Opožděná reportáž z posledního velkého dne filosofa Patočky
Petr PospíchalPetr Pospíchal popisuje, jak se pohřeb Jana Patočky, jejž se mohl účastnit, stal určujícím zážitkem jeho života i životů mnoha dalších lidí. Vypráví příběh o síle slova, která nakonec přemohla represivní moc a inspiruje podnes.
Jelo nás tehdy pět. Větší část jarních prázdnin jsme strávili s dalšími lidmi v Krkonoších. Zpět do Brna jsme se vraceli přes Prahu. Bylo mi skoro sedmnáct, ostatní trochu starší. Jeden z nás, syn brněnského signatáře Charty 77, se v Praze chtěl zastavit u rodinných přátel.
Čekali jsme jej v parku. Když se za námi vrátil, v šoku jsme vyslechli zprávu, která nás takto dostihla s nevelkým zpožděním: mluvčí Charty 77 Jan Patočka zemřel! Rychlá porada vestoje na ulici. Závěr byl jednoznačný: Počkáme v Praze na Patočkův pohřeb, zařídíme si pozdější návrat do Brna, do učňovské školy, do práce.
Prostředí Charty jsem tehdy, deset týdnů po jejím vzniku, znal jen omezeně, především z prvních šustivých samizdatových textů v rohu sepnutých kovovou sponkou, které jsem obden na některých brněnských adresách získával a poté ihned přepisoval na psacím stroji a dále šířil. Kontaktů jsem měl zatím jen málo. Doba byla rychlá a napjatá.
Ve zdánlivém bezčasí se informace šířily ústně a strojopisně, částečně také přes české vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Prostředí Charty se v těch dnech a týdnech teprve vytvářelo, lidé se navzájem teprve poznávali. Prostředím formujícím se pod dramatickým tlakem prostupoval silný pocit vzájemné solidarity vycházející ze spiklenectví, které bylo — navzdory veřejné povaze Charty — přirozeným jevem.
Středeční ráno dne 16.března jsme s dostatečným předstihem, naprostí neznalci pražského místopisu, cestovali na Břevnov ke hřbitovu. Byli jsme napjatí. Od tehdejšího režimu se po týdnech represí a halasné, demagogické kampaně dalo čekat ledacos.
Pohřeb Jana Patočky byl vůbec první příležitostí ke společnému shromáždění, jehož symbolika byla výjimečně silná. Jan Patočka zemřel vyčerpáním z výslechů, které dávaly jediný smysl. Zastrašit. Mohli jsme očekávat, že na hřbitov nebudeme třeba vůbec vpuštěni, museli jsme počítat i s případným zatčením.
S odhalením naší identity, a tedy s tím, že Státní bezpečnost naši účast na pohřbu zaznamená, jsme počítali najisto. Situace ale byla vážná a zdálo se nám zbabělé se jedinečné příležitosti vyhnout. I v sedmnácti letech je člověk už připraven přijmout silnou výzvu, přicházející nečekaně, jestliže souzní s jejím étosem. Charta 77 byla tehdy jediná, nečekaně přicházející naděje na to, že šeď, ve které prožíváme mládí, nemusí být věčná.
V tramvaji ještě vypadalo všechno docela všedně, ale ze zastávky, na které jsme vystoupili, byl patrný velmi nevšední obraz. Nepatřiční pánové v delších kabátech na ostrůvku zastávky, další postávající opodál, jiní procházející se po cestě ke klášteru a hřbitovu. K tomu občas objektiv fotoaparátu náhle vytasený některým z pánů procházejících se okolo hřbitovní brány.
A přicházející smuteční hosté, od pánů v kabátech snadno odlišitelní i našima nezkušenýma očima. Na dohled od hřbitova proti nám kráčí Pavel Landovský, jakoby přes kapesník se na nás otáčí a říká: „Kluci, bacha, je tam spousta fízlů!“ I po mnoha letech si Pavel tu situaci vybavoval.
Aby ne, jako skupinka pěti nesmělých, stále se rozhlížejících a nejistě vykračujících mladíků jsme na té malé břevnovské pláni museli působit opravdu výstředně. Chtěl nás varovat, ale my jsme jeho dobře míněného úmyslu nechtěli dbát.
