Chci přispět X

Odvaha nepřijmout roli oběti. Odvaha mít vlastní osud

Petr Pospíchal, ve své době jeden z nejmladších signatářů Charty 77, črtá obraz československého století ze vzpomínek na vyprávění pamětníků. Vychází mu z nich, že československé dějiny se promítají především do jednotící linie vzdoru.

V říjnových dnech roku 1968 si Československo začínalo zvykat na okupaci vojsk pěti států Varšavské smlouvy. V Národním shromáždění se projednávala Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk. Ve městech a obcích byly zasazovány Stromy republiky na paměť výročí jejího založení. Koncem měsíce začal platit Zákon o československé federaci.

Sám jsem v těch dnech a týdnech společně se spolužákem Evženem Adámkem, který je nyní ředitelem Charity ve Znojmě, křídou psal v okolí základní školy Lerchova v Brně na zdi domů velkými písmeny nápisy se jmény Dubček, Svoboda. Zárodek disidentství se u nás, osmiletých žáků čtvrté třídy, projevoval spiklenectvím, jakým jsme opatrně a konspirativně, avšak usilovně vedli křídový protest.

Psát příjmení prvního tajemníka vládnoucí komunistického strany a prezidenta republiky na domovní zdi dnes zní jako antiteze protestu a jako bajka z úplně jiných časů. Tehdy to v sobě však mělo jasný protestní potenciál, vzpomínka na obrněné transportéry obracející se v naší nedokončené slepé ulici byla stará jen několik týdnů.

Tehdy bylo republice rovných padesát let. Tu první padesátku znám z učebnic, historických pramenů, literatury, školy i z různých vyprávění. Tu druhou jsem při plném vědomí zažil, třebaže částečně ještě jako dítě. Ale člověk nevnímá jen svýma vlastníma očima.

O několik let později, po vzniku Charty 77, jsem se spřátelil v řadou lidí, kteří byli mnohem starší než já. Jejich pohledem jsem tak mohl nahlédnout dovnitř toho půlstoletí republiky, které jsem osobně nezažil. Z jejich vzpomínek a vyprávění si tak v sobě skládám jednu působivou verzi historie Československa.

Vyprávěné vzpomínky mi umožnily porozumět pamětnickému kontextu událostí, pro mne tehdy i nyní zasazených v dávné historii. Svůj obraz republiky tak stavím na lidech, kteří vstupovali do jednotlivých dějinných období zpravidla nepřipraveni a vycházeli z nich jako ti, kteří obstáli. Dějiny tak tvoří silné osudy vycházející z odvahy riskovat a z odvahy nemlčet.

První republika očima pamětníků
Nikdy jsem nepotkal žádného pamětníka dvacátých let. Moji svědci let třicátých už nežijí, proto mi dnes jejich vzpomínky znějí hrůzně i něžně, je v nich mnohem více osobního než dobového prvku a pokrývají pro mne tak ty známé, obecně dostupné psané dějiny vrstvou emocí a jedinečnosti.

Třicátá léta, a také následující desetiletí, mi přibližovaly hovory s ctihodnou kolegyní z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, právničkou a političkou Gertrudou Sekaninovou Čakrtovou. Občas jsem ji navštěvoval v jejím bydlišti v Dejvicích a povídával jsem si s ní.

Její první muž Ivan Sekanina byl jedním z obhájců Georgi Dimitrova obžalovaného kvůli požáru berlínského Říšského sněmu, to bylo v roce 1933. Ona sama byla tehdy levicovou aktivistkou, později po smrti svého muže ve vězení sama vězněna v Terezíně, na konci války přežila pochod smrti. Po válce byla diplomatkou a také první náměstkyní ministra zahraničí Clementise.

Příběh Gertrudy Sekaninové Čakrtové je jedním z velkých československých osudů. Foto VONS

Její druhý muž si vzal život poté, co se dozvěděl, že má být zatčen. V šedesátých letech byla poslankyní, postavila se proti přijetí Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Potom disidentkou. Důslednou, velkorysou, odvážnou a empatickou. Až do své smrti v roce 1986.

