Obnova sociální demokracie v průběhu pražského jara
Karel HrubýPoslední předseda ČSSD v exilu připomíná etapu obnovování ČSSD a zdůrazňuje, jak je otázka zachování demokracie stále důležitá. Bude ji mít nynější ČSSD na paměti při úvahách o uzavření paktu s autoritářským hnutím ANO?
Před padesáti lety, 25. dubna 1968, se v žižkovské restauraci Na Chmelnici sešla asi stovka starých sociálních demokratů z celé republiky na poradě, na níž obnovili činnost sociálně demokratické strany, kterou komunisté v červnu 1948 zlikvidovali. Přestože z jejích 376 tisíc členů jich do KSČ přešlo v červnu pod vedením Zdeňka Fierlingera jen zhruba 40 tisíc, tedy jedna devítina, bylo podle halasné komunistické propagandy dosaženo „spojení dělnického hnutí“, ačkoli ve skutečnosti drtivá většina sociálních demokratů vstup do KSČ odmítla.
Na Chmelnici se sešli především staří členové strany, kteří v padesátých letech prošli komunistickými kriminály pro svůj odpor k diktatuře. Z minulé činnosti i ze společného pobytu v kriminále je spojovala pevná vzájemná důvěra. Byl zvolen přípravný výbor, který měl dvě větve. Pro případ dlouhodobého vývoje „pražského jara“, v němž se reformistickému křídlu komunistické strany ještě nepodařilo odstranit dědictví někdejší stalinistické policejní diktatury, byl ustaven výbor Masarykova sdružení demokratického socialismu (Zdeněk Bechyně, Karel Hrubý, Jaroslav Kohout, Jaroslav Krejčí a Zdeněk Peška).
Ten měl za úkol připravit program strany a získávat příznivce demokratického pojetí socialismu. Současně byl zvolen i přípravný výbor pro okamžité legální obnovení činnosti strany, jemuž stál v čele rovněž Zdeněk Bechyně jako koordinátor. Jeho členy byli: František Čoupek, Josef Munzar, Přemysl Janýr a Josef Veverka. Všichni zvolení měli za sebou dlouhá léta komunistického kriminálu, v nichž se osvědčila jejich věrnost straně a principům demokracie.
Pod vedením Zdeňka Bechyně byl navázán kontakt k předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému, který sám v padesátých letech jako komunistický funkcionář upadl do nemilosti a strávil čtyři roky ve vězení. Tam se také Smrkovský a Bechyně poznali. Podle Přemysla Janýra, který se později účastil jako člen delegace i dalších setkání s funkcionáři komunistické strany (popsal to po létech v knížce „Neznámá kapitola roku 1968“), reagoval Smrkovský kamarádsky.
Když ho Bechyně oslovil formálně jako předsedu NS, Smrkovský mu připomněl, že si v kriminále přece tykali a že snad té formálnosti není třeba. Ale Bechyně mu vysvětlil: já přicházím jako delegát příravného výboru sociální demokracie ohlásit obnovu činnosti strany, proto vážený pane předsedo... a pokračoval ve vší formálnosti ve výkladu svého sdělení. Smrkovský to pochopil a svému někdejšímu spoluvězni přislíbil, že bude informovat o záměru obnovy sociální demokracie politbyro KSČ, jehož byl rovněž sám členem. Ale vyslovil také hned obavy, že tím bude narušen vývoj v takzvaném obrodném procesu, jímž KSČ tehdy procházela a kde reformisté ještě nemají vyhráno.
Nicméně koncem května se delegace sociálních demokratů skutečně setkala s členy předsednictva KSČ Smrkovským, Krieglem a Indrou, kteří iniciativu sociálních demokratů striktně odmítli. Přesto přípravný výbor pokračoval ve svém záměru. Podal ministerstvu vnitra žádost o registraci obnovené sociální demokracie a pořádal schůzky s občanstvem, kde o svém postupu informoval.
Myšlenka obnovy sociální demokracie se rychle šířila. Z krajů se hlásili noví a noví členové. Někdy koncem června nebo začátkem července vyšlo také prohlášení některých intelektuálů, aby se sociálním demokratům dala příležitost vysvětlit své stanovisko veřejnosti. To prohlášení podepsali známí lidé jako Václav Havel, Alexandr Kliment, Ivan Sviták, Václav Černý, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Jan Procházka, Josef Kemr a další.
Hnutí za obnovu dostávalo širší dynamiku. Začátkem července proto v Praze sociální demokraté z celé republiky uspořádali další konferenci, kde rozhodli, že přes obtíže, které ministerstvo vnitra legalizaci obnovy strany kladlo, přikročí k dalším organizačním krokům. Měl být zvolen ústřední výkonný výbor a zřízena krajská, případně i okresní organizační centra.
Když však vyvrcholila krize na poradách v Čierné a v Bratislavě, rozhodl se přípravný výbor po dohodě s Městským výborem KSČ v Praze, že svou činnost dočasně přeruší, aby Dubčekovi a jeho doprovodu neztěžoval jednání s Brežněvem. Když přes Dubčekovu snahu o domluvu jednání ztroskotala a přišel 21. srpen, ustala i činnost přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie na domácí půdě. Zápas o demokracii vedla Československá sociální demokracie nadále v exilu, kde nepřetržitě pracovala už od jara 1948. Do ní pak vplynuli někteří sociální demokraté, kteří se doma účastnili obnovování strany a po srpnu odešli do exilu.
O co tehdy šlo?
Co si tehdy členové strany, kteří přikročili po dvacetiletém vyřazení strany z veřejného života, od svého kroku slibovali? Bylo jim tehdy jasné, že „pražské jaro“ jako pokus komunistických reformistů neusiloval o skutečné odstranění diktatury jedné strany, nýbrž „jen“ o její zlidštění, o méně drastický výkon moci, o volnější projev názoru (jakousi glasnost) a jisté uvolnění tuhých vazeb diktatury, ale nikoli o změnu její původní mocenské struktury, nastolené únorem 1948.
Vedoucí úloha strany zůstávala nadále nezpochybnitelná, pluralita politických stran nepřípustná, trval zákaz sociálně demokratické strany, nově vzniklá hnutí KAN nebo K-231 nebyla ani po celé trvání jara povolena. Komunisté ve svých reformních plánech vylučovali jakoukoli opozici a nabízeli jen takzvanou oponenturu na bázi Národní fronty. Dokonce nabízeli i funkce pro sociální demokraty, jestliže ti dodatečně schválí akt „sloučení“ s KSČ. Dál jít nehodlali.
To bylo ovšem rázně odmítnuto. Přesto si obnovovatelé od dalšího vývoje slibovali, že se časem podaří dosáhnout plurality v našem politickém životě, že bude trvale obnovena svoboda slova a sdružování, k níž už jaro nakročilo, že časem dosáhnou odstranění diktatury policejního charakteru a obnoví právní stát, stejně jako očekávali reformu ekonomiky, její struktury (odbourání převahy těžkého průmyslu a přesun těžiště na lehký a spotřební průmysl) i způsobu jejího řízení z jednoho centra. A že se změní i funkce Národní fronty, kterou po zkušenostech nedávných let sociální demokraté jako nástroj komunistické strany vehementně odmítali.
Obnovovatelé věděli, že se takové změny nedosáhne ihned, že současný pohyb je jen etapou ke skutečné změně režimu, že cesta k tomu bude ještě relativně dlouhá. A že také bude záležet na tom, jak daleko budou ochotni jít sami reformní komunisté. Doufali i v to, že Sověti se smíří s jistým návratem ke spolupráci, který měl základ na konci války v Benešově zahraniční politice. Tento předpoklad se však ukázal jako nereálný. Uskutečnil se až dlouhá desetiletí po jaru a po letech „normalizace“, když Gorbačov ohlásil novou politiku vůči satelitům i vůči Západu.
Trvalý význam obnovovacího aktu
Přesto byl akt obnovy strany před padesáti lety aktem nejen její politické životnosti, ale především svědectvím nepotlačitelnosti spojení socialistického pojetí života společnosti s principy a institucemi demokracie. Znovu se veřejnosti předložila alternativa sociálně spravedlivého života, který byl diktaturou jedné strany znemožněn. Neboť ta nastolila nové nerovnosti mezi komunisty a nekomunisty.
Zatímco jedněm se dostávalo privilegovaného postavení a řady různých výhod a životních šancí, druzí byli postaveni do role manipulované masy „nespolehlivých“, jimž bylo upíráno mnoho práv (na vyšší vzdělání, na postup, či dokonce vedoucí postavení v zaměstnání, na svobodnou volbu povolání pro děti nekomunistů) a zejména právo na vyjádření vlastního názoru.
Neboť v komunistickém „příkaznickém“ systému nebylo nikdy dosaženo „jednoty společnosti“, jak o tom KSČ stále mluvila, ale byli tu stále proti sobě marx-leninisté proti jinak smýšlejícím, příslušníci strany proti nestraníkům, lidé schvalující monopol strany a ideologie komunistů proti lidem myšlenkově nezávislým nebo vyznávajícím jiné hodnoty než komunistické.
Existence demokratické alternativy k uskutečnění sociální spravedlnosti zůstala ve vědomí společnosti a ještě dlouho působila. I z těchto alternativních představ vedle jiných podnětů pražského jara, byť jen podprahově působících, se živil trvalý odpor proti normalizační diktatuře, který vyústil v náporu mas po 17. listopadu a vedl k implozi „vlády jedné strany“ a její ideologie.
O co jde i dnes
Úsilí o obnovení sociální demokracie má trvalý význam i pro dnešní postoje a práci ČSSD. Připomíná, že demokracie, pluralitní parlamentární uspořádání a nezávislost justice, jsou základním principem sociální demokracie, jehož důležitost byla ověřena celou poválečnou historií.
Není socialismu bez demokracie. Toto poznání platí i dnes stejně, jako když jsme bojovali proti diktatuře, která nás zotročovala. Zažili jsme dvě diktatury, kdy byla strana vyřazena z veřejného života, kdy byl demokratický rámec života společnosti rozbit a nahrazen svévolí nových mocenských autorit a kdy celá společnost včetně námezdně pracujících byla zotročena nejen právně, ale také mentálně vnucovanou ideologií leninismu.
I dnes stojíme v situaci, kdy parlamentární demokracie, nezávislá justice a právo na nezávislé myšlení je ohrožováno dehonestujícím odsudkem jako „pražská kavárna“. Jsou ohrožovány nejen nepříznivým rozložením politických sil, ale i hrubými populistickými tendencemi, které v nejvyšších politických kruzích získávají na síle a šíří chaos do myslí řadových lidí.
Je třeba, abychom si v tuto chvíli uvědomili, že žádný spravedlivý sociální stát, žádný život lidu ve svobodě, lidské důstojnosti a materielním i právním zabezpečení není možný bez toho velkého rámce demokratického uspořádání a demokratických svobod společnosti, na jejichž vydobytí měla sociální demokracie lví podíl.
