Vládní koalice prohrála. Ústavní soud zrušil zdanění restitučních náhrad
Jan KašpárekÚstavní soud podle očekávání zrušil část novely, podle níž měly církve a náboženské společnosti platit daň z finančních náhrad za majetek nevydaný v restitucích. Tu ve Sněmovně nadvakrát prosadily strany vládní koalice spolu s KSČM a SPD.
Ústavní soud v úterý vyhověl návrhu skupiny senátorů a zrušil zdanění finančních náhrad za majetek nevydaný v církevních restitucích. Ten ve Sněmovně nadvakrát prosadily koaliční strany menšinové vlády Andreje Babiše (ANO) spolu s KSČM a politickým hnutím SPD. Soud konstatoval, že schválená novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je v rozporu s legitimním očekáváním církví. Zástupci opozice rozhodnutí přivítali, představitelé vlády uvedli, že nález je třeba respektovat.
„Původní zákon je zvláštní z několika důvodů. V první řadě kombinuje nápravu křivd v podobě samotné restituce a finanční náhrady za místa, jejichž navrácení není možné. Nelze ani opomenout, že má charakter odlukový, protože vedle zmírnění majetkových křivd je jeho druhým smyslem postupná odluka církví od státu. Ta má nastat po třiceti letech vyplácení náhrad. Poté budou církve hospodařit za své,“ připomenul na úvod veřejného odůvodnění nálezu soudce-zpravodaj Jaromír Jirsa.
Senátoři ve své ústavní stížnosti označili za nepřijatelné, že stát, který uzavřel s církvemi a náboženskými společnosti smlouvy zaručující navrácení či proplacení majetku, zpětně ovlivnil jejich obsah skrze zavedení nové daňové povinnosti. Ústavní soud tuto argumentaci přijal. „Bylo porušeno legitimní očekávání. A v případě zdanění se nejednalo o faktickou snahu naplnit státní pokladnu, ale především o nepřípustné snížení restituční náhrady sloužící ke zmírnění některých křivd,“ vysvětlil Jirsa.
Zatímco H-systém: tam zase není právní prostor pro to (při vší tragice pro účastníky) vytvářet tady nějakou extra právní normu pro jednu jedinou kauzu. Jak řečeno je to tragický případ - ale platné právo neumožňovalo nález jiný.
Návrh na dodatečné zdanění náhrad nebyl dobrý. Šlo o původně populistický pokus, navíc zpožděný. Je třeba se smířit s tím, že každá politická volba s sebou nese důsledky.
Přesto si myslím, že je legitimní využívat náležitě prostor, který legislativní moc má. A netřeba být přitom úplně bez kolektivní paměti. V uvedené souvislosti je možné (jak už jsem to kdysi napsal) vyžádat od (církevních) vlastníků opodstatněné a společensky žádoucí úkony, především takové, které vyplývají z vlastnictví kulturních památek. K obecnému prospěchu.
Naděje pro jedny, neštěstí pro druhé, kteří tím, že disponovali se stavbami, jednali proti zájmu těch prvních, nicméně hlavní viník je Smetka a spol.
Ale pravděpodobnější je, že váš laický názor na právo se prostě, stejně jako v případě toho zdanění, příkře odlišuje od názoru ústavních soudců.
V každém případě senát svým - naprosto většinovým - rozhodnutím dospěl k nálezu, že pravým účelem tohoto dodatečného zdanění nebylo získání prostředků pro státní rozpočet (sám o sobě legitimní účel), nýbrž prostě pokus státu vyvázat se dodatečně fiskálním trikem z povinností z uzavřené platné smlouvy.
To znamená: kdyby ty církevní náhrady byly zdaněny rovnou, jakožto (obecný) příjem - Ústavní soud by proti tomu neměl námitky. Ale tady se - opakuji ještě jednou - naprosto evidentně jednalo o pokus státu vykroutit se z plnění vyplývajícího z platné smlouvy, z čistě politických důvodů; a je nutno naprosto přivítat a pozdravit, že Ústavní soud tyto čachry politiků naprosto jednoznačně zarazil.
Ano, tomu skutečně rozumím. Tím církve předvedly v plné kráse své obvyklé pokrytectví, když jejich mocenské a ekonomické zájmy mají v jejich praxi - jako ostatně vždy - přednost před údajným účelem jejich existence.
(Napsal Lubomír Martínek v Přítomnosti 25. 09. 2019.)
Že tomu někdo nerozumí, není žádná hanba. Horší je, když svou ignoranci odívá do falešného ideologického hávu.
Zajímalo by mne, jak byste třídně vyložil celou dlouhou sérii výroků Ústavního soudu ve prospěch lidí pronásledovaných exekutory. Zadejte si do Googlu "ústavní soud se zastal dlužníka" a můžete sledovat justiční "vránu" v akci.
Jestli máte potřebu tvrdit, že naše ústava je nástroj, kterým třída utlačitelů drtí třídu utlačovaných, máte na to v intencích právě této ústavy právo. A já mám právo prohlásit to za nesmysl.
