Chci přispět X

Půl století normalizace

Teprve z odstupu půlstoletí lze dohlédnout hloubku neštěstí, které nás v roce 1968 postihlo. A tím zdaleka nejhorším nebyl příjezd tanků.

Jakub_cb

Jakub Patočka

21.08.2018 16:04

Související

Příběh se vypráví tak, že před padesáti lety invaze vojsk Varšavského paktu do Československa ukončila pokus o vytvoření demokratického socialismu. Podle převažujícího názoru byly reformní snahy odsouzeny k nezdaru, protože ani moskevské vedení ani komunističtí vůdcové jejich satelitů je nebyli připraveni připustit.

Taková zkratka sice míří k podstatě, ale zdaleka ji nevystihuje. Jako by nám fascinace děsivým spektáklem invaze tisíců tanků valících se do země bránila podnes v jemnějším hodnocení dějů. Realita je ovšem taková, že jak před 21. srpnem 1968, tak po něm, existovaly konkrétní alternativy k tomu, co se nakonec stalo skutečností. Tak jako je tomu v politice prakticky pokaždé.

I Dubčekovou zásluhou společnost procitla. Ale pak ji nedokázal vést
Opojný nádech svobody během kouzelného jara 1968 je vcelku právem spojován s osobou generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka, který díky svému osobnímu kouzlu, mezi komunistickými předáky podnes zcela netypickému, získával sympatie široké veřejnosti. Jeho nepochybnou zásluhou je, že probuzení společnosti v roce 1968 vůbec umožnil.

Nic moc dalšího už mu k dobru ale přičíst nelze. Dobové dokumenty ukazují, že během tak zvaného „obrodného procesu“, který nabíral díky probuzené společnosti zbavené policejného diktátu a cenzury překotné tempo, neměl žádný kloudný plán, jímž by mohl uspokojit na jedné straně rostoucí volání politické veřejnosti po svobodě, na straně druhé čím dál větší tlak Moskvy a jejích spojenců, aby společnost znovu zkrotil.

Četba přepisů telefonních hovorů Dubčeka s Brežněvem je srdceryvnou ukázkou toho, jak rozhodně nelze dělat vůbec žádnou politiku. Připomínají rozhovory rodiče se zlobivým synem, který pokaždé slibuje, že se polepší, ale pak není schopen svým slibům dostát, protože se chce líbit kamarádům.

Dubček a jeho spojenci během československého jara obývali politický střed, který se z jedné strany drolil pod náporem společnosti krok za krokem probojovávající větší díl svobody, na straně druhé se zužoval rostoucí nespokojeností konzervativních komunistických kruhů zčásti i doma, ale hlavně v Berlíně, ve Varšavě, v Sofii a v Moskvě.

Nejpozději v květnu bylo jasné, že tak, jak to v časech, kdy společenský vývoj získá rychlou dynamiku, bývá takřka vždy, politický střed zmizel a je nutné rozhodnout se pro jednu z cest. Buď bylo možné soustavou zásahů prostor svobody zúžit v míře, která by neklidné spojence zpacifikovala, anebo naopak bylo nutné svědomitě posilovat vlastní pozice v přípravě na konfrontaci.

Dubček neudělal ani jedno. Zůstal ve vleku událostí, pokoušel se dál sloužit oběma pánům s pošetilou nadějí, že to nějak dopadne. To se také 21. srpna 1968 stalo.

Řádově větším Dubčekovým selháním je ale jeho role po invazi. Je ještě vcelku pochopitelné, že jako zajatec v Moskvě podepsal hanebný souhlas s okupací, i když Krieglův příklad ukazuje, že to dělat nemusel. Ukázal tím nakonec definitivně, že když už se musel rozhodnout, kterému pánu bude sloužit, zdali komunistickému bloku s centrálou v Moskvě, anebo československé politické veřejnosti, zvolí si první možnost. Bylo to důsledně vzato zákonité: protože jeho mandát Československo vést prapůvodně vzešel z komunistických struktur kontrolovaných Sovětským svazem, a nikoli od československých občanů.

A bylo tedy vlastně logické, že v rámci nastupující normalizace Dubček pomáhal s instalací nového režimu a svou roli sehrál až do hořkého konce, kdy v čase prvního výročí invaze lidé provolávající jeho jméno, byli brutálně biti represivními složkami československého státu dle zákona, jejž jako předseda Federálního shromáždění osobně podepsal. Pak až do roku 1989 mlčel.

Dubčekovu roli je třeba od základu přehodnotit. Neubírat mu nic ze zásluhy za prostor, který vytvořil, neumenšovat jeho osobní kouzlo a šarm, s nímž dal společnosti na pár opojných měsíců nadechnout se svobody, ale nepřehlížet, že svou politickou nekompetencí zemi přivedl do neštěstí, jemuž pak pomohl dát i konkrétní, zvláště odpudivý, tvar.

Je vlastně s podivem, že právě on dostal po roce 1989 možnost se do politiky vrátit na rozdíl od řady jiných postav roku 1968, jež obstály nesouměřitelně lépe. On osobně se svým počínáním nakonec na celkové nedůvěře společnosti ve schopnost politiky činit svět lepším zásadně podepsal.

Jiné možnosti konfrontace
V probuzené společnosti jara 1968 panovalo mnoho iluzí o „vytváření socialismu, jaký svět ještě neviděl“. Mnozí pohlíželi na rozpustilý kulturní a společenský kvas v reálném čase se skepsí a s obavami, danými právě pocitem, že „tohle prostě Rusáci přece nikdy nedovolí“. Dobrý vhled do nejlepšího druhu takovéto mentality poskytují romány Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší a Mirákl.

A je to postoj, který nakonec ve vztahu k roku 1968 v mnohem vulgárnější podobě převládl po roce 1989 v interpretaci, podle které se v roce 1968 jednalo vlastně jen o střet mezi frakcemi komunistů. Ti, kteří chtěli odčinit své hříchy mladí z let čtyřicátých a padesátých, prý přivedli zem do neštěstí podruhé.

Fakt, že vývoj dal skeptikům koneckonců za pravdu, neboť v sedmdesátých i osmdesátých letech se ve společnosti dýchalo nepochybně mnohem hůř než v letech šedesátých, ale neznamená, že bychom tím měli mít debatu o politických možnostech roku 1968 za uzavřenou. Byla by to neodpustitelná křivda na politickém hnutí demokratických komunistů, kteří v probuzených aspiracích společnosti po svobodě na rozdíl od Dubčekových centristů cítili bezvýhradnou oporu a chtěli je reprezentovat. A z těchto pozic se pokusili stranu ovládnout.

Svůj závod s časem prohráli. Jak by řekl jeden z jejich prvotřídních představitelů Jaroslav Šabata: „Po tenkém ledě se nám nepodařilo dost rychle přeběhnout,“ ale to neznamená, že by jejich velkolepá snaha měla skončit v zapomnění. Právě oni reprezentují to, co se někdy mylně přičítá Dubčekovi: pokus o vytvoření unikátního nezávislého československého modelu demokratického socialismu.

Jejich základním plánem bylo uskutečnit mimořádný sjezd, který by zásadně zkomplikoval Sovětům pozici pro případ okupace. Původní záměr, aby se mimořádný sjezd uskutečnil v červnu, nevyšel, plánován byl tedy na září. A stal se jedním z korunních argumentů pro srpnovou invazi.

Během ní se nicméně sjezd díky fenomenálnímu organizačnímu výkonu podařilo zorganizovat v utajení ve Vysočanech. Konal se den po invazi v situaci, kdy okupantům nevyšel původní plán instalovat zde loutkovou vládu a zůstal tak otevřený prostor pro politická jednání. Základní selhání Dubčekova vedení spočívalo v tom, že namísto toho, aby se Vysočanskému sjezdu podvolilo, začalo lámat stranu v duchu v Moskvě podepsaných kapitulačních protokolů.

Zcela z obzoru se jim ztratil jakýkoli politický program či odpovědnost vůči aspiracím společnosti. Členy vedení Československé komunistické strany, tak často zahrnující opovržením představitele demokratického Československa, kteří se v roce 1938 „nebránili“, zachvátila mnichovanská panika a bez většího odporu začali vyklízet Sovětům pole, konejšíce se navzájem, že tím „brání krveprolití“. Přitom mezi výzvami k povstání a marným bojem do posledního dechu a úplnou kapitulací existoval dosti široký manévrovací prostor.

Jen Masaryk tu měl v roce 1918 takovou podporu. Bohužel Alexandr Dubček byl loajálnější moskevskému Politbyru. Repro DR

Společnost tehdy stála za vedením československých komunistů jako jeden muž. Jen Masaryk v roce 1918 tu měl takovou podporu. O to perfidnější ale je Dubčekovo počínání, když projevil větší loajalitu moskevskému politbyru nežli svým národům, jež mu věřily a jejichž mnozí členové by byli pro něj ochotni umřít.

Jenomže namísto politického manévrování, promyšlené snahy opřít se o odhodlanou veřejnost v zádech a její ochotu vynalézavě pokračovat v nenásilném odporu, místo politického boje o každý píď vydobytého prostoru se Dubčekovo vedení dává na cestu spolupráce při likvidaci demokratických komunistů a spolu s nimi samozřejmě i všech dalších ostrovů svobody, které tu během Pražského jara vznikly.

To je ale základní: kýčovitý příběh o květince svobody, kterou rozmačkaly tanky, pomíjí některé zásadní prvky. Politické vedení země prostě mělo řadu možností jak před invazí, tak po ní, které mohly vést k mnohem příznivějšímu vývoji. A politické vedení země nese za invazi i vývoj po ní spoluodpovědnost.

Samozřejmě se v tom projevila i určitá politická nezralost tehdejších Čechoslováků, kteří se nedokázali namísto Dubčeka včas sjednotit za jinou reprezentací, a nakonec mnozí s určitými naději ještě pohlíželi na nástup Husáka, zřejmě jediného politika, který si v dané situaci dokázal počínat lstivě a obratně, bohužel své dovednosti dal do služeb okupantů, nikoli Čechoslováků.

Ze všech variant posrpnového vývoje se tak prosadila zřejmě nejhorší možná: Husákova koncepce normalizace. Byla postavena na přímé antitezi československého jara 1968; vlastně na jednoduchém principu: vzdáte-li se svobody, budete mít klid. I ubuovská blbovláda pod Biľakovým vedením by na morálním zdraví společnosti nejspíše napáchala menší škody.

Normalizace trvá podnes
Lze říci, že až Husákovou normalizací skončilo Československo jako velký kulturně-politický projekt, jako stát, který mířil už od Masaryka za snem o spojení socialismu s demokracií. Husákův režim zasadil společnosti hlubší ránu než roky stalinismu. Jeho role je temnější nežli role Gottwaldova. Ve skvostné knize textů Jana Tesaře z období normalizace Co počít ve vlkově břiše autor Husákovu vládu charakterizuje jako „nejšpatnější a nejcyničtější, jakou kdy tento stát měl“.

Teprve Husák si předsevzal, že Čechy i Slováky odnaučí snít o tom, že lepší svět je možný. Za jeho vlády se tu začala pěstovat nejhorší přízemní hmotařská společenská morálka v duchu: nehas, co tě nepálí; lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše; co je doma, to se počítá; případně, kdo nekrade, okrádá rodinu. Vznikla tak společnost rozdrobených soukromých existencí bez sdílené aspirace.

Vznikla společnost, které mnohé podstatné statky zpřístupňovala jen za ochotu ve větší či menší míře se pokřivit. Snad nejhorším rysem Husákova režimu bylo používání dětí jako rukojmích. Chceš, aby tvoje děti mohly studovat? Tak neříkej to či ono, tak to či ono podepiš, tak tam či onam vstup.

