Církev s amazonskou tváří

Filip Outrata komentuje závěrečný dokument synody biskupů amazonské oblasti. Ten je zajímavý tím, jak propojuje práva člověka a přírody, otevírá cestu k hlubší a adekvátnější teologii a navrhuje i konkrétní opatření.

Na závěr synody biskupů amazonské oblasti byl 26. října ve Vatikánu přijat dokument s názvem „Amazonie: nové cesty pro církev a pro integrální ekologii“. Završil se tím průběh synody, kterou zahájil papež František svou návštěvou Peru v lednu 2019. Panamazonská oblast zahrnuje území devíti států (Brazílie, Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Francouzská Guayana, Guyana, Peru, Venezuela a Surinam).

Mezi hlavní témata synody patřil – kromě dominantní ekologické krize – i nedostatek kněží v rozsáhlém amazonském regionu. Nejdiskutovanějším bodem agendy byl od počátku požadavek, aby ženatí muži v jáhenské službě byli svěceni na kněze, což by pomohlo tento nedostatek vyřešit. V závěrečném dokumentu synody je navrženo, aby byla stanovena jasná kritéria pro kněžství osvěcených ženatých mužů v jáhenské službě.

Velká pozornost je věnovaná také postavení žen, ať už jednoznačným odsouzením různých forem násilí na ženách, nebo požadavkem na rovné zastoupení žen ve vedení komunit. Konkrétně je navržen přístup žen ke studiu teologie, k nižším stupňům svěcení (lektorát, akolytát). Pokud jde o jáhenské svěcení, podle synodního dokumentu to bylo častým tématem diskusí během synody, v souladu s komisí zřízenou v roce 2016 papežem Františkem k prozkoumání možností pro trvalou jáhenskou službu žen. O případném kněžském svěcení žen řeč není.

Ženy mají mít vedoucí postavení ve svých komunitách, je dokonce navrženo zvláštní povolání „ženy vedoucí komunitu“ (la mujer dirigente de la comunidad). Důraz na postavení žen odráží i to, že církev má být nejen mariánská, ale i „magdalénská“: postava jedné z nejvýraznějších žen v počátcích křesťanství je tu symbolem pro lásku a usmíření.

Dalším důležitým tématem je postavení původních obyvatel a ochrana jejich životního prostředí a kultury. Původní obyvatele Amazonie je třeba chránit před novým kolonialismem, který se jim snaží vnutit cizí způsob života, ať již v rovině ekonomické, kulturní, nebo náboženské. Zde je dokument velice aktuální, stačí připomenout rétoriku dnešního brazilského prezidenta Bolsonara, který se snaží vnucení cizí kultury amazonským kmenům prezentovat jako jejich kulturní a celkové povznesení, tedy v duchu „kolonialistické evangelizace“, kterou amazonská synoda odmítá.

Amazonská oblast je v současnosti dějištěm trojí migrace – zaprvé je to tradiční mobilita domorodých komunit v původním prostředí, zadruhé nucené vysídlování původních obyvatel do městských oblastí, a zatřetí uprchlické vlny ze zemí jako Venezuela, které přecházejí přes území Amazonie na svých migračních trasách. Je řeč o „feminizaci migrace“, s migrací, vysídlováním a uprchlickými vlnami souvisí obchod s lidmi a násilí na ženách.

Dalším konkrétním návrhem synody je založení „Amazonské katolické univerzity“, která by se interdisciplinárně věnovala jak ekologii, tak kultuře a postavení původních obyvatel. Navrhuje se také zřízení zvláštních církevních služeb, zaměřených na ochranu „společného domova“ a podporu a šíření integrální ekologie v celé církvi počínaje úrovní farností. Tato zvláštní ekologická povolání ale mají mít i praktické úkoly, konkrétně ochranu krajiny a vody, ale i pomoc původním obyvatelům, kteří byli ze svých území vysídleni do měst.

Krize v amazonském regionu je komplexní, „socioambientální“, spojuje se v ní ohrožení přírody a člověka. Proto i cesta k jejímu řešení musí být integrální. V navázání na Františkovu encykliku Laudato si' z roku 2015 amazonská synoda představuje integrální ekologii jako adekvátní přístup k řešení natolik komplikovaného problému.

