Mezi politikem a managerem je zásadní rozdíl. Dobrý manager by mohl dokázat dobře ředitelovat nemocnici bez velkých znalostí medicíny. Prostě bude věřit primářům a přesvědčí je -- hodně těžké, ale nikoli nemožné --, že obstarává to, co oni by obstarávat nechtěli a umí to, co by třeba uměli, ale nechtějí se to učit. A že ví, že nemocnice stojí na nich a nikoli na něm. Pak je to manager a ne managor.

Politik-ministr ovšem musí dokázat něco, co je ještě náročnější. Musí vědět, že svým lidem-odborníkům může věřit (to jest, musí mít lidi, kterým věřit může) a oni musí vědět, že mohou věřit jemu (v tom se od ředitele nemocnice tak moc neliší), zároveň ale musí být schopen vědět, kdy jejich z odborného hlediska vynikající návrhy odmítnout, protože se míjejí s politickou dimenzí. Nemám tím na mysli, že se nebudou líbit panu premiérovi nebo povedou ke střetu s koaličním partnerem, ale to, že budou pro lidi nečitelné a nepochopitelné, a proto je nepřijmou. Nebo, protože se do příštích voleb nepodaří prosadit ta jejich fáze, která překročí bod návratu a je zřejmé, že pravděpodobný vítěz příštích voleb využije jejich rozmetání ke kompromitování dobré koncepce.

Těch ministrů, kteří byli s to tuto roli politického gestora dobře zastávat jsem potkal docela málo. Mrzelo mne, když se ukázalo, že chytrý a kultivovaný chlap s velkou poslaneckou zkušeností nedokáže dát v tomto ohledu ministerstvu zahraničních věcí to, co bylo třeba. A děsí mě, že se rozhodl pro repete na kultuře.