Římanům končil kongres
Ivan ŠtampachIvan Štampach komentuje slavnostní setkání týkající se eucharistie. Opravdu lze pompu spojit s tím, co by mělo být apelem na skromnou pohostinnost?
V sobotu vyvrcholila kampaň, jíž vedení římské církve u nás nazvalo „Národní eucharistický kongres“. Po asi půlroční přípravě začaly akce na úrovni farností v červnu letošního roku v den slavnosti Těla a Krve Páně. V sobotu se zastavil život v centru Brna. Po Masarykově a přes náměstí Svobody nejezdily tramvaje a veškerá doprava byla blokována.
Na náměstí začaly v půl jedenácté proudit mohutné zástupy duchovenstva, napřed mnoho set ministrantů, po nich dále podle stupňů a hodností až k papežskému legátovi Paulu Josefu Cordesovi, který spolu s kardinálem Dukou průvod uzavíral.
Slovo řeckého původu eucharistie se obvykle volně překládá jako díkůvzdání. Většina křesťanů na znamení vděčnosti Bohu za dar stvoření a za Ježíše Krista a smíření, které způsobil, koná obřad podobný Ježíšově poslední večeři s okruhem učedníků předtím, než byl zatčen, odsouzen a popraven.
Lámou a rozdělují chléb se slovy, která se připisují Ježíšovi, že je to jeho tělo, které se za něj vydává. Pak pijí víno z kalicha, o němž řekl, že je to smlouva, rozumí se nová smlouva mezi Bohem a lidmi.
Dnes se eucharistií rozumí právě toto společenství stolu. Navazuje to na semitskou kulturu, v níž pozvat někoho ke společnému jídlu znamenalo uzavřít přátelství. Host u stolu byl chráněn před nepřízní. Křesťané jsou přesvědčeni, že stolují s neviditelně přítomným Ježíšem.
A nejenže jeho prostřednictvím uzavírají smlouvu s Bohem: on sám se jim podle svých slov při poslední večeři jedinečným způsobem dává. Pojídání chleba a pití vína znázorňuje vnitřní přijetí Ježíše, jehož tělo viselo na kříži a jehož krev byla prolita. A toto přijetí podle křesťanské víry člověka zachraňuje.
Teolog Pavel Filipi v knize, kterou podle toho nazval, označuje eucharistii za hostinu chudých. Je to sdílení pokrmu a nápoje, je to znamení Boží štědrosti, jíž má účastník této hostiny převzít a praktikovat. Má být božsky pohostinný a připravený pomoci těm, kdo jsou v nouzi. To obřad večeře Páně ukazuje, to učí, to znázorňuje a k tomu účastníky připravuje. Tohle znamená přijmout eucharistii.
V křesťanském prostředí se od raných časů rozvíjely úvahy o tom, jak je Ježíš v lámání a rozdělování chleba přítomen. Apoštol Pavel se Novém zákoně ptá: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“ (1 Kor 1, 16) Jistě se to nemíní tak, že je Bůh v oplatce a ve víně přítomen nějak „hustěji“ než kdekoli jinde ve vesmíru.
V chlebu a víně je podle křesťanského přesvědčení Bůh přítomen svátostně, tedy na způsob znamení. A specifickým významem společného stolování je jednota, rozumí se jednota v mnohosti. Jednota znázorněná u stolu s Ježíšem, kde se on sám duchovně dává za pokrm a nápoj pro duši, by měla pokračovat kdekoli. Proto je eucharistie nanejvýš sociálním úkonem.
Vlastní smysl eucharistie, nemá-li být prázdnou ceremonií, je ve skromné pohostinnosti. Plně realizována je tam, kde jsou přijímáni trpící a pocestní. Předvádět jednou rukou sdílení pokrmu a nápoje a druhou zavírat dveře před uprchlíky a migranty (například pro jejich odlišné vyznání) je absurdní a urážlivé. Je to z hlediska křesťanské víry rouhavé vůči Kristu v eucharistii.
Přinejmenším vážným posunem smyslu tohoto úkonu je mohutná faraónská paráda. Je to divadlo pro pasivní přítomné. Roli shromážděné obce sehrávali profesionálové, kteří četli, zpívali a konali obřady. Nejde o shromážděnou obec, nýbrž o anonymní dav zírající na to, co se děje daleko od nich, buď přímo, nebo na obřích displejích.
Jistě by eucharistické slavnosti měl někdo pro pořádek předsedat a nic proti tomu, když je nějak symbolicky oblečen či jinak označen. Ale zástupy duchovenstva ozdobené různými typy oděvů oddělené od ostatních, aniž by slavení předsedali, ostře odporuje Ježíšovým slovům: „… kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem“ (Mt 20, 26,27).
Na privilegovaných místech totiž seděl klérus, šlechta ve stejnokrojích řádu maltézských rytířů a veřejní činitelé. „Lidu“ byla vykázána zadní místa. Diváka přitom napadnou slova biblického Listu Jakubova: „… nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech.
A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: ‚Posaď se na tomto čestném místě,' kdežto chudému řeknete: ‚Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.' … Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“
Je vítáno, když vysocí političtí představitelé navštíví eucharistii, a ještě lepší by bylo, kdyby je inspirovala k pohostinnému a přátelskému jednání. Kdyby se drželi křesťanské sociální etiky. Není však přijatelné slyšet od oltáře, kdo zastupuje poslaneckou sněmovnu, kdo vládu a kdo magistrát města Brna.
Stát podle zákona nesmí konat žádnou náboženskou ani protináboženskou činnost. Náboženství může být osobní inspirací politiků, a pokud je nepodněcuje k pohrdání chudými a jinak smýšlejícími, tak ať klidně tuto inspiraci hojně hledají a nacházejí.
Stát jako instituce je povinen stát mimo. Poslanci, ministři a úředníci tam jsou stejně platnými účastníky jako poslední babička z podhorské vísky, která si ze žebrácké penze ušetřila na cestu do Brna. Stát je totiž státem římských katolíků, jiných křesťanů, Židů, muslimů, jakýchkoli věřících a nevěřících, pochybujících či lhostejných. Náboženství žádného z vládních činitelů nemá privilegovanou pozici.
Ať si pořádají kongresy, když mají takovou touhu a potřebu a když jim nestačí skromné společenství v obcích. Ale ať je takový sjezd místo pompézní parády spíše školou sdílení a spolupráce.