Náš zápas proti nadvládě konzervativních složek kapitalistické společnosti; za sociální práva, sociální pojištění, lepší pracovní podmínky včetně osmihodinové pracovní doby a za svobodu projevu, sdružování i nezávislé justice; náš odboj proti katovi demokracie Hitlerovi a proti mocenskému monopolu komunistické diktatury nás zavazuje i dnes k tomu postavit otázku zachování a rozvoje demokracie v naší zemí na přední místo našeho dnešního úkolu.
Toho by si měli být vědomi sociální demokraté i ve své úvaze o tom, zda mají uzavřít vládní pakt s hnutím ANO, které projevuje autoritativní a populistické tendence. Zachování demokracie v plném rozsahu je střelkou, podle níž by se měli rozhodovat.
Karel Hrubý argumentuje z pozice obecné demokracie; a z tohoto hlediska má samozřejmě pravdu.
Jenže, co nezmiňuje ani slovem: spolu s legalizací sociální demokracie by nevyhnutelně přišel i kapitalismus.
On celou věc podává tak, jako by ten obrodný proces byl limitovaný jenom a pouze neochotou komunistické strany vzdát se své monopolní moci. Tak tomu zčásti dozajista bylo; jenže ono se jednalo nejen o politickou moc samotnou, nýbrž i o základní ideu státu. Socialismus, anebo kapitalismus - to byla ta principiální alternativa, která stála za tím vším. A právě toto - hrozící návrat kapitalismu - bylo rozhodujícím argumentem pro ultrakonzervativce (domácí i zahraniční), aby celý obrodný proces zastavili násilným zásahem.
K. Hrubý píše, že "bez demokracie není socialismu". To sice souhlasí; jenže sociální demokracie nepřináší žádný socialismus. Sociální demokracie přináší pluralitu - jak politickou, ale spolu s ní samozřejmě i pluralitu ekonomického podnikání. A - v přímé ekonomické soutěži to vždycky přirozeně vyhraje kapitalismus, jakožto dravější, k člověku bezohlednější, a tedy bezprostředně výkonnější a efektivnější.
Působí tedy až téměř groteskně, když Karel Hrubý na straně jedné přitakává restauraci kapitalismu v zemi - aby následně glorifikoval zápas sociální demokracie "proti nadvládě konzervativních složek kapitalistické společnosti"!
Takže veškerý boj sociální demokracie se má orientovat jenom a pouze proti těm k o n z e r v a t i v n í m složkám kapitalistické společnosti; zatímco proti těm "méně konzervativním" zřejmě není sebemenších námitek.
Takže se nakonec sociální demokracie dostává do naprosto samé pozice jako komunističtí reformisté roku osmašedesátého: bojuje se jenom proti "konzervativcům", zatímco systém jako takový má zůstat netknutý.
V takovém pojetí by se na jaře 68 opravdu jednalo jen o rvačku dvou part ve straně s mocenským monopolem, jak to dnes mnozí podávají, a zcela by byl ignorován společenský pohyb mimo KSČ. Bez toho je samozřejmě obraz tehdejších událostí zkreslený.
Naděje nekomunistických vrstev občanů Československa se tehdy začala upínat dál než k náhodnému nadělení osvícenějšího vedení ÚV strany.
Co reformního procesu týče: Buď by se musel zastavit před neveřejností rozhodování komunistické strany a potom by byl k ničemu, protože řečená strana by dříve či později opět zdegenerovala, jak už napsala Helena Zemanová přede mnou, -- anebo by ho tak či tak ukončila internacionální pomoc spřátelených vojsk.
České sebemrskačství, které vidělo dýku vraženou do zad obrodnému procesu ve všem, jen ne v okupaci, se od sedmdesátých let nestalo méně absurdní, jen je omšelejší. A myšlenka: Povolíme Vám svobodu, pokud ji nebudete používat nepřestala být absurdnější od dob, kdy se ji v prosinci 1968 vysmál Václav Havel.
a) Vytváří alibi pro kolaboraci: „Vidíte, co jsem zač, nic jiného jsme si nezasloužili, musíme se podřídit a spolupracovat. “
Samozřejmě kolaborací tu nemyslím jen spolupráci s tím či oním okupantem, ale také například postoj, kterým v tomto Deníku vysvětluje za svojí udajně radikálně levicovou stranu spolupráci s oligarchou Jiří Dolejš. A bohužel, v jen o trochu sofistikovanější podobě představitelé strany, ke které mám stejně jako Karel Hrubý příliš osobní vztah, aby mi to bylo jedno.
b) Funguje jako útěšná rezignace v dobách beznadějné porážky.
V této podobě může být i noblesní, ale zůstává ta beznaděj a hrozí, že Vás ve změněné situaci budou zneužívat blbci (např.Jana Patočky pojetí národa v čase normalizačním a jeho transpozice při rozvracení Československa)
V situaci, kdy je rozhodně ještě s čím hrát a rezignované smíření se špinavou hlasovací mašinérií (ať již otevřenou v demise nebo pokrytou ČSSD výměnou za korýtka) není na pořadu dne, je třeba citovat toho Šaldu celého: "ohavná zvyklost českého sebemrskačství".
Ještě jednou: sám jsem napsal, že ta snaha sociální demokracie byla sama o sobě naprosto legitimní.
Jde ale o to, že celý ten obrodný proces tehdejší doby stál před dilematem, který zcela principiálně nemohl vyřešit: buďto dovršení demokratického procesu až ke klasické liberální demokracii - a s ní tedy nevyhnutelně i restaurace kapitalismu.
Anebo zachování socialismu - což ale nebylo možné jinak nežli za uchování monopolu komunistické strany; tedy s provedením pouze relativní (nebo chcece-li: omezené) demokracie.
Pokud pod "demokracií" rozumíme volnost každého dělat si všechno co se mu jenom zlíbí (tedy včetně toho, co je podle marxistického modelu "vykořisťování třídy třídou") - pak takováto demokracie byla a je samozřejmě se socialismem absolutně nekompatibilní.
Ještě jednou: zavést tehdy klasický liberální pluralismus, to nemohlo skončit jinak nežli restaurací kapitalismu. A z hlediska komunistů bylo pak naprosto samozřejmé, že se této restauraci kapitalismu bránili; protože jinak by tím vzdali a pohřbili samotný smysl své vlastní existence a to, co považovali za své dějinné poslání.
O oprávněnosti či neoprávněnosti takovéto ideje je samozřejmě možno vést sáhodlouhé diskuse; ale v každém případě je naprosto oprávněné požadovat, když někdo řekne A, aby také řekl B.
A když tedy někdo žádá neomezený pluralismus, ať otevřeně dozná, že je srozuměn i s existencí kapitalismu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Tehdy to byl závod o čas: naprosto všechno záleželo od toho, zda se podaří uskutečnit chystaný sjezd strany (s prakticky jistým vítězstvím reformních sil) dříve, nežli do země vtrhnou Rusové. Kdyby se totiž komunistická strana jako taková vyslovila pro reformní proces - pak by bylo opravdu jen velice obtížné pro "bratrské" strany svůj zásah odůvodňovat bojem proti kontrarevoluci. To by za "kontrarevoluční" museli označit komunistickou stranu jako takovou.
Jenže právě ti, kteří tu svou totální demokracii a pluralitu chtěli mít tady a hned - tak právě ti jako na stříbrném podnose konzervativcům dodávali argumenty pro jejich zásah proti reformnímu procesu. A potom ti nedočkavci marně ronili slzy nad rozlitým mlékem.
Dejme tomu napodobení skandinávského sociálního systému se v tehdejší situaci mohlo jevit jako holub v hrsti proti vrabci na střeše, kterou byla chiméra reformních komunistických představ.
A k pluralitě v roce 1968 vřele doporučuji Havlovo Na téma opozice. Chytrý text a hlavně dobový dokument nejzažší veřejné pozice, ušetří Vám řadu zbytných spekulací (Literární listy 6/1968, najdete je v archívu Ústavu pro českou literaturu http://archiv.ucl.cas.cz/index.php).
Sjezd se konal hned po vstupu vojsk a bylo ho snad těžší anulovat než Akční program? Mimoto, jak podle Vás bránila snaha hloučku sociálních demokratů svolání sjezdu?
Výraz vrazit dýku do zad znamená obvykle totéž jako někoho zradit. Pro osočení z podlosti bych čekal přeci jen víc než nahodilé doměnky o možné benevolenci sovětské věrchušky. Dostáváte se nebezpečně blízko k bolševikům, kteří po prohře hrdě praštili s legitimací a pak psali knihy o tom, kdo všechno mohl za jejich neschopnost.
V roce 1968 uplynulo jen 16 let od poitických poprav roku 1952. Pražské jaro, to bylo sotva půl roku, od společnosti ovládané strachem se lidé osvobozovala váhavě, cenzura nebyla, ale otázka, co je za hranou únosného, co dovolí KSČ a co SSSR, visela ve vzduchu.
Obnovování sociální demokracie nepochybně za hranou bylo.Jenomže svoboda projevu opravdu vede k tomu, že lidé mluví, o čem chtějí. Lidé se těžko mohli dohodnou na to, že některé otázky se rnemají klást, protože jinak přijdou Sověti nebo se zaktivizuje represivní aparát režimu, který byl v pohotovosti.
Kdyby Pražské jaro trvalo déle, jistě by se ozývaly hlasy volající po skutečných volbách, vraceli by se emigranti, debatovalo by se o vedoucí úloze KSČ.
Reformníí komunisté podléhali iluzi, že je podporuje celý národ, ale tyuo iluzi zachránily tanky, v pokračující veřejné debatě by se rozplynula.
Mýtus Pražského jara tvrdí, že tehdy v Československu vznikalo něco unikátního, demokratický socialismus. Po roce 1989 se ukázalo, že Pražské jaro nic nadčasově platného nevytvořilo. 1968-1989 to je pouhých 21 let, reformní komunisté byli často lidé v plné síle. V situaci, kdy už nebyli jediní, kdo smí mluvit,se ukázalo, že nemají co říct.
Ta základní idea státu, o které mluví pan Poláček, se bez represe neobešla Byla to myšlenka, která vyžadovala, aby se o ní veřejně nepochybovalo. Je to ukázka toho, proč je lepší státní myšlenku v tomto smyslu nemít.
Moskva to pochopila správně. Dělat takové věci bez požehnání okresního výboru strany byl samozřejmě kontrarevoluční požadavek a to nešlo nechat jen tak.
To platí dodnes, Číně se daří cenzorovat internet, v Rusku se o také pokoušejí s částečným úspěchem, ovšem Rusové jsou dosud převážně televizní národ a u tv má režim úspěchy větší.V Maďarsku teď zlikvidovali nezávislý deník Magyar Nemzet.
Napřed si ale musíme ujasnit jednu věc: ten zásah vojsk Varšavské smlouvy tehdy naprosto n e b y l zcela nevyhnutelný.
Nutno si uvědomit: ačkoli se nám ex post může zdát, že ten vojenský zásah pro Sověty byl nakonec docela snadnou operací, ve skutečnosti to i pro ně byla krajně riziková záležitost. A dokonce i v samotném sovětském politbyru probíhal dlouhou dobu tuhý boj o to, zda zásah provést či nikoli!! Například mocný předseda vlády Kosygin se vůči tomuto kroku stavěl přinejmenším velice rezervovaně.
