„Chodit na ty tvoje akce, to je jako jít na striptýz. Není to protizákonné, není to protiprávní, ale tak nějak nechceš, aby o tom tvoji sousedi věděli,“ říkal prý jednou Petru Hamplovi jeho kamarád, když se dozvěděl, že se chystá další „setkání rebelů“ v restauraci Sokolovna v pražských Řeporyjích. 

Nabízím popis událostí tak, jak jsem je zaznamenal. Čtěte, než to smažou…

Konfederační raut s přípitky

„Toto je běžný raut s přípitky, rozhodně to není politická akce. To je myslím pěkný začátek, jak se vracíme do dob, které někteří z nás už znají,“ zahajuje Petr Hampl — pochopitelně zcela apoliticky — Den rebelů v Řeporyjích, zatímco kustod posouvá rollup neméně apolitické Raptor TV, které tímto srdečně děkuji, neboť, jak hlásá sám rollup, zde kamery ČT (ani žádné jiné) skutečně nebyly.

Příležitostná snaha vyvolávat atmosféru protirežimní činnosti se bude celý večer tříštit o zátiší s barevným osvětlením, jukeboxem a kulečníkovými tágy.

„Pojďme rovnou k věci: 19. ledna roku 1807 se narodil Robert Edward Lee, a 21. ledna se narodil jiný jižanský generál, Stonewall Jackson,“ prohlubuje Hampl hned v úvodu inflaci pojmu „k věci“, načež se z publika ozve kovbojské „yippee!“.

Vztah generála Leeho k otrokům byl podle jedněch historiků lhostejný, podle druhých se ke svým 63 otrokům, jež zdědil spolu s plantáží, choval s mimořádnou krutostí, věšel je a bičoval. Tento akademický spor doplňme citací z jeho dopisu manželce z roku 1856: „Černoši se zde mají nesrovnatelně lépe než v Africe, morálně, sociálně a fyzicky. Tuhá disciplína, které jsou vystaveni, je nezbytná k jejich poučení jako rasy a doufám, že je to připraví a dovede k lepšímu životu. Jak dlouho toto jejich podmanění bude nutné, je známo a řízeno pouze moudrou a Milosrdnou Prozřetelností.“

Jacksonova rodina vlastnila otroků pouze šest, z toho tři navíc obdržela formou svatebního daru, což se tak úplně nepočítá. Oba generálové, silně věřící, považovali otroctví za vůli Boží, se kterou neměli morální právo polemizovat, rebelové jedni. Zpět k přednášce...

„Dovolte mi začít citátem: ‚Každá žena, která si vezme do pánské společnosti sukni s vysokým rozparkem, je potenciální kontrarevolucionářka. A každý muž, který se za ní otočí, je potenciálním kontrarevolucionářem…“ Kdo je asi autorem, říkám si, tohle nemohl napsat nikdo, kdo to myslí vážně. A přeci… „Tohle jsem napsal asi před pěti lety,“ vyvádí mě Petr Hampl z omylu. Je to jako se vším: svět šíleného feminismu si už několik let v České republice vytváří sami jeho odpůrci, protože jenom proti šílené karikatuře feminismu se může jejich řepácký antifeminismus vydávat za zdravý rozum.

„A když už jsem u těch svých prací, možná o mně někdo víte, že jsem nějakou dobu strávil výzkumem erotického kapitálu,“ pokračuje Hampl neohroženě ve znehodnocování dalších pojmů, tentokrát „práce“, „výzkum“ a „kapitál“. Jedním z jeho výzkumných poznatků prý je, že „krásné ženy jsou v průměru inteligentnější, ačkoli byste to asi čekali naopak“. Konfederační výzdobou se v tu chvíli proplétá bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, kterou nedávno pozvala dokonce i Česká televize, aby komentovala soudní proces s Harvey Weinsteinem. „Paní doktorko, prosím o něco rebelského.“

„Je to hrozný závazek, nikdy jsem na takové akci nebyla.“ Myslím, že na takové akci nebyl ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva a akcí, paní doktorko…

Daniela Kovářová se zamýšlí nad tím, jak to, že se navzájem nevraždíme, přestože jsme nečetli celý občanský zákoník. „Protože jsme líný!“ vykřikuje kdosi a spouští salvu smíchu — výzkumem hlasové stopy záznamu jsem identifikoval Ladislava Jakla, ale dokládat to nehodlám. Nad Danielou Kovářovou praská připevněné osvětlení, a ještě několik desítek vteřin se před ní povisle houpe.