Třicátá léta mi výstižně připomíná také příhoda, kterou mi kdysi v osmdesátých letech vyprávěl spisovatel Zdeněk Urbánek. Zažil ji společně s Pavlem Tigridem v roce 1937. Plavili se, jak říkal starý přítel Zdeněk, lodí z Lince do Vídně. Na mírně se pohupující palubě oslovili veselou skupinu u zábradlí postávajících děvčat s fašistickými odznaky. Společně s nimi hleděli do ubíhající hladiny.

„Holky, vy jste vážně fašistky?“ - „Co je na tom divného?“ - No já jen, že to byste mohly třeba tady Pavla hodit do vody, on je Žid!“ - „Kdepak, my se individuálním terorem nezabýváme!“, rozverně odvětila slečna a otočila se, čímž dala najevo, že rozhovor skončil. Pavel Tigrid mi příhodu o pár let později vyprávěl stejně, takže to nebyla literární fikce.


Obrazy války
Urbánkova a Tigridova předválečná příhoda se brzy proměnila v chlapce a děvčata, mezi nimiž chvatně přibývalo vrahů i obětí. Čtyřicátá léta začala uspěchaně, na individuální teror nebyl čas, zkáza a zmar ve spěchu ničily vše, co jim stálo v cestě.

Někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek mi vyprávěl o svém pobytu v koncentračním táboře v Norsku. A to byla ještě ta lepší verze války, přežití tam bylo mnohem pravděpodobnější, než v táborech ve střední Evropě. Zůstala mu skvělá norština a řada doživotních přátelství na severu.

Jeho vrstevník a přítel, historik Miloš Hájek mi jednou v dlouhém podvečerním soustředěném hovoru líčil svůj dvouměsíční pobyt na cele smrti na Pankráci. Jako odsouzenec mezi odsouzenci bez naděje. Kolem něj se v té jediné cele se čtyřmi lůžky vystřídalo na sedmdesát lidí, všechny vyvedli z cely dřív.

Sedmdesátkrát hrůzou zatajený dech, úleva pro daný den a strach bez konce ze dne dalšího. A pohledy na ty méně šťastné, které vidí naposledy. On jediný se dočkal osvobození.

V mé přítomnosti kdysi vyprávěla Rita Krieglová, vdova po Františku Kriegelovi o svém pozoruhodném životě a zvláště o válce. Byla jedinou přímou svědkyní zatčení Julia Fučíka, která přežila válku. Život jí jistě zachránilo Fučíkovo rozhodnutí nebránit se s pistolí v ruce.

Před zatčením společně s Fučíkem působila v odboji, potom vzdorovala téměř jisté smrti v Osvětimi a v Ravensbrucku. I její další osudy byly velkým svědectvím doby, vytrvalosti a ušlechtilosti, a také setrvalým ztrácením iluzí, které o ideologiích a také o mnohých lidech mívala.

Jedním z mých podstatných pamětníků čtyřicátých let byl také Pavol Čarnogurský, kterého jsem vídal při svých četných víkendových návštěvách v bratislavském bytě jeho syna Jána Čarnogurského. Nedělní obědy, po nichž jsem už odjížděl domů do Brna, bývaly příležitostí k hovorům o minulosti, tehdy v osmdesátých letech už dosti vzdálené.

Atraktivitu tomuto vzpomínání dodával fakt, že Pavol Čarnogurský se z období druhé světové války znal s Gustávem Husákem, vrcholnou postavou československé normalizace, jehož sestra také nedaleko Jána Čarnogurského bydlela. Na nedělní mši na Dúbravce jsem s Čarnogurskými chodíval kolem Husákova rodného domu.

Bylo už tehdy patrné, že slovenský kontext a rozumění společnosti je jiné a že pohled Čarnogurských na Husáka byl poněkud strukturovanější, než s jakým bylo možné setkávat se v českém prostředí. To neznamená, že by ve výsledku bylo jejich hodnocení vlídnější nebo že by pro jeho politické působení měli větší pochopení.