Rok 1968 zůstal pro všechny, kdo ho zažili, opojnou vzpomínkou na krátký nádech svobody, který skončil strašnou tragédií, zklamáním a roky osobního ponižování, jež se stalo určujícím charakteristickým rysem programu normalizace. A co hůř byl třetí ranou v krátké době, která krutě – a při pohledu na její dnešní stav by se chtělo říci „definitivně“ – zdecimovala českou i slovenskou elitu.

Poslední ránu aspiracím roku 1968 zasadil totiž až vývoj po roce 1989. Tehdy ještě byli lidé i síly na to, aby se na to nejlepší z ducha roku 1968 – spojení sociálního státu alespoň skandinávského typu s živou, participativní demokracií – navázalo.

Bohužel předáci sametové revoluce v čele s Václavem Havlem nedokázali včas zareagovat na Klausův úskok, který svou koncepci ekonomické reformy vlastně opřel o politicko-kulturní vzorce jednání vštěpované společnosti za Husáka – jen lidem namluvil, že starat se sami o sebe a svůj osobní profit je vlastně společenská ctnost. Bylo to svůdné a velmi pohodlné.

Jak v roce 2010 v rozhovoru k 21. srpnu řekl těmto novinám Jaroslav Šabata: „Nelze říct nic jiného než to, že Václav Havel ani Petr Pithart a celé jejich prostředí prostě nedokázali situaci včas přesně přečíst. Havlovi trvalo několik let, než se vymanil z defenzívy a pojmenoval to, k čemu Klausova reforma vedla, jako mafiánský kapitalismus.

Havel se přece dokonce pokusil po volbách v roce 1990 Klause odklidit na místo guvernéra České národní banky. To se mu ale nezdařilo, a naopak ho povzbudil k pokusu celé Občanské fórum ovládnout. Původně to vypadalo jako zoufalá akce, ale podařila se opět hlavně vinou Klausových protihráčů.

Krize Občanského fóra tedy vyústila ve volbu Klause předsedou a teprve tehdy vytyčil strategii budování kapitalismu, což samozřejmě nebyl původní cíl listopadu 1989. Ten totiž byl mnohem bližší ekonomické koncepci Vlasákovy skupiny [navazující na reformní plány roku 1968 – poznámka JP]. A jak Klaus sám později přiznal, ještě rok po listopadu si nebyl jist, že projde.“

Československý sen roku 1968, který sám čerpal svou sílu i z odkazů k prvorepublikové legendě, z pochopení, že k demokratickému socialismu vede cesta spíše s Masarykem nežli s Leninem, jsme tedy definitivně prohráli až v letech bezprostředně po sametové revoluci. Lidé s ideály demokratického hnutí – komunistického i nekomunistického – roku 1968, později nesenými Chartou, se znovu záhy ocitli v menšině.

1868
Roky 1968 a 1989 nám dnes dávají především nelítostnou perspektivu marně ubíhajícího času. Komunisté dokázali po roce 1948 za necelých dvacet let v sobě probudit demokratické hnutí, jež začalo společnost otvírat, umožnilo jí dosáhnout mimořádných kulturních výkonů a možná bylo blízko uskutečnění onoho sňatku demokracie a socialismu, na něž by s obdivem hleděl celý svět.

Husákův hnusný režim pak trval dvacet let. Ale od roku 1989 žijeme už skoro třicet let ve svobodě. Žádné velmoci nás nijak závažně neohrožují. Neomezuje nás cenzura. A přitom těžko se vzdoruje obrazu, že se do Husákova, Klausova a Zemanova bahna přízemního hmotařství společnost noří čím dál hloub. Vláda, která tu po loňských volbách nakonec vznikla, je přece ukázkovým projevem bezpáteřnosti, jež režim normalizace definovala.

Přitom je třeba říct, že paradoxním, ale pro to ne snad méně účinným či spolehlivým spojencem polistopadového pokračování normalizace jinými prostředky, po celou dobu byl zdejší antikomunismus, jak jej tu pěstovalo po roce 1989 prostředí Respektu a jemu blízkých kruhů a který vykvetl v Orwellovské painstituci známé pod zkratkou ÚSTR. Minulý režim jako celek totiž nebyl zločinný.

V různých obdobích páchal větší či menší množství zločinů, ale právě rok 1968 a to, co mu předcházelo, a zčásti i to, co v reakci na invazi následovalo, byly výkony, na něž jsme se jako společnost už od té doby nikdy nezmohli. A způsob, jakým se zrazeným dědictvím demokratických komunistů roku 1968 zacházíme, je naší dnešní bídy jedním z hlavních důvodů.

Teprve teď, po padesáti letech, tedy můžeme říci, že Husák vyhrál. Že normalizace jako kulturní projekt se podařila, že trvá podnes. A že síly k jejímu principálnímu překonání nějakou vyšší kvalitou mají dnes ve společnosti snad slabší postavení než měly kdykoli před rokem 1989.

K nějakému většímu výkonu české společnosti se snad teprve někde v podhoubí začínají sbírat síly. Jistě někde v hloubce kulturní vzorce našich lepších předků trvají a bude je možné za vhodných okolností probouzet k životu. Zdejší dnešek ale připomíná spíše náladu truchlivého bezčasí roku 1868 nežli naděje a aspirace kouzelného československého jara. Masarykovi tehdy bylo osmnáct. A od něj víme, že drobná práce – zákládání institucí, rozšiřování a obrana svobodného prostoru, snaha o emancipaci člověka či ochrana slabších – má smysl vždy.

A co si myslíte vy? Diskuse (57 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Logické kotrmelce Úterý, 21.Srpna 2018, 17:11:0

V textu jsou pozoruhodné logické kotrmelce
"A je to postoj, který nakonec ve vztahu k roku 1968 v mnohem vulgárnější podobě převládl po roce 1989 v interpretaci, podle které se v roce 1968 jednalo vlastně jen o střet mezi frakcemi komunistů. Ti, kteří chtěli odčinit své hříchy mladí z let čtyřicátých a padesátých, prý přivedli zem do neštěstí podruhé.

Fakt, že vývoj dal skeptikům koneckonců za pravdu, neboť v sedmdesátých i osmdesátých letech se ve společnosti dýchalo nepochybně mnohem hůř než v letech šedesátých..."

Čili skeptikové měli sice pravdu, ale jejich názor byl vulgární. Mýlit se je zřejmě víc nóbl než hodnotit věci reálně a střízlivě.

David Unger - psycholog, Kroměříž

K panu Kubičkovi Úterý, 21.Srpna 2018, 21:46:44

Autor článku zřejmě myslel, že ty názory skeptiků, které se nakonec ukázaly v podstatě pravdivé, měly po roce 1989 vulgárnější podoby. Nemusely být ale samy příliš vulgární. Takto to logický smysl dává.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Děkuji za článek Úterý, 21.Srpna 2018, 21:55:10

Je invenční a obsahuje spoustu výstižných myšlenek. Děkuji panu šéfredaktorovi, vnímám ho jako dobrý protipól mnoha kýčovitých pohledů na Pražské jaro a následnou okupaci z pera pravicovějších autorů.

Je zde rozvinuta Pithartova myšlenka o tom, že "normalizace" vlastně dosud neskončila. Uvidíme, zda se dočkáme oněch 50 let svobody (máme za sebou jen 29), které nejen podle Masaryka každá společnost potřebuje k demokratické vyzrálosti.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Ungerovi Úterý, 21.Srpna 2018, 23:21:44

Dobrý smysl to nedává. Každá rozšířená myšlenka nutně má i vulgární podobu. Tak jako existuje vulgární antikomunismus, existuje i vulgární antiantikomunsmus. Pokud chcete nějaký názor vyvracet, měli byste ho vyvracet v jeho nejlepší formulaci, jinak je to intelektuálně nepoctivé. To je jako vyvracet teorii relativity tím, že budete polemizovat s tvrzením, že všechno je relativní.

Estetické hodnocení politických názorů - "vulgární", "kýč" atd. je ostatně projevem argumentační bezmocnosti. Před chvílí se k tomuto estétství hlásil předseda Vondráček, kterému přišlo vulgární vypískat Babiše.

V témže pořadu mě blekotání Grospiče o tom, že okupace nebyla okupace ale "vstup vojsků, který asi nebyl úplně správný přivedl k rozhodnutí, že se ode dneška budu k vulgárnímu antikomunismu hrdě hlásit.

Jinak je v článku velmi výstižně popsána role Dubčeka. Ovšem není náhoda, že v čele KSČ stanul někdo tak neschopný vlastní iniciativy.

Ivo Horák - Praha 3

Dvě poznámky k dosavadní diskusi Středa, 22.Srpna 2018, 00:12:52

Co se týče těch 50 let, které žádal pro republiku (a zakořenění demokracie) Masaryk, jsem trochu skeptický. Velké osobnosti, jako třeba on nebo Havel, projektují často své (nesplněné) naděje do budoucnosti a do mladých, a nejvíc ze všeho tak dokládají svůj optimismus, přejícnost a otevřenost.

Já se obávám, že podobně jako ve sportu nebo třeba v umění, čas potřebný k dosažení zralosti, či mistrovství bývá různý, spíše však kratší než delší. Po čase přichází nová éra, již charakterizuje úpadek. Týká se i rodin a společností.

Ohledně Dubčeka si myslím, že není opodstatněné klást na něho (nyní zpětně) málo realistické nároky. Něco zvedl, ale připraven nebyl. Samozřejmě. Jak by také mohl být? Byl snad Gorbačov připraven? A že by se dalo pokračovat!

"Středová pozice" Dubčeka vypadá zpětně pochopitelně jako nešťastná, jako "ani ryba ani rak". Nakonec byla ovšem nejen nejpravděpodobnějším, ale vlastně i nejpřirozenější způsobem, jak kormidlovat v bouřlivých proudech mezi (příslovečnou) Skyllou a Charybdou.

Nevím, zda je 21. srpen nejvhodnější příležitostí pro nepřetržité debatování historiků o chybách při starých pokusech o kvadraturu kruhu. Možná by měl být, a zvláště v současné situaci, spíše výzvou k odmítnutí imperialismu, ať už krytého komunistickou plachetkou, obnoveným nacionalismem, nebo čímkoliv jiným.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Horáku, vzpomněl byste si Středa, 22.Srpna 2018, 01:44:31

na nějaký příklad padesát let jakž tak fungující demokracie, která byla vystřídána diktaturou? Já ne.V Evropě to mezi válkami to jistě nebyla Výmarská republika ani Španělsko, kde jedna diktatura vystřídal jinou s krátkým intermezzem.

Po II. světové válce válce zas tím příkladem není Řecko.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 22.Srpna 2018, 09:15:38

Hm, vztah k Respektu opět probublal. Tentokrát pozoruhodným obviněním z účasti na "polistopadovém pokračování normalizace".

Ivo Horák - Praha 3

Pane Kubičko, Středa, 22.Srpna 2018, 09:54:37

na mysli jsem výše neměl labilitu liberálně demokratického modelu jako takového, nýbrž, ve vztahu k roku 1968 (či 1989), kvalitu demokracie, charakter společnosti, míru sobectví, úroveň veřejného diskursu... Takže bych uvedl třeba vývoj USA, v roce 1776 samostatnost, a v 60. letech 19. stol. občanská válka. Samozřejmě, že nám nepřeji nějaký násilný střet "kdo s koho". Změnu k lepšímu (nikoli hrubě materiální povahy) však ano, a mám ji za spíše nepravděpodobnou.

Soudím, že se situace ve demokratickém světě nevyvíjí dobře.
Samotný formální honosný rámec demokracie (v skromnějším provedení ostatně přítomný a proklamovaný ve velké většině zemí světa) bude zřejmě zachován. Co však bude uvnitř?


Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Normalizace vyhrála? Středa, 22.Srpna 2018, 11:16:27

Jakub Patočka se opakovaně hlásí k Jaroslavu Šabatovi, ale tímto textem říká opak toho, co vždy říkal Šabata. Pražské jaro pro něj nekončilo porážkou, ale bylo vítězstvím tím, o co se pokusilo a co dosáhlo. Chyba nebyla, že přišla okupace, ale že se tolik lidí přizpůsobilo normalizaci. Šabata se normalizovat nenechal, proto se pokoušel formovat politickou opozici, proto se přidal k Chartě 77, ze které se neúspěšně pokoušel vytvořit opoziční sílu. Samozřejmě rozpoznal Havlovy slabiny po listopadu a Klausovo navázání na Husákovu normalizaci, ale pokoušel se vytvořit alespoň ze sociální demokracie sílu, která by tomuto čelila. Dnes se to může jevit tak, že v politice Zemana a Babiše normalizace vyhrála definitivně. Pokud by to tak ovšem bylo, potom nevím, proč Patočka vydává DR. Já tomu rozuměl tak, že DR představuje kritický demokraticko levicový deník, který nabízí alternativy vůči současné pokleslé místní úrovni demokracie. Tímto textem ovšem Patočka přitakává tomu, proti čemu se ve svých lepších textech vymezuje a nejen on, ale i část dalších redaktorů. Text působí jako hozená flinta do žita. Ještě že ho nemusel číst Jaroslav Šabata.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Horáku, Středa, 22.Srpna 2018, 14:14:8

Nedá se myslím říci, že by občanská válka v USA znamenala přechod k diktatuře. Byl to separatistický konflikt, ani Unie ani Konfederace nebyly diktatury.

Co do toho, jak se situace vyvíjí v demokratickém světě asi by bylo dobře rozlišit dlouhodobé trendy a krátkodobé výkyvy. Z dlouhodobého hlediska USA spíše směřují k větší demokracii. Po vyhlášení samostatnosti bylo volební právo v USA velmi omezené, volit nemohli otroci, ženy a chuďasové (paupers). Občanská válka vedla k zrušení otroctví, v šedesátých letech byl boj o to, aby se Afroameričanům fakticky ve volení nebránilo v zásadě úspěšný. Na Trumpa je ovšem smutný pohled, ale americké instituce se poměrně zdatně brání a možná se s ním systém vypořádá.

U nás ovšem padesát let nepřetržitého demokratického režimu nebyly. Ale období od roku 1989 je nejdelší období kontinuálního vývoje za posledních sto let. Kvalita demokracie je rozhodně vyšší než za třetí republiky a řekl bych že i ve srovnání s první, ve které měly volby malý vliv.

Co demokracii nejvíc ohrožuje, jsou právě stížnosti, jak nefunguje. Na tom přece získává Babiš body. Nic nám nebrání v tom zvolit si lepšího presidenta a lepší poslaneckou sněmovnu, Senát funguje docela dobře. Situace u nás je horší než třeba v Německu, ale lepší než v Maďarsku či Polsku. Máme například stále ještě nezávislá veřejnoprávní média. Ty si buď uhájíme nebo ne, to záleží na nás.

Co se nezvratně zhoršuje, je ekologická situace, to je ovšem problém, na který je demokracie krátká, ale není důvod si myslet, že by to nějaký autoritativní režim řešil lépe, spíš asi naopak.

Je to ovšem ten největší problém ze všech, kdyby toho nebylo, tak bych viděl spíše důvody k optimismu.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Kubičko, Středa, 22.Srpna 2018, 17:21:10

ale Jakub Patočka nehodnotil názor slovem vulgární, jen popsal, že tento názor z roku 1968 má po roce 1989 svou "ještě vulgárnější podobu".

Na tento váš první komentář jsem reagoval proto, že váš nesoulad s tímto článkem zřejmě nesouvisí s užitím estetického hodnocení politických názorů nebo odhalených logických kotrmelců, že ano...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Šimsovi Středa, 22.Srpna 2018, 17:27:27

Jsem přesvědčen o tom, že Jaroslav Šabata by dnes souhlasil s Jakubem Patočkou i Petrem Pithartem, který myšlenku o neskončené normalizaci použil ve své tři roky staré knize. Možná ji vyřknul již mnohem dříve.

Mají pravdu. To, co je v našich dějinách označováno jako normalizace, neskončilo. Skončila jen v roce 1989 diktatura. Normalizace trvá.

Mám pocit, že Jakub Patočka vydává DR již nějakou dobu s vědomím a cílem, aby normalizace měla u nás šanci na konec. Myslím, že i já píšu své názory zde s cílem podobným. Cesta k úzdravě však většinou vede přes uvědomění, přijetí a pojmenování současného problému.

Koneckonců poslední odstavec článku Jakuba Patočky naději na vítězství nad normalizací jednoznačně popisuje. Mysleli jsme, že jsme dávno zdolali cíl, a přitom jsme jen na počátku cesty.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Horáku, Středa, 22.Srpna 2018, 17:51:32

Myslím, že je 21. srpen nejvhodnější příležitostí pro nepřetržité debatování historiků o chybách při starých pokusech o tzv. kvadraturu kruhu, zvláště pokud dnes víme, že jiní s tou vaší "kvadraturou kruhu", sice za jiných výchozích podmínek a dříve, ale prostě uspěli.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Ungerovi Středa, 22.Srpna 2018, 18:03:9

Je od Vás hezké, že se Jakuba Patočky zastáváte a snažíte se mu dělat mluvčího, problém ovšem je to, že je možno mluvit jen o něm, ale ne s ním.Jakub Patočka nikdy s nikým nediskutuje, ani zde ve vlastním deníku ani jinde.,ani v minulosti to nikdy nedělal. Je to absolutně nedialogický člověk.

Nemyslím si, že je to pouhá arogance, myslím si, že dialogu není schopen nebo si to alespoň o sobě myslí,, Nevím , zda by dokázal tento svůj osudně určující hendikep překonat, kdyby chtěl.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 22.Srpna 2018, 18:03:30

S neutrálně znějícím termínem "normalizace" přišli sami "normalizátoři". Lidé byli dosud ohledně roku 1968 plni pozitivních emocí a následného rozčarování. Mělo jim tedy být řečeno něco podobného jako dětem, které se vrátily z prázdnin na chalupě u babičky do města. Výraz byl ochotně přejat k samému procesu kritickou veřejností. Zaprvé bylo jeho používání nenapadnutelné (ještě méně než "protentokrát" coby německý protektorát). Zadruhé bylo užíváno v ironickém duchu s odkazem na ubohou normu režimu skoro stále a opět vlastní.

Jestliže máme mluvit dnes o "normalizaci", pak bych řekl, že ne o pokračující, ale o nové. Reálné politické a ekonomické zájmy nepřejí avanturismu, který jsme si dopřávali na přelomu 80. a 90. let. Také na západě však mají své normalizace, byť si to takhle asi zrovna neoznačují. Ideály nahradily technické vymoženosti a hospodářský růst. Pocit na způsob "mládí fuč a do důchodu daleko".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 22.Srpna 2018, 18:19:48

Není ale potřeba, abyste dělal mluvčího mně a tvořil si hypotézy o tom, o co mi vlastně jde. Já se diskusi nevyhýbám a za sebe dokážu mluvit sám.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 22.Srpna 2018, 18:27:44

ten výraz normalizace, pro to, co se dnes děje mi moc výstižný nepřijde. Všechno se něčemu podobá, ale podobnost není identita a bývá přeceňována.

V užíváním toho výrazu je obsaženo přesvědčení, že jde o něco, co už známe z minulosti, nepotřebujeme to zkoumat a stačí proti tomu agitovat. Výzva k intelektuální pohodlnosti. Ale v historii se nic neopakuje.

Ivo Horák - Praha 3

Pane Ungere, Středa, 22.Srpna 2018, 18:32:7

oním řešením kvadratury kruhu jsem měl na mysli především diskuse o možnosti vojenské obrany v srpnu 1968. Přitom je to jednoduché, v SSSR by věděli o odhodlání bránit ČSSR dříve než by o tom nejvyšší velitel rozhodl. Obecně lze říci, že možnost spontánního a symbolického odporu je skoro vždy otevřená, ale významu (po padesáti letech) nevelkého.

Šance, jak politicky předejít rozhodnutí o vojenské intervenci, mám za malé. Chyby dělají politici všude (nakonec i v SSSR tehdy dost možná udělali chybu). Každopádně vojenskou agresí je vinen agresor, okupací okupant.

Jak jsem uvedl v příspěvku, na nějž reagujete, dosud aktuálním tématem je především pokušení a vůle mocností dosahovat vojenskou silou nelegitimních imperiálních cílů.

Petrasek Milan - penzista

Světská moc závažně ohrožuje Středa, 22.Srpna 2018, 20:56:31

J.P.: "Žádné velmoci nás nijak závažně neohrožují. Neomezuje nás cenzura. A přitom těžko se vzdoruje obrazu, že se do Husákova, Klausova a Zemanova bahna přízemního hmotařství společnost noří čím dál hloub. Vláda, která tu po loňských volbách nakonec vznikla, je přece ukázkovým projevem bezpáteřnosti, jež režim normalizace definovala".
K tomu bych dodal:
V roce 1989 převzala ta naše demokratickému režimu vzdálená společnost neoliberální modus kapitalismu velmi hrubšího zrna, který český sen o demokracii zdeformoval v jednu z lokálních variant globálně instalovaného neoliberálního trhu.
Vaculíka - komunismus je pryč a teď tu máme takovou odrůdu kapitalismu, který komunismus způsobuje, byl příkladným výkřikem do tmy.
8a6sátníci spatřovali základ vitální demokracie v občanské suverenitě národa - ve schopnost umění demaskovat iluze a domnělé jistoty.
A to byl i doposud je - za vlády postmoderny a nadnárodního neoliberálního tržního uspořádání - program nadnárodní.
8a6sátníci úpí jak pod trumpismem tak i pod babišismem.
Sice to nemá stejnou harmonii, ale úpění je úpění.....jsem vyslechl.

Ivo Horák - Praha 3

Pane Kubičko, ještě k tématu těch 50 let a stabilizace demokracie Středa, 22.Srpna 2018, 21:01:49

Před 25 lety bych Váš názor plně sdílel. Moje zklamání i znechucení ze současného systému je nyní příliš velké, plně srovnatelné s nesouhlasem s režimem předešlým někdy kolem roku 1980 nebo 1985.

Bylo by to na velmi dlouhý příspěvek, snad někdy jindy, nyní jen stručně. Společnosti rostou hospodářsky, technicky a životní úrovní většiny (zvláště pak, poměřujeme-li ji adaptovaným způsobem). To se však dělo i za komunistů a v porovnání s předchozí dobou. My jsme jezdili na školu v přírodě na Sázavu, dnes jezdí děti se školou místo toho do Itálie a dost možná, že jejich děti budou jezdit se školou do Karibiku. To mě, pokud se toho dožiju, o ničem nepřesvědčí (spíše naopak).

