Miloš Zeman své tažení proti kavárenským intelektuálům nedávno obohatil o důležitý motiv jejich slabosti, selhání, ba zrady. Sáhl hodně hluboko do šuplíků své údajně sloní paměti, chutě v ní zalovil a chytil intelektuální exemplum na udičku. Předhodil médiím a lidu Ferdinanda Peroutku, který psal do novin za druhé republiky „hrozné věci“ o Hitlerovi a Židech a hledal pro Čechy modus vivendi, i když šlo všechno šejdrem.

Sečteno podtrženo, byla to typická zrada intelektuálů na národní cti, a to si český prezident nemůže nechat líbit, zvláště když po něm nějaký takový začne házet vajíčka. Co následuje? Lid je pobouřen — po pravdě ani tolik ne, spíše je mu ta kausa lhostejná - ovšem pražská kavárna soptí vzteky, a tak si Miloš Zeman může spokojeně mnout ruce.

Jenomže ona ta prezidentská paměť není tak sloní. Hradní mluvčí pořád hledá ta pravá zrádná slova, a jen občas vyšle nějaký ten otrávený šíp. Vždy se naštěstí najde pomocná ruka přiložená k dílu, jako ve svém rozhovoru pro Parlamentní listy nedávno Jan Rataj, když „kriticky, erudovaně a nestranně“ potvrdil, že Peroutka byl nahnědlý gentleman.

„Beranovština“

Proč nepomoci s hledáním, říkám si. Je třeba ovšem paměť více namáhat. Není to totiž poprvé, kdy musel Ferdinand Peroutka čelit výtkám, že psaním za druhé republiky zradil lid, svobodu a demokracii. Najde se totiž jeden spisek z roku 1947, který se jmenuje Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě. Jeho autorem je Gustav Bareš, tehdejší i pozdější rudý novinář a vůdčí komunistický ideolog.

Jak známo, bojovalo se v té době o charakter republiky, a tak Peroutka Barešovi vytýkal, že oni (barešovci) chtějí zničit svobodu a demokracii, zatímco Bareš rozhořčeně předhazoval Peroutkovi, že právě oni (peroutkovci) hodlají zradit lidovou demokracii, jako ji už zradili za první i druhé republiky. A tak to Peroutka od Bareše schytává, zejména za podíl na mnichovanství, jež sahá od kompromisnictví ve vztahu k Německu, přes nedůvěru v Sovětský Svaz za „Mnichova“, až po obhajobu „beranovštiny“ za druhé republiky (beranovština je umělé, poněkud rusomilské označení pro prohřešky proti národní cti z doby druhé republiky, jejichž zosobněním je tehdejší předseda vlády Rudolf Beran).

A právě Peroutkova „beranovština“ je prezidentovo téma. Uznávám, že ne všechny tyto „argumenty“ nyní tolik pálí. Konformismus v poměru k Německu se hodí jen okrajově, snad jen když se v hledáčku objeví nějaký ten „revanšistický sudetský Němec“. Anebo když se někdo pokouší o omluvy za bezpráví při odsunu, jako např. nyní brněnská radnice. To zemanovská část sociální demokracie hned zavětří a takový Zdeněk Škromach se barešovsky rozkřikne: „Vypráskat tyto kolaboranty!“

Avšak se Sovětským svazem už je ámen a vůbec, ruská otázka má nyní naprosto opačný význam a geopolitický kontext, takže se k útoku nehodí. Ovšem „beranovština“ ta má pořád svůj čas. Je to sporné téma pro naši demokracii do současnosti, a tak tento klacek může dopadnout na hlavu intelektuálů, kteří by chtěli zrazovat věc lidu. Jak toto uchopit a nebýt za demagoga? Dva pokusy o takové úvahy jsou velkou výstrahou. Předně ten Barešův, ale také ona poněkud kabaretní verze kritiky „beranovštiny“ v podání Miloše Zemana a jeho přátel, kteří opakují barešovské argumenty.

Smutné je, že oba pokusy o výklad Peroutkovy intelektuální zrady na sebe navazují. Doporučuji proto vložit do připravovaného sborníku o Peroutkově údajném nahnědlém selhání pár vhodných pasáží z Barešova spisku.

