Pravice po ODS

Občanští demokraté ztrácejí dominantní postavení na pravici. Proč se to děje a co musí česká pravice učinit pro to, aby mohla být užitečná? Odpovídají například Petr Pithart, Pavel Švanda, Jan Ruml nebo Ondřej Vaculík.

Vr_a

Vratislav Dostál

03.09.2013 13:00

294871_mediafax_david_polivka

Občanským demokratům se podařilo pravicovou politiku zdiskreditovat. Co je třeba k její rehabilitaci? Foto David Polívka, Mediafax

Související

Necelé dva měsíce před sněmovními volbami lze jejich výsledek předpovědět obtížně. Dlouhodobý trend výstupů ze sociologických šetření v každém případě naznačuje, že především napravo od středu přinesou volby největší změny od roku 1992. Občanští demokraté totiž ztrácejí své výsadní postavení hegemona české pravice. 

Redakce Deníku Referendum se proto rozhodla oslovit několik osobností spojovaných s pravicovou politikou se dvěma otázkami: 1. Proč se to děje?; 2. Co musí pravice udělat, aby mohla být českým zemím užitečná? 

Jan Kasl, bývalý člen ODS a primátor Prahy
1. K první otázce nejprve trochu provokativní kontraotázka: byla tu nějaká pravice s ODS? Či přesněji: Byla ODS pravicovou stranou? Původním programem a rétorikou jistě ano, s reálnou politikou a v toku času to bylo s pravicovostí stále horší a horší. 

Nechci se vracet do devadesátých let a ke Klausově nechuti naslouchat skutečně „pravicovým“ ekonomům ze zahraničí, k jeho vůli zhasínat světlo při každé druhé privatizaci a nechuti k zásadě „nejprve právní prostředí, pak transformace“. 

Spíš mám na mysli postupné uvadnutí a vyvanutí pravicových idejí z politiky ODS výměnou za moc, pozice a osobní či skupinové benefity. ODS si svou historickou šanci prohrála sama, i dnes po jedenácti letech říkám bez uspokojení – bohužel. Netěší mne, že se naplnily chmurné předpovědi nás, kteří ji opustili poté, co jsme pochopili marnost svých snah o změnu ODS zevnitř. 

Po dvaadvaceti letech tedy ODS vyklízí pozice a je docela pravděpodobné, že skončí na okraji politické scény. Potápějící se loď zřejmě opustí ti nejprohnanější mazáci i národovečtí eurofobní členové, takže ODS neskončí jako extrémní pravice, ale jako menší strana regionálního významu. 

Vždyť ani dnes v ní nejsou jen šejdíři a psychopati (pronášející nejerotičtější projevy ve Sněmovně...), ale pro mnohé překvapivě – i slušní starostové či řadoví členové mimo centrum, kteří prostě stále věří/věřili, že má smysl se o něco pokoušet. 

ODS ale pravicová již dávno není a bohužel sama napomohla k devalvaci pravicové politiky. Šancí ODS na jakýsi úspěch v mimořádných volbách budou hlasy PROTI levici, ne tolik PRO ODS.

Chce ale český volič skutečnou pravicovou politiku? V České republice skoro jistě dnes není ani významná menšina voličů typu americké Republikánské strany či britské Konzervativní strany, ale přes výše vyřčené si myslím, že spíše liberální než tvrdě konzervativní pravice tu má – navzdory 2,5 milionu voličů Miloše Zemana a navzdory českému rovnostářství, sklonům závidět a tendenci k provincionalismu – stále své příznivce. Ti jsou ovšem dlouhodobě frustrovaní z konkrétních představitelů tak zvaně pravicových stran, TOP 09 nevyjímaje. 

Koho budete volit? To je otázka, kterou slyším denně. Inteligentní, minimálně středoškolsky vzdělaný, většinou městský a liberálně uvažující volič, příslušník tzv. české střední třídy (která ale tak zcela není střední třídou evropského typu), nemá koho volit. 