Ano, i ty USA jsou demokratičtější než byly na konci 18. století. Jsou však proto, abstrahováno pokud možno od konkrétních dobových poměrů, lepší? Jak je možné, že Otcové-zakladatelé, ale třeba i Masaryk či Havel, Gándhí nebo Ben Gurion byly hned v počátcích nových států velkými osobnostmi (ač zpravidla nebyly přímo zvoleny ve všeobecných volbách), zatímco po oněch 50 a více letech jsou Trump, Zeman, Netanjahu atp. spíše úpadkoví. Tak jako je úpadková sama demokratická společnost, je-li posuzována jen hospodářským růstem. Ostatně myslím, že Indové, příslušníci největší demokracie světa (jak se často říká), Číně spíše závidí. Ne obráceně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Orwellovská painstituce ÚSZR Středa, 22.Srpna 2018, 21:21:4

má vědecky zkoumat předmět svého výzkumu, ale zároveň již ve svém názvu obsahuje hodnotící soud, že zkoumané rostliny jsou zelené: Ústav pro Studium Zelených Rostlin.

Podívejme se ale kolem sebe, třeba jen na usychající trávu - mezi rostlinami a okolním prostředím probíhá nestálý proces vyjednávání o jejich okamžitém zabarvení. Tráva tedy není zelená a pro mě je to nejzásadnější zjištění. Jistě si ale dovedete představit, že v některých kruzích je tento názor značně nepopulární. Zase se směšuje komemorace s výzkumem, normativní předsudky s poznáním...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jenom boj o moc? Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 15:59:44

V těch dvou konstatováních J. Patočky ohledně vztahu některých lidí k obrodnému procesu "Pražského jara" není interní rozpor. V té první zmínce konstatuje to, že už během toho obrodného procesu někteří z něj nedokázali/nechtěli vidět nic více nežli to, že je to tak nějak "proti vůli Moskvy", a že ta nám to nedovolí. Čehož - jak J. Patočka stejně tak správně konstatuje - pozdější a vulgárnější podobou byl ten zcela povrchní odsudek, že se prý tehdy nejednalo o nic jiného a o nic více, nežli jenom o "boj dvou skupin komunistů o moc".

S naprosto stejnou logikou by bylo možno například tvrdit, že boje mezi husity a katolíky nebyly ničím jiným, nežli jenom "bojem dvou křesťanských frakcí o moc"...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dubček a koncept reformního procesu Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 16:30:4

A jinak se plně připojuji k hodnocení textu J. Patočky od pana Ungera. Na rozdíl od mnoha jiných, naprosto povrchních hodnocení tehdejších událostí (i na stránkách DR) J. Patočka jde k jádru věci, vidí zcela přesně ten pozitivní impuls tehdejší snahy o realizaci humánního, nekapitalistického způsobu života, registruje zcela správně trvalou platnost tohoto odkazu i pro dnešní svět formálně demokratického kapitalismu.

A přitom se Patočka neutápí v nějakých laciných nostalgiích, naprosto přesně a diferencovaně hodnotí pozitiva i limity tehdejšího snažení, jakož i jednání jednotlivých účastníků.

V zásadě bych měl k jeho vývodům pouze dvě poznámky.

Za prvé: ohledně role Dubčeka. Ano, J. Patočka má samozřejmě plnou pravdu v tom, že Dubček neměl žádný plán, žádný koncept pro řešení tehdejší krize. Jenže - Dubček fakticky žádný takový plán vůbec mít nemohl.

Je nutno si uvědomit (což je zřejmě stále dost málo známá záležitost): Dubček vůbec nebyl tím, kdo by ten obrodný proces nějak nastartoval. On se sice zúčastnil rebelie proti Novotnému; ale nebyl jejím původním iniciátorem.

Tímto vlastním iniciátorem byl podle všeho Ota Šik. Který jakožto ekonom vlastně už od padesátých let tušil (a uvědomoval si to čím dál tím jasněji a ostřeji), že tehdejší centrální plánování ekonomiky je naprostý nesmysl. A že jestli se nemá národní ekonomika zcela zhroutit, tak že je nutno provést zcela radikální reformu.

Napřed se Šik snažil nutnost této reformy vysvětlit Novotnému (s kterým se osobně znal ještě z německého koncentráku). Jenže - Novotný byl naprosto neschopen pochopit jakákoli náročnější ekonomická témata. Šik píše ve své biografii, že se Novotnému ty ekonomické záležitosti snažil vysvětlovat pokud možno tím nejjednodušším, nejprimitivnějším způsobem - ale i tak Novotný vždy už po několika prvních větách dostal jakýsi skelný zrak; bylo jasné že nechápe vůbec nic.

A jednou - když se mu Šik opět snažil vysvětlit katastrofální stav české ekonomiky - mu Novotný naopak se zářícím zrakem sdělil, že ministr hospodářství mu poradil, jak z toho ven: že prý je možno získat západní devizy zvýšeným počtem povolených odstřelů našich jelenů pro lovce z kapitalistické ciziny!! Takže ty dramatické disproporce v národním hospodářství, obrovský převis poptávky nad nabídkou, chronický nedostatek zboží denní potřeby, strukturální absence racionální ekonomické motivace - to všechno bylo podle Novotného možno vyléčit - exportem jelenů!!

Šik k tomu ve svých pamětech poznamenal už jenom to, že od té chvíle definitivně rezignoval na možnost Novotnému cokoli vysvětlit.

A vzhledem k tomu že si čím dál tím uvědomoval že Novotný jeho snahu o reformu ekonomiky bude brzdit i čistě mocenskými prostředky, dospěl k názoru že Novotného je nutno svrhnout.

K tomu potřeboval ovšem spojence; ty našel zčásti mezi racionálněji uvažujícími příslušníky především z okruhu vlády, kteří si stejně jako on uvědomovali nutnost změn; ale velmi vítanou pomocí byli také Slováci, kteří už (a to právě prostřednictvím Dubčeka) nebyli ochotni snášet Novotného urážlivý vztah k nim.

Takže se vytvořila protinovotnovská aliance; jak řečeno jejím původním iniciátorem nebyl Dubček, ale ten se nakonec ukázal být kompromisním kandidátem, neboť Šik se mnohým jevil jako přílišný radikál.

A byl to právě Šik, který takový plán skutečně měl; nejen plán reformy ekonomiky, ale i v politice. On si uvědomoval rizika s reformním úsilím spojené; a proto neustále tlačil na Dubčeka, aby byl svolán chystaný sjezd komunistické strany co nejdříve. Aby pak už vytvořil "fait accompli", hotový stav věcí, nežli se reakční síly stačí zformovat.

Jenže: problém byl v tom že na rozdíl od Šika si Dubček vůbec neuvědomoval, jak hluboké musí být reformy systému. Dubček měl dozajista poctivý úmysl ten systém zlidštit, obnovit základní zásady slušnosti - ale on si vůbec neuvědomoval, že tím vyzývá na souboj ďábla. Dubček (jako i velká většina reformátorů) se vší upřímností věřil v socialismus, a v to že socialismus rovná se humanismus a (lidová) demokracie. Právě proto vůbec nechápal, proč ho ostatní komunističtí vůdci tak ostře atakují, a až do posledka věřil, že je přesvědčí o tom, ty československé reformy znamenají cestu k "pravému" socialismu. V té době ještě vůbec neměl reálnou možnost si uvědomit, že těm ostatním už dávno nejde o nějaký socialismus nebo humanismus, ale jenom o jejich moc a jejich dogmata.

Právě proto Dubček neměl plán a neměl koncept; protože stále ještě věřil na to, že komunismus zcela přirozeně znamená humanismus.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 16:43:28

To tvrzení, že šlo o boj dvou skupin komunistů označuje za v podstatě správný Patočka, ne já. Myslím, že to tak nebylo, Dubček byl pod dvojím tlakem veřejnosti a Moskvy, které po něm chtěli zcela neslučitelné věci.

Dubčekův stranický mandát byl na počátku sice slabý, protože byl na KSČ velmi nezvykle zvolen těsnou většinou, což byl jasný příuńak, že stran je vnitřně diferencovaná. Jeho pozici ale posílila podpora veřejnosti a reformisté nad konzervativci zvítězili. Zdá, že bez vojenského zásahu by konzervativci nemohli převládnot.

Ten rozpor byl neřešitelný tako proto, že byl nepojmenovatelný. Dubček o tlaku Sovětů veřejně nemluvil. Svoboda projevy byla omezena tím, že o nejdůležitějších věcech se nemluvilo. Kdyby Pražské jaro pokračovalo, tak by se o nich nejspíš mluvit začlo.

Například Smrkovský ohledně role Sovětského svazu v svých projevech kličkoval. na jedné straně tvrdil, že strana jedná nezávisle, na druhé straně o věrnosti Sovětskému svazu ujišťoval.

Sovětskému vedení nejvíce vadila svoboda projevu (o ttom, co se u nás píše byl i Brežněv sám velmi dobře informován)

V podstatě měli Sověti pravdu a naši reformní komunisté se oddávali iluzím Pokud se veřejnosti umožní projevovat se, tak se režim vládnoucí strany nemůže udržet, to se později stalo za Gorbačova. Můžete mít vedoucí úlohu komunistické strany nebo demokracii, obojí zároveň ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bylo možno nepodepsat? Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 16:49:20

Ta druhá poznámka se týká toho Dubčekova (a ostatních) podpisu na Moskevském protokolu. Čili na faktické kapitulaci. Patočka (stejně jako mnoho jiných) tvrdí, že tento podpis nebyl nezbytný, jak prý dokazuje příklad Kriegla.

Jenže - tady byl jeden zcela zásadní rozdíl. Ano, Kriegel projevil jedinečnou osobní statečnost; jenže oproti ostatním on měl tu výhodu, že se samotných jednání nezúčastnil. On si tedy mohl dovolit zaujmout radikální postoj, neboť v sázku dával jenom sám sebe, svou vlastní svobodu, případně svůj vlastní život.

Jenže - ti ostatní v tu chvíli nesli odpovědnost ne pouze za sebe, nýbrž za celý národ. A ty hrozby kremelských mocipánů byly zcela jednoznačné: "Nedohodneme-li se (to jest, jestli čs. představitelé nepodepíší) - bude občanská válka!!"

Ta "občanská válka" byl samozřejmě nesmysl, nikdy nebyl národ tak jednotný jako v tu chvíli. Ale znamenalo to fakticky jediné: jestli se čs. vedení nepodřídí "dobrovolně", Sověti si své záměry vynutí holou silou. A připomeňme si: v té době uplynulo teprve 12 let od událostí v Maďarsku, kdy sovětská vojska tamější povstání skutečně utopila v krvi. A všichni čs. představitelé věděli naprosto jasně, že Rusové toho samého budou schopni i napodruhé.

Takže: nepodepsat znamenalo vystavit vlastní národ extrémnímu riziku krveprolití. A něco takového nemohl riskovat žádný jen trochu odpovědný politik.

Takže tolik k těm podpisům pod moskevskou kapitulací.

J. Patočka má ovšem plnou pravdu i v tom, že to, co je možno právem hodnotit jako Dubčekovo selhání, to se datuje až do následujících dob, po podepsání moskevského Protokolu.

Ovšem - i tady je nutno J. Patočku trochu poopravit - podle všeho to opravdu nebylo tak, že by se reformisté vzdali zcela bez boje.

Jak už řečeno, Dubček stále ještě věřil na substanciální souvislost socialismu a demokracie. A tak stále věřil tomu, že se jim z toho reformního procesu podaří zachránit alespoň něco. A dlouho o to bojovali, a jen krok po kroku byli zatlačováni do defenzivy.

Jeden konkrétní příklad: čs. představitelé v "Protokolu" sice přistoupili na to, že mimořádný (radikálně proreformní) sjezd KSČ bude anulován. Jenže: 80 členů tohoto sjezdu kooptovali do ÚV KSČ, a zároveň z tohoto ÚV odstranili několik největších reakcionářů! A plným právem se nad tímto krokem čs. reformistů Brežněv mocně rozčiloval, jako nad "porušením dohody".

