Chci přispět X

Probuzení Moravy během československého jara

20. května uplynulo přesně padesát let od chvíle, kdy významné osobnosti moravského akademického a vědeckého prostředí založily první politickou organizaci, která usilovala o obnovení moravské a moravsko-slezské samosprávy: Společnost pro Moravu a Slezsko (SMS).

V jarním ovzduší roku 1968, kdy obrodný proces v KSČ vyvolal proces změn v celé tehdejší československé společnosti, vyvstala spontánní snaha o obnovu toho, co komunisté po Únoru 1948 násilně zrušili. Vedle Československé sociální demokracie, kterou zde připomněl svým článkem Karel Hrubý, se probouzely rovněž mládežnické organizace (Junák), tělovýchovné organizace (Sokol, Orel) a mnohé další.

Volání po obnově Země Moravskoslezské, kterou v roce 1948 zrušili komunisté po stalinsku jako „obtížně kontrolovatelnou“, se výrazně projevilo už v dubnu 1968. Patří sem prohlášení pracovníků Moravského muzea v Brně, novinářů z Jihomoravského i Severomoravského kraje na sjezdu v Olomouci, diskuse na Jihomoravském KV KSČ, vznik Přípravného výboru pro Slezsko v Opavě či obnovení Slezské národní rady v Ostravě.

Masové občanské hnutí za rehabilitaci moravské a slezské samosprávy, dnes bychom použili slovo iniciativa, vzniklo půlstoletí po zániku více než sedmisetletého Moravského markrabství a dvacet let po zrušení Země Moravskoslezské v rámci unitární Československé republiky. V jejím čele stanul rektor brněnské univerzity, rodák z hanáckých Morkovic profesor Theodor Martinec. Dalšími významnými osobnostmi Společnosti byli prorektor Vysokého učení technického docent Miroslav Nechleba, psycholog Boleslav Bárta nebo bývalý děkan právnické fakulty a spoluautor národně-socialistického předúnorového návrhu ústavy profesor Vladimír Kubeš.

Vtip_1968V roce 1968 měla Společnost pro Moravu a Slezsko neuvěřitelných 200 tisíc členů. Repro DR

Poslední jmenovaný již po válce navrhoval přeměnu Československa na federální stát po způsobu spolkových republik Německa a Rakouska. Od jara 1968 byl v rámci diskusí o federalizaci Československa členem odborné komise pro přípravu zákona o československé federaci. Stal se jasným oponentem Husákova konceptu dualistické česko-slovenské federace, kde slovenská menšina může vetovat rozhodnutí české většiny. Profesor Kubeš později realizovaný návrh na dvojfederaci označil za „hloupý a nedemokratický“.

Pozdější vývoj ukázal, že se nemýlil. Česko-slovenská dvojfederace byla udržitelná jen v rámci centralismu pod diktátem komunistické strany, ale v demokratických poměrech se brzy stala zcela paralyzovanou. Návrh na dvojfederaci měl již ve svých základech podstatně obsažen prvek vlastního rozkladu. Sám Kubeš v roce 1968 ve svém materiálu napsal: „Dualistická koncepce posiluje latentní konflikty. Místo aby je uvolňovala, vytváří pro jejich zostřování značné předpoklady. Je nebezpečí, že stát takto uspořádaný bude po čase prožívat větší krizi.“ (Trojdílné uspořádání státu, Index, Brno, srpen 1968, s. 4).

Naopak Kubešův protinávrh, který podporovala Společnost pro Moravu a Slezsko, počítal s federací tří republik, tří spolkových zemí (Republiky české, moravskoslezské a slovenské), kdy by byl stanoven jednotný podíl republikových odvodů do federálního rozpočtu. Státoprávně by se jednalo o „federaci zezdola“. Kompetence federace by byly taxativně vymezeny, stejně jako společné kompetence federace a jednotlivých republik. Zbytek kompetencí by náležel suverénním a autonomním republikám, které by byly základními kameny nového federálního státu a v jejichž rámci se počítalo rovněž s funkční okresní správou a místní samosprávou.

Trojčlenná federace (dle latinské zásady „Tres faciunt collegium“) by se vyhnula nutnosti stanovit zákaz majorizace, tedy přehlasování slabšího člena federace ve federálních orgánech. Moravsko-slezská země by se mohla stát třetím, integrujícím členem federálního státu. Slovenská reprezentace bojující v té době za federalizaci však vycházela pouze z tehdejšího národního principu a vnímala návrh na trojfederaci jako převahu dvou „českých“ celků proti jednomu slovenskému. V takovém hodnocení však byly podceněny různé kulturní, historické a sociologické aspekty, které by mohly v případné trojfederaci naopak vést k častému souznění moravských a slovenských konzervativnějších postojů oproti postojům českým, více radikálnějším a liberálnějším.

Profesor Kubeš při obhajobě práva moravsko-slezského území být autonomním celkem vycházel z pěti principů regionů, pěti kritérií federalizace: 1. princip geografický (povodí řek, nížiny, hraniční vrchoviny a hornatiny); 2. princip ekonomický – propojenost, oddělenost a svébytnost moravskoslezských aglomerací a infrastruktury; 3. princip historický – postavení Moravy nebylo náhodné, vyplývalo z reálných životních podmínek a po staletí se dokázalo udržet; 4. princip kulturní - specifičnost Moravy a Slezska a nakonec 5. princip psychologický a sociologický – identifikace občanů s etnicko-sociální pospolitostí.

Zkušební kámen české politiky
V srpnu 1968 měla Společnost pro Moravu a Slezsko na dnešní dobu neuvěřitelných 200 tisíc členů a přes 600 místních a závodních organizací. Její deklarace a výzvy podporovaly i celé podniky, jako Vinařské závody Mikulov nebo Jihomoravské cukrovary Uherské Hradiště. Ve druhé polovině července iniciativu podpořil třeba celozávodní výbor KSČ ve Vítkovických železárnách v Ostravě.

Trojd_ln_uspo_d_n_st_tu_-_tituln_stranaKubešův návrh počítal s federací tří spolkových zemí: Republiky české, moravskoslezské a slovenské. Repro DR

Vzhledem k tomu, že se volání z Moravy a Slezska po autonomii až na výjimky nesetkalo v Praze s pochopením již před srpnovou invazí, nabízí se otázka, nakolik odmítnutí moravských decentralizačních snah souviselo s pražským centralismem. Podobný proces se totiž ještě jednou, a možná ještě výrazněji, opakoval po roce 1989, kdy snahy moravského hnutí o navrácení ukradené země ukončil pro změnu rozpad Československa.

Po zpackané reformě veřejné správy z konce 90. let jsme se nejen vrátili k nešťastným malým krajům gottwaldovského typu z let 1948–1960, ale zahodili jsme se zeměmi i osvědčené okresy. Okresy přitom bývají ve vyspělých demokraciích pilířem veřejné správy. Naše dnešní kraje nerespektují ani jedno z pěti kritérií profesora Kubeše. V rámci nich máme ještě pověřené městské úřady a městské úřady s rozšířenou působností, které neumějí rozlišit státní správu a samosprávu, stejně jako místní, okresní a krajskou působnost.

Ani po dalších padesáti letech český stát nedokázal spolehlivě vyřešit problém decentralizace. I když je dnes otázka Moravy více upozaděna, stále platí slova T. G. Masaryka: „…moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.