Patnáctiminutová přednáška o tom, jak se rodinné právo utrhlo ze řetězu a má spoustu paragrafů, které absurdně posilují práva dítěte, končí na rebelskou konferenci trochu překvapivě: „Právo vám v mezilidských vztazích nijak nepomůže. Stačí, když nebudete vraždit, nebudete přepadávat pocestné a nebudete utíkat z hospody bez placení. A prosím, najděte v sobě odvahu, abyste korigovali i ty ostatní, aby nedělali to, co nechceme, aby dělali.“

… abyste korigovali ostatní, aby nedělali to, co nechceme, aby dělali… Mám spoustu otázek ohledně individuální svobody, kterou se konference zaštiťuje. Pokud je rebelství odvaha vzepřít se autoritě, pak v hamplistickém pojetí je to spíš odvaha vzepřít se autoritě, nahradit ji svou vlastní autoritou a okamžitě začít ostatní regulovat podle vlastních představ. Právě takovou „individuální svobodu“ ostatně symbolizuje i všude po místnosti rozvěšená vlajka konfederace, která nám navždy připomíná, jak se jižanské státy vzepřely washingtonskému diktátu, který jim chtěl přikazovat, jak mají zacházet se svými otroky.

Ladislav Jakl v první řadě klopí pivínka s kadencí vpravdě rebelskou. Vyplývá to z dalšího mého výzkumu, který jsem tentokrát provedl srovnáním několika desítek záběrů, na kterých Jaklův škopek zůstává zřídkakdy statický. Na scénu se zatím vrací moderátor všech neovlasteneckých akcí Petr Hampl, tentokrát v tričku LGBT — Liberty, Guns, Bacon, Tits (svoboda, zbraně, slanina, kozy), které je další variací „Liberty, Guns, Beer, Trump“, které na předchozím setkání rebelů na zámku Příčovy představil právě Jakl. Cítím, že večer teprve začíná.

Na pódium je zván Igor Němec, někdejší poslanec za ODS a krátce i „povodňový“ primátor hlavního města, který proslul výrokem „situace je nadmíru výtečná“ proneseným právě ve chvíli, kdy se na Prahu řítila tisíciletá voda. Den po interview stoupl průtok Vltavy na 5160 kubíků a Karlín musel být evakuován. „Když jsem to viděl z výšky, byl jsem překvapen. Situace je asi vážná,“ korigoval Němec tehdy po pár hodinách svůj původní „výzkum“ situace. Němcova politická kariéra tímto momentem skončila, šance, že bude v budoucnu hostem na Dni rebelů, naopak strmě stouply, jako hladina v karlínském divadle.

Němcův příspěvek je tklivou etudou o samotě umírání člověka, který celý život poslouchal pravidla, nechal si mluvit do sexuálního života a pak umřel. Když Němcova třesoucí se ruka odkládá užmoulaný papír plný upřímnosti, pohlíží vstříc tichému salónku a zvolá: „Přátelé, přeji nám, abychom psali trochu jiný příběh.“

Apolitičtí pomatenci neboli „lživoty“ a „rebelanti“

Přichází stálice Hamplových dýchánků, Lenka Procházková, bývalá chartistka a několikanásobná neúspěšná kandidátka, která nikdy nebyla nikam zvolena proto, že „věděli, že by ji tam bylo těžké ovládat“. Při jejím vystoupení je přítmí salonku rozblikáno světelným spektrem evokujícím vystoupení kapely, ve které všechny nástroje obstarají elektrické klávesy. Zrovna když vysvětluje svůj autorský novotvar „lživot“, tedy život ve lži, přestává fungovat mikrofon a její hlas je na pár okamžiků nahrazen hlasitým analogovým vyzváněním mobilního telefonu tlačítkového typu. Dojem samohrajkové zábavy je v tuto chvíli na svém maximu.

I Lenka Procházková ve svém příspěvku používá Hamplův pomrkávací vtípek, že toto setkání je „vlastně jenom nepolitický raut“. Publikum v Sokolovně označuje za následovatele Sokrata, kterých je ve srovnání s Letnou sice málo, ale zato představují kvalitu proti letenské kvantitě. Stylisticky zdatný příspěvek spisovatelčin dovádí publikum až v burácení.