ODS už volit nemůže ani se skřípáním zubů, TOP 09 pouze tam, kde ji reprezentují věrohodné osobnosti, opakovat experiment s Věcmi veřejnými či s LIDEM by mohl jen člověk, který tu nežil tři roky a nesledoval média, xenofobní Suverenita Jany Bobošíkové nebo Svobodní jsou pravicí jen pro výjimečně zvláštní jedince... 

Je jí ANO Andreje Babiše? Možná, pro mne možná ano. Je jí nově ustavený LES? Nikoli, myslím, že bude jen únikem z nouze pro ty, kteří dříve z nouze volili zelené. ÚSVIT to není. Někdo další? 

2. Jak se může česká pravice obhájit v očích potenciálních voličů? Především důvěryhodnými zástupci, těmi, kdo ji reprezentují, kdo chtějí být politiky a přitom sloužit voličům, ne osobnímu prospěchu. Těmi, kteří nebudou „kázat vodu a pít víno“, nebudou pragmatiky v zásadních politických otázkách, ale budou věrni idejím, i když jim to nepřinese konkrétní požitky. 

A samozřejmě programem, který bude přiměřeně „po česku“ pravicový – tedy nebude zbytečně zvyšovat regulaci státem, dá prostor iniciativě jedinců, vytvoří stabilní ekonomické a právní prostředí státu, kde platí zákony a smlouvy... 

Je tohle v současnosti vůbec reálné? 

Hana Marvanová, bývalá politička
1. ODS byla od roku 1991 hlavní politickou stranou na pravici, nicméně se domnívám, že se ztrácela postupně, jak se uzavírala sama do sebe a nebyla ochotna přijímat kritiku zvnějšku. Největší podíl na jejím propadu mají však poslední roky ve vládě a pád vlády Petra Nečase.  

V roce 1991 byla ODS založena jako široká platforma pro občany, ne náhodou převzala velkou část struktury Občanského fóra. Ideové směřování bylo dosti široké – liberální a konzervativní, takže nepředstavovala ve všech bodech programu unifikovaný názor. Vešly se do ODS rozdílné názorové proudy a to vytvářelo prostor pro to, aby šlo o stranu, která může oslovit třicet a více procent voličů. 

ODS se zejména po pádu Klausovy vlády v roce 1997 začala uzavírat, což souviselo s tím, že nebyla schopna reflektovat chyby vlády Václava Klause, privatizace, pád bank, obrovské ztráty, které se projevily jako dluh, který skončil v Konsolidační agentuře v řádech stovek miliard korun, odkládání nutných reforem (státní služba, nepřehledná legislativa, reforma státního zastupitelství, deregulace provázená sociální podporou atd.).  

ODS také nevyřešila svůj vztah s Václavem Klausem, takže na jejím propadu se určitě podílí i to, že její zakladatel soustavně zpochybňuje ODS a její vedení.  Je to podobné jako vztah Miloše Zemana a ČSSD. 

Největší chyby vlády Petra Nečase spočívaly v tom, že se nesnažil pro politiku vlády a pro reformy, které prosazoval, získat občany a že ignoroval protesty proti těmto reformám. ODS bylo v podstatě jedno, jestli to, co prosazuje, má podporu lidí, hlavně když to projde v Parlamentu (třeba i za cenu „nakoupených“ hlasů). 

Domnívám se, že i kdyby byl politik stokrát přesvědčen, že je jeho návrh pro lidi prospěšný, nemůže ignorovat, když občané jsou proti. Buď je musí přesvědčit, nebo své návrhy musí přizpůsobit názorům lidí. Pokud je ale ignoruje, postupně narůstá ve společnosti nespokojenost a logicky na to takový politik nakonec při volbách doplatí.  

2. Co musí pravice udělat, aby mohla být českým zemím užitečná? Pokud by pravice měla získat výraznou podporu a mohla prosadit svůj program, měla by jej přiblížit lidem, měla by být celkově vstřícnější a otevřenější k různým názorovým proudům i ke světu a k Evropě. 

