Berlínská zeď – fotogenická

Symbolem roku 1989 nejdříve byla polská Solidarita s nobelistou Lechem Wałęsou, do vyprávění patřil i Václav Havel. Nyní vede fotogenická probořená zeď.

Sicha

Jan Šícha

09.11.2019 09:13

To, čemu se u nás říká Sametová revoluce nebo Plyšák, označují u našich východoněmeckých sousedů jako revoluci pokojnou. Ustálené vyprávění o východoněmecké revoluci praví, že kořeny měla v pondělních modlitbách za mír. V Lipsku v Nikolaikirche se konaly už od roku 1982.

Evangelická církev sehrála v přípravě a počátku východoněmecké revoluce klíčovou roli. Měla větší svobodu než církve u nás, církevní prostor mnozí odvážní pastoři dávali k dispozici živým iniciativám.

V květnu 1989 se aktivistkám a aktivistům ve východním Německu podařilo dokázat, že komunisté falšují už tak až do trapnosti zmanipulované volby. Vlastní revoluce začala v Lipsku 9. října 1989.

Lidé se svíčkami vyšli z kostela, další se přidali. Bylo jich sedmdesát tisíc. A policie je nezmasakrovala. Připraven byl pohotovostní oddíl, i nemocnice měly pohotovost, v záloze čekaly krevní konzervy pro raněné.

Zeď lidé otevřeli 9. listopadu zásluhou přeřeknutí komunistického politika. Na tiskové konferenci povídal, že se k lepšímu změní podmínky cestování. Když se ho zeptali kdy, hrabal v papírech, nenašel, v nastalém zmatku řekl, že hned. Lidé pak šli houfně ke zdi a vojáci s celníky je nezmasakrovali. Berlínská zeď, která měla oficiální označení „antifašistický ochranný val“, se postupem času ukázala jako vhodná pro symboly a velmi fotogenická.

Ve vyprávění o roce 1989 nejdříve poměrně spravedlivě měla klíčovou roli polská Solidarita. Vydržela dlouho, přežila výjimečný stav a zatýkání, opozici zformovala tak, že Poláci měli na jaře roku 1989 první napůl svobodné volby provázené kulatými stoly.

Nynější polské vládní kruhy tehdejší zázrak kulatého stolu difamují jako dělení moci ze strany nových elit. Rozuměj špatných elit, než vznikly ty správné, což jsou dnešní polské vládní kádry z Práva a spravedlnosti. Německá krajní pravice z Alternativy pro Německo tvrdí téměř totéž. Vyšla s heslem „Dokonči převrat“, což se v němčině rýmuje.

Východní Německo po revoluci dostalo asi dva biliony eur, což je něco přes čtyřicet našich kompletních státních rozpočtů. Byl to největší poválečný finanční transfer. Z někdejšího východního Německa, které si někdy říká tradičním označením střední Německo, protože východní nechce být vůbec nikdo, do někdejšího západního Německa odešlo asi 1,5 milionu lidí.

Prý to ve statistickém nepoměru byly mladé ženy. Zůstavší mladíci pak začali, také statisticky nepoměrně, hajlovat.

Obálka frankfurtského satirického časopisu Titanic z listopadu 1989. Gaby (17 let, NDR) si myslela, že banán vypadá takto. Brzy se to, alespoň co do představ o banánech, hodně zlepšilo. Repro DR

Letošní oslavy třicátého výročí pokojné revoluce při tradičním Svátku světel v Lipsku zkazil útok na synagogu v nedalekém městě Halle. Oslavy pádu zdi pro změnu zakalily volby v Durynsku, kde vyhráli postkomunisté vedení celkem slušným západoněmeckým odborářem, následováni postfašisty vedení vcelku neslušným fašistou.

U příležitosti výročí revoluce se ve východním Německu na tisíckrát skloňuje ponižování. Ne od fízlů tajné police za komunistů, ale od průměrných západních Němců, kteří se nahrnuli na východ, obsadili klíčová místa, a chovali se jako elita v kolonii.

U příležitosti definitivní smrti v roce 1989 již mozkově zemřelého reálného zombie socialismu ve východním bloku, je Německá demokratická republika („DDR“), nejkrásnější, jaká kdy byla. Až se výročí přežene, naštěstí zůstane síť štědře subvencovaných institucí, které se zabývají reflexí doby nesvobody.

Kdo má zájem, může třeba zadarmo zajít do Fóra současných dějin v Lipsku. V dobovém kontextu se tam najde třeba náš osmašedesátý rok, což se u nás v podobné formě nenajde.

Revoluce byla ve východním Německu dřív, výročí přineslo spousty kvalitních střípků a zdá se mi, že celkově podivný výsledný dojem. Oslavy u sousedů končí, u nás začínají. Pokud se dopracujeme k témuž jako Němci, bude to dobré.

Jak tak Němci v posledních týdnech o sobě pochybují, rozdírají si i škrábnutí, přehlížejí i ty opravdu dobré věci z posledních třiceti let, znovu a naléhavěji se objevuje náš úkol coby jejich blízkých sousedů.

Měli bychom chválit ty demokratické Němce, kteří za to stojí. Chválit hlasitě. Pomůže jim to, i od nás, s německou úporností se čím dál častěji tlučou do hlavy a velmi často opravdu nemají proč.

Na transparentech v roce 1989 ve východním Německu na rozdíl od našich, často velmi vtipných, stálo: „Lidskou důstojnost“. Udělali pro ni víc, než my. Ausgerechnet na třicáté výročí aby tam člověk lupou hledal ty, kteří se postaví rovně a řeknou to naplno.

Berlínská zeď udělala jako symbol kariéru, ukázala se jako nejfotogeničtější. Tentokrát skutečný antifašistický ochranný val, který s velkou pravděpodobností budeme stavět příštích třicet let, fotogenický nebude, a jestli se ho postavit podaří, je velká otázka.

Pro dnešní den ale – Ať žije, pokojná revoluce, milí sousedé. A díky za jiskru, co pak přeskočila k nám. Nebojme se chvíli jásat, problémy s nácky nám neutečou.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.