Na jeviště je vzápětí z hlubin soumraku příčetnosti vyvržen lingvista Hejlek, „častý host banskobystrického Svobodného vysílače“. Přednáší rádoby odborný příspěvek o původu slova rebel, které chce skrze kritiku slavného filmu s Jamesem Deanem nahradit pojmem „rebelant“. „Jak se k nám to slovo vůbec dostalo? Tak zaprvé z Ameriky, odkud sem většinou choděj kraviny,“ vyvolává Hejlek vsuvkou aplaus, mezi vlajkami konfederace a majestátnými portréty amerických generálů možná trochu překvapivě. Večer se tak rebelsky vzpouzí logice a otevírá svou náruč neregulovanému alko-chaosu.

„Dnes je trend přepólovávání negativních výrazů na pozitivní. Například ti mladí volí ty Piráty, to je velice podobné. Čili dnes je téměř zakázané slovo ‚homosexuál‘, ale zato je povolené slovo ‚gay‘, které bylo původně posměšné. Prostě takhle se to otáčí, ale otáčí se to vždycky tak, aby ten rebel zůstával sám!“ Lingvista Hejlek zvyšuje hlas a dramatizuje výraz. „Sám se svou úchylkou! A nanejvýš, aby si ji nechal organizovaně na Letný nebo na Václaváku jinejma podobnejma úchylama potvrdit.“ Tady se laskavému čtenáři omlouvám, ale má erudice nestačí, abych příslušnou pasáž uspokojivě rozklíčoval. Jak si ji vykládám:

V první části chce lingvista vzbuzovat lítost nad lidmi, kteří jsou politickou korektností ostrakizováni za používání slova homosexuál, a zároveň politické korektory usvědčit z neznalosti. Autor tedy v první části zjevně straní přítomným „osamoceným rebelům“. Ve druhé části jsou ovšem těmito „rebely s úchylkou“ rázem naopak demonstrující „úchylové“ z Letné. Publikum se tímto paradoxem nenechává rozhodit a jásá při pouhém spojení slov „Letná“ a „úchylové“. V podstatě by nebylo potřeba říkat nic jiného.

„Nechci vás nabádat k tomu, abyste byli extrémisty, i když bych to tak nejradši řekl…“ Dlouhý potlesk směřuje autorovi příspěvku za odvahu, s jakou v mžiku ustoupil cenzuře, aniž byl kýmkoli cenzurován. Dochází mi, že celý karneval novovlasteneckého hnutí by pokračoval i po úplném vyhubení jakékoli politické korektnosti. Rebelství přítomných je totiž veskrze rebelstvím proti vtíravému marasmu vlastního života, a ten by byl i bez politické korektnosti pramálo snesitelnější.

„To je srdce rebela,“ bere si mikrofon moderátor. „Přijít na rebelskou konferenci, a říct, že slovo rebel je špatně.“ Oslavenec Petr Hampl je dnes objektivně v dobré formě. Škoda, že to navzdory dílčím sebeironickým vtipům zároveň myslí vážně jako celek.

Na jeviště přichází Alice Tomková, majitelka zámku Příčovy, kam loni „pozvala všechny vlastence“. Zatímco letáček zval na akci, kde budou ženy „posuzovány jako sexuální objekty“, reálně jsou účinkující ženy zahrnovány zcela vkusnými komplimenty a vyjadřovat se k nim s jakýmkoli dalším sexuálním podtextem by nikoho z přítomných ani nenapadlo. Přirozená ženskost je jednoznačně největším rebelstvím celé akce. Jinak je to spíš terapeutická skupina, kde se všichni navzájem dojímají, vyzývají k optimismu a zahrnují mluvčí hutnými dotacemi smíchu, které ve většině případů výrazně převyšují dotovaný humor.

„Na tomto sjezdu jsem spíš ta genderově vyvažující vložka. I když po sjezdu ODS se pan Hampl ani nemusel takto snažit.“ V tom je všechno — ODS se dočkává feministických posměšků od hamplovské konference. „Já se opravdu neživím slovem, takže na takovémhle rebelantském konfederačním sjezdu jsem tak maximálně sběračem bavlny.“ … Je to vtipkování o otroctví? Vážně míněné jižanské vlajky a portréty otrokářů tuto variantu zpochybňují. Ocitáme se ve sféře dialektiky fašistického humoru, jejímž produktem může být třeba právě ironická genocida.