Na hřbitově už bylo hodně lidí, církevní smuteční obřad v hřbitovní kapli už započal. Obličeje některých jsme poznávali, náš kolega z chartistické rodiny uměl pojmenovat i řadu obličejů nám zcela neznámých. Byla to doba nevizuální — strojopisy, zahraniční rozhlas ani ústní podání nemohly ke jménu přidat podobu člověka.
A tak bylo možné poznat buďto ty, na něž byla zacílena dezinformační kampaň proti Chartě anebo těch pár obličejů, které jsem mohl najít ve starých novinách z konce šedesátých let, jež jsem ještě jako dorůstající dítě stále dokola vášnivě čítal ve sklepě, kde jsme jich, nad policí s bramborami a různými sklenicemi, měli lákavou hojnost.
Na hřbitovní zdi poblíž vykopaného hrobu ležela opuštěná, ale stále běžící velká televizní kamera. I fotografové Státní bezpečnosti se snažili systematicky zaznamenávat obličeje přítomných. Charta 77 tam také měla své fotografy, kteří pak museli řešit, jak si při odchodu nenechat vyfocené filmy zabavit.
Ondřeji Němcovi a Ivanu Kynclovi se to podařilo a jejich snímky byly od té doby mnohokrát publikovány. I dnes je na nich patrná tíživost tehdejších chvil, ale i hrdá odhodlanost smutečních hostů nenechat se zastrašit. A mnozí jsou na fotografiích snadno k poznání i dnes, po tolika letech.
Mezi skutečnými hosty pohřbu byli zřetelně rozeznatelní ti druzí, kteří nepřišli truchlit, ale sledovat, hlídat a slídit. Být součástí smíšeného davu, který podle nyní přístupných archivních zdrojů čítal okolo devíti set smutečních hostů, bylo vlastně povzbuzující, ačkoliv také dost tíživé.
Patočkova tak náhlá smrt následkem mnohahodinových bezohledných výslechů v průběhu přechozené nemoci učinila pozůstalé ze všech, kteří se cítili spojení s Chartou 77 a s jejími osudy. Mnozí chartisté se pohřbu nemohli zúčastnit, protože byli Státní Bezpečností zadržováni, krátkodobě uvězněni. Jiným se nepodařilo uvolnit se ze zaměstnání, i to dokázala Státní bezpečnost rychle zařídit.
Pro tehdejší státní moc byl Patočkův pohřeb rozsáhlou akcí, demonstrací odstrašovací a represivní síly. Neodvažovali se pohřební shromáždění rozehnat, protože mezinárodní ohlas takové akce by mohl mít pro státní moc neodhadnutelné následky.
Pro nás ostatní to bylo první setkání lidí z okruhu Charty 77 na veřejnosti. A tedy i příležitost ukázat, že zastrašit se nenecháme. Silně jsme vnímali, že prožíváme historickou chvíli, jejíž kulisy a okolnosti by si nikdo dobrovolně nevybral.
Tehdy se zrodilo vědomí sounáležitosti, solidarity a vzájemné podpory překračující světonázory, překračující různost dosavadních osudů jednotlivých lidí, jejich ambice a vzájemné neshody i nevraživosti. Takové vědomí sounáležitosti vzniklo náhle, ale trvá vlastně dodnes. Pomáhalo nám překonávat dlouhá léta represí, ale také stavět své osobní i veřejné postoje na hodnotách, které jsme společně dokázali formulovat, zastávat a bránit.
Patočkův pohřeb poslechem, to byl cílený rámus, který zahlušoval jakékoliv slovo. Nad našimi hlavami po celou dobu záměrně nízko kroužil vrtulník. V těsném sousedství hřbitova na plochodrážním stadiónu závodníci Rudé Hvězdy túrovali na co nejvyšší otáčky motory svých plochodrážních motocyklů.
Smuteční řeč nebyla slyšet ani na několik metrů. Byl to zápas tiché důstojnosti a odvahy s hlučnou a dotěrnou arogancí, která nectí vážnost pohřebního obřadu, ani pietu vůči všem dávno ležícím pod břevnovskou půdou. Rámus byl velmi silný, nepřetržitý a naléhavý.
