Parlament dle očekávání přehlasoval prezidentské veto k zákonu o ochraně přírody. Nejde přitom o nějaké vítězství ochránců přírody či fundamentalistů. Náš zákon na ochranu přírody, který byl v roce 1992 opravdu vzorem celému světu, se několika novelizacemi a přirozeným stárnutím už posunul spiš k průměru. Současnou platnou novelou se sice nevyšvihl na přední příčky světové ochrany přírody, ale zůstal aspoň v hlavním proudu.

Národní parky (pokud jsou to opravdové národní parky) se všude na světě vyznačují tím, že se v nich ponechává veliký prostor přirozenému vývoji. Dost velká část je přitom věnována i rekreaci, sportu a vzdělávání veřejnosti. Tyto plochy mohou být docela velké, neměly by však přesahovat 20 procent rozlohy parku. Většina území (typicky 75 procent rozlohy parku nebo i více) by měla být bezzásahová, tedy představovat místo, kde probíhají přírodní procesy bez lidských zásahů. Současná verze zákona takovou šanci dává. Ačkoliv se novela týká všech národních parků, hrálo se především o Šumavu.

Na Šumavě totiž vůbec nejde o kůrovce a o smrk. Jde o to, jestli člověk ve své neskonalé pýše dovolí, aby se tam děly věci, které nemůže (a ani nechce) ovlivnit. K tomu byl zřízen národní park. A tak tomu zpočátku i bylo. Jenže velmi brzy se tam začalo ukazovat, že stromy rostou i bez lesníka. A to by mohlo být nebezpečné. Lesníci se od posledního provozního technika až po profesora semkli a začali bojovat proti kůrovci v národním parku, stejně jako církev bojovala proti kacířům, kteří tvrdili, že bůh může být i bez kněze.

↗

Lesy odumírají, zmlazují se a dorůstají, bez člověka, bez lesníka. Budou tu ještě dlouho potom, co lidé i lesníci dávno vyhynou. Foto Makype, pixabay.com

Dnes nám připadá směšné, jak se církev kdysi snažila zamezit poznání, že se Slunce netočí kolem Země, jak marně likvidovala vědecké poznatky včetně jejich nositelů. Stejně tak marně se snaží zabránit zjevným faktům lesnická obec (čest nemnohým výjimkám), protože na bavorské straně Šumavy, a dokonce na četných místech na naší straně, už je zjevné, že je to jinak. Lesy odumírají, zmlazují se a dorůstají. Bez člověka, bez lesníka.

Na Šumavě skutečně nejde o smrk ani o kůrovce. Jde o dřevo. O hromady dřeva. O miliony kubíků dřeva! Ne, nechci nasazovat lesníkům psí hlavu a tvrdit, že jsou to ziskuchtiví hrabivci. Ve své většině určitě ne. Jde o to, že byli vychováni k tomu, aby pěstovali a chránili les a sklízeli úrodu. Tedy dřevo. Teď ale po nich někdo chce, aby na Šumavě se založenýma rukama sledovali, jak úrodu sklízí kůrovec. A lesníky bere čert.

Jenže smrk a kůrovec tady byli mnoho milionů let před tím, než se na planetě objevil první člověk (a později i lesník). A budou tady i po tom, co poslední člověk (a lesník) vyhyne. A proto se před kůrovcem i smrkem skláním s pokorou. Souboj tohoto Davida a Goliáše nepatří do lidských dějin. Je to kapitola z dějin přírody, z dějin Země, které zatím známe tak málo, jako žáci první třídy integrál.

Na Šumavě vlastně nejde ani o  to dřevo. Jde jenom o to, abychom na malém, malinkatém kousku republiky ponechali přírodní procesy běžet. Poznání, které nám to přinese, je tisíckrát cennější než všechno dřevo, které na Šumavě stojí a leží. Ale to poznání, že les roste i bez lesníka, může být pro mnohé tíživé.