Ve čtvrtek 19. 9. 2019 bylo na programu jednání sněmovního výboru pro sociální politiku takzvaných Patnáct opatření pro boj s chudobou a sociálním vyloučením, zkráceně Patnáctero, a také návrh zákona revidujícího současné dvě dávky na bydlení.

Obě témata považuju za mimořádně důležitá. Očekávala jsem, že se dozvíme, jak se daří Patnáctero plnit a jaké budou další kroky. Stejně tak u revize dávek už proběhlo zaslání připomínek a zajímalo mě, co tahle vláda chystá dál. Namísto toho překvapení.

Pamatuju si, jak hlasitě se Patnácterem všichni zaklínali. Poměrně sebejistě byla prezentována i chystaná revize dávek. A najednou? Informace, že nic z toho se nedaří.

Z panáctera budou částečně úspěšná zhruba tři opatření. A revize? Tu paní ministryně odročuje: „Rozhodla jsem se pro jiné řešení tohoto návrhu." Je klidně možné, že to je správně, jen můj tým zaslal čtyři stránky připomínek.

Ten návrh byl totiž nedomyšlený a ohrožoval by například i seniory a osoby se zdravotním postižením. Podobně i Patnáctero považuju od začátku za problematické. Přitom jde o materiál, k němuž odkazovala celá vláda. Nejde jen o věc jednoho ministerstva.

Hlavní potíž je v tom, že se k těmto věcem paní ministryně odkazovala jako k řešením. Dávala falešné naděje — ona, i celá vláda. Cesta vpřed pro problematické regiony přitom půjde zejména mravenčí prací, a zlepšováním konkrétních věcí, o nichž se už dlouho ví.

Ostatně kvůli vyloučeným lokalitám se schválil i povinný předškolní rok ve školce. Ale vyhodnocuje někdo, jak to reálně pomohlo? A jestli učitelé ve školkách mají dost prostoru pro děti, kvůli kterým se to zavádělo — a jestli tam ony vůbec chodí?

Namísto důsledného vymáhání, co už v tomhle státě platí, se radši staví vzdušné zámky nových zákonů. Přitom skutečně systémové řešení podpory bydlení a prolomení začarovaného kruhu chudoby zatím současná vláda nepředstavila.

Analyzuji proto, jak je u nás řešena zodpovědnost, když je v krizi třeba rodina s dětmi. Jsou to obce? Ty ale nemají při větší koncentraci lidí v problémech dost prostředků. Nebo stát? Ten sice platí dávky, ale nezvládá kontrolovat kvalitu bytů ani podporovat pomoc s jejich hledáním a udržením.

Ukazuje se, že hlavní potíž mají lidé bez nájemní smlouvy, třeba při odchodu ze všemožných typů zařízení (od léčebny přes dětský domov po azylový dům). Pak nedosáhnou na dávky státní podpory (samozřejmě), ale ani na praktickou pomoc s řešením krizí.

Úřady pak leckde rodinám nabízejí umístění dětí do Klokánků a podobně — i když dotčení lidé jen prostě potřebují bydlet. A mimochodem: nás všechny by včasná pomoc s bydlením vyšla levněji než desítky tisíc měsíčně za pobyt jednoho dítěte v zařízení. I proto s mým týmem aktuálně zpracováváme, zda není na místě navrhnout příslušnou legislativní úpravu.