Už zbývá obnovit jen osídlení

Městům a vesnicím v pohraničí, odkud v minulosti lidé odešli nebo byli vysídleni, navenek nic nechybí. Revitalizována je infrastruktura i památky, jen vzdělanější a podnikaví obyvatelé často zůstávají jinde.

V těchto letních dnech si připomínáme třicáté výročí pohnutých událostí na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, které se stalo útočištěm nejdříve stovek, a později tisíců uprchlíků z východního Německa. Tehdy jsme o tom mnoho nevěděli ani my Pražáci, sdělovací prostředky takové události tajily. Pouze se o tom něco povídalo a strach z možného postihu krotil zvědavost.

Myslím, že strach záměrně šířila StB – tam se zatýká, nechoďte tam. Svědky toho zvláštního dění se stali spíše odvážlivci, z nichž mnozí pak Němcům pomáhali – nejen přelézat zeď, ale také poskytovali jídlo, léky, ošacení…, přestože prostor kolem velvyslanectví byl kontrolován.

Exodus východních Němců skončil 9. listopadu1989, kdy z Prahy odjelo na svobodu posledních čtyři sta lidí. (To jsem si přečetl ve výborném článku Lucie Zídkové v páteční příloze Lidových novin ze dne 2. 8. 2019.) Lucie Zídková také popisuje, jak byla Praha nevstřícná, od německé ambasády se neodvážely ani odpadky.

1989Přes Prahu prošlo roku 1989 jednadvacet tisíc východních Němců. Kolik se jich po pádu berlínské zdi asi vrátilo zpět? Repro DR

Po 30. září, kdy ministr Hans-Dietrich Genscher z balkonu v prvním patře ambasády pronesl památnou větu, kterou vlastně začala revoluce: „Přijeli jsme za vámi, abychom vám oznámili, že váš výjezd byl dnes povolen,“ celkem prošlo přes Prahu dvacet jedna tisíc Němců.

Několik tisíc Němců přešlo z východního Německa do západního také jinými cestami, například přes Rakousko, a mě až teď napadá otázka, kolik se jich po pádu berlínské zdi a později po spojení obou německých států vrátilo zase domů. Ochuzeno o trabanty. (Nebo jim je vrátili?) Nešlo jim však pouze o svobodu, ale také o životní úroveň. Ještě více východních Němců (kolik asi?) se přemístilo do jeho západní části už ve svobodných poměrech, nechtěli se zdlouhavě dobírat vyrovnávání životní úrovně, což prý ostatně stále trvá.

Někdy kolem roku 2000 jsme navštívili německé pohraniční město Klingenthal, za našimi Kraslicemi. V protireformační pobělohorské době Klingenthal přijal mnoho vystěhovalců z Čech. Čeští exulanti tu pak v 17. století zavedli výrobu hudebních nástrojů, zejména foukacích i tahacích harmonik. (Čímž navázali na tradici výroby dřevěných a plechových hudebních nástrojů v Kraslicích. O tom, zda foukací harmoniku vynalezli krasličtí, nebo klingenthalští, se vede více než dvě stě let spor.) Z Klingenthalu se v 19. století stalo průmyslové město.

Když jsme do něj z Kraslic došli my, jevilo se napůl opuštěné. Některé domy docela opravené, jiné naopak zchátralé se zabedněnými nebo vytlučenými okny. Barokní kostel, druhý největší v Sasku, byl již ale opraven. V té době působila podobně tísnivě až depresivně na člověka například i Žitava, také jakoby napůl vystěhovaná.

Čas od času navštěvujeme vejprtsko-oberwiesenthalské pohraničí, v němž se klikatí malebná úzkorozchodná železnice s pravidelným parním provozem. Železnice funguje německy vzorně. Parní lokomotivy jsou každým rokem naleštěnější. Železniční nadšenci z Jöhstadtu obnovili již zrušenou úzkorozchodku do Steinbachu. Jezdí po ní více než sto let stará parní lokomotiva a také se tváří, jako by právě vyjela z továrny.

Na Vejprty navazuje na německé straně Bärenstein, velice úpravné městečko, ale jakoby poněkud bez života. Proti tomu Vejprty působí živěji díky Romům, ale mnohem zpustleji. Nádraží na půl zbourané, koleje rezavé, řítící se stará továrna, opuštěné, chátrající domy, koupaliště dávno zarostlé. Naproti tomu veřejné prostory a budovy v majetku města docela upravené, obnovené. Náměstí kvetoucí, kašna zurčící.

Na německé straně je nejblíže větší město Chemnitz neboli Saská Kamenice, na té naší Chomutov. Z tohoto úhlu pohledu se jeví zejména v sociální oblasti mnohé podobnosti… I když saská strana působí vypiglovaněji. Ale obě území citelně trpí nedostatkem vzdělanějších, podnikavějších a tvořivějších obyvatel.

Na naši českou stranu jako by se dosud nedostavili, tu saskou možná opustili. Když vyčítáme německé politice, že hospodářsky posud nedokázala povznést svou východní část na úroveň té západní, pak laicky řečeno v mrtvé hmotě veřejného prostoru stát, země, města i obce udělaly, co mohly (díky evropským dotacím). Dotace do fontán, záhonů s kytkami, do žulou dlážděných náměstí a veřejných budov (například škol) jsou zjevné. Revitalizováno je opravdu leccos, kromě lidí. Už zbývá obnovit jenom osídlení.

Schopnosti těch tisíců východních Němců, kteří odešli do bohatší německé části, tu velice chybí. Na naší straně se ale děje něco podobného, co kdysi započalo odsunem Němců a po roce devadesát to pokračuje zánikem průmyslu a pracovních příležitostí.

A přitom je tu, co se týká tzv. infrastruktury, všechno připraveno k žití v historicky bohatých a přírodně krásných končinách. Tradovaná opuštěnost se dneska jeví spíše jako pouhé nedopatření. Kdybych byl mladší, lákalo by mě něčeho se tam chopit.

(Ve Vejprtech je jedna výborná restaurace, kam ovšem jezdí na oběd i večeři zejména Němci. Obsluhuje tam Rom, jenž umí tak dobře německy, až se stal miláčkem Němců, zvláště postarších dam. On si také německé klientely velice váží.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.