Levicové pomatení neboli Vědět, co je dobře

„Já bych chtěl všechny ujistit, že tu nejste jako genderově vyvažující, ale že jste tu kvůli kráse,“ vrací vše do správných kolejí Hampl a zve na pódium Jaroslava Foldynu — blíží se „levicové“ pomatení. Jeho krátké vystoupení nebudu přepisovat formou citace, velmi by mu to ublížilo. Foldyna používá slova jen jako z volného proudu se vynořující vodítka pro posluchače zhola uhranuté proudem autentického spravedlivého hněvu. Podstatnou část svého vystoupení se velmi intenzivně posmívá své partaji (dělá to tak už dlouho a ta partaj mu stále dává svůj hlas v jakémsi schizofrenickém poblouznění).

Foldyna je národní socialista, který nechce nosit v logu růži, ale klasy a ozubená kola, muž, který „jezdil s lodí, a s těmi tunami musel doplout do přístavu, a tehdy věděl, co dělá dobře“. Foldyna nesnáší tuhle dobu, kde člověk neví, jestli to, co dělá, dělá správně. A celý sál by v tu chvíli myslím bez otálení naskočil na zaoceánskou loď, kdyby ji kormidloval Foldyna. Desítky žen a mužů se starostí v očích, kteří se dnes cítí jako heliové balónky, jež lehkomyslné době vyklouzly z ruky, věří, že někdo jako Foldyna by je snad mohl ještě zachytit na jejich strašné cestě prázdnem kamsi vzhůru, přivázat si je na svou pevnou loď s pevným kormidlem a pevnou rukou je dovést do přístavu.

V některých momentech je obzvlášť snadné najít v sobě soucit s těmito „lidmi práce“. Problém je, že pravdou zůstává i přesný opak. Historie, jejíž děsivé odkazy zdobí i toho večera stěny jedné řeporyjské hospody, nám totiž ukazuje, že právě ve chvíli, kdy lidé „jenom dělají svou práci“, ve skutečnosti vůbec nevědí, „co je správně“, netuší, jaké zlo je zrovna jejich „poklidnou prací“ podepíráno. Bez hodnot, které ustavují hlubší smysl našeho počínání i náš vztah k okolnímu světu, a kterými toho večera jednotliví mluvčí opovrhují, se právě „klid na práci“ stává nebezpečnou utopií.

I Foldynu při odchodu z podia líbá na krk starý muž. Petr Hampl mezitím omlouvá dva mluvčí. Martina Konvičku prý nepustili studenti z Budějovic, Hampl doufá, „že to aspoň byly studentky a že to bude zajímavé“. Člen německé AfD Petr Bystroň poslal video, takový dlouhý recitál o tom, jak AfD představuje v Německu disent, vyzývá k rebelství proti totalitě, cituje Chartu a Gándhího a věští společné vítězství po boku hrdinů naší doby — Borise Johnsona, Tommyho Robinsona a Donalda Trumpa. Video se spouští ve smyčce znovu. Vzhledem k Bystroňovu uspávacímu tónu trvá překvapivě dlouho, než si toho někdo vůbec všimne.

Petr Hampl vyvolává bizarního — a podle všeho nebezpečného — poradce Jaroslava Foldyny, Michaela „Waltera“ Krafta, muže, který působil třeba jako baskytarista Daniela Landy, složil hudbu k filmu Sněženky a machři po 25 letech a loni vyzýval k zastavení migrace pomocí kulometů. Dostává však informaci, že Kraft venku telefonuje, kterou kvituje slovy „tak to je hodně rebelské“. S pokynem „Leone, asi půl minuty tady bav lidi, já mezitím něco přinesu“ tedy dostává nečekaně slovo Hamplův neznámý kolega ze „Sdružení bílého heterosexuálního muže a jeho obdivovatelek“. Pro mě osobně přichází experimentální vrchol večera…

K mikrofonu se neochotně plouží ramenatý čtyřicátník v kožené motorkářské vestě. Tréma dnes večer potrápila i zkušenější matadory, Leo však vypadá, že zažívá jedny z nejhorších okamžiků v životě: „Vidíte, že jsem taky motorkář… takže rebel… A už dlouho přemlouvám Petra, aby si taky koupil motorku… Protože správný rebel musí mít motorku… Motorka dává svobodu… A myslím si, že motorka je hlavním znakem rebelství… Nejenom teda ta motorka.“ V sálu je trýznivé ticho, zato já se snad vůbec poprvé směji nekontrolovatelně.

