Církev, její Marx a Kapitál

Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.

Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“.

František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.

Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti.

To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).

Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.

Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.

Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František – s různým historickým východiskem a s různou mentalitou – kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.

Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ – konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.

Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.

Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.

Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.

K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně – a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé – všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.

Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.

Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal knihu provokativně pojmenovanou Kapitál. Foto Catholic World Report

Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).

Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.

V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).

Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.

Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Nekrátká připomínka zde mnohokrát již sdíleného Pondělí, 18.Listopadu 2019, 15:27:51

Ivan Landa
Jan Mervart a kol.
PROMĚNY
MARXISTICKOKŘESŤANSKÉHO
DIALOGU
v Československu 
Příkladem pár myšlenek z textu:
– Marxismus je mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí křesťany oprášit a znovu promyslet teologii dějin a teologii
dějin církve.
– Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
- na eschatologickou dimenzi jejich na děje a důkladněji rozpracovat a propracovat traktát Denovissimis, který, jak známo byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
– Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
procesech, čímž nutí křesťany pře konávat individualistickou etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
– Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit jeho původní biblický, dynamický vývojový charakter (creatio continuata), jak na to poukázal Claude Tresmontant a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
– Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
– Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany k hlubší reflexi nad hmotou, nad významem hmotných podmínek a podmíněností, a nad důsledky, jež třeba vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá, nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
dualismu a idealismu, bez čehož by pak definice kultury, jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla možná.
– Marxismus klade důraz na proletariát, na lid, na chudé, utiskované a vykořisťované, a tak napomáhá křesťanům, k ostrému vědomí, že církev je Boží lid se všemi eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
– Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace", „společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně utváří, a když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
není přírodní fatalita, se kterou se nedá nic dělat, ale že je možná a nutná je změna ve prospěch bídných, čímž nutí křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch utlačených, a tím i k znovuobjevování společenské dimenze lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
i to se nakonec dostalo do Konstituce o církvi v dnešním světě.
– Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho. Ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení teologie zmrtvýchvstání.
– Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 19.Listopadu 2019, 11:48:9

Pane Petrasku, tento vámi - opakovaně - citovaný text je pro mě vždy novou a novou inspirací (ovšem do značné míry jenom proto, že ho vždy znovu a znovu vzápětí zapomenu).

Protentokrát bych zmínil především dva momenty: jak vyplývá z jedné paralelní diskuse, v pojetí současných křesťanů není rozhodující ta vývojová linie, není směřování k nějaké (lepší a humánnější) budoucnosti - nýbrž rozhodující je jenom právě tento daný okamžik, pocit vlastního osobního štěstí z prožitku dotyku s Boží milostí.

To souvisí s tou proměnou materiálního světa - ano, marxismus dává (i křesťanství) tuto výzvu; ale tato výzva bývá jen velice zřídka přijímána.

Ano, křesťanství má dozajista také své sociální encykliky, poctivě míněné. Ale - v naprosté většině všechno zůstává nakonec stát u pouhé charity. Kapitalismus se sice s jeho imanentní sociální nespravedlností tak nějak verbálně pokárá; ale většinou všechno zůstane jenom u nezávazné výzvy, že páni kapitalisté by se přece m ě l i snažit jednat se svými zaměstnanci trochu humánněji a spravedlivěji. Nějakému zásadnímu, systémovému řešení se jmenovitě katolická církev pečlivě vyhýbá jako čert kříži.

Současný papež - nutno uznat - je v tomto ohledu značně vzácná výjimka. Jeho kritika kapitalismu je přímočará a adresná; a přinejmenším nevylučuje ani možnost (a legitimitu) sáhnout k opatřením radikálním.

Ovšem teprve až čas ukáže, zda je to opravdu nový trend v katolické církvi, anebo pouze přechodný fenomén, spojený právě jenom s osobou papeže Františka.

Petrasek Milan - penzista

Čas již ukázal, že Úterý, 19.Listopadu 2019, 22:30:52

tváří v tvář vítězné vědeckotechnické revoluci je humánní potenciál jakéhokoli pojetí/světonázoru schopen pouze pasivní recepce spontaneity vědeckotechnického vývoje.
Jde o rozpor široce známý a zároveň silné virulence, která již staletí brání snaze o dosažení konstruktivní rovnováhy.
Ve shora uvedeném textu nacházím sympatický pokus o hledání konsensu mezi domněle znepřátelenými pastýři ducha humanitního.
Papež František svolává konferenci křesťanských ekonomů ......jsem nedávno zaslechl.
Neomarxistického, neoliberálního aj. vyznání .......bych dodal.