Teologie osvobození přírody
Integrální ekologie vychází ze základního poznání, že celý svět, lidé a příroda, jsou těsně, intimně propojeni. Služba církve má „socioambientální rozměr“, chránit práva lidí a práva přírody jsou dvě složky úsilí o spravedlnost, které je v základu této teologie. Práva přírody jsou stejnou „preferenční volbou“, mají v Božích očích přednost stejně jako práva chudých. Ekologická teologie v tomto pojetí patří do širšího proudu teologie osvobození.

Integrální ekologie přitom není jen jednou z možností, jednou cestou mezi mnoha jinými, ale je to možnost a cesta jediná. Jedině tak, že se církev – a všichni lidé – postaví silám destrukce, které jsou poháněny logikou sobectví a vlastního zisku, v jejímž pozadí je technokratické paradigma moderní doby, je možné zachránit celý region, jeho přírodu a obyvatele. 


Je nutné zastavit vykořisťování země a jejích zdrojů stejně jako původních obyvatel i všech ostatních, kdo žijí v amazonském regionu. Jedním ze způsobů tohoto vykořisťování je okrádání původních obyvatel a jejich komunit o jejich tradiční děděnou moudrost a znalosti o přírodě a její diverzitě. To označuje synodní dokument jako „biopirátství“, jeden z projevů násilí vůči místním komunitám.

Jedinečná amazonská synoda navazuje na papežovu radikální encykliku Laudato Si' a klade integrální ekologii do popředí lidského zájmu. Foto ORV Media/Pool Photo

Ekologický hřích je takové jednání nebo naopak nečinnost (má tedy aktivní i pasivní formu), které směřuje proti Bohu, proti bližnímu, proti společenství a proti životnímu prostředí. Je to hřích, který poškozuje budoucí generace, ničí harmonii v přírodním prostředí, narušuje solidaritu mezi tvory, symbolicky trhá síť vzájemné závislosti, jež propojuje veškeré stvoření.

Hřích znamená také dluh, a k napravení ekologického dluhu navrhuje dokument zřízení světového fondu, který by podpořil komunity původních obyvatel a umožnil jim žít v souladu s prostředím, a zároveň chránil Amazonii a její obyvatele před predátorskými národními i nadnárodními společnostmi, které chtějí vydrancovat její bohatství.

Ti, kdo zemřeli při ochraně pralesa a přírody proti jejich ničitelům, tak jako v poslední době desítky a stovky ochránců pralesa nejen v Amazonii, jsou mučedníky dnešní doby. Z pohledu církve jsou těmi, kdo trpí společně s Ježíšem, jsou spolu s ním účastni smrti a vzkříšení. Pro prvotní církev byli mučedníci základními kameny, pro církev ekologickou mají podobný význam ti, kdo zemřeli při ochraně přírody.

Opět platí, že pro křesťana není ochrana lidských práv věcí volby, jednou z možností, ale je to povinnost. Dokument opírá význam lidských práv o teologické učení o stvoření člověka k obrazu Boha stvořitele, což zakládá neporušitelnost lidských práv a důstojnosti. V textu není přímo řeč o tom, že tato práva a důstojnost se netýkají jen člověka, ale i ostatního stvoření, tedy přírody, ale z logiky a smyslu textu vyplývá přinejmenším to, že člověk je natolik těsně a neoddělitelně propojen s ostatním stvořením, že cokoli se týká člověka, týká se i jeho životního prostředí.

Rozšířit teologii člověka jako obrazu Božího i na mimo-lidskou sféru by bylo velmi důležité, dá se dokonce říci, že to je jeden z nejdůležitějších nedořešených úkolů křesťanské teologie. Tváří v tvář stále lepšímu poznání citového i racionálního bohatství a vzájemné komunikace živých organismů, nejen zvířat, ale i rostlin, se tradičně předávané názory o výjimečnosti člověka jeví jako stále méně udržitelné. I jiní tvorové jsou bezesporu obrazem Božím.

Nakonec ale tolik nezáleží na tom, jestli je ekologická teologie v jádru stále antropocentrická, protože klíčové je, jaké pojetí člověka obsahuje. Je-li člověk součástí sítě vzájemné závislosti a vztahů, která zahrnuje vše živé a v důsledku i neživé, pak už jej nelze pojímat jako vládce, suveréna, jemuž vše ostatní má pouze sloužit. Bůh, kterého takový člověk jako obraz ukazuje, už totiž není despotický vládce, ale hlubina soucítění, nejintimnější komunikace a nejhlubší smysl.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.