Leovy oči táhnou blížícího se Petra Hampla na jeviště jako magnet. Zhmotněná noční můra končí, Leo se patrně půjde ožrat. Mikrofon znovu svírá sebejistý Hampl. „Tak jsem to nenašel…“ Směju se spolu s publikem.

Na pódium je zván Jirka Černohorský, další člověk práce, tesař a horkokrevná stálice novovlastenecké scény. „Juro, já tě sleduju už dlouho, a přiznám se, že už jsem tě taky považoval za magora.“ Přikyvuji já i Černohorský. „V našem sdružení jsme se shodli, že splňuješ požadavky na rebela a zasloužíš si certifikát, který jsem bohužel někde ztratil.“ Černohorský přebírá mikrofon a nasazuje významné brýle bez obrouček. Tohle bude vážnější příspěvek…

„Jan Hus a Jan Amos Komenský. Pokud my, lidé, nebudeme schopni následovat, byť jen trošičku z jejich vzkazu, tak, přátelé, končíme. Mluvil o tom Jarda Foldyna. Je to naše identita, jsou to naše symboly a oni nám je berou.“ Marně lovím v paměti, kdy někdo někomu upíral symboly Husa nebo Komenského. Myslím, že i jindy přísná matrikářka by udělala výjimku a povolila by vám pojmenovat dítě „Hus Komenský“.

Kraft stále telefonuje, Petr Hampl jeho vystoupení ruší. Prostě se ukázal být příliš rebelským i na rebelskou konferenci.

Pravicové pomatení pana „michprda“

Ladislav Jakl nečekal, že dostane slovo, ale jako zkušený rétor se pustil do středně dlouhého příspěvku i navzdory pokročilému pivnímu dojetí. „Divím se, že Petr Hampl v úvodu nepřipomenul jedno smutné výročí — před sto lety byla v Americe zavedena prohibice.“ V úvodu svého vystoupení Jakl stanovuje další novotvar večera, „michprd“, který explicitně slibuje vysvětlit, leč svůj slib nedodržuje. Za trest tak budu říkat jemu.

Michprd se připojuje k všeobecné kritice Jamese Deana a jeho „rebelství bez příčiny“ a za definiční znak toho správného rebelantsví označuje ochotu přinášet oběti. Interpretační vstřícnost mi velí zkusit odhalit, jaké oběti má na mysli. Nikdo v publiku si v tu chvíli patrně nevybaví svou oběť na oltář rebelské politiky prezidenta, pod jehož křídly trávil michprd pohodlných patnáct let, aby po neúspěšných senátních volbách získal další teplé místečko ve vysílací radě od nových přátel z ANO a SPD.

V typologii pomatenců novovlastenecké scény představují Igor Němec nebo Ladislav Jakl jednoznačně pravicové křídlo. Zatímco foldynovci a černohorci se věnují hlavně lidem práce, bývalí odéesáčtí odpadlíci vysoké politiky, jejichž poslední akvizicí je Klaus mladší, se snaží přichýlit posluchače k pravicovému odporu vůči státu a regulacím všeho druhu — tedy odporu k tomu státu, který je mnohdy tím posledním, co tyto lidi drží nad hranicí ponoru, a odporu k těm regulacím, které jediné zajišťují Foldynovým lidem práce důstojné pracovní podmínky. Do náruče zmatených obchodníků se strachem vehnala všechny tyto nebožáky svorně kulturní válka, která zatemnila skutečné materiální podmínky našich životů.

To, že nejchudší oběti dekád Klausovy politiky dnes tleskají jeho rodinným i politickým pokračovatelům, připraveným při první příležitosti oprášit jeho recepty, je samo o sobě odpovědí na otázku, zda jim právě tahle scéna konečně nastolí ten svět, ve kterém konečně nebudou muset rebelovat.