České pohraničí z pohledu putujícího: Dobré hospody najdete všude

Letošní seriál o specifikách českého pohraničí končíme rozhovorem s Martinem Kolářem, vášnivým turistou, jenž obešel pěšky celou republiku, pohraničí prý miluje a stále se do něj vrací.

A3

Monika Müllerová

30.12.2017 08:00


Spoluautor: Petr Jedlička

Do hloubky

Cr-pohranici

z pohraničí

Vysoká míra emigrace mladých a vzdělaných lidí, nezaměstnanost, nejnižší mzdy. České a moravské pohraniční oblasti se potýkají se socio-ekonomickými problémy, z nichž se potom snadno rodí společenská frustrace a beznaděj. Zatímco o důsledky – posilování xenofobních nálad, apatii, nedůvěru – se zajímáme často, příčiny se opomíjejí.

V průběhu letošního roku vám reportážní oddělení Deníku Referendum přinese sérii textů, které mají za cíl pojmenovat zárodky nespokojenosti lidí v „polozapomenutých regionech“. Chceme dát hlas všem těm, na které hluboce dopadla změna režimu v souvislosti s privatizacemi, těm, kterým se děje nespravedlnost.

Reportážní oddělení se sociálním tématům věnuje dlouhodobě. Publikovali jsme soubor textů na téma exekucí
či soužití Čechů s Romy, letos pokračujeme seriálem o dostupnosti bydlení.

Snad každý Čech nebo Moravan byl někdy na výletě v pohraničí, většina jistě i vícekrát. Vy jste však specifický případ. Během svých studentských let jste obešel pěšky celou republiku. A i dnes, když máte práci a rodinu, trávíváte v pohraniční bezmála každý druhý víkend. Čím vás právě pohraniční oblasti tak lákají?
Asi bych to rozdělil. Ta cesta okolo republiky byla zpočátku jen hec. Měl jsem prochozenou Šumavu a velkou část severu republiky, tak jsem si řekl, že to dotáhnu. Nebylo to přitom tak, že bych obešel celou republiku na jeden zátah, prostě jsem někde skončil, a pak za týden, za měsíc nebo třeba za půl roku navázal a zase něco ušel.

Ve zvláštní zážitek se vše začalo měnit až během nejdelšího úseku, který jsem ušel v rámci jednoho přechodu. Jednalo se konkrétně o česko-slovenské pohraničí a k tomu kousek česko-polského, cestu od Hodonína po Třinec. Z toho nakonec vzešla taková ateistická pouť, protože mě to táhlo pořád dále, šel jsem většinou sám, a cesta byla přitom dlouhá tak akorát, aby měl člověk dost času na přemýšlení a zároveň nepřestal vnímat, co je okolo něj zajímavého.

Dodnes doporučuji každému, komu to něco říká, si tuto cestu projít. Člověk vychází z kopečků s vinicemi a stoupá postupně den za dnem, přes pláně se solitérními stromy k pastvinám, do smíšených lesů, a pak do jehličnatých. Za Hrozenkovem se jde po klasických lysých hřebenech, nad Vlárou se změní krajina do horských pastvin, na nichž pásával kozy Ludvík Vaculík, a pak přechází dále do Beskyd, zase špičatějších a jehličnatějších.

Ale ještě k vaší otázce: později jsem pak jezdil spíše do jednotlivých oblastí cíleně: do Jeseníků, do Krkonoš, pak zase Podyjí, pak Krušných hor a podobně. A takto jezdím dodnes. Není v tom už myslím žádná velká mystika a přijde mi, že ani nějaký jeden společný důvod. V našem pohraničí je zkrátka spousta míst, která stojí za to navštěvovat opakovaně. No a důvody, proč člověk vyráží třeba na Pálavu nebo na Šumavu či třeba do Jizerských hor, jsou u každého z těchto míst jiné. Záleží také i na ročním období.

Přijde vám, že tato místa nic nespojuje?

Pochopitelně příroda. Až na moravsko-rakouskou hranici a oblast na severovýchod od Ostravy jsou u nás v pohraničí převážně hory či kopce a většinou také lesy. Jenomže tahle „příroda“ je úplně jiná třeba v Novohradských horách a v Orlických horách, a to ne proto, že tam rostou jiné stromy a žijou jiní brouci, ale protože ta místa mají úplně jiného ducha.

