Tesknění po české hospodě

Česká hospoda nezanikla ani rukou všemocného trhu, ani pěstí šikanujícího státu, ale proměnou způsobů aktivního zapojení do života na venkově. Venkov potřebuje komunitní prostory, soukromá restaurační zařízení to ale nejsou.

Když se řekne vesnická hospoda, vybavím si scénu z normalizačního seriálu Chalupáři. Právě ho reprízuje Česká televize, v čase zdánlivého předvolebního klidu, kdy diváky netřeba příliš zatěžovat. Dcerka starosty krouží po vesnici na kole, jak je jejím zvykem, až se jí někdo z místních zeptá: „Miluško, kde máš tátu?“ „Asi v hospodě,“ odpoví. Následuje obraz výčepu, u něhož postávají všichni důležití muži obce a řeší její každodenní chod. Hospoda 80. let však není hospodou dnešní. Přesto si po její úloze v posledních měsících všichni stýskají.

Kolegyně Zuzana Vlasatá vykreslila ve svém textu letního seriálu smutný obraz české vesnice, kde namísto živé komunikace blikají po večerech za okny domů televizní obrazovky. Sedí v nich možná lidé, sledující Chalupáře se stejnou nostalgií jako komentátoři českých deníků, kteří rozepisují své články proti EET či zákazu kouření. S hořkým pohledem na vytrácející se komunitní život se ztotožňuji, se steskem po hospodách už méně.

Ze svého dětství na venkově si vybavuji hned několik událostí, které bych dnes nazvala společnými, utužujícími komunitu. Každý podzim se vesnice shromáždila na poli. My děti jsme sbíraly kaštany a dělaly ohníčky, naše babičky vařily čaj s rumem a ostatní muži a ženy se shýbali nad půdou. Každá rodina si odvezla pár metráků brambor. Důležité věci se probraly u práce nebo v neděli na mši, mladí se potkávali v dobrovolném hasičském sboru, po němž následovala zábava a první zkušenosti s alkoholem. Na hospodu se nepamatuji, možná pro mě jako malé dítě jen nehrála žádnou roli.

Od té doby jsem v ní byla jen párkrát. Nezanikla, zato si udržela podobu, s níž se setkávám až na výjimky ve však takových podnicích. Zapnutá televize, kterou zpola vnímá ani ne tucet štamgastů s půllitrem piva. Za výčepem místní holka, na niž času od času někdo opilecky zamžourá. Osazenstvo tvoří výhradně muži jako kdysi (za socialismu v hospodách, za buržoazie v kavárnách). Tihle už však nerozhodují, jen se upíjejí, v důchodu nebo po práci, z níž se těší právě už jen do zatuchlého prostředí zelených ubrusů.

Komunita? Ne, společenství jednotlivců, kteří si chtějí v klidu vypít své páté pivo a dobelhat se domů. Nedivím se jim, ostatně zbytek šťastnějších tráví večery na zahrádce u grilu. Divím se těm, co v prostředí ze své podstaty neinkluzivním spatřují návrat k venkovskému soužití. Klasická vesnická hospoda plní svou komunitní roli asi jako skupinka lidí před Jednotou, kde koneckonců pořídí levnějšího lahváče.

Komunita hospodu nepotřebuje
Můj bratr s rodinou se před deseti lety odstěhoval na samotu pohraničních hor. Pro obstarání hospodářství si sem tam musíte vypůjčit koně, pluh, traktor či jiný stroj, jehož jméno ani neznám. Komunitu potřebujete, přestože se spokojíte i s osamělým životem vyplněným občasnými návštěvami z města. Začali proto chodit do kostela. Děti dnes díky němu jezdí za přijatelnou cenu na tábor, rodiče se postupně seznámili s dalšími vesničany, kteří se do údolí sjíždějí z kopcovitých výběžků.

Bratrova žena nedávno začala za dobrovolný příspěvek v obci předcvičovat jógu, závěrečný večírek na konci školního roku si cvičící uspořádali na dvorku místního obchodu se zdravou výživou. Otevřel si ho pár dvou mladých mužů, kteří založili spolek pro zdravotní životní styl. EET je nijak netrápí, ostatně živí se něčím jiným a obchod mají pro radost. Nepodnikají, nejde jim o zisk, chtěli vesnici oživit a být její součástí.

