Deník Referendum Domov

Ve svém premiérském slibu z roku 2006, který autorka snímku s názvem Topoltropa zařadila symbolicky na samotný úvod, označuje Mirek Topolánek za svou největší slabost prostořekost. Na jednu stranu dokument Apoleny Rychlíkové tuto Topolánkovu slabost skutečně ukazuje. Na druhou stranu však ukazuje i daleko horší věci.

Připadlo mi privilegium recenzovat, komentovat a glosovat pro Deník Referendum asi nejpodařenější kousek z dokumentárního cyklu České televize Expremiéři. Nejcennějším prvkem celého snímku je božský dar časového odstupu, s jakým můžeme Topolánkovu zpověď sledovat.


Podle Mirka Topolánka jsou daleko větší sociální rozdíly než u nás třeba v Čadu. Foto Repro Topoltropa

Zatímco hlavní hrdina vystupuje v samotném dokumentu notně posilněn dojmem dvouletého odstupu od pádu vlastní vlády již z pozice „tvůrce pracovních míst“, samotný dokument se k divákovi dostává po dalších dvou letech. Snímek tak krásně ukazuje, jak nás dějiny umí neomylně trestat za naši ješitnost, jak nás v konečném důsledku vysvlečou do naha. Z každého chvástala se nakonec před tváří všehomíra stane prachobyčejný hlupák.

„Jak se člověk stane pravicovým politikem v regionu plném sociálních nerovností?“ ptá se autorka v úvodu Mirka Topolánka. „Ostrava, město plné sociálních nerovností? Já bych neřekl,“ odpovídá jí slezský matador české pravice. „Daleko větší rozdíly jsou třeba v Čadu,“ uzavřel pak debatu na téma svého ideového profilu argumentačním fíglem zvaným „vyČadění“: pokud chceš tvrdit, že je u nás něco špatné, věz, že v Čadu je to mnohem horší. Jak praví nevyřčené heslo stále spících blanických rytířů, „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.“

Pojem rovnosti zasáhl Topolánkovu politickou kariéru pouze dvakrát. Poprvé když v roce 2006 došlo k paritě hlasů, z níž vzešla Topolánkova krátká vláda v demisi i její neméně neslavná trojkoalice, které byla česká kotlina natolik úzká, že si pro své ztrapnění vybrala rovnou kolbiště celé Evropy.

Podruhé si Topolánek masochisticky pohrával se sprostým socialistickým slovem v jeho zcela vyprázdněné podobě: v programové prioritě „rovné daně“, která je „rovná“ především ve smyslu otevřenosti, s jakou pomáhá prohlubovat sociální nerovnosti.

Paradoxy
Troufám si tvrdit, že v pestré historii českých vlád byla Topolánkova spanilá epopej „demise-přeběhlíci-pád“ zdaleka nejbizarnější a to z hlediska paradoxů, které (bohužel nejen) české veřejnosti nabídla. Prvním z nich je „fiskálně odpovědné“ přeběhnutí sociálnědemokratických poslanců Melčáka a Pohanky, kteří umožnili Topolánkovu mrtvému dítěti vstát v lednu 2007 z mrtvých.

Druhým paradoxem by bylo zcela jistě kultovní české entré na půdu Evropské unie v roli předsednického státu, jehož kontury narýsoval především celou Evropou v přímém přenosu sledovaný vládní kolaps. Pád vlády z března 2009 v Rychlíkové snímku důvtipně ztvárňuje normalizační relikvie kostky cukru, kterou v klipu propagujícím české předsednictví jeden z protagonistů dramaticky upouští do šálku kávy.

Mým nejoblíbenějším paradoxem era topolanis je ale bezpochyby angažování Bursíkovy Strany zelených. Zelení posloužili vládnoucí ODS zcela v duchu pravičácké věrouky jako levná pracovní síla v roli potěmkinovských kulis zakrývajících stále tu stejnou neekologickou politickou praxi. Bursíkovo spuštění se se zoufalou pravicovou skvadrou odsoudilo Stranu zelených do smutných bažin modro-zelené marginality, v jejichž blouznivých výparech sní o nablýskaných zítřcích zeleného kapitalismu dodnes.