Neřešit abstraktní ideové floskule, ale měla by nabídnout bez předpojatosti řešení problémů většiny občanů, ne jen těch bohatých a podnikavých. Pravice by měla prosazovat svůj program sociálně ohleduplně, protože bezohledná politika k sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům a dalším potřebným osobám jen zvyšuje napětí ve společnosti. 

Rezervy ve státním rozpočtu by pravice měla hledat ne v úsporách u těchto lidí, ale v zastavení obrovského plýtvání a rozkrádání při zadávání veřejných zakázek. Základem pro takovou změnu je však to, aby pravice byla schopna analyzovat chyby svého vládnutí, vyvodit z nich závěry. 

Nejsem si však jista, jestli je toho schopna, protože se to týká těch, kteří dnes pravici reprezentují. Obrovskou překážkou je také zřejmě personální složení různých regionální organizací, a to zejména v ODS, kde jsou často zastoupeni lidé sledující svůj byznysový zájem, a nikoli zájem veřejný. 

Ti pak zřejmě brání tomu, aby ODS změnila svou politiku. Za takové situace je zde vedle ODS čím dál větší prostor pro stranu, která by byla schopna toto očekávání naplnit. Musela by to však být strana, která má celorepublikové pokrytí, má síť podporovatelů, nemůže jít o izolované skupinky několika lidí v některé z malých stran.  

Petr Pithart, bývalý předseda vlády a dlouholetý senátor
Občanská demokratická strana se ustavovala v Čechách a na Moravě (ale hlavně v Praze) na chatrných základech, které však, opatřeny autoritou Václava Klause, vypadaly jako přepevné. 

Těmi základy byl ve skutečnosti povrchní, nezažitý a neprocítěný, jen verbální konservatismus a povinná četba toliko poloviny díla von Hayeka (jeho akcenty na význam pravidel a vůbec právního řádu se pomíjely) a celého díla Miltona Friedmanna – i s jeho „šokovou“ metodou privatizace a deregulace v autoritářských režimech jižní Ameriky. 

Především však ODS žila z absurdní autority jejího vůdce. Zatím poslední svědectví Milana Uhdeho v Lidových novinách ze středy 28. srpna o nejen jeho bezpodmínečné submisivitě vůči Klausovi se čte jako případová studie k intelektuálnímu masochismu. Díky, Milane, za upřímnost. Ale jak jsi to ty, odvážný a inteligentní disident, mohl vydržet? Byl jsi snad uhranut? Pak bych to chápal. Ale co, já byl jako pionýr asi taky uhranut… 

To hlavní neštěstí, ba prokletí té strany byl a je silácký antikomunismus a v této souvislosti rétorická adorace „svobody“. Toto trapně opožděné siláctví bylo reakcí na nereflektované pojetí normalizace (zejména osmdesátých let) jako totalitárního režimu („totáče“): proti takovému režimu se přece nedalo nic dělat, než čekat, až si to „pak“ ti, kteří se s dobou, „která byla, jaká byla…“, více méně vezli, odreagují. Jak jinak, než zase jen slovy. Ideologický radikalismus ODS byl a je přepodstatněný, překřičený stud za to, jak jsme – ovšemže nejen ódéesáci! – přečkali léta 1969 – 1989.

Styl té strany byl a je ideologický, což je základní indispozice k politice jako institucionálně upravenému usmiřování rozdílných zájmů, ke kompromisům jako k hledání nikoli nejlepších, ale nejpřijatelnějších řešení. S imperativem „nulové tolerance“ lze skončit jen buď jako absolutní vítěz, anebo jako „kůl v plotě“. 

ODS neměla dlouho odvahu k sebereflexi a pak už bylo pozdě. Do té strany se mezitím nahrnuli prospěcháři a pak gauneři. Slušní a schopní lidé (řada starostů, které osobně znám) neměli šanci. Ukázněně trpěli a až večer u vína to z nich opatrně vylézalo.