Tedy přesněji, pochopení neměli žádné. Jen se snažili téma uchopit jinak, v dějinné linii, která započítávala osobité slovenské aspirace jako položku, která pro ně byla základem jakéhokoliv poctivého uvažování o kontextu československém i česko-slovenském.

Utrpení jsme si nevybrali, ale museli jsme ho zvládnout
O konci let čtyřicátých a počátku padesátých let, tedy o bolestném období, které dramaticky poznamenalo české a československé dějiny horou zbytečného utrpení, mi vyprávěli mnozí pamětníci. Patřili k oběma stranám tehdejšího dějinného střetu a mnozí z nich se o léta později sešli v prostředí Charty 77 a spřízněných kruzích.

Na jedné straně skvělí a inspirativní lidé stojící na straně tehdejší moci, jako Jaroslav Šabata nebo Jiří Pelikán, který prožil normalizaci v exilu; poznal jsem jej hned začátkem devadesátých let. Oba se sporným a morálně zpochybňovaným životním obdobím, charakterem nesporní.

Jejich konec čtyřicátých let ztělesňoval naději na novou, poválečnou perspektivu státu spravedlivého k lidem práce, státu budujícího společnost bez předsudků, která nedopustí další válku. Ostatně v jiné verzi i leckteré dnešní postoje jsou budoucími omyly, zjednodušené dobové vize společnosti zakládají na vzápětí vznikající těžko odčinitelné křivdy.

Těžko bylo by popsat v tomto textu hloubku reflexe těchto dvou mužů a nakažlivé odhodlání, s jakým vstupovali do následujících životních zápasů za spravedlnost, u Šabaty navíc placené léty strávenými ve vězení. Vítězové tehdy byli jen velmi dočasnými vítězi a nebylo jim z toho leckdy lehko. Dějiny nesnesou velká zjednodušení, tehdy proti sobě nestáli prostě jen dobří a zlí.

Setkával jsem se také s oběťmi padesátých let, jejich osudy byly těžké k neunesení a léta, která strávili ve vězeňském zapomnění, si v osobních životech nesli v sobě navždy. Připomenu si teď čtyři z nich. Ženu, z níž sálalo odhodlání a duchovní autorita. Karmelitánku Magdalenu Schwarzovou jsem dvakrát zažil v dlouhém vyprávění u Kamily Bendové.

Slovo oběť v jejím osudu sedmiletého věznění získávalo jiný, oslňující a zároveň osvobozující význam. Jako další, které zmíním, ve vězení dorostla ke své vnitřní velikosti, kterou dávala kolem sebe po svůj celý dlouhý život.

Jaroslav Vrbenský, jeden z velevzácných vzorů, jehož ani letité utrpení nepřimělo k sebemenší stopě nenávisti. Foto Jan Balcar, Paměť národa

Dalším z mých vypravěčů o padesátých letech byl Jaroslav Vrbenský, redaktor nakladatelství Vyšehrad, díky jehož erudici a široce rozvětveným kontaktům vycházely i za normalizace neobyčejně inspirativní duchovně zaměřené knihy. Strávil ve vězení jedenáct let, tuším že od svých devatenácti.

Říkával mi: „My jsme si to utrpení nevybrali, ale museli jsme ho zvládnout.“ Jeho hloubku a pokoru si připomínám dodnes, byť jsem ho už předlouhá léta neviděl. Je to jeden z těch velevzácných vzorů, jehož ani letité utrpení nepřimělo k sebemenší stopě nenávisti.

Také si připomínám noblesního brněnského básníka Zdeňka Rotrekla, i ten mi vyprávěl o svých mladických vězeňských létech, která dokázal přetvořit v důstojnou, kontemplativní křesťansky laděnou poezii, pevný občansky odvážný život a originální, jakoby nezúčastněný a lehce sarkastický humor. Když vyprávěl o věznění, nemluvíval o sobě, nýbrž o druhých, a to zejména o těch, kteří ho inspirovali.

