Jedním z jevů, který se v rámci naší společnost stále silněji projevuje, je její prohlubující se rozdělení a faktorem, který k němu v poslední době velkou měrou přispívá, je spor o odkaz Václava Havla.

Čím dál častěji se na veřejnosti objevují argumenty Havlem, jejichž prostřednictvím se na Václava Havla někteří snaží svést svou nespokojenost se zdejším vývojem po roce 1989. Argument Havlem ale bývá používán také naopak jako nástroj legitimizace, když přátelství s Václavem Havlem kandidáti v různých volbách využívají jako značku kvality.

Především pak argument Havlem funguje jako prostředek k prosazení nebo naopak odmítnutí některého z pohledů na zahraničněpolitické dění a má tedy zásadní vliv také na naši zahraniční politiku. Přitom právě zahraniční politika pomáhá společnosti, aby definovala svůj vztah ke světu a v praxi uvedla své hodnoty. Proto také tvoří základ její identity.

Havel — prezident a Havel - disident

Právě v zahraničněpolitických postojích je výrazný rozdíl mezi odkazem Havla — prezidenta a odkazem Havla — disidenta, který není možné přehlížet. Havel — disident se snažil objektivně posoudit svět na základě svých hodnot, v důsledku čehož kritizoval jak Východ, tak i Západ, zatímco samozřejmě nezapomínal na zjevné rozdíly mezi nimi.

Jenže jako prezident Václav Havel od takového přístupu ke světu ustoupil. Zřetelně se tento Havlův přístup neprojevoval jen v souhlasu víceméně se všemi americkými aktivitami, ale také v podpoře Izraele vrcholící tím, že stál u zrodu mezinárodní iniciativy Přátelé Izraele.

Tato iniciativa se přitom vymezovala proti kampani BDS, jejíž zastánci z řad celosvětové občanské společnosti se snaží prosadit ukončení izraelské okupace Palestiny, ke kterému jej vyzývá již více než čtyřicet čtyři let stará rezoluce RB OSN, nebo také dodržování lidských práv Palestinců. Zřetelný je rozdíl mezi postoji Havla - prezidenta a postoji světově uznávaného bojovníka za lidská práva Nelsona Mandely, který tvrdě kritizoval jak americkou invazi do Iráku, tak bojoval za lidská práva Palestinců.

„Až zarážející je tu rozdíl proti posledním deseti letům jeho života, kdy se stal sám exponentem bipolárního, studenoválečnického myšlení, tedy právě toho myšlení, které dříve dovedl tak brilantně dekonstruovat,“ porovnal v rozhovoru pro deník Právo filozof Pavel Barša Havla — prezidenta a Havla — disidenta.

↗

Argument Havlem je třeba vyměnit za inspiraci jeho hodnotami a právě tuto inspiraci nám nabízí Havel — disident a jeho díla ze sedmdesátých a osmdesátých let. Foto Ben Skála, Wikimedia Commons

Aby byl Havlův odkaz považován za základ naší identity, někteří odmítají, jiní zase prosazují za každou cenu. Základem argumentů Havlem, které v této rozepři obě proti sobě stojící strany užívají, přitom je omezení jeho odkazu na činnost z období, kdy byl českým prezidentem.

Dochází tak k přehlížení odkazu Havla — disidenta v případě těch, kteří Havla odmítají. Pro jeho zastánce funguje odkaz Havla - disidenta spíše jako nástroj legitimizace prosazování odkazu Havla — prezidenta jako základu naší identity.

Argument Havlem dnes bývá využíván například v rámci debaty o našem postoji k Rusku nebo k Číně, ale naopak zaráží jeho absence při debatě o tom, jestli by Česká republika měla přijmout uprchlíky ze Sýrie nebo v rámci výzev k pomoci humanitární katastrofou postiženému Pásmu Gazy.

Takový přístup s sebou však nese příliš rozporů, než aby se s ním mohla identifikovat většina společnosti a odkaz Havla — prezidenta tak ztrácí legitimitu jako základ naší identity a tím se otevírá prostor pro snahy se proti němu vymezit. Snahy prosadit úplné odmítnutí jeho odkazu ale vedou oproti postojům Havla — prezidenta pouze k výměně černé za bílou a jejich legitimita je ještě mnohem menší.

Mnozí se ale vymezují pouze vůči odkazu Havla — prezidenta, přičemž se odvolávají na odkaz Havla — disidenta a stejně jako on ve svých dílech ze sedmdesátých a osmdesátých let se snaží ke světovému dění přistupovat se snahou ho posuzovat na základě humanitních hodnot. Takové snahy je třeba považovat za naprosto legitimní.

Ti, kteří na vymezování se vůči Havlovi reagují, však mezi těmito dvěma přístupy nijak nerozlišují a obhajobu Václava Havla staví na odkazu Havla — prezidenta. Neschopnost rozlišovat mezi podobnými snahami byla naprosto zřetelná například na vlně nenávisti vůči Noamu Chomskému, který ve svém vystoupení v Olomouci připomenul, že v období kdy Václav Havel v americkém Kongresu pronášel svůj projev, Amerikou podporované jednotky vraždili disidenty v zemích Latinské Ameriky.

Inspirace Havlem místo argumentů Havlem

Tento boj o odkaz Václava Havla velmi negativně působí na naší občanskou společnost. „Je naprosto obscénní, že hlavní politická debata se vede o tom, jak velkou roli má před lety zemřelý Václav Havel,“ napsal Jan Čulík na Britských listech. Čulík ve svém článku naší občanskou společnost kritizuje za ideologickou válku žab proti myším o Havlův odkaz, zatímco selhává v zabývání se mnohem důležitějšími problémy, na které by se měla soustředit především.

Překonat rozdělení naší společnosti by proto mělo být naším hlavním zájmem. Je na naší společnosti, jak bude nakládat s jeho odkazem. Zatímco útoky proti tomu, aby Havlův odkaz tvořil jakýkoli základ naší identity, jsou jedním extrémem, tvrdohlavé snahy o to prosazovat odkaz Havla — prezidenta představují extrém druhý.

Pokud chceme toto rozdělení překonat, je třeba na jednu stranu rezolutně odmítnout snahy svést na něj nespokojenost s vývojem po roce 1989, ale na druhou si také plně uvědomit rozpory v odkazu Havla — prezidenta. Argument Havlem je třeba vyměnit za inspiraci jeho hodnotami a právě tuto inspiraci nám nabízí Havel — disident a jeho díla ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Je na nás, jestli budeme k posuzování světa přistupovat s již předpřipraveným rozdělením na dobro a na zlo a dopustíme tak, aby naší společnost odkaz Václava Havla i nadále rozděloval. Mnohem lepší by ale bylo posuzovat svět na základě Havlových hodnot, toho nejcennějšího, co nám odkázal.