2. Jistě že demokratický režim předpokládá jak věrohodnou levici, tak i pravici. A pak mírný pohyb kyvadla zleva doprava a zprava doleva (když jedni a pak druzí to se svými ideály přeženou), nepříliš daleko od středu. Je to tak: jakou máme pravici, takovou máme plus minus i levici. A obráceně. 

Pravice musí v Čechách a na Moravě a ve Slezsku začít skoro od začátku: celá dlouhá léta nesnesitelně pyšná ODS ale vyléčitelná nejspíše už není. Za nedospělou adoraci Klause a submisivitu vůči němu zaplatí nejvyšší cenu. 

„Od začátku“ znamená kultivovat (opatrně zalévat) téměř zapomenuté konzervativní hodnoty, znát české a středoevropské dějiny a neustále se ptát, v čem mají možná pravdu ti druzí. To ODS nikdy ani nechtěla umět. Už aby byla pryč… 

Takto se ptát musí umět samozřejmě i levice. „Pravdu“ nemá ani levice, ani pravice. Ne, že by „pravda“ byla vždycky uprostřed, to by bylo příliš snadné. Je někde, kdesi „mezi“, a jde o to, abychom ji nehledali příliš dlouho a neplatili za to příliš vysokou cenu. 

Ale až tu „pravdu“ takříkajíc najdeme, bude už zase někde jinde, o kus dál…

Jan Ruml, bývalý politik, spoluzakladatel Unie svobody, publicista
1. ODS se dosud nepokusila a už se patrně ani nepokusí vyvodit nějaké poučení z událostí v roce 1997, kdy se objevily vážné záměrné chyby při získávání sponzorských peněz, které následně vedly ke krizi uvnitř strany, pádu vlády Václava Klause a odchodu řady lidí do jiného politického subjektu. 

ODS se zapouzdřila, vše vysvětlila teorií spiknutí a zrady, nenašla a ani nehledala sebemenší prostor sebereflexe a vydala se na cestu postupné izolace, doktrinářství, nacionalismu a obecné xenofobie. 

Vše, co stálo mimo ni a mimo pochybně volenou politiku, označila za nepřátelské, uznávala pouze princip většiny, pokud ji měla sama, nebo hledala v politické menšině jakýkoli trik, aby si udržela alespoň ekonomickou moc (opoziční smlouva). 

Tím se stala stranou napojenou na finančně vlivné lidi, kteří propojovali politiku s ekonomikou. Izolací od občanské společnosti, ztrácela přirozenou oporu ve strukturách společnosti, což vedlo jenom k další frustraci a k označování dalších vnitřních a vnějších nepřátel. 

Tato oficiální doktrína politické strany nakonec způsobila, že i lidé noví a politicky zkušení (Saša Vondra) se jí nakonec přizpůsobili a v některých případech ji aplikovali ještě důsledněji, než bylo vůbec únosné. Důsledkem byla jakási pupeční šňůra mezi ODS a autorem této arogantní ideologie Václavem Klasem a jeho podpora v prezidentských volbách. 

ODS se nadále uzavírala, žila a stále do poslední chvíle žije umělým syndromem „sarajevského atentátu“, ideového lavírování a prospěchářství. Jde o skupinu, hájící pouze vlastní zájmy, nikoli o stranu, hledající zájmy veřejné. Lpění části této struktury na „otci zakladateli“, dnes politicky i lidsky zprofanovaném prvním předsedovi, představuje jen další vyprázdněné zoufalství. 

Řeči o nízkých daních, malém efektivním státu a svobodě (program, který ODS po prvních letech transformace opustila) z úst například Pavla Béma jenom dokládá uvažování ve frázích, jimž nevěří ani sám jejich autor.

2. Pravice v České republice musí dělat pravý opak toho, co dnes dělá ODS. V první řadě se musí otevřít novým lidem a novým idejím pravicové politiky. Svoboda není myslitelná bez osobní odpovědnosti, práva bez povinností a politika bez morálky. 

