existenci porotního systému, ve volbě šerifů, zásadě legality, která je v USA oslabena, v právní úpravě nutné obrany a také držení střelných zbraní. Evropa se navíc posledních 25 let právně sjednocuje, i díky britskému vlivu se posilují prvky restorativní justice.

Francie uskutečnila před čtvrtstoletím zásadní justiční reformu, vzdala se tehdy republikánské“ zásady, že „francouzský lid se nikdy nemýlí“, jak říkali posměšně moji přátelé. Značně omezila porotní systém a dokonce – pod tlakem Rady Evropy – zavedla i v trestním řízení institut odvolání, když se ukázalo, že sebepřísnější systém kasační ho nemůže nahradit.

Velké změny k lepšímu nastaly i v nových členských státech ve východní Evropě. Třeba benátská komise Rady Evropy navrhla Rumunsku novou ústavu, dost odlišnou od té připravované, a Rumunsko ji přijalo.

V Radě Evropy, jejímž sídlem je Štrasburk, je 47 členských států, včetně Turecka, které je členem už od roku 1949, Ruska a Ukrajiny a dnes už i všech balkánských států (s výjimkou Kosova). Jen Bělorusko, Kazachstán a pak Kosovo odmítla Rada Evropy přijmout.

Turecko obhajuje v desítkách případů ročně plnění svého evropského závazku ve Štrasburku před Evropským soudem pro lidská práva. Tlak na definitivní zrušení trestu smrti se lety v Radě Evropy postupně zvyšoval. Jediná Belgie si ho ponechala, ale jen pro případ válečného stavu. Po roce 1990 učinila Evropská unie z úplného zrušení trestu smrti conditio sine qua non pro vstup dalších států do Unie.

Trest smrti, temná skvrna na tváři našeho věku
S trestem smrti byly přitom potíže hlavně ve východní části Evropy. V případě nepřijetí Běloruska to byl hlavní důvod tohoto odmítnutí. Ruská federace ve snaze do Rady Evropy vstoupit vyhlásila na ukládání (a pochopitelně na výkon) trestu smrti zákonné moratorium, tedy dočasný zákaz. Když jeho platnost v roce 2009 vypršela, zasáhl ruský Ústavní soud. Jeho předseda Valerij Zorkin tehdy prohlásil, že memorandum za léta svého působení „vytvořilo legitimní ústavní a právní režim, který zahájil nezvratitelný proces směřující k zrušení trestu smrti“.

Podle Ústavního soudu to nyní lze chápat jako zákaz poprav a trestu smrti v mírové době. „Nynější rozhodnutí je definitivní a nelze se proti němu odvolat,“ dodal Zorkin.

Poslední poprava se v Turecku uskutečnila v roce 1984, trest smrt tam byl definitivně (?) zrušen v roce 2004 v souvislosti s jeho snahou o vstup do Evropské unie. Představitel Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan byl odsouzen v roce 2002 „pouze“ na doživotí právě kvůli této snaze.

Evropská unie byla pro tureckou vládní moc (a pro obyvatelstvo) tehdy ještě důležitá, to na rozdíl od Rady Evropy. V nových podmínkách relativního tureckého nezájmu o vstup do Unie přesto učinila Evropská komise to, co bylo její povinností: varovala nyní Turecko, že trest smrti je neslučitelný s členstvím v EU.

Bude-li nyní v Turecku trest smrti obnoven – a zdá se, že Erdoğanova skupina o to usiluje buď v parlamentu, a nezíská-li tam k tomu ústavní většinu, pak vyhlásí referendem – ovlivní to situaci v celé Evropě, tedy i v Ruské federaci, Bělorusku a také v České republice.

Posílí to odplatový přístup k životu? Nebo naopak lidé pochopí, že nová politická moc v Turecku už stojí na násilí a diktatuře, a že trest smrti je jedním z jejích nástrojů?

Jak je tomu v České republice?
V průzkumech veřejného mínění záleží vždy na otázce. Vedle zjišťování, zda je dotazovaný stoupencem, či odpůrcem trestu smrti, kdy se 58 procent lidí v České republice označuje za příznivce trestu smrti a 32 procent za jeho odpůrce, by bylo vhodné se respondenta tázat, zda je příznivcem, či odpůrcem jeho obnovení, které by znamenalo odchod nejen z Rady Evropy, nýbrž dnes hlavně z Evropské unie. Pro část českých občanů je členství v Unii stále značnou hodnotou, a po Brexitu a jeho negativních účincích zejména pro Velkou Británii, jich asi ještě přibude.

