Ministři mají být politici, nikoliv nutně odborníci
Jan GruberPiráti dva roky před sněmovními volbami vyhlásili konkurs na ministerské posty. Hledají odborníky. Zapomínají však, že vláda rozhoduje ve sboru. A i takový ministr kultury musí umět najít politickou pozici třeba k odstřelu kormoránů.
Ačkoli do řádných sněmovních voleb, jejichž výsledek lze těžko odhadnout, zbývají ještě dva roky, Piráti se již začínají připravovat na obsazení křesel ve vládním kabinetu. Předseda Ivan Bartoš před několika dny na stranickém diskusím fóru zveřejnil dokument, podle kterého vyberou kandidáty do ministerských funkcí.
„Občané od nás očekávají, že v případě volebního úspěchu budeme mít připravené poctivé a kompetentní odborníky schopné plnit volební program,“ vysvětlil s tím, že do výběrových řízení na člena vlády se mohou přihlásit jak straníci, tak i lidé stojící vně pirátských struktur.
Mezi nezbytné kvalifikační předpoklady, aby se člověk mohl stát po příštích volbách ministrem v barvách Pirátů, patří vzdělání v daném oboru, sestavený odborný tým pro politické řízení resortu, zkušenosti s vedením lidí nebo vypracovaný plán projektů pro několik příštích let.
Ovšem pravda je, že napětí mezi formálně vypsanými kriterii a rozumnou personální volbou kompromituje téměř každý dobrý výsledek konkurzu.
Dejme tomu, kdyby se podle daných kriterií přihlásila Pirátům do konkurzu na ministryni sociálních věcí Jana Maláčová a Olga Richterová, pak by ta první splňovala nejspíše buď stejně nebo lépe většinu v článku citovaných kriterií. Možná by předložila i lepší projekt, konečně disponuje jak velmi solidním zázemím úřadu, tak žitou zkušeností vládní političky ČSSD (slibuj klidně nereálné, z toho se vždycky až přijde na lámání chleba vykecáš -- postoj, ke kterému potřebuje člověk cynismus nabytý praxí).
Richterová ovšem ve sporu o mateřskou prokázala schopnosti, které Maláčová ve svém úřadu nikdy neprojevila -- sociální cítění, schopnost přemýšlet o problému mimo stávající šablony a přitom realisticky a přesvědčivě své myšlenky představit. Bohužel, ani jednu z nich ta výše vyjmenovaná konkurzní kriteria nezohledňují.
Jistě; ty manažerské schopnosti jsou pro jeho funkci rozhodující, nebude se po něm požadovat aby se skalpelem v ruce prováděl operace.
Ale na straně druhé: jak kompetentní mohou být jeho manažerská rozhodnutí, když nebude mít sebemenší ponětí o reálné medicíně? Jak bude moci rozhodovat třeba o tom, jestli má nasměrovat více finančních prostředků do oddělení chirurgie anebo ale do interny, když nebude mít naprosto žádné povědomí o léčebných strukturách a procesech v daných sektorech?
Jak řečeno, ředitel nemocnice nemusí být žádná lékařská kapacita. Ale pokud je mi známo, většinou - a z dobrých důvodů - se ředitelé nemocnic vybírají z řad těch, kteří přece jenom mají nějaké vzdělání v oblasti medicíny.
Proč má najednou v politice - tedy ve státní správě - platit, že politik nemusí mít žádné hlubší znalosti v oblasti, jejíž je nejvyšším manažerem?...
Politik-ministr ovšem musí dokázat něco, co je ještě náročnější. Musí vědět, že svým lidem-odborníkům může věřit (to jest, musí mít lidi, kterým věřit může) a oni musí vědět, že mohou věřit jemu (v tom se od ředitele nemocnice tak moc neliší), zároveň ale musí být schopen vědět, kdy jejich z odborného hlediska vynikající návrhy odmítnout, protože se míjejí s politickou dimenzí. Nemám tím na mysli, že se nebudou líbit panu premiérovi nebo povedou ke střetu s koaličním partnerem, ale to, že budou pro lidi nečitelné a nepochopitelné, a proto je nepřijmou. Nebo, protože se do příštích voleb nepodaří prosadit ta jejich fáze, která překročí bod návratu a je zřejmé, že pravděpodobný vítěz příštích voleb využije jejich rozmetání ke kompromitování dobré koncepce.
Těch ministrů, kteří byli s to tuto roli politického gestora dobře zastávat jsem potkal docela málo. Mrzelo mne, když se ukázalo, že chytrý a kultivovaný chlap s velkou poslaneckou zkušeností nedokáže dát v tomto ohledu ministerstvu zahraničních věcí to, co bylo třeba. A děsí mě, že se rozhodl pro repete na kultuře.