Jindřich Kalous - důchodce

Milanu Petrasekovi Středa, 20.Listopadu 2019, 08:35:19

Takže měl ten Marx (Karel) nakonec pravdu v tom, že dějinami hýbou výrobní síly... Nebo technologie (to pro ty, komu se při vyslovení kteréhokoli marxistického pojmu ježí všechny chlupy na těle.) Nicméně ta rovnováha se nakonec stejně vždy musí ustavit; jenom její povaha je zákonitě vždy určena povahou těch výrobních sil a nikoli přáními lidí ani tím, co považují za "lidské" nebo dokonce (řekl by Číňan) zásahem nebes.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Role produkčního faktoru v dějinách Středa, 20.Listopadu 2019, 14:10:28

K tomu vztahu idejí a reálných materiálně-společenských vztahů jsem právě před chvíli napsal něco v diskusi o "Okupační stávce", takže to tady nebudu opakovat.

Ale přece jenom - když už pan Kalous zmínil toho Marxe s jeho axiomem priority výrobních sil (respektive technologie), tak k tomu musím ještě něco připojit.

Ten anglický filozof Whitehead (na kterého jsem se vztahoval v tom zmíněném příspěvku) totiž právě tu otázku technologického faktoru výslovně projednával.

Připomínám: Whitehead je v posledku idealista; věří že rozhodující hnací silou dějin jsou ideje vznikající v lidských hlavách.

Na straně druhé ovšem přiznává, že vedle těchto samotných idejí v dějinách působí ještě i další faktory; a přitom z těchto faktorů výslovně zmiňuje technologii, technologický vývoj, jakožto faktor nejdůležitější.

Ovšem! Hned vzápětí Whitehead zdůrazňuje, že to všechno (tedy i ta technologie) jsou nakonec jenom faktory v e d l e j š í. Podle jeho přesvědčení tedy opravdu tím základním faktorem jsou čiré ideje; které se jenom při svém realizování musí tak nějak potýkat i s přítomností těch ostatních faktorů. Včetně technologie.

Whitehead se tedy blíží Marxově pojetí tak blízce, jak je to vůbec jenom pro nějakého vyznavače idealismu možné; ale na straně druhé konec konců říká přesný o p a k toho, než co říká Marx.

Protože Marx říká přesně naopak toto: produkční síly (včetně rozvoje technologie) jsou z á k l a d n í m faktorem dějin; zatímco veškeré ideje jsou pouze faktorem odvozeným, který pouze následně reflektuje ten reálný vývoj ve sféře materiální.

Bylo by teď možno říci: no dobře, stojí tu tedy názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení; jak rozhodnout, kdo z těch dvou má vlastně pravdu?

Whitehead uvádí jeden zcela konkrétní příklad toho, co je podle něj důkazem reálné dějinné působnosti idejí. Podle jeho přesvědčení dějinný vývoj směřuje ke svobodě; a on tedy sleduje vývoj od otroctví (v dobách antiky) až k novodobému procesu zrušení otroctví.

Whitehead argumentuje tímto způsobem: v antickém Řecku byl stav otroctví ještě zcela samozřejmým stavem, který nikdo nezpochybňoval. Během toho půltisíciletí, které uplynulo k době (pozdního) Říma, se však lidská civilizace přece jenom už posunula kousek dál - a tak jak křesťanští, tak ale i "pohanští" právníci a aktivisté začali čím dál tím více prosazovat zákony na ochranu otroků. Pak ale bylo nutno počkat ještě dalšího půldruha tisíciletí, nežli ta idea lidské svobody ještě více zesílila; takže pak - především v důsledku činnosti některých náboženských hnutí, jmenovitě kvakerů - se prosadila ta idea, že stav otroctví je neslučitelný s lidskou civilizací.

Je to tedy hezká, útěšná historie o tom, jak si ušlechtilé ideje časem nevyhnutelně probojují svou cestu, jak dokáží zcela zásadně změnit chod dějin.

Tento Whiteheadův výklad dějin má ovšem jednu slabinu: už jeho výchozí předpoklad totiž spočívá na zcela fatálním omylu.

Připomeňme si: Whitehead tvrdí, že v antickém Řecku prý bylo otroctví zcela samozřejmou a nikým nezpochybňovanou skutečností. Jenže, jak naprosto jednoznačně dosvědčuje samotný Aristoteles, přesný opak je skutečností. Už v jeho době se mezi tehdejšími řeckými mysliteli a intelektuály velice živě diskutovalo a polemizovalo o tom, zda je mravně přípustné držet člověka jako otroka, anebo ne. A nejen že se o tom teoretizovalo; ale tyto různé názory měly i zcela praktické dopady, například na Krétě měli tamější "otroci" naprosto stejná práva jako svobodní občané! Pouze s dvěma výjimkami: neměli právo nosit zbraně, a neměli právo věnovat se fyzickým cvičením.

