Čínská kocovina

Servilní vítání čínské návštěvy bylo přehnané a navíc zbytečné. Také by ovšem mohlo způsobit nechuť k čínské kultuře, podobně jako se za normalizace nechodilo na ruské autory. A to by byla škoda.

V Praze (nevím, jak jinde) panuje kolem čínské návštěvy vesměs rozhořčení. Někteří moji známí se nedostali do práce (třeba do Památníku národního písemnictví nebo do Goethe Institutu) jako například naše lektorka němčiny, která si to ovšem jako sebevědomá pracující Němka nenechala líbit a prostě policejní kordon prorazila.

Kolega scénograf a vysokoškolský pedagog ovšem o velikonočním pondělí strávil asi osm hodin na policejní stanici poté, co se dal do řeči s policajty, bránícími průchodu studentů s tibetskými vlajkami.

Na FAMU vlezli dva policajti a domáhali se svěšení tibetské vlajky za každou cenu (na akademické půdě nemají co dělat). Pro spoustu turistů byl uzavřen Pražský hrad a bezradně si stěžovali, často ve zmíněném Goethe Institutu, že z Prahy během své velikonoční návštěvy nemohou navštívit hlavní pamětihodnosti. Jednoho mladého herce na Hlávkově mostě majznul čínský vlajkonoš fanglí, když se mu nelíbilo, že se ten kluk směje (ani nevěděl, jestli jemu).

Protestní nechuť
Naše policie si velice zahrává ve vztahu k mladé generaci, která, rozhodně v hlavním městě (nevím, jak jinde), je považována za surový nástroj politické zvůle. Člověk opravdu nepochopí, proč čínský prezident nesmí být ani sebeméně konfrontován s projevy nesouhlasu s jeho politikou v demokratické zemi – v důležitějších zemích jako Německo nebo Francie se s tím setká zcela jistě.

Ty pitomé billboardy ovšem budou strašit podél našich silnic bezpochyby až do voleb a pokud měly někdy nějaký obsah, už teď ho úplně ztratily. To všechno je trapné a nepřiměřené. Ale upřímně řečeno, kdyby nebylo těchto průvodních jevů (více o tom Dušan Radovanovič), návštěva čínského – a teď se mi chce napsat císaře – by asi občanům celkem nevadila.

Přenést pachuť z čínské návštěvy také na čínskou kulturu by bylo kontraproduktivní. Čínská díla mnohdy ukazují, že Číňané nejsou jiní lidé než Evropané a že neuvažují zase tak úplně jinak, jak si někdy máme sklon myslet. Repro DR

Reprezentanti států se prostě navštěvují. Vadí mi argument, jímž se celá ta šaškárna zdůvodňuje, totiž že Čína má přece tak obrovskou ekonomickou sílu! Ve čtvrtečním Právu (to už je po návštěvě) nabízí Patrik Nacher, ekonom a pražský zastupitel za ANO, v mimořádně stupidním článku, „pár čísel, abychom se vrátili na zem“. Cituji:

Kdo byl například v Německu v roce 2014 největším investorem? Překvapení se nekoná, byla to Čína s téměř dvanáctiprocentním podílem ze všech investic. Kdo je největším držitelem amerických dluhopisů (nepočítáme-li americkou centrální banku Fed)? Vedle Japonska samozřejmě Čína, což by se dalo mediální zkratkou popsat, jako že komunistická Čína je největším věřitelem kapitalistických Spojených států, nejbohatší země světa.

Nevím, co má být, to už je přece vlastnost expanzivních států, že si kupují pozice a vliv bez ohledu na situaci vlastního lidu. Můžeme o tom mlčet, jestli si myslíme, že nám to něco vynese, ale plazit bychom se snad nemuseli.

Zde už to napsal Jiří Hlavenka a jsem ráda, že se mi potvrdilo tušení, že z celé té ekonomické slávy nebude celkem nic. Pro čínské podnikatele je jistě šikovné mít (středo)evropskou základnu v krásné zlaté stověžaté Praze v České republice, která skýtá jejich bohatnoucí třídě velkou nabídku pamětihodností a kulturních možností, kterým sice nijak nerozumějí, ale dobře se na ně dívá a pěkně vypadají na fotkách.

