Pražská zahraničněpolitická neuróza
Jan MiesslerTchaj-wanská politika magistrátu jde proti Černínskému paláci i Hradu. Čínská reakce ovšem připomíná pandu v porcelánu.
Některé nudné články začínají slovníkovou definicí, a ani tento není výjimkou. Začíná definicí synekdochy — je to přenos významu z části na celek nebo obráceně — a pokračuje konstatováním, že psaní o zahraniční politice se často vyznačuje právě synekdochami.
Hlavní města totiž pravidelně reprezentují zahraniční politiku svého státu. Můžeme se pak dočíst, že Washington hrozí Havaně, aby dala ruce pryč od Caracasu, zatímco Berlín a Paříž rezignovaně pozorují, jak poněkud hysterický Londýn všem před očima šermuje brexitem a pak se s ním střílí do nohy.
Výhodou tohoto postupu je, že politická jednotka, kterou v textu hlavní města zastupují, nemusí být nutně stát. To se hodí například při analýze vztahů mezi Pekingem a Tchaj-pejí, kdy obě entity — Čínská lidová republika i Čínská republika (Tchaj-wan) — tvrdí, že právě ony reprezentují Čínu, a obsedantně trvají na tom, aby s nimi tuto interpretaci sdíleli i všichni jejich zahraničněpolitičtí kamarádi.
Zmatení nastává, pokud hlavní město začne vést svoji vlastní zahraniční politiku, která je vůči zahraniční politice své vlastní země v protikladu. Například když se pražský magistrát začne sbližovat s Tchaj-pejí, přestože Česká republika oficiálně sleduje tzv. politiku jedné Číny a Tchaj-wan jako samostatný stát neuznává. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček pak na Twitteru musí správně poukazovat na to, že pražští piráti by pak prostřednictvím svého primátora Zdeňka Hřiba mohli stejně dobře uznat nezávislost Katalánska, anexi Krymu nebo oddělení Severního Irska od Velké Británie.
Zahraniční politika na komunální úrovni
Prahu do toho lze zatáhnout opravdu jen synekdochou. Je to nezávislá veřejnoprávní korporace a stát ji nemá co kecat do toho, jaké vlajky vyvěšuje (pokud tím neporušuje zákony státu, což by činila například vyvěšením vlajky třetí říše). Právě tak, jako nemá stát co kecat do vyvěšování tibetské vlajky veřejné vysoké škole, natož posílat policisty tu vlajku strhnout.
A fakt, že zahraniční politika českého státu respektuje politiky jediné Číny, nijak nekoliduje s tím, že primátor navštíví představitele části té jediné Číny, podobně jako nekoliduje s absurdním přístupem české zahraniční politiky k problému Katalánska, pokud se Hřib setká s primátorem Barcelony, aniž by si zjišťoval, zda náhodnou není katalánský separatista.
Možná je to pro čínské politiky nepochopitelné, možná jim to jen za chápání nestojí, ale to není důvod, abychom se vzdávali té míry svobody, kterou u nás obce vůči státu mají. Anebo abychom zmateně pomocí oslího můstku žvanili o pražské zahraničněpolitické neuróze.