Za posledních pět let tu klesl počet příznivců trestu smrti o šest procent. V době zrušení trestu smrti v Československu v roce 1989 tu bylo jeho stoupenců asi o dvacet procent víc než dnes.

Listopad 1989 veřejným míněním zahýbal. Pamětníci vědí, že tu pro občany dříve nebyl trest smrti – na rozdíl od policejní brutality, cenzury, arogance vedení KSČ, ponižování občanů a neuznávání některých svobod – důvodem, proč jít někam cinkat klíči. Ani v Chartě 77 nebyli odpůrci trestu smrti ve výrazné většině, a byla v ní kolem Václava Bendy dokonce skupina, která dokonce potřebnost trestu smrti hájila. Jiní křesťané, evangeličtí i katoličtí, a pochopitelně liberálové a socialisti, byli ale jeho odpůrci. A v Chartě se o tom svobodně mluvilo.

Tato diskuse přinesla v březnu 1978 i petici, jíž 297 občanů, převážně chartistů, požadovalo zrušení trestu smrti. Její název byl „Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku“. Byla adresována Federálnímu shromáždění. Iniciovala ji právnička vyloučená z komunistické strany, která pak byla aktivistkou Charty 77 a členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, do září 1969 poslankyně Federálního shromáždění.

Téhož roku v říjnu vznikla petice 62 chartistů k trestní věci bratranců Barešových, kteří se tehdy pokusili unést autobus se studenty říčanského gymnázia, ale studenty na hranici v Rozvadově do Německa propustili. Přesto tam jednotky Pohraniční stráže spustily palbu a zastřelily jednoho únosce a také, zcela bezohledně, řidiče autobusu. Druhý pachatel byl odsouzen k trestu smrti a po roce, ze státní opatrnosti až po skončení soudního procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, i popraven. Třetí únosce dostal 25 let a propustili ho až na milost Václava Havla v roce 1990. Odsoudit pravé viníky střelby a smrti tří lidí se kvůli promlčení pak už nepodařilo, i když se o to dost lidí snažilo.

Petice, jejímž jsem autorem, obsahovala právní rozbor případu. Nepožadovala obecně zrušení trestu smrti, i když mnozí její signatáři byli jeho zásadními odpůrci, nýbrž jen spravedlivé posouzení únosu v odvolacím řízení a případně i milost pro odsouzeného k smrti. Obecně řečeno, spory o trest smrti byly v Chartě asi nejostřejšími polemikami vůbec.

Vypuštění trestu smrti ze zákona bylo pak hned po listopadu 1989 jedním z prvních legislativních kroků ještě starého federálního parlamentu, stejně jako pak ústavní úprava parlamentu nového, trvale zaručující nemožnost obnovení tohoto trestu.

„Naše“ národní zájmy v Turecku
V České republice se o trestu smrti nevede veřejná diskuse a vláda neplní povinnost přispívat k právnímu vědomí a k hodnotám demokratického právního státu. Kdyby se tak chovala britská vláda v polovině 60. let, kdy přes odpor veřejnosti prosadila zrušení trestu smrti, byl by asi v Evropě stále rozšířen mnohokrát vyvrácený lidový blud, že trest smrti má na potenciální pachatele vražd a jiných zločinů odstrašující účinek. Snahy o obnovení trestu smrti v Turecku tu zajímají jen málokoho.

Politici a média se Tureckem zabývají jen kvůli bezpečnosti Čechů, kteří tam jezdí na pláže, z hlediska náhrad za zrušené cesty dovolenkářů a provozu cestovních kanceláří a v nejlepším případě v souvislosti s třemi miliony uprchlíků, převážně ze Sýrie. Hrozí, že jim Turecko nějak umožní, aby zaplavili „Evropu“.

Myšlenka, že Evropská unie stojí na solidaritě zemí i lidí, na nediskriminaci a na postupné integraci (spojování se), se v České republice nějak neujala. Je to škoda.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování panu Uhlovi Pátek, 22.Července 2016, 11:27:0

Díky za vynikající článek, pane Uhle. Díky za analýzu tureckých událostí. Dávám Vám zcela za pravdu.