Takže opravdu tomu není tak, že by to reformisté všechno "položili". Alespoň někteří ještě dlouho vedli tuhé ústupové boje; ale faktický stav věcí byl takový, že proti té moci šesti tisíc tanků Varšavské smlouvy v zemi neměli nakonec žádnou šanci.

A pak ještě reformistům vpadl do zad Husák (a nezapomínejme na Svobodu, jehož role v tomto ohledu bývá stále dost podceňována) - a pak už byl opravdu definitivně konec.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co věděl Brežněv? Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 16:59:39

Pan Kubička: svým způsobem byl naopak Brežněv o událostech v Československu informován naprosto špatně.

On byl totiž informován především československými reakcionáři; a také svým velvyslanectvím (Červoněnko), a dalšími agenty.

Jenže: žádný z těchto zdrojů mu samozřejmě neměl odvahu sdělit faktický stav věcí: totiž že obrodný proces je nesen souhlasem a angažovaností drtivé většiny společnosti. Všichni mu celou věc podávali tak, že to jenom m a l á s k u p i n k a kontrarevolucionářů tu ovládla vedení komunistické strany, a veřejná média.

Právě proto Sověti utrpěli takový šok, když po provedení invaze zjistili, že se jim zhroutily všechny jejich plány na vytvoření "revoluční dělnické vlády". A že celý národ stojí proti nim, jakožto proti okupantům. (V průběhu moskevských jednání se psychicky zhroutil nejenom Dubček; ale i Indra - tedy jeden ze "zvatelů" - poté co absolvoval "pohovor" s Brežněvem. Kdy mu tedy podle všeho rozzuřený Brežněv vrhl na hlavu naprosté politické selhání té skupinky reakcionářů, která se vůči němu vydávala za "reprezentanty československého lidu".)

Je dokonce možno uvažovat o tom, zda by Brežněv tu invazi nechal provést, kdyby měl skutečnou vědomost o tom, jaká je reálná politická situace v Československu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 19:13:1

František Kriegl si zachránil osobní čest tím že nepodepsal a později hlasoval dle svého přesvědčení, ovšem veřejnost nijak neoslovil a k žádnému odporu nevyzýval. Jeho osobní odvaha žádný dopad neměla.

Bránit se půlmilionové armádě pochopitelně nešlo, ale v těch několika dnech kdy nebylo žádné politické vedení se národ na neozbrojený odpor postavil a zachoval se skvěle.

Političtí představitelé pak říkali hlavně, že odpor je "zbytečný". Proč používali tohoto slova, ne slova "marný"? Byla to pouhá jazyková neobratnost nebo něco jiného? O žádné jiné formě odporu nemluvili. Ukázalo se, že KSČ přes veškeré dobré úmysly jednotlivců ní měla fakticky blíže k sovětskému vedení než k československé veřejnosti. Ta to nepochopila včas, věřit Dubčekovi i a spol. ukázalo jako chyba, ale na to jsme přišli pozdě.

Jiný odpor než násilný možný byl jenomže chybělo vedení. Dubček se octl v roli vůdce národa a v ní tragicky selhal.

Co dělat po okupaci? Politická representace k tomu neřekla nic, KSČ selhala tehdy zcela a nepřepravitelně, disidentské aktivity mnoho let po roce 1968 nepatrného zlomku reformních komunistů na tom už nemohly nic změnit.

V roce 1968 byla myšlenka reformního komunismu poražena a byla poražena po zásluze. Úplná porážka myšlenky je v dějinách výjimečná, podobně snad byli poraženi v dávné minulosti manichejci, ariáni a kataři.

Z reformního komunismu Pražského jara nezbylo v roce 1989, po pouhých 21 letech, vůbec nic. Jeho představitelé nebyli v roce 1989 všichni úplně staří lidé, ale když měli možnost se konečně projevit, ukázalo se, že nemají co říct.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

"Jsem s vámi buďte s námi" - heslo ze srpna 68 určené československým politikům Pátek, 24.Srpna 2018, 10:09:0

Ale oni s námi nebyli.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 24.Srpna 2018, 10:34:58

A co by se vlastně dělo, kdyby byli?

Ivo Horák - Praha 3

Zač je toho loket? No, jak kdy. Pátek, 24.Srpna 2018, 10:35:0

Přijde mi poněkud paradoxní, že od současných politiků celkem nic nečekáme, určitě ne skvělý politický odhad, natož bytostné odhodlání, spíše nemálo soukromničení, zatímco vůči reprezentantům státu v roce 1968, vzešlým z lůna strany, již jako totalitní tvrdě odsuzujeme, i po 50 letech stále reklamujeme svůj nárok na jejich nejvyšší ctnosti, obětavost a zásadovost, jakož i prozíravost a mimořádné dispozice, ba dokonce i schopnost otevřeně se domlouvat na postupu vůči sovětům.

Toto mi přijde mi poněkud úsměvné, vypovídá to o užívání dvojího metru i o hloubce zklamání. Především ze současnosti..

Jakub Patočka - šéfredaktor DR, Brno

Žádný defétismus Pátek, 24.Srpna 2018, 10:38:2

Musím se přiznat, že mě dosti zasáhlo, co tu píše Martin Šimsa: „Dnes se to může jevit tak, že v politice Zemana a Babiše normalizace vyhrála definitivně. Pokud by to tak ovšem bylo, potom nevím, proč Patočka vydává DR. Já tomu rozuměl tak, že DR představuje kritický demokraticko levicový deník, který nabízí alternativy vůči současné pokleslé místní úrovni demokracie. Tímto textem ovšem Patočka přitakává tomu, proti čemu se ve svých lepších textech vymezuje a nejen on, ale i část dalších redaktorů. Text působí jako hozená flinta do žita. Ještě že ho nemusel číst Jaroslav Šabata.“

Cením si toho, že pro vás „DR představuje kritický demokraticko levicový deník, který nabízí alternativy vůči současné pokleslé místní úrovni demokracie“. Kvůli tomu ho skutečně vydáváme. V čem by ale měl můj text působit jako „hozená flinta do žita“? Tím, že analyzuji neutěšený stav, mu přece nepřitakávám.

Samozřejmě se už bohužel nedovíme, co by na mou analýzu stavu řekl Jaroslav Šabata. Myslím, že ani on by vývoj posledních šesti let, se Zemanem – opakovaně – na Hradě, s Okamurou ve vedení Sněmovny a s Babišem ve Strakovce, hodnotil jako mimořádně ponurý. Navzdory otřesnému stavu i vývoji české společnosti se ode mě ale opravdu nedočkáte toho, že bych rezignoval či začal hlásat defétismus.

Dost přesně tu vystihl, oč mi v textu šlo, David Unger: popsat kontinuitu normalizace jako Husákova politického projektu, který se pokoušel lidem vštípit určité vzorce jednání. Při pohledu na dnešní stav společnosti se to jeví tak, že bohužel uspěl. Ale znamená to, že něco vzdáváme, že budeme rezignovat? Ani v nejmenším...

Píšu přece v poslední větě svého textu: „Drobná práce – zakládání institucí, rozšiřování a obrana svobodného prostoru, snaha o emancipaci člověka či ochrana slabších – má smysl vždy.“

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

diskuse pokračuje Pátek, 24.Srpna 2018, 12:15:42

Oceňuji, že Jakub Patočka reagoval na můj provokativní příspěvek, protože mě také zlobí jako pana Kubičku, i když bych to neformuloval tak ostře, že nediskutuje pod svými texty se svými oponenty a kritiky. Já si potom ten text přečetl znovu, takže uznávám, že moje reakce byla dosti vyostřená. Reagoval jsem však na hlavní tezi: Normalizace vyhrála! Zvítězil Husákův projekt! A právě to by myslím Śabata nikdy neřekl, protože v jeho podání koncept lidských práv a demokratický socialismus vítězily i v mnohem horších situacích než máme dnes, například začátkem 80. let, kdy byli Havel, Dienstbier, Benda a mnoho dalších ve vězení, řada disidentů odcházela do emigrace a StB řadu lidí jako např. Zinu Freundovou nebo Vlastu Třešňáka surově mlátila a mučila. Ano, dnes více než 50 % volí pravicového populistu Zemana a nedemokratické strany, ovšem v době normalizace jednu nedemokratickou stranu volilo 99,98 % občanů. Takže poukázání na ideovou souvislost s normalizací je zcela na místě, jen bych volil vid nedokonavý, tedy momentálně normalizace vyhrává, či v jisté míře dosud trvá, ne vyhrála či zvítězila a více bych přemýšlel o tom, co je nadějné a pozitivní, v čem se daří normalizaci překonávat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Horákovi Pátek, 24.Srpna 2018, 13:21:57

Selhání komunistických politiků po srpnu nebylo jejich individuální, vyplývalo z jejich pozice. Alexandr Dubček byl generální tajemník strany, ne president nebo předseda vlády očekávat od něj loyalitu k nekomunistické československé veřejnosti byla chyba veřejnosti ne jeho. Dubček byl součástí mezinárodního komunistického hnutí a bez něj by nic neznamenal a jemu byl zavázán loyalitou. Vykroutit se z toho nemohl, ani se nemohl chovat jako Imre Nagya i kdyby k tomu měl osobní předpoklady, protože tady byla jiná situace než v Maďarsku 1956.

Proto také píšu, že byla poražena myšlenka, ne jednotliví lidé.Měl jsem na mysli myšlenku demokratického socialismu.

Co udělá demokratický socialista, když si má vybrat mezi demokracií a socialismem? Tato volba nastává v okamžiku, kdy lidé socialismus nechtějí, nemusí to ani být většina.

Tvrdí se sice, že zde žádná kontrarevoluce nebyla, ale ona by se objevila při pokračování ve smyslu zpochybnění vedoucí role KSČ a toho, že socialismus nemá alternativu.

František Kriegl odmítl obnovení sociálně demokratické strany, to bylo v souladu s ideologií KSČ, ale s demokratickými principy ne. Demokracie bez opozice demokracie není.

V roce 1968 se jak československá veřejnost, tak reformní komunisté mýlili a Brežněv situaci analyzoval správně. Kdyby pražské jaro pokračovalo, ohrožovalo by to komunistické režimy i v okolním státě a nakonec i v samotném Sovětském svazu. Vyhlášení "glasnosti" Gorbačovem bylo pro komunistický režim rozsudkem smrti.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pokud mluvím o tragickém selhání, Pátek, 24.Srpna 2018, 15:31:43

mám na mysli tragično jako v řecké tragedii, tedy takové, které je projevem neřešitelného rozproru, ne náhody nebo individuálného zla.

Třeba Sofoklova Antigona jednala z posvátného závazku ke svému bratrovi, Kréon z povinnosti vůči obci, kterou Polyneikes zradil.

Dubček zradit musel, buď československé národy nebo komunistické hnutí. Jeho vina nebyla individuální a neodsuzuji ho.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antická tragédie Pražského jara Sobota, 25.Srpna 2018, 13:29:45

Ano, pan Kubička má vlastně zcela pravdu v tom, že to dilema aktérů "Pražského jara" mělo nakonec charakter pravé antické tragédie. Kdy tedy stojí jeden - o sobě zcela legitimní - princip proti druhému, stejně tak legitimnímu. Kdy tedy neexistuje jedno jediné "správné" východisko; ať se udělá cokoli, vždy na tom bude něco špatně, a jednající hrdina vždy podlehne, ať tak či onak.

Potud tedy dobře; jenže to byl Hegel, který dokázal vykročit za tuto zdánlivou bezvýchodnost takovýchto střetů jednotlivých hodnot a principů, a který ukázal, že tento zdánlivě neřešitelný střet ve skutečnosti sám sebou ukazuje někam dále a výše.

