Berlínská zeď padla před třiceti lety. Kdy padnou zdi dneška?

Co když skutečná svoboda nenastane, ani když strhneme poslední zeď a přestřihneme poslední ostnatý drát?

V listopadu 1989 mne komunistický režim poprvé pustil na Západ. Směl jsem se jet do Říma podívat na svatořečení Anežky Přemyslovny. Už o rok dříve se politika přidělování výjezdních povolení zmírnila. Režim se ve svém posledním období projevoval rozporuplně. Na jedné straně brutálně potlačoval demonstrace a uvězňoval disidenty, na druhé straně okázale slavil sedmdesát let od vzniku Masarykovy republiky, liberalizoval cenzuru, soukromé obchody a živnosti.

Pobýval jsem od 9. listopadu v jednom z římských dominikánských klášterů. Později večer za mnou přiběhli řádoví spolubratři, abych se šel rychle podívat na televizi. Právě byla prolomena Berlínská zeď. Pamatuji to dojetí a nadšení. Podpořilo to ve mně naději, že je něco na předpovědi, že Anežka se odvděčí za svatořečení ukončením zdejšího tyranského režimu. Mezi tisíci Čechů z Československa i z exilu, kteří jsme se tam v těch dnech sešli, vládla vzrušená a nadějná atmosféra.

Dnes víme, že východoněmecký režim reagoval na politický vývoj a veřejně oznámil otevření hranic. Nic na tom nemění omyl v datu. Člen politbyra východoněmeckých komunistů Günter Schabowski vystoupil večer v tamní televizi. Na papírku, ze kterého četl, měl sice datum 10. listopadu, ale omylem řekl, že to platí okamžitě. Lidé se okamžitě nahrnuli k přechodům, východoněmecká policie resignovala a lidé se valili k západoberlínským sousedům.

Připomíná se ovšem také, a doufám, že je to náležitě podloženo, že železná lady Margaret Thacherová, britská konzervativní premiérka, měla telefonovat Michailu Gorbačovovi, aby tomu sovětská armáda zabránila. Lze odhadnout, že se v duchu tradiční britské imperiální politiky obávala významné budoucí konkurence sjedoceného Německa. Kdoví, zda současná silná toryovská podpora odchodu Spojeného království z Unie (a obnova hraničního režimu s ní) není pokračováním této politiky.

Ozývá se tak nepříjemná otázka. Kdo kromě německých obyvatel volnou hranici mezi dvěma německými státy chtěl a kdo ji nechtěl? Jeden z dvou systémů tehdejšího bipolárního světa v Berlíně postavil zeď a jinde natahoval ostnaté dráty a stavěl věže, z nichž se střílelo na uprchlíky. Druhý to kritizoval, jistě právem, jako porušení elementárního práva člověka na svobodu pohybu. Jak upřímná však byla obhajoba naší svobody? Ve kterých případech je strategická dominance a zájem byznysu důležitější než občanské svobody a lidská práva? A jak je to se zdmi dnes?

Zeď v Berlíně vybudoval komunistický režim proti vlastním obyvatelům. Vlastní zeď, hraniční pásmo s ostnatým drátem, dokonce i protipěchotní překážky, ale paradoxně zaměřené dovnitř. Nepřáteli byli vlastní obyvatelé. Koneckonců, odhaduje se, že v době od vzniku dvou německých států v roce 1949 do začátku fungování tvrdého pohraničního režimu roku 1961, v době, kdy zejména Berlín by víceméně volně průchozí, opustilo území německé, údajně demokratické republiky, téměř tři ze šestnácti milionů jejích obyvatel.

Až strhneme poslední zeď
Dnešní zdi míří ven. Donaldovi Trumpovi se navzdory demokratickému odporu podařilo prosadit zpřísnění pohraničního režimu s Mexikem, včetně vybudování pohraniční zdi. Co tím chrání? Možná bezpečí a blahobyt občanů USA před nelegálními přistěhovalci, jak sám tvrdí. Ovšem cenou za to, kterou v posledku platíme my všichni, je přesun svobody pohybu do říše demokratických fikcí. Trumpova podpora, a smutný fakt, že v příštích prezidentských volbách nelze vyloučit jeho znovuzvolení, ukazuje, že významná část Američanů přestala svobodu, zvláště pro ty druhé, pokládat za hodnotu, již je nutno hájit stůj co stůj.

Instalace architekta Ronalda Raela na hranicích Mexika a USA ukazuje, že ani zeď není všemocná, cítíme-li sounáležitost. Foto Instagram Ronalda Raela

Další ploty a zdi našeho svobodného světa vedou mezi Izraelem a autonomním palestinským územím, konkrétně západním břehem Jordánu. Izrael jimi prý brání bezpečí svých obyvatel před extremisty. Nepochybně docházelo k fyzickým útokům, včetně sebevražedných atentátů a jejich počet významně poklesl. Současně ale Mezinárodní soudní dvůr v Haagu jakožto tribunál OSN rozhodl 9. června 2004, že izraelská bariéra není bezpečnostním opatřením, že je ilegální, mimo jiné i tím, že zasahuje i na vlastní palestinské území. Budování bariéry totiž zahrnuje vyhánění Palestinců a bourání jejich domovů. Proto je nasnadě otázka, je-li důležitější klid a blahobyt části obyvatel nebo deklarovaná svoboda všech.

Pro další příklady nemusíme chodit daleko: režim ochrany svých vnějších hranic zpřísňuje i Evropské unie. Co si máme počít s holým faktem, že náš systém je pro lidi jiných částí světa přitažlivý? I když se to kritikům zdejších poměrů nebude líbit, odvážím se tvrzení, že jsme vysněným ostrovem bezpečí, blahobytu a svobody. Obhájíme svou svobodu tím, že ji pro některé omezíme? Budeme tak zajímaví v globálním kontextu, když nedokážeme integrovat do jistě náročných systémů zdravotního, sociálního a vzdělávacího a do pracovního trhu nově příchozí? Ukáže se, že přednosti našeho systému včetně jisté míry sociální jistoty jsou křehké a při takovém náporu se začínají hroutit?

V úvahách o zdech a plotech můžeme snad zatím nechat bez valné pozornosti ty, kdo by chtěli obnovit zátarasy kolem českého území. Vidí nepřátele, a možná i přátele na stejných zeměpisných stranách, jen oficiální důvody jsou jiné. Agresivita klubů pohraničí a kdejakých domobran však nesměřuje jen ven. I pro nás, své spoluobčany, chystají šibenice.

Představa systému skutečně svobodného, který by nepotřeboval vést ostrou dělící linii mezi „my“ a „oni“ je možná dojemným snem. Potřeba různých režimů či politických systémů krájet společný svět se zažrala hluboko. Člověk je možná skutečně teritoriálně se chovající živočich a civilizace na tom mnoho nezměnila.

Je docela možné, že skutečná svoboda nenastane, jen když se ostnaté dráty budou demonstrativně stříhat a zdi strhávat. Možná potřebujeme zbořit zeď, kterou máme každý v sobě. Potřebujeme zažít skutečné soubytí. Nejen koexistence, ale i proexistence. S jinými lidmi a se světem kolem nás jako takovým. Není pro konečné prolomení hranic nutná životní filosofie či spiritualita?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.