Pražská zahraničněpolitická neuróza

Jan Miessler

Tchaj-wanská politika magistrátu jde proti Černínskému paláci i Hradu. Čínská reakce ovšem připomíná pandu v porcelánu.

Některé nudné články začínají slovníkovou definicí, a ani tento není výjimkou. Začíná definicí synekdochy — je to přenos významu z části na celek nebo obráceně — a pokračuje konstatováním, že psaní o zahraniční politice se často vyznačuje právě synekdochami.

Hlavní města totiž pravidelně reprezentují zahraniční politiku svého státu. Můžeme se pak dočíst, že Washington hrozí Havaně, aby dala ruce pryč od Caracasu, zatímco Berlín a Paříž rezignovaně pozorují, jak poněkud hysterický Londýn všem před očima šermuje brexitem a pak se s ním střílí do nohy.

Výhodou tohoto postupu je, že politická jednotka, kterou v textu hlavní města zastupují, nemusí být nutně stát. To se hodí například při analýze vztahů mezi Pekingem a Tchaj-pejí, kdy obě entity — Čínská lidová republika i Čínská republika (Tchaj-wan) — tvrdí, že právě ony reprezentují Čínu, a obsedantně trvají na tom, aby s nimi tuto interpretaci sdíleli i všichni jejich zahraničněpolitičtí kamarádi.

Zmatení nastává, pokud hlavní město začne vést svoji vlastní zahraniční politiku, která je vůči zahraniční politice své vlastní země v protikladu. Například když se pražský magistrát začne sbližovat s Tchaj-pejí, přestože Česká republika oficiálně sleduje tzv. politiku jedné Číny a Tchaj-wan jako samostatný stát neuznává. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček pak na Twitteru musí správně poukazovat na to, že pražští piráti by pak prostřednictvím svého primátora Zdeňka Hřiba mohli stejně dobře uznat nezávislost Katalánska, anexi Krymu nebo oddělení Severního Irska od Velké Británie.

Zákaz pro „pražská“ kulturní tělesa vystupovat v Číně připomíná chování neobratné pandy v českém porcelánu. Foto elhitgt.com

Zahraniční politika na komunální úrovni

Na první pohled to připomíná poněkud málo vtipnou anekdotu, ve které dvě dámy sedí v kavárně: „Zatímco můj manžel řeší zásadní otázky, jako třeba jaký je náš postoj k válce v Sýrii, já mám na starosti detaily, jako třeba kam letos pojedeme na dovolenou.“ Manželky a pražští primátoři by zkrátka měli vědět, kde je jejich místo, a neplést se do věcí moudrých mužů.

Na druhý pohled je to celé stejně legrační. Je to právě Ovčáčkův prezident Miloš Zeman, který si přece také dělá svoji vlastní zahraniční politiku — občas v souladu s ministrem zahraničí, občas jemu navzdory, a občas se dokonce nechává slyšet, že by ministra nejraději vyměnil, kdyby mohl.

Netají se přitom tím, že se do Pekingu jezdí učit nastolovat společenskou stabilitu. Neustále mluví o čínských investičních miliardách a popírá, že by čínský telekomunikační konglomerát Huawei mohl představovat jakékoliv bezpečnostní riziko — podobně jako žádné riziko nepředstavovala ani dětská pornografie, kterou měl podle svého vlastního vyjádření kdysi v počítači.

Naopak pražský primátor Hřib byl nedávno v Tchaj-peji, kde se setkal s tchaj-wanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen. Není mu proti mysli ani vyvěšování tibetských vlajek na magistrátních budovách. A na rozdíl od bývalé ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové (ANO) dokáže odolat požadavkům čínského velvyslance na to, aby s jeho pozvaným tchajwanským kolegou vyrazil dveře.

Pokud bychom použili metaforu, prezident Zeman připomíná materialistické id, pirát Hřib idealistické superego a ministerstvo zahraničí pragmatické ego, které se snaží obě protichůdné tendence vyvážit a smířit. Zahraniční politika Prahy — magistrátu, Černínského paláce a Hradu — ale navzdory sympatickému úsilí ministra zahraničí Tomáše Petříčka (ČSSD) působí jako neurotický pacient zralý na to, aby se sesunul na psychoanalytickou pohovku a pořádně se z toho vypovídal.

Peking, který si sám obvykle dává záležet na tom, aby působil jednotně, tyhle věci velmi dobře vnímá.

Například tchaj-pejský primátor Kche Wen-če, se kterým se Hřib na své východoasijské cestě také setkal, je vůči Pekingu vstřícnější než tchaj-wanská prezidentka, o současném primátorovi tchaj-wanského druhého největšího města Kao-siungu nemluvě. Oba dva si Peking předchází, aby tak oslabili pozici tchajwanské prezidentky a její vládnoucí Demokratické progresivní strany.