Je nutno si připomenout: kromě jiného Rusové tímto krokem doslova zatloukli poslední hřebík do rakve mezinárodního komunistického hnutí! V té době měly ještě velice silné pozice především francouzská a italská komunistická strana, čistě teoreticky nebylo možno vyloučit že se dostanou do vlády, či přímo k moci (nadpoloviční většině) - ale po sovětské invazi do Československa s tím byl konec. Ta invaze, toto rozdrcení snah o demokratický socialismus pod pásy tanků, to byl skutečně smrtelný úder mezinárodnímu komunismu.
Takže jak řečeno: to rozhodnutí k invazi bylo pro samotné Rusy krajně problematické; a kdyby jenom trochu mohli, oni by tu invazi neprovedli.
To znamená: kdyby ten demokratizační tlak zezdola nešel právě až "za hranu", kdyby československé komunistické vedení mohlo Sovětům dát přesvědčivé záruky že celý reformní proces drží pevně ve svých rukou, že nehrozí restaurace kapitalismu (ať už pod tím rozumíme cokoli), pak by si Sověti ten zásah (a s ním spojené následky) velice rádi ušetřili.
Představme si teď tento scénář: reformní proces by se - pro začátek!! - obešel bez "excesů" - to jest probíhal by pouze uvnitř strany, ale nebyl by spojen se vznikem či obnovou systémově opozičních ("buržoazních") stran a podobných subjektů.
Proběhl by chystaný sjezd komunistické strany. Na tomto sjezdu by s jasnou převahou zvítězili zastánci reforem. - Nutno si uvědomit ještě jednu věc: prapůvodním impulsem veškerého reformního procesu byla reforma nikoli politická, nýbrž - ekonomická! Neboť ta zoufalá nevýkonnost plánované ekonomiky zasahovala celý národ, dokonce i samotné příslušníky komunistické strany (s výjimkou těch nejvyšších kádrů).
Takže: provedla by se ekonomická reforma; a určitá reforma vnitrostranické demokracie. Ta ekonomická reforma ale nevyhnutelně vyžadovala s a m o s t a t n o s t ekonomických subjektů; to znamená, jejich vymanění se z diktátu Státní plánovací komise, ale to znamená fakticky i z diktátu strany.
Teď: tato samostatnost ekonomická nutně směřuje i samostatnosti politické. Ty původně omezené politické reformy by nabývaly čím dál tím větší dynamiku; až by nevyhnutelně došlo k momentu zásadního rozhodnutí.
Pak by byly v zásadě dvě alternativy: buďto "čínský model" - tedy zachovat výkonnou tržní ekonomiku, ale obnovit násilím mocenský a ideologický monopol strany. Jenže: na rozdíl od Číny českoslovenští reformní komunisté měli ve své moci jak armádu, tak policii - čili všechny silové složky. Že by tedy byl proveden stejný masakr jako na čínském "Náměstí nebeského míru" - to je prakticky vyloučené.
Takže: ten demokratizační proces by "přešel Rubikon" - a pak už by se nedal zastavit. A - skončilo by to opravdu (v lepším případě) nějakým druhem skandinávského sociálního státu. Tedy tím "vrabcem na střeše".
V zásadě by tedy výsledek byl nakonec ten samý, jako při té radikální formě demokratizačního procesu; ale tím, že by tento proces probíhal povlovněji, na počátku ještě kontrolován komunistickou stranou, by se Sovětům nedala příležitost (tj. oni by - možná - neviděli naprostou nezbytnost) k zásahu. Během tohoto procesu by si reformní křídlo postupně upevňovalo, institucionalizovalo svou moc; takže nakonec by Sověti sotva měli větší možnost k mocenskému zásahu, nežli třeba proti Jugoslávii.
Ale - byl to historický p o k u s o demokratický socialismus. Byl to pokus který tehdy ještě neměl žádnou reálnou šanci být korunován úspěchem; neboť jeho protagonisté si ještě ani vůbec nebyli vědomi skutečných problémů které je nutno na cestě k němu překonat, natož aby měli reálné možnosti je vyřešit.
Spojit navzájem socialismus a demokracii, to je v principu asi něco tak extrémně obtížného, jako úspěšně provést jadernou fúzi. I tu se doposud nikomu nepodařilo uskutečnit; nicméně kdyby se to přece jenom jednou povedlo, tak to vyřeší veškeré energetické (a tedy i ekologické) problémy lidstva. A proto se stále znovu a znovu hledají možnosti, jak k této jaderné fúzi přece jenom nějak dospět.
Demokratický socialismus - i o něm je možno právem prohlásit, že kdyby se přece jenom jednou dokázal uskutečnit, že by byl řešením těch nejzákladnějších problémů a protikladů lidské společnosti.
A tak - to se nedá nic dělat, pane Kubičko - i tento demokratický socialismus budou lidé znovu a znovu hledat.
B) Ano, kdyby vše zůstalo v rukou vedení KSČ a to by zajišťovalo, že se tu nebude dít nic, než co rádi uvidí Sověti, nedošlo by k invazi. Protože by nedošlo k ničemu:
Buďte hodní, abyste nepřišli o reformní proces, který se nekoná.
Chápu a respektuji postoj otce pana Kubičky. Ale to, co opisujete Vy, bylo absurdní už kdYž to bylo neotřelé ( když to říkal např. Husák v listopadu 1968).
Ovšem - není mi tak docela jasné, proč Havla vnášíte do hry jako argument ve svůj prospěch. Pokud bychom vyšli z toho, že Havel své tehdejší úvahy myslel opravdu upřímně (a tedy že "nemlžil" a neskrýval své pravé intence), pak ten jeho názor na věc se zdá mluvit spíš v můj prospěch.
Za prvé a především: Havel se zcela evidentně distancuje od klasického, tedy předválečného, "buržoazního" pluralismu. Nýbrž: Havel hovoří ve prospěch existence pouze d v o u stran; přičemž o b ě by byly ideově zavázány principu demokratického socialismu!!
Na takovéto bázi by principiálně nebyl zásadní problém s jeho tézemi vyslovit souhlas.
Havel má samozřejmě naprostou pravdu: tam kde je monopol moci, tam nevyhnutelně dochází k degeneraci. Tam kde není opozice, tam zákonitě odpadá základní princip rozvoje a pokroku: totiž ta možnost, že někdo přijde s řešeními lepšími, než jsou ta stávající, zavedená.
Nejsem si teď zcela jistý, ale mám pocit že to byl svého času už Hérakleitos, který jako první ten princip konkurence zformuloval jako prakticky filozofický či metafyzický univerzální princip: kdy tedy k tomu, co zde je, přistoupí někdo další s myšlenkou: Já to dokážu udělat lépe a efektivněji.
Takže: to že Havel žádá názorovou a ideovou opozici, je naprosto v pořádku.
Je ale nutno si uvědomit: Havel sice v celém textu snad ani jednou nepoužívá pojem "kapitalismus", ale zcela evidentně akceptuje tehdejší konsens, že cílem reformního procesu nemá být ani restaurace kapitalismu, ale dokonce ani "buržoazní" pluralismus starého ražení!
To je tedy v zásadě přesně to o čem jsem psal já sám: že nakonec centrálním dilematem Pražského jara byla alternativa: demokratizovaný socialismus, anebo návrat kapitalismu. A Havel - jak už řečeno - zcela zjevně návrat kapitalismu nežádá, ale ani si ho sám nepřeje.
Volnost podnikání, volnost tvorby cen, volnost při mzdové politice - všechno dohromady čistý kapitalismus. I když by se to - z ideologických důvodů - ještě nějaký čas nazývalo třeba "socialistickou tržní ekonomikou".
----------------------------------------
Co se pak politiky týče: naprosto jasně jsem napsal, že by ten reformní proces nabyl vlastní dynamiky, která by se pak už nedala zastavit. Asi tak nějak, jako o dvacet let později v Sovětském svazu.
Havel tedy požaduje vytvoření dvou politických subjektů (stran). Oba budou zavázány demokratickému socialismu; jeden bude ale orientovaný komunisticky, zatím co ten druhý nekomunisticky.
Přičemž ten nekomunistický bude založen v prvé řadě na principech obecného humanismu; na tom, že každý jednotlivý člověk má být osloven ve svém zcela konkrétním bytí, ve své autonomní individualitě.
Ta zcela zásadní otázka je: měl Havel tímto subjektem sice socialistického, ale nekomunistického humanismu na mysli nakonec přece jenom klasickou liberální demokracii - anebo ale něco bytostně jiného?
Všechno hovoří pro druhou alternativu. Sice zde jsou formálně přítomny elementy klasické liberální demokracie - autonomie jednotlivce, svoboda svědomí atd. Jenže - zcela evidentně tím celá záležitost není vyčerpána; nýbrž Havel žádá zároveň principiální o d p o v ě d n o s t vůči těm humanistickým principům a ideálům (které se zde skrývají pod tím společným označením "demokratický socialismus").
Toto Havlovo pojetí demokratismu tedy jde zcela jednoznačně za hranice klasického liberálního demokratismu, kde každý může dělat co se mu jenom zlíbí: to jest může hlásat jakékoli názory, ať jsou třeba jakkoli nesmyslné, může prosazovat jakékoli projekty, ať jsou třeba v jakémkoli rozporu se skutečnou humanitou.
Krátce řečeno: jestliže komunisté pro svůj reformní proces stanovili mezní limit: "žádný návrat ke kapitalismu", pak nakonec i sám Havel pro svůj koncept demokratismu stanoví jasný limit: jeho obsahem musí být bezpodmínečný humanismus (ze kterého pak vlastně už automaticky vzchází demokratický socialismus).
Ten zásadní rozdíl je tedy v tom: klasická liberální demokracie je naprosto bezobsažná; ta se vyčerpává jenom čirou osobní a politickou volností individua. Zatímco jak komunistická, tak i ta Havlova demokracie je principiálně o b s a ž n á; je tedy spojena s něčím, co má svou absolutní závaznost, a co nestojí k volné dispozici.
Přičemž - a právě to je krajně důležité - Havel se se svým modelem pohybuje opravdu naprosto na hraně. Přesně na dělící linii mezi klasickým - tedy bezobsaženým - demokratismem, a mezi demokratismem s ideovou náplní.
Ten jeho humanismus - ten totiž zní velmi vznešeně, ale svou neurčitostí sám o sobě prakticky pozbývá jakékoli reálné (politické) závaznosti. Přesně stejně jako to bylo s humanismem masarykovským.
Jenže: byla to právě ta zcela specifická situace Pražského jara - tedy stále ještě ideově hegemonního socialismu - která tomuto o sobě nezávaznému (neřkuli planému) humanismu dodávala reálnou substanci. Byl to totiž právě a jedině socialismus, který ve společnosti stále ještě udržoval a živil tu zcela základní ideu, že - zjednodušeně řečeno - konečným cílem a účelem veškerého snažení má být člověk. Člověk, jako principiálně humánní, kulturní bytost, která směřuje ke svému bytostnému naplnění.