Všechny pravicové strany ve vyspělém světě jsou založeny na komunikaci s rozvinutou a o věci veřejné se zajímající občanskou společností. I naše pravice se musí soustředit na hájení veřejného zájmu, stimulovat ekonomické procesy na straně nabídky nikoli poptávky, na právo, spravedlnost a právní stát, na rovnost příležitostí a adresnou sociální politiku a fungující, na politice nezávislou veřejnou správu. 

Pravice musí být občanská a demokratická. Proto si myslím, že ji nezachrání ani vznik nových politických subjektů ani integrace různých pochybných projektů, nýbrž pozvolná přeměna stávajících na principech svobodné společnosti a demokracie a plurality. 

Nízké daně, efektivní stát a vytváření konkurenčního prostředí budou důsledkem takové principiální politiky. Demokracie je složitá a pomalá, jen s tímto vědomích lze budovat novou pravici. Otázka nezní, zda ODS a TOP 09 ano či ne, ale jak, a já odpovídám, že jinak.

Pavel Švanda, spisovatel a publicista
1. Tuším, že zhruba už před deseti lety Bohumil Pečinka upozornil, že ODS se skládá v podstatě ze samostatných oblastních sdružení realizujících hlavně své lokální hospodářské zájmy. Strana jako celek, natož jednotné ideové vybavení po léta stagnovaly. 

A stalo se běžným zjevem, že vedení ODS musela bojovat o svůj program a dokonce o svou existenci na vládní úrovni právě s exponenty jednotlivých zájmových skupin. Tento boj postupně prohráli kromě Petra Nečase všichni předsedové ODS, až po závěrečný „stojedničkový“ trapas Miroslavy Němcové. 

Stalo se zvykem, že většina (takový dojem aspoň vznikl) politiků ODS myslí pouze „lokálně“, například pražsky, a se svou stranou jedná bez soucitu. Pokud se vedení strany zprotiví některému výraznému zájmovému proudu, je bez milosti zrazeno a odpraveno, ať už tlustými nebo dosud nenasycenými spolustraníky. 

Co s takovou partají, která nedokáže soustředěně zastupovat ani sama sebe, řekne si pravicový volič letos na podzim. A to paradoxně přesto, že vláda Petra Nečase byla co do prosazených zákonů a opatření v zásadě úspěšná. Což ovšem veřejnost nahlédne až s časovým odstupem.

2. Je ovšem pravda, že vládní odpovědnost zejména za recese opotřebovává zevnitř i z vnějšku každé politické seskupení. Opravu podemletých pravicových pozic by mohl nabídnout návrat k původnímu étosu měšťanských stran, a především ODS z první poloviny 90. let 20. století: zastupujeme vůči státu všechny pracovité lidi, kteří si váží svobodné lidské aktivity, od instalatéra po primáře,od trhovkyně po investičního bankéře. 

Důvěra v úspěšnou individualitu, která na sebe bere nejen všední pracovní námahu, ale i politickou odpovědnost, je dohledatelná v myšlenkovém podloží všech úspěšných pravicově liberálních stran. 

Pokud by se ovšem stal součástí intelektuálního vybavení české pravice étos spolupráce, předvídatelnosti a spolehlivosti, omezilo by to beztak spíše dekorativní než účinné konfrontace představitelů ODS s orgány EU. 

Roli evropských potížistů by liberální občanští demokraté asi přenechali kolektivistické krajní pravici. 

Ondřej Vaculík, sloupkař DR, starosta
1. Na ODS se postupně navalila celá odpovědnost za pravicovou politiku a hospodářský vývoj v naší republice. Takříkajíc „byla u toho od začátku“ s hlavním exponentem Václavem Klausem. 

Po vymizení ODA, Unie svobody, ústupu KDU-ČSL a dalších pravicových uskupení vskutku zůstala tou, jakou chtěla být, jedinou – ale v úplně jiné situaci, než si přála a představovala. (TOP 09 získala zvláštní pravicovou výhodu – „napravujeme vaše chyby“.) 