Třetí muž, kterého léta vězeňského utrpení zformovala do vyzrálé autority, byl první předseda českého Ústavního soudu Zdeněk Kessler. Jeho bodrá a laskavá povaha v něm nikdy nesetřela vzdor, nedůvěru a odstup vůči těm, kteří tehdy stáli na opačné straně. Jeho právnická čest mu ale nedovolovala nechat se touto nevolí unést.

Byla v něm živelná zvědavost, rád se ptal a pečlivě naslouchal odpovědím, i jiným, než jaké by toužil slyšet. Věděl, že spoluvytváří novou epochu a že staré křivdy a staré rány mají zůstávat za zavřenými dveřmi. Ale právě za nimi z něj byl velký vypravěč a sudič.

Nikdo z těch, o nichž píšu v souvislosti s padesátými léty, nebyl signatářem Charty 77. Ale každý z nich byl s jejím prostředím propojen, každý z nich sdílel hodnoty lidských a občanských práv, jejich nedělitelnosti a nepodmíněnosti. Byl to důsledek prožitého utrpení a jeho promýšlení v souvislostech událostí, které předcházely i následovaly, tedy formativní dějinné zkušenosti.

Každý odhadoval, jestli může zajít zase o krůček dál
Na počátku šedesátých let, stejně jako v následujících letech, se toho z pohledu veřejných dějin dělo jen málo. Ale pod povrchem probíhaly pozoruhodné události.

Společenská perspektiva se začala obracet od minulosti, případně planých nadějí na ráznou změnu, k budoucnosti a reálným procesům, které mohly postupně dozrát v realistickou, udržitelnou podobu společenských změn. Propouštění vězni, jejichž většina se dostala na svobodu po amnestiích na prahu šedesátých let, už jen svým počtem nutně vytvářeli ve společnosti potřebu reflexe uplynulé dekády.

Rodila se nová vlna československého umění, ve filmu, ve výtvarné oblasti, v literatuře, v designu, divadelnictví, hudbě. Vycházela ze silné potřeby uplatnit umlčované tvůrčí síly ve společnosti.

Tisk se odvažoval rozšiřovat svůj záběr, stejně tak rozhlas, televize jako médium teprve nabírala sílu, ale později se k tomuto proudu také přidávala. Každý se rozhlížel kolem sebe a odhadoval, jestli může zajít zase o krůček dál.

Toto ohledávání, odvažování se, zkoumání možného, nutně vyžadovalo značný čas, stejně jako muselo být provázeno i proměnami, osobními i myšlenkovými, ve strukturách vládnoucí strany. Situace dozrávala k demokratizačním hnutím konce šedesátých let, k Pražskému jaru, k osvobozování společnosti od rigidních ideologií i strachu k široce sdílenému pocitu naděje a nalezení vlastní, československé cesty.

Šedesátá léta mám ve své paměti spojena s mnoha pamětníky, ale jen jediný mi mimoděčně, spíše roztroušeně v mnoha rozhovorech, jednotlivých detailech i příhodách, podal poměrně celistvý obraz té doby. Byl to Václav Havel.

Už od prahu své dospělosti propojoval různé lidi, pro přátele a vrstevníky vyhledával spojení se staršími vzory, jako třeba s Jiřím Kolářem, objevoval zajímavé osobnosti a vytvářel různá hodnotová, ale třeba i účelová spojenectví. Právě postupné propojování různých prostředí pomáhalo vytvářet společenské sítě, v nichž uzrávala potřeba demokratizačních změn. Tím se také rodila pozdější Havlova autorita.

Upevnila se nejen obratností, s níž dokázal spojovat různé výrazné osobnosti, ale také odvahou k jednoznačným postojům ve chvílích, kdy ve společnosti začal převládat strach. Na samém počátku normalizace byl Václav Havel také poprvé trestně stíhán.