Něco takového samotná liberální demokracie ze sebe nikdy nemůže vytvořit. Ona by tím totiž popřela sama sebe, svůj zásadní princip. Liberální demokracie totiž nemůže - a nesmí - předepsat naprosto nic; a to dokonce ani samotný humanismus.
Jestliže se tedy tomu reformnímu procesu Pražského jara znovu a znovu předhazuje, že jeho demokratismus byl jenom omezený, že to nebyla "ta pravá" demokracie - pak na straně druhé je stejně tak nutno vidět, že ta tehdy se vzmáhající liberální demokracie se prakticky v e z l a na socialismu, že fakticky parazitovala na tom jeho humánním a dějinném impulsu a étosu!
To se naprosto dokonale ukazuje právě na tom modelu V. Havla: ten model h u m á n n í h o demokratismu se mohl nosným a obsažným jevit jenom a pouze za podmínek ještě živého socialismu; zatímco po rozbití a zániku socialismu (a tedy po vítězství "čisté" demokracie) se Havlovy státnické řeči o humanismu staly už jenom prázdnými frázemi.
Jinak, i když mám zrovnu tenhle Havlův text rád, neodkazoval jsem na něj jako na příspěvek do diskuse vedené o padesát let později, ale jako na dokument. Podle mého povědomí to byl nejdůslednější pluralizační návrh, ve srovnání s tím jsou např. Svitákovy dobové texty dost krotké.
Problém obnovení ČSSD podle mého názoru nespočíval z pohledu tehdejších aparátčíků ani tak v tom, že by se do Národní fronty přijala pátá strana, ale v přiznání, že ČSSD nebyla v roce 1948 řádně sloučena s KSČ. V dobovém podání: jednou jsme zakázali Literární noviny, tak se nesmí obnovit. Literární listy s poměrnou kontinuitou redakce a autorského kruhu a logem, které se liší jen jedním slovem? Jistě, to není problém.
A Šikovy vzpomínky; jestliže se socialismus, alespoň ten v Marxově tradici, vyznačuje svobodnou kooperací bezprostředních výrobců, tedy zespolečenštěním vlastnictví, pak k tomu měl ten Šikův kapitalismus blíže než byrokratická stranická diktatura, která zaručovla výkon vlastnických práv výlučné skupině a nazývala to státním vlastnictvím.
Takže ještě jednou: z obecně demokratického hlediska byla ta snaha sociální demokracie o vlastní obnovení samozřejmě naprosto legitimní.
To ale nemění nic na tom, že tato snaha byla v daném politickém a mocenském kontextu hraním si se zápalkami u sudu se střelným prachem. Který - jak známo - nakonec také vybuchl.
Anebo, jestliže chceme zůstat u Vámi uvedeného příkladu: bylo to asi něco takového, kdy ta dotyčná žena nejen že si oblékne eroticky vyzývavý oděv - ale ona se v něm ještě producíruje před zraky známého sexuálního násilníka. Jenom tak, aby si vyzkoušela, co to s ním udělá.
Já se už dost dlouho chystám napsat jakýsi komplilát z pamětí Č. Císaře a právě Oty Šika, z těch jejich vzpomínek na léta prožitá v socialismu se vynořuje řada docela zajímavých aspektů, kromě jiného právě v oblasti té "socialistické tržní ekonomiky". Takže podrobněji až tam.
Já už se těmi starými texty zřejmě nikdy probírat nebudu (z minulosti mě zajímá prakticky právě už jenom ten rok osmašedesátý); takže kdyby nějaký archiv měl zájem, bylo by možno uvažovat o tom, že bych mu ty staré výtisky poskytl.
Sejít se a založit spolek nebo politickou stranu bylo v evropských zemích na západ od železné opony něco naprosto samozřejmého. Tady by za totéž riskovali kriminál a svého času i šibenici.
To přece vždy razili komunisté, ne socialisté.
Socialisté nechtěli kapitalismus zničit a ani ho nechtěli nechat nedotčený, jak na závěr své myšlenkové exhibice tvrdíte v prvním příspěvku.
Chtěli - a snad pořád i někteří chtějí - ho zkrotit, polidštit, zregulovat.....
Karel Hrubý by si bezesporu skvěle rozuměl třeba s meziválečnými italskými socialisty, než byli po vraždě Matteottiho za tichého přihlížení liberálu zničeni fašisty.
Pro ně byl parlament místo, kde se silně ozýval hlas vykořisťovaných pracujících skrze "jejich" politickou stranu.
Aby měl ten hlas sílu, bojovali předtím za všeobecné volební právo. Síla dělnictva se pak projevovala početnou stranou s velkým počtem demokratických mandátů, která byla schopna na parlamentní půdě se zástupci kapitálu vyjednávat a uzavírat dohody, které se projeví jako zákony zlepšující postavení proletariátu.
Druhým, mimoparlamentním prostředkem, byly odbory, se socialistickou stranou úzce spolupracující, které řešily problémy lidí v praxi.
Kapitalismus nevnímali jako zcela zvrhlý systém, který musí být za každou cenu odstraněn, bolševická cesta je nelákala (i když přiznejme, že členstvo bylo radikálnější než vedení strany).
Chtěli si na kapitálu vynutit spravedlivou dohodu.
Demokracie, parlamentarismus, silná početná akceschopná strana a spolupracující odbory, to jsou základní pilíře starého dobrého socialismu, bych řekl.
Dnesk je sice trochu jiná situace, kapitál se globalizoval a není snadné ho k čemukoliv donutit z pozice jednoho státu, míra spekulativního kapitálu je nesrovnatelná, jakož i mobilita, málokdo celý život dělá totéž atd.
Jenomže jiná strana to mohla udělat mohla po roce 1989. To je to, co jsem myslel tím, že Pražské jaro nic nadčasově platného nevytvořilo.
V prvních měsících po listopadu byl nesmírně populární Valtr Komárek, brzy se ale ukázalo, že za jeho rozšafnými řečmi není žádná koherentní myšlenka schopná konkretizace. Ochota to s nějakým demokratickým socialismem zkusit možná u dost velké části obyvatel byla, ale chyběl myšlenkový potenciál, který reformní komunisté neměli ačkoliv, jak jsem říkal, to nebyli samí strašně staří lidé.
Nevím, zda by případný sjezd KSČ vyhráli reformisté a co by to vítězství znamenalo Pochybuji, že by komunisté (i řadoví) opravdu riskovali, že by mohli přijít o svá privilegia a troufli si čelit opravdové opozici.
Nějaké reformy, to ano, a trochu té demokratizace, ale my to budeme řídit, to byla pro ně myslím samozřejmost, až na pár výjimek jako byl snad Šabata.
(Trvalé hodnoty šedesátá léta vytvořila na poli kultury, ovšem i jinde než u nás a ne zásluhou komunistů)
Samozřejmě, v těch šedesátých létech došlo ke společenskému, a tedy i kulturnímu kvasu i jinde ve světě, nejen v tehdejším reformním Československu. Jenže: ta kvalita (nemyslím tím teď stupeň umělecké kvality, nýbrž jako zaměření) byla zcela odlišná.
To hledání nových svobod, nových sdělení bylo podstatně jiné na liberalistickém Západě, a jiné na Východě (a jmenovitě v Československu), právě v jeho zcela specifické situaci kombinace prvků rodící se demokracie, ale stále ještě živého socialismu.
Snad ze všech nejlépe tento rozdíl vystihl německý filmový kritik Peter Buchka, když psal svou recenzi o jednom čínském filmu někdy z osmdesátých let. Tedy z časů čínské liberalizace, nijak nepodobné tomu československému uvolňování poměrů z konce let šedesátých.
V tom filmu byl líčen příběh jednoho mladého muže, snad studenta, který v té atmosféře kdy postupně padají stará ideologická dogmata a oslabují se hierarchie tuhé politické podřízenosti si hledá své vlastní nové prostory pro svou svobodu.
Až potud by to tedy nebylo nic více, nežli zcela klasický příběh toho, jak člověk znovu a znovu usiluje o svou svobodu, kdykoli k tomu dostane jenom trochu příležitost.
Jenže - Peter Buchka byl opravdu velice vytříbený, uvážlivý recenzent. A nejen z hlediska ryze umělecké kritiky, nýbrž i co se schopnosti hodnotit sdělení filmových děl v širším společenském kontextu týče.
A tak o tomto čínském mladíkovi napsal: "Jeho hledání svobody není takové toho amerického druhu, kde si jedinec vyhrazuje právo své absolutní osobní autonomie vůči státním institucím, a tím je pro něj celá záležitost ukončena.
To hledání toho mladého muže v Číně je mnohem niternější, on těch nových svobod využívá k neustále novému hledání správných cest, k neustálému ohmatávání a přezkušování toho, co je skutečně pravé, podstatné a životné."
Právě tohle je ten naprosto zásadní rozdíl mezi pojetím svobody na liberalistickém Západě, a v prostředí - liberalizovaného, ale stále ještě přítomného - komunismu na Východě.
Nedávno jsem v souvislosti s Formanovým "Kukaččím hnízdem" uvedl přirovnání, že to americké pojetí svobody je stále ještě jenom soubojem jednotlivce-pistolníka proti nepřátelské bandě. A pokud on tento souboj na pistole vyhraje, pak tím pro něj celá záležitost končí. Vyhrál; a tak se cítí být svobodným.
Takto jednoduše, až přímo triviálně jednoduchý vztah ke svobodě člověk Východu nikdy neměl. Na jedné straně to byla zkušenost s totalitní mocí (kterou nikdy není možno porazit jenom jedním výstřelem z pistole; jako bájné Hydře jí vždycky vzápětí naroste hlava nová).
Ale na straně druhé tu bylo ještě něco více: stále tu ještě přetrvával ten základní impuls socialismu, že život je něco víc. Že lidský život je nesrovnatelně obsažnější, nežli aby jeho substanci (a tedy i jeho svobodu) bylo možno vyčerpat jenom tím, že každý si - jako individuum - může dělat co se mu jenom zlíbí.
Ten nejpůvodnější impuls komunismu nakonec není nic jiného, nežli myšlenka radikálního humanismu (a to sice humanismu společně sdíleného, na rozdíl od toho amerického individualismu); a tato idea se obnovuje vždy znovu, jakmile se uvolní ta dogmatická svěrací kazajka totalitní politické moci.
V odpovědi na tvrzení pana Kubičky by tedy bylo možno odpovědět: ano, ta kulturní díla československé "nové vlny" šedesátých let nevznikla díky komunistům; ale vznikla díky k o m u n i s m u. Bez jejich zasazení do právě toho jedinečného rámce demokratizujícího se socialismu by jejich vyznění, jejich sdělení bylo podstatně jiné; a sotva by se nějak zásadně odlišovalo právě jenom od toho konec konců povrchního a laciného pojetí amerického.