Po uložení rakve do hrobu jsme všichni, postupně jeden po druhém, přešli po úzké cestičce z ušlapané navršené hlíny mezi hroby, abychom symbolicky vhodili trochu zeminy na rakev a květiny ležící na ní. Pomalé defilé smutečních hostů dalo Státní bezpečnosti příležitost zdokumentovat si každého zvlášť a dodatečně pak mohli na svých pracovištích obličejům přiřazovat jména.
Poté jsme postupně odcházeli k východu. Pánů, jejichž úkolem bylo zjišťovat jména účastníků pohřbu, tam postávalo hodně, smuteční hosté proto netvořili hloučky, v jakých se obvykle po pohřbech lidé dávají do diskuse, ale odcházeli pryč. Smuteční shromáždění se tak rozešlo poměrně rychle.
Pohřeb Jana Patočky byl první příležitostí ohlédnout se za desetitýdenní historií Charty 77. Z šedého bezčasí vystoupilo drama s rychlým spádem.
Zveřejnění Prohlášení Charty 77. Okamžitá celoplošná odsuzující kampaň ve všech sdělovacích prostředcích. Stovky domovních prohlídek. Článek Samozvanci a ztroskotanci v Rudém právu. První zatčení. Uvalení vazby na jednoho z trojice mluvčích, dramatika Václava Havla. Ostatní dva mluvčí, Jiří Hájek a Jan Patočka denně předvolávání i zatýkáni k mnohahodinovým nesmyslným výslechům, jejichž cílem bylo jen jejich zadržování, aby nemohli vyvíjet žádnou činnost.
Pokračující zběsilá mediální kampaň. Manipulované petice kolektivů pracujících, odsuzující Chartu 77, jejíž text si ovšem nesměli přečíst. Přibývající podpisy pod Prohlášením Charty 77. Výtečné texty šířící se strojopisem, mnohé z nich působí svěže ještě dnes. Nové životní obzory, které vyvstaly ze zdánlivě beznadějné situace. Bylo zřejmé, že se cosi začíná měnit.
Dne 1. března návštěva nizozemského ministra zahrační Maxe van der Stoela, který pozval mluvčího Jana Patočku na schůzku. Celosvětový ohlas této schůzky a dramatická reakce Státní bezpečnosti, která nemocného Patočku po dlouhé hodiny vyslýchala. Pak Patočkův úchvatný, pokojný, odhodlaný text Co můžeme očekávat od Charty 77 (https://www.youtube.com/watch?v=ItDrrBwKakU), filosofova nezamýšlená politická závěť. Napsal ji dne 8. března. O pět dní později zemřel.
Po jeho pohřbu jsem se vracel domů do Brna odhodlán udělat všechno, co jsem si sám za sebe jen uměl představit, aby Charta 77 tuto těžkou zkoušku přestála a aby ve své činnosti vytrvala. Dramat spojených s Chartou 77 nás čekalo ještě mnoho. V těžkých chvílích, které přicházely až příliš často, jsem si smuteční shromáždění na břevnovském hřbitově znovu a znovu připomínal.
Proti tiché, trpělivé síle našeho vznikajícího společenství nezmohla mnoho ani represivní státní přesila médií, tajné policie a politického útlaku. Jistota, že člověk nezůstane osamocen a opuštěn, opravdu pomáhala.
Hodnoty lidských a občanských práv nebyly jakousi plytkou, účelovou deklarací, vypočtenou na účinek politických či jiných ambicí, nýbrž úplným a celistvě odůvodněným světonázorem, podepřeným filosofickou silou Patočkovou, stejně jako řadou dalších úctyhodných humanistů svými podpisy sdružených pod Prohlášením Charty.
Prostředí původem různorodé, ve svých základních myšlenkách ale jednotné. Z díla tohoto společenství můžeme čerpat stále, protože zápas o lidská a občanská práva nekončí ani v mnohem svobodnějších podmínkách. I ty mají své oběti, své bezpráví, svoji mocenskou ignoranci vůči bezbranným a bezmocným.
Poslední velký den Jana Patočky byl pro mě osobně prvním krůčkem do prostředí Charty 77, pro mnoho jiných rovněž. Po čtyřiceti letech víme, že pohřeb Jana Patočky byl něčím mnohem významnějším, než jen rozloučením se zesnulým mluvčím Charty.
