Chci přispět X

Napadení v tramvaji, prvňáčci do plynu a jedno smutné výročí

Minulý týden odhalil tvář České republiky, ve které většina z nás žít nechce. Je tedy třeba, aby tato většina začala aktivně vystupovat ve veřejném prostoru, upozorňuje Adéla Jurečková.

Zpráva o čtvrtečním rasistickém útoku na Afričana v pražské tramvaji zamrazila snad i mnohé z těch, kteří už si dávno zvykli na verbální projevy nenávisti k cizincům, jimiž se to hemží ve virtuálních i reálných diskusích. Incident, při kterém banda fotbalových hooligans zbila a ponížila cizího člověka jen kvůli jeho původu, se odehrál přesně dvacet let a jeden den po smutném výročí, na které jsme už raději zapomněli: 8. listopadu 1997 dva skinheadi v Praze zavraždili súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho.

Časová posloupnost aktuálního útoku a temné skvrny v historii porevoluční České republiky vybízejí k ohlédnutí a otázce, kam jsme se od té doby posunuli. Devadesátá léta rozhodně nebyla obdobím tolerance a sociálního smíru – neonacisté pochodovali v ulicích a páchali útoky na Romy a cizince, které si nezřídka vyžádaly oběti. Abdelradiho vražda však vyvolala silnou reakci občanské společnosti – po celé republice se konaly demonstrace proti rasismu, jen v Praze se sešlo 15 tisíc lidí.

Phpthumb_generated_thumbnailČekat na změnu shora nemusíme. Foto Romea.cz

Působivý je nejen počet těch, kteří cítili potřebu veřejně říct rasismu ne, ale také zastoupení politiků napříč politickým spektrem na těchto shromážděních. Jedním z nejprominentnějších demonstrantů byl současný prezident Miloš Zeman, který unešen společenskou náladou sliboval zákaz hnutí skinheads. Je otázkou, zda Zemanovi boj proti rasismu opravdu ležel na srdci, avšak dá se předpokládat, že tehdejší předseda ČSSD měl v tom několikatisícovém davu, v němž se sešli běžní občané, konzervativní i levicoví politici, katolíci i odboráři, pocit, že stojí na „té správné“ straně – na straně většinové společnosti.

Při aktuálním incidentu naštěstí o život nikdo nepřišel. To však jistě není jediným důvodem, proč u politiků a občanské společnosti vyvolal nesrovnatelně slabší reakci než před dvaceti lety. Rasistické urážky a výhrůžky se vlivem internetu a sociálních sítí staly tak všudypřítomné, že už je nelze připsat jedné, jasně definovatelné skupině, kterou můžeme postavit na pranýř a myslet si, že jejím veřejným odsouzením, nebo dokonce zákazem sprovodíme problém ze světa.

Tak to ostatně nebylo nikdy – jako dříve, ani dnes se jedinec šířící rasovou nenávist nepozná podle holé lebky, ale podle slov a činů, které překračují nejen hranici toho, co je společensky přijatelné, ale často i toho, co je legální. Slovo je také čin. Trest si tak zaslouží nejen mlátičky, které napadly muže v tramvaji, ale také klávesnicoví hrdinové posílající do plynu děti na fotce první třídy základní školy.

V prvním případě policie konala svou práci a dá se předpokládat, že pro pachatele nezůstane jejich čin bez následků. Projevy nenávisti a podněcování k násilí vůči menšinám však u nás zůstávají téměř bez výjimky nepotrestány. Přestože trestní zákoník obsahuje paragrafy postihující hanobení národa, rasy a etnické skupiny lidí nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob, pachatelé těchto trestných činů až na naprosté výjimky u soudu neskončí. Nebýt medializace kauzy teplické školy, pravděpodobně by se jí policie také nezabývala. Laxní přístup činům spáchaným „jen“ slovně tak posiluje dojem, že vyzývat k něčí fyzické likvidaci je přijatelné a beztrestně možné.

