↗

Ať bude organizace zemědělství ve službách civilizace zvládající klimatickou a ekologickou krizi vypadat jakkoli, jedno je jisté: korporace jako Agrofert při tom nebudou. Foto Jakub Deml, Archiv DR

Dlouhodobé a drastické sucho, degradace půdy masivním užíváním chemických látek a rozpad ekosystémů způsobených úbytkem biodiverzity patří k problémům, které jsou spojené se současným modelem zemědělství. Vědci navíc upozorňují, že intenzivní obhospodařování půdy založené na průmyslových principech vede k vypouštění emisí, ničí ekosystémy, druhovou rozmanitost a oslabuje schopnost krajiny čelit nedostatku živin i zadržovat vodu.

↗

Covering Climate Now je akce světových médií, která si klade za cíl zvýšit kvalitu i četnost psaní o klimatické krizi. Jejími iniciátory jsou američtí novináři Kyle Pope, šéfredaktor Columbia Journalism Review a Mark Hertsgaard, klimatický reportér magazínu The Nation. Vlajkovou lodí projektu je britský deník The Guardian, jehož psaní o klimatické krizi slouží jako obecně respektovaný standard. Po úspěchu týdenní loňské akce se v dubnu 2020 k padesátému výročí prvního velkého Dne Země koná další týden zaměřený na možná řešení klimatické krize. Akce se účastní mimo jiné agentury AFP či Reuters, televize Al Jazeera, CBS či švédská veřejnoprávní televize, deníky jako San Francisco Chronicle, The Hindustan Times, Asahi Shimbun, The Mail & Guardian, El Pais, Libération, La Repubblica, TAZ, Gazeta Wyborcza či magazíny jako The Intercept, Mother Jones či The Rolling Stone. V České republice je jediným partnerem projektu Deník Referendum. Během týdne vydáme soubor textů našich autorů a vybrané překlady textů našich partnerů.

Podle zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) o půdě a krajině zodpovídá zemědělství za třiadvacet procent světových emisí skleníkových plynů. Někteří vědci přitom zprávu kritizují, že dopady zemědělství podhodnocuje. Stejně jako jiné sféry společnosti musí i sektor zemědělství projít rozsáhlou sociálně-ekologickou transformací, máme-li klimatickou krizi zvládnout.

Jednou ze základních charakteristických nevýhod českého zemědělství je skutečnost, že tu ve srovnání s jinými zeměmi mají výraznou převahu velké podniky. Podle statistik ministerstva zemědělství disponujeme největší průměrnou výměrou zemědělského podniku mezi ostatními členskými státy Evropské unie. A to výrazně. Průměrná výměra mezi evropskými státy je šestnáct hektarů, v České republice je to sto třiatřicet hektarů.

Zatímco páteří zemědělství v Evropě jsou tedy malé a střední zemědělské podniky, u nás výrazně převládají velké agropodniky hospodařící na velkých lánech. V České republice podniky s více než padesáti hektary obdělávané zemědělské půdy obhospodařují dvaadevadesát procent z celkové výměry zemědělské půdy.

Mezi těmito podniky navíc jasně vyčnívá Agrofert premiéra Andreje Babiše, který obhospodařuje přes sto tisíc hektarů polí a je zároveň jedním z největších evropských producentů pesticidů a umělých hnojiv. Právě Agrofert založený na intenzivním zemědělství průmyslovými způsoby, preferenci krátkodobých zisků, masivním užíváním chemických přípravků a na bezohlednosti vůči krajině ztělesňuje principy, od kterých se potřebujeme odvrátit, máme-li nástrahy klimatické krize a rozpadu ekosystémů zvládnout.

Od Agrofertu k rodinné farmě

Odborníci, zástupci zemědělských svazů se shodují s ekology v tom, že sektor zemědělství je pro budoucnost planety klíčový. Transformace ovšem musí jít ruku v ruce s hlubšími změnami ve společnosti. Základním cílem zemědělství by už neměla být snaha o co největší produkci a ekonomický zisk, které vedou k devastaci životního prostředí a rozpadu místních vazeb.

Celosvětové hnutí rolníků La Via Campesina přišlo se strategií takzvané potravinové suverenity. Je to odpověď na koncepci potravinové bezpečnosti, se kterou operuje OSN od sedmdesátých let minulého století a jejímž hlavním deklarovaným cílem je zajistit dostupnost potravin a zamezit hladu.