Byl velkým triumfem zdánlivě bezmocného filosofa, za nímž stála zdánlivě jen pouhá slova. Nebyl prvním filosofem v evropských dějinách, který za svá slova ručil svým osudem, ba životem, a musel jej proto také opustit. Slova byla silnější, stala se historickým činem. Byla silnější než síla, která se je snažila umlčet.
Nedá se nic dělat, ale po vyslechnutí Patočkovy stati "Co můžeme očekávat od Charty 77" nemohu ani teď dospět k závěru jinému.
Samozřejmě, pokud se někdo ve svých vzpomínkách dokáže plně přenést do atmosféry tehdejší doby, do časů boje proti dusící krakatici totalitního režimu, pak se takovéto dokumenty mohou jevit obdivuhodným aktem vzdoru lidského ducha proti oné nestvůře.
Jenže, pokud odhlédneme od právě tohoto - nedá se nic dělat, ale dnes už pouze čistě historického - kontextu, pak nám v rukou zůstane prohlášení ryze politické, které ale nemá prakticky žádnou hlubší filozofickou dimenzi. Jak by se vlastně dalo právem očekávat od někoho, kdo jako filozof vystupoval a působil.
Takže, odpovědí na položenou otázku "Co můžeme očekávat od Charty 77": v tehdejší době bylo od ní možno očekávat právě ten akt odporu a vzdoru; ale ve světle doby dnešní její tehdejší impuls už dávno vyprchal. Pokud se chceme dočkat nějakých opravdu nosných a inspirativních idejí, musíme si je dokázat vytvořit sami a znovu, v kontextu doby dnešní, v průsečíku jejích dnešních konfliktů a střetů.
U nás i ve světě nacházíme mnoho situací, kdy jsou svoboda, lidská důstojnost a lidská práva pošlapávány a v těch výzva Patočky i Charty zůstává platnou.
Jenže ta otázka se staví, do jaké míry ta koncepce "základních lidských práv" může mít ještě nějaký progresivní, a myšlenkově závažný a inspirační charakter v n a š e m vlastní světě, to jest v euroamerickém regionu na počátku třetího tisíciletí. Na kterou ze základních otázek naší současné existence může poskytnout přesvědčivou odpověď to neustálé poukazování na to, že někde jinde je j e š t ě hůře.
Ten "třídní boj" - ten měl svého času dozajista také naprosto aktuální oprávnění, v době anglických manufaktur, pauperismu a čtrnáctihodinového pracovního dne. A dozajista i dnes je možno na tomto světě nalézt regiony, kde i tento třídní boj má ještě svou plnou platnost: na latifundiích Jižní Ameriky, anebo v textilních fabrikách Pákistánu či Bangladéše. A dokonce i v tom našem zcela přítomném, "svobodném" a "demokratickém" světě Západu bychom při troše dobré vůle leckteré elementy třídního boje stále ještě mohli objevit.
Toho všeho využíval - a zneužíval - totalitní, pseudosocialistický režim k tomu, aby legitimoval své vlastní panství, a svou vlastní ideologii: "MY jsme přece pracující třídě dali sociální práva! Tak co po nás ještě chcete dalšího?!" - A oni měli bezpochyby pravdu, už jenom ta jistota zaměstnání byla ve srovnání s "demokratickým" kapitalismem zcela zásadní sociální vymožeností.
Ale jde o to: ten režim toho konceptu "boje proti třídnímu vykořisťování" ve skutečnosti jenom zneužíval k tomu, aby zakryl ten základní fakt, že nejenže upírá lidem základní osobní svobodu, nýbrž více, že kromě té sociální rovnosti nemá naprosto nic, co by mohl nabídnout a poskytnout člověku jako člověku, v celém širokém horizontu jeho bytí.
Jinak řečeno: tento "socialismus" byl tak naprosto nesnesitelný ani tak ne svým útlakem, jako svou strašlivou existenciální prázdnotou. Striktnost státní moci se dá snášet, dokud za ní stojí nějaký smysl; ale nesnesitelnou se stává tehdy, když už zdegenerovala jenom v pouhé samoděržaví.
A ta "lidská práva" jak řečeno nakonec plní přesně tu samou funkci. Samozřejmě, že i v našem "prvním světě" dochází znovu a znovu k tomu či onomu narušení oněch "základních lidských práv"; a samozřejmě že tento koncept "lidských práv" je možno vykládat i z levicového hlediska, jako nástroj pro hájení práv těch, kteří jsou tím či oním způsobem diskriminováni. To všechno je samozřejmě možné.