Proto je ostatně naprosto neporovnatelný ten kvas roku osmašedesátého s (přechodnou) euforií roku osmdesátého devátého: v tom osmdesátém devátém už nebylo o čem diskutovat, to jest: nebylo o čem p ř e m ý š l e t, nebylo co hledat; myšlenka komunismu byla díky husákovské normalizaci už zcela zdiskreditovaná, a tak se jednalo už jenom o tom jak co nejrychleji zavést "trh bez přívlastků", čili kapitalismus i s jeho politickým systémem, tedy liberální demokracií. Nic víc už v tom nebylo.
Zřejmě nejtypičtějším výtvorem oné doby byl "Hrdý Budžes" - tato až neuvěřitelně slabomyslná politická agitka, jejíž jedinou "uměleckou hodnotou" bylo právě to, že byla antikomunistická.
Tehdy byl totiž reformován právě k o m u n i s m u s a nic jiného než komunismus; a bez jeho ideové přítomnosti prostě není možno tehdejší dění vůbec pochopit.
Zatímco dneska? Pokud vůbec nějaký filozof napíše (či je mu otištěn) nějaký článek v obecně dostupných sdělovacích prostředcích, pak je jeho vyzněním a cílem spíše naprostý opak: profanace, až přímo banalizace velkých filozofických témat.
Ti filozofové kterým jsou jejich texty otiskovány (alespoň pokud odsud zdálky mohu soudit) jsou v naprosté většině liberálové; to znamená že vůči panujícímu politickému systému nejsou kritičtí, nýbrž konformní; a podle toho to také vypadá.
Oni nevytvářejí ideové napětí, které by rodilo nové myšlenky, anebo alespoň touhu po hledání nových cest; naopak jejich převažujícím poselstvím je to, že se máme spokojit s tím, co už tady je.
Kdyby takovýto postoj zaujímal svého času třeba takový Sokrates, tak by ho sice nepopravili - ale jeho jméno by dnes už sotva kdo znal.
Vezměme si jako zcela typický příklad Felliniho 8 1/2. Bezpochyby je tady velmi mnoho niterného prožívání (respektive celý film je právě o tom) - jenže to všechno je právě a pouze ryze i n d i v i d u á l n í prožívání, zápas s vlastní (tvůrčí, ale zřejmě i existenciální) krizí. Je to tedy čistě osobní záležitost; s kterou je sice možno se tím či oním způsobem ztotožnit, v té míře v jaké každý člověk je samozřejmě t a k é individuem, a také prožívá své vlastní existenciální krize.
Ale - opakuji ještě jednou - nakonec je to záležitost jenom čistě individuální; to jest, člověk zde není uchopen v jiné rovině své existence, nežli právě jenom v té čistě osobně-individuální.
Vezměme si Antonioniho "Červenou pustinu" (podle mého s odstupem nejlepší z uvedených filmů): samozřejmě, je tu zcela zjevně přítomen i nadindividuální, tedy společenský, a tím i konec konců politický (byť i jen nepřímo) kontext.
Především hlavní hrdinka prožívá osobní krizi - ale ne pouze čistě osobní, nýbrž evidentně ve světě, který se sám jeví prázdný, odosobněný, neživotný. - Právě ty záběry mrtvé industriální krajiny jsou tu velice výmluvné, kromě jiného zde Antonioni s předstihem celých desetiletí anticipoval ekologickou krizi, ještě daleko dříve než tento pojem vůbec vznikl.
Takže jak řečeno: naprosto přesvědčivý niterný prožitek hlavní hrdinky, dokonce na pozadí společenského kontextu - a přece, i zde nakonec všechno zůstává jenom v ryze osobní rovině. A proto i tato existenciální krize nakonec zůstává bez možnosti řešení.
A zároveň se nám tu jasně ukazuje základní, profilující rys západní kinematografie. Vezměte si velká tvůrčí jména západního filmu jedno po druhém, nakonec prakticky všichni ukazují jedno a totéž: tato napohled natolik svobodná a dokonale fungující západní společnost je ve skutečnosti ve svém nitru falešná, neživotná a prázdná. Marné hledání smyslu, který zde není.
Zatímco ta "socialistická" kinematografie: tam ještě pořád nějakým způsobem přežívá naděje. Anebo přinejmenším touha po naději. A to i při - bezprostředně - naprostém zmaru či dekadenci.
Vezměme si jako příklad třeba Chytilové "Sedmikrásky". To je dekadence dohnaná do naprostého extrému. Bezprostředně je zde samozřejmě ukazováno, jak - a to i za podmínek socialismu - se u (mladých) lidí rozmáhá pocit vlastní bezprizornosti, bezcílnosti, prázdnoty. Kterýžto pocit existenciální nicotnosti ony dvě mladé dámy prožívají - a demonstrují - skutečně s krajním nasazením, až ad absurdum.
A přece - i v tomto opulentním festivalu dekadence a existenciálního zmaru je stále ještě tak nějak (byť i ovšem velice subtilně a skrytě) přítomno vědomí, že tohle je exces. A že pravý život je někde jinde. A že ten pravý život by tu měl být, a že my bychom ho měli znovu obnovit.
Přičemž, ta - svého času právem jako velice problematická diskutovaná - scéna kdy se tyto dvě svůj mravní nihilismus exhibující osůbky zcela viditelně míjejí s dělníky jdoucími ke své práci, tak tato scéna je skutečně příliš okatá; ale ona ve skutečnosti vůbec nebyla nutná.
Protože ta - byť i bezprostředně jenom vzdálená - přítomnost pravého, nefalšovaného žití, ta zde byla i tak znát, i když jenom jako "negace negace".
Udělejme si srovnání s tou Passoliniho Teorémou: zatímco on zde excesy fakticky postuluje jako normu, u Chytilové je tento exces zcela evidentně deformací. Deformací, která sama o sobě postuluje přítomnost (či žádoucnost) svého odstranění, a nastolení přirozeného a pravého řádu věcí lidských.
Jednou větou: ta západní filmová tvorba je svým celkovým vyzněním negativistická - zatímco ta "socialistická" si stále ještě uchovává celkový horizont pozitivního počinu, smyslu lidské existence i smyslu tohoto světa.
Jako konečné krédo západní kinematografie by mohlo stát "Zanech všech nadějí!"; zatímco v té socialistické stále ještě přežívá moment naděje v lepší, humánní svět.
Českoslovenští komunističtí intelektuálové věřili, že si lze cestu z byrokratické diktatury vybojovat naprostou proměnou komunistické strany -- Kosík, Liehm, Goldstücker, Novomesky. Strana je krizově poučila.
Ale tvrdit, že v těch nekomunistických -- např. v Seifertovi, Škvoreckém, Havlovi, Svitákovi, Bondym -- vytvořila jejich afinitu k humanistickému socialismu komunistická diktatura po roce 1948 anebo že pobyt v uranových lágrech umožnil rozvinout socialistické přesvědčení nesloučených sociálních demokratů, k tomu by už byla potřebná hodně velká dogmatická slepota.
Mé tvrzení bylo a je: to s p e c i f i k u m české/československé kulturní tvorby bylo do značné míry způsobeno a formováno znovuožitím p ů v o d n í humanistické ideje socialismu/komunismu.
Tato idea tak nějakým způsobem stále přežívá dokonce i za časů stagnace a vlády ideologických dogmat; naprosto bezezbytku tu původní emancipační marxistickou ideu přece jenom není možno vygumovat.
To je skutečně kouzelný argument, pane Kubičko. O čem pak je vlastně film (a umění vůbec), když ne o pocitech?...
Pokud máte nějaký vlastní alternativní návrh, jak ta filmová díla interpretovat, nic Vám nebrání ho zde prezentovat.
Ta jedinečnost toho období spočívala nejen v tom, že se zde vynořila nová naděje na politickou svobodu v bezprostředním smyslu, nýbrž že zde fakticky byla dávána možnost pozitivní odpovědi na všechny tři klasické otázky: Kdo jsme? V co je možno doufat? V co je možno věřit?
Kdo jsme? - Na to mohlo Pražské jaro dát odpověď: "Jsme ti, kdo jde vstříc své budoucnosti; a kdo si tuto budoucnost vytváří svým vlastním vědomým a kreativním počinem."
V co je možno doufat? - "Je možno doufat v humánní pospolitost všech lidí ve společnosti bez třídních protikladů; a je možno doufat, že takové společnosti je možno v dohledné době dosáhnout."
V co je možno věřit? - "Je možno věřit v objektivní chod a vývoj lidského rodu a lidské společnosti, kterýžto vývoj sám vede k vytvoření a nastolení oné humánní lidské pospolitosti."
Oproti tomu západní liberalistická společnost na otázku
Co je člověk? - odmítá vůbec dávat jakoukoli odpověď;
V co je možno doufat? - ještě v šedesátých létech mohla dávat alespoň tu odpověď, že je možno doufat v nekonečný lineární technický pokrok a stále narůstající konzum; tváří v tvář ekologické krizi je možno doufat už jenom v to, že člověk tento "pokrok" nakonec přece jenom nějak přežije;
V co možno věřit? - tuto otázku liberální demokracie bagatelizuje napohled velice svobodomyslnou, ale ve skutečnosti zcela nihilistickou výzvou: "Ale věřte si každý čemu chcete!"
Je to vlastně paradox: principiálně materialistický komunismus dává naději především ve sféře ideální, zatímco je to liberální demokracie, která reálně končí u "hodnot" ryze materialistických.
Zatímco jiní lidé se domnívají, že jejich osobní pocity jsou naprosto individuální a nikdo jim tedy nemůže rozumět.
Podobně se Shakespearovy hry důsledně vyhýbají tématu náboženství, nedá se z nich poznat, zda autor byl protestant nebo katolík. Lze předpokládat, že Shakespeare byl křesťan, ale z jeho díla by se to nepoznalo.
Návrat z poválečné kocoviny do sociálně liberálního modu byl různé provenience a zde extra vleklý.
Představy osmašedesátníků o společenské terapii byly místního rázu a mnohdy plny neporozumění a tápání....třeba když se řeklo eurokomunismus.
A nakonec šlo o deregulaci trhu a privatizaci státu......bych dodal.
V žádném případě jsem nenapsal a netvrdil takový nesmysl který mi podsouváte, totiž že by se filmy šedesátých let "nějak pozitivně zabývaly myšlenkou socialismu".
Toto osmašedesátnické hnutí mělo několik cílů, několik objektů svého boje, na jedné straně to byl jak řečeno ten čistě autoritativní stát, na straně druhé ale stejně tak kapitalismus jako takový.
Přičemž ale i ten boj proti kapitalismu měl dvě komponenty, čistě sociální na straně jedné, a principiálně existenciální na straně druhé. Z toho důvodu také došlo k neporozumění mezi dvěma složkami tehdejších protestů, mezi dělnictvem a mezi studenstvem; dělníci bojovali především za svá práva sociální, zatímco studenti bojovali proti kapitalismu především jako proti systému odcizení člověka od jeho pravé podstaty.
Shodou okolností se zrovna v minulých týdnech konaly jakési konference bývalých osmašedesátníků, jejich inventury toho, čeho se jim podařilo dosáhnout a čeho ne.
Přičemž i tady se vytvořily dva názorové tábory. Ti jedni poukazovali na to, že dnešní občanské svobody, rovnoprávnost žen, rovnoprávnost různých forem sexuálních preferencí atd.atd., že je to výsledkem tehdejšího emancipačního hnutí.
