Expremiéři s Fischerem: Slušnost, šeď a Marek Eben

Další díl dokumentárního cyklu studentů FAMU Expremiéři má ambici představit někdejšího prezidentského kandidáta Jana Fischera v konfrontaci s překážkami. Řekněme, že na cestě neklopýtl.

Zuzana_valkova_cb

Zuzana Válková

19.12.2014 08:49

Fischer

Režisér se ptá, expremiér vysvětluje. Foto ČT

Nevýrazný. Slušný. Nestraník. Odstraní skvrny. Vodní kámen. I vaši pračku. Tímto způsobem se v dokumentu režiséra Iva Bystřičana Hlavně slušně mimoděk i záměrně papouškují klíčová slova o premiérovi České republiky z let 2009-2010 Janu Fischerovi.

Voliči tato slova, která se s časovým odstupem zdají stejně obsažná jako řeči o „knížecím kultu“ nebo „prostém zařizování“, opakují jako po náletu z ta-ta-ta kšeftu s mébly. Bezmyšlenkovitě, ochotně. Srdce marketérovo se tetelí.

Ivo Bystřičan to ostatně podle doprovodného komentáře k natáčení vnímá stejně: Fischerova tehdejší komunikační kampaň soustředěná kolem několika jeho morálně-volních vlastností fungovala výtečně. Než ho tedy, alespoň zčásti, stála post.

Pozoruhodná uniformita v hodnocení této osobnosti se ale zdá být skvělou výchozí pozicí pro objevná zjištění hodná odvážného dokumentaristy, jímž Bystřičan jistě je. Autorka je proto trochu smutná, že toho mnoho neobjevila. Ale třeba nevěděla, že Jan Fischer napsal knihu. Jak se mu asi prodává?

Rekvizity místo otázek
Udělat z dokumentu s málo dynamickou osobností o něco víc než záběry na mluvící hlavu na více méně statickém pozadí bylo jistě náročné. Jan Fischer totiž nenadává, nelaškuje s novinářkami na krokodýla, nepláče... A v zásadě se nehýbe, i když tu a tam ochotně přiskočí či se rozhodným krokem vydá posadit na premiérskou sesli, aby zavzpomínal.

Režisér Bystřičan proto sahá po různých proprietách: jednou je jí papírový portrét Jana Fischera z pera Pavla Reisenauera připevněný na klacíku, podruhé zas kupka uhlí vyklopená na chodník (na mém monitoru působila trochu jako koňské kobližky), anebo třeba papírový model chladicích věží jaderné elektrárny Temelín. V jedné chvíli si na sebe režisér vezme tričko DSSS, a to, prosím, na židovském hřbitově. Na což Jan Fischer opáčí cosi státnického.

Jakou reakci si autor představoval? Že se Fischer začne dojímat nad údělem svého lidu? Konfrontace na překážkové „opičí dráze“ se stále nepřiostřuje.

On je prostě Jan Fischer pořád slušný. Anebo, považte, úplně normální!

Každou nepříjemnou otázku – mimochodem, vždycky báječně zdvořile položenou – totiž expremiér zpracuje jako sežvýkaný balicí papír, který přežehlí dlaní, složí ho do čtverečku a podá zpátky tazateli. Ten ho přijme a slíbí, že do něj příští rok někomu zabalí knížku...

Ale to nevadí, každý není Martin Veselovský, aby by ho na místě zapálil dračím pohledem. Jen je škoda, že když už se na kameru nedaly odhalit plány Fischerovy vlády s prolomením těžebních limitů, nedostaví se ani – byť civilně podaná – zpráva o nějaké emoci.

Jaký je Jan Fischer, když se členka jeho volebního štábu v úvodu snímku stará, aby dokumentaristé Fischerovi nekřivdili? Jak se dá vyrovnat s tím, že vás jako člověka na několik měsíců (a Fischera možná na doživotí) veřejnost redukuje na méně elegantního Marka Ebena české politiky? Možná rovnou bezkrevného naivu?