A že tento střet je neřešitelný jenom v této bezprostřední rovině, jenom na tomto - nedokonalém - stupni vývoje (objektivního) ducha, a tedy vývoje lidské společnosti. Jak napsal Hegel, "hrdinové sice zmírají a propadají šílenství, ale sama idea, očištěná od nedokonalosti a podmíněnosti svých izolovaných momentů, stoupá vzhůru k novým horizontům".

Ano, to dilema reformního procesu Pražského jara bylo jako takové skutečně neřešitelné; protože t e h d e j š í idea komunismu byla stejně tak abstraktní (a tedy nedokonalá), jako je abstraktní idea liberalistické, ryze individuální svobody.

Ano, Dubček (pokud bychom celý ten proces chtěli personifikovat) stál před naprosto neřešitelným dilematem: buďto zradit ideu komunismu (tedy materiální lidské svobody), anebo zradit národ, v jeho svobodě bezprostředně politické, v jeho státní suverenitě.

Toto dilema bylo tedy objektivně neřešitelné; ale jeho pozitivním momentem je právě schopnost uvědomit si, že o b ě stránky tohoto dilematu, tohoto střetu byly jenom omezené, stejně tak jako obě měly svou dílčí pravdu.

A že tedy jediným pravým řešením, a jediným skutečným východiskem je překonat omezenost obojího, a ty dílčí pravdy obou stran syntetizovat v jednu jedinou pravdu komplexní, celistvou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co měl udělat Dubček? Sobota, 25.Srpna 2018, 14:07:3

Ale vraťme se ještě k té čistě osobní otázce, jakou míru zavinění respektive osobního selhání nesou protagonisté Pražského jara, jmenovitě pak Dubček. Co mohl - a tedy měl - Dubček udělat jinak, než co udělal?

Tady je rozhodující, jaká kritéria na jeho osobu budeme klást. Pan Kubička sám uvádí, že r e á l n ě Dubček zřejmě vůbec nemohl jednat nějak jinak, než jak jednal; nicméně i tak mu toto jeho jednání klade za vinu.

Já sám jsem svého času při podobné příležitosti napsal, že Dubčekovi nekladu na vinu, že podepsal moskevskou kapitulaci; tato odpovídala reálnému stavu věcí, a i mnohem silnější a větší národy musely v okamžiku nevyhnutelné porážky ten dokument vlastní kapitulace podepsat. Ale vytýkal jsem Dubčekovi, že po svém návratu nedokázal být pravým státníkem, který by v těžké situaci dokázal vést svůj národ. Který by mu zcela jasně řekl: "Ano, jsme mocensky poraženi. Ale teď bude záležet na každém z nás, na statečnosti a vytrvalosti každého z nás, jestli budeme poraženi i mravně a vnitřně, anebo jestli si dokážeme uchovat svou vnitřní převahu nad cizí mocí!"

Bylo možno od Dubčeka reálně možno očekávat, že taková slova k národu pronese? Namísto jeho trapně rozpačitého lavírování, kdy lidu předstíral, že se vlastně tak moc nestalo, že obrodný proces bude pokračovat, jenom za "trochu obtížnějších" podmínek?

Jak už bylo řečeno, všechno je otázka kritérií. Z hlediska absolutního, z hlediska jakési transcendentální mravnosti samozřejmě Dubček byl povinen takovýto jasný a rozhodný postoj zaujmout - ve jménu "svého" národa, který byl v tu chvíli zbaven svého zcela fundamentálního práva na svobodnou existenci.

Jenže - lidé jen velmi zřídka mohou jednat jako ryze transcendentální, éterické bytosti bez jakéhokoli reálného životního kontextu.

Pan Kubička uvádí, že Dubček se nemohl zbavit svých vazeb na svět komunismu. To je ovšem pravda; jenže abychom byli k Dubčekovi opravdu spravedliví, musíme se blíže podívat na to, jakého konkrétního charakteru tyto vazby byly.

Samozřejmě, z dnešního hlediska je to velice snadné, celé komunistické hnutí zavrhnout jako omylné, které nakonec nepřineslo nic jiného nežli násilí a útlak. Jenže - tehdy byla situace opravdu ještě o hodně jiná, to byli většinou lidé kteří ještě zažili První republiku, tedy kapitalismus, mnozí ještě i Velkou hospodářskou krizi, s celou její masovou nezaměstnaností, s "žebračenkami", s celým tímto člověka nedůstojným způsobem existence. Kdy se idea komunismu mohla opravdu ještě legitimně jevit reálnou nadějí, osvobozením pro široké vrstvy pracujícího obyvatelstva.

To za prvé; a za druhé je nutno si uvědomit ještě jednu věc: vlastně všichni protagonisté Pražského jara ještě zažili druhou světovou válku. A tedy německou okupaci, kde se nejednalo o ty či ony ideové střety, ne o nějakou svobodu slova a svobodu projevu, nýbrž o naprosto zásadní, holé národní přežití. A v jejich očích to byl právě Sovětský svaz, který tehdy náš národ (naše národy) od toho naprostého zániku zachránil.

A Dubček sám (a o tom se obecně jenom velice málo ví) svého času bojoval ve Slovenském národním povstání, a byl v těchto bojích dvakrát zraněn. A jeho otec - ten v tomto povstání dokonce ztratil život.

Takže tohle všechno byly ty zcela reálné životní zážitky a motivy, které tehdejší československé komunisty natolik niterně svazovaly s komunistickým hnutím obecně, a se Sovětským svazem obzvlášť. A právě proto byla ta situace pro Dubčeka natolik neřešitelná a natolik osobně krutá, protože do ní byl uvržen právě těmi, kterým on do té chvíle ze všeho nejvíce věřil, s kterými se cítil být doslova členem jedné velké společné rodiny.

Takže všechno tohle je nutno vzít v úvahu, pokud chceme posuzovat (a případně soudit), jak se měl či neměl Dubček zachovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dokonavá, či nedokonavá normalizace? Sobota, 25.Srpna 2018, 14:19:48

Já nemohu nijak mluvit za J. Šabatu; ale musím přiznat, že argumentace pana Šimsy je mi zcela nesrozumitelná.

J. Patočka neudělal nic jiného, než že konstatoval, že národ se za podmínek polistopadového kapitalismu stejně tak vnitřně "normalizoval", tedy pasivně podvolil, jako tomu učinil za dob husákovské restaurace byrokratického socialismu.

Stejně jako tehdy národ jakékoli vyšší hodnoty a principy vyměnil za pohodlnost osobního života a lákadla konzumu. Jaký to má mít smysl tady ještě žonglovat s nějakými slovesnými vidy "dokonavosti" či "nedokonavosti"?

Naprostá většina národa se ve vztahu k současně vládnoucímu kapitalismu a jeho pahodnotám "normalizovala", podřídila se mu, a neklade mu naprosto žádný odpor. Je to sice trvalý stav (tedy v daném ohledu vid nedokonavý); ale proces k tomuto stavu vedoucí byl už ukončen a završen, stejně jako za Husáka (a tedy vid dokonavý).

A nedělejme si iluze, že z tohoto marasmu vybředneme jakýmsi "prohlédnutím zdravého jádra národa". Není v co doufat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

K "antické tragédii" Sobota, 25.Srpna 2018, 17:40:33

Zradit buď národ nebo komunismus?
Teoreticky by to podle marxismu neměl být problém. Už Marx tvrdil, že proletář nemá vlast, jenom své okovy. Původně se totiž předpokládalo, že proletář je otrok, který se chce svých okovů zbavit.
Dubček ovšem žádný otrok nebyl. I když možná byl dělnického původu. Ale de facto byl vysokým úředníkem.
Ve skutečnosti komunistické hnutí skončilo už mnohem mnohem dřív.

Petrasek Milan - penzista

Jednou z pahodnot kapitalistické tragédie je Sobota, 25.Srpna 2018, 18:10:19

nepokrytá válka proti přírodě, kterou vede nejen Donald Trump a pravice, ale i veškerý neoliberální centrismus establishmentu demokratických stran, která na ekologickou krizi navrhuje vlažná „řešení na základě trhu".
Viz Alarm - Cestu k ochraně klimatu nám nezkřížila „lidská přirozenost“, ale kapitalismus - .Naomi Klein.

Petrasek Milan - penzista

N.K. připomíná to, co bylo vloženo do kolébky sametové revoluce 1989 Sobota, 25.Srpna 2018, 18:27:43

„Kroky nutné pro snížení emisí jsme nepodnikli proto, že by byly v podstatném rozporu s deregulovaným kapitalismem, tedy vládnoucí ideologií celého období, v němž se snažíme najít cestu z této krize. Uvízli jsme, protože úkony, které by nám daly nejlepší vyhlídky na to, odvrátit katastrofu – a šly by k duhu valné většině –, představují velikou hrozbu pro elitní menšinu, jež pevně svírá naši ekonomiku, politické procesy a většinu našich médií. Tento problém by možná nebyl nepřekonatelný, kdyby se byl v dějinách objevil jindy. Naším velkým společným neštěstím bylo, že vědecká komunita provedla svou rozhodnou diagnózu klimatické hrozby právě ve chvíli, kdy politická, kulturní a intelektuální moc těchto elit byla největší od dvacátých let. Vlády a vědci začali vést vážné hovory o radikálních omezeních emisí skleníkových plynů v roce 1988 – přesně v roce, který se plně spustil proces zvaný ‚globalizace‘.“

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Dubček byl prvním normalizátorem Sobota, 25.Srpna 2018, 19:07:36

21. srpna 1969 poslal na lidi v ulicích československé policajty, nechal je stříkat československými policejními stříkačkami, a bít československými policejními pendreky.

Měl pak skutečně hroší kůži, že se v r. 1989 ještě vůbec ukazoval na veřejnosti, a chtěl dělat ještě další kariéru ve velké politice.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hajkové Sobota, 25.Srpna 2018, 19:13:50

V roce 1968 určitě nebylo dilema "zradit národ nebo komunismus".
Reformátoři se snažili docela upřímně zachránit jakoukoliv šanci, která podle nich ještě zbývala komunismu -- tedy uskutečnění radikální emancipace ve vazbě na proletářskou revolucí, která započala roku 1917. V roce 1968 bylo možné provést zradu jen ve prospěch byrokratické despocie a jejích velmocenskýh zájmů, nikoli ve prospěch komunismu.

Petrasek Milan - penzista

A Chomsky podotýká Sobota, 25.Srpna 2018, 19:39:53

Naší bezohlednou honbou za mocí jsme nechaly vzklíčit fundamentálním rizikům, pro které jsme obětovali i demokracii.

Ivo Horák - Praha 3

"Můj" Dubček po 50 letech Neděle, 26.Srpna 2018, 12:01:49

Chtěl bych se ještě vrátit a vyjádřit k prvnímu odstavci příspěvku pana Kubičky z 24. srpna (13:21:57). Ač souhlasím s tím, že Dubček měl silný vztah k SSSR, jak konstatoval pan Poláček, přece musím poukázat na to, že od centra a etalonu komunistického pravověří se postupně odchylovali v celé řadě zemí, kde odvozený systém zvítězil. Museli k tomu ovšem mít aspoň minimum podmínek. Mao Ce-tung to měl celkem jednoduché, Tito těžší a Ceausescu už hodně obtížné. Věrností nevynikli ani komunisté v Albánii a (v neposlední řadě) roku 1956 v Maďarsku. Jestliže naopak zachovávali věrnost v NDR, Polsku a Bulharsku, mělo to celkem konkrétní příčiny. Československo mělo nadprůměrné důvody jak pro opatrnost, tak pro směřování k zásadním autonomním reformám. A tak se roku 1968 i dělo. Kdovíjakou Dubčekovu loajalitu a přičinlivost vůči komunistickému centru, SSSR, před 21. srpnem vyvrací nakonec sama intervence, a hovořit o ni poté není rovněž právě nejtrefnější popis situace (nakonec o tom v zásadě svědčí i Dubčekův pozdější politický osud).