Druhý názorový směr ovšem rezignovaně konstatuje, že ti osmašedesátníci nakonec byli poraženi, a že z jejich velkých cílů všezahrnující lidské emancipace nakonec nezůstalo prakticky vůbec nic.
Tento názorový a hodnotící rozpor vyplývá právě z toho, podle čeho ten úspěch či neúspěch měříme. Na jedné straně to emancipační hnutí osmašedesátníků opravdu dokázalo rozbít ten dřívější, poválečný autoritativní stát, a dokázalo prosadit mnohé nové svobody, které se nám dnes už jeví jako samozřejmé.
Ale na straně druhé, pokud jako hlavní cíl osmašedesátkového hnutí budeme považovat emancipaci člověka jako takovou, to jest osvobození lidské bytosti od odcizených struktur a manipulací všeho druhu, a o vytvoření autenticky humánního charakteru společnosti - tak v tomto směru ti osmašedesátníci skutečně prohráli víceméně na celé čáře. Nic z toho nebylo dosaženo; naopak, vítězný kapitalismus dnes lidskou mysl a lidské duše ovládá a manipuluje snad ještě mnohem více než tehdy - právě proto že už není možno doufat v nějakou další zásadní revoltu proti němu.
Napsal jste například:
"Mé tvrzení bylo a je: to s p e c i f i k u m české/československé kulturní tvorby bylo do značné míry způsobeno a formováno znovuožitím p ů v o d n í humanistické ideje socialismu/komunismu."
To znovuožití ideje socialismu/komunismu se ve filmech šedesátých let nenajde, co se tam najde, je znovuožití myšlenky svobody, někdy explicitně jako v Slavnosti a hostech, jindy nepřímo tím, že přinášejí dosud zakázaná témata a úhly pohledu.
Komunistický pohled byste našel spíše v západních filmech té doby, řada těch autorů byli komunisté nebo patřili k radiální levici jako Pasolini, Visconti, Godard.
To, že fillmoví autoři byli utvářeni svou dobou je naprostá banalita, podobně byli třeba italští režiséři formováni reakcí na fašismu, který byl dobou jejich mládí a často počátků.
U nás byla komunistická myšlenka již mrtvá, projevovala se jen frázemi a uměleckého ztvárnění z toho důvodu nebyla schopna.
Na straně jedné: k a ž d ý opravdu autentický humanismus má nevyhnutelně alespoň určitou romantickou komponentu.
Tedy víru, že tu původně zvířecí opičí lidskou smečku je přece jenom možno přivést na cestu ryzí a upřímné humanity; a že tato sdílená humanita přinese nevšední prožitek osmyslenosti a štěstí.
Takže určitou míru romantismu musí mít každé velké a pravé emancipační hnutí; a mělo ji dozajista právě i to - ačkoli jinak striktně racionalistické - osvícenství.
Základní otázka je, zda tento romantismus je přemrštěný, naivní, planý - anebo jestli je založen na odůvodněné víře v to, že je přece jenom možno dosáhnout podstatných změn k lepšímu.
Toto dilema nelze rozhodnout paušálně; to je nutno posuzovat vždy znovu, případ od případu.
Takže ti osmašedesátníci: dozajista, i v jejich bojích, v jejich snahách, v jejich tužbách bylo přítomno velké množství romantických představ a snů.
A mnoho z toho bylo opravdu jenom neopodstatněnou iluzí; ta základní iluze byla ta, že postačí r o z b í t panující autoritativní struktury, a že už jenom tím se podaří vytvořit ten vysněný humánní "dobrý svět".
Ten romantický humanismus osmašedesátníků měl tedy do značné míry svou iluzorní komponentu, protože nestál na skutečně hloubkové analýze společenských struktur, procesů a dynamismů.
Nicméně, odpusťme osmašedesátníkům tento jejich poklesek; oni své dílo vykonali, právě už tím že ukázali, že není nutno všechny sny o humanismu vzdát. Že je možno se pokusit o odpor proti panujícímu systému.
V tomto boji za pravý humanismus je možno pokračovat; jenom je nutno tak udělat jinými prostředky, s hlubší znalostí těch objektivních daností a procesů, a tedy s vyšší mírou realismu.
Ale i tak: trochu toho "romantismu", toho snu o humánnější lidské společnosti si můžeme dovolit i nadále.
Přesněji řečeno: musíme; protože bez toho snu by to všechno nemělo žádný smysl.
Toto bylo společné osmašedesátníkům ze Západu i z Východu (tedy jmenovitě těm československým).
Zároveň tu ale byl jeden zcela zásadní rozdíl. Který například zcela konkrétně vedl k tomu, že když němečtí studentští vůdci přijeli do Prahy konferovat s jejich československými protějšky, že nedokázali najít společnou řeč.
To západní osmašedesátnické hnutí - to totiž bylo opravdu j e n o m a pouze emancipační. Tedy jeho cílem bylo bytostně osvobození se člověka jako jednotlivce od tlaku státních, respektive kapitalistických struktur.
Zatímco ti českoslovenští osmašedesátníci - ti nechtěli pouze něco r o z b í t, nýbrž ti naopak chtěli t v o ř i t.
Oni nezavrhovali stát jako takový; oni pouze zavrhovali stát totalitní. Ti západní osmašedesátníci chtěli v podstatě vytvářet ostrůvky, oázy skupinové autonomie; zatímco ti českoslovenští stále ještě věřili v to velké dílo socialismu, tedy humanismu vytvářené společným a pospolitým počinem všech. Včetně tedy i - jejich vlastního - státu.
"Ota Šik - tedy otec celé ekonomické reformy - několik let před svou smrtí přiznal, že oni (tedy reformní ekonomové) si už tehdy byli vědomi toho, že ta reforma nakonec povede ke kapitalismu."
V roce 1968 tedy ani straníci jako Šik na socialismus nevěřili a oddanost jeho myšlence předstírali, protože se to muselo.
Budiž; ono asi opravdu není snadné to od sebe rozlišit.
Takže ještě jednou: nejde v žádném případě o to, že by ti (filmoví) tvůrci z Východu, jmenovitě z Československa šedesátých let byli osobně vyznavači (politického) socialismu nebo komunismu.
Jde o to, že oni se - ať si toho byli vědomi či nikoliv - v e z l i na té vlně znovuožívajících humanitních ideálů původního socialismu.
Píšete, že je "banalitou", že filmoví tvůrci byli utvářeni svou dobou - pak je ovšem o to podivnější, že Vy sám tuto o sobě až banálně samozřejmou skutečnost zcela ignorujete.
Protože ta "doba" - ta byla zčásti společná tvůrcům západním i východním; ale zčásti právě naprosto a zásadně rozdílná. Protože ta "doba" (to jest, reálný společenský a ideový kontext) byla v obou částech světa velmi podstatně jiná.
Píšete, že "u nás byla komunistická myšlenka mrtvá" - to prostě není pravda. Odkázal bych Vás právě na ten - výše zmíněný - Reportér z oné doby; tam se diskutovalo svobodně, diskutovalo se kriticky, byly názory takové a názory onaké; ale za tím vším přes to všechno v pozadí ještě nějak stála ta myšlenka, že je možno společnými silami vytvořit lepší, humánnější lidský svět. A právě toto - a nic jiného - je centrální idea jakéhokoli autentického socialismu. Všechno ostatní jsou jenom konkrétní cesty a nástroje, o jejichž oprávněnosti je možno diskutovat - ale tento společně sdílený humanismu, to je absolutní základ.
Vezměme třeba zcela extrémní případ: ten dotyčný tvůrce mohl být sám ideologicky a politicky přesvědčeným antikomunistou - ale přesto i on se vezl, vlastně doslova p a r a z i t o v a l na té stále ještě přítomné, originálně komunistické ideji společně sdíleného, a společným dílem utvářeného humanismu.
Píšete, že v té době se jednalo o "znovuožití myšlenky svobody" - jenže jak jsem doložil tím případem s tím čínským filmem, tato s o c i a l i s t i c k á (tj. za podmínek stále ještě přítomné ideje komunismu se utvářející) svoboda má bytostně jiný charakter, nežli ta povrchní individualistická svoboda liberalistického ražení.
Napřed k tomu, zda i dnes je či není možno doufat: nejde o to, že by i dnes nebylo možno doufat v lepší, humánnější společnost. Ale jde o to, že ten svět ve kterém žijeme dnes (tedy svět postkomunistický, svět západního liberalismu) - ten sám o sobě žádnou takovou naději neskýtá. Z těch důvodů, které jsem rozebral výše. Liberální demokracie zásadně odmítá vůbec se nějak zabývat člověkem jako takovým - proto pro něj ani nemůže přinášet nějakou naději.
Společnost a pospolitost: to jsou opravdu různé věci. Společnost (pokud nechceme zastávat natolik extrémní názory jako svého času baronka Thatcherová, totiž že společnost prý vůbec neexistuje) - tak n ě j a k o u společnost máme i dnes, v systému liberální demokracie.
Ale asi sotva bude sporu o tom, že tato liberalistická společnost není postavena na principu vzájemné pospolitosti - už proto že jejím existenčním principem je zcela naopak vyhraněný individualismus.
Pokud tedy vyjdeme z platnosti Aristotelovy centrální téze, že člověk je bytostně zóon politikon, tedy že svou samotnou lidskost získává podstatně nikoli jako izolované individuum, nýbrž v koexistenci s jinými lidmi - pak se tedy skutečně musíme zcela závažně zabývat tou otázkou, jak ve společnosti vytvořit skutečnou pospolitost jejích členů.
Ta klíčová otázka je, jestli je něco takového vůbec v moderní masové společnosti možné. Ještě sám Aristoteles vycházel z toho, že předpokladem ke vzniku takovéto pospolitosti je, aby se všichni dotyční v zásadě osobně znali. Neboť jedině tak prý může vznikat vztah vzájemného přátelství, které je centrálním znakem (a podmínkou) této pospolitosti.
Podle toho by tedy vytvoření takovéto pospolitosti v moderní, především urbánní anonymní společnosti principiálně možné nebylo.
Jenže: vezměme si třeba takové křesťanství, jeho jedinečnou vlastností byla univerzalita jeho centrální ideje, která spojovala všechny křesťany bez rozdílu národnosti, jazyka, původu. Zkrátka, křesťan (dobrý) je křesťanu křesťanem, ať se osobně znají či nikoli. Jsou členy jedné a téže ideové komunity, a to je sbližuje.
Stejný efekt - v profánnější rovině - je možno zaznamenat třeba i na fotbalových stadionech, kde přívrženci téhož klubu při zpěvu klubových chorálů prožívají pocit povznášející vzájemnosti a pospolitosti.
Takže to, o co se nakonec jedná, není v prvé řadě nutnost, aby se všichni znali osobně navzájem.
To o co se jedná je v prvé řadě to, aby se podařilo nalézt nějakou novou ideu, která by dokázala všechny příslušníky novodobé společnosti navzájem spojit stejně tak, jak to svého času dokázalo křesťanství.