I na mne působí turecký puč jednoznačně jako vykonstruovaný akt, jehož účelem je zavedení ničím neomezeného diktátu prezidenta Erdogana.

S přání všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 22.Července 2016, 16:33:5

Zásadně protestuji proti zařazování Fetullaha Gülena do "sektářského prostředí". Jeho hnutí nevykazuje žádné sektářské znaky. Je to hnutí demokratické a pluralitní. V češtině je k dispozici pár Gülenových textů. Doporučuji přečíst. Doporučuji seznámit. se se zdejší gülenovskou organizací Mozaiky Platform Dialog.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Neznám toho pána, doučím se, Sobota, 23.Července 2016, 03:04:28

ale vím, že i ruský totalitní komunismus nelze hodnotit podle toho, co o sobě tvrdí a sám říká. Typické pro všechny sekty je právě formální dokonalost a někdy až čistota, která je ovšem v přímém rozporu s realitou. I vlídné Svědkyně Jehovovy také nebude neznalý člověk podezírat ze svého druhu totalitní ideologie.

Takže opakuji: Nevím a bylo by opravdu dobré, kdyby aspoň veřejnoprávní ČT nebo ČRo, které si platíme mnoha miliardami ročně, si daly tu práci a přinesly detailní, hluboké a ověřené informace, což není práce pro jednoho dobrovolníka na jednu či dvě hodiny, ale spíše pro tým deseti lidí na týden tvrdé práce.

Rozpoznat, o co v Turecku jde je nyní mimořádně důležité. A náhlý obrat Erdogana k Rusku svědčí spíše o hypotéze, že to mohly být právě ruské tajné služby, které rozkryly pokus o převrat. Ale i to je spekulace. Ale ta náhlá sympatie Turků k Rusku trčí jako hrom.

V každém případě se cosi výrazně mění a možná nyní velice záleží na tom, abychom se včas zorientovali. Černobílá osa Rusko—NATO nám nyní asi nepomůže.

Připomínám, že Turecko má o 11 milionů obyvatel víc než Velká Británie a jen o 10 milionů méně, než Německo: 75.

A poněkud od tématu: Minimální mzda v Turecku je 40 tisíc Kč a výdaje na obranu jsou 1,7 % HDP (ČR 1,0 %), což není tak málo... Co tím chci říct: Turecko je svého druhu velmoc a ty větší se o ně přetahují. EU, USA, Rusko, Čína...

http://www.mzv.cz/istanbul/cz/obchod_a_ekonomika/ekonomicky_vyvoj_turecka/x4_zakladni_makroekonomicke_ukazatele.html

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 23.Července 2016, 13:35:52

Na každý pád lze pozorovat, že je odveta daleko líp připravena, než puč jí předcházející.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 23.Července 2016, 18:33:6

První dekret, který Erdogan vydal nařizuje uzavřít 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zdravotnických zařízení -- kdo není slepý vidí, co je panáček zač.

Otázka zní - je natolik šílený, aby násilím převzal americké jaderné zbraně na svém území a přetrhal svazky se Západem?
--------------------------------------------------

V článku mě ovšem víc zaujala zmínka o retributivní a restorativní justici.

Retributivní justice je starší koncept, který klade důraz na potrestání pachatele, důležitý je trest, hlavně nepodmíněný. Jak píšete, obecněji se tento koncept dá interpretovat tak, že vlastně primární obětí je stát (byly porušeny jeho zákony, trestem je zbavení svobody), zatímco skutečná oběť, poškozený, je do jisté míry přehlížena.
Jeho limitní hodnotou je trest smrti.

V novějším restorativním konceptu důležitost represe ustupuje do pozadí, snaží se o obnovu předchozích poměrů, "je upřednostňováno aktivní zapojení obětí trestných činů do řízení, jsou zdůrazňována jejich práva a pachatelům se usnadňuje rozhodnutí převzít odpovědnost za své činy, napravit škody a obětem dát satisfakci za způsobenou újmu."
Soustředí se na alternativní tresty a limitní hodnotou této koncepce je tzv. narovnání, které zastaví trestní řízení přímou dohodou mezi poškozeným a pachatelem.

Limity těchto dvou konceptů jsou vlastně protipóly.
Novější restorativní koncepce je považována za lepší a vyspělejší než starší retributivní.