Hnutí za potravinovou suverenitu kritizuje, že přístup OSN nebere do úvahy otázky vlastnictví půdy a přístupu k ní. Rolníci argumentují, že bere-li se zemědělství jen jako nástroj k zajištění dostupnosti jídla, nahrává to velkým podnikům, agrokorporacím a průmyslovému zemědělství orientovanému na vývoz či tlaku na produktivitu bez ohledu na životní prostředí. K významným důsledkem koncepce prosazované OSN patří také rostoucí závislost na fosilních palivech, monopoly na produkci a prodej osiva či koncentrace zemědělské půdy v rukou úzké vrstvy lidí.

Myšlenka potravinové suverenity je pravým opakem popsaného přístupu. „Do ohniska veřejných politik a potravinových systémů neklade požadavky trhu a nadnárodních společností, nýbrž potřeby těch, kdo potraviny produkují, distribuují a spotřebovávají. Přitom hájí i zájmy příštích generací,“ píše se v deklaraci Fóra pro potravinovou suverenitu. Vychází se z ideálu demokratizace systémů produkce, distribuce a spotřeby potravin. Rozhodující slovo by mělo patřit malým producentům a spotřebitelům, nikoliv velkým korporacím, jakou je v případě České republiky Agrofert.

V podobném duchu hovoří i Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI). Ten Deníku Referendum řekl, že zemědělství musíme začít vnímat jako aktivitu pečující o veřejné statky, jejíž přidanou hodnotou je produkce jídla. „Naší vizí je decentralizovaná síť malých farem s rozmanitou produkcí, obhospodařujících přibližně dvacet hektarů půdy. Malé farmy ukotvené v komunitních vazbách jsou i společenskými centry venkova a přinášejí významné sociální benefity. Můžete na nich například zaměstnat lidi s postižením či sociálně slabé, nepracuje se tu s nebezpečnými látkami jako v průmyslovém zemědělství,“ řekl Valeška.

Předseda Asociace soukromých zemědělců Jaroslav Šebek k tomu dodává, že právě z uvedených důvodu je potřeba proměnit vlastnickou strukturu i u českých zemědělských podniků. „Firmy jako Agrofert o desítkách tisíc hektarů hospodaří především na pronajaté půdě. Jejich centrály nesídlí v místě zemědělského podnikání a mají takové způsoby řízení a rozhodování, které primárně směřují ke zvládnutí logistických nebo jiných organizačních potřeb. Zemědělství ale není fabrika. Odehrává se ve volné krajině a zde je potřeba co nejvíce vycházet z podmínek každého konkrétního místa,“ vysvětluje Šebek.

Specifické ekologické požadavky každého zemědělského pozemku podle něj mnohem lépe a efektivněji zajistí odpovědnější způsoby zemědělského podnikání, které obvykle staví na generačních vazbách a poutu ke konkrétnímu místu. Proto jeho asociace podporuje rozvoj rodinných farem.

„Významně to pomůže zvýšení pestrosti krajiny, která je pak odolnější vůči klimatickým, ale i lidským zásahům či případně expanzi škůdců. U rodinných farem není zásadním hlediskem okamžitý zisk, ale především udržení farmy a zákonitě i jejího okolí v přijatelném stavu pro další generaci. Model založený na možnosti uplatňovat vlastní selský rozum hospodářem podle místních podmínek je ideální pro velmi rozmanitou českou krajinu,“ řekl také v konverzaci s Deníkem Referendum Šebek.

Ekologizace a lokalizace produkce

Odborníci mají za to, že stěžejními principy nezbytné transformace zemědělství jsou ekologizace a lokalizace hospodaření. Kateřina Urbánková ze Svazu ekologických zemědělců Pro-Bio v rozhovoru s Deníkem Referendum upozornila, že nutnost transformace podtrhuje i současná pandemie, která ohrožuje dodávky některých potravin a může vést i k jejich zdražování.

„Myslím, že řada z nás si právě v současné situaci uvědomila, jak je naše příroda a krajina pro nás cenná. Ekologické zemědělství je cestou, jak produkovat kvalitní regionální biopotraviny, při jejichž produkci dbáme na kvalitu půdy, pestrý osevní postup, vyrovnanou bilanci živin či důstojný život zvířat, stejně jako i na zaměstnanost a rozvoj venkova,“ doplnila Kateřina Urbánková.