A za druhé: nestačí jenom jednotící i d e a; zároveň je nutno vytvořit také jednoticí r e a l i t u. Je tedy nutno vytvořit něco, co bude lidi - lidi různé, osobně se navzájem neznající - navzájem spojovat tím, že budou ve svých reálných životech žít něčím, co bude mít stejně tak univerzální, pospolitý charakter. Něco, co třeba dříve spojovalo účastníky společné produkční komunity v jeden celek spojený společným zájmem, tak něco takového je nutno obnovit znovu - ovšem na nové, moderní produkci adekvátní úrovni.
Přednášel jednak důkazy ekonomického bludu, a současně měl za úkol a i uměl upozorňovat (uprostřed procesu intronizace víry v ekonomiku dnes vládnoucí) na následky ignorace sociálně defektních mechanismů kapitalismu.
Konklusium jeho mnohaletého názorového zrání nemohlo být jiné....bych dodal.
A v daném případě si nejsem vůbec jistý, jestli v tu chvíli to Ota Šik skutečně p ř i z n a l - anebo ale že to t e ď tvrdil. Že tedy v posledních letech svého života, když už se ukázalo být zřejmým že ta idea tržní, a přesto humánně (tedy: socialisticky) orientované ekonomiky není možná, tak že teď se chtěl Šik nějak vymluvit z podezření, že tehdy - když se právě o to pokoušeli - že věřili v iluze. A že tedy jenom z toho důvodu teď tvrdil, že už tehdy věděli že to nakonec vyústí v kapitalismus.
Jisté je jedno: Šik samozřejmě chtěl reformovat plánovanou socialistickou ekonomiku v ekonomiku tržní.
Jenže: stejně tak se Šik - a budiž mu to přičteno ke cti - nikdy nesmířil s profánním kapitalismem, dokonce ani v exilu ne. A on se stále snažil o nalezení nějaké "třetí cesty" mezi obojím. Proto také ta jeho teorie "neutralizovaného kapitálu".
Šik píše výslovně v předmluvě ke své publikaci "Hospodářský systém budoucnosti" toto:
"Tato kniha obsahuje výklad nového hospodářského modelu, který by jednou mohl nahradit jak kapitalisticko-tržní, tak i komunisticko-plánovací hospodářský systém. Toto vydání se opírá o základy, které jsem už podrobně vyložil ve své knize 'Humánní ekonomická demokracie'."
I z toho tedy zcela jednoznačně vyplývá, že Šik - ačkoli se už dávno rozloučil s neudržitelnými dogmaty komunistické teorie v oblasti ekonomiky - že i on stále ještě trval na té zcela původní komunistické ideji o tom, že hospodářský systém společnosti má mít ve svém jádru humánní charakter; a že takovýto humánní charakter je neuskutečnitelný za podmínek klasické kapitalisticko-tržní ekonomiky.
K čemuž bych ještě dodal, že on přinejmenším v první době svého exilu neměl vlastně nijak velkou práci s tím, poukazovat na deficity ekonomiky kapitalisticko-tržní; to tehdy bylo v akademických kruzích dosti rozšířeným konsensem (tedy ta kritika té kapitalistické ekonomiky).
Mnohdy měl daleko více potíží se západními akademickými levičáky, kteří nedokázali strávit jeho kritiku "socialistického" centrálně plánovaného hospodářství.
Hauser na tom facebooku píše:
"Neznám filosofa, který by tak zásadně převrátil příkaz neoliberálního kapitalismu: prodávej své zboží....Neuvěřitelné v době totálního maloburžoazního konformismu, kdy každý v sobě má příkaz: jsi vlastník své bytosti a svých názorů, a proto každý, kdo tě kritizuje, ať jde před soud."
Pokud by tak jednali i jiní filosofové, vzniklo by něco jako kolektivní filosofie. Rozšiřování vědomí, že naše myšlenky nepatří jenom nám, by možná nakonec přivodilo změnu celého systému.
To opravdu křesťanství neobsahuje žádnou obsažnější duchovní ideu, nežli právě a pouze samotnou osobu Ježíše?...
Máte-li tím na mysli Šika: ten nikdy nezpochybňoval samotnou v ý k o n n o s t kapitalistické ekonomiky. On ale kritizoval její principiálně nehumánní charakter; proto chtěl z ideového aparátu socialismu zachovat alespoň jedno, totiž autentickou samosprávu bezprostředních výrobců hodnot, tedy dělníků a jiných zaměstnanců.
To dozajista neznamená že by zde vládly jenom harmonické mezilidské vztahy; ale přece jen tu vzniká kvalitativně jiný vztah vzájemnosti, nežli v moderní (kapitalistické) produkci, kde každý pracuje - a vydělává - především sám pro sebe samotného.
Ježíš křesťana spojuje především sám se sebou (čímž mu dává sílu jednat) a teprve potom s druhými lidmi. Přímé spojení s druhými lidmi je totiž vždycky ošemetné. Ty vaše ideje mohou být samozřejmě také určitým zprostředkovatelem spojení s druhými, jenže problém je v tom, že ti druzí lidé musí být nositeli stejných idejí. Jinak to většinou nefunguje. Pokud nejsou, mohou ideje vést spíš k nepřátelskému postoji.
Mě Ježíš spojuje nejen s křesťany, ale i s jinými lidmi.
Má vlastní celoživotní zkušenost totiž praví: je prakticky nemožné někoho přesvědčit jenom prostřednictvím čirých argumentů; a to i kdyby k dotyčnému mluvil sám Jan Zlatoústý.
Pokud se totiž opravdu podaří někoho obrátit v jeho názorech - pak pravidelně jenom tehdy, když dotyčný už sám na tuto konverzi byl vnitřně zralý.
To je nakonec stejné jako ve Vašem případě: Vaši konverzi ke křesťanství docela jistě nezpůsobilo to že byste si přečetla něco v Bibli a to Vás přesvědčilo silou argumentů; nýbrž ta touha po víře byla ve Vašem nitru už dávno předtím.
Bylo by samozřejmě velice žádoucí, aby vznikla ta "kolektivní filozofie; ale něco takového docela určitě nepřijde jenom samo sebou.
Co se týká toho vztahu (změny) vědomí a reálných životních podmínek, tak zrovna v dnešním Právu o tom - s odvoláním na Marxe - psal Ondřej Slačálek.
Byl to text k výročí Marxe; a je nutno redakci Práva vyslovit určité uznání, že po nevýslovně triviálních invektivách V. Klause na adresu Marxe otiskla i opravdu kompetentní komentář O. Slačálka.
Slačálek se tu odvolává na třetí Marxovu tézi k Feuerbachovi. Marx (což ovšem z toho Slačálkova způsobu podání nijak jasně nevyplývá) tu kritizuje (Feuerbachovu) materialistickou pozici, s tím že tato vychází z předpokladu, že lidé se mění v důsledku 1. změn materiálních, a 2. v důsledku výchovy. Ovšem: tento materialismus podle Marxe opomíná, že na jedné straně jsou to právě lidé, kteří mění ty materiální poměry; ale že na straně druhé ti, kteří vychovávají, sami napřed musejí být (v tom pozitivním smyslu) vychováni. Tento (jak přidává Engels) owenovský materialismus pak nutně společnost štěpí na dvě části; z nichž jedna - ta vychovávající - se vůči té vychovávané dostává do exkluzivního postavení.
To znamená: Marx zásadně odmítá právě tuto hauserovskou pozici (nevím jestli Hauser tento názor zastává opravdu všeobecně, nebo to postuloval jenom jako ideál), totiž že by se zde měla ustanovit jakási "kasta" vševědoucích filozofů, která by změnila svět.
Oproti tomu Marx říká: "Das Zusammenfallen des Ändern[s] der Umstände und der menschlichen Tätigkeit oder Selbstveränderung kann nur als revolutionäre Praxis gefaßt und rationell verstanden werden."
Čili: "Ten souběh změny okolností a lidské činnosti nebo (své) vlastní změny může být pojat a racionálně pochopen jenom jako revoluční praxe:"
To znamená: Marx odmítá na jedné straně vulgárně materialistické pojetí, jako by dějinné změny byly způsobovány jenom mechanickým přizpůsobením se člověka změněným materiálním podmínkám; ale stejně tak odmítá tu představu, že by zde mohli být nějací ti exkluzivní "vychovatelé" (respektive Hauserovi filozofové), kteří by čistě působením své rozumné výchovy mohli změnit svět.
Nutné je podle Marxe obojí: souběh jak měnících se materiálních podmínek, tak ale i vědomé činnosti člověka, který tu dynamiku rodících se změn pochopí, a začne být sám aktivně činný ve smyslu těchto změn.
Z toho facebookového úryvku podle mého názoru vyplývá pouze to, že Hauserovi se líbí Badiouova vstřícnost, jeho přístupnost ke kritice, respektive jeho sebekritičnost (tak to, myslím, Hauser nazývá) a ochota něco na sobě či na svém díle změnit. Například něco, co se nelíbí příteli, kterého si váží. A že to, podle Hausera, odporuje neoliberálně-soukromému způsobu myšlení, což je samozřejmě dobře.
Ale nevím, zda jsem to úplně správně pochopila. Musel byste se tam podívat sám. Příspěvek má datum 5. dubna a týká se konference "Myslet nekonečno". (https://www.facebook.com/Michael-Hauser-675897752445018/
Na straně druhé, tady se nejednalo ani tak o záležitost zásadního ideového (ideologického) přesvědčení, nýbrž jenom o věc spíše technickou, o způsob výkladu. Takže tato "konverze" nebyla zase až tak úplně bolestná. Ale i tak, jak řečeno, počin velice vzácný.
Ovšem - to že matematika nemá ontologický potenciál, tak o tom se Badiou mohl dočíst už u Hegela. A svým způsobem už i u Aristotela.
Nekompatibilitu studentského hnutí tady i tam konstatoval i Rudi Dutschke, který naopak přijel do Prahy a byl prý z debat na zdejších vysokých školách dosti konsternován.
Toto zápaďácké nechápání vzalo pak u mnohých levicových prominentů zasvé po sovětské invazi.
"Feministické hnutí, ekologické hnutí, myšlenka decentralizace, regionalizace, transformace školského systému, nový systém pedagogiky atd., to všechno přišlo po roce 1968.
Mnoho lidí prostě (ne, že by se osmašedesátého vzdali) zapomnělo na zářné zítřky velké revoluce, která nepřijde, a investovalo svou energii do daného oboru, kde se snažili nějakým způsobem žít.
Pak byla ještě skupina těch, kteří chtěli žít mimo společnost, protože se nedovedli smířit s tím, že velká změna nepřijde. Nechtěli se proto adaptovat na systém a žili na okraji společnosti. Někteří „odjeli do Káthmándú bez zpátečního lístku“.
Reakce na vyprchání velké utopie byly různé. Byly velké deprese, velké existenční krize, ale i to do toho patří. Ovšem to hlavní, co mi zpětně imponuje, je schopnost této generace se adaptovat na nové podmínky a ovlivnit společnost. Daniel Cohn Bendit to říkal později zjednodušeně, ale trefně: „Kulturně a společensky jsme zvítězili, politicky jsme naštěstí prohráli.“ Dnešní západní společnost je skutečně v mnohém dědicem osmašedesátého."