Katarze
Moje nedělání si legrace ze samotného Mirka Topolánka pokračuje. Nevědomý Topolánek si byl totiž také lecčehos vědom. Například toho, jak v určité fázi jeho vládnutí křehla jeho mocenská pozice. Topolánkova spontánní metafora premiérování jakožto „kormidlování ubohého plavidla s utrženým kormidlem na pravidelné lince mezi Skyllou a Charybdou, čelícímu vzpouře na palubě a palbě cizích křižníků na cestě do přístavu, o němž nevíte, zda je ten správný“, je nejen mimořádně poetická, ale rovněž trefná a vtipná.

Apolena Rychlíková nám tedy ve svém znázornění Mirka Topolánka nabídla to, co u většiny ostatních epizod zoufale chybělo: dekonstrukci samotného premiérování, která je zároveň dekonstrukcí samotného premiéra.

Stanislav Gross v Látalově snímku Upřímně celých třicet minut formuloval svou nově nabytou duchovnost, v jejímž jasu by se mohly ztratit všechny jeho lidské i politické prohřešky. Látal se pokusil o místy krutou katarzi nemocného člověka na tak malé ploše, že byla v konečném důsledku těsná i místy vysloveně drobounké Grossově dušičce. Zato Topolánek dostal, kolik zasluhuje. Autorka jeho portrétu si totiž uvědomila, že šestadvacet minut na jedno lidské rozhřešení nestačí.

Zároveň však ukázala, že je to dostatečný prostor pro reflexi jednoho vládnutí, střízlivou analýzu některých politických rozhodnutí a nástin v současnosti snad ještě vypjatějšího ideologického konfliktu znázorněného trojúhelníkem: pravicový politik jako symbol přepjaté mužnosti, postindustriální ostravský kraj jako symbol sociální nerovnosti a těhotná studentka dokumentární tvorby jako symbol nastupujícího prekariátu.

Fuck off
„Symbolem Topolánkovy vlády je vztyčený prostředníček,“ zněla jedna z anketních odpovědí, z nichž autorka v průběhu snímku slepovala koláž Topolánkovy vlády po vzoru Entropy. Takové označení není jen prostoduchou reprodukcí jedné téměř zapomenuté bulvární laskominy. Skrývá se za ním možná i nějaká taková ta větší pravda.

Vztyčený prostředníček je symbolem vulgarismu, jenž byl zdaleka nejštědřeji distribuovanou komoditou Topolánkovy vlády. Vztyčený prostředníček v nejobecnější rovině vyjadřuje falus a právě falickým ve smyslu agresivním, chlapáckým a machistickým bylo Topolánkovo premiérství každým coulem: od rudnoucí šíje až po ostře sledovanou výměnu partnerky (z čehož se posléze v ODS stala taková milá tradice).

Vztyčený prostředníček je znamením opovržení, anglickým „fuck off“ ve smyslu „odprejskni“; a právě opovržení se od Topolánka dostalo všem těm, kteří nedokázali dostát absolutním imperativům individuální odpovědnosti, jež se začaly jako z propasti kapitalistického molochu valit z úst mladého neoliberalismu, nebo těm, které bylo jednoduše možné zařadit do „přirozeně neúspěšných“ podle posledních percentilů OECD.

Vydržel jsem nedělat si z Mirka Topolánka legraci až do konce. Pan expremiér mě tudíž nebude moct tak snadno zařadit po bok odpůrců radaru v Brdech, jimiž byla kromě obligátního Ruska pochopitelně i „pátá kolona všech těch blázínků, kteří se nechali zmanipulovat“. Rád bych na závěr svého zamyšlení nabídl Mirku Topolánkovi, hrdému moravskému proponentovi šovinismu, anti-ekologismu, blahodárné nerovnosti, bezpodmínečného individualismu a metafyzické blbosti zvané „prokapávání“, i moje politické amen.

Se vší úctou bych tak měl učinit přímo v jazyce pravicové věrouky a s trochou té moravské jadrnosti: Mirek Topolánek pomohl o řádný kus posunout hranice vulgarity v české politice. Moje svoboda kádrovat jeho politickou kariéru tak dnes končí až na špičce toho mého vztyčeného prostředníčku. Mirku, byl jsi jednička.