Chci přispět X

Výstup na Ostrý

Alena Zemančíková vypráví o výstupu na svou erbovní horu Ostrý na Šumavě: symbolizovala mi Šumavu, z níž pocházela část naší rodiny, a naše zajetí v zemi za železnou oponou. A dnes, že rozdíl mezi námi a západem zůstal zachován.

Mám ráda výstupy na vrcholky hor, i když jsou spojeny s velikou námahou, nahoru z člověka lije pot a zestárnuvší klouby nechtějí táhnout větší převýšení, než kolik představuje běžný schod v domě. I když dolů člověka začnou bolet kolena divným nevyzpytatelným způsobem, kterému nejde ani předejít ani je ztlumit nějakým zpevněním. I když člověku tluče srdce a div nevyletí z těla a nutí myslet na to, že mít o deset kilo méně by neškodilo.

Tah vzhůru nutně potřebuju k svému životu, snad proto, že v běžném provozu jsem to nikam nedotáhla a asi si potřebuji zdůvodnit svou průměrnost poctivostí v přístupu. A výstupu. Dokonce je mi jedno, bude-li shora dobrý výhled, často totiž tehdy, kdy mám čas vyrazit, nekyne výhled žádný.

Nadmořské výšky hor s přibývajícím věkem ubývá, ve dvaceti jsem lezla na Gerlach, ve čtyřiceti v Alpách na Zuckspitze, ještě před deseti lety jsme s vnuky stoupali na Olymp, s přáteli na Milešovku, na Sedlo, na Klíč. Vždycky to byla velká námaha a nikdy mi to nepřipadalo samozřejmé.

S postupujícím věkem hledám k výstupům kopce buď nižší anebo takové, k nimž si člověk usnadní výstup dopravou do podhůří. Tak třeba na Děčínský Sněžník se vyleze poměrně snadno od zastávky nejbližšího autobusu.

Horu Ostrý na Šumavě mám odjakživa za erbovní. Není na Šumavě nejvyšší, ale je zdálky viditelná, koukala jsem na ni v době svého dětství na Tachovsku a později z okna našeho bytu v dvanáctém patře plzeňského paneláku. Symbolizovala mi Šumavu, z níž pocházela část naší rodiny, a naše zajetí v zemi za železnou oponou.

Moje babička s dvěma svými ctiteli z Klubu českých turistů na Ostrý vystoupila a vyprávěla mi o tom, jak těsně pod vrcholkem na bavorské straně je útulna a v ní může člověk přespat, dveře se nezamykají, uvnitř najde připravené dřevo na zátop, pryčnu a na ní deku, a za povinnost má vše opustit tak, jak to našel: deku složenou, v kamnech připraveno pro další návštěvníky.

Není na Šumavě nejvyšší, ale je zdálky viditelná, koukala jsem na ni v době svého dětství na Tachovsku a později z okna našeho bytu v dvanáctém patře plzeňského paneláku. Symbolizovala mi Šumavu, z níž pocházela část naší rodiny, a naše zajetí v zemi za železnou oponou. Repro DR

V sedmi letech jsem byla na táboře v Hojsově Stráži a stal se mi tam průšvih, v lese na vycházce jsem zavadila o drát a vyletěla výstražná světlice. V tom lese jsme byli na borůvkách a světlice byla součást ochrany hranic, o níž nás o pár dní později poučili zástupci blízké roty, přičemž nám předvedli i výcvik psů. Zeptala jsem se tenkrát, jestli je hora Ostrý v Čechách nebo v Německu, odpovědi se mi nedostalo, zato napomenutí ano. Když se budu na takové věci ptát, může z toho mít maminka nepříjemnost.

Na Ostrý jsme se vydali hned v roce 1990, sotva ministři zahraničí sousedních států Dienstbier s Gentscherem přestřihli symbolicky dráty. Cesta tam byla docela schůdná, protože Ostrý je hraniční hora a pohraničníci tam dobře prošlapali pěšinu, kterou Klub českých turistů pohotově označil červenou značkou.