Je to tu všechno na malé ploše a relativně levné. Všude je odsud blízko. Krajina se mění každých pět kilometrů – kdo by tu nechtěl žít a úřadovat?

Čínský prezident je asi na projevy servility z domova zvyklý, to naše blbnutí mu asi nijak mimořádné nepřijde. Náš odporný pocit ponížení, proti kterému člověk nemůže nic dělat, protože sice už není nadiktován autoritativním režimem, ale zato je dobře zaplacen, snad za ten eventuální přínos konzumu a investic ani nestál. Nejspíš by k obchodování došlo i bez toho.

Se zájmem však na sobě pozoruji jiný efekt. Docela dobře se na něj rozpomínám z doby, kdy se servilně skákalo okolo představitelů Sovětského svazu a člověku se pak nechtělo číst a v divadle hrát jejich autory. Bylo to prekérní, protože tuhle nechuť cítilo i publikum, takže i když člověk objevil dobrou hru a povedla se třeba pěkná inscenace, lidi na to nechodili. Byla to ostatně jedna z mála možností, jak svobodně dát najevo vztah k tomu, co je vnucováno.

A teď cítím znova něco podobného s Čínou. Do češtiny byla poslední dobou přeložená řada pozoruhodných čínských románů od autorů, kteří patří nejen do čínských disidentských a emigrantských kruhů, ale i takříkajíc „do struktur“ – na literatuře je nejlépe vidět, jak je to s Čínou složité (na jedné straně), ale taky jak jsou humanitní hodnoty v Číně podobné našim, že Číňané nejsou jiní lidé než Evropané, neuvažují zase tak úplně jinak, jak si někdy máme sklon myslet.

Ale co se to děje? Teď, jak to píšu, ze mě ten pocit, který mě během posledních dnů zavalil, jako při zpovědi padá: chtěla jsem říct, že jsouc otrávena tou velikonoční komedií kolem státní návštěvy nemám žádnou chuť zabývat se tím, co zajímavého z čínské literatury bychom mohli v rozhlase vysílat. Ale už mě to přechází, díky psaní tohoto sloupku. Jdu se podívat do knihovny, co nového zajímavého čínského bych si mohla přečíst.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Silný - Brno

Rmoutí mě, že se na DR Pátek, 8.Dubna 2016, 17:56:53

nedá najít poněkud věcnější a diferencovanější pohled na roli současné Číny. V tomto sloupku je zmíněna alespoň kultura, ale stravitelná jen po překonání nechuti z okolností provázejících návštěvu čínského prezidenta. O těch bylo napsáno dost, takže to nebudu rozmnožovat, jen by možná stálo za to porovnat to s přijímáním jiných potentátů u nás a čínského prezidenta jinde. K reakci mě ale přiměla následující věta:
"to už je přece vlastnost expanzivních států, že si kupují pozice a vliv bez ohledu na situaci vlastního lidu"

Tvrzení, že vedení čínského státu, které má jistě velmi daleko do ideálu, nemá ohled na situaci vlastního lidu, je poněkud troufalé. Zejména díky úsilí Číny se podařilo celosvětově dosáhnout prvního z Rozvojových cílů tisíciletí (snížení extrémní chudoby na polovinu mezi lety 2000 - 2015). V Číně se jednalo se o více než 400 milionů lidí. Těžké a často kruté pracovní podmínky bleskové čínské industrializace jsou známé, ale strategie zvyšování domácí poptávky, kterou Čína uplatňuje od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008, vede mimo jiné i k tomu, že příjmy pracovnic a pracovníků v textilním průmyslu jsou už v některých případech vyšší, než ve stejném oboru v zemích východní Evropy. I přes veškerou nesrovnatelnost se situací Západu: Čína pokračuje v růstu, který má pozitivní dopad na životní situaci obrovského množství lidí, zatímco v naší části světa je trend spíše opačný. Také v oblasti životního prostředí, zejména obnovitelných energii, je Čína mimořádně aktivní a úspěšná - a z toho je i globální prospěch. Tyto skutečnosti nepopírají nedemokratický charakter vládnutí a dramatické dopady kapitalistického výrobního způsobu, ale pominout pozitivní rysy a potenciál u tak významné země je nemoudré.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím pane Silný, ale nezapomínejme, že Sobota, 9.Dubna 2016, 10:28:24

