Jak bude rozebráno podrobněji ještě ve zvláštním textu, většina ministrů nového Bidenova kabinetu jsou buď stoupenci mírného clintonovsko-obamovského reformismu říznutého neoliberalismem, anebo technokratičtí experti z tradičních škol americké politiky, a to s veškerou jejich zátěží. Co konkrétního si pod těmito charakteristikami představit a co očekávat? To mohou hezky přibližit profily dvou zřejmě nevýznamnějších ministrů: ministra zahraničí Antonyho Blinkena a ministryně financí Janet Yellenové.

Jak Blinken, tak Yellenová jsou nepopiratelnými experty ve svých oborech. Mají zkušenosti a jsou byrokraticky kompetentní. Nečekejme tedy blamáže à la rok Rexe Tillersona — Trumpova prvního ministra zahraničí, jenž přešel do úřadu z korporace ExxonMobil a ministerstvo doslova rozvrátil. Nečekejme však ani zaručené revoluční obraty — tedy krom opuštění Trumpova kvaziizolacionistického utilitarismu vydávaného za obhajobu národních zájmů.

Blinken je zasloužilý člen toho, čemu se mezi znalci americké zahraniční politiky říká Blob — diplomatického a expertního establishmetu sloužícího jak demokratům, tak republikánům, vždy však přesvědčeného, že USA musí zůstat dominantní globální silou a že k tomu musí být ochotny zasahovat všude po světě.

V rámci Blobu jsou různé podskupiny, přičemž Blinken patří k zastáncům politiky spojeneckých koalic a intenzivní diplomacie, nikoliv tedy přímých vojenských invazí. Efektivní diplomacie se ale musí i v jeho podání opírat o deterrent: buďto o americkou hospodářskou a vojenskou sílu, nebo o loajální a vyzbrojené spojence.

Blinken v minulosti horoval za zadržování ruského vlivu. V posledních letech se staví podobně k Číně. Bidenovi natočil v tomto duchu i krátký předvolební protitrumpovský klip — viz níže.

Za vlády Baracka Obamy se jako náměstek na ministerstvu zahraničí specializoval na formování politiky USA v blízkovýchodních zemích. Z té vzešla jaderná dohoda s Íránem, ale i americký příspěvek k rozvratu v Libyi, Iráku a zejména Sýrii.

Z období Trumpovy vlády si zase Blinken přináší zátěž ze soukromého sektoru. Spoluzaložil konzultační společnost WestExec a vytěžoval podíly v investiční společnosti Pine Island Capital Partners, na WestExec napojené. Klienty WestExecu byly přitom obranný průmysl, kontraktorské firmy, výrobci dronů a hedge fondy.

Ještě za Obamova vládnutí navíc Blinken horoval pro vyzbrojování Japonska a Indie, což pak realizoval důsledně až Trump a je pravděpodobné, že Biden nyní nezvrátí. Připočte-li se podobné zájmové zatížení Lloyda Austina, nového ministra obrany, těžko očekávat, že by se staly USA za Blinkena například lídry demilitarizace či zkvalitňování mezinárodněprávního prostředí.

Napůl keynesiánka

Nová ministryně financí Janet Yellenová je trochu jiný případ, ovšem s podobným výsledkem. Jde o expertní ekonomku z Yale — mimochodem žákyni Jamese Tobina a Josepha Stiglitze —, kterou Obama vyzvedl do pozice předsedkyně Rady guvernérů Federálního rezervního systému (FED) — v podstatě do role šéfky americké centrální banky.

Yellenová proslula jako člověk schopný odolávat tlakům na politiku škrtů a jako příznivkyně stimulačních balíčků. Zároveň se ale nikdy výrazně nepostavila bankám ani neposunula k neokeynesiánství Krugmanova záběru.

Je považována za odbornici na nezaměstnanost. Věnuje se i otázce důstojné mzdy. V úvahách o politikách, které se k těmto tématům váží, však nebyla nikdy radikální.

„Je progresivní v analýze (...) Uvědomuje si například význam ekonomické nerovnosti či klimatické změny, problémů, k jejichž tlumení může ministerstvo financí přispět třeba daňovou politikou. Ve vlastní volbě konkrétních opatření patří však k mainstreamu,“ napsal v profilu Yellenové profesor ekonomie Bob Triest z Northeastern University.

„Jako by byla vždycky příliš opatrná (…) jako by měla trochu strach,“ shrnuly tváře progresivního kanálu TYT.