Jenže: ten koncept "lidských práv" hlásají a používají stejně tak i konzervativci; a konzervativci zřejmě ještě daleko spíše, nežli ti zmínění progesivisté.
Už tento samotný fakt by měl být akutně varovným signálem: jakmile se nějaké ideje zmocní státní moc, aby jí odůvodnila své vlastní setrvávání, pak už se zde bez dalšího musí vynořit přinejmenším velké podezření, že ta původní idea už byla přeměna v pouhou ideologii. Tedy ve formalizovaný, zdogmatizovaný a fakticky bezobsažný komplex normativních automatismů, které stále ještě předstírají vlastní závazek vůči původní ideji, ale ve skutečnosti jsou už naprosto neživotné, a slouží už jenom vlastní sebereprodukci.
Jestliže jsme konstatovali, že tím základním úhybným manévrem pseudosocialistického režimu - když byl upomínán na původní humanistické ideje marxismu - byl automatický reflex: "My jsme vám přece přinesli socialismus a třídní rovnost - tak co po nás ještě chcete?!" - pak tento reflex je u stávajících liberálně-demokratických režimů Západu naprosto ten samý, jenom s určitou verbální obměnou: "My jsme vám přece dali ta vaše základní práva - tak co po nás ještě dalšího chcete?!..."
Ten čertův dráp se skrývá právě v tom zdánlivě nevinném slůvku "základní".
Ano, ten socialismus dal lidem ta z á k l a d n í sociální práva; a tohoto faktu pak zneužíval jako obranný štít p r o t i tomu, aby mohl být upomínán na to, naprosto selhává ve všech dalších oblastech, které teprve ve svém komplexu naplňují to, co se obecně chápe pod pojmy "humanita" a "kultura".
Stejně tak režim současné západní liberální demokracie poskytuje lidem z á k l a d n í občanská práva; a stejně tak i on tohoto faktu využívá jako zbraň proti všem požadavkům směřujícím k tomu, aby život v tomto světě měl v plném smyslu humánní a kulturní charakter.
Krátce řečeno: socialismus člověka - člověka v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence - redukoval pouze a jenom na t ř í d n ě definovanou bytost; zatímco liberální demokracie téhož člověka redukuje jenom a pouze na politicky definovaného o b č a n a. Ale ani jeden z těchto dvou protikladných systémů není ani schopen, ale ani vůbec ochoten vnímat, pojímat a kultivovat člověka samotného, člověka jako člověka, v celém horizontu jeho autentické lidské existence.
Vraťme se ještě jednou zpátky, do oněch časů vzniku "Charty 77". Už jsem nedávno v souvislosti s jejím Prohlášením v příslušné diskusi zmínil, že ani já ani mí tehdejší přátelé, jakkoli jsme byli v plné názorové opozici vůči tehdejšímu režimu, jsme vůbec neuvažovali o tom, toto Prohlášení Charty podepsat; náš souhlasný úsudek byl, že se jedná o dokument bezpochyby statečný, ale obsahově naprosto prázdný. Krátce řečeno, prostě v něm nebylo nic, co by bylo možno podepsat.
Totiž: tento dokument byl myšlenkově naprosto bezobsažný dokonce i v konfrontaci s tehdejším režimem, s jeho ideovým zázemím!
Ten obraz, který se znovu a znovu sugeruje v souvislosti s opozičním hnutím (v daném případě s "Chartou 77"), je ten, jako by zde nešlo vůbec o nic jiného, nežli o ryzí a čistou svobodu na straně jedné, a holý útlak diktátorské moci na straně druhé.
Takovýto obraz je zásadně falešný. Ten tehdejší režim - dokonce i ve stavu své největší stagnace a prohnilosti - měl stále ještě nějakým způsobem za sebou celý ten ideový svět původního marxismu - tedy ten ideový svět, kde se kladla zcela naléhavá otázka, co je vlastně člověk, jaké je jeho místo ve světě a v dějinách, jaké jsou podmínky pravé lidské svobody, za jakých reálných okolností člověk dospěje k plnému rozvoji a uplatnění svých bytostných lidských možností a potenciálů.