Xi Jinping je i svůdným reprezentantem kapitalismu specifických neliberálních hodnot asijského prostoru, se kterým sympatizuje nejen pan Orbán a prezident Zeman, ale i ta část východoevropské (a nejen) populace, která se snaží v základech narušit centrální zadání západní liberální demokracie- proces občanské emancipace.
Xi Jinping usiluje o plné převzetí jak neomezené moci, tak bezohledné etiky neoliberálního kapitalismu (mj i růstu pro růst).
Svědčí o tom i výskyt jmen jeho rodinných příslušníků na seznamu zvaném Panama Papers...bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 9.Dubna 2016, 14:19:20

A je ostatně opravdu velká otázka, jestli k tomu ekonomickému růstu došlo skutečně d í k y úsilí tamějších (pseudo)komunistů, anebo ale navzdory jim.

Zkusme si jenom představit, kde by byla Čína dnes, kdyby nezvítězil Mao, ale Čankajšek. Stačí jenom pohlédnout na Tchaj-wan, abychom si o takovémto hypotetickém scénáři mohli udělat dosti názornou představu. Čína by dnes nebyla stále ještě rozvojovou ekonomikou, nýbrž už dávnou vedoucí ekonomikou planety. A to bez všech těch miliónů a desítek miliónů mrtvých z dob "Velkého skoku".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 9.Dubna 2016, 21:08:43

Historie nezná kdyby, pane Poláčku.
Čankajšek prostě tenkrát nemohl oslovit takové masy lidí jako Mao.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 9.Dubna 2016, 21:41:22

Příklad, jaká by asi byla současná situace Číny, najmě hospodářská, vyhrát tehdy Čankajškova strana, leží hned vedle - Indie. Zhruba stejně rozsáhlá, zhruba stejně lidnatá, dekolonizovaná jen pár let po vítězství Mao-c-Tunga, zato bez zátěže rozsáhlé občanské války, hladomorů a destrukce Velkého Skoku a Kulturní revoluce. Srovnání vychází celkem jednoznačně ve prospěch současné Číny.

Není to žádným způsobem míněno jakožto ospravedlnění Kulturní revoluce, Velkého skoku a spol.

Jan Konvalinka - biochemik

Indie?? Neděle, 10.Dubna 2016, 00:49:44

Proč by měla být Indie ukázkou, jak by vypadala Čína po hypotetickém vítězství Čankajška? Tchajwan je čínský, Čankajšek tam opravdu vyhrál, tady nic hledat nemusíme - historie si ten kontrolní experiment udělala za nás, podobně jako se severní a jižní Koreou nebo východním a západním Německem. Výsledek je pokaždé týž.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím pane Konvalinko Neděle, 10.Dubna 2016, 12:16:9

Když potkáte kdekoliv v liberálně demokratickém světě (a nejen tam) člověka jakékoliv národnosti, socializovaného v duchu despocie typu marxismus-leninismus, tak dojde již před první sklenkou k hřejivému pocitu sounáležitosti a poté k výměně důvěrně známých i intimních pro-, zážitků.
O co je nám bližší Hočiminský než Tokiján, a Drážďanský než Hamburčák......bych neoddiskutovatelné upřesnil.
Kouzlo despotů/despocie má - historicky ověřeno - nejen šeredné ale i nadčasové pozadí ....bych dodal.

Za normalizace jsem precetl "Stat a revoluce" (autor V.I.Lenin), ze zvedavosti. Neděle, 10.Dubna 2016, 12:27:18

"Také by ovšem mohlo způsobit nechuť k čínské kultuře, podobně jako se za normalizace nechodilo na ruské autory. A to by byla škoda."