Ideálem by podle ní měla být silná regionální bio produkce, ale uznává, že k tomu vede zejména v našich podmínkách ještě dlouhá cesta. „Ekologické farmy fungují na principu uzavřeného koloběhu živin. Když něco podceníte, nemáte si jak pomoci umělými hnojivy nebo pesticidy. Musíte přemýšlet, jak sestavit osevní postup, aby se vše doplňovalo, abyste půdu neošidili, rostlinám dali potřebné živiny a nepřilákali škůdce. Je to náročný postup, ke kterému u nás chybí specializované poradenství, výzkum a hlavně opravdová podpora státu,“ dodala Urbánková.

Jan Freidinger z české pobočky Greenpeace navrhuje, aby si vláda stanovila jako minimální cíl dosáhnout toho, že alespoň čtvrtina zemědělské půdy bude obdělávána v režimu ekologického zemědělství. I pro ekology je aspekt vazby k místu důležitý. „Vnímáme riziko, že značka bio může zákazníky ukonejšit a dát jim pocit, že vše je v pořádku. To platí o lokální bioprodukci, ale ne o výpěstcích, které k nám putují z druhého konce planety. Upřednostňujeme proto nejen ekologické, ale zároveň domácí plodiny,“ řekl Freidinger Deníku Referendum.

Jaroslav Šebek z Asociace soukromých zemědělců však vidí v ekologickém zemědělství i zápory. „Výhodou je určitě lepší stav krajiny, nevýhodou je pak obvykle nižší produktivita a bez podpory státu i vyšší cena. Tu bohužel zejména spotřebitelé v České republice zatím nejsou ochotní zaplatit,“ řekl Šebek.

Podpora ekologického zemědělství je od roku 1994 jedním z principů trvale udržitelného rozvoje zemědělské politiky Evropské unie. Nicméně podle zemědělců i ekologů v tom není důsledná a dotační systém je nastavený nespravedlivě. Podle Freidingera by měl mnohem více podporovat malé rolníky produkující ekologicky a s ohledem na krajinu.

„Každoročně putuje do evropského zemědělství skoro šedesát miliard euro, což je největší část unijního rozpočtu. Podle našeho názoru by minimálně polovina měla jít na ochranu klimatu, podporu biodiverzity a hospodaření podporující zachování cenných biotopů. To by motivovalo farmáře i majitele zemědělské půdy k udržitelné praxi a kompenzovalo ekonomické nevýhody, které mají ve srovnání s průmyslově-kořistnickými firmami,“ dodal Freidinger.

Šebek i Urbánková však zároveň dodávají, že přenastavení systému dotací nemusí vyřešit všechny problémy, pokud sedláci budou příliš svázáni byrokracií a nedostanou potřebnou míru svobody. „Co farma, to jiné podmínky. Nejde nastavit stejná pravidla pro Šumavu i Bílé Karpaty, nechme sedláky hospodařit a podpořme je společenskou objednávkou po lokálních bio produktech,“ říká Urbánková.

Ekologické a lokální zemědělství se neobejde bez většího množství lidské síly, což předpokládá aktivní politiku zaměstnanosti. „Například zdanění práce je vyšší než zdanění fosilních paliv. Je proto lacinější zaplatit si traktor než partu lidí. Krajina přitom potřebuje lidi, aby tam žili a pracovali spíše než stroje řízené GPS navigací,“ popsal Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ jednu ze základních překážek v nastavení současného ekonomického systému.

Konec pesticidů a umělých hnojiv

Při úvahách o transformaci zemědělství se nelze vyhnout ani diskuzi o používání pesticidů a umělých hnojiv. Výrobci chemických přípravků pro zemědělství nejčastěji argumentují tím, že jejich používání je nutné pro obranu před škůdci, zvýšení produkce a v konečném důsledku i nasycení populace. Jak však již před třemi lety upozornil ve své studii zvláštní expertní tým OSN, i bez použití pesticidů je současné zemědělství schopné nasytit až devět miliard lidí.

„Využívání pesticidů má katastrofální dopad na životní prostředí, lidské zdraví a celou společnost. Postřiky mohou až za dvě stě tisíc případů akutní otravy každý rok,“ uvádí se ve zprávě OSN. Vědci zároveň mluví o degradaci půdy, hubení půdních živočichů a kontaminaci podzemních vod umělými hnojivy a jinými chemikáliemi.

