V říjnových dnech roku 1968 si Československo začínalo zvykat na okupaci vojsk pěti států Varšavské smlouvy. V Národním shromáždění se projednávala Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk. Ve městech a obcích byly zasazovány Stromy republiky na paměť výročí jejího založení. Koncem měsíce začal platit Zákon o československé federaci.

Sám jsem v těch dnech a týdnech společně se spolužákem Evženem Adámkem, který je nyní ředitelem Charity ve Znojmě, křídou psal v okolí základní školy Lerchova v Brně na zdi domů velkými písmeny nápisy se jmény Dubček, Svoboda. Zárodek disidentství se u nás, osmiletých žáků čtvrté třídy, projevoval spiklenectvím, jakým jsme opatrně a konspirativně, avšak usilovně vedli křídový protest.

Psát příjmení prvního tajemníka vládnoucí komunistického strany a prezidenta republiky na domovní zdi dnes zní jako antiteze protestu a jako bajka z úplně jiných časů. Tehdy to v sobě však mělo jasný protestní potenciál, vzpomínka na obrněné transportéry obracející se v naší nedokončené slepé ulici byla stará jen několik týdnů.

Tehdy bylo republice rovných padesát let. Tu první padesátku znám z učebnic, historických pramenů, literatury, školy i z různých vyprávění. Tu druhou jsem při plném vědomí zažil, třebaže částečně ještě jako dítě. Ale člověk nevnímá jen svýma vlastníma očima.

O několik let později, po vzniku Charty 77, jsem se spřátelil v řadou lidí, kteří byli mnohem starší než já. Jejich pohledem jsem tak mohl nahlédnout dovnitř toho půlstoletí republiky, které jsem osobně nezažil. Z jejich vzpomínek a vyprávění si tak v sobě skládám jednu působivou verzi historie Československa.

Vyprávěné vzpomínky mi umožnily porozumět pamětnickému kontextu událostí, pro mne tehdy i nyní zasazených v dávné historii. Svůj obraz republiky tak stavím na lidech, kteří vstupovali do jednotlivých dějinných období zpravidla nepřipraveni a vycházeli z nich jako ti, kteří obstáli. Dějiny tak tvoří silné osudy vycházející z odvahy riskovat a z odvahy nemlčet.

První republika očima pamětníků

Nikdy jsem nepotkal žádného pamětníka dvacátých let. Moji svědci let třicátých už nežijí, proto mi dnes jejich vzpomínky znějí hrůzně i něžně, je v nich mnohem více osobního než dobového prvku a pokrývají pro mne tak ty známé, obecně dostupné psané dějiny vrstvou emocí a jedinečnosti.

Třicátá léta, a také následující desetiletí, mi přibližovaly hovory s ctihodnou kolegyní z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, právničkou a političkou Gertrudou Sekaninovou Čakrtovou. Občas jsem ji navštěvoval v jejím bydlišti v Dejvicích a povídával jsem si s ní.

Její první muž Ivan Sekanina byl jedním z obhájců Georgi Dimitrova obžalovaného kvůli požáru berlínského Říšského sněmu, to bylo v roce 1933. Ona sama byla tehdy levicovou aktivistkou, později po smrti svého muže ve vězení sama vězněna v Terezíně, na konci války přežila pochod smrti. Po válce byla diplomatkou a také první náměstkyní ministra zahraničí Clementise.

Její druhý muž si vzal život poté, co se dozvěděl, že má být zatčen. V šedesátých letech byla poslankyní, postavila se proti přijetí Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Potom disidentkou. Důslednou, velkorysou, odvážnou a empatickou. Až do své smrti v roce 1986.

Třicátá léta mi výstižně připomíná také příhoda, kterou mi kdysi v osmdesátých letech vyprávěl spisovatel Zdeněk Urbánek. Zažil ji společně s Pavlem Tigridem v roce 1937. Plavili se, jak říkal starý přítel Zdeněk, lodí z Lince do Vídně. Na mírně se pohupující palubě oslovili veselou skupinu u zábradlí postávajících děvčat s fašistickými odznaky. Společně s nimi hleděli do ubíhající hladiny.

„Holky, vy jste vážně fašistky?“ - „Co je na tom divného?“ - No já jen, že to byste mohly třeba tady Pavla hodit do vody, on je Žid!“ - „Kdepak, my se individuálním terorem nezabýváme!“, rozverně odvětila slečna a otočila se, čímž dala najevo, že rozhovor skončil. Pavel Tigrid mi příhodu o pár let později vyprávěl stejně, takže to nebyla literární fikce.

Obrazy války

Někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek mi vyprávěl o svém pobytu v koncentračním táboře v Norsku. A to byla ještě ta lepší verze války, přežití tam bylo mnohem pravděpodobnější, než v táborech ve střední Evropě. Zůstala mu skvělá norština a řada doživotních přátelství na severu.

Jeho vrstevník a přítel, historik Miloš Hájek mi jednou v dlouhém podvečerním soustředěném hovoru líčil svůj dvouměsíční pobyt na cele smrti na Pankráci. Jako odsouzenec mezi odsouzenci bez naděje. Kolem něj se v té jediné cele se čtyřmi lůžky vystřídalo na sedmdesát lidí, všechny vyvedli z cely dřív.

Sedmdesátkrát hrůzou zatajený dech, úleva pro daný den a strach bez konce ze dne dalšího. A pohledy na ty méně šťastné, které vidí naposledy. On jediný se dočkal osvobození.

V mé přítomnosti kdysi vyprávěla Rita Krieglová, vdova po Františku Kriegelovi o svém pozoruhodném životě a zvláště o válce. Byla jedinou přímou svědkyní zatčení Julia Fučíka, která přežila válku. Život jí jistě zachránilo Fučíkovo rozhodnutí nebránit se s pistolí v ruce.

Před zatčením společně s Fučíkem působila v odboji, potom vzdorovala téměř jisté smrti v Osvětimi a v Ravensbrucku. I její další osudy byly velkým svědectvím doby, vytrvalosti a ušlechtilosti, a také setrvalým ztrácením iluzí, které o ideologiích a také o mnohých lidech mívala.

Jedním z mých podstatných pamětníků čtyřicátých let byl také Pavol Čarnogurský, kterého jsem vídal při svých četných víkendových návštěvách v bratislavském bytě jeho syna Jána Čarnogurského. Nedělní obědy, po nichž jsem už odjížděl domů do Brna, bývaly příležitostí k hovorům o minulosti, tehdy v osmdesátých letech už dosti vzdálené.

Atraktivitu tomuto vzpomínání dodával fakt, že Pavol Čarnogurský se z období druhé světové války znal s Gustávem Husákem, vrcholnou postavou československé normalizace, jehož sestra také nedaleko Jána Čarnogurského bydlela. Na nedělní mši na Dúbravce jsem s Čarnogurskými chodíval kolem Husákova rodného domu.

Bylo už tehdy patrné, že slovenský kontext a rozumění společnosti je jiné a že pohled Čarnogurských na Husáka byl poněkud strukturovanější, než s jakým bylo možné setkávat se v českém prostředí. To neznamená, že by ve výsledku bylo jejich hodnocení vlídnější nebo že by pro jeho politické působení měli větší pochopení.

Tedy přesněji, pochopení neměli žádné. Jen se snažili téma uchopit jinak, v dějinné linii, která započítávala osobité slovenské aspirace jako položku, která pro ně byla základem jakéhokoliv poctivého uvažování o kontextu československém i česko-slovenském.