Jaké to bylo, vidět se v uniformě příslušníka Lidových milicí? A jaké to je, číst dnes noviny a sledovat, jak jistý člen vlády vysvětluje, zda byl či nebyl agentem StB?

Jisté je, že bezkrevného a šedivého prezidenta jsme si nakonec nezvolili. Autorka se opanuje, aby nedodala něco ve smyslu...

Ale nedodá to, protože chce být taky slušná. A taky se těší, že se příští prezidentská volba aspoň zčásti ponese v duchu hledání dalšího pana Slušného. Už abychom z těch nároků týrané ženské vyrostli.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Slušný Vůdce? Pátek, 19.Prosince 2014, 13:57:11

Připomeňme si, v jaké chvíli začala stoupat politická hvězda Jana Fischera: bylo to v té době, kdy národ byl natolik hluboce zhnusen poměry a manýry v české politice (především v osobách dvou jejích nejvýraznějších představitelů, dvou kohoutů na jednom mocenském smetišti), že se náhlý a nečekaný nástup politické osobnosti vystupující střídmě, seriózně, slušně, bez jakýchkoli teatrálních či vysloveně hysterických eskapád, jevil opravdu jako pramen čisté vody ve vyschlé oáze.

A mohlo se pro to chvíli dokonce zazdát, že zde opravdu nastupuje zcela nová éra v politice - naplnění onoho prastarého snu o tom, že záležitosti státu je možno řešit prostě a jednoduše věcně, tak jak to velí docela obyčejný lidský rozum. Bez ohledu na ty či ony partajní zákulisní tahanice a zájmy.

Připomeňme si ovšem také, v kterém okamžiku politická hvězda téhož Jana Fischera zhasla: bylo to právě v tu chvíli, kdy ze své dřívější funkce neutrálního a věcně rozhodujícího technokrata chtěl postoupit o stupínek výše, totiž na pozici hlavy státu.

A tady se velmi rychle ukázalo: vést stát, reprezentovat společnost, to je opravdu něco více, nežli jenom čistě technická správa věcí. Tady se vyžaduje - alespoň ve státech s tradičně "silným" prezidentem - aby hlava státu dokázala také ztělesnit určité životní ideje. Prezident - na rozdíl od ministerského předsedy - nemusí spravovat; ale on musí dokázat vést. Vést národ po nějaké cestě, sdělit a zprostředkovat mu přesvědčení o tom, kam tato cesta má vést a proč.

V této funkci hlavy státu se odráží prastará potřeba jakékoli komunity mít silného, rozhodného vůdce; tato potřeba je dokonce evolučně daleko starší a daleko silnější, nežli potřeba mít vůdce morálně nezávadného, tedy "slušného".

V tomto smyslu je tedy ona potřeba mít silného vůdce zcela přirozená; je ovšem zásadní otázka, do jaké míry je tato podvědomá touha preferovat silného vůdce na úkor jeho morálních kvalit legitimní i v novodobé společnosti. Tedy té, která by svou animální minulost už měla nechat dávno za sebou, a namísto toho preferovat hodnoty a statky autenticky civilizační.

A ke zcela zásadnímu problému pak dochází, když národ stojí před alternativou: buďto slušný reprezentant, ale bez vůdčích schopností - anebo silný Vůdce, ale bez jakýchkoli morálních skrupulí.

Český volební národ se při první příležitosti, kdy směl přímou volbou zvolit svého prezidenta, rozhodl - byť i jen relativní většinou - pro alternativu Silného Vůdce. Kterým Miloš Zeman bezpochyby je.

Otevřenou otázkou ovšem zůstává, jakým směrem, do jaké budoucnosti tato národem zvolená cesta nakonec povede; a jaké mravní hodnoty na ní zůstanou zachovány, anebo se naopak poztrácejí v nenávratnu.

Už dnes asi mnozí litují toho, že státním prezidentem se nestal nevýrazný, ale slušně a seriózně vystupující Jan Fischer.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.