S panem Kubičkou souhlasím v tom, že (také) roku 1968 byli lidé u nás uzavřeni, jak to formuloval, ve společenských „bublinách“. Od zabírání rodinných majetků uplynula stěží dvě desetiletí a postižení, či jejich potomci by o restituce časem, resp. za příhodných podmínek, nepokrytě usilovali. Do intervence však byla velká většina obyvatel s vývojem spokojena, lidi spojovaly naděje, které do společenského pohybu vkládali. Nejen státníkům bylo přitom jasné, do jaké části světa naše země patří. Lze tedy stěží říci, že Dubček musel nekomunistickou veřejnost zklamat, natož zradit. Platí to maximálně podmíněně, pro futuro, a vlastně ani to ne, už proto, že ve funkcích se politici střídají a je nejlépe, když každý jde jen svůj kus cesty. Zrazeni a ohroženi se mohli nejspíš cítit (a také se cítili!) stalinisté. (Negativní postoj k obnově sociální demokracie nebo ke KAN Kriegela či Smrkovského je třeba vidět v náležitých politických souvislostech.)

A. Dubček byl přísně vzato reprezentantem pouze skoro dvou milionů komunistů. Reálně však reprezentoval lidi autentičtěji než kterýkoli z dnešních státníků. Čímž neříkám, že k tomu měl vskutku komplexní předpoklady, ale tak tomu často v dějinách bývá.

Vracím se na závěr k té své myšlence, že z diskusí o Dubčekovi, podobně jako Benešovi a Havlovi, bývá dosud zřetelně cítit, jak velkou naději jsme v klíčové osobnosti kdysi vkládali, takže jim ještě dnes posmrtně vyčítáme to i ono (a jsme „po bitvě generály“). Stěží mohli splnit naše očekávání. Naproti tomu od dnešních, demokratičtěji zvolených, představitelů nečekáme celkem skoro nic, setrváváme v politické letargii, příp. vyzdvihujeme „reálnou“ demokracii, a orientujeme se na své soukromé cíle a příjemnosti. Jako v sedmdesátých letech. Jako za normalizace.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sepětí se SSSR Neděle, 26.Srpna 2018, 12:42:43

Já začnu napřed tím co psal pan Horák. Já sám jsem už uvedl, že jednou z hlavních příčin hlubokého sepětí tehdejších našich komunistických představitelů se SSSR byla nejen spojitost ideová (boj za zřízení světa bez vykořisťování), nýbrž navíc i klíčová úloha SSSR při zachránění českého národa před totálním zničením ze strany německého živlu.

K tomu je nutno ještě připojit: v šedesátých létech byla nejen ta vzpomínka na válečné události ještě velmi živá, ale navíc zde stále přetrvávaly velmi silné obavy z toho, že to německé nebezpečí by mohlo opět vyvstat.

Z našeho dnešního pohledu se to zdá být nesmyslné, dnešní Německo je se vší samozřejmostí demokratický stát, pevně integrovaný do politických i vojenských struktur demokratického Západu. Jenže - tehdy bylo v Německu opravdu ještě velice silné, a velice hlasité sudetoněmecké hnutí, hlasy revanšismu, žádání práva na návrat. A navíc: tehdejší (západní) Německo bylo sice demokratické, ale - to se nedá nic dělat - do německých poválečných státních i vojenských struktur proniklo velice mnoho takových, kteří za sebou měli příslušnou kariéru v Hitlerově "Reichu".

Zkrátka: v té době existovala opravdu ještě velice silná obava z Německa a jeho nároků na české území; a to byl další, a velice silný důvod pro to, že žádný odpovědný československý politik nemohl žádat nějaký zásadní rozchod se Sovětským svazem. Ten byl stále pociťován jako nejvyšší garance proti německému nebezpečí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zradit národ, nebo komunismus? Neděle, 26.Srpna 2018, 13:28:53

Ano, paní Hájková, to bylo tehdy pro protagonisty Pražského jara opravdu obrovské dilema; ale ve skutečnosti to celé bylo ještě mnohem složitější a propletenější.

Pan Profant k tomu uvádí, že tehdy už fakticky vůbec nebylo objektivně možno "zradit komunismus", nýbrž že "v roce 1968 bylo možné provést zradu jen ve prospěch byrokratické despocie a jejích velmocenských zájmů, nikoli ve prospěch komunismu".

To je sice objektivně pravda; jenže tohle víme my dnes; ale tehdy to právě ještě zdaleka tak jasné nebylo. Tehdy se to, co se nám dnes jeví být už jenom falešným, obludným molochem totalitního režimu, to se tehdy opravdu většinou jevilo být stále ještě v p r i n c i p u socialismem, i když třeba socialismem "deformovaným", respektive "byrokratickým". Připomeňme si například, že ještě i Trockij ve své knize "Zrazená revoluce" sice nenechá nit suchou na tyranském stalinském režimu, ale stále ještě zcela odmítá názor, že by se tu obnovila třídní, vykořisťovatelská společnost - neboť přece i nadále veškeré produkční prostředky jsou ve "všelidovém vlastnictví".

A musím přiznat, že i já sám jsem ještě v sedmdesátých letech věřil tomu, že se jedná o socialismus - a že postačí jenom vypráskat všechny ty Husáky a Biľaky a celou tu bandu prosovětských satrapů, a že se pak s naprostou samozřejmostí obnoví ten demokratický socialismus z roku osmašedesátého.

Právě tohle bylo pro československé reformisty natolik trýznivé: že oni bojovali za opravdu humánní socialismus, a přitom jim ze strany nejvyššího představitele komunistického hnutí, Sovětského svazu, bylo neustále předhazováno, že prý "zrazují socialismus"! Kdyby si oni tehdy dokázali jasně uvědomit, že jsou to naopak ti sovětští (a ostatní východoevropští) mocipáni, kteří už dávno zradili všechno co je na socialismu autentické a pravdivé, pak by byla jejich pozice daleko lepší. To by pak se k nim mohli stavět jako k nepřátelům - a to je nakonec mnohem jednodušší. Takhle ale museli neustále svádět těžké vnitřní boje mezi svou zavázaností demokratickému socialismu na straně jedné, a svou příslušností k "táboru socialismu" na straně druhé.

-------------------------------------------

Co se pak toho týče, že "proletář nemá vlast" - i tady je celá záležitost velice složitá. Právě v tomto směru je (především ze strany antikomunistické pravice) celé dění roku osmašedesátého zkracováno a redukováno jenom na ten čirý akt (sovětské) okupace. Čili ztráty národní suverenity.

A přitom: fakticky se v tu chvíli opravdu vůbec nejednalo o to, že by samotný n á r o d byl nějakým způsobem ohrožen! Cílem sovětské okupace opravdu v žádném ohledu nebylo (na rozdíl od okupace německé) nějakým způsobem utlačit, či dokonce zničit samotný národ (respektive národy, český a slovenský). Tady se jednalo opravdu "jenom" o čistě ideologickou záležitost. Kdy navíc - a to se nedá nic dělat - ty síly reakce opravdu byly přesvědčeny (a to navíc plným právem), že v Československu skutečně je ohrožen socialismus, a že je tedy jak plným morálním právem, tak ale i vysloveně morální povinností poskytnout pomoc československému "pracujícímu lidu", aby neupadl do spárů kontrarevoluce.

Takže jak řečeno tehdy byla situace opravdu krajně složitá a nepřehledná, a bylo tu několik různých frakcí z nichž každá byla - ze svého stanoviska zcela oprávněně - přesvědčena, že je to právě ten druhý, kdo "zrazuje".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dilema ekologie Neděle, 26.Srpna 2018, 13:41:36

Pane Petrasku, to tvrzení Naomi Kleinové o tom, že nezbytná opatření pro snížení emisí je výhradně vinou "elit ovládajících globalizovaný svět kapitalismu" mohu velice snadno vyvrátit tím, že zrovna teď jsem v Rudém právu z prosince roku 1967 četl o tom, že v Brazílii se konala velká mezinárodní konference, na které jeden vědec zcela jednoznačně předpověděl ekologickou katastrofu ke které dojde, jestliže lidstvo nezačne omezovat množství jím vypouštěných emisí. Takže - o tomto nebezpečí lidstvo vědělo nejpozději už v roce 1967 - čili celá dvě desetiletí před rokem 1988, který N. Klein uvádí jako počátek globalizace, a zároveň počátek ekologického hnutí.

To svalování veškeré viny za veškerou špatnost na tomto světě jenom a pouze na mezinárodní koncerny - to je naprosto klasický trik levičáků, kteří se tímto způsobem velice lacině a pohodlně vyhýbají tomu, aby se nějak museli vyrovnat se skutečností, že je to č l o v ě k s á m, který svou hltavostí požírá a ničí tento svět.

Ano, ten kapitalismus a ty mezinárodní koncerny, ty tuto "přirozenou" hltavost a žravost tvora jménem "homo sapiens" ještě urychlují a zesilují; ale v žádném případě není pravdou, že ony by byly její primární příčinou. Kdyby lidé přestali hltat, kdyby se přestali honit za prázdným a tupým konzumem - pak by proti tomu ani ty mezinárodní koncerny nic nezmohly.

Jenže, ono je vždycky mnohem jednodušší (a efektnější) vést ideovou válku proti nadnárodním koncernům, nežli zkoušet změnit samotného člověka.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Podpora Dubčeka Neděle, 26.Srpna 2018, 14:00:11

O Dubčekovi mluvím jako o pars pro toto a myslím reformní komunisty, jeho osoba není z mého pohledu tak důležitá.

U podpory veřejností vždy záleží na tom, proti komu ta podpora je a jaké jsou alternativy.

Lidé Dubčeka podporovali proti stranickým konzervativcům a alternativa podporovat někoho jiného, třeba nějakého nekomunistu, neexistovala.

Winston Churchill byl za války autentický reprezentantem Britů proti Německu, ale po válce ho ve volbách prot Labour většjna nepodpořila.

Pražské jaro trvalo přiliš krátce na to, aby se vytvořilo veřejné mínění. Komunisté si mysleli, že je podporuje celý národ, těžko říct, zda by se to potvrdilo, kdyby diskuse pokračovala, vraceli se emigranti,aktivizovali ve větší míře sokolové, skauti, věřící.

V roce 1989 byla KSČ dost překvapena tím, jak malou podporu má. Tvrdí se také, že tehdy lidé nebyli proti socialismu, no ale ale být proti socialismu se nesmělo a ve volbách si lidé potom kapitalismus odhlasovali.