Z této skutečnosti pak ale vyplývá jedna zcela zásadní otázka, kterou v rámci Whiteheadova modelu dějin není možno zodpovědět: jak to, když už v řecké antice byla legitimita otroctví zcela zásadně zpochybňována (ve sféře idejí) - proč to zrušení otroctví nebylo provedeno už tehdy? Že by snad ti řečtí myslitelé byli méně nadaní ve schopnosti argumentace, nežli američtí kvakeři?

Jak řečeno, na tuto otázku nemůže dát Whitehead žádnou přesvědčivou odpověď. Naproti tomu Marx by zde pouze nevzrušeně pokrčil rameny: "To je přece naprosto samozřejmé! V antice ještě byly samotné p r o d u k č n í s í l y společnosti na takové (nízké) úrovni, že ta otrocká práce byla vysoce výhodná. Zatímco v moderní době, s nástupem průmyslových forem produkce, se nejen čistě otrocká, ale i nevolnická práce stávala čím dál tím více anachronismem; kapitalismus potřebuje dělníka osobně volného, samostatného, který se může volně přesouvat sem a tam, podle momentálních potřeb (tekutého) kapitálu. Rozhodujícím faktorem tedy byl samotný vývoj produkčních sil společnosti; a teprve na určitém dosaženém stupni tohoto vývoje se ta potřeba osobní svobody pracovníka mohla projevit jako idea v myslích a hlavách lidí."

Je docela dobře možné (a dokonce spíše pravděpodobné), že tento striktní Marxův materialismus je sám také až příliš jednostranný; nicméně v daném případě se jeví, že ten jeho materialistický model dokáže reálný průběh a vývoj dějin vykládat mnohem realističtěji, nežli idealistický výklad Whiteheadův.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 20.Listopadu 2019, 14:15:48

Mimochodem, tady se ovšem zároveň ukazuje, že ti dva Marxové (Karel a Reinhard) jsou v posledku nekompatibilní. Oni se sice mohou do jisté míry potkat v otázce ryze sociální; ale katolický kardinál ovšem nikdy nemůže připustit, že by chod dějin (a tedy přítomnost člověka v božím světě) mohl být primárně určován něčím natolik ordinérním a přízemním, jako je prostý "rozvoj produkčních sil společnosti". Protože tam kde je rozhodujícím faktorem moment materiální, tam nevyhnutelně do pozadí ustupuje moment ideální, a tedy samotný Bůh.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 20.Listopadu 2019, 15:13:17

Primum vivere, deinde filosofari - a přesto každé má svoje místo a svoji velikost. Jistě filosofie větší než jídlo. Proč tedy, ikdyž " je rozhodujícím faktorem moment materiální", by musel Bůh ustupovat do pozadí?
Jestliže Bůh chod dějin svěřil vývoji, je to zase Bůh, který tak rozhodl. Ovšem člověk (a pod jeho vlivem celá příroda) už nemá být jen produktem vývoje, ale povznesen Božím Duchem má jednat jako Boží syn, dcera.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Středa, 20.Listopadu 2019, 16:07:15

V této souvislosti je ovšem zcela na místě použít Ockhamovy břitvy...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 20.Listopadu 2019, 18:43:23

Kdyby byl Bůh ideální, pane Poláčku, znamenalo by, že patří do společenské nadstavby, kterou si ta či ona společnost vytváří. Což se ovšem v žádném případě říct nedá. To si myslíte jenom vy, kteří nevěříte. Pro nás je Bůh skutečný. I když slovo "materiální" bych nepoužila.
K tomu rozvoji produkčních sil bych chtěla dodat, že k nim patří také lidský faktor, pracovní síla, čili souhrn fyzických a duševních sil, které člověk uvádí v činnost při výrobě materiálních statků, vzdělanost, zkušenost atd. Nejde tedy jen o technologie. Důležitý je i lidský rozvoj. Čím je člověk rozvinutější jako jedinec, tím větší může být jeho přínos pro společnost (i když, pochopitelně, záleží také na něm a na jeho vztahu ke společnosti). A protože výrobní vztahy mohou v určitém momentě začít brzdit výrobní síly, brzdí ty kapitalistické v.v. pochopitelně i rozvoj člověka, který je nucen svou pracovní sílu prodávat jako zboží.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