Ztroskotala její politika, kdy místo aby se snažila hledat řešení zejména sociálních problémů, hledala jejich ospravedlnění v rámci ideologie „tržního hospodářství“. Hlásila-li se ke konservatismu a tradičním hodnotám, sama je nesdílela: určitou askezi, tedy zdrženlivost v požitcích jako životní styl. 

Naopak, povětšině slula opulencí jako vzor úspěšnosti a kapitalistického blahobytu, který je dosažitelný všem, pokud se budeme snažit…. žijeme v liberálních poměrech …, čímž rozbíjela občanskou společnost, jejíž daleko občanštější hodnoty, protože veřejnější a skromnější považovala za škodlivé, což je hlavní vina Václava Klause. (Povšimněme si, TOP09 se podobné zavilosti už nedopouští.) 

ODS se postupně negativně vymezovala i vůči značné části svých voličů, ba i straníků. Její pád je zákonitý a Nečas není ani tak viníkem, jako spíše obětí. 

2. Skromnost, solidarita, důraz na občanské soužití, kultivaci veřejného prostoru – vůbec ohled na veřejný prostor, na menšiny etnické i zájmové. Pracovitost v nějakém oboru a politická kultura. Znovu vymezení politiky jako služby, nikoli jako protekčního prostředí, do něhož se stranickou strukturou a předstíráním (schůzovní) píle a „užitečných kontaktů“ vygenerují šíbři. 

Pravicová politika musí mít zejména národohospodářský obrys, ten prostor nelze ponechat samovolnému vývoji, jímž úrodné pole zarůstá pýrem. Definovat pojem „úspěšnost“ na základě užitečnosti pro společnost (protože úspěšný neznamená bohatý ani VIP). 

Znovu bych stavěl politiku na úctě k člověku, individuu (jako opaku předchozího pohrdání), zejména na úctě a pomoci skupinám občanů vylučovaných ze společnosti: veliký úkol pro národohospodářství (místní rozvoj, sociální věci, školství, kultura, ba i životní prostředí). 

Svoboda pro každého jedince patřila k základním tezím ODS, ovšemže ta svoboda musí mít kvalitu důstojného žití, a nikoli živoření, a musí být dosažitelná každému (bez ohledu na barvu pleti). A žádné speciální zákony proti nepřizpůsobivým občanům! 

Zajímavé je, že s tak závažnými myšlenkami „na obrodu strany“ vás pozvolna vylučuje nejen ODS, a člověk se sám pozvolna stává nepřizpůsobivým občanem, totiž začíná se tak ve společnosti cítit.

Jaroslav Zeman, senátor za ODS
1. Proč se to děje? Z mého pohledu je to souhra jak objektivních příčin, tak i jednání jednotlivců. Začnu od těch objektivních příčin. Samozřejmě je účast ve vládě handicapem a ztráta popularity je přirozená, logická a je také důvodem, proč dochází ke střídání levice a pravice. 

Pokud ta vláda ještě provádí nějaké zásadnější změny, které se dotknou občanů, pak je její obliba na bodě mrazu. Tady bych mohl široce jmenovat kroky, které jsou pro budoucnost pozitivní, ale snadno se stávají terčem tvrdé kritiky ze strany opozice, odborářů i populistů.

Tím se dostávám k tomu vlastnímu podílu, který jsme si způsobili sami. V první řadě jsme nezamezili některým lidem, aby si z politiky dělali byznys. Velmi důležitým aspektem byla neschopnost srozumitelně, trpělivě a podrobně vysvětlovat nutnost určitých opatření, včetně dopadů. A to jak pokud by se neučinily, tak naopak přínos, pokud se udělají. 

Mediální působení vlády a zejména ODS bylo tragické. S obojím pak souvisí určitá empatie, kontakt s realitou a ochota jít příkladem. Stručně řečeno: pokud chci, aby si občan utáhl opasek, musím tak učinit také, aby viděl, že jsme na stejné palubě jedné lodi.