Všechny tyto otázky v liberalismu (a tedy: v té koncepci "lidských práv") mizí beze zbytku jako v propadlišti. To jediné co zůstává je ta iluze - a fikce - že plně postačí člověku poskytnout ta "základní lidská práva", a on že už si s tou svou svobodou nějak poradí sám. Jak už výše řečeno: člověk, plnohodnotná lidská bytost je zde redukována jenom na jeden jediný aspekt své existence, a to sice na nedotknutelnost své osoby; a to je všechno.
Proto, opakuji ještě jednou: dokonce i ve srovnání s oním v té době už zcela prohnilým režimem, to "Prohlášení Charty 77" bylo obsahově zcela prázdné a nicotné.
Tato bezobsažnost disidentského hnutí se pak plně projevila po převratu, kdy právě tito disidenti převzali státní moc. A kdy pak vrcholný představitel disentu Havel jenom trpně a slepě vytvářel stafáž pro restauraci divokého, ve své podstatě asociálního, nehumánního a kulturně a duchovně zcela prázdného kapitalismu.
Ta existenciální a duchovní prázdnota polistopadového režimu měla své kořeny už v jeho základních ideových respektive ideologických východiscích; a ty jsou zcela jasně znát už v oněch zde projednávaných prvotních deklaracích tohoto režimu.
-----------------------------------------------
Mimochodem: pokud se jakékoli hledání nějaké lepší, vyšší, progresivnější alternativy k té koncepci "základních lidských práv" už na samém počátku zardousí tím, že "doposud nebylo nalezeno nic lepšího" - pak se samozřejmě nikdy nic lepšího nenajde.
Takové tvrzení má asi přesně tolik smyslu, jako ke konci 19. století prohlásit, že "něco lepšího než parní stroj dosud nebylo objeveno"; a tak proč si lámat hlavu nějakým dalším hledáním, že ano.
S třídním bojem bych lidská práva nesrovnával, ale sociální a ekonomická práva mají své místo v rozšířené koncepci lidských práv.
Připomeňme si znovu, o co se vlastně jedná: k a ž d ý politický koncept je nevyhnutelně zároveň konceptem samotného člověka.
Každý takovýto koncept - ať explicitně či implicitně - postuluje určité priority v celém okruhu lidské existence; a tedy nutně zahrnuje i tu otázku, co vlastně vůbec je člověk, jaké je jeho místo v tomto světě.
A tady máme principiálně jenom dvě možnosti: buďto se této otázce existence člověka v jeho světě postavíme čelem, to jest budeme ji respektovat v celé její šíři - anebo se pokusíme tomuto celému komplexu vyhnout tím, že z něj vytrhneme jenom ten či onen aspekt, ten prohlásíme za všech nejdůležitější, a ty ostatní jenom za zbytkové.
Jak jsem napsal minule, na tomto srovnání partikulárního s univerzálním nakonec ztroskotal projekt marx-komunismu: tento projekt se sice pokusil uchopit člověka v celé šíři jeho existence, ale nakonec ho uchopil právě jenom v jeho existenci partikulární, jakožto sociálně-třídně definované bytosti.
Ten koncept "lidských práv" zase z celého toho komplexu lidského bytí vytrhává jenom a pouze aspekt člověka jako subjektu určitých práv; ale tím to všechno zároveň končí.
Snad by se dalo namítnout, že - na rozdíl od zmíněného marxismu - ten koncept "lidských práv" si vůbec nedělá ambice uchopit člověka v celém komplexu a horizontu jeho bytí, že se omezuje právě jenom na ta "základní" práva.
To by se skutečně napohled mohlo zdát přesvědčivým argumentem; jenže za prvé jak řečeno, té otázce po celém, nezkráceném horizontu lidského bytí se nakonec nikdy není možno vyhnout. A jestliže někdo postuluje ty či ony izolované aspekty jako prioritní, pak zároveň postuluje, že všechno ostatní je méně důležité. Takže: my tady máme sice určitá "práva" - ale z celého toho "zbytku" té vlastní a autentické lidské existence tu není naprosto nic.
A za druhé: principiální faleš celého toho konceptu "lidských práv" záleží v tom, že on sice na jednu stranu uvádí, že se jedná j e n o m o ta "základní" lidská práva (jaká jsou vlastně ta "nezákladní" lidská práva?...) - ale fakticky přitom sugeruje a předstírá, že to takto s t a č í. Tento koncept je tedy ve své podstatě partikulární, ale přitom předstírá univerzalitu, úplnost.