Ačkoliv po svém vstupu do veřejných souvislostí byl zprvu poněkud nesmělý a nejistý, naučil se pohybovat se ve společnosti a vnášet do ní svůj zřetelný vliv. Úspěch jeho prvních divadelních her v první polovině šedesátých let mu pomohl k tomu, aby se stal jednou z osobností, které určují společenské a myšlenkové trendy.

Stále to ale byla role jemného iniciátora a dramaturgicky zdatného propojovače, do Havla jako jednoznačné vůdčí osobnosti ještě měl daleko. Neuměl bych si dnes konkrétně vzpomenout na více než několik drobných příhod, které mi o sobě a jiných v souvislosti s šedesátými léty vyprávěl.

Ale celek, hledání shody na nutnosti změn, nalézání lidí schopných změny formulovat a dotvářet, to byla podstata Havlova tehdejšího působení, které se z veškerého jeho vyprávění plasticky vyjevovalo. Takových propojovacích osobností bylo v tehdejší české společnosti (o slovenské bych si netroufal takové závěry formulovat) více, proto také změny ve vedení komunistické strany byly vůbec možné; odrážely proměny celé společnosti.

Normalizace československou společnost rozlomila, její síla působí dodnes
Dramatický rok 1968 byl dějinami nabit mnohem více, než si jeho tehdejší aktéři tehdy vůbec mohli připouštět. Události mi asi nejvíce, včetně řady velmi zasvěcených postřehů ze samotného nitra tehdejších dějů, přibližovali dva z tehdejších mladších, ale vlivných spoluaktérů, Jaroslav Šabata a Slovák Miroslav Kusý.

Dějiny prožívat a dějiny spoluvytvářet je opravdu velký rozdíl. Bez těchto dvou pamětníků bych sotva dokázal porozumět určující linii progresivních změn, shrnovaných v pojmu Pražské jaro.

Jistě, byla to politika zevnitř a shora, proto nutně jinak ustrojená než souběžná občanská politika Havlova, Vaculíkova, studentského protestního prostředí a mnohých dalších. Jejich neprotikladnost a vzájemnou souvztažnost dokazuje i fakt, že se o pouhých necelých devět let později sešli pod Chartou 77. Šabata z těch devíti let strávil ve vězení pět.

Počátek normalizace spadá ještě do let šedesátých, ale byla v ní už obsažena nová frustrace, zmařená očekávání, a také pocit ztráty nadějí na dohlednou pozitivní změnu, tedy pocity, které nejlépe charakterizují léta sedmdesátá. Nejen sovětská vojska, ale i zúžení prostoru a poté úplná likvidace relativní svobody v médiích, statisíce propuštěných ze zaměstnání, masivní emigrace.

Síla, se kterou normalizace rozlomila československou společnost, působí ve svých důsledcích dodnes. Kdo byl mým pamětníkem té části sedmdesátých let, která předcházela vznik Charty 77? Myslím, že bych se nejpřesněji spolehl na své vlastní pocity v období dospívání.

Václav Havel a Jaroslav Šabata, dvě z největších postav šedesátých let i Charty 77. Foto Michal Uhl

Šedivá realita bez zřetelně plynoucího času, absence naděje a jakékoliv společenské diskuse. Mlčení a strach. Jsem-li tedy sám sobě jakýmsi dojmovým polopamětníkem první části sedmdesátých let, neznamená to, že bych později nevídal řadu autorit, jejichž pohled by mne formoval.

Právě to, jak jsem se v letech dospívání v tehdejší československé realitě cítil, mne dovedlo k tomu, že jsem začal spojení s lidmi, kteří hledali způsob, jak realitu pokořit, vyhledávat, a to vlastně už od svých šestnácti let. Kde a kým bych bez takových lidí dnes byl!

Sedmdesátá léta jsem vlastně nikdy nenahlížel jako minulost, kterou si bez rozhovorů s jinými nebudu umět vyložit. Přestože jsem na jejich počátku byl ještě dítě, pocit bezčasí a všeobecné šedivosti byl velmi intenzivní a rozuměl jsem mu dostatečně silně sám od sebe. A to mě, ještě ani ne sedmnáctiletého, přivedlo k právě zrozené Chartě 77.

