Mám teorii, podle níž podléhá Česká republika plíživé islamizaci. Muslimů tu zatím moc není, řeknete si ve svojí naivitě. Jenže mešitu dnes člověk potká na každém kroku — na plakátech, kulturních domech, plackách, facebookových profilech. Pravda, zatím jsou všechny ty mešity přeškrtnuté. Ale v tom právě spočívá ta největší muslimská zákeřnost…

Nic není snadnější, než spojit se proti společnému nepříteli. Jenže pak přijdou spory, paranoia a konečně prozření, že ideologie postavená na nenávisti vám znemožní kloudný dialog uvnitř vlastních struktur.

Při té vzrušující pouti se reálná moc nejprve zdá tak blízko. Jenže od první krize se moc začne nenávratě vzdalovat. Ukáže se, že chybí někdo, kdo by s vámi chtěl tou krizí projít — o tom přeci na začátku nebyla řeč. A na konci pravděpodobně zůstanete sám v nekonečné nejistotě, zda víc nenávidíte vy ostatní, nebo ostatní vás, načež se s tikem v oku střelíte do hlavy v komůrce vystlané svými hanopisy, jež s největší vervou zavrhli vaši spolustraníci, natož pak zbytek světa. Historie je takovými osudy vystlaná.

Islamofobní servis

Na první pohled to vypadá, jako by se Blok proti islámu tento týden definitivně rozpadl. Jeho pád si je možné navždy připomínat na videu — stejně jako všechny ostatní moderní katastrofy, při nichž si člověk ukousnul příliš velké sousto. Zkáza vzducholodi Hindenburg, hokejové mistrovství světa na Nově, celá sága Neváhej a toč, volný pád létajícího muže z Eifellovy věže.

Že u nás nejsou muslimové, a že se k nám ani žádní nehrnou? V tom je islamizace nejnebezpečnější — je plíživá. Celou dobu jakoby se nic nedělo, až se jednoho dne probudíte zcela zpocený v burce, ve vašem vánočním stromečku je zabořený hořící Boeing a váš vepřový řízek vás na výhružném videu v slzách prosí o zaplacení výkupného.

↗

Česká republika je zatím plížive islamizována zejména lavinou islamofobních hnutí. Přeškrtnuté mešity jako by se množily příčným dělením. Ilustrace DR 

Martin Konvička potřebuje ve svém hnutí jen lidi, na které je absolutní spoleh. Výsledný brand „Iniciativa Martina Konvičky“ ukazuje, že počet takových lidí se limitně blíží jedinému člověku. Svého vyvrcholení se tak dočkala jedna z nejpůvabnějších redukcí polistopadové politiky: z hnutí se stal blok, z bloku alternativa — a z alternativy zbyl Konvička.

S blížícími se krajskými volbami tak islamofobní hnutí posilují, zejména pokud jde o kvantitu. Aby zaskočily nepřítele, začaly se islamofobní strany množit příčným dělením.

Při pozornějším sledování současných trendů je však patrné, že genialita Martina Konvičky vytryskla o patro výš, mimo omezený dosah našich dosavadních zkušeností. Dnes už je nad slunce jasnější, že hnutí Islám v ČR nechceme je nejmodernějším politickým uskupením současnosti...

Rozhodl se totiž přiblížit své služby každému jednotlivému zákazníkovi: žádný kolektivismus, žádný bolševismus, žádná byrokracie — svého osobního islamofoba si bude už brzy každý moct objednat jedinou esemeskou.

Politický marketing „drobného muže s velkým soupeřem“ je převratný. Martin Konvička stojí na počátku nové éry politického boje. Islamofobní hnutí se totiž brzy stane aplikací…

Každé islamofobní hnutí může v konečném důsledku spravovat jediný člověk. Ten bude vyzbrojený sadou první pomoci pro střet s muslimem:

Pro nejnižší stupeň ohrožení muslimem (muslim je přítomen v městské hromadné dopravě) se aplikuje islamofobní argumentář pro začátečníky — obsahuje nejrůznější verze argumentů „kdo nevraždí bezvěrce, není pravý muslim“, „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“ či „sundejte ten šátek, já bych tam u vás taky nemohl chodit v bikinách“. Pro nejvyšší stupeň ohrožení muslimem (dva muslimové se spolu baví arabsky a gestikulují) lze pak aplikovat speciální islamoklastní kuši Antimohammed 3000 opatřenou zásobníkem s hroty zobrazujícími proroka souložícího s prasetem.

Každý zaregistrovaný islamoklasta (s platným legitimačním pasem, odznáčkem s přeškrtnutou mešitou a sadou první pomoci prokazatelně před datem respirace stříbrných kulek) se bude volně procházet po městě a čekat, až po jeho službách někdo zatouží. Aplikace pro chytré telefony bude své uživatele pohotově informovat, kterýže islamofob je nejblíž jejich souřadnicím.

Aplikaci si zamilují i ratolesti. Na virtuální mapce vašeho města se to bude jenom hemžit přeškrtnutými mešitkami. Děcka, koťátka i leguáni po nich budou ťapkat a islamofobové budou ochotně přibíhat, připraveni postavit se nájezdníkům.

Na parlament to asi nebude. Ale nějaké prostředky by z toho kápnout mohly. A při pohledu na příčiny současných sporů mezi islamofoby, kdoví — třeba právě peníze je nakonec všechny udobří. A pak se kruh uzavře: přeškrtnutá mešita zvítězí ve volbách, postaví islám mimo zákon a… a pak zřejmě nic, protože nic jiného než islám nás tu očividně netrápí.

Spojit se proti společnému nepříteli je to nejjednodušší. V té euforii, kterou autentická a upřímně prožívaná nenávist skýtá, lidé zpočátku pominou vzájemné spory. Člověk se cítí v právu — vždyť nepřítel je tak evidentní, a spojenců je kolem tolik, stejných jako já…

Jenže kouzlo nenávisti je pomíjivé. Po čase se ukáže, že spolunenávidějící spolu nemá co hnát ke konstruktivním činům a dlouhodobější práci. Zlo zkrátka není dobrý společník na delší cesty.

Jaké si vzít z úpadku islamofobního hnutí ponaučení? Jeho rozjezdy jsou svěží, v čemkoli dalším to trochu skřípe. Sdílená nenávist ale očividně umí hory přenášet. Vykašleme se proto jednou provždy na malichernosti a nenáviďme se tu všichni — bez ohledu na původ, víru, přesvědčení nebo barvu pleti.

Největší debil je přeci stejně nakonec váš soused. A ani to nemusí být muslim.