Experti OSN přitom obvinili největší producenty pesticidů, jako je například celosvětově Bayer Monsanto nebo v Evropě Babišův Agrofert, že svým lobbingem a neetickými marketingovými postupy brání vládám v žádoucí regulaci chemie v zemědělství. Jak však zajistit dostatečnou produkci potravin bez využívání chemikálií?

Cesta začíná už u vládní politiky zacílené na zvýšení schopnosti půdy zadržovat vodu a živiny. Podle vodohospodáře Ondřeje Simona z Fakulty životního prostředí ČZU je proto potřeba vrátit do zemělské půdy vice oragnické hmoty v podobě stabilního humusu. „Dotace do obnovení říčních systémů by pak stejně jako zvýšení humusu v půdě mohly zlepšit životní prostředí v mnoha směrech, a navíc snížit znečištění řek i moří živinami,“ řekl Deníku Referendum Simon.

V zemědělství samém to pak znamená nutnost dlouhodobější práce s krajinou, budování zdravého agro-ekosystému a poctivého plánování. Mezi preventivní opatření bránící útokům škůdců patří zmenšování souvislých ploch jedné plodiny, pravidelné střídání plodin, rozčlenění velkých lánů cestami či alejemi, vytváření biopásů a účinné zvyšování života a organické hmoty v půdě.

„Přirozené škody jsou normální. Cílem zemědělství by ale mělo být budování zdravého a rozmanitého ekosystému, který se škůdci počítá. Pracuje však s nimi způsobem, který je nebere jako něco, co je potřeba zničit, jen účelně omezit. Jenže my namísto příčin zase řešíme důsledky, a to v podstatě násilným způsobem,“ řekl Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ.

Jan Freidinger z Greenpeace si všímá, že na uvedených opatřeních panuje poměrně široká shoda mezi vědci, ekology i mnoha zemědělci. Vposledku totiž významným způsobem napomáhají také řešení klimatické krize a zamezují ztrátě biodiverzity. V politické realitě však ministerstvo zemědělství vždy povolí pod tlakem zemědělské lobby, kterou reprezentuje Agrární komora.

Zvířata netýrat, ale zapojit do přirozeného procesu

Neméně významnou otázkou transformace zemědělství je také budoucnost živočišné produkce. Podle zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu o půdě a krajině musíme spotřebu masa výrazně snížit, kromě vypouštění emisí je totiž živočišná výroba náročná i na vodu a přispívá k ničení ekosystémů. Chov zvířat má navíc na svědomí osmdesát procent odlesňování, ať už kvůli pěstování krmiv (především krmné sóji), nebo kvůli vytváření nových pastvin.

Podle studie Greenpeace by lidstvo mělo snížit spotřebu živočišných výrobků alespoň o polovinu do roku 2050. Ještě přísnější čísla uvádí studie v časopise Nature, která hovoří dokonce o nutnosti snížit spotřebu masa v západních společnostech o devadesát procent, jinak hrozí ekologický kolaps. Pro dokreslení celé problematiky je třeba dodat, že průměrná celosvětová spotřeba masa na osobu stoupla od počátku šedesátých let dvojnásobně.

Nicméně zvířata jsou v zemědělství zdrojem přírodního hnojiva a v ekologickém zemědělství mají svou nezastupitelnou roli. Problémem jsou ale gigantické velkochovy, které kromě ničení životního prostředí obnášejí týrání zvířat, jež tu žijí v nevyhovujících a nedůstojných podmínkách.

„Maso zvířat chovaných venku na pastvinách je součástí řešení. Hnůj na poli potřebujeme. Když na plochách, na kterých děláme za použití umělých hnojiv a postřiků krmivo pro prasata a drůbež do velkochovů začneme pěstovat potravinářské plodiny a zvířata vyženeme na pastviny, tak dost vyřešíme,“ soudí Kateřina Urbánková z Pro-Bio.

Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ ale zároveň upozorňuje, že spotřebu masa prostě bude nutné snížit, protože ekologické zemědělství nemůže poptávce vyhovět. „Role zvířat ve zdravém agro-ekosystému je nezastupitelná. Nicméně stav, kdy ekofarmy produkují velké množství masa na vývoz není ideální. Na chov skotu v takovém množství bychom potřebovali obrovskou plochu, kterou nemáme. Zároveň bychom ale měli i podpořit chov menších zvířat, jako jsou kozy a ovce, které nejsou tak náročné na prostor a přírodním procesům pomáhají,“ dodal Valeška.