Pocit normalizační beznaděje nemohl ve společnosti trvat příliš dlouho, však se také v podhoubí začala vytvářet nová propojení. Z nouze byla spíše elitářská, protože nebyly k dispozici nástroje, jimiž by bylo možné obsáhnout širší vrstvy společnosti. Samizdat neměl dynamiku, která by mohla proniknou hlouběji, než kam zasahovala stará propojení s kořeny v šedesátých letech.

Právě z těchto základů se zrodila Charta 77, a to už byla jednoznačně nová dějinná kvalita. Chartu 77 považuji za unikátní emancipační hnutí a její historický dosah ještě nebyl doceněn. Ale to už by bylo jiné téma.

Dějiny jsou především jednotící linií vzdoru
Kdybych mohl k jednomu stolu sezvat všechny své pamětníky, které zmiňuji, jakož i ty, které jsem musel opomenout, rád bych se jich dnes zeptal, jak oni vidí naši staletou republiku. Nejprve československou, nyní českou, ale stále s perspektivou česko-slovenské vzájemnosti a bratrství.

Zeptat se jich nemůžu, většina jich už není mezi námi. Zkusím tedy odpovědět místo nich: Dějiny lze aktivně vytvářet jen s patřičným sebevědomím. Šabatovo časté rčení „Kdo nemá odvahu, nemá osud“ vlastně spojuje všechny mé zmíněné pamětníky. Bez osobního nasazení, bez vložení toho nejlepšího, co je člověk schopen ze sebe dostat, není možné spoluvytvářet dějinné události.

Rádo se říká, že dějiny nejsou jen dějinami králů, ale přesnější by bylo říct, že dějiny jsou především jednotící linií vzdoru. Soustředěného a cíleného, zodpovědně promyšleného, zasazeného do souvislostí určujících charakter doby.

Mnozí z mých pamětníků byli oběťmi historických událostí a dějinných zvratů. Být obětí je trpný stav. V hluboké pravdě žádný z nich obětí nebyl, protože vydobýt si svoji důstojnost i v situaci, kdy se bez svého rozhodnutí a aktivního přičinění ocitáme v beznadějném postavení, je revoluční a potenciálně vítězný čin.

Jakkoliv vzpomínky na osobní utrpení či křivdu bývají bolestné, přemoci jej může jen odvaha postavit se jim a vytvořit na jejich základě něco nového. Odvaha nepřijmout roli oběti je totéž jako odvaha mít vlastní osud.

Všechny moje pamětníky spojuje také vytrvalost v čase. Pravá chvíle nepřichází tehdy, kdy ji vyhlížíme na obzoru, nýbrž zpravidla když ji nečekáme. Naléhavost chvíle nemusí být úplně zřetelná. A ještě něco je společné každému a každé z nich. Perspektiva hledící do budoucnosti. Minulosti máme všichni více než potřebujeme a nic na ní už nejsme schopni změnit. Naším působištěm je budoucnost.

Toto všechno je možné říci nejen o mých pamětnících, ale především o staleté republice československé a české. Ptáme-li se, jakou má budoucnost, tak si bez váhání řekněme, že jedině tuto, odvážnou a aktivní a osvobozující.

Dobře pochopená minulost nám k ní dává dostatečný návod. Prvních sto let je při všech pochybnostech, které nutně prožíváme při zarmucujícím pohledu na současnou nejvyšší reprezentaci státu, dobrým východiskem do lepší budoucnosti.

Od dějin právem očekáváme pokrok. Ale musíme vědět, z jakých hodnot má vycházet, jaký má být, co má být jeho obsahem, k čemu má směřovat. Formulovat jej a začít jej s odvahou prosazovat, to je určující úkol dneška. Aby se Česká republika stala lepším a důstojnějším místem k životu pro všechny, a ne pouze pro některé.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.