Zejména kao-siungský primátor Chan kuo-jü z opozičního Kuomintangu přitom jde Číně na ruku: zatímco Cchaj Jing-wen volá po snižování závislosti Tchaj-wanu na obchodu s Čínou, Chan kuo-jü letos v únoru během řady setkání s představiteli čínského režimu opakovaně propagoval posilování ekonomických vazeb s pevninou.

Hřibově magistrátní pro-tchajwanské politice proto Peking dobře rozumí, sám totiž dělá přesně totéž. Tentokrát se mu ale nepodařilo vhodně zareagovat.

Čínská panda v českém porcelánu

Zákaz pro „pražská“ kulturní tělesa vystupovat v Číně měl být evidentně trestem kalkulovaným tak, aby zasáhl nepřítele Hřiba, ale ušetřil přítele Zemana. Jenomže soudruzi z ČLR udělali při trestání neurotické Prahy chybu. „Bude to složitější diplomatické jednání, protože je potřeba čínské straně vysvětlit, že [Pražský filharmonický sbor není] orchestr pražský, ale že jde o instituci, která je zřizována ministerstvem kultury,“ posteskl si během své návštěvy Číny český ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD).

Jeho vyjádření mimochodem akceptuje čínskou myšlenku, že „Prahu“ je třeba potrestat. Přitom by bylo možná lepší významně pozdvihnout obočí nad tím, jak je chování země, honosící se pěti tisíci let kulturní tradice, ostentativně nekulturní. Anebo se rovnou domluvit s Hřibem, poprosit o kontakty a poslat české šmidlálisty na Tchaj-wan, kde si je jistě rádi poslechnou a žádné politické podmínky si klást nebudou. Jenomže to by asi Peking rozzuřilo natolik, že by šmahem zakázali také Brno, a možná i Ostravu.

Ať už se to ale Staňkovi vysvětlit podařilo, nebo ne, Peking v každém případě úspěšně vyvolal dojem neobratné čínské pandy v českém porcelánu. Hřibovi kauza neuškodí, naopak ještě více posílí jeho auru vůdčího reprezentanta pražského demokratického podhoubí.

Pozice pražských zastánců Pekingu bude naopak zase o něco složitější. Čínské obecenstvo zůstane možná ochuzeno o libozvučné zvuky českých smyčců. A pražská zahraničněpolitická neuróza se bude dál zajímavě rozvíjet, protože ani jeden z jejích protagonistů zatím nemá důvod ze své pozice nějak slevit.

    Diskuse
    MP
    May 3, 2019 v 22.42
    Ach jo
    Tvůrcem zahraniční politiky českého státu je vláda ČR. Prezident je reprezentant státu, který se v této oblasti podřizuje. Pokud tak nečiní, dochází k maléru. Pokud se tomu premiér nebrání, protože potřebuje případnou milost od prezidenta, navíc se stávají poměry zahraniční politiky zvrácené.

    Prahu do toho lze zatáhnout opravdu jen synekdochou. Je to nezávislá veřejnoprávní korporace a stát ji nemá co kecat do toho, jaké vlajky vyvěšuje (pokud tím neporušuje zákony státu, což by činila například vyvěšením vlajky třetí říše). Právě tak, jako nemá stát co kecat do vyvěšování tibetské vlajky veřejné vysoké škole, natož posílat policisty tu vlajku strhnout.
    A fakt, že zahraniční politika českého státu respektuje politiky jediné Číny, nijak nekoliduje s tím, že primátor navštíví představitele části té jediné Číny, podobně jako nekoliduje s absurdním přístupem české zahraniční politiky k problému Katalánska, pokud se Hřib setká s primátorem Barcelony, aniž by si zjišťoval, zda náhodnou není katalánský separatista.

    Možná je to pro čínské politiky nepochopitelné, možná jim to jen za chápání nestojí, ale to není důvod, abychom se vzdávali té míry svobody, kterou u nás obce vůči státu mají. Anebo abychom zmateně pomocí oslího můstku žvanili o pražské zahraničněpolitické neuróze.
    IH
    May 4, 2019 v 10.53
    Díky Martinu Profantovi, ušetřil mi delší psaní
    Nevím, jestli prezident Zeman cítí výčitky vůči primátoru Hřibovi, nebo vůči Číně, nebo vůči oběma. Nejvíce by však měl vyčítat sobě. Taková formulace "Jak jsem starý, tak jsem...", již občas používáme skoro všichni, by ještě mohla, teoreticky, odstartovat prezidentovo zahraničně politické prozření. Protože "když ptáčka lapají, hezky mu..." platí sice všeobecně, ale v čínském případě zvláště. Hrbením jeden respekt nezíská.
    JP
    May 4, 2019 v 12.40
    Ostatně, ten uvedený vtip není zdaleka tak nevtipný; jenom je nutno ho znát v jeho originální, to jest werichovské verzi. A mimochodem - v tom werichovském podání se jednalo zrovna o náš vztah k Tchaj-wanu!!