Ne že by na tom něco nebylo,
ale podle mě je zapotřebí oba tyto koncepty rázně odmítnout.
Protože ať si restorativní koncept tvrdí, že mnohem více hledí na zájmy oběti než koncept retributivní, ve skutečnosti oba hledí na trest jako na izolovaný fenomén a oběť je zajímá při nejlepším ve druhém sledu.
Dalo by se říct, že to jsou statické koncepce.

Dynamická koncepce, která by skutečně hleděla na zájmy obětí -- a prvořadým zájmem obětí je, aby se oběťmi vůbec nestaly --, se přece nemůže omezit na statické vztahy zločin - nepodmíněný trest, respektive zločin - alternativní trest.
Svým způsobem se dá říct, že jestliže se statická retributivní koncepce zaměřuje na trest, statická restorativní koncepce kromě trestu snad i trochu na oběť, dynamická koncepce se musí zaměřit na pachatele.
Protože není to oběť, kdo vyhledá svého pachatele, ale pachatel si vybere svou oběť. Ať už vědomě, nebo ne.
Takže jestli požadujeme, aby se obětem předcházelo, nestačí se při koncipování ideje spravedlivého trestu zaměřit až na oběť, nebo dokonce až na trest.
To už je pozdě.
Klíčem je pachatel.

Zároveň tato koncepce musí respektovat údaje a fakta důvěryhodně a ověřitelně odpovídající realitě.

A také by zřejmě měla naplňovat i vyšší ambice -- poskytnout představu o spravedlivém trestu.

Jak by tedy měl tento dynamický koncept vypadat?
Statickým slovníkem by se dal označit za restorativně-retributivní, ale proč prznit dynamiku statickým jazykem?
Slovo, které vystihuje jeho podstatu a netýká se ani oběti, ani trestu, ale pachatele, zní -- recidiva.

Recidiva pachatelů je přece klíč ke spravedlivému trestu, ne?

((( solidní volně dostupný úvod do této problematiky zde (300 s.):
http://www.ok.cz/iksp/docs/394.pdf )))

O recidivistech se zde třeba dočteme, že
--- jejich činy jsou plně vědomé
--- jediná jejich lítost je sebelítost, s oběťmi nemají žádnou
--- nebo že se stoupajícím počtem flastrů rapidně stoupá násilnický charakter činů
,,,,,,,,,,,,,,, a mnoho, mnoho dalšího.
(a není to primitivní, jak to vypadá)

Pokuď člověk udělá něco špatného, je přece velmi přirozené zkoumat nejen proč a jak a podle toho soudit a trestat, ale je nesmírně důležité i vědět, jestli je to poprvé nebo po desáté. Ve všedním životě je to přece jeden z nejdůležitějších faktorů při našich soudech o trestech -- když vám někdo ublíží poprvé, může to být úlet nebo cokoliv, většinou to člověk nějak přejde. Když podruhé, ještě někteří křesťansky nastavíme druhou tvář. Ale potřetí nebo počtvrté?
Co s člověkem, který opakovaně páchá zlo??
Není třeba v takovém případě od restorativního přístupu přejít k retributivnímu???

Copak vám nezaskočí vztekem když někde čtete, že 10x trestaný recidivista někde kvůli pěti stovkám umlátil důchodce?
10x trestaný? Neměl by už napočtvrté takový člověk vyjít z basy až ve stáří?
Kolik obětí by díky tomu oběťmi být nemuselo?

Koncept bez trestu smrti, s alternativními tresty pro prvopachatele a s nekompromisním přitvrďováním v případě recidiv - to je podle mě srozumitelná cesta.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Prosba o informaci Neděle, 24.Července 2016, 01:18:4

Netuší někdo, jakým způsobem se ten údajně významný etik a duchovní člověk Fetullah Gülen stal miliardářem? Díky za informaci.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