K tomu se dá dodat, že tehdejší reakce západoevropských studentů na zatuchlý konzervativní svět jejich zazobaných rodičů mohla těžko najít odezvu v československých poměrech právě objevované svobody /a permanentního materiálního nedostatku/.
Což významně přispělo k podpoře emancipačního úsilí, neb zaujalo i oportunní, či indiferentní občanstvo. .
Významnou a pohříchu tradičně bohužel početnou
to část..........bych vykláněje se z nedělní kazatelny dodal.
Forman sám byl zřejmě už v osmašedesátém antikomunistou, a spolu s ním jistě i mnozí z jeho okruhu.
Ale to o "stahování rudých vlajek" se o té době v žádném případě nedá tvrdit všeobecně. Převládající duch doby byl naopak v tom, ty rudé vlajky rehabilitovat, vrátit jim jejich původní smysl.
Ten Formanův výrok o "stahování vlajek" by bylo možno v Dutschkeho podání parafrázovat tímto způsobem: "My v Německu bojujeme proti státu - zatímco ti tady ten stát posilují a oslavují!!"
To je právě ten zcela zásadní rozdíl: ta československá studentská mládež tehdy neviděla svého nepřítele ve státní moci samotné; naopak, svému státu řízenému reformními silami důvěřovali, a identifikovali se s ním. Oni svého nepřítele viděli jenom a pouze v konzervativních, dogmatických silách - a proti nim bojovali.
Oproti tomu ta revoltující mládež na Západě už ve státní moci neviděla naprosto žádnou naději a neměla k ní naprosto žádnou důvěru; a jediné východisko spatřovala v naprosté emancipaci od ní.
Totiž tím poukazem na to, že v (československém) osmašedesátém ty velké - o sobě indiferentní - masy obyvatelstva byly k podpoře emancipačního procesu strženy holým materiálním nedostatkem.
Což je přesně to co tvrdí Marx: že rozhodujícím faktorem společenského (a politického) dění je "materiální základna". Tedy všechno co souvisí s produkcí, distribucí a konzumem.
Vůbec, to studentské hnutí tehdy svou živelností (a absencí pozitivního programu) v sobě pojalo velice rozdílné směry a osoby; někteří se později přizpůsobili panujícím poměrům (jen trochu modifikovaným), někteří se radikalizovali, někteří dokonce nakonec skončili u krajní pravice.
Ale vraťme se k té politické porážce: ti studenti poté, co zjistili že státní moc jako takovou neporazí, vyhlásili alternativní heslo: "Dlouhý pochod institucemi." V narážce na legendární "Dlouhý pochod" Mao Ce-tunga, kterým po své vojenské porážce zahájil své tažení za konečným vítězstvím.
Plán těch revolučních studentů byl: když nemůžeme autoritativní stát porazit čelním útokem, pak ho infiltrujeme zespoda. Nakonec - m y jsme ta budoucí generace národní inteligence, budoucí státní úředníci, budoucí prokurátoři, soudci...
Jak to dopadlo s tímto "Dlouhým pochodem" revoltujících osmašedesátníků? - Na jedné straně se jim skutečně podařilo dosáhnout určitého vítězství, a v těch úředních a soudních a dalších budovách a kancelářích dnes přece jenom vládne podstatně jiný duch, nežli v časech toho poválečného autoritativního státu.
Ale na straně druhé stejně tak platí: při svém "dlouhém pochodu" byli těmi institucemi stejně tak polapeni a přizpůsobeni k jejich obrazu, jako je oni sami dokázali reformovat.
Ten stát už není tak autoritativní; ale pořád je to stát víceméně odcizený, pociťovaný nanejvýš jako schopný byrokrat, ale ne jako něco s čím by se obyčejný člověk mohl nějak blíže identifikovat.
Což bylo mimochodem právě to, o co se pokoušelo emancipační hnutí československé. Tedy dosáhnout stavu, kdy zcela obyčejný člověk by si mohl říci: "Tohle je můj stát, mohu s ním vnitřně souznít, nejeví se mi jako nějaká odosobněná cizí moc."
Na základě zkušeností s našimi...........bych dodal.
Podpora pro reformní komunisty byla podmíněná. V reformním křídle studenti viděli přece jen slibnější alternativu ke konzervám a doufali, že Dubček a spol. mohou aspoň částečně zlepšit poměry, když tak hezky začali tím, že dovolili odbourat cenzuru.
Souhlasím i s tím, že hudba byla mocným spojovacím článkem mezi oběma světy.
A byl tam jeden, který si stěžoval na to že při ročním vyúčtování hospodářských výsledků (a tedy při rozdělování prémií) ti referenti v kancelářích dostávají více bodů, než ti chlapi z výroby.
Ale nicméně nakonec dospěl k závěru, že "je důležité aby ti inteligenti si uvědomili že oni potřebují nás, tady z produkce - ale stejně tak my si musíme uvědomit že my potřebujeme ty inteligenty, protože jeden bez druhého nedokážeme nic".
Ano, bezprostředním popudem k tomu překlenutí mostu mezi "dělnickou třídou" a "pracující inteligencí" (abychom zůstali u tehdy používané hantýrky) byl právě ten "neuspokojený konzum".
Ale staví se nutně otázka, jestli takovéhoto tvůrčího propojení není možno dosáhnout i ve smyslu pozitivním. Tedy v tom smyslu, že obě strany se spojí ve společném díle za společnou věc.
Ovšem - za tím účelem by tady nějaké to "společné dílo" v autentickém smyslu muselo být reálně přítomno. Za podmínek kapitalismu, kdy konečnou metou veškerého snažení je dosahování zisku, je dosti obtížné nalézt nějaké takové "společné dílo", které by nějakým způsobem překračovalo a převyšovalo zcela profánní produkci.
Mimochodem: v té filmové anketě bylo také v jejím úvodu řečeno, že se reportéři - kromě toho Akčního programu - chtějí také ptát těch dělníků a zaměstnanců, jakým směrem by se měla ubírat naše společnost.
Právě toto bylo tím jedinečným rysem tehdejšího dění: že se uvažovalo, přemýšlelo, diskutovalo o tom, co bylo, co je, a co by mělo být.
Společnost nemusí být naprosto ideální, aby byla smysluplná; ale aby byla smysluplná (či alespoň osmyslená), musí tady být právě ten veřejný zápal, zájem o věci veřejné, a zájem o to, kam tato společnost a tento svět vlastně směřuje. A co my pro to můžeme - a máme - udělat.
A to naprosto výjimečné na tom roce osmašedesátém bylo právě to, že o těchto otázkách smyslu a směru směřování celé společnosti diskutovali nejen ti "inteligenti", ale právě i ti docela obyčejní "lidé dole", z ulice, z produkce...
Když pak vyrazili do ulic na podzim 67 a volali "Chceme světlo!",
protože se vinou výpadků proudu na strahovských kolejích nemohli učit, jeden stranický funkcionář poněkud předešel dobu, když to ohodnotil slovy: "Však my dobře víme, jaké světlo chcete!"
Konzumerismus mezi studenty propukl podle mého názoru až za normalizace. Zejména ve funkcionářských kruzích SSM.
"mně nejde prvotně o konzum, ale o svobodu slova. Že svoboda slova implikuje svobodné počínání i v ekonomice a obohacuje trh je jenom příjemný, ale druhotný přirozený efekt".......
Shora psáno jsem měl na mysli výsledný stav občanské společnosti, zapříčený vrozenou averzi občanské většiny vůči emancipačnímu úsilí - což považuji za doposud trvale nezvratnou konstantu, znemožňující pluralitě schopným občanům významnou státotvornou spoluúčast.....bych si posteskl.
Nechoď, Vašku, s pány na led:
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne, a sedlák si
za něj nohu zláme.
I díky Karlu Havlíčkovi.
Odmítal násilí, společenskou nerovnost, byrokratický způsob vlády, ale i radikalismus všeho druhu. Dokázal tnout ostře i do komunismu:
"Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby bylo všechno společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy chtěli z člověka učinit něco buď lepšího, neb horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk."
Havlíček, který se považoval za liberála, chtěl především občanskou svobodu, právní stát, rovnost před zákonem, moc pod kontrolou parlamentu.
"řádného vzdělání, aby důmyslem a vkusem, krásocitem oka i umělostí ruky mohlo zdatně zápoliti proti výrobkům strojovým a uhájiti svou samodělnost proti znevolňujícímu kapitalismu".
On byl vlastně liberál i konzervativec zároveň.
Že by v komunismu "nikdo neměl mít žádné jmění, a všechno bylo společné" je naprostý nesmysl; takovéto představy mohl snad mít jenom ten úplně prvotní, tzv. "vulgární" či "hrubý" komunismus, který byl Marxem zásadně odmítnut.
Mimochodem, dobově k těm třem patří ještě Heinrich Heine, který se rovnostářského komunismu obával (čecháček jeden), ale nakonec mu rezignovaně přitakal, protože je to lepší varianta než teutonství.
„Schválně se tu o slovech: radikální, konservativní, moderado (mírný) ani nezmiňujeme, poněvadž jsou to pouhé formy, nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazývati se radikálním jest zrovna takový nerozum, jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč? Proto že rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokratii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (konservovati), a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné, musí hledět vypleniti a vyhubiti, a v tom je buď radikální neb moderado, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člověk, jenž hlavou zeď proraziti chce, může sice být nejpoctivější, ale je jistě - nerozumný. Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti."
".... jest to pouhá pošetilost, chtíti vystaviti konstituci dle obrazu anglické. Abychom to vyřkli jedním slovem, nemáme k tomu materiálu. Z cucků neutkáte batistový šat, z naší hrnčířské hlíny nevystavíte čínskou porcelánovou věž. Moudřeji učiníte, když z ní napálíte demokratických, sobě rovných cihel a z nich postavíte příbytek dle rozumu a potřeby národa". (https://cs.wikisource.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD_(T%C5%AFma)/XXIX._Aristokracie_a_byrokracie)
Sepsal a nechal vytisknout volební leták s titulem „Slovo k voličům okresu Litomyšlského při volení na říšský sněm“.
Nabádal v něm voliče, aby se starali více o záležitosti hospodářské než o politiku: “Velkomož může jediným pokynutím zbaviti otroka pout, avšak ne tak snadno zvelebiti skleslý blahobyt miliónů“.
Dále varoval, že se „otevře propast, která společnosti shlcením hrozí. Tato rozemknutá propast jest komunismus“.
Asi tomu tehdy málokdo rozuměl, natož aby tomuto varování lidé přikládali důležitost. Zvolen byl prastrýcův protikandidát, Němec Quitenský.
Ironií osudu známe tuto rodinnou politickou epizodu pouze díky tomu, že ji zaznamenal Zdeněk Nejedlý.
A skoro to tak vypadá, že v procesu emancipační činorodosti mlado a staročechů, byla i ta demokracie druhotným záměrem.
Obrození národa spolklo příliš mnoho energie....bych si posteskl.