J. Kalousovi Středa, 20.Listopadu 2019, 18:45:33

Jestli tou Occamovou břitvou chcete naznačit, že Bůh je zde jako argument nadbytečný, prosím, je to vaše věc. Argumenty pro víru požadujete vy, nikoliv my věřící. My jenom dokládáme, že pro nás Bůh není neslučitelný s evolucí, materiálními faktory rozvoje atd. Čili že pro nás je tím nevyvratitelný.
Na vás záleží, zda nás takto "berete" (tedy i s naší vírou) anebo ne.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Středa, 20.Listopadu 2019, 19:41:42

Přátelsky řečeno, z Vaší věty se mi ježí všechny chlupy a není to pro mojí averzi vůči marxismu, spíše naopak. Fetišizujete výrobní síly.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Středa, 20.Listopadu 2019, 23:16:4

Ano, já jsem jenom blbej inženýr chemie v důchodu a prožil jsem půl života v bývalém režimu, což mě odsuzuje k tomu být a nadosmrti zůstat vulgárním ekonomickým deterministou, jak napsal na jacobinmag.com jeden zahraniční marxistický filosof. A k tomu ocitoval slova, která napsal Engels po Marxově smrti:
„Marx i já jsme částečně sami zavinili, že mladší lidé občas přikládají ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Museli jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a vždy nebyl čas, místo ani příležitost, abychom náležitě vyzdvihli ostatní momenty. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktické použití, to bylo něco jiného a tu byl omyl vyloučen. Ale pohříchu – lidé se příliš často domnívají, že úplně pochopili naši novou teorii a můžou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní poučky, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu zprostit ani některé novější ,marxisty‘. A kvůli tomu pak byl napáchán podivuhodný zmatek.“
(Citát via https://a2larm.cz/2019/11/osm-marxovych-citatu-ktere-vas-mozna-prekvapi/)
Takže provádím sebekritiku a pokusím se tento svůj zásadní nedostatek odstranit. Snad to stihnu, ještě než umřu. V mém věku už to vůbec není jisté...

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 20.Listopadu 2019, 23:51:25

Je zajímavé, že nám věřícím (lépe: přesvědčeným o Božím působení - kým přesvědčeni?) nic nebrání studovat a poznávat všechny aspekty života. Jak to mají ti nepřesvědčení? Brání nebo nebrání jim něco v úsilí přesvědčit se (být Bohem přesvědčeni) o jeho působení?

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 08:45:52

To je nesprávně položená otázka. Správně by měla být položena takto: Co brání Bohu, aby agnostika (jako mě), ateistu nebo jinověrce nějak přesvědčil o svém působení?

Věda má prozatím pro fungování světa (včetně lidské společnosti) a pro většinu toho, co vidím kolem sebe, dostatečná (aspoň pro mě) vysvětlení i bez toho, abych se musel uchylovat k potřebě zdůvodnit to nevyzpytatelnými úradky Páně. Proto jsem si dovolil tu zmínku o Ockhamově břitvě.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 09:00:34

Co brání přírodě odhalit nám svoje tajemství? NAŠE nepřipravenost, lenost, netečnost, nechtění, nekladení otázek .....
Bůh i příroda stále jedná.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 09:47:16

Pan Kalous: naprosto přesně. Pokud je tu už jednou dán ten (samo)vývoj, pak už je hypotéza Boha naprosto přebytečnou. Jak už svého času sdělil Laplace Napoleonovi. Který si prý potom povzdechl: "Škoda, byla to hezká hypotéza".

Z hlediska věřících tato hypotéza ovšem nadbytečná není - totiž právě proto že je "hezká", to znamená přináší jim harmonické uspořádání jejich životů, jejich životních horizontů.

Problém je v tom, že tato - v daném smyslu objektivně užitečná - funkce hypotézy Boha koliduje s přítomností světa objektivně fyzikálního. Kde je ten Bůh opravdu hypotézou přinejmenším krajně problematickou. Takže věřící musí toho "hezkého" Boha stále znovu cpát i do té ryze fyzikální reality.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Výrobní síly a jejich fetišizace Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 10:32:52

Ano - než by se zase strhla nějaká nekonečná polemika o přípustnosti argumentace s působností "výrobních sil" v marxistickém pojetí, bylo by daleko smysluplnější si napřed zcela přesně vymezit, o čem je vlastně řeč. A co těmito "výrobními silami" máme vlastně na mysli.

Napřed k tomu zvulgarizovanému, mechanickému, lineárně deterministickému užívání tohoto pojmu. Které v levicově-marxistických kruzích dozajista existuje.