Zkusme si jenom představit: v době křesťanského středověku světem cestuje nějaký stavitel katedrál, který namísto celé katedrály vždycky postaví jenom z á k l a d y. A pak, aniž by své dílo dokončil, ponechá ty lidi v dané končině stát jenom před těmi základy, a utěší je tím, že "takhle to přece stačí", že ty základy jsou přece vždycky tím hlavním.
Pokud to celé vměstnáme do jedné jediné věty, pak celá falešnost té koncepce "lidských práv" záleží v tom, že jsou jenom naprostým minimem, které se ale vydává za m a x i m u m.
A opakuji ještě jednou: v celém tomto konceptu není jedna jediná hlubší myšlenka; a nebyla už v prvotních dokumentech "Charty 77". A nemá opravdu sebemenšího smyslu předstírat si opak.
"Charta 77" byl svého času bezpochyby pozitivní, statečný občanský počin; ale její potenciál se bezezbytku vyčerpal právě jenom tím bojem proti bezprostřednímu útlaku. Nikam dále její filozofický ani humánní potenciál nesahá.
Tohle Vám přece nikdo nebere, že ten boj za ta "lidská práva" má t a k é svou platnost i dnes. Stejně tak jako stále má svou platnost i ten třídní boj.
Jde ale právě o ten partikularismus: že v obou případech se předstírá, jako by zde byl nalezen nějaký u n i v e r z á l n í klíč k řešení otázek existence lidstva. Ale ten pravý univerzalismus tu v žádném případě není; a navíc se k němu uzavírá cesta, právě tím předstíráním že už ho bylo - ať tím třídním bojem či "lidskými právy" dosaženo.
Ona nikdy není zcela novou, ona je jenom odpovědí na ten přežilý svět starý, je k němu opozicí; a právě proto v sobě nese jeho velkou část.
Ale jako svou první potřebnost a nutnost musí zdůvodnit legitimitu své vlastní existence; musí dokázat, že ta její nová myšlenka - která se vzhledem k tomu starému, zavedenému způsobu života a myšlení jeví nejen heretickou, nýbrž i zcela chimérickou - že tedy má své vlastní právo na existenci.
V této fázi je tato nová idea živá, právě proto že se znovu a znovu musí bránit útokům toho starého; znovu a znovu musí přezkušovat své vlastní pozice, znovu a znovu musí hledat svou oporu v samotném životě.
Když však tato nová idea vyhraje svůj boj - pak nastává fáze druhá. Ta samá idea, která ještě včera znovu a znovu musela hledat svůj zdroj v samotném žití a jeho pravdě - ta se nyní institucionalizuje a automatizuje. Ona už nemusí znovu a znovu obnovovat svou pravdivost; nyní se už může prosazovat čirým mechanismem své vlastní dominance. Zčásti ryzí dominance institucionalizovaně-mocenské; ale především dominance své všeprostupující přítomnosti. Tato idea se zmocnila lidských myslí; a lidská mysl - jako celý lidský organismus - směřuje k pokud možno největší účelnosti. Tedy k maximálnímu efektu s vynaložením co nejmenšího množství energie.
Ty rané doby heroických bojů, s vynaložením nejvyššího úsilí a nejvyšší energie - to už je minulostí. Jakmile idea zvítězila - v institucích i lidských myslích - v tom okamžiku počíná proces jejího duchovního úpadku. Už není znovu a znovu přezkušována na svou pravdivost - udržuje se už jenom svou vlastní vahou.
Platón proces degenerace státu opsal tím způsobem, že "lidé zapomenou správně počítat".
To znamená: lidé přestanou právě s tím, znovu a znovu hledat a nacházet správný poměr věcí. To je pro ně totiž příliš velká námaha. Ale všechno, co se udržuje už jenom svými automatismy, nezadržitelně směřuje ke své stagnaci, a nakonec ke svému úpadku. Tento zákon degenerace platí bez výjimky pro všechny ideje - i pro ty napohled nejposvátnější. V tomto procesu svého zautomatizování a zmechanizování idea přestává být ideou - a stává se ideologií.
Stává se pouhým zmrtvělým schématem, pod které je mechanicky subsumován samotný život; namísto aby život sám byl zdrojem, kterému jsou přizpůsobována politická a organizační schémata.