Hradba, za kterou se přikrčit

Hradní Ovčáček by mohl po Barešově vzoru poukázat také na starší Peroutkovy poklesky, které již naznačují jeho pozdější „nahnědlou zradu“. Peroutka totiž „již“ v únoru 1938 napsal: „Jest třeba za touto hradbou se trochu přikrčiti a trochu tišeji si počínati… Je pravda, že tím, když nyní svou demokratickou kritiku omezujeme, stahujeme jakoby svou vlajku na čtyři pětiny stěžně…“.

Zvláště působivě by se na vhodném místě chystaného hradního spisku o Peroutkově nahnědlém gentlemanství vyjímal citát z července 1939, vždyť se v něm Peroutka málem hlásí k totalitarismu: „Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci.“ Beranovština toť totalita. Tady jsme již dokonce v protektorátu. Jak chápat tyto „pokleslé věty“?

Každá Peroutkova věta, kterou Gustav Bareš vytýká a Miloš Zeman připomíná, má svůj dobový kontext, a ten ji teprve dává smysl. Samy o sobě tyto věty neříkají nic politicky relevantního. Kdo by popíral, že jsou situace, kdy je třeba mít hradbu, za kterou se můžeme trochu přikrčit? V únoru 1938 to dávalo politický smysl. Podobně, kdo by popíral, že národní souručenství bylo naší totalitou, o jejíž konstrukci jsme se museli pokusit. Nějaký dějinný „es muss sein“ zde bylo při činu.

↗

Hradní Ovčáček by mohl po Barešově vzoru poukázat také na starší Peroutkovy poklesky, všechny však mají především svůj dobový smysl. Repro z vysílání ČT

Z dějin se nedá vystoupit, i když člověka válcují. Lze namítnout, že politicky to byl ovšem úplný konec republiky. Možná to muselo být, ale musel u toho být Peroutka? Zradil svou prvorepublikovou loajalitu? To je otázka. Tehdy si myslel, že ne, později, možná ano. Ať tak, či onak, ani Gustav Bareš zrovna toto Peroutkovi nevytýkal.

Také nacisté měli o Peroutkově ideovém ledví jasno, proto jej poslali do koncentračního tábora. Ostatně Barešovi se Peroutkova politická „kontinuita“ s první republikou hodila, protože podle komunistů bylo mnichovanství již v genech první republiky. Peroutka se naopak bránil, že také oni (peroutkovci) budují novou republiku, jenom chtěl, aby byla „trochu více“ prvorepubliková. S výhradou, že zcela zradil první republiku, přišel až Miloš Zeman. Prohloubil tak svým způsobem Barešovu kritiku.

Případ Zeman

Jaký je zemanovský kontext kritiky Peroutkových údajných intelektuálních selhání? Gustav Bareš svůj fiktivní rozhovor rámuje několik principiálními otázkami. Hned ta první míří do černého, když se ptá: „Kdo se jako demokraté a obránci svobody v osudových dobách lépe osvědčili — komunisté nebo pan Peroutka a jeho linie?“ Barešova odpověď je známa, Zemanova též. Neříkám, že je to odpověď stejná. Ovšemže to již nejsou komunisté, ale také ne putinovci — tuto politickou entitu si vymysleli jiní bojovníci, byť v podobném klinči.

Prezident Zeman má své politické já v jiné kolektivní osobě. Vytvořil si ji v prezidentské volbě, jež byla přímá se vším všudy, až do těch splašků. Poté ale ve funkci začal ztrácet kontakt a zjistil, že se bez svého lidového zázemí neobejde. Vlastně není ani divu, že toto zázemí zkouší mobilizovat všemi možnými politickými způsoby, v jeho podání často jen hesly, bonmoty a provokacemi. Bez tohoto zázemí by byl jen „kladečem věnců“, „strojem na podpisy“ a musel by podepisovat profesorské dekrety. Každý český prezident něco takového odmítal, každý po svém.

Zjišťujeme, že Miloš Zeman je bytostně politikem, a tak potřebuje nepřítele, aby našel svůj „lid“. Jedno z takových politických témat se mu obzvláště osvědčilo, a to pražská kavárna a městští intelektuálové. Bohužel na to doplatil Ferdinand Peroutka, který tak byl povolán znovu k politickému životu, tentokrát v roli oběti.

Jenomže Zemanovo vyvolávání Peroutky k politickému životu není než sprostá ideologie, která falšuje dobové kontexty a vytváří si „fakta“ podle toho, jak potřebuje.