S něčím na způsob hraničářských specifik v chování lidí jste zkušenost neudělal?
To se musím více zamyslet. Určitě je tu cosi jako společná kultura okraje. Když procházíte s batohem po vesnicích, cítíte takřka všude, že v dané oblasti něco končí. Vlaky či autobusové linky končí v mnoha obcích přímo doslova, spoje po okreskách už dále nejedou. Nebo narazíte naopak na široké výpadovky a dvojjazyčné nápisy, na příhraniční kasina, tržnice a nevěstince, což jinde v takové koncentraci také nemáte. A ano, i lidé v pohraničí jsou specifičtí. Mluví téměř vždy nářečím nebo alespoň silnějším krajovým přízvukem, třeba jablunkovskému po naszymu člověk skoro nerozumí. A přijde mi, že se tu řeší i jiné problémy.

Ale já osobně do pohraničí kvůli této „kultuře okraje“ nejezdím, to spíše kvůli přírodě. I když fakt, že v České republice tvoří většinu hranic kopce, hory či rozdělovací řeky, ovlivňuje asi jak přírodu, tak i kulturu místních. A stejně tak skutečnost, že na západě a jihu byla dříve železná opona a na severu ostře střežená hranice s Polskem.

Zimní večer v osadě ve Slezkých Beskydech, česko-polské pomezí. Foto S. Koenig

K té kultuře okraje bychom se rádi později ještě vrátili, ale teď nám vysvětlete toho „jiného ducha přírody“. Myslíte to prostě tak, že třeba na jihu Karpat kolem Čartoryje jsou kopce s loukami a solitérními stromy a na severu směrem k Lopeníku pak kopce s lesy, což dává přírodě tam a tam úplně jiný ráz?
Je to trochu složitější. Nejde jen o střídání nějakých univerzálně podobných oblastí s pastvinami a příslušným rázem, s jehličnatými lesy a příslušným rázem, se smíšenými lesy a tak dále. Například v Novohradských horách máte kopce a jehličnaté lesy, v Jeseníkách máte kopce a jehličnaté lesy a v Českém Švýcarsku máte kopce a jehličnaté lesy. Ale právě duch přírody, anebo možná přesněji duch krajiny, je pokaždé jiný.

V Novohradských horách žili Němci, všichni zmizeli, ale v krajině je pořád na mnoha místech znát, že byla kdysi daleko osídlenější. Že se támhle plavilo dřevo, nebo že támhle byla huť, že támhle stál kostel, že toto místo je jako dělané pro vesnici, a přitom tu žádná není. Vyjdete z Nových Hradů, z Dobré Vody, jdete pár kilometrů a říkáte si, tady ty prázdné lesy, tady ty prázdné louky, to sem nepatří.

Přitom v Jeseníkách je to úplně jiné. I tam se můžete toulat po kopcích přes jehličnaté lesy a potkávat jenom turisty, a když si počkáte na dešťové období, tak ani ty ne. Jenomže do Jeseníků ty prázdné lesy naopak patří. Člověk jde a říká si: takto to tu má být. Zvláště, když prší. K jesenickým lesům patří déšť.

A v Českém Švýcarsku je to zase něco jiného. Teď nemyslím Hřensko, Pravčickou bránu a tak dále. Ale obecně: v Českém Švýcarsku jsou vidět Němci pořád ve vesnické architektuře, v lesích je potom zase spousta zvláštních skal a strmých údolí, chodí se po starých pašeráckých stezkách a tak dále.

Kde je u nás hranice nejosídlenější?
Myslím, že nejvíce lidí žije v oblasti na sever a východ od Ostravy, na uhelné pánvi mezi Bohumínem, Karvinou a Těšínem, ale tam to moc na pěší výlety není. A hodně vesnic je také na Jižní Moravě, v pásu mezi Znojmem, Mikulovem, Břeclaví a Hodonínem. Anebo ve Šluknovském výběžku a také v jižních Čechách.

Tam i tam bych ale doporučoval jezdit spíše na kole, podle mé zkušenosti je to lepší zážitek. Nebo z jakého pohledu vás to zajímá? Proč se konkrétně na toto ptáte?