Na ruskou klasiku chodili myslici lide i za normalizace bez odporu. Pokud nejaci slunickari a je podporujici politicti konjukturaliste zavrhnou cinskou kulturu kvuli vladnoucimu rezimu, dokazou jen to jak jsou hloupi. A tedy narodu nepotrebni az nebezpecni. Je smutne, pokud se prave mezi umelci a pracovniky v kulture vyskytuje vice takovych zabednencu.

Nechapu jak ho mohli takhle vitat predstavitele nejsvobodnejsi zapadni demokracie (nebo je to fasisticka financni diktatura ?).

"https://www.youtube.com/watch?v=LjQKwFhBFWs&feature=youtu.be"

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 10.Dubna 2016, 12:28:52

Paní Hájková, pan Konvalinka už odpověděl za mě. Ta - ekonomická - historie Tchaj-wanu je zcela reálná, tady si nemusíme naprosto nic vymýšlet.

A jestli Mao-ce tung dokázal lépe oslovit masy? - No, on je v každém případě dokázal lépe mobilizovat; což je ovšem pro totalitní hnutí záležitostí vždy daleko jednodušší, nežli pro aktéra alespoň v základní míře respektující občanskou společnost.

Nemám v žádném případě úmysl nějakým způsobem glorifikovat Čankajška, i s jeho turbokapitalismem. Ale jestliže jsou zde pokusy nějakým způsobem vyzdvihovat současné čínské (komunistické) vedení za ekonomický vzestup Číny, pak je nutno uvést věci na pravou míru.

Ivo Horák - Praha 3

Čínská cesta Neděle, 10.Dubna 2016, 14:19:51

Myslím, že bychom při posuzování vývoje v Číně neměli upadat do ideologicky podmíněné jednostrannosti.
Kapitalismus a jeho dobová alternativa, nazvěme ji pro jednoduchost komunismem, fungovaly po většinu 20. století jako metody soutěžící v rychlosti a důkladnosti přeměny poměrně tradiční společnosti.
Po určitou dobu to vypadalo na lepší předpoklady mladšího z obou systémů, posléze pak na vyrovnaný, remízový průběh. V dlouhém distančním závodě, když už jsem u té sportovní termionologie, však nastoupil starší systém způsobem, který vedl k vyřazení soupeře a ukončení celého závodu. Nevíme ovšem, jestli to bylo, nebo nebylo finále...
Takže diskuse o průběhu rozvoje Číny pod Mao Ce-tungem a Čankajškem jsou něco na způsob otázky, jak by Rusko, nebýt říjnové revoluce, odolávalo útočícímu německému Wehrmachtu? A právě tak je podobného druhu otázka, zda by si Německo, kde by přetrvala Výmarská republika, mohlo troufnout na Sovětský svaz? Myslím, že z uvedeného bude po kratičkém zamyšlení zřejmé, jak rychle dodávala počáteční mobilizace totalitnímu systému síly.
Centralizované a autoritativní režimy jsou zajisté schopny udržovat pod kontrolou mnohé procesy, které liberální systémy ovládat nedokážou, což je minimálně drahé. Uveďme třeba podporu chudých regionů. Československo dosahovalo v rozvoji pohraničí nebo východního Slovenska, koneckonců i vesnických oblastí zajisté lepších výsledků než třeba Itálie v případě svého jihu.
Zároveň samozřejmě skutečně platí, že svobodný vývoj vede odedávna k daleko přitažlivější společnosti, jež dokáže lépe využívat příležitostí a všestranněji uspokojuje potřeby lidí. Známými "vzdálenými blíženci" byly nebo jsou SRN a NDR, Jižní Korea a KLDR, a ovšem i Čína a Tchaj-wan.
Čína se opravdu rozvíjí (proměňuje) rychleji než Indie. Indové jsou na tento fakt poněkud alergičtí, přitom by mohli být i hrdí. Mám raději takové země, národy, společenství a hlavně jednotlivé lidi, kteří odolávají vanutí globalizačních vichrů a nejsou "kam vítr, tam plášť".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.