Já už jsem tu historku s jedním takovým opravdu extrémním příkladem zvulgarizovaného marxismu už svého času vyprávěl: někdy v osmdesátých létech minulého století přijel do komunistické Číny (tehdy ještě mnohem uzavřenější a ideologicky dogmatičtější než dnes) slavný americký houslista Isaac Stern. Jakožto prominentní host byl pozván i do nějaké hudební akademie, kde přišla řeč na hudební tvorbu Beethovena. A členka této akademie - dozajista ideologicky příslušným způsobem preparovaná soudružka - se na adresu Beethovena vyjádřila tím způsobem, že "on byl typickým tvůrcem období nově se rodící buržoazie".

Isaac Stern byl velice zdvořilý člověk, proto tento šílený ideologický blábol okomentoval jenom velice mírným a zdrženlivým způsobem, že "já se sice tolik nevyznám v teorii marxismu, nicméně si přece jenom nejsem jistý, jestli je Beethovenova génia možno v dostatečné míře vysvětlit ekonomickými vztahy tehdejší doby". Zajímavé je, že se zdálo, že po tomto Sternově konstatování dokonce i ona uvědomělá čínská soudružka viditelně znejistěla; a snad alespoň pro tuto chvíli jí došlo, jak nesmyslné je uvádět do jedné bezprostřední kauzální linie produkční vztahy a nejvyšší sféry hudebního umění.

Takže tedy: k této vulgarizaci oné marxistické téze docházelo a dochází; ale to by pro nás tady nemělo být dostatečným důvodem činit totéž. Pan Kalous má naprostou pravdu se svým poukazem na to, že samotní zakladatelé marxismu to takto primitivním způsobem nikdy nemysleli a nepraktikovali.

Při jakémkoli uvažování o charakteru oné centrální marxistické téze o určujícím vlivu "materiální základny" (tedy oněch "výrobních vztahů") na "společenskou nadstavbu" (tedy celou sféru společenského myšlení, i včetně umění) musíme mít v prvé řadě vždy na paměti to svého času proslulé vymezení "konec konců".

Podle Marxe a Engelse tedy materiální základna společenskou nadstavbu určuje pouze "konec konců" - nikoli bezprostředně lineárně deterministicky.

Nebo opačně řečeno: Marx a Engels vždy uznávali, že ta společenská nadstavba má svou r e l a t i v n í autonomii vůči sféře materiální. A že tedy materiální základna se do té sféry společenské nadstavby prosazuje jenom velice zprostředkovaně, nepřímo. Tedy "konec konců".

Vraťme se pro ilustraci znovu k tomu konkrétnímu příkladu od Whiteheada. Podle jeho přesvědčení tedy za zrušení otroctví v moderní době je nutno vděčit především křesťanským aktivistům, v prvé řadě americkým kvakerům.

To je tedy ryze idealistické pojetí. Ovšem - sám Marx by takovýto výklad naprosto nemusel nutně zavrhnout! Marx by naprosto klidně mohl říci: "Ano, v bezprostřední rovině zde působili ti američtí kvakeři. Jenže: to že jejich slova vůbec mohla dosáhnout nějakého reálného účinku, tak pro to tady musela být už objektivně dána úrodná půda ve společenském vědomí. A tato úrodná půda tady byla dána jenom a jedině proto, že v té době se už dostatečně rozvinuly výrobní síly společnosti. Tento nový stupeň rozvoje výrobních sil působil ve dvou rovinách: za prvé bezprostředně, tím že otrocká práce se už objektivně přežila; a za druhé, spolu s nástupem nových produkčních forem, které vyžadovaly osobně svobodného pracovníka, se ve společenském vědomí obecně posílil moment individuální svobody." Otrocká práce se tedy přežila dvojím způsobem: za prvé z hlediska čistě ekonomického, a za druhé z hlediska změny společenského vědomí, které tak ovšem reagovalo právě na ty změny v materiální základně.

Takže pokud tady chceme (seriózně) diskutovat o smyslu a významu marxistické téze o prioritě materiálních, produkčních vztahů vůči sféře společenského vědomí, pak si musíme být vždy vědomi toho, že Marx a Engels tento vztah nikdy nechápali v tak vulgárně deterministickém smyslu, jako mnozí (i dnešní) pseudomarxisté.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 10:36:9

Ostatně, už sám Marx se dokázal ve své době velice ostře distancovat od svých "vykladačů", kteří jeho myšlenky posouvali někam zcela jiným směrem. Jednalo se sice o poněkud jiné téma, ale na jednom kongresu Komunistické internacionály, když Marx dospěl k přesvědčení že určitá frakce jeho vlastní myšlenky vykládá zcela falešným způsobem, na ně jedovatě zasyčel: "Jestliže v y jste marxisté, pak j á žádný marxista nejsem!"