Ale na straně druhé: ani při nejlepší vůli tyto soudy nemohou odstranit konec konců asymetrický vztah, kdy na jedné straně stojí majitel, a na straně druhé - pouhý - nájemník, který je jako takový vždy v reálné slabší pozici. (Například pronajímatel může - za určitých okolností - nájemníka vystěhovat; opačně to jaksi možné není.) Zkrátka: za podmínek kapitalismu a soukromého vlastnictví ten vztah vždy zůstane asymetrický; a žádné soudy s tím ani při nejlepší vůli nemohou hnout.
P.S, V té samé kauze jako český H-systém by i německé soudy sotva rozhodly jinak, nežli soudy české. To není otázkou dobré vůle; ale prostě právního formalismu. Který je jako takový potřebný a nutný, aby byl soud těmito striktními procesními normami uchráněn od tlaků rozhodovat zaujatě ve prospěch jedné či druhé strany. Ovšem - na straně druhé tento striktní formalismus vede nevyhnutelně znovu a znovu k rozsudkům, které jsou z formálního hlediska naprosto správné, ale z humánního hlediska hluboce zraňující základní smysl pro spravedlnost.
...ušité horkou jehlou ve zmatcích začátku 90. let a následně povýšené mezi nedotknutelné posvátné krávy současného režimu.
Já jsem se ale neptal, ve prospěch čeho, nýbrž ve prospěch koho rozhoduje ÚS. Ústava není božstvo, je to nástroj. Komu má sloužit a komu reálně slouží?
Ne vše se tam dostane, možnost podat věc k ÚS je někdy omezena příliš svazujícími pravidly, viz žaloba na prezidenta. Bohužel.
Církevní restituce byly rozhodnutí na hraně ústavnosti a hlavně hlouposti. Ale uzavřely jeden nekončící svár. A ústavní soud za ním udělal definitivní tečku. O mnoho ostatně nešlo, čeští daňoví poplatníci i před tím dotovali bez ohledu na své vyznání či nevyznání katolickou církev, tak to dnes děláme z trochu jiného titulu.
... o čemž by jistě mohli svědčit ti, kdo se reálně domohli svých práv až ve Štrasburku...
Například zde uspěla paní Colloredo-Mansfeldové, kterou štrasburský soud podpořil v její snaze obnovit řízení o dvou neúspěšných stížnostech v případě její žádosti o vrácení zámku v Opočně i jeho mobiliáře. Štrasburský soud připomněl, že Colloredo-Mansfeldová si stěžovala na porušení práva na spravedlivý proces u českých soudů na základě článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Mezi důkazy totiž nebylo uvedeno rozhodnutí československého ministerstva zemědělství z roku 1947, o něž domácí soudy opíraly své rozsudky. K této skutečnosti se nemohla vyjádřit, a ani Nejvyšší soud ČR, ani Ústavní soud ČR nepodnikly odpovídající opatření k nápravě tohoto nedostatku.
Kterého (farního) společenství jste členem, pane Krupičko?
Ti bývalí (vládnoucí) komunisté byli také členy vašeho parodistického "společenství svatého Karla Marxe"?
Mám pocit, že vítězství rozumu bývají nejméně tak od 18. století někdy dost dvousečná (kapitalismus je vlastně také vítězstvím rozumu). Vítězství spravedlnosti však mohou být zrovna tak necitlivá, nebezpečná, krutá a nespravedlivá. Takže spravedlnost - nebo raději rozum? Já bych po těch zkušenostech se spravedlností i s rozumem byl pro to, abychom hledali pořád dál...
Například před třiceti lety jsme testovali možnost vítězství pravdy a lásky... Chvíli to vypadalo docela nadějně, ale pak se to taky nějak zvrtlo. Prý proto, že ta vítězná pravda a láska s tou poraženou lží a nenávistí dost tvrdě nezatočila.
Fiat iustitia, pereat mundus.
Například boj za ["opravdovou"] spravedlnost by tím pádem byl vlastně jen bojem za parciální (a často i protichůdné) zájmy, což by mělo dopady na ospravedlnitelnost takovéhoto boje.
Mohl by být tedy ospravedlnitelný jakýmkoliv boj za jakékoliv zájmy, nebo by nebyl ospravedlnitelný žádný boj vůbec za nic?
Obávám se, že takováto teze o neexistenci "opravdové spravedlnosti" by pokrokovou levici mohla - z hlediska logické oprávněnosti jejího boje za spravedlnost - zavést do slepé uličky.
Nemůžete přece bojovat za spravedlnost a zároveň tvrdit, že [opravdová] spravedlnost neexistuje.
Nemůžete tedy bojovat za něco, co nemůže existovat (ani nikdy v budoucnu).
No a ono to tak není? Stejně nakonec vždycky vyjde najevo, že ti, kdo se nejvíc ohánějí opravdovou spravedlností, skoro vždycky bojují za nějaké (své, skupinové, třídní...) zájmy. Míra ospravedlnitelnosti takového boje pak může záviset např. na tom, kolika lidí se ty zájmy týkají.
Pak jste ovšem zase v rozporu s progresivní levicí.