Ve svém premiérském slibu z roku 2006, který autorka snímku s názvem Topoltropa zařadila symbolicky na samotný úvod, označuje Mirek Topolánek za svou největší slabost prostořekost. Na jednu stranu dokument Apoleny Rychlíkové tuto Topolánkovu slabost skutečně ukazuje. Na druhou stranu však ukazuje i daleko horší věci.

Připadlo mi privilegium recenzovat, komentovat a glosovat pro Deník Referendum asi nejpodařenější kousek z dokumentárního cyklu České televize Expremiéři. Nejcennějším prvkem celého snímku je božský dar časového odstupu, s jakým můžeme Topolánkovu zpověď sledovat.

Zatímco hlavní hrdina vystupuje v samotném dokumentu notně posilněn dojmem dvouletého odstupu od pádu vlastní vlády již z pozice „tvůrce pracovních míst“, samotný dokument se k divákovi dostává po dalších dvou letech. Snímek tak krásně ukazuje, jak nás dějiny umí neomylně trestat za naši ješitnost, jak nás v konečném důsledku vysvlečou do naha. Z každého chvástala se nakonec před tváří všehomíra stane prachobyčejný hlupák.

„Jak se člověk stane pravicovým politikem v regionu plném sociálních nerovností?“ ptá se autorka v úvodu Mirka Topolánka. „Ostrava, město plné sociálních nerovností? Já bych neřekl,“ odpovídá jí slezský matador české pravice. „Daleko větší rozdíly jsou třeba v Čadu,“ uzavřel pak debatu na téma svého ideového profilu argumentačním fíglem zvaným „vyČadění“: pokud chceš tvrdit, že je u nás něco špatné, věz, že v Čadu je to mnohem horší. Jak praví nevyřčené heslo stále spících blanických rytířů, „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.“

Pojem rovnosti zasáhl Topolánkovu politickou kariéru pouze dvakrát. Poprvé když v roce 2006 došlo k paritě hlasů, z níž vzešla Topolánkova krátká vláda v demisi i její neméně neslavná trojkoalice, které byla česká kotlina natolik úzká, že si pro své ztrapnění vybrala rovnou kolbiště celé Evropy.