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jaký je poměr materiální a ideální sféry? Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 11:40:32

Já jsem minule napsal, že toto samotné téma tady nechci řešit příliš do hloubky; ale jak se zdá, nakonec se tomu stejně nevyhneme. Jestliže jsme se totiž dostali k tomu "konec konců", k tomu že sféra společenského vědomí má "relativní autonomii" vůči sféře materiálního bytí (produkčních vztahů), pak nezbývá nic jiného, než si konkrétně určit vzájemný poměr obou těchto složek.

Problém je tady tento: jak jsme si ukázali, ten model zakladatelů marxismu sám o sobě může být naprosto v pořádku. Tím že uznali r e l a t i v n í autonomii sféry společenského vědomí, v tom okamžiku je jejich model prakticky nefalzifikovatelný. Samozřejmě není ani absolutně verifikovatelný; ale má dobré vyhlídky na to, modelově odrážet a vysvětlovat určité reálné vztahy ve společnosti.

Tento postoj zakladatelů marxismu má nicméně jednu zcela zásadní slabinu: oni sice - verbálně - uznávají tu "relativní autonomii" sféry společenského vědomí; ale v rámci jejich vlastního modelu není dáno naprosto nic, co by pro tuto autonomii mohlo být reálným základem!

Jejich model totiž postihuje a vysvětluje jediné: to určující působení "zdola nahoru", tedy od sféry materiální ke sféře ideální. Ale není tu dáno nic, co by té sféře ideální (tedy sféře lidského vědomí, myšlení, lidských idejí) mohlo zadat vůbec nějakou vlastní realitu. Tato sféra společenského vědomí je v onom marxistickém modelu nakonec vždy pouze sférou sekundární, odvozenou.

Potom není možno se nijak divit tomu (naopak je to zákonitým důsledkem), že znovu a znovu dochází k tomu zvulgarizovanému, mechanickému výkladu marxismu, a to i v rozporu s vůlí jeho zakladatelů.

-----------------------------------------

Zkusme tedy sami napravit tento deficit klasického marxismu; ale bude to záležitost značně komplikovaná.

Vraťme se napřed zase k Whiteheadovi, k jeho pojetí dějin jako procesu narůstající svobody. Podle jeho přesvědčení je tedy myšlenka svobody naprosto svébytnou ideou, kterou kdysi kdosi vytvořil, a která se po určité době - než k ní lidská civilizace dokázala dorůst - prosadila jako platná a závazná. Tato idea tedy podle Whiteheada působí svou vlastní silou.

Oproti tomu pro Marxe svoboda přichází (s výjimkou samotného úsvitu lidských dějin) až ve zcela určitém historickém okamžiku, kdy si její realizaci doslova vynutí dosažený stupeň vyspělosti produkčních sil lidstva, a s tím spojené společenské změny.

Zkusme si teď položit otázku: a co by se teď stalo, kdyby se náhle ukázalo, že v ještě d a l š í m stupni vývoje produkčních sil lidstva se otrocká, respektive nevolnická práce ukáže být ekonomicky výhodnější, tedy progresivnější?!

Podle klasického Marxova modelu by nevyhnutelně muselo dojít k tomu, že onen princip (individuální) svobody by byl opět hozen přes palubu. Ve prospěch ryzí ekonomiky (respektive kapitálové výhodnosti).

Naopak pro Whiteheada by takový zvrat byl nejen morálně nepřijatelný - ale on by byl i čistě historicky naprosto nemožný. Ta "idea svobody" se už přece v dějinách plně rozvinula a uplatnila; jak by bylo možné, že by na ni lidstvo zase zapomnělo? Naprosto vyloučeno.

Zkusme si teď - pokud možno bez jakýchkoli ideologických předpojatostí - představit a odhadnout, k čemu by v takovém případě asi ze všeho nejspíše došlo.

Za zcela jisté je možno považovat toto: kdyby se opravdu ukázalo, že otrocká respektive nevolnická práce je ekonomicky výhodnější nežli práce individuálně svobodných pracovníků, došlo by k masivnímu tlaku ze stranu producentů (kapitálových vlastníků) na zvrat tímto směrem. Oni by si samozřejmě našli cesty jak tento o sobě drastický krok budoucím nevolníkům osladit; jak jim dát možnost si sami namlouvat, že to všechno přece není až zas tak zlé, že to nevolnictví je jenom "tak nějak", a že tu a tam jim přece zbývá ještě alespoň kousek svobody.