Jde se z Hojsovy Stráže údolím Bílého potoka, na kterém je k vidění vodopád Bílá strž, a od křižovatky zvané Stateček pak nahoru, nepříliš prudce, prudké stoupání nastane až v poslední, vrcholové fázi. Vrchol Ostrého je skalnatý a neobyčejně krásný, o skály, ofoukané větrem a nabroušené erozí by se člověk řízl, nahoře je svatý obrázek a vrcholový kříž a pod mírným převisem se krčí ta legendární útulna, jen už v ní nejsou stále otevřené dveře pro každého.

Tenkrát jsme do ní nevešli, je v Německu a neměli jsme příslušnou měnu, tehdy to byly ještě marky. Kolem se hemžila spousta Němců v barevných větrovkách a s trekingovými holemi, zdravili nás Grüss Gott (vyslovuj krys kot) a byli vesměs starší než my. Nevešli jsme do ní ani dnes, bylo zavřeno.

Vzpomínám si, jaké jsme tehdy měli špatné oblečení a boty, když jsme se zastavili, byla nám hned zima, a do mých bot z umělé kůže, která zimou tvrdla, dokonce teklo. Můj tehdejší (i dnešní) společník a druh byl unaven úkoly, které si při převratu nabral, podlehl revoluční mánii a popadaje dech ještě v místech, kde já jsem byla schopná ještě téměř běžet, neubránil se poznání, že by měl zhodnotit, jakou váhu ještě unese a co už ho sráží a zvyšuje mu tlak. Bylo nám tehdy 35 let a výstup na Ostrý – vidím to dnes zřetelně – představoval symbolický nový začátek.

Připomínal nutnost jít vzhůru, naléhavě volal po lepším vybavení a ukázal nutnost orientace na západ. Cestou dolů jsme skládali limericky na tohle téma.

Letos, o třetí adventní neděli, vystoupili jsme na Ostrý znovu: mezitím jsme vylezli na všechny dostupné vrcholy západní Šumavy, většinou z německé strany, odkud jsou přístupné. Mnohdy nás odměnil krásný rozhled. Tentokrát jsme se rozhodli jít na Ostrý také z německé strany, abychom poznali horu pod názvem Osser.

Bylo zataženo a časem začalo sněžit, vidět nebylo nic, ale nás to nemohlo odradit. Vyšli jsme z městečka Lobenstein, cestou zjistili, že o pár set metrů výš je ještě jedna silnička, v zimě neprůjezdná, od níž je výstup v létě trochu usnadněn, ale ani zdola, z obce, to nemělo být daleko. Čím výš jsme vylezli, tím více bylo sněhu a na neprošlapané cestě jsme do něj zapadali, běžně po kolena, často až po pás. To bylo silné ztížení výstupu, ale nechtěli jsme to vzdát.

Nahoře, na sklanatém, jakoby dračím hřbetě, byl sníh odfoukaný, ale pod ním byla zákeřně ukrytá zledovatělá vrstva: uklouznout po ní, člověk se zřítí do propasti nebo si alespoň příšerně natluče a jak by jeden z nás táhl druhého dolů si vůbec nedovedu představit. Dost jsme se báli. Před vrcholem je turistům pomoženo ocelovým lanem, kterého se lze chytit, ale chyťte se v zimě ocelového lana! Přimrzali jsme k němu i v rukavicích.

U vrcholového kříže foukalo příšerně a útulna byla pochopitelně zavřená, přece však se nám dostalo jistého povzbuzení. Z jiné strany sem přišel postarší pár na sněžnicích, opět tedy mnohem lépe vybaven a v dobré náladě. Když jsme lezli a po zadku se chvílemi sunuli po zledovatělých skalách zase dolů, když už jsme byli z nejhoršího venku a přestali se bát, museli jsme si říci, že rozdíl mezi námi a západem zůstal zachován: my jsme se sice trochu vylepšili, ale oni mají víc rozumu.

Dole v bavorské Železné Rudě jsme si dali slavnostní večeři, u krásně prostřeného stolu nás obsluhovala česká kellnerka a kuchař vzadu byl taky Čech. Vrcholek hory, která nám potvrdila, že ještě stále něco dokážeme, vidět nebylo, hvězdy nesvítily, začal hustě padat sníh. Všude byl klid a zavřeno, protože pořádný ruch nastane až na Štěpána. To my tu ale nebudeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.