Takto to myslíme: když člověk obejde celou republiku pohraničím, jaká část mu přijde „nejcivilizovanější“? Kde mu v největší míře přijde, že si lidé přímo v daném konkrétním místě pohraničí staví další a další domy, protože se jim tam líbí? Anebo ještě jinak: odkud z pohraničí se, očitě vzato, nejméně utíká a nejvíce se v podledních letech usídluje?
Každá z těch otázek by asi mohla mít jinou odpověď. V posledních letech se například čím dál více staví v Novohradských horách, kde od války nebylo téměř nic, a tyto novostavby jsou často hotové haciendy či šlechtická letní sídla. Bohatí lidé tam zjevně utíkají za klidem.

Na druhé straně máte pak třeba Orlické Záhoří, údolí kolem Divoké Orlice na česko-polském pohraničí, kde také přibývá chat a opravených domků, ale jsou to hezké domy, mnohdy i dřevěnice. Krásně tam zapadnou. Tam se stěhuje zjevně jiný typ lidí.

No a dotřetice takové Krkonoše, kde je nesmírné množství všelijakých minipenzionů a chat s možností ubytování. A stále se staví další.

Není to škoda?
Svým způsobem určitě, ale popravdě, jak jsem starší a chodím už s rodinou, tak si to spíše chválím. V Krkonoších člověk sežene téměř vždy ubytování a díky zájmu má tato oblast jako jediná pohraniční u nás skutečně profesionální kulturu přístupu k návštěvníkům.

Krkonoše se v současnosti plní dalšími a dalším penziony. Foto archiv DoPenzionu.cz

Co si pod tím představit? My máme Krkonoše zafixované jako kopce, kde jsou vždycky davy turistů, kde je vše drahé, přednostně se obsluhují Němci a kde se i na kofolu stojí fronty.

To je záležitost hlavního hřebene, Sněžky a těch nejznámějších míst. Téměř všude jinde je chodit po Krkonoších příjemné. A ta přívětivá kultura, podle mé zkušenosti jsou Krkonoše jedinou pohraniční oblastí, kde se dá ve většině podniků najíst i jinak než standardní jídelnovou kuchyní, a kde je jen velmi málo pravděpodobné, že vám budou v hostincích nebo chatách dávat najevo, že je vlastně obtěžujete. Jde tedy o kvalitu služeb, ale i o povahu přístupu. Vím, že teď zním asi dost buržoustsky, ale když člověk jede někam na vícedenní pochod s dětmi, některé věci řeší už více.

Jsou v Krkonoších i lepší hospody než jinde?
Z hlediska kuchyně ano, vaří se tam obecně lépe než jinde v pohraničí, i když třeba Valašsko nebo jižní Čechy se v posledních letech také hodně zlepšily. Dobrou hospodu ale dělá i pivo, místo či atmosféra, a hospod se skvělou atmosférou je v pohraničí plno. Myslím, že mohu říci, že není část našeho pohraničí, kde bych nenarazil na dobrou hospodu. Nejméně hospod obecně je ale v Krušných horách.

A co Šumava? To je podobně známá oblast jako Krkonoše. Vy jste nám ale už dříve říkal, že těžko hledat dvě oblasti, které se tak moc liší.
Rozdíl mezi Krkonošemi a Šumavou je nesmírný, a to takřka ve všem. Šumava je něco úplně jiného. Za prvé, je daleko větší. Za druhé, je daleko divočejší. Také zde potkáte velké skupiny turistů, ale na ještě menším počtu míst než v Krkonoších. A to, že většina šumavských rodáků – Němců – byla vyhnána už před sedmdesáti lety, způsobilo, že příroda většinu druhdy osídlených míst pohltila. I zde hraje svoji roli ona rozloha, protože zatímco v podobně vysídlených Novohradských horách, o nichž jsem mluvil před chvílí, dostáváte místy v lesích dojem jakési nepatřičnosti, na Šumavě se příroda na tak velkém prostoru, z něhož se vytratil člověk, chová úplně jinak. Šumava je naše největší divočina, navzdory všem těm smrkovým monokulturám.

Větší divočina než třeba Krušné hory nebo Rychlebské hory?
Ano. Důvodem je podle mě právě rozhlehlost Šumavy. Krušné hory jsou dlouhé, ale na české straně hranice ne tak rozlehlé a jejich východní část navíc poznamenává povrchová těžba uhlí. Rychlebské hory jsou jako celek daleko menší, příroda se tam chová jinak, řekl bych, pokorněji.