Ten tlak by tu tedy dozajista byl; a kdyby byl hodně velký a trval dostatečně dlouho, není vůbec nijak jisté, že by mu společnost dokázala natrvalo vzdorovat. A spíš se realistickou jeví opačná varianta: že by časem tomuto tlaku podlehla.

V tom případě by tedy opravdu všechno hovořilo pro platnost Marxova materialismu, nikoliv Whiteheadova idealismu.

Ale přesto - zdá se, že je tu ještě i něco víc. A toto "něco víc" by to té restauraci otroctví respektive nevolnictví v současné době dělalo přece jenom hodně těžké. Mnohem těžší, než jak to bylo v dobách starověku.

Jak už řečeno, slabinou marxistického modelu je, že neobsahuje nic, co by té - byť i jen relativní - autonomii společenské nadstavby (v našem případě principu svobody) mohlo dodat nějaký reálný základ.

Možnost takovéhoto reálného základu bych já spatřoval - nedá se nic dělat - jenom v obecné metafyzice, respektive ontologii. A to sice v dialektice prazákladního vztahu mezi momentem "jednotlivosti" a momentem "celistvosti".

Ta "svoboda", o kterou se nám totiž tady jedná - to je svoboda, autonomie individua. A tento moment individuality, osobní autonomie - ten se nikdy nedá definitivně zrušit, protože jak řečeno patří ke dvěma základním určením všeho jsoucího. Je jenom možno ho temporálně potlačit. Ale dřív nebo později se bude hlásit o svá práva.

Whitehead tedy se svým idealismem má pravdu, stejně jako ji nemá. Má pravdu v tom, že princip svobody je jako takový neodvislý od těch či oněch historických (materiálních) konstelací; ale zároveň se mýlí v tom, že v jeho pojetí tato idea vzniká prostě tím, že si ji svého času někdo "vymyslel". Whitehead ovšem nemá schopnosti metafyzicky-ontologického myšlení; a proto nemůže vůbec uvažovat v dimenzích ontologických kořenů individuální svobody.

Podle mého názoru - abych dokončil celou myšlenku - celý ten vztah mezi sférou materiální a mezi sférou "společenského vědomí" je nakonec vztahem mezi ontologickými kategoriemi "obsahu" a "formy". Ty materiálně-produkční vztahy, to je samotný obsah, který se spontánně vyvíjí, a hledá si znovu a znovu své vlastní formy projevu; ale na straně druhé stojí základní ontologická určení, jako absolutní logické formy, které si zase přizpůsobují svůj vlastní - dějinný - obsah.

Je to tedy - opakuji znovu - možno chápat jenom jako vztah dialektický, jako vztah vzájemné provázanosti a působnosti; a proto je tak obtížné celou věc pojmout a pochopit v její úplnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 11:54:14

Ještě musím něco doplnit k tomu vztahu "materiální základny" a "společenské nadstavby". Shodou okolností zrovna včera německý deník "Süddeutsche Zeitung" referoval o tom, jak svého času prominentní německý vědec Alexander von Humboldt (kterého dozajista není zapotřebí podezřívat z toho že by byl komunistou) při svých cestách po zemích Latinské Ameriky učinil zajímavé zjištění: že totiž formy společenské existence tamějších obyvatel přesně odpovídají jejich způsobu hospodaření!

V porovnání s evropským teritoriem tam totiž existoval vlastně zcela extrémní stav, kdy tamější lidé si naprostou většinu potřebných potravin mohli obstarat - obrazně řečeno - na nejbližším stromě. Tamější bohatá příroda jim víceméně zcela postačila pro jejich samozásobitelství. Humboldt z toho pak vyvodil: tento stav je nenutí k tomu, aby pěstovali nějaké intenzivní zemědělství, založené na vzájemné kooperaci. Proto také žijí víceméně izolovaně, nevytvářejí žádné komplexnější společenské vazby a struktury.

A zároveň je tento stav "rajské zahrady Eden" nijak nenutí k tomu, rozvíjet průmyslové formy produkce. A proto jsou tamější země ve srovnání s Evropou mnohem méně rozvinuté, a tamější obyvatelstvo méně vzdělané.

Zkrátka: Humboldt těmito svými zjištěními naprosto potvrdil centrální tézi Marxe o určujícím vlivu produkčních sil na sociální organizaci společnosti, i na celkový stav jejího ducha.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 12:20:45

Možná je lepší ten Engelsův dopis Blochovi odkázat celý.