Yellenová zůstala v čele FEDu málem i za Trumpa, na což se patří nezapomínat. Republikáni sice nakonec upřednostnili Jeroma Powella, ten ale s Yellenovou ve FEDu úzce spolupracoval a zaměřením se příliš nelišil.

K mírně reformní části establishmentu patří Yellenová už od Clintona, kdy předsedala sboru hospodářských poradců Bílého domu — obdobě našeho NERVu. Typické je i to, že po odchodu z čela FEDu působila v liberálním think tanku Brookings Institution a brala horentní sumy za přednášky pro korporátní elitu.

Zřejmé mantinely

Nic z uvedeného nutně neznamená, že Blinken a Yellenová budou špatnými ministry. Současné veřejné nálady nepřejí ani militarismu, ani politice austerity, laťka nároků je po Trumpově období obecně nízko. Oba mají ve své politické minulosti navíc i vysloveně slibné momenty. Blinken se například snažil ještě před vyháněním Rohingů v Barmě docílit, aby tamější režim uznal příslušníky muslimské menšiny za plnoprávné občany. Yellenová zase upozorňovala na negativní důsledky rasové i sociální nerovnosti a zdůrazňovala nutnost ji řešit rozpočtovými transfery.

Také doba se mění a s ní přirozeně i některé věci a postoje — Blinken byl kupříkladu v roce 2015 hlasitě pro americkou pomoc saúdské intervenci v Jemenu; dnes má menežovat opačnou politiku.

Profily a politická minulost vymezují zpravidla jenom obecné mantinely, v nichž by se měla pohybovat realistická očekávání. Je tomu tak i v tomto případě. Máme zde přitom již k dispozici i první konkrétní opatření, na nichž se Blinken a Yellenová podíleli a které představy dále zpřesňují — velký proticovidový balík a nástin nové politiky vůči Saúdské Arábii.

Ministerské angažmá obou jmenovaných tak může v posledku znament docela velký posun k lepšímu — Biden přeci jen nastupuje v čase covidového hospodářského šoku a po Trumpově „budu řídit svět po svém“ úkroku. Ovšem v porovnání s clintonovsko-obamovskou érou nemusí příslušný posun být automaticky k něčemu kvalitativně vyššímu. Pokud tedy nezatlačí americká veřejnost...

Buď a nebo

Joe Biden má v ekonomice i zahraniční politice jasný obecný program. Profil Yellenové s ním souzní, Blinken jej pomáhal přímo formovat. Není to program plnohodnotné levice — ta byla poražena již v prezidentských primárkách, ústupky si pak vyjednala jinde. Konkrétně může však stále jít buď o poučený rozvoj toho progresivnějšího z Obamova období, nebo i o návrat do někdejších celkově vadných kolejí vedoucích až někam k politice Bushe mladšího.

Klíčová zde bude úloha médií a právě veřejnosti. Biden se staví zatím do role prezidenta, který na vnější impulzy dá. Pokud nepřijdou v dostatečné síle, můžeme sice čekat návrat USA do mezinárodních institucí, stimulační balíčky a konec okázalého bratříčkování s diktátory, ale zároveň i opětovné sklouzávání k podpoře velkých firem, pouze účelové prosazování politiky lidských práv a diplomatické hry s velkým klackem za zády; po zvládnutí covidu možná i vojenské intervence.

Jestliže však bude vůle, dají se prosadit i v existujících mantinelech velké věci. Z finančně-hospodářské oblasti například důstojná minimální mzda, daňová politika pomáhající znevýhodněným či základ transformace ekonomiky do smysluplnější a udržitelnější podoby. Ze zahraniční politiky třeba částečné jaderné odzbrojení, koalice tlačící důslednější klimatickou politiku nebo multilaterální antikonfliktní iniciativy.

My vnější pozorovatelé čekejme od Blinkena a Yellenové zatím spíše jen politiku Obama plus — právě tím směrem totiž ukazují zmíněné první kroky, a přitom je těžko představitelné, že by Bidenovi lidé měli chuť opakovat po Obamovi všechno, včetně největších omylů. Důsledky opatření typu vyzbrojování neprověřených povstalců v Sýrii či přizpůsobování stimulačních balíčků republikánské rétorice jsou ostatně v USA dosud v živé paměti.

Možná, že budeme nakonec nemile překvapeni. Ani u jednoho z Bidenových hlavních ministrů to nelze vyloučit. Nepustí-li však ze zřetele věci sami Američané, je u těchto osobností pravděpodobnější, že při stávajících pořádcích půjde vývoj spíš k lepšímu.