Nulovou toleranci
Státní orgány, ale i většina společnosti zatím nad slovními projevy násilí mává rukou v představě, že jsou to jen slova, která nebudou následovat reálné činy. Můžeme si tím ale být opravdu jistí? A zůstali bychom stejně klidní, kdyby někdo na Facebooku napsal, že se chystá střílet své politické odpůrce nebo vyhodit do vzduchu letiště? Obáváme se toho, že násilí v počítačových hrách by mohlo snížit práh ochoty ho páchat v reálném životě – proč se tedy nebojíme, že když necháme miliony lidí denně číst komentáře vyzývající k fyzické likvidaci určitých skupin, zahráváme si s jejich, a potažmo i naším vlastním bezpečím? Rasistický útok v tramvaji a množící se svědectví o útocích na ženy nosící šátek jsou varovnými signály, že mezi slovy a činy nemůžeme dělat tlustou čáru a že by bylo nejvýš opovážlivé čekat na další krvavý důkaz naší lehkovážnosti.

S nulovou tolerancí můžeme začít také odshora, například od poslanecké sněmovny, kde tajemník SPD minulý týden posílal gaye, Židy a Romy do plynu. Taková slova by měli jeho kolegové nejen kritizovat, ale také z nich vyvodit důsledky a dát tak najevo, že v demokratické společnosti – o to spíš v jedné z jejích klíčových institucí – nemají co dělat. Je dobře, že řada politiků napadení muže v tramvaji odsoudila. Pro to, aby k podobným činům nedocházelo, však můžou političtí představitelé udělat mnohem víc. Země jako Německo ukazují, že proti bezbřehému šíření nenávisti se dá účinně bojovat už jen důsledným dodržováním a vymáháním platných zákonů a pravidel.

Začít však musí především u sebe, odmítnutím šířit strach a předsudky a ukončením alibistického předstírání, že nemají na formování veřejných postojů žádný vliv a nenesou za ně odpovědnost. Jinak se může velmi snadno stát, že demokratické strany, které ve snaze získat voliče zapluly do xenofobních vod, jednou budou spolu s čarodějovým učněm ze stejnojmenné Goethovy básně volat: „Pane, nouze je veliká! Duchů, které jsem vyvolal, se teď už nezbavím!“

Čekat na změnu shora však nemusíme. Události před dvaceti lety ukazují, že vystoupit hromadně proti rasismu má smysl – tehdy by účast politických špiček na shromážděních jistě nebyla tak vysoká, kdyby část společnosti ochotou vyjít do ulic neukázala, že násilí páchané na lidech kvůli jejich původu jim není lhostejné. O dvacet let později je tak jednou z nejvíc znepokojivých zpráv o případu napadeného muže v tramvaji to, že se ho nikdo nezastal. Způsobů, jak se postavit na stranu oběti rasově motivovaného útoku je přitom celá řada – u fyzického napadení to může být osobní intervence nebo třeba telefonát na policii, u toho virtuálního pak nahlášení nezákonného komentáře podněcujícího k násilí nebo vyjádření solidarity s těmi, proti kterým je namířen.

Nenechme se zmást tím, že kdo umí nejhlasitěji křičet, je také početně nejsilnější. I přes polarizaci společenských nálad a zhrubnutí veřejné debaty si stejně jako v 90. letech ani dnes většina Čechů nepřeje, aby byli lidé na ulici surově napadáni a vyvolává v nich nevolnost, když někdo posílá prvňáčky do plynu. Je potřeba, aby tato většina získala společný hlas a začala být ve veřejném prostoru zase vidět. Každá akce, kterou dá najevo, že se znechuceně nestáhla z virtuálních diskusí a nepřenechala ulice radikálům, má proto hluboký smysl.

Minulý týden to byly třeba vzkazy podpory napadenému muži, které poslala řada čtenářů do redakce zpravodajského webu, který o incidentu informoval, nebo stovky lajků a desítky souhlasných komentářů pod statusem Sigmy Olomouc, která čin svých „fanoušků“ odsoudila a už je na svém stadionu nechce. Když nebudeme mlčet, uvidíme, že je nás víc, než jsme si mysleli – a nakonec se přidají i politické špičky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.