V neděli 24. března uplynulo 39 let od vraždy nedávno svatořečeného arcibiskupa ze San Salvadoru Óscara Romera (1917—1980). Vatikán se úsilí o svatořečení Romera ze strany latinskoamerických katolíků dlouho úspěšně bránil, změna přišla až s pontifikátem papeže Františka. Byla to právě Romerova smrt z rukou eskader smrti, která měla být překážkou jeho svatořečení, protože nebyl zabit z nenávisti ke křesťanské víře.

Podle emeritního profesora pastorální teologie Vídeňské univerzity Paula Michaela Zulehnera je Óscar Romero životním vzorem pro papeže Františka. Zulehner nedávno s Tomášem Halíkem předal papeži dvě knihy, které vznikly díky iniciativě Pro-Pope-Francis, kterou oba akademici iniciovali mezi teology z celého světa na podporu způsobu a obsahu Františkova vedení katolické církve. V České republice získala iniciativa 75 signatářů mezi duchovními, teology a dalšími akademiky.

Šlo o reakci na petici konzervativních filosofů a teologů Correctio filialis de haeresibus propagatis, Synovské napomenutí kvůli šíření herezí z roku 2017 (v České republice jej podepsali dva lidé). Correctio reprezentuje nejzarputilejší proud Františkových odpůrců uvnitř katolické církve, kteří odmítají nejen Františka, jeho pastorační styl a reformy, ale prakticky i všechny jeho předchůdce od Jana XXIII. (1958—1963).

Důvodem je II. vatikánský koncil (1962—1965) a jeho reformy, který Jan XXIII. svolal a který žádný z jeho nástupců nerevidoval. Pontifikát papeže Františka se přitom jeví jako zatím nejdůslednější aplikace nauky tohoto posledního koncilu do praxe, respektive jako jeho revitalizace a nová aplikace jeho nauky v kontextu současného světa, který za posledních padesát let prošel výraznou proměnou. Život a smrt Óscara Romera dává proto porozumět Františkovým východiskům, se kterými vstoupil do úřadu římského biskupa, jak se papežství také tradičně označuje.

↗

Když Romero při bohoslužbě v salvadorské katedrále pronesl v souvislosti s represemi vůči venkovskému obyvatelstvu větu, že voják nemusí poslechnout rozkaz, příčí-li se jeho svědomí, vojenská junta ztratila trpělivost. Foto Allison Mc Kellar

Romero byl původně typickým klerikem apeninsko-iberské podoby lidového katolicismu, tedy konzervativní ve věrouce a morálce, ovšem s výrazným citem pro charitativní rozměr křesťanství. Mohl v mnohém připomínat vůdce konzervativní menšiny na II. vatikánském koncilu a prefekta Sv. Officia (bývalé Inkvizice) kardinála Alfreda Ottavianiho, který sám pocházel z římské chudinské čtvrti, ale nikdy se neštítil ji znovu navštívit, a i jako kardinál se setkával s jejími obyvateli a podporoval je.

Proslul mimo jiné svým výrokem, že s reformami koncilu teologicky souhlasí, neměly by se však zavádět, protože je třeba chránit víru prostých lidí, aby nebyli zmateni. Narážel tak na skutečnost, že se pro lidi, mezi kterými vyrostl, mohou stát například svoboda svědomí nebo náboženská svoboda, ke kterým se koncil přihlásil, nesnesitelnými.

Ochránce chudých a bezbranných

Óscar Romero se však díky životním okolnostem změnil v duchovního, který dobře věděl, že právě lidé prostí a nevzdělaní mohou mít pro otázky náboženské svobody, a zejména svobody svědomí, mnohdy více a ostřeji vyvinutý cit než lidé disponující dobrým vzděláním a mocí. Když se stal arcibiskupem v San Salvadoru, hlavním městě středoamerického El Salvadoru, nepostavil se Romero na stranu krajně pravicové a desítky let vládnoucí vojenské junty, kde se s jeho podporou jaksi už tradičně počítalo.

Nepostavil se ale ani na stranu levicových a komunistických partyzánů, ke kterým se přidávali se zbraní v ruce i někteří kněží, kteří cítili povinnost vzepřít se bezpráví páchanému na bezbranném obyvatelstvu. Nikdy také nebyl stoupencem teologie osvobození, která vzešla z latinskoamerických zemí v polovině 20. století. Některé její proudy přitom vycházely z Marxovy filosofie obdobně, jako některé teologické konzervativní proudy dodnes vycházejí z filosofie Tomáše Akvinského.

Přesto byl Romero už za svého života chápán jako ochránce chudých a bezbranných, který proti zvůli moci postavil poselství evangelia. Poslední léta jeho života byla v El Salvadoru poznamenána rostoucím společenským napětím, které na prahu 80. let 20. stol. vyústilo v dlouhou občanskou válku.

Většina obyvatelstva byli námezdní rolníci, kteří pracovali v zemědělství, kde půdu vlastnilo několik málo oligarchů podporujících vládu. Vládní junta a její eskadry smrti opakovaně zasahovaly nejen proti levicovým guerillám, ale také proti civilnímu obyvatelstvu. Óscar Romero to opakovaně kritizoval a později i podporoval odpor proti vládě svou účastí na demonstracích.

Když pak během kázání při nedělní bohoslužbě v salvadorské katedrále pronesl v souvislosti s represemi vůči venkovskému obyvatelstvu větu, že voják nemusí poslechnout rozkaz, příčí-li se jeho svědomí, pomyslný pohár trpělivosti vojenské junty zřejmě přetekl a bylo rozhodnuto o jeho odstranění. To se stalo o několik dní později 24. března 1980, když Romero sloužil mši pro několik málo řeholních sester a pacientů v nemocniční kapli. Podle všeho byl zavražděn střelcem z eskader smrti v předem připravené akci, na které se podílelo několik dalších příslušníků vládních represivních složek.

Jak uvádí e-zin severoamerických jezuitů America Magazin, bezprostředně po svém zvolení papežem, ještě dříve, než vystoupil na balkon svatopetrské baziliky, František poznamenal, že Óscara Romera prohlásí za svatého. Pro Romera totiž bylo charakteristické to, co významně určuje i pastorační styl a nauku Františka: řešení situace salvadorských námezdních rolníků neviděl ani v podřízení se těm, kdo jsou u moci, ani v revolučním boji, nýbrž ve zmocnění a uschopnění jednotlivců.

V Romerově — a samozřejmě i Františkově — pojetí je to právě sám Bůh, kdo zmocňuje člověka. Poselství evangelia a pastorační činnost duchovních má proto lidi také zmocňovat — aby přebírali zodpovědnost za svůj vlastní život, rozhodovali se podle svého svědomí a rozumu a odpovědně žili svoji svobodu.

A právě proto byl také Romero odstraněn; nikoliv pro nenávist ke křesťanské víře, nýbrž pro nenávist k jeho důslednosti v životní praxi křesťanské víry. Když tedy nyní papež zveřejnil závěrečný dokument z loňské synody o mládeži s názvem Christus vivit (lat. Kristus žije), není divu, že hned v úvodu parafrázuje právě Óscara Romera konstatováním, že pro křesťanství je zásadní svoboda od stereotypů.