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Poláčku i elity jsou v područí aktuálních dispozic. Neděle, 26.Srpna 2018, 17:43:22

Obranný systém jedince v současné globální společnosti přejímá dispozice nového modelu. Namísto odstraňování negativit represivním dozorem tak zaujímá diferencovaný postoj a postupuje zdůrazňováním positivit. Disciplinovanost doposud prosazovaná nátlakem „muset vykonat“, ustoupila disciplinovanosti vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“. Takováto dispozice přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace. Je založena na vypjaté vůli jedince po pozitivním výkonu, na tzv. agresivním pozitivismu. Ve vědomí jedince se tak stává nepřítelem pouze vlastní nervová konstituce.
Jde o duchadoby, který neurvalost kapitalismu a nenasytnou víru v kapitalismus jen prohlubuje .....bych dodal.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 26.Srpna 2018, 17:47:44

Nemáte pravdu, to o byrokratické diktatuře a velmocenských zájmech jsme tehdy věděli stejně dobře jako to víme (nebo nevíme) dnes. Už mě diskuse o šedesátem osmem vyprovokovala k tomu, abych přeložil stať přesvědčeného komunisty Ernsta Fischera a dodal k ni základní životopisná data. Vypadalo by to stejně, kdybych přeložil výňatky z příslušného čísla Praxis, z prohlášení Komunistické strany Itálie atd. A vypadá by to stejně, kdybych udělal výbor z československých komunistů: Kundery, Kosíka, Vaculíka, Šimečky, Goldstückera, LIehma etc., etc. ( a klidně můžete začít IV. sjezdem spisovatelů z roku 1967, není třeba chodit až do šedesátého osmého).
Jistě, mluvím o komunistických intelektuálech, nikoli o "soudruzích od soustruhů", ale to už tak bývá, že identitu hnutí definují jeho intelektuálové.
Obecně mohl krom intelektuálů zradit (a zradil) Husák, mohl zradit (a nezradil) Kriegel, Dubček nebo Mlynář -- protože ti byli komunisté, nejsem si ale jist, zda mohl komunismus zradit takový Bilak, který byl funkcionář byrokratické diktatury, aler nikdy nebyl komunista. an nevěděl, co to je.

Petrasek Milan - penzista

Abychom z paní Kleinové nečinili nepozoru Neděle, 26.Srpna 2018, 17:55:39

...nepokrytou válku přírodě nadále vede jak Donald Trump, tak i neoliberální centrismus establishmentu demokratické strany, která na ekologickou krizi navrhuje vlažná „řešení na základě trhu".....
a rok 89 považuje za proces završující konzervativní revoluci a tím i ekologickou krizi...bych dodal.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Rozumíte někdo motivaci Neděle, 26.Srpna 2018, 19:13:28

off-topic trollení pana Petráska?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Muset a smět Pondělí, 27.Srpna 2018, 11:41:5

Tedy, pane Petrasku, já bych byl především dost hodně opatrný s tím, že dnes bychom ohledně dané motivace (především té negativní, tedy toho "muset" spojeného s dohledem) vstupovali opravdu do zásadně jiné éry, nežli byly ty předchozí.

Samozřejmě, ve srovnání s érou feudalismu a povinné roboty, kdy odpovídající pracovní výkon z těch takto nuceně nasazených nevolníků musel vydolovat svým bičem feudálův dráb jsou dnešní pracovně-právní poměry podstatně uvolněnější, ve prospěch pracovníka.

Na straně druhé, kdo kdy byl osobně zapojen do produkčního procesu za podmínek i toho relativně humánního současného kapitalismu, ten ví z vlastní zkušenosti, že to "muset" je i zde přítomno stále velice naléhavě, v každém případě mnohem naléhavěji nežli za časů v tomto směru vlastně velice pohodového socialismu.

Já jsem v minulosti napsal už několikrát, že jedinečná výkonnost kapitalismu (a tedy i toho současného) spočívá v tom, že vlastně geniálním způsobem kombinuje motivaci negativní a motivaci pozitivní. (Tedy to "muset" s tím "smět".) Na jedné straně tomu, kdo by nepodával vyžadovaný výkon, hrozí ne snad přímo smrt hladem, ale v každém případě pád na samé dno společenské hierarchie a sociálního uznání. A na straně druhé má tento kapitalismus svou obrovskou nabídkou konzumního zboží nekonečný rezervoár lákadel, které naprostou většinu účastníků produkčního procesu žene k maximalizaci svého vlastního výkonu. V tomto smyslu je pak skutečně každý svým vlastním drábem. A to nakonec mnohem účinnějším, nežli byl ten dráb středověký; ten nakonec nemohl být se svým bičem všude, zatímco své vlastní posedlosti po větším bohatství a vyšším konzumu uniknout nelze.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Socialismus a forma vlastnictví Pondělí, 27.Srpna 2018, 12:02:28

No právě, pane Profante, sám potvrzujete má slova: tehdy se vědělo tom z b y r o k r a t i z o v a n é m socialismu; ale stále se to ještě obecně považovalo za socialismus, byť i zdeformovaný. A právě proto se podnikl ten pokus tyto deformace napravit, a vrátit socialismus jeho původnímu smyslu.

Samozřejmě, byly tu už určité hloubkové analýzy onoho systému, které dávaly tušit že to ve skutečnosti žádný socialismus není. Byla tu Djilasova "Nová třída", byl zde i stejným způsobem zaměřený elaborát Kuroně a Modzelewskiho.

Ale: za prvé, kolika lidem byla tehdy (v osmašedesátém) vůbec známa tato díla (u nás samozřejmě zakázaná); a za druhé, i tomu kdo je znal se mohla svou převratností zdát asi až příliš smělá - totiž ve smyslu teoretickém.

Ten tehdejší socialismus totiž svou existenci stavěl na jednom zcela základním lidském instinktu, totiž na vlastnickém pudu. Ten pocit "tohle je mé, a tohle patří někomu jinému" je jedno ze zcela základních rozlišování, které si každý člověk (a vlastně každý vyšší tvor) ve svém životě musí velice rychle osvojit.

A socialismus lidem říkal: Všechny produkční prostředky, všechno bohatství této země od této chvíle nepatří hrstce soukromých vlastníků, kapitalistů - nýbrž n á m v š e m!!"

Právě v tomto "všechno patří nám všem" byla velká síla socialismu; a ono to opravdu nebylo vůbec lehké dokázat si uvědomit, že s t á t n í vlastnictví je něco principiálně jiného, nežli vlastnictví společenské. Dnes je nám toto vědomí už celkem samozřejmé; ale tehdy tomu tak u většiny lidí opravdu nebylo.

A tak dokonce i pro natolik primitivně strukturované osobnosti jako dejme tomu Vasil B. bylo jasné, že zruší-li se státní vlastnictví, pak tím automaticky budou zničeny i ty poslední formální znaky jakéhokoli socialismu. A jak už bylo v průběhu diskusí opakovaně uvedeno, celý ten reformní proces by v oblasti ekonomiky nevyhnutelně vyústil v restauraci soukromého vlastnictví, tedy kapitalismu, ať navenek v jakémkoli balení.

Takže pokud bychom zůstali u té definice, že ten tehdejší socialismus splňoval na jedné straně sice pouze f o r m á l n í znaky socialismu (tedy právě tím pouze státním, nikoli pravým všelidovým vlastnictvím), ale že na straně druhé tu přece jenom byly dány a l e s p o ň ty formální znaky socialismu - pak je nepochybné že i ti největší dogmatici měli pravdu v tom, že reformní proces směřoval k tomu, že zde nakonec bude odstraněn i ten formální socialismus. A v tomto smyslu tedy i tito dogmatici měli svou určitou část pravdy, že progresivisté sice nechtějí, ale fakticky provozují "zradu na socialismu".

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 27.Srpna 2018, 15:51:34

Kosík, K., Naše nynější krize. In: týž, Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1993

Analýza, která je v odkazovaných článcích z LL (březen -- květen 1968) provedena, jde záběrem dál než ta poněkud prinmitivní Djilasova. Problém nebyl v tom, zda se starat o zájmy byrokratické diktatury, ale zde je možné provést "druhou revoluci" (Fischer, Marcuse) nebo zásadní prohloubení revoluce radikální reformou (Kosík, Kundera) -- rozdíl terminologie jde na účet autocenzuře československých autorů, kteří brali zřetel na sovětský Damoklův tank -- tedy provést politickou revoluci, která se odehraje z nekapitalistické výchozí situace a změní státní vlastnictví výrobních prostředků v socialistické společné vlastnictví a diktaturu stranické byrokracie v demokracii rad.

Zůstat u definice těch, kteří buď zradili vlastní smysl socialismu (emancipaci) nebo se jim prostě nedostávalo schopnosti podobný cíl vůbec myslet -- a potom kacéřovat ty, kteří pro tento cíl často už jednou nasazovali život (Kriegl, Fischer, Dubček atd.) a kteří vědomě riskovali se znalostí toho, jak se umí sovětská byrokracie mstít... nejsem a nikdy jsem nebyl komunista, ale kromě logické a historické neobhajitelnosti podobného postoje ho považuji za nepřijatelný i morálně.
Nevěřím v možnost demokracie rad a ve vytvoření konkrétní totality, ve které se harmonicky uskutečňuje každý jednotlivec, ale byla to velká a krásná utopie.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Normalizace bez ohledu na tanky Pondělí, 27.Srpna 2018, 18:33:20

Podle pana Kubičky Dubček zklamat národ musel, protože byl představitelem komunistické strany, ne státu. A bylo chybou veřejnosti očekávat, že se bude chovat jinak, než šéf strany podřízené Moskvě.

Podle mě však selhal i jako komunista i jako hlava státu, kterou tehdy fakticky byl. Do té doby mohli všichni komunisté stále věřit, že jejich strany přece jen nejsou plně závislé na velmocenské politice Sovětského svazu. Postoj západních komunistů po okupaci v ČSSR byl jednoznačně signifikantní.

Dubček jako šéf strany byl skutečnou hlavou státu, jeho postavení v sobě skrývalo mnohé aspekty prezidentské i premiérské funkce tak, jak je známe z dnešních i dřívějších liberálních demokracií.

Problém Dubčeka a dalších členů vedení ČSSR, zde je Dubček skutečně "pars pro toto", nebyl podpis Moskevského protokolu, ale to, že nedokázali jeho podpis lidem vysvětlit s důvěrou v určitou částečnou nadějí do budoucna a že zůstali ve svém světě iluzí. Oproti tomu třeba Imre Nagy v roce 1956 se v určitou chvíli rozhodl jasně postavit na stranu veřejnosti, kontrarevoluce nekontrarevoluce, a pak již vše nesl se všemi důsledky. Nagy i Kádár své role zvládli tak, že Maďaři z nich mohli v dalších generacích profitovat, na rozdíl od Dubčeka a Husáka. Ani Poláci se po roce 1981 nenechali zlomit jak Čechoslováci po roce 1968, i přes to, že proti nim zasáhly vlastní vojska, nikoli Sověti.

Problém normalizace je ryze český (Slováci z něj totiž díky federalizaci a pokračující industrializaci "kádárovsky" profitovali), nezávislý na tom, zda tu byla cizí vojska či nikoli. Komunisté zvolili na první pohled nelogický název "normalizace", který rovněž nemám rád. Ale vystihuje v podstatě zároveň ten návrat k tradičnímu českému zbavení se zodpovědnosti a únik do světa iluzí ("kdyby nepřijely tanky", "nezradili nás v Mnichově, na Jaltě", "kdybychom neprohráli na Bílé hoře" apod.).

I reakce pana Šimsy na tento článek jen opakovaně vyjadřuje onu úzkost z toho, že diktaturu nemáme téměř třicet let, sovětská vojska taktéž, ale normalizace neskončila. Tedy jsme za ni zodpovědni. A reflexe stále neukončené normalizace zde nesprávně působí jako "flinta hozená do žita", tedy stálé odmítání zodpovědnosti za náš úděl.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Podobný článek Karla Dolejšího Pondělí, 27.Srpna 2018, 19:27:48

https://blisty.cz/art/92309-srpnovy-mytus-aneb-rukopisne-boje-2-0.html

Karel Dolejší: "Asymetrická modernizace české společnosti s přehnaným důrazem na ideologii zakotvila v kolektivní mentalitě opakovaně vykazatelný sklon fatálně podceňovat mocenské faktory, zatímco jsou soustavně přeceňovány rétorika a propaganda."

"Nehledě na sebedramatizaci "nejskromnějšího národa na světě", který se už padesát let zuřivě ohání okřídlenou formulací: "Tak jako já ještě nikdo přes držku nedostal." "

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.