Zelená teologie prorůstá za zdi kostelů

Magdaléna Šipka

Vánoční příběh o naději nás může povzbudit v další protestní akci proti netečnosti vůči zkáze.

O adventu jsem se setkala s dvěma ženami, se kterými mě nespojoval rodný jazyk, stejný věk nebo společenské postavení, jen zájem o feministickou teologii a teologii přírody. V předvečer klimatické katastrofy jsme se bavily o roli církve v čase klimatických změn, o solárních panelech na kostelech i o vyznání vin prodchnuté klimatickým žalem. Skrz naše krátké povídání o politice, farnících, způsobech cestování a měření uhlíkové stopy se do našich rozhovory prolomily „zelená“ teologická témata.

Jaká má být role církví v čase klimatických změn? Foto RevolverSolar

Malé dítě v jesličkách, které je vítáno jako narozený Bůh, naznačuje, že nevěříme v neměnný, navždycky určený svět. Narodí se dítě a naruší nedotknutelnost našeho světového řádu. Ježíšek symbolizuje, že i zásadní věci se mění, stávají se křehkými, Bůh se rodí, stvoření pokračuje, dál se vyvíjíme.

Není tu konec dějin ve smyslu beznadějně rukou složených ve klíně, ve smyslu jedné, vítězné ideologie. Stvoření tohoto světa pokračuje, objevují se nové technologie.

Děti, které se narodily v době naší dospělosti, do daleko zdevastovanějšího světa, si troufají snít daleko ambicióznější vize. Naomi Kleinová píše, že naše představy o udržitelné budoucnosti musí být uvěřitelné a dopodrobna naplánované. Nejde jen o to představit si svět jinak, ale držet se této imaginace a pomalu ji začít budovat. Jde o to, že svět se stále mění, a nejen k horšímu; pokračuje jeho utváření.

Neustálé utváření světa klade velkou odpovědnost také na lidi, kteří se na jeho přetváření spolupodílejí. Odpovědnost ale nutně neznamená oprávněnou nadvládu.

Jedna z žen, se kterými jsem mluvila, Trees van Montfoordová kritizuje výklad Bible jako příběhu Boha s člověkem. Dokládá, že jde o příběh celého světa, stromů, zvířat, hor a celé přírody, která „vypráví“ svůj příběh a zní ve společné harmonii.

Péče o okolní přírodu není vždy jednoduchá a nepřináší jen „dary sklizně”. Podobně jako ve vztahu s lidmi se ale musíme postupně učit ohleduplnosti k projevům okolních zvířat a rostlin. Jejich cesta životem se s tou naší někdy sbíhá, jindy kříží nebo rozbíhá, ale jejich mlčení nebo částečná zranitelnost nemůže být dostatečným ospravedlněním vykořisťování. Ani v biblickém příběhu nejsou rostliny a živočichové našimi hračkami, ale svobodnými aktéry.

Nejen, že hledáme širší dialog než jen mezi člověkem a Bohem, také je možné nalézat živoucí pravdu a lásku v okolním světě. Nejde teď už jen o naše milované blízké, milence, sourozence a přátele, ale také o rostliny a zvířata, která nás obklopují.

Pokud se Vám někdo snaží namluvit, že ničí přírodu ve jméně Božím, je možné mu oponovat tím, že Bůh je přítomný také ve svém stvoření. Nejedná se o samozřejmý a statický panteismus, ale o panenteismus, který nechá možnost Boží přítomnosti otevřenou.

Zelená teologie líčí příběh naší planety jako příběh bez předem dané hierarchie. Učí nás ohleduplnosti místo vládnutí. V této rovině souzní s myšlenkou klimatické spravedlnosti.

Nachází Zemi jako dalšího chudého, diskriminovaného, jako jmenovatele další skupiny, na kterou zapomínáme. V Zemi rozpoznává náš společný domov, který máme budovat, střežit, nechávat otevřený a bránit proti bezohledným, kteří si dovolují nárokovat si jeho vlastnictví.

Je možné o Vánocích slyšet harmonie kostelních varhan nebo bujícího lesa, všímat si se soucitem potřebných kolem sebe nebo usychající přírody. Přítomnost tajemství nás může doprovázet kamkoli. Příběh o naději nás může povzbudit v další protestní akci proti netečnosti vůči zkáze nebo nás podpírat na cestě domů za našimi blízkými.

Zelená teologie prorůstá za zdi kostelů a ukazuje nám na komplexnost našeho etického jednání. V společnosti, která si už nehraje na jasné církevní příslušnosti, se spiritualita objevuje v našich každodenních činech. Ať nám sváteční odpočinek a setkání pomáhají nacházet naději pro svět a klimatickou spravedlnost jako horizont našeho jednání.