Neštěstím je, když vedení strany je ve vládě a nedělá stranickou politiku. Především nemá čas a sílu intenzivně diskutovat se členskou základnou a ztrácí tak podporu řadových členů, což vede k odtržení centra a základních článků strany. 

Já se často setkávám s tvrzením, že se pravicová zodpovědná politika těžko vysvětluje a je snazší levicové slibování státem vytvořených pracovních míst nebo chlácholení, že se stát o každého postará. To je pravda jen do určité míry. 

Nepodceňuji voliče a věřím v jeho selský rozum. Jde jen o to, abych mu férově řekl, jaká je realita a jaké varianty řešení existují. Musím mu dát možnost, aby se v problému orientoval. Pokud ale začnu argumentovat makroekonomickými veličinami, pak to nepochopí ani vlastní členové.

2. ODS musí dodržovat vlastní program a držet se Poděbradských artikulů: 1. Soukromí je nedotknutelné, 2. Levný stát, 3. Nezadlužená budoucnost, 4. Solidarita zodpovědných. Podrobně a jasně je to popsáno a skoro není co dodat. 

Když to přeložím, pak je na prvním místě svoboda každého z nás a s tím souvisí rovnost před zákonem, vymahatelnost práva a podobně. Konkrétně omezení zvůle exekutorů, zpřehlednění zákonů a nastavení jasný, ale pevných podmínek. Občan musí vědět, co se smí a co nikoliv. 

Dneska, bohužel, často závisí na přesvědčení soudu, procesních záležitostech a výkladu. Někdy je krádež přestupkem, jindy trestným činem. Jednou je něco legální provize, jindy úplatek. Dopustili jsme, a tím myslím všechny a tedy i levicové vlády, aby u nás vznikla právní džungle s nepřehledným právním systémem.

O levném a výkonném státu toho bylo napsáno a řečeno také dost. Mám pocit, že není síla tu obrovskou armádu úředníků porazit. Nikdo mě nepřesvědčí, že bychom pocítili zredukování počtu lidí a lejster na polovinu, možná třetinu. Podle mne by drtivé množství činností mohl obstarávat soukromý sektor daleko efektivněji a stát by do celé řady věcí neměl vstupovat.

To souvisí i s redukcí našeho zadlužení. Na jedné straně se zbytečně plýtvá, sociální systém není spravedlivý, a přesto si donekonečna půjčujeme. A zase na to navazuje ona solidarita zodpovědných. Každý, kdo platí daně, chápe, že se podílí na podpoře těch, kteří pracovat nemohou. Co však nepochopí je fakt, že musí živit i ty, kteří pracovat nechtějí a parazitují na společnosti.

Pravicové subjekty v České republice by měly hledat společné body a snažit se o větší integraci. To je sice velmi komplikovaná cesta, ale potřebná. Z mého pohledu je však důležitá jedna věc, a sice změna volebního systému tak, aby plodil silné a akceschopné vlády. 

Otázkou totiž není, jaký program je nejlepší, ale jak jej prosadit. My jsme svědky labilních vlád, založených na křehké většině, což plodí přeběhlictví, uplácení a nestabilitu. Potřetí tu máme nedokončený mandát vlády a úřednický kabinet, tuším dvě vlády byly menšinové a poslední levicová vystřídala tři premiéry. 

Z vlád samotných pak vylézají kompromisy, které nejsou ani kočka, ani pes. Celou řadu dobrých myšlenek zničilo nějaké kompromisní řešení, které konečný výsledek zdevalvovalo.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 3.Září 2013, 22:11:35

Pokud bude pravice dokola odříkávat mantru "nízké daně, malý stát, privatizace, deregulace", pak jí nepomůže nic. Jediná její šance je zcela se zříct ideologie neoliberalismu, rehabilitovat koncept sociálně tržního hospodářství, progresivní zdanění, starost o stát a veřejný sektor jako nositele hodnot, které se nedají měřit ziskem, a svou novou identitu založit na politickém liberalismu jako protiváze autoritářským tendencím všeho druhu a na důrazu na právní stát.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.