K protestu Ivana Štampacha Neděle, 24.Července 2016, 08:45:4

V textu uvádějícím tuto diskusi jsem napsal: „Gülen byl Erdoğanův přítel a rozhodný politicko-náboženský spojenec, ale jak už to tak v sektářském prostředí bývá, před několika lety se s ním rozešel a žije v USA v exilu.“ A Ivan Štampach reagoval takto: „Zásadně protestuji proti zařazování Fetullaha Gülena do "sektářského prostředí". Jeho hnutí nevykazuje žádné sektářské znaky. Je to hnutí demokratické a pluralitní.“ Ivan Štampach protestuje proti něčemu, co nečiním. Vysvětlím.
Krajní levice (nestalinská a často i protistalinská), v níž vlastně celý život nějak působím, trpěla a trpí sektářstvím. Sám jsem se ho postupně a obtížně zbavoval, nejvíce mi v tom pomáhalo pluralistické prostředí Charty 77 (který nebyla založena na demokratických pravidlech) a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Když jsem pak byl v letech 2002 až 2007 členem Strany zelených, velmi jsem trpěl jejím sektářstvím a dost rozhodně proti němu spolu s jinými zelenými vystupoval. S překonáním sektářství se vedení strany zmocnil Martin Bursík, který nebyl ani demokrat, ani zelený, tedy ve smyslu moderní západoevropské „zelenosti“. A já pak kvůli jeho účasti ve vládě panské koalice (Topolánek – Kalousek – Bursík – Čunek) ze strany odešel. To ale už byla jiná kapitola.

Fethullah Gülen založil kdysi v Turecku hnutí Hizmet (Služba), ale v roce 1999 odešel do USA, kde žije exilu. Od roku 2002 pak podporoval on a jeho příznivci v Turecku Erdoğanovu stranu AKP, která se po volbách i kvůli této podpoře stala stranu vládní. Gülen a Erdoğan představovali dvě křídla demokracie, vycházející z umírněného a sekulárního islámu. Teprve předloni, v roce 2014, když v Erdoğanově politice se projevovaly stále silnější autoritářské (nedemokratické) tendence, ho začal Gülen otevřeně kritizovat. Erdoğan na to reagoval postupnou exkomunikací a kriminalizací Gülena, jak už to tak tomu v sektářském prostředí bývá, smím-li ještě jednou parafrázovat Karla Čapka. Zdrojem sektářství ovšem nebyl Gülen v Pennsylvánii, nýbrž Erdoğan v Ankaře. Protest Ivana Štampacha je lámání se do otevřených dveří, a musím ho proto odmítnout.

Životní oblouk Recepa Tayyipa Erdoğana, procházející obdobím vrcholné mocenské funkce, připomíná postupný obrat postojů u mnoha jiných osobností – namátkou Władysława Gomułky, Gustáva Husáka, Zviada Gamsachurdíi a do značné míry i Slobodana Miloševiće, a to pomíjím nesporné diktátory. Diktátorem se ale Erdoğan ještě může stát, obávám se, pokud v Turecku překoná stále živý kemalistický sekularizmus.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Gülenovo zbohatnutí Neděle, 24.Července 2016, 23:09:46

Gülen založil svoje bohatství -- ač z větší části nejde o jeho osobní majetek, ale o majetek jeho nadací -- na darech nové třídy businessmanů z řad anatolských Turků, jež rychle bohatne od 90. let. Jedná se zejména o majitele malých závodů, stavebních nebo dopravních firem. Podle oficiálního výkladu začali tito lidé poukazovat Gülenovým nadacím peníze, protože si jim líbil typ škol, který budovaly. Jméno Fetulaha Gülena, který byl tehdy už světoznámý intelektuál, pro ně bylo prý zárukou, že peníze nebudou zneužity.

Gülenovy nadace postavily příslušných škol nesmírné množství, a to nejen v Turecku, ale i třeba v Pákistánu. Na většině Gülenových škol se přitom buď platí školné, nebo provozovatel zařízení dostává příspěvek od státu. Stále rozstoucí počet škol tak zajišťoval Gülenovi další peníze.

Nadacím pak začali konečně přispívat i ti, kdo Gülenovy školy vychodili a získali pak dobrá místa nebo si otevřeli vlastní podnik.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Neděle, 24.Července 2016, 23:21:25

Třeba je ještě doplnit, že turecké státní školy měly v 90. letech velice chabou úroveň a i dnes je na nich například výuka založena především na memorování. Školy Gülenových nadací byly neporněně kvalitnější a praktičtější, a i proto mnohem více prestižní. A jaště: bohatí Turci -- ale i třeba bohatí Peršané nebo Arabové -- jsou zvyklí dávat různým nadacím mnohem větší částky, než je obvyklé u nás. "Zbohatnout z darů" tak v těchto kulturních okruzích vskutu lze.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.