Jedním z jevů, který se v rámci naší společnost stále silněji projevuje, je její prohlubující se rozdělení a faktorem, který k němu v poslední době velkou měrou přispívá, je spor o odkaz Václava Havla.

Čím dál častěji se na veřejnosti objevují argumenty Havlem, jejichž prostřednictvím se na Václava Havla někteří snaží svést svou nespokojenost se zdejším vývojem po roce 1989. Argument Havlem ale bývá používán také naopak jako nástroj legitimizace, když přátelství s Václavem Havlem kandidáti v různých volbách využívají jako značku kvality.

Především pak argument Havlem funguje jako prostředek k prosazení nebo naopak odmítnutí některého z pohledů na zahraničněpolitické dění a má tedy zásadní vliv také na naši zahraniční politiku. Přitom právě zahraniční politika pomáhá společnosti, aby definovala svůj vztah ke světu a v praxi uvedla své hodnoty. Proto také tvoří základ její identity.

Havel — prezident a Havel - disident

Právě v zahraničněpolitických postojích je výrazný rozdíl mezi odkazem Havla — prezidenta a odkazem Havla — disidenta, který není možné přehlížet. Havel — disident se snažil objektivně posoudit svět na základě svých hodnot, v důsledku čehož kritizoval jak Východ, tak i Západ, zatímco samozřejmě nezapomínal na zjevné rozdíly mezi nimi.

Jenže jako prezident Václav Havel od takového přístupu ke světu ustoupil. Zřetelně se tento Havlův přístup neprojevoval jen v souhlasu víceméně se všemi americkými aktivitami, ale také v podpoře Izraele vrcholící tím, že stál u zrodu mezinárodní iniciativy Přátelé Izraele.