EET nebo zákaz kouření jsou ve skutečnosti ránou z milosti klasickým vesnickým knajpám. Foto Prigl

Městským jazykem vytvářejí komunitu. Ta ví, že se navzájem potřebuje – v kraji, kde je pracovních příležitostí nedostatek, pro ženy leda tak u pásu ve fabrice, a kde se musí vyjít z mála. Čas mužů, kteří dali hlavy dohromady nad pivem a rozhodli se, co je potřeba ve vesnici vyspravit od omítky kulturáku až po rozhádané vztahy, je nenávratně pryč. Rozhoduje se jinde a jinak, stejně tak komunitní život vytvářejí jiní lidé a za jiným účelem. Jak málo se zdá být uvěřitelná představa, že by se skupinka matek sešla pro sepsání petice proti odvolání ředitele základky večer v místní hospodě.

Ani ruka trhu, ani pěst státu
Hospody dnes patří solitérům, kteří už ani nenaplňují své tehdejší předobrazy, hrabalovsky pitoreskní postavičky. Jistě najdeme výjimky, pojí se však nezbytně s podnikáním? „Chtěla jsem to zavřít, ale pak všichni řekli, že nepřipadá v úvahu,“ vyprávěla žena v důchodu provozující malé občerstvení – rozuměj pár lavic na zahrádce svého domu, kde prodává limonády a pivo – v jedné z odlehlých vesnic Novohradských hor. Nic moc nevydělá, kontaktu s trampy a pár chalupáři, kteří se u ní scházejí, si však cení nade vše. Byla by bezpochyby škoda, kdyby takové místo muselo zaniknout.

Důchodkyně ho však neprovozuje pro zisk, a proto by se ani pravidly podnikání nemusela řídit. V ohrožení jsou jiní. Právě boj za jejich ochranu přitom mnozí zaštiťují nostalgií po komunitním hospodském životě. Zanikl už před lety, neboť musel zaniknout. Nezanikl však ani rukou všemocného trhu, ani pěstí šikanujícího státu, ale proměnou samotných způsobů aktivního zapojení do života na venkově. Za výsadu se už naštěstí nepovažuje večerní kafrání mužů nad pivem a odpolední klevetění žen nad kafem u sousedky. Venkov potřebuje komunitní prostory, soukromá restaurační zařízení to ale nejsou.

Na vylidňujícím se venkově, z něhož velká část lidí v produktivním věku každodenně utíká za prací do města, jsou hospody zdánlivě jediným místem, kde se po večerech mohou lidé sejít. Boj ve jménu oživení venkova je však bojem předem prohraným. Úniku do soukromých zahrádek s bazény a pergolami nemůže vesnická čtyřka konkurovat. Hledejme místa přístupná všem, ženám, dětem i seniorům. A přemýšlejme radši společně, jak taková místa vlastními silami zvelebit a oživit.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Je dost komické Pondělí, 7.Srpna 2017, 08:55:11

srovnávat hospodu z prorežimního normalizačního seriálu s vlastní zkušeností s hospodou dnešní.

Hospody zanikaly zejména v devadesátých letech, i ve velkých městech, později se zase vracely a dnes je dost vesnic, kde hospoda je.

Pavel Kolařík - informatik

Stejně důležité jsou i místní obchody se smíšeným zbožím Pondělí, 7.Srpna 2017, 10:16:7

Do těchto obchodů se vždycky chodilo nejenom nakupovat, ale při té příležitosti i na "výzkum veřejného mínění", a uvnitř nebo i před jejich dveřmi se dala strávit příjemná půlhodina třeba s lahvovým pivem v ruce. A na rozdíl od hospod se tam člověk potkával opravdu se všemi obyvateli obce, tedy i se ženami, které do hospody nechodily, ale za to byly o životě v obci a o všech novinkách velmi dobře informovány, a o všechny nejnovější informace se také rády dělily. No zkrátka s místními drbnami :-)

Jejich eventuální zánik má tedy velmi negativní vliv nejenom na místní zásobování věcmi denní potřeby, ale i na komunitní život a soudržnost obce a jejích obyvatel.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Údaje o počtu zanikajících hospod Pondělí, 7.Srpna 2017, 11:01:8

uváděné v rámci kampaně proti EET a protikuřáckému zákonu jsou dost zavádějící. pro pohostinská zařízení všeho druhu (hospody, kavárny i restaurace) je charakterstické, že často končí po pár letech. Není tomu tak jen u nás, ale i na Západě.

Dost mě překvapil obchod se zdravou výživou na vesnici. Je vidět, že vesnice se mezi sebou hodně liší a možné je leccos. I když asi i v budoucnosti bude na vesnicích víc hospod než obchodů se zdravou výživou. Řekl bych, že vesnice se mezi sebou liší daleko více než třeba Brno a Praha .

Co se rozmáhá, jsou cukrárny i v menších obcích. Do těch pochopitelně chodí i matky a děti. Jsou i cukrárny, kde si u stolku venku můžete dát pivo a cigaretu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.