V němčině Engels an Joseph Bloch in Königsberg, 21. September 1890. MEW 37
dostupný na adrese
http://www.mlwerke.de/me/me37/me37_462.htm

V češtině nejsnáze na portálu SDS
http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/fe_d_blo.htm

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 12:22:53

Snad opačně -- Marx potvrdil Hunbolta, přibližně o čtyřicet let později :-)
Ale když se podíváte do Humbolta, nikoli do převyprávění v novinách, ukáže se Vám věci přeci jen trochu složitější.

Petrasek Milan - penzista

Emancipace (proces vyprošťování, vymanění) je děj Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 12:38:13

daný oscilací dialektickým vztahem sféry emanace (působení shora dolů) a sféry materiálních vztahů (působení zespodu nahoru)....jsem si pomyslel.
Jde o úmorně lidskou kondici ....o vztah vzájemné provázanosti a působnosti, znemožňující celou věc pojmout a pochopit v její úplnosti J.P. a Platon Höhlengleichnis.
Ovšem není pojetí sekvence jako pojetí sekvence..... bych dodal.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Čtvrtek, 21.Listopadu 2019, 16:01:19

Děkuji. Stránky SDS jsou stále nedoceněnou studnicí zajímavého čtení. Škoda, že už rezignovala na praktickou politiku... Od r. 1989 tu na levici nic intelektuálně lepšího nebylo, možná až teď DiEM 25.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 22.Listopadu 2019, 11:40:50

Pan Profant: šlo mi především o poukázání na to, že Humboldt se ke svým závěrům dostal n e z á v i s l e na Marxovi. A protože my vycházíme především z Marxe, pak je v daném případě skutečně možno právem hovořit o tom, že "Humboldt potvrzuje Marxe". Stejně jako jsem svého času psal o tom, že tuto Marxovu tézi o determinaci charakteru společnosti materiálními faktory potvrzují už nálezy Aristotela.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ideová emanace a vliv materiality Pátek, 22.Listopadu 2019, 12:02:15

Máte naprostou pravdu, pane Petrasku, že pochopení, myšlenková reprodukce těchto dvou zcela protichůdných pohybů, "seshora dolů" a "zdola nahoru", v jejich současnosti a zároveň vzájemné nekompatibilitě, je až k uzoufání složitá záležitost.

Nicméně, s tou upomínkou Platónovy jeskyně jste to trefil naprosto přesně. Ono se opravdu jedná v naprosto prvé řadě prostě o to, dokázat si uvědomit, že věci nejsou (jenom) tím čím se nám jeví být napohled - nýbrž že za nimi stojí ještě něco dalšího, něco hlubšího, co jaksi z pozadí předurčuje jejich chod, jejich charakter.

Pro nás je vždycky ten směr "shora dolů" mnohem přirozenější nežli cokoliv jiného. Tedy ta představa, že lidský svět je ovlivňován, určován tím, co si o něm lidé myslí. Stále jsme uchyceni v tom bezprostředním, naprosto přirozeně se jevícím modu, totiž že lidé mají nějaké názory, tyto názory se snaží realizovat, a tím mění a ovlivňují jsoucí svět.

Je to tedy náhled naprosto přirozený - ale právě Platón nám říká, že ten nejpřirozenější pohled je nakonec ten nejvíce klamný. Že s jeho pomocí nikdy nedokážeme pochopit samotnou podstatu věcí.

A proto je tak krajně významný a důležitý ten (marxistický) pohled stukturálně-materialistické analýzy společenských procesů. Kdyby nic jiného, tak nám Marx sděluje to samé co Platón: lidé, nezůstávejte stát jenom u toho, jak se vám věci (společensko-ekonomické procesy) jeví na povrch; ale vypracujte si schopnost hledět p o d tento povrch, ke skrytým podstatám.

Už tento samotný krok je krajně obtížný; ale pak ještě mnohem obtížnější je dokázat obojí spojit dohromady, v jeden jediný provázaný celek. Tedy ty věci v jejich bezprostřednosti s jejich skrytou podstatou; respektive to "seshora dolů" s tím "zdola nahoru". (Jak velmi je to obtížné, o tom svědčí ten fakt, že tato syntéza obojího se nezdařila ani samotnému velkému Platónovi, ani Hegelovi s jeho až monstrózně velkolepým modelem dialektického idealismu, ani Marxovi s jeho pokusem o dialektiku materialistickou.)

Ano, pane Petrasku, je to všechno až zoufale těžké; ale nedá se nic dělat, jestli chceme opravdu poznat pravdu o naší skutečnosti, o našem vlastním světě, pak musíme dokázal najít cestu právě touto džunglí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.