Průjezd amerického vojenského konvoje poskytl zobrazení kontrastu virtuálního a reálného světa. Ve virtuálních potyčkách byli hodně vidět a slyšet proputinovští sympatizanti. Napadali svými komentáři články svých odpůrců, až to vypadalo, že zastoupení proruských a prozápadních sympatizantů v české společnosti je tak půl na půl. Když pak došlo na lámání chleba, lidé ve své většině přišli konvoj pozdravit, zatímco akce odpůrců skončila fiaskem.

Křik nutně neodráží reálnou sílu. Naopak, čím méně síly, tím více je třeba podpořit křikem nebo přehnanými hesly. Oboje přitáhne zájem médií, o křiklounech se mluví, a zase to pak vypadá, že jsou všude. Připomíná to bulvární postupy. Čím méně umím, tím více vyrábím skandálů, abych se dostal do novin.

O tichu

Loňského listopadu proběhla v pražské katedrále děkovná mše. Katolická církev totiž spojila svatořečení Anežky z 12. listopadu 1989 s bezprostředním pádem komunismu tak, že Anežka své vlasti přinesla svobodu. Do katedrály dorazily tisíce lidí, mnohem reprezentativnější vzorek společnosti než internetoví křiklouni. Akce nevyvolala takový rozruch - nikoho nenapadala, vůči nikomu se nevyhraňovala, i místo spílání komunistům se volily připomínky osudů lidí, kteří museli strpět totalitní represe.

Shromáždění proběhlo takto tiše, jak se sluší na „mlčící“ většinu. Zážitky z takového setkání se i hůře ventilují navenek, ale ani nepanuje taková potřeba (fotit si tu selfie by nenapadlo asi nikoho). Zážitky si člověk prožívá uvnitř, a čím hlubší bývá vnitřní přeměna, tím méně ji člověk dává najevo. Jedno dávné rčení tvrdí, že „kdo ví, ten mlčí, kdo neví, ten mluví“. Troufám si říci, že lidé v katedrále věděli, proč tam jsou.

Lidská mysl se ráda upíná k nezvyklým záležitostem, ať už se sympatií, nebo antipatií. Je ale dobré stále vidět, že se jedná o krajnosti, ne o pravidlo. Otevření archivů z komunistické doby tak provázelo odhalování estébáků. A člověk mohl nabýt dojmu, že každý donášel na každého. Jak ale říká přední znalec komunistických archivů Radek Schovánek - hledat udavače je jaksi „sexy“, ale komplexní pohled do pramenů říká něco jiného. Na každého člověka, který selhal a podepsal, připadá devět dalších, kteří tlaku odolali…

To na jednu stranu povzbuzující zjištění, na druhou stranu je třeba mít na vědomí slova Hannah Arendtové, badatelky totalitarismu: „Zločinný stát nestojí na obyčejných zločincích, ani na zfanatizovaných masách, ale na bezduchém fungování docela obyčejných lidí v jejich nelidských rolích.“

Menšina, pokud je aktivní, umí dát většině svůj směr. Za první světové války nastoupila většina Čechů do habsburského vojska a svou vojenskou kariéru tu absolvovala. Kdyby Vídeň rozhodla zabíjet vojáky jiných států, titíž vojáci by nastoupili znova. Ideu nově založeného československého státu ale zastupovala menšina legionářů, kteří se rozhodli jednat ve vlastním zájmu a nečekat, kterého nepřítele jim ukáže někdo jiný.

↗

Je třeba mít na vědomí slova Hannah Arendtové, badatelky totalitarismu:

„Zločinný stát nestojí na obyčejných zločincích, ani na zfanatizovaných

masách, ale na bezduchém fungování docela obyčejných lidí v jejich nelidských rolích.“ Foto news.discovery.com

Většina může mít postoj, jaký chce, ale pokud si ho nechá pro sebe, ztrácí na převaze. Menšina je hnána nespokojeností s daným stavem a svoje tažení provází s větším nadšením. Nadšení provází všechny, kdo jsou proti něčemu. Antifašismus, antikomunismus, antisemitismus, antiglobalismus atd., atd., to vše provází zvýšená vůle, aktivita i ochota ke konfrontaci.

Tomu se blíží i zatím nejednotná fronta, která není spokojená s polistopadovým vývojem. Všechny její útoky na Václava Havla, zkorumpovaný systém, pro který nestálo za to zvonit klíči na Václaváku, každý odhalený skandál, to všechno je provázeno se škodolibou radostí. Z toho získávají na síle alternativy vůči parlamentní demokracii. Zatímco populisté se ještě prezentují jako zachránci zkaženého systému, diktátorské směry ho chtějí nahradit vládou tvrdé ruky.

Automatická cesta z krize to ale není, spíš se tyto směry snaží nebo mají možnosti, jak svoje chyby a korupci více zamaskovat. Hnutí ANO slibovalo svoji vládou nezkorumpovaných odborníků pozvednout veřejné finance. Pražská primátorka za ANO Adriana Krnáčová pak jednou svoji laickou chybou provalila, že v jednom probíhajícím soudu, který se týkal se finančního sporu, jednala v zájmu protistrany.

Od ticha k mluvení

Většinu umí vytrhnout z pasivity některé zásahy zvenčí. Může to být už hodně přehnaný útok v podání osob typu Jiřího Vyvadila, mohou to být zastavení amerického konvoje, na která se lze jít podívat pomalu jako na kulturní program.

Jinak ale život většiny společnosti provází menší míra nadšení než menšinu odpůrců. Nemá cenu zastírat, že svůj díl na tom nesou tradiční politické strany svými aférami. Zároveň vnímám i jakousi hráz mezi politiky a občany, kde si obě strany předhazují vinu za špatný stav státu („politici kradou“ vs. „lidé jsou líní pracovat“). Taková hráz není zřejmě tak silná mezi částí občanů a populisty, protože voliči ANO jsou schopni odpustit finanční aféry nebo Babišův kolosální střet zájmů, které by u klasického politika nerozdýchali.

Člověku se pak nabízí snad jen politický život mimo politické strany, řekněme třeba kulturní. Účast na internetových fórech, účast v občanských sdruženích, v lokální politice, osobní schůzky nebo kluby, spojené s diskusemi, výlety po místech nějak spjatých s demokratickou tradicí atd. Je to alternativa vůči destruktivnímu nadšení kritiků parlamentní demokracie, klidné uvědomění si identity. Vůči postoji „být proti něčemu“, který vpouští do politického života populisty nebo proputinovské síly, je to postoj „být za něco“, pomáhat tvořit společnost, ve které stojí za to žít. A takový potenciál, jak bylo vidět i při listopadové mši v pražské katedrále, tady je.