Šumavu proslavila povšechně démonizovaná kůrovcová kalamita. Foto NA, WmC

A Šumava a přístup k návštěvníkům? Je i zde tak velký rozdíl mezi Šumavou a Krkonoši?
Ano. Nechci se dotknout žádného snaživého podnikatele v turistickém ruchu, ale tím, že se na Šumavě koncentrují masy turistů opravdu jen do několika jednotlivých lokalit, převyšuje zde poptávka velice nabídku a na přístupu je to znát. A pak je tu řada takových drobností – správa národního parku, nebo kdo, vytyčila třeba před několika lety pár lokalit, kde může člověk, který se rozhodne například přejít celé pohoří pěšky, přespat ve stanu. Jenomže řada těchto míst je po většinu roku rozbahněných a podmáčených. Nebo jsou prostě škaredá. Člověk se leckdy neubrání dojmu, že správa národního parku nezvládá odolávat dřevospracujícímu průmyslu a obcím, respektive developerům, a tak si to kompenzuje na turistech.

Je situace jiná na německé straně hranice?
Příjde mi, že ano. A podobné je to mimochodem v Podyjí. Na rakouské straně hranice vedou značené trasy těmi nejhezčími místy v oblasti, většinou podél toku řeky. Na české straně však cesty vedou po starých zpevněných signálkách rovně skrz lesy jako podle pravítka, což je příjemné možná tak cyklistům, ale z pohledu pěšího s batohem je to pro zlost.

A vzpomete si na nějaký opačný příklad? Místo, kde síť turistických cest a dalšího zázemí umožňuje zažít pohraničí takříkajíc plně?
Platí to v místech, kde jsou obě strany hranice tradičně osídleny a kde cesty vedou jednak přímo po hranici a jednak přes blízké vesnice. Například ve Slezkých Beskydech vede páteřní cesta přímo po hraničním hřebenu, na němž se střídají souměrně české a polské chaty a hospody. A pak je tu třeba hraniční údolí kolem Divoké Orlice, o kterém jsem již také už mluvil, asi dvacetikilometrová oblast od Zemské brány nad Kláštercem nad Orlicí po Olešnici. V tomto hraničním údolí se nachází nejen proslulý Neratov s opraveným kostelem se skleněnou střechou, ale především několik vysídlených německých vesnic, ze kterých zůstaly v krajině původně jenom ruiny a prázdné kostely, ale dnes je lidé zase znovu citlivě znovuobydlují.

Zbytky hřbitova u vysídlené německé obce v Novohradských horách. Foto E. Buchers

Vraťme se prosím na závěr ještě k oné kultuře okraje, o níž jste hovořil na začátku. Má v různých částech naší země různé podoby, nebo je to spíše všude stejné?
Ne, jsou tu rozdíly. Na česko-německé hranici v západních a zvláště v severních Čechách má člověk silnější dojem oddělenosti, místy, řekl bych, až neprostupnosti. Výjimkou je okolí Chebu a Aše, nebo Hřensko, ale to jsou zvláštní případy. Na česko-slovenské hranici a východní česko-polské hranici přechází vše, mám dojem, plynuleji.

V čem konkrétně jsou tyto rozdíly patrné?
Nejvíce samozřejmě v jazyku. Lidé žijící na obou stranách naší východní a severní hranice si rozumějí, zatímco lidé u rakouských a německých hranic ne nutně. Ale jsou tu i další věci. Třeba na Velké Javořině v Bílých Karpatech stojí zpola humoristicky, ale z části i vážně míněný pomník budoucímu česko-slovenskému znovusjednocení a lidé z obou stran hranic se zde pravidelně na Silvestra scházejí ke společné veselici. Nebo například jídlo. V polských a českých chatách v kopcích nad Třincem se vaří podobné jídlo. V chatách na české a německé straně Šumavy nikoliv.

Je nějaká část pohraničí, kterou ještě neznáte? Kam se plánujete vydat v budoucnu?
Zbývá mi ještě pořádně poznat Český les a také moc neznám Lužické hory, tam jen pár míst. A vlastně ještě pak okolí Slavonic na jihu u Rakouska, tam jsem to projel jenom na kole. Obecně přitom objevuji v poslední době kouzlo chození krajinou na podzim, konkrétně v listopadu. Člověk už téměř nikoho nepotkává a příroda se chová tajemně.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.