Tomuto procesu vlastní mechanizace, schematizace a degenerace se nevyhnula ani idea tzv. "lidských práv".
Jestliže se původně - kdy se tato idea vynořila na pozadí světa příkrých stavovských, politických a sociálních nerovností - jestliže se tehdy ještě mohlo zdát, že tato idea svým impulsem svobody otevře stavidla pro ničím nebrzděný rozkvět veškerých humánních, kulturních a civilizatorních potenciálů lidstva, pak postupem času se z této původně přelomové ideje stala politická floskule, jejímž účelem je v prvé řadě jediné: stávající politický režim (občanské respektive "buržoazní" demokracie) legitimizovat a cementovat jako údajně nezpochybnitelný a věčný.
To, co kdysi bylo progresivním impulsem pro osvobození lidské bytosti, se tedy postupem času čím dál tím více stává elementem regresivním, až přímo reakčním. Kdy jeho smyslem je předem zardousit jakékoli hledání nových konceptů, nové ideje pro nový život.
Skutečný progres nemůže probíhat jinak, než tím že se vynoří idea zásadně nová - která se jako první krok bude muset vymezit proti všem ustrnulým myšlenkovým a ideologickým schématům dosavadním. A tedy i proti oněm takzvaným "občanským a lidským právům". Ne snad že by tato práva neměla platit; ale protože jejich koncept svou ustrnulostí už jenom konzervuje starý svět.
Pane Poláčku, Vy jste všemohoucí Bůh, že můžete autoritativně konstatovat, jaký charakter mají lidská práva? Pokud odmítáte koncept univerzální pravdy, tak potom má Vaše výpověď jen partikulární charakter a Vaše výpověď vypovídá jen o Vašich preferencích, domněnkách, pocitech či prioritách. Vaše konstatování nemá obecnou platnost. Takže konstatovat můžete, ale v podstatě Vaše konstatování vypovídá jen o tom, že Vy si myslíte, že koncept lidských práv je partikulární, což je obecné tvrzení, které je doprovázeno implicitním nárokem na platnost, který prozrazuje, že tvrzení druhého byste rád přisoudil partikulární charakter, kdežto pro sebe implicitně podržel univerzální pravdu, i když explicitně se k ní nehlásíte.
Z výše uvedených důvodů nemůžete tvrdit, že moje tvrzení, že lidská práva mají svou platnost i dnes, není platné. Vaše rétorika týkající se ideje a ideologie je sice zajímavá, ale jak sám říkáte čistě partikulární a vypovídající jen o Vašich osobních preferencích, tudíž filosoficky nezajímavé.
Při kosmické výpravě tuším na Mars vypráví jeden člen posádky, čínský mudrc jménem Čandrasékhar, jednu historku z duchovní tradice své rodné země.
Stojí dva filozofové na můstku nad řekou, a pozorují v ní plavoucí ryby.
"Je to zajímavé přihlížet, jak ty rybky se tam v té vodě prohánějí; to je jim dozajista příjemné," prohlásil jeden filozof.
"Jak můžeš ty, který nejsi rybou, vědět co je rybám příjemné?" namítl jeho společník.
"A jak můžeš ty, který nejsi mnou, vědět jestli já vím, co je a co není rybám příjemné?!" ohradil se ten první.
Nuže, pane Šimso, ten Váš způsob argumentace mi velice připomíná jednání toho prvního filozofa. Zkrátka, je to pouhá manipulace se slovíčky, namísto závažného uvažování o stavu tohoto světa.
Myslím, že jste sám případně pojmenoval své počínání: "Zkrátka, je to pouhá manipulace se slovíčky, namísto závažného uvažování o stavu tohoto světa."
Beru na vědomí, že máte svou neotřesitelnou ideologii, které se za žádnou cenu nehodláte vzdát, a kterou nejste za žádných okolností ochoten jakkoli zpochybnit.
To je právě ostatně základním znakem jakékoli ideologie: že pro své příznivce je naprosto "posvátná" a nezpochybnitelná, a že nejsou ani v nejmenším ochotni přiznat její interní a imanentní limity a vady.
O čem se tady ještě vlastně vede diskuse? S člověkem